VASCO DA GAMA
☼ 1469 SINES ۞ ŠTĚDROVEČERNÍ ROZLUČKA S GAUNEREM: 24.12.1524 COCHIN
Každá doba má své reky. Avšak jejich „váha vážnosti“ se léty proměňuje. Kolumbova plavba do Ameriky časem nabyla takové důležitosti, že jí někteří historici datují počátek novověku. Tehdy ale, před půl tisíci lety, vládl Starému světu jiný objevitel – Vasco da Gama. Proč? Šlechtitel a činitel, který mnohé bystrostí zaujal, bylo tedy v tomto případě navýsost vyloučeno, aby se choval jako IQ paběrky guma. Poznávání moří a kontinentů, které by umožnilo určit alespoň v hrubých obrysech skutečnou podobu zemského povrchu, bylo v patnáctém století úkolem druhořadým. Hlavním cílem se stala hospodářská expanze. Evropané hledali cestu do Indie a Číny výhodným nástupem jen proto, aby získali přístup ke zlatu a koření. (Pro ilustraci: v polovině 14. století stál v Praze cent – asi 60 kil – pepře zhruba tolik, co jeden menší domek.) A proto i sám Kolumbus hájil až do smrti názor, že přistál u Asie. Znamenalo to pro něho markantnější zisk než objevení „nového světa“.
Pro Portugalce znamenala Kolumbova výprava vážnou hrozbu, že budou muset přenechat ovoce stoletého snažení sousedním Španělům. Výprava Bartolomea Diaze sice jasně ukázala, že poslední neznámý úsek cesty od Rio do Infante (dnes Velké rybí řeky) k Sofale je poměrně krátký, ale na portugalském královském dvoře, kde sídlil generální štáb kolonizace a objevných cest, přesto nehýřili optimismem. Vydrží portugalské karavely (v té době nejlepší na světě) tak náročnou dlouhou mořeplavbu? Proč se vlastně Arabové ne(s)pouštějí jižně od Sofaly, skrývá tam moře nějaké nebezpečí? A potom, budou Portugalci vůbec schopni obchodovat s bohatými indickými městy? Podaří se jim rozvinout a udržet obchod v arabské sféře zájmů?
Přípravy k rozhodující cestě kolem Afriky se protahují donekonečna. Kdoví, jak by to nakonec dopadlo, nebýt intervence italských obchodních domů, jejichž zájmy se v Lisboa uplatňovaly již po desetiletí, zvláště když Janované projevují ochotu i k finančním investicím. Pravda, Portugalci hodlají podniknout výpravu na vlastní útraty, aby si uhájili právo státního monopolu, ale italský postoj představuje důležitou „morální“ podporu. A koneckonců i jistý rezervní fond. Co kdyby výprava zkrachovala…? Nikdo ostatně nemůže mít lepší přehled o zhoršující se situaci středozemního obchodu než italští kupci. Platí přece za tranzit tovaru přes muslimské země až čtyřicet procent jeho ceny, navíc „nevěřícím psům“!
Roku 1497, devět let po Diazově návratu od mysu Dobré naděje, vydává osmadvacetiletý Manuel I. (král od roku 1495) příkaz k přípravě expedice. Určité překvapení přitom vyvolává jmenování králova dvořana (a vrstevníka) Vasca da Gamy jejím velitelem.
Vasco da Gama se narodil v roce 1469 v přístavním středisku Sinesu v provincii Alemtejo. O jeho mládí mnoho nevíme. Byl levobočkovou spermií portugalského královského rodu. Měl dva syny: Estevama a Christovama (1542 zajat a umučen povstalci v Habeši). Svými současníky je charakterizován jako pyšný, někdy i násilnický gauner „Vašek“.
Otázku, proč byl z plejády skvělých portugalských námořních kapitánů a mořeplavců zvolen právě Vasco, si kladli již soudobí kronikáři. Odpovídali na ni různě. Podle některých zdědil úkol po otci, který právě zahynul, podle jiných ho doporučil sám Diaz. Milovníci šťastných náhod se přikláněli k verzi, že se Vasco náhodou přichomítnul na nádvoří paláce zrovna ve chvíli, kdy král vyhlížející z okna uvažoval o budoucím veliteli. S největší pravděpodobností však souvisí Vascova volba s portugalskou politikou objevitelských plaveb, která se řídila zásadou nedarovat žádnému námořníkovi více možností vynikat, než je nezbytně nutné, a nedovolit tak, aby se zásluhy jednotlivce staly nebezpečné státním zájmům.
