ČCHI PAJ–Š´

☼    22.11.1863   SIN–Ć–WU (ČÍNSKÁ TERITORIE)    ۞   16.9.1957   PEKING

Málokterá miliardová země se může chlubit tak hemživou a pestrou kolekcí výtvarných výtvorů z rozmaru jako Čína. Architektura, malířství, sochařství i umělecká řemesla nejrůznějších žánrů a historických epoch se řadí k tomu absolutně nejlepšímu, co lidská kultura kdy vymyslela.

Ústřední místo zaujímalo v čínském umění právě malířství. V něm se nejzřetelněji projevilo svébytné umělecké nazírání na svět, specifické právě pro oblast Dálného východu. I v Číně, podobně jako kdekoli jinde ve světě aktivit, byla příroda předmětem trvalého lidského pozorování a zkoumání. Někde, mimo jiné i v kulturním kutlochu evropském, se v tomto nazírání přírody stal měřítkem všech věcí a jevů člověk. V Číně však se mírou, určenou různým úhlem oko bere kvalitu lidského počíhání počínání na světla světa, stala sama příroda. Celý lidský život, fyzické bytí i aktivita ducha byly porovnávány především s přírodou. Právě odhalení estetické hodnoty přírody podnítilo vznik svébytného prostorového vnímání Feng Šuej. Přispělo například ke zrodu krajinářství jako samostatného žánru dříve než v jiných zemích a vedlo k intenzivnímu zájmu o zobrazování rostlinstva a zvířectva (aneb vegetace prostřednictvím doteku přírodního božstva).

Vyvinula se i specifická podoba přenosných malířských atraktivit – tedy obrazů. Obraz, v našich představách opředený jakožto zarámované plátno, nebo nějaká deska zakletá v designu, má v Číně podobu dlouhého horizontálního nebo vertikálního svitku. Svitky podélné mají často až několik metrů. Jsou uchovávány svinuté a jsou určeny pouze k příležitostnému prohlížení: divák si je postupně rozvinuje, seznamuje se s dějem, námětem a prohlédnuté partesy opět levačkou sroluje. Převládají však svitky vertikální. Nejsou tak dlouhé a věší se – dílo je tedy vystaveno trvale.

Základy přenosného malířství se v Číně formovaly již v období mezi čtvrtým a šestým stoletím, kdy se ustálily i technologické principy. Malovalo se převážně vodovými barvami a tuší na hedvábnou tkaninu napuštěnou různými tužidly, méně často také na papyrus. S vlastní tvorbou se záhy započala rozvíjet i teorie mazáckého malířství. K nejstarším a nejznámějším pojednáním patří Zápisky o kategoriích starého malířství z pátého století. Jejich autor Sie Che rozvádí kromě praxe i teorie umělecké tvorby také ryze filozofické kategorie, aby zdůvodnil svůj požadavek oduševnělé harmonie uměleckého skvostu.

V období dynastie Tchang (618–907) se tvůrci již specializovali na různé žánry. Významné místo v malířském díle tehdy získává kaligrafie a spojení veršů či filozofických sentencí s obrazem je od té chvíle pro čínské malířství typické. Sungská doba (960–1279) bývá často označována za vrcholné období čínského malířství vůbec. V následujících staletích se začal vytvářet určitý kult minulosti ve výtvarném umění. Řada tvůrců se orientovala na nejcennější kousky dřívějších dob a vytvářela variace na ně. Dosahovali v tom sice značného profesionálního mistrovství, jenže jejich dílům scházelo cosi jako tvůrčí hledání, životní síla a přesvědčivost. V povědomí části vzdělanců a znalců umění převládal názor, že výtvory minulosti už nikdy nemohou být předstihnuty. Pchá. V dílnách nemnoha nekonvenčních tvůrců, žijících převážně v ústraní, se však objevovaly snahy porušit ustálená pravidla s klasickou harmonií. Tito malíři tradiční pojetí zpravidla teoreticky i řemeslně dokonale ovládli, ale neustrnuli, hledali nové možnosti zobrazení známých námětů a hledali i nová témata. Z nich především Ču Ta (1625–1705), Š–tchao (1630–1717) a v osmnáctém století skupinka malířů zvaná „jangčouští podivíni“ se v mnohém stali inspirací pro současnou tvorbu aktuálně odbíjejícího (nebo duchovně stagnujícího) století.

Z ní patří mezi nejlepší dílo Čchi Paj–š´a, ve světě nejznámějšího čínského malíře 20. století. Protože se dožil tolik požehnaného věku a tvořil v historicky i umělecky velmi odlišných epochách, jeho osobnost a tvorba symbolizují jakýsi „most“. Most spojující mistrovské, avšak již poněkud ustrnulé tradice se snahou o moderní, neformální a výstižné nazírání dovnitř vydíraného světa.

