VÁŠA PŘÍHODA

☼    22.8.1900   VODŇANY     ۞    26.7.1960   VÍDEŇ–LÍHEŇ FIAKRISTŮ, U MEXICO PLATZ

„Když Příhoda nasadil smyčec, zasršely jiskry a celý sál zachvátilo rozechvění. Kouzelník mezi houslovými obry.“  (Zürich, Tagesanzeiger, 5. prosince 1932).

„Příhoda spojuje palčivou vášeň, nejněžnější poezii, nádherně zvučný tón, nejvirtuóznější techniku a planoucí temperament. Jeho hra je uchvacující a dokonalá. Je největším houslistou naší doby.“ (Amsterdam, De Nieuwe Dag, 10. listopadu 1932).

„Příhoda je příchod vzácného zjevu k houslím, nikoli slepého k houslím, kterému musí holdovat celičký svět houslistů. Jeho 10 koncertů v Kolumbově divadle nadchlo a ohromilo posluchače.“  (Buenos Aires, La Nación, 12. října 1933).

Kolikrát jsem slyšel jeho housle v rozhlase ještě jako kluk! – vzpomíná na příhodu všech příhod příhodně M.C. + Dr. Milan Codr. Tryskající fontány perlivých tónů. Kaskády křišťálově čistých dvojitých flažoletů, jadrně znějící pizzicato, staccato řinoucí se zpod jeho smyčce jako čůrky perliček za sebou. Absolutní neselhávající technická dokonalost. Rej čarodějnic, Nel cor più non mi sento, I palpiti – sám Paganini by nemohl zahrát svoje skladby přesvědčivěji než tento „český kontrolor houslí“, který byl po Slavíkovi, Laubovi, Ondříčkovi, Kubelíkovi a Kociánovi šestým geniálním představitelem (stavitelem) českého houslového designu.

„Když hrál Příhoda, tak umlkali ptáci a zapomínali na to, jak štěbetat a švitořit,“ napsal kterýsi italský kritik. Finský list Uusi Suomi 18. října 1932 o Příhodovi glosoval: „Mistr, před nímž musí i kritika laskavě zmlknout!“

Z celého rodu Příhodů se upsal muzice pouze nejmladší ze sedmi synů pankráckého pantáty krejčího Václava Příhody – Alois. Hrával v různých kapelách a za peníze, které mu to hodilo, si platil soukromé lekce u Ševčíka a Fibicha. Bylo mu sotva třiadvacet, když složil státní zkoušku z houslového čarování čardášů a založil si vlastní hudební líheň talentů na Pankráci. V zahradní restauraci Zelená liška jeho oku jednoho dne imponovala dcera krejčího Josefa Ruzhy z Vodňan. Slovo dalo slovo a sex dal text a za týden Příhoda odjel požádat do Vodňan o Mariinu ruku (celou bytost). Za šest neděl pak byla v Michli veselka. Z tohoto manželství se vyklubal 22. srpna 1900 ve Vodňanech Váša Příhoda. Do Vodňan odvezl ředitel hudební školy svou drahou choť, aby u matky prožila svou těžkou hodinu s modřinkou. Když byly Vášovi tři roky, koupil mu papá na pouti v Emauzích malé červené housličky. A u vánočního stromku už na ně „mistr“ zahrál bez jakékoli zábrany a předchozí přípravy několik písniček. První krůčky ke své budoucí strhující dráze houslového virtuóza udělal Váša v otcově hudebním kabinetu, ve škole, která se přestěhovala do Nuslí. Na žákovské produkci této katedry Váša vystoupil, když mu bylo necelých pět let. Od jedné nadšené posluchačky dostal svůj první honorář: dozlatova propečenou a střídmě pocukrovanou buchtu s mákem!

V osmi letech se Váša pustil do Beethovenova a Brahmsova houslového koncertu, jako by to pro zvídavého pilného klučinu nic obtížného nebylo. Jeho otec pochopil, že se svými byť nemalými vychovatelskými zkušenostmi už nevystačí. Přivedl proto svého kluka k vynikajícímu pedagogovi s know how vtloukat do hlavy hlavně grif, odchovanci Bennewitzovu, profesoru Janu Mařákovi.