Pod Diazovým vedením jsou postaveny čtyři ukázkové lodě: dvě silné expediční – São Gabriel, které bude velet sám Vasco, a São Raphæl vedená jeho bráchou Paulem (každá má výtlak 100–120 tun), dále malá rychlá karavela Berrio (50 tun) svěřená zkušenému Nicolau Cœlhovi, a spížní loďka se zásobami. Lodě jsou sestrojeny z nejlepšího dřeva; každá s sebou veze trojnásobnou rezervu plachet, lan a provazů a zásoby na tři roky dopředu. Posádky tvoří dohromady něco přes 150 mužů (přesné údaje se liší). Jsou mezi nimi i „degradados“, odsouzení lumpové, kterým bude po návratu prominut trest. Vrátí se jich sotva třetina. Kdo by však teď pomýšlel na smrt…
Jestliže mořeplavecký úkol svěřený Vascovi nepřipouštěl žádných pochybností, nebylo jasné ani portugalské vládě, v jaké roli by měl Vasco v Indii vystupovat. Za výmluvnou definici, podle níž měl da Gama jako královský posel reprezentovat křesťanské země se širokou pravomocí, se skrývají dvě řešení: obratně vyjednávat se silnějšími protivníky a bezohledně si podrobovat slabší. Proto také da Gama neveze jen listy krále Manuela nabízející domorodým panovníkům přátelství a spojenectví, ale i proslulé kamenné kříže s portugalským emblémem (padrãos), hlásající rozmach portugalské moci.
V sobotu 8. července 1497 vyplouvá Vascova flotila z Restella (dnešního Belemu) nedaleko Lisabonu. Podle králova rozhodnutí ji k pevnosti São Jorge da Mina (u ústí řeky Volty) doprovází i Bartolomeo Diaz – snad gesto uznání muži, jehož podíl na přípravách expedice byl neocenitelný. Během plavby se však nejdůležitější postavou stává kormidelník Pero de Alemquer, který řídil již Diazovu výpravu k mysu Dobré naděje. Dříve než lodi dospějí podél afrického pobřeží do středu Guinejského zálivu, oddělují se od Afriky i od dosud užívaných plavebních tras a vydávají se do obávaných mořských pustin Atlantiku. (Díky podobnému oblouku v trase objeví za tři roky Cabral Brazílii.) Devadesát nekonečných dní trvá plavba po širém moři. Vyžaduje nesmírnou odvahu i mimořádné navigační cítění. Teprve zhruba na zeměpisné šířce jižní Afriky obrací de Alemquer kormidlo na východ a 22.11. míjí mys Dobré naděje. Dále na pobřeží se Portugalci setkávají s Hotentoty (Khoiny). Ti se díky suvenýrům zprvu chovají přátelsky, ale brzy dojde ke střetnutím. Při jednom je Vasco zraněn oštěpem. V zálivu São Braz (dnešní Mosselský záliv) vydává příkaz ke spálení zásobovací lodě. Svůj účel splnila… Překládání zásob trvá třináct dní.
Výprava dosahuje ostrova Santa Cruz v zálivu Algoa, kde kdysi Diaz vztyčil svůj padrão, a 17. prosince i ústí Ria do Infante – nejzazšího bodu, kam dosud dospěly lodi portugalského krále. Vzpomněl si da Gama na hrozivý stín vzpoury, který přiměl Diaze k návratu – když se jeho lodí zmocnil silný protiproud – téměř v okamžiku vítězství? Mladému dvořanu však štěstí zůstává nakloněno – právě na Štědrý den zanese příznivý vítr lodě k pobřeží, které dostává jméno Natal. Prvním navštíveným přístavem pak je Mozambik. Štíhlé věže minaretů a výstavní bílé baráky, množství arabských lodí „naložených zlatem, stříbrem, hřebíčkem, pepřem, zázvorem a stříbrnými kroužky, stejně tak množstvím perel, drahokamů a rubínů“ signalizují, že zde začíná sféra arabské kontroly obchodování v Indickém oceánu. Arabští kupci, sotva se vzpamatovali z počátečního překvapení, projevují zjevnou neochotu a přidávají víc nepřátelství, než je zdrávo; snaží se dokonce portugalských lodí zmocnit. Da Gama dá v odvetu město odstřelovat z děl.
V Mombasse jsou jeho lodi opět napadeny Araby. Přátelsky je přijme až vládce v Malindi, který si díky politickým neshodám mezi jednotlivými domorodými státy váží nabízeného přátelství portugalského krále, jehož „cenu“ si nedovede ani představit. Vasco zde získává potřebné potraviny a vodu a také nejzkušenějšího lodivoda pro plavbu k indickým břehům. Je jím proslulý arabský mořeplavec a navigátor Ahmad ibn Mádžid. Arabské prameny vzpomínají, že byl na portugalské lodě dopraven v podroušeném stavu. Není to vyloučeno, vždyť samotná jeho přítomnost na nich se rovná vlastizradě. (Ibn Mádžid bude později, až se stane svědkem nelítostného ničení arabských lodí v Indickém oceánu, svého činu hořce litovat…)
Po čtyřiadvaceti dnech klidné plavby podporované jihozápadním monzunem zakotví výprava dne 20. května 1498 před Kalkatou. Velkého cíle je dosaženo.