V těch dobách a v tom prostředí, do kterého se Čchi Čchun–č´ – jak znělo jeho opravdové jméno – namočil, se matriky nevedly. Spoléháme-li na jeho vlastní údaje, pak se narodil 22. listopadu 1863 ve vesnici Sin–c´–wu okresu Siang–tchan v jihočínské provincii Chu–nan. Je to kraj chudý a odlehlý, ale bezprostřední okolí malířova rodiště je neobyčejně malebné. Motivy z okolí Meruňkové aleje, kde žila Čchi Paj–š´ova rodina, zůstaly trvalým motivem jeho obrazů i veršů.

V chudém, po generace čistě rolnickém prostředí, bylo šťastnou náhodou, že malířův dědeček dovedl číst a psát. Už velmi záhy – od tří let – učil vnuka kreslit hůlkou do písku první znaky. Hoch proto už v šesti obstojně psal a od osmi let za nemalých hmotných daní celé rodiny začal chodit do školy. Brzy se však ukázalo, že pro rodinu Čchiových jsou synova studia příliš drahým špásem. Musel se vrátit domů a pomáhat v zemědělství. V souladu s místními zvyklostmi mu brzy vyhlédli nevěstu a ve dvanácti letech ho oženili. Dívka však zatím zůstala u rodičů.

Čchi Paj–š´ byl odmalička drobný a sporný boreček. Rodiče však doufali, že časem zesilní, a že v dospívání se vyrovná vrstevníkům. Když však dovršil patnácti let, bylo už jasné, že se nezmění, a že svou křehkou strukturou konstituce kostí nehodících se pro manuální makačku na poli. Otec ho proto zavedl do učení k truhláři. Ale ten chlapce brzy vyhnal – vždyť ani neuzvedl pořádné prkno. Bezradní rodiče proto jen uvítali synův zájem o jemnější práci se dřevem a dali ho do učení k řezbáři. Mistr Čou Č´–mej byl zakrátko nadšen obratnými prsty a bohatou představivostí nového učně. Zdálo se, že o chlapcově životní dráze je již rozhodnuto.

Učeň brzy povýšil na mistrova asistenta a v sedmnácti letech už si dovedl vydělat tolik, aby mohl přivést do domu dívenku, se kterou ho v dětství dali dohromady, a založit rodinu.

Za převratný pro svůj život a práci považoval Čchi Paj–š´ okamžik, kdy v domě svého zákazníka jménem Kuo náhodou spatřil pětibarevné vydání proslavené malířské encyklopedie z rozhraní sedmnáctého a osmnáctého století. Toto „Slovo k malířství ze Zahrady hořčičného semínka“ odhalilo mladíkovi poprvé celou šíři výrazových i technických možností klasicky zážitkové malby. Po létech vzpomínal: „Protože kniha nebyla moje a já si nemohl dovolit koupit jinačí výtisk, takže jsem strávil půl roku poctivě překreslováním všech ilustrací. Od té doby jsem předlohy z této knížky používal jako vzory pro řezby.“

Malování ho stále víc lákalo, jenže bylo zapotřebí něco vydělávat. Rodiče stárli a potřebovali subvenci. V roce 1883 se mu narodil syn. Zručný řezbář měl stále dost zakázek a rodina měla zajištěno skromné, avšak jisté živobytí. Začít malovat znamenalo vrhnout se do nejistoty a trpět nouzí. Proto se mladý řezbář snažil stíhat obojí, na zálibu však nezbýval příliš času.

V roce 1889 se odvážil ukázat několik obrazů básníkovi, kaligrafickému machrovi a malíři Chu Čchin–juänovi, rozhodně prý nejlepšímu znalci umění široko daleko. Ten byl nadšen a nutil Čchi Čchung–č´, aby se začal trvale věnovat malbě. Uvedl ho také mezi umělce a přátele umění. V kroužku okolo Chua dostal mladý malíř podle místa svého tehdejšího bydliště – byla to přepřahací stanice Bílý kámen (čínsky Paj–š´) – přezdívku, která se stala jeho nejužívanějším uměleckým pseudonymem – Čchi Paj–š´. Jeho zvídavost se zdaleka jen nekoncentrovala studium suché teorie a historie malířství. Veden svými novými vzdělávanými kamarády, studoval klasické filozofické postřehy a soustavně louskal poezii.