„Jednoho dne se u mne objevil malý plavovlasý hošík, bystrých a jiskrných modrých očí, neobyčejně výrazných. Bylo v nich mnoho upřímné dětinskosti, trochu šibalství, ale i jakési podivné zasněnosti. Když pak vyňal z futrálu housle, které byly větší než on sám, dal si na pult k mému nemalému překvapení Sarasatovy Cikánské melodie. Přirozeně, že hrál ještě velmi neuměle, ale pamatuji se – ani tenkrát jsem od něj nezaslechl falešného tónu. Malého prince harmonie s duší, která do vás melodie buší jsem již nepustil, přijav ho za svého studenta – velmi rád!“

Dva roky vyšlapával Váša pravidelně a vytrvale se svou velmi vyvinutou maminkou (kyprou samicí) cestu do Mařákova bytu v Královské třídě na Smíchově. A teprve pak jeho učitel svolil k prvnímu vystoupení ve Všemírech. Mozart, Vieuxtemps, Sarasate, Smetana, Dvořák, Fibich. V Národních listech se objevila kritika, která končila větou: „Jeho umění dává tušit velký talent a nemenší cit, jaké jsou jen naší první lize houslistů vlastní a bude-li tak dál pokračovat, zdá se být k tomu předurčen, aby se stal hvězdou v hudebním regionu Čech.“

Ve druhé půlce roku 1912 absolvoval Váša Příhoda sedm koncertů, z toho třikrát vystoupil v Praze. 12. prosince 1913 pak měl první samostatný koncert v pražském Mozarteu. Hrál Beethovenovu sonátu F dur, Tartiniho Ďáblův trylek, Sukovu píseň lásky nehynoucí, Zarzyckého Mazurku, Bruchovu Romanci a Bazziniho Rej skřítků. „Vlastní koncert mého žáka Váši Příhody v Mozarteu,“ poznamenal si ve svých zápiscích inkousťák Mařák, „dopadl skvěle, všeobecně uznán schopným. Richtig, wichtig und tüchtig! Měl jsem opět jednu velkou radost.“

Každým dalším oslňujícím vystoupením získával Váša Příhoda na jistotě a sebevědomí. Jeho umění se rozvíjelo udivujícím střelhbitým tempem, jako: Viléme Telle, tas tu kuš a cikáně jedno, zastrč svůj nůž. V roce 1915 stanul třikrát na pódiu Smetanovy síně. Dvakrát s Českou filharmonií a jednou ve společném koncertu s pěvci Otakarem Mařákem a Mary Cavanovou. Hrál Paganiniho častušky, Ondříčkovu Českou rapsodii a Mozartovu sonátu B dur. U klavíru byl tehdy účasten Jan Heřman, ladič a velký hráč pokeru na klávesy k večeru. „Mladý hoch je překvapivým zjevem. Váháme napsat slovo „mistr“, vadí nám mládí Příhodovo, ale je v nás dojem výkonu vpravdě mistrovského či světového přeborníka… Vášu Příhodu klademe v přední linii českých houslových legend“ (Venkov, 28. března 1915). Když o rok později hrál s Českou filharmonií poprvé Dvořákův koncert a Lalovu Španělskou symfonii, vyslovovala Praha již jeho iniciály i plné jméno s opravdovým obdivem a nehynoucím nadšením.

Příhoda byl soukromým žáčkem profesora Mařáka až do roku 1920. Pod jeho vedením vyrostl ze zázračného děcka houslista až neskutečně brilantního charakteru a vyrovnaného, krásného, plného a hřejivého tónu pro duši. Když vystupoval na Moravě, poznal Vášu podnikavý nejen mana „money“ mamon žer–Rudolf Richter (má stejnou prudkost jako Richterova škála na stupnici zemitosti, oh ne, jenom žádné další zemětřesení). Vyjednal mu řadu koncertů po českých zemích a jejich výtěžek spolu s přispěním od přátel posloužily k finančnímu hmotnému zabezpečení pro návštěvu Itálie. Tříčlenné trio – Váša, impresário Richter a pianistka Asta Doubravská, což byla v podstatě dlouholetá doprovodná sekundant ne pedantka od Františka Ondříčka – mělo k dispozici částku 20 000 korun. Ovšem zájezd nezačal moc slavně. Po válce měli lidé jiné starosti než navštěvovat podobné koncerty.