Portugalci vědí, že z drobných indických států na Malabarském pobřeží je panství kalkatského vladaře to nejvýznamnější, stěží si však dovedou v plné šíři představit kulturní i hospodářskou vyspělost země, u jejíž bran nyní stojí a po níž lačně napřahují paže. Právě Kalkata byla tranzitním střediskem Východu, sem odpradávna proudila skořice z Cejlonu, hřebíček z Malakky, cín z Malajsie, drahé kovy z rozličných končin Indie, perly z Indického oceánu i nesčetné druhy dalšího orientálního sortimentu. Portugalci se brzy přesvědčí o povaze pohádkového bohatství. Zprvu se mylně domnívají, že Indové jsou křesťané. Jejich božstva považují za křesťanské světce; ztotožňují například boha Krišnu s Kristem, svatyni Krišnovy Matky Devakí pokládají za chrám Panny Marie. Vládce Kalkaty, tamuriti rádža („pán pahorku a vln“), jehož titul Portugalci zkomolí na „zamorín“, udělí da Gamovi audienci. Chce zjistit, jaké je poslání cizinců ze vzdálené země. „Král měl tmavohnědou barvu, byl polonahý – jen od pasu ke kolenům oděn bílými látkami. Jedna z nich končila dlouhým provazem, na němž byly navlečeny různé zlaté prsteny s velikými rubíny… Na levé paži nad loktem nosil náramek, který vypadal jako tři spojené obruče bohatě posázené klenoty. Ze střední obruče visel navíc velký svítící kámen – diamant velikosti palce… Na krku dvojnásob ovinutý řetěz perel jako lískové ořechy… Král měl dlouhé černé vlasy svázané na temeni v uzel. Kolem něho obtočen řetěz perel jako kolem krku… Král žvýkal list… a k tomu směs ze žíravého vápna a jiných věcí. Tato směs dává ústům i zubům zářivě červenou barvu…“
První přijetí proběhne v přátelském duchu, se vší orientální zdvořilostí. V okamžiku, kdy portugalský kapitán a vyslanec vystupuje za hlaholení trub a slavnostního lomozu lodních děl na břeh, sotva si kdo z přihlížejících uvědomuje, jaký význam budou mít pro osud celého Malabaru právě evropská děla… Portugalec vystupuje sebevědomě a sebevědomí je jeho jedinou výhodou. Jinak má v toulci příliš poskrovnu šípů, které by mu dokázaly zajistit převahu v jednání s mocným a bohatým panovníkem. Poslušen instrukcí, rozvíjí před zamorínem oslňující perspektivy portugalsko–indických obchodních vazeb, které mají vést k likvidaci arabské převahy v Africe a Indii. Vychloubá se významem, bohatstvím a mocí portugalského krále a s patřičnou okázalostí předává indickému vládci přátelské dopisy krále Manuela, potvrzující pravdivost jeho slov. Tím je ovšem zásoba diplomatických argumentů vyčerpána.
Stejně jako da Gama by pravděpodobně jednal i obratnější diplomat. Poznamenán nekritickým sebevědomím křesťanského světa by se vůbec nepozastavil nad otázkou, zdali by indický panovník byl ochoten zničit základnu arabského a tím i svého bohatství ve vlastní zemi jen proto, aby se zavděčil jakémusi neznámému králi… A tak zatímco zamorín očekává, že mu Portugalci nabídnou lepší odměnu než Arabové, Portugalci očekávají, že jim zamorín vyjde vstříc jen pro pomyslnou sílu jejich evropské říše.
Při druhé audienci se právě dary mají stát hmotným důkazem opravdovosti portugalských slibů. Oněch dvanáct štůčků bavlněného plátna, dvanáct plášťů, šest stříbrných misek na mytí rukou, bednu cukru a soudek oleje se však rádci vůbec neodváží zamorínovi ukázat. Žalostný dojem z druhé audience (žaluda = žal úda) je vodou na mlýn Arabů – mohou snadno prokázat, že Evropa nemá vlastně co nabídnout, a že rozvinutí výnosného obchodu s nimi je nereálné.