V devadesátých letech se malíř prosadil i obchodně a jeho díla byla milovníky umění v Chu–nanu slušně placena. V roce 1902 dostal dokonce pozvání vyučovat v rodině boháče Jao Wu–šuana, která žila v Si–anu. Si–an, po staletí hlavní centrum čínské říše, proslavená líheň vzdělanosti a umění, rozšiřovalo malířův záběr. Pochopil, že byl měl víc poznávat Čínu, zemi tak rozlehlou a různorodou, a seznámit se i s památkami a tvorbou žijících umělců.

Roku 1903 proto přicestoval do Pekingu. V hlavním městě se seznamoval s řadou výtvarných odborníků. Stal se pravidelným návštěvníkem Liou–li–čchangu, kde se dodnes soustřeďují starožitnictví, antikvariáty, obchody s uměleckými předměty. Následovaly další cesty, například do jihočínského Kuej–linu, který je tradičně považován za nejkrásnější přírodní scenérii v celé Číně. Jiná cesta zavedla Čchi Paj–š´a až do Kantonu a na vietnamské hranice, potom do HongKongu, Šanghaje, Nankingu.

Bohaté dojmy shromážděné během cest daly podnět k vytvoření krajinářského cyklu o padesáti dvou svitcích, „Pohledy na horu Ťie“. Současně Čchi Paj–š´ nezapomíná ani na své původní povolání, i když v trochu jiné podobě – vyřezává pečeti.

V uměleckých kruzích si Čchi Paj–š´ova tvorba získala uznání a tvůrci v Pekingu ho přemlouvali, aby se přestěhoval do centra uměleckého dění. Stalo se tak v roce 1919, kdy s celou rodinou přesídlil na novou adresu a definitivně přesedlal k nové (teďko už výnosnější) profesi – malování.

Ve dvacátých letech 20. století se jeho díla poprvé dostávají za hranice Číny. Nejprve do Japonska, pak do Paříže. Okamžitě vzbuzují velkou pozornost. A rozhodně nejen proto, že jde o tvůrce ze země pro Evropany dosti exotické. Spíš proto, že s využitím výrazových prostředků již tradičně vlastních čínskému malířství Čchi Paj–š´ tvořil díla, jež obdivuhodně zapadala do tvůrčího hledání evropského moderního malířství.

Japonská agrese do Číny a dlouholetá okupace Pekingu cizími vojsky přiměla umělce stáhnout se do ústraní. Měl dobrou výmluvu: vysoký věk. Stále však intenzivně dřel. Jeho nejlepší a nejslavnější práce vznikaly až po sedmdesátce.

Po osvobození se v roce 1946 Čchi Paj–š´ vrátil k vyučování na Národní akademii umění, kde v letech okupace odmítal působit. V roce 1947 stanul v čele Akademie krásných umění. Nijak nezanedbával ani vlastní tvorbu. Za posledních deset let – zemřel 16. září 1957 – namaloval na čtyři stovky děl.

Stručný přehled téměř stoleté životní pouti umělcovy však může jen v náznacích zachytit jeho vývoj umělecký, který probíhal v mimořádně náročné době. V době, kdy nápor západní, především evropské kultury do Číny prověřoval, co z domácího umění je skutečně tvůrčí a životaschopné v nových společenských podmínkách, hodnoceno svými estetickými kritérii.

Umělecká skladba lidí se výrazně diferencovala. Vedle tvrdošíjných zastánců domácí tradiční formule, kteří odmítali byť jen malý odklon od ustálených formálních a obsahových vzorů, vystupovali nesmlouvavě kritici všeho domácího jako „veteše“ zcela přežité, kteří přísahali pouze na cizí, především francouzské vzory. Jen nepočetná skupinka osvícenců, v níž právě Čchi Paj–š´ patřil k nejvýznamnějším, se hlásila k domácí výtvarné tradici při současném hledání nových výrazových prostředků.

Třebaže v čínském malířství byla odedávna běžná specializace, dokonce někdy velmi úzká – například někteří malíři se věnovali pouze malbě bambusu – Čchi Paj–š´ byl všestrannější estét.

Z krajinářské tvorby jsou nejproslulejší již zmíněné „Pohledy na horu Ťie“ a další cyklus „Dvacet čtyři krajinomaleb ze Š´–menu“. Jsou výrazné, malované smělými jednoduchými tahy štětce. Chybí jim přímočaré, ostré kontury, ale přesto jsou jeho obrazy maximálně výrazné. Zejména to platí o velmi slavném kusu „Východu slunce“. Až dětsky jednoduchá kresba rudého sluníčka kontrastuje s vytříbenou a kultivovanou barevností oblaků, odrážejících poslední stíny noci současně s odlesky slunečního světla. Nepokojné čeření vln na mořské hladině docílil malíř zdánlivě násilným spojením nesourodých barevných pruhů černé, modré, rudé a růžové barvy – smísení moře, vzduchu a slunce.

Nejvlastnějším žánrem Čchi Paj–š´ovým však byla malba chua–niao čili květin a ptactva. V současném čínském malířství je tematicky členitější: nejen květiny a ptáci, nýbrž hmyz, drobná zvířena jako veverky, myši nebo kočky, a také drobné užitné předměty od nádobí přes svícny, štětce až třeba po rybářovu udici. Styl jie–i, což v čínštině znamená hrubián či neotesaný, byl Čchi Paj–š´ovým oblíbeným výrazovým prostředkem. Vyznačuje se širokými, zdánlivě „syrovými“ a nepropracovanými tahy. Značná podobnost jie–i se stylem „divokých“ fauvistů vzbudila velkou pozornost při uvedení Čchi Paj–š´ových obrazů v Paříži.

Oficiální čínská kritika malíře nejvíce napadala právě za jeho tvorbu v tomto žánru – příliš „neupravenou“, nerespektující ustálená pravidla slušného zobrazování. Ano, chybějí jí propracované detaily, ale nechybí jí duše. Pár tahů přesně vystihuje to nejdůležitější, ono podstatné, čím daný květ, plod či zvířátko působí na naše smysly. Snad proto evokují ony hrozny, granátová jablka, chryzantémy či broskve šmak, vůni i všechny další vlastnosti těchto malířových nejoblíbenějších námětů lépe, než to dokáže jejich klasicky realistická kresba či fotografie značkou Kodak.

Samostatnou kapitolou je v žánru chua–niao Čchi Paj–š´ovo zobrazování krabů a krevetek. Není to v klasické čínské malbě nové téma, ale tak intenzivně se tomuto námětu nikdo jiný nevěnoval. Nikdy se je nesnažil obšlehnout štětcem na tuty věrně a absolutně precizně, a přece je v nich tolik života. Když slavil devadesáté třetí narozeniny, známý, i u nás překládaný spisovatel Lao Še, na oslavě pronesl bonmot: „Na Čchi Paj–š´ových obrazech jsou pohyby krevet ve vodě zobrazeny tak, že se zdá, že se hejbou. On však nikdy při malování svých obrazů neusiluje o kopírování přírody. Jednou mi říkal: „Na nožkách krevetky je tak mnoho podrobností, ale já se je nechystám malovat.“ Umí si prostě vybrat to hlavní.“

Příroda i ve svých nejméně nápadných a všedních projevech nikdy nepřestala pro Čchi Paj–š´a být nekonečným zdrojem inspirace. Podle vžitých estetických hledisek není nic krásného a přitažlivého například na obyčejném pulci. Teprve tak velký mistr, jako býval Čchi Paj–š´ a jemu podobní, nás přesvědčují, že není nezajímavých námětů, jako není nezajímavá ani okolní svět vegetace.

Jarní ideální mix, Irenka a rošťák Jirka

Máš ráda vůni lípy a víš, jak chutná lotos

máš chuť stát se parádnice a vyvoláváš fotos

v komůrce šera vyloupla se jarní alegorie vlivu

šeříky vládnou pro barvy a Ty odoláváš negativu

láskou nevloudí se chybička úctou Tvojí záře

miliónová holka je výhoda odvážného samotáře

dva gramy hříchu věř mi nejsi mrňavá belgická pralinka

jsi uchazečka moderní školy kompletinká, nejen její třetinka

Kaplický měl zvítězit s přehledem souboj nad Prahou

veliký tvůrce, demokracii vystaví s představou

čeho jsou lidi schopní, co postaví, co uchrání logika

nejvyššího prolhanýho šmejda zazdí ledová magika

objev ♥ v labyrintu Světa a v centru svojí krabice

čím se naplní estetika Volno-myšlenkové tradice?

stará struktura předvádí výhru zanedbaných momentů

chceme zůstat nejmenší lovci pokladů a talentů?

ne, jako správná účetní mého účetního srdce

počítá „dal“ s „má dáti“ šance ruku v ruce

dobrá republika s dobrou vidinou dobré sny a činy

snad se někde vyskytnou zas vyhlídky svižné omladiny?

v Paříži Tě sebere Kankán, v Římě požehnání od papeže

tak sbírej další epizody jako jiní střádají své žetony do soutěže

na dobrou noc polahodí Ti kouzelnický Aladdin a Luna

já chci, abys pocítila jemný třpyt jako štědrá fortuna

čínsky nenapsáno… ani po čínsku neopraveno, my rádi Svobodný Tibet… jednou už brzy!