„Příjezd do Itálie nás v prvních dnech naprosto iritoval. Jméno Příhoda nikdo neznal, a proto se také nikdo nehrnul, aby se oň zajímal. V Terstu jsem musel nechat představit Vášu žurnalistům hrou na konzervatoři. A teprve pak mu bylo přislíbeno, že asi tak za měsíc může začít koncertovat,“ psal Richter Aloisu Příhodovi domů 11. března 1920 ze Savony. „Z Terstu není daleko do Jugoslávie, tak vzhůru raději k bratrům Slovanům: To zklamání, o tom se nedá psát. Stačí říci, že z měsíčního pobytu v Jugoslávii jsme z nouze dostali jen dva koncerty. Jeden v Zagrebu, druhý pak v Ljubljani. A to bylo ještě děsivější. Po tak trapném měsíci jsme se vraceli se slabou nadějí do Terstu, kde na nás čekalo nové zklamání.“

Terst není to pravé místo pro Příhodův příchod na hudební start, rozhodl Richter. A tak se všichni vydali do Milána. Tady se však dostali skoro až na dno svých rezerv. Váša tedy nabídl orchestru koncertní kavárny Grand Café Italia, která byla známým a vyhledávaným centrem umělců, spisovatelů a žurnalistů, koncertní vložku pro každý bohémsky orientovaný večer. A tehdy se udál neuvěřitelný zázrak. Po pár úvodních taktech Tartiniho Ďáblova trylku a Paganiniho variacích Mojžíš strnuli všichni v úžasu nad cizincem. Kavárník dal okamžitě Vášovi 150 lir a nabídl mu kýžené angažmá. Jeden z novinářů uskutečnil mezi posluchači sbírku a s úsměvem na rtech Příhodovi odevzdal pohotově tisíc lir. Pomohl mu prosadit koncert ve výstavní síni Permanente mezi obrazy. Koncert byl pod patronátem Lombardské ligy novinářů. Přítomen byl i slavný peprný hovaďák dirigent Arturo Toscanini, který zvolal: „Paganini nemohl hrát líp než tenhle mladíček!“

Výrok slavného Toscaniniho letěl od úst k ústům. Váša Příhoda se stal mužem večera. Houslista, který si dal na Štědrý den se svými dvěma kumpány ke štědrovečerní večeři jen jedno šťavnaté jablko a kousek suchého chleba, koncertoval za tři týdny už ve velkém (a nabitém) sále (až do poslední sedačky) Verdiho konzervatoře. 14. ledna napsaly noviny Corriere della Sera: „Je třeba se vrátit v mysli k obrovským úspěchům Vesceye, Kubelíka, Sarasateho a Joachima, abychom si učinili představu o přijetí, kterého se dostalo včerejší noci Vášovi Příhodovi. Stačí se zmínit, že poslední dvě skladby – byly to Paganiniho koncert a Nel cor più byly neustále doprovázeny emotivním potleskem, asi jako projevy skvělých řečníků, a že se zdálo, že nikdy neskončí provolávání slávy a zdaru umělci, který ještě před několika týdny bloudil neznámý a ztracený v mlhách velké metropole, naplněné lhostejným davem…“

Příznivý okamžik, v němž se zrodila hvězda první velikosti na houslovém sedmém nebi, podchytil italský manažer frajer Frattini. V pěti měsících – od ledna do začátku června 1920 – bylo zcela vyprodáno 84 koncertů: Bologna, Milano, Janov, Turín, Řím, Parma, Spezia, Benátky, Pisa, Napoli, Cremona, Brescia, Treviso, Padova, Ferrara, Ravenna, Cesena, Faynca, Lucca, Carrara, Savona. Příhoda dostal darem troje housle, městské zastupitelstvo v Janově, v rodišti Paganiniho, mu dovolilo zašmrdlat si na Paganiniho vyhlášené housle. O Příhodovi tady vyšlo i zvláštní vydání místních novin.

„Po programu nikdo ze sedadel nevstává; vše jásá a divadlem burácí bravo bis: Vašíček znova a znova zatápí pod kotel umělecké fazóny, ale salvy potlesku neberou konce. Ale to hlavní: před divadlem obrovské zástupy lidu. Odbíjí zrovna půlnoc. Nemůžeme se dostat k vozidlu, ohromné provolání slávy, v tom studenti vezmou Vašíčka na ramena a již ho za zpěvu nesou do hotelu. Před hotelem scény k nepopsání… Když se Vašíček ukáže na balkóně, zavládne ticho, že každé šelestění větříčku je slyšet. Tak zbožně naslouchá dav Vašíčkově hře. A po ukončení čísla obrovský aplaus, rámus, spokojenost, dojetí…“ (Z dopisu Richtera Aloisu Příhodovi, 28. dubna 1920 z Pavie).

Itálie pak byla vždycky pyšná na to, že vlastně Vášu Příhodu objevila zbytku světa. Ještě za svého pobytu v této starobylé a přesto pohledné zemi dostal pozvání na hostování v Paříži, v Londýně a evidoval i poptávky od několika gramofonových společností. Měl však už v kapse smlouvy pro turné po Jižní a Severní Americe. Abychom si uvědomili, jakým dojmem asi tak působil Příhoda na obecenstvo i hudební kritiku, musíme vědět, že v té době letěla světem řada jmen houslových virtuózů. Ondříčkovi bylo 62, Hubayovi 61, Ysayovi 60, Burmeisterovi 50, Narteauovi 45, Kreislerovi 44, Kubelíkovi, Thibaudovi a Manénovi 39, Hubermannovi 37, Kocianovi 36, Elmannovi 28, Szigettimu 27. A s těmi všemi začal měřit síly mladičký vyzyvatel Příhoda. (Je zajímavé, že mezi těmito tehdy nejslavnějšími čtrnácti houslovými kabrňáky, byli čtyři Češi). Americký houslový veterán Nahan Franco po odchodu z prvního Příhodova koncertu v newyorské Carnegie Hall oznámil: „Jeden z největších houslistů, jakého jsem kdy v životě slyšel. Řada nejslavnějších bojovala neúmorně celá dlouhá léta, aby se dostala na místo, které si Příhoda vybojoval za jeden jediný večer.“

V Buenos Aires si vynutilo publikum na Příhodovi třináct koncertů během jediného měsíce. Každý z nich měl jiný program skladeb, aby se lístky dařilo prodat na dračku! Italské listy vypočetly, že v Příhodově repertoáru bylo na 250 skladeb.

New York, Chicago, Detroit, Cleveland, desítky dalších a dalších amerických měst Příhodovi skládali hold. Omaggio, tributo, riconoscimento. Velmi přísný kritik v Clevelandu Smith napsal, že může-li někdo zahrát Bacha s tak hlubokým procítěním a hned nato přednést tak bravurně Ernstův koncert, lze si to vysvětlit jen intuitivní genialitou ducha. Jiný list poznamenal, že Příhodova zázračná technika svou neuvěřitelnou fazónou a lehkostí přivádí v úžas i toho, kdo viděl a slyšel Heifetze. Byla to patrně ta největší poklona, poněvadž o rok mladší Heifetz byla nová hvězda první velikosti, na kterou si Američané rozhodně nenechali šáhnout…

Na jaře 1921 se vrátil Příhoda do Evropy. Po koncertech v lázeňských letoviscích italské Riviéry se však vydal na nové americké turné, které bylo ještě slavnější než to první. A znovu Evropa. V Praze se Příhoda objevil po osmi letech od svého prvního vystoupení ve Smetanově síni – 26. února 1923. Žil pak v republice plných 23 let na zámečku Záryby. Tady si vydržoval velkou zahradu a skleník, pěstoval ovoce a žampióny, rybařil v Labi. Odtud také vyrážel do světa na svá umělecká turné. Jen u sousedů v Německu dával například v roce 1925 ve dvou měsících šedesátku koncertů. Na řadu přišly Rakousko, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Polsko, severské země Skandinávie, Uhry, Švýcarsko, Rumunsko, Bulharsko, Řecko, Anglie, Francie, země Blízkého východu, poněkud zabedněné, zaostalé, nevypucované Rusko, Jugoslávie. Krom Austrálie slyšely Příhodovo umění všechny kouty světa, všechny kontinenty… Nahrál řadu gramodesek, vytvořil i roli v hudebním filmu Bílá paní Maháradži. Pak přišla druhá světová, která výrazně Příhodovu koncertní činnost omezovala. Od března 1944 se pak Příhoda úplně uzavřel na zámeček a udržoval ticho po pěšině.

Na konci druhé světové války bylo Příhodovi 45 let. Byl tedy na vrcholu fyzických i uměleckých sil. Při posuzování činnosti a chování našich občanů za okupace začal být však ošklivě nařčen za to, že si dovolil během války vystupovat v Německu na koncertech, což někteří zabedněnci vydávali za důkaz kolaborantství. Přitom vytýkat koncerty v Německu světoznámé ikoně, která je na tuto činnost odkázána jako na jediný zdroj obživy, je přinejmenším nešťastné. A mít to za zlé člověku, který LÉTA ŠÍŘIL za hranicemi věhlas českého umění a s nacismem neměl vůbec nic společného, bylo již necitlivě pohříchu po nejvýš tristní. K tomu přinesly některé zahraniční noviny a tlučhuby žvanící osočení, jakoby Příhoda rozvodem se svou první ženou – Židovkou – zavinil její pozdější smrt v koncentráku. Bylo to opět zcela mimo realitu. První Příhodovou manželkou byla vídeňská houslistka Alma Rosé. Její fotr Arnold Rosé byl jednou z nejvýraznějších uměleckých kapacit Vídně. K rozvodu došlo po pěti letech svazku v roce 1935 v Československé republice. Alma pak bydlela tři roky ve Vídni a jezdila po Evropě se svým dívčím špektáklem. Po anšlusu Rakouska nacisty odletěl Arnold Rosé – s nímž Příhoda dál udržoval nejlepší přátelské styky – s Almou do Londýna. Tam žil až do konce války. Jenomže Alma sestavila nový dívčí orchestr a vydala se s ním do fašisticky nakaženého Holandska. Tam byla po okupaci zatčena a honem dopravena do koncentračního pekla v Osvětimi. Příhoda na tom samozřejmě neměl nejmenší podíl viny.

První koncert po osvobození uspořádal Příhoda až na 1. apríla 1946 v Hrotovicích na Moravě. Pak přišlo turné po Slovensku. Nad těmito koncerty převzal záštitu dokonce Svaz slovenských partyzánů. Od května 1946 začal opět koncertovat v zahraničí. Nejprve v Paříži a pak v Itálii. Domů se vrátil začátkem července 1946, ale už na novém slovenském turné se v Košicích souvěrci Příhodovy první paní dožadovali toho, aby byl koncert zakázán, nemilosrdně. Příhoda odjel hluboce nasraný znovu do Itálie, kde se dozvěděl, že doma bylo proti němu vzneseno velké obvinění a že půjde před soud. Musel vyklidit svůj pražský kvartýr. A tak si najal vilu v Rapallu na italské Riviéře. V červnu 1947 se za ním přistěhovala celá jeho rodina. Koncem října mu bylo zamítnuto prodloužení pasu. Příhoda se musel – nechtěl-li se rozloučit se svou zahraniční koncertní činností – ucházet o udělení italského občanství. Poněvadž se věc byrokraticky vlekla, využil situace na tureckém turné, kdy byl při koncertu představen tureckému prezidentovi. V únoru 1950 mu bylo poskytnuto turecké občanství, což vzbudilo v celém světě senzaci.

Po mnoha dalších koncertech v Itálii, v Belgii, ve Spojených státech, ve Vídni, ve Švýcarsku, v Německu, ve Španělsku se začala o slovo hlásit únava a vyčerpání. A když mu bylo nabídnuto profesorské místo na vídeňské Hudební akademii, bez váhání to přijal. Přestěhoval se do St. Gildenu, rodiště Mozartovy matky. Odtud dojížděl celých pět let každý týden do Vídně. Kromě vyučování koncertoval dál ve slušné řadě zemí. V červnu roku 1953 ho potkalo neštěstí. Uklouzl a zlomil si levačku přímo nad ramenním kloubem. Při rehabilitaci však dokázal obrovskou houževnatost v krvi a pět měsíců po tomto pro houslistu obzvlášť těžkém incidentu už opět stál připravený na koncertním pódiu…

V prosinci 1955 začala jeho koncertní praxe definitivně pokulhávat za pedagogickou aktivitou. Odstěhoval se do Vídně. A pak konečně, po dvanácti sezónách, vstoupil Váša Příhoda opět na rodnou půdu své vlasti jako sólista Pražského jara. Smetanova síň ho přivítala spontánně. Bohužel tehdy nebylo využito jeho přítomnosti ani ke gramofonovým nahrávkám ani k jednání o dalších koncertech. Nebylo dovedeno do konce ani jednání o jeho pedagogické činnosti v Bratislavě, kam byl ochoten zajíždět z Vídně.