Zamorín přesto povoluje Portugalcům zřídit v Kalkatě obchodní faktorii. Jejím vedením je pověřen Diego Diaz, bratr slavného Bartolomea. Činnost stanice však nevede k ničemu dobrému; Arabové ji jednoduše bojkotují. Diaz a jeho parta z faktorie jsou nakonec uvězněni. Da Gama oplátkou bere do zajetí dvanáct vznešených občanů Kalkaty. Mírové jednání se ocitá v ruinách, ke slovu přijdou obvyklé metody – diplomacie zbraní. Ačkoli Portugalci jsou všichni propuštěni, da Gama vrací svobodu polovině. Zbylých šest hodlá vzít s sebou do Portugalska, aby se po patřičném „přeškolení“ stali prostředníky v dalších jednáních. Nakonec je však propustí… výměnou za vzácné zboží.
Jednání tedy ztroskotala, da Gama je navíc varován, že se chystá jeho atentát. „Ve středu 29. srpna vrchní kapitán a jeho důstojníci došli k názoru, že jsme objevili zemi, kterou jsme hledali, stejně tak koření a drahé kameny… a tudíž nastal čas k odjezdu… Proto jsme vypluli do Portugalska, radujíce se ze štěstěny, která nám umožnila realizovat tento velký objev“ – tolik další záznam z deníku. Da Gama veze svému králi i dopis od zamorína, který v něm jasně vyjadřuje svoji představu o případných obchodních stycích: „Vasco da Gama, šlechtic Vašeho dvora, k mému velkému potěšení navštívil mé království. V mém království je hojnost skořice, hřebíčku, zázvoru, pepře a drahokamů. Od Vás žádám zlato, stříbro, korály a šarlat.“ Chudičké Portugalsko bude moci stěží splnit takové požadavky, a tak místo „zlata, stříbra, korálů a šarlatu“ začnou připlouvat ozbrojené karavely. Arabský monopol lze zlomit jedině silou.
Při zpáteční cestě se Portugalci střetnou s piráty a jednoho z nich zajmou. Je to asi čtyřicetiletý polský žid, který během zpáteční cesty poskytne Portugalcům cenné služby. V Portugalsku se nechá pokřtít na Gasparo da Gama. Bude pak králem Manuelem pověřen vést různá jednání v Indii a dokonce bude povýšen do šlechtického stavu.
Vyčerpávající plavba Indickým oceánem trvá skoro tři měsíce. Říjen je totiž pro plavbu Indickým oceánem nanejvýš nevhodný. Právě v tomto termínu se zde mění směr monzunů, a tak Portugalci neustále bojují s bezvětřím nebo dokonce s protivětrem. Po několika dnech marného boje o jedinou míli se zoufalí námořníci začínají bouřit. Domáhají se návratu do Indie. Vasco da Gama potlačí zárodky vzpoury stejně rozhodně, jako se dokázal vzepřít nástrahám nepřátel. V lednu 1499 už není na lodích nikdo, kdo by dokázal vypočítat jejich polohu. Plují jen za dne, aby neminuli Malindi. Když konečně 7. ledna vplouvají do jeho přístavu, zbývá na každé lodi po sedmi či osmi zdravých mužích. Proto dává Vasco loď São Raphæl spálit a torzo posádky rozdělí na zbývající dvě lodě. Cesta podél afrických břehů už probíhá klidně. 20. března expedice míjí mys Dobré naděje a vplouvá do vod Atlantiku. Zde lodě rozežene bouře. Berrio doplouvá do vlasti již 10. července, da Gama míří ke Kapverdám. Odtud vysílá vlajkovou loď domů a sám odváží na pronajaté karavele těžce zkoušeného churavějícího bráchu na Azory, kde Paolo umírá. Do Lisabonu se Vasco da Gama vrací nejpravděpodobněji 9.9.1499. U dvora je přijat s velkou pompou; slavnosti se konají ve všech větších městech. Není divu, cesta završila úsilí řady generací portugalských námořníků. Výprava trvala přes dva roky, přes polovinu trasy se lodě plavily po volném moři, čelily neznámým proudům a tropickým bouřím. Da Gama na této cestě ztratil bratra a dvě třetiny mančaftu, ale rozřešil problém historického významu. Otevřel své vlasti, a v podstatě i Evropě, bránu k bohatství Východu.
Přes Vascův triumf je však vedením následující expedice (roku 1500) pověřen jiný velitel, již zmíněný Pedro Alvarez Cabral. (Při jeho výpravě zahyne při ztroskotání čtyř lodí i Bartolomeo Diaz.) V únoru 1502 vyplouvá do Indie, tentokrát s eskadrou zhruba patnáctka lodí, opět da Gama, nyní „admirál Indie“. Zcela evidentně již nejde o ryze obchodní, ale především dobyvatelskou výpravu s cílem zlomit odpor Arabů, podmanit si sultanáty na východoafrickém pobřeží i státečky na Malabarském pobřeží Indie a současně uzavřít výjezd z Rudého moře pro plavidla arabských kupců. Vasco přinutí sultána bohaté Kilwy k zaplacení bohatého výkupného ve zlatě, před Kalkatou rozