|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Šel jsem se za soumraku projít k řece, na místa, která jsou mi drahá. Občas jsem se zastavoval, hleděl na tekoucí vodu, hasnoucí slunce. Po chvíli jsem usedl na ohlazený kámen, na chvíli zavřel oči a vyvolával přírodu pavučinkou snění.
Když jsem se po několika minutách vrátil z výletu, navrátil jsem obrovské šumící stromy do jejich vznešenosti, šeptající trávu do její mlčenlivosti, zpívající vodu do její vyrovnanosti a šel dále.
Najednou jsem ji spatřil. S nervózním zadrhnutím jsem ji pozdravil. Odpověděla mi tak tiše, že jsem její odpověď vypozoroval spíše na rtech.
- Vás jsem tady ještě neviděl.
- Chodím sem jen občas, málo, odpověděla.
- Já zde mám svá oblíbená místa, například tento kámen, prostřední strom vzadu a jedno všudypřítomné místo, které mohu sledovat věčně.
- Prozradíte mi je?
- Ano. Kdybyste věděla, kolik snů, bolestí, neúspěchů, trápení, vyznání jsem do ní ponořil...
Mlčela.
- Také úspěchy, radosti, ale těch bylo podstatně méně.
- Mám návrh, promluvila tiše. Co kdybychom si sedli k tomu stromu a sledovali vodu spolu?
Přikývl jsem.
Usedli jsme, vzali se za ruce a pohlédli na vodu. Poté naše zraky zaletěly vzhůru a my jsme spatřili slunce, jak zářícími meči z posledních sil ovládá oblohu, nás. Potom se meče počaly krátit, naše pohledy se střetly, prodloužily a do večerního soumraku cinkl polibek.
|
|
|