V červnu 1958 nahrál ještě pět elpíček popiči popiček lepší než dnešní pop pro italskou značku Cetra a v následujícím roce uspořádal několik koncertů v Rakousku a v západním Německu. 26. dubna 1960 se pak rozloučil se svým čtyřicetiletým vandrováním po koncertních halách Dvořákovým koncertem v Dortmundu. Cesta do Ruska na podzim téhož roku se již neuskutečnila, poněvadž Váša Příhoda 26. července v půl jedenácté dopoledne odešel na věčnost následky nenadálého srdečního infarktu, tedy osudové Beethovenovy ale ale grrrrrrrrrr srdeční příhody. Šest týdnů před svou smrtí prodal ještě našemu státu své nejcennější housle, stradivárky z roku 1710. Jako kdyby tušil, že už je nebude potřebovat. Byly zapůjčeny houslovému virtuózovi Josefu Sukovi.

Snad ještě něco slov o Příhodových zálibách pod sluncem. Uměl si to užívat jako Jan Werich u řeky v roli vášnivého rybáře. V mládí rád sportoval a dokonce boxoval. Stejně jako hudbu miloval stroje, motory, auta. Za svůj život vystřídal asi 30 rachotin – vůbec ne nových, on šel do ojetin. Přitom kupoval a vyměňoval veterány výhradně ojeté a ty pak renovoval a vylepšoval. Stejně měl rád vláčky, které zabíraly jak v Gildenu tak ve Vídni celý jeden pokoj. Měl úctyhodný vozový park – 35 lokomotiv, téměř dvojnásobek rychlíkových, osobních i nákladních vagónů, stovky metrů kolejnic, mosty, tunely, samočinné závory, všechno do posledního modelu elektrifikované. Jinak zůstával ve svém osobním životě nesmírně skromný.

Váša Příhoda tedy uzavíral slavnou epochu českého houslového života konce devatenáctého a první půlky dvacátého století. Byl nezapomenutelným interpretem skladeb Paganiniho, ale i Bacha, Beethovena a Mozarta. Jedinečným způsobem to mastil na housle s drobnými houslovými skladbami. Pravdu měl Teodoro Celli, když ve vzpomínkovém článku v magazínu Oggi 11. srpna 1960 napsal: „Říci, kdo byl po umělecké stránce Váša Příhoda, je zbytečné pro toho, kdo ho slyšel, a nemožné vysvětlit tomu, kdo ho ještě snad u nás neslyšel…“

A NEJEDNA VINCENTOVA PŘÍHODA?

KARLA ERBOVÁ: „VINCENT“

***

Nevěděl jsem

že může být tak snadné

dát sbohem

V noční tmě před domem

stály kočáry

Společnost odjížděla

Pak vyšla ona se svým mužem

Vstoupili do kočáru

a vrhli se na svá ústa

jako dva supi

I přes deštěm zmáčené okno

jsem cítil

tu jejich nedočkavost

Ráno jsem z Londýna navždy odjel

***

Víceméně člověk pamatuje

kde začínal

Kde si otloukal klouby

Kde se cítil cizincem

Ale neví kam dojde

za jakou cenu

Jak dlouho bude běhat strništěm

Jak dlouho to bude drásat

Že jednou namaluje prázdné místo

kde tehdy ONA volávala:

Už je to šejdrem!

Už se nesejdeme!

Nemůžu vykládat

že je to její hrob

Jeho se neptejte

bude-li vůbec někdy moci

s tím přestat

To psáno brkem

namáčeným v povětří!

On nemá v sobě té něhy a síly

aby si poručil

***

Brzy jsem nechal domy za zády

Ať si otírají popraskané stěny

o kůži jiného

Došel jsem na osiřelé prostranství

Stál tam vyzáblý starý kůň

strhaný životem a dřinou

Vzadu u chatrče ležela koňská kostra

jakási lebka a lidské haraburdí

Proč má zvíře trpět více než my?

Nemůže za to že nám chybí štěstí

a že se tedy každým krokem mstíme

Nemůže za to že se honíme za tím

co teprv ráno vymyslíme

a že v nás vykřikuje opilec:

Život je jenom odrbaná fangle

a sahá od zrození ke smrti

Ale to už ty sám milý Theo víš:

Toto je obraz který nelze poslat

na žádnou výstavu

***

Bylo v tom několik hrůz!

Osiřelí muži a ženy

zavření v chudobinci

vydáni ústrkům a posměchu druhých

A – co je horší – vnímající

jak jimi kdekdo pohrdá

Jak jsou jim na obtíž

Jak všude překážejí

Ne hlad Ne špína Ale právě toto

jim zbytek života činí peklem

Nemyslím že se modlí s láskou

Vždyť ani ON už na ně nemá čas

anebo zapomněl

Ostatně je to starý muž

***

Černí havrani letěli nad Arles

Nad starodávným mostem

Nad červenými vinicemi

Bylo poledne Klasy o sebe bušily

jako tympány

Myslím že bez toho kraje zemřu

a přesto!

Jak mne v zimě vzrušovala

jízda vlakem právě sem!

Jak napjatě jsem číhal

zdali už je to Japonsko!

***

Teď když jsem tady viděl moře

s Afrikou

která není daleko

(za horkých nocí ji slyším

šmátrat po střechách)

nějak líp rozumím životu

Jsem tu pouze několik měsíců

ale prožil jsem skoro celý věk

Byl bych snad v Paříži

za jedinou hodinu

udělal kresbu lodi?

Ty vlny tam venku jsou ovšem

úplné drápy

Loď je v nich chycená

to člověk přímo cítí

Zvláště ten který se už ocitl

někdy na jejím místě

***

Můj bože jaký to tady

ubohoučký kraj!

Tady i svatí chodí v zimě bosi!

Obrazy musíš té lakotné zemi servat

A pocit úzkosti

Zvlášť když vane Mistrál

Štětec mi skoro padá z ruky

Oči mám pořád plné výčitek

a vůně tymiánu

Však přijme-li tě ta zem za přítele

je to navždycky

Zarosteš v její pelyňky a jizvy

Už ti nedovolí odejít

po dobrém ani po zlém

Tady jsem pochopil

že se lze obejít bez Pána Boha

ale nikoli bez toho

co je větší než já

***

Dělám řemeslo což je špinavé

a nesnadné

Mohl jsem prodávat cucky mraků

drátovat škrpály anebo vytloukat krčmy

Ale jelikož jsem tím čím jsem

pracuji s očekáváním

že jednou budu dělat obrazy

s pugétem svěžesti a mládí

když už mé vlastní

je jednou z mnoha věcí

které jsem poztrácel

***

Bojím se přijet do Paříže

kvůli těm očím

Očím drožkářských kobyl

lehkých holek a básníků

Tolik smutku se nevejde ani

do nejhlubší noci

A já bych to maloval Já se znám

Já bych to nosil zaseknuté

až po topůrko

Já bych to maloval

i mezi piniemi jihu

i mezi olivovníky bych to maloval

Umění! Až je z něj někdy ouvej!

Snad tu vybublává

z nějakého pramene

kalné a možná otrávené Rodí se?

Přichází?

Proč zrovna k tomu

a ne k onomu?

A zda nám pomáhá žít

to už vůbec nevím

Nezbývá než to nějak obelstít

***

V takovém deštivém dni jako dnes

sesednout kolem kamen –

cítil bych se

skoro jako doma

navzdory tomu

že žádný domov vlastně ani nemám

a že jsem ochoten to pokládat

za zlostnou pomstu

V těch dnech se ve mně

probudila barva

Ach je to zázrak! Umí kousat!

Hnětu ji v prstech Také pod kůží

Chodím s ní spát

A jsem i šťasten když se probouzí

nervózní pohyb mravenců

mezi travinami

Ano jsem nevědomec Ale musím

Snad se to podobá vyšívané básni

***

Ano říkal´s mi Theo několikrát

že člověk nemůže žít podle hlasu srdce

vždyť by se zničil!

Měl´s jako vždy pravdu

Já s tebou přesto nesouhlasím

Podle jakého lineálu máme tedy žít?

Podle slávy? Peněz? Podle rozumu?

Ten nás snad nikdy neošálil?

Cožpak nás nezajímá

ani vlastní život?

Smutek? A starý hněv?

Cožpak se neděsíme myšlenky

že po nás nezůstane nic?

A proč jsou lidé tolik smutní?

Vypalují své tvrze

Ozvěny

Hadí hnízda

Hledají podoby ačkoli se jich děsí

A naleznou papírky s cizím písmem

které už nikdo nedovede číst

***

Dnes jsem odeslal na vaši adresu

hnízda drozdů kosů žluv a pěnkav

Chybí v nich pískot Odpusťte

Nelze ho posílat Je tak křehký

že by jím málem obehnali město

Stydím se Je to svatokrádež

Z něčeho ale musím žít

Obrazy nikdo nechce

Ale kdybys mi milý Theo poslal

trošinku peněz Měl bych na barvy

a na vlak

Kdybys mi rovněž mohl poslat

kousínek srdce

Kdybys utišil v sobě

to hrdé

a nechal promlouvat ušlechtilému

Ať už chceš nebo ne jsme bratři

Kodrcáme se oba na tomtéž moři

Radujeme se když se vlny zklidní

a zahlédneme bárku toho druhého

na dosah

Ovšemže nás to připoutává

Těsněji

než bychom si ve svém utrpení přáli

***

A tak jsem té ženě řekl:

Až vám bude lépe

přijďte ke mně

udělám co mohu

Mohl jsem jednat jinak –

Jak bych však mohl dále žít

nemít té odvahy

necouvnout před lidskou bídou?

Zač bych můj Pane stál?

A tak jsem pro to její dítě

donesl kolébku od vetešníka

a nabídl jí přístřeší

Přátelé už se odvrátili

Asi se bojí že ten stín

přikryje rovněž jejich čest

Ona se odmítá se mnou stýkat

Bloudím v tom Snažím se proniknout

do hlubin umění i bytí

ačkoli je to skoro totéž

Míval jsem často vlídný pocit

že už mne drží za ruku

Přesto neumím nic

A nechápu proč

by mne za to měli ještě

zaživa oženit

***

Nevím zda si vzpomeneš

že nalevo od Noční hlídky

v amsterodamském muzeu

je obraz od Franze Halse

Asi dvacet důstojníků v celých

postavách

Úplně vlevo vedle rámu

muž malovaný v šedé

Jaký to koncert!

Oranžová modrá a bílá –

tehdejší národní barvy –

Ten obraz jiskří!

A je to uděláno jednou jedinou barvou!

Zůstal jsem přikovaný na místě:

Na to nedosáhnu!

Potom celou noc chodil ulicemi

myslel na svou paletu

zpytoval vlastní obrazy

své srdce a své svědomí

***

Toho malíře budoucnosti

si neumím představit

že by žil v ubohých hospodách

pracoval s mnoha falešnými zuby

a chodil do bordelů zuávů

jako já

Dobrotivý tatík Corot

říkal několik dní před smrtí:

Dnes v noci jsem viděl ve snu krajiny

s úplně růžovým nebem –

Řekl bych tedy že jsou věci

které člověk do budoucna vycítí

a které opravdu přijdou

Ale já

– pokud jde o můj prostý život –

se toho trochu bojím

***

Já bych si zoufal

kdyby mé postavy byly dobré

akademicky korektní

Bylo jim tleskáno

Byly kopírovány

Dávány za příklad

To bych snad ani nemohl vyjít

na ulici!

Je nutno malovat tak jak cítíš

Nikoli jak to vypadá

Jsi malíř Nejsi fotograf!

Říkají: Je to lež!

Naše peněženky to vidí docela jinak!

Souhlasím Avšak pravdivější

nežli doslovná pravda

***

Ach portrét! Minové pole člověka!

Portrét s myšlenkou Snad i s duší

Každý se bojí

že jej malíř vysvlékne

že je to svatokrádež

Avšak štětec se láskyplně blíží

jako by to byl smyčec na houslích

Slyším ty barvy hrát

Bývá v tom i kus štěstí

Rovněž mne úplně pohltila

nekonečná rozlehlost lánů

a příkrost vymýcené obdělávané půdy

pod něžným nebem

Jsem ponořen

ve skoro klidné náladě

ve stavu který potřebuji

abych to namaloval

To je má práce Nasazuji při ní

denně život

Můj rozum

vzal už napůl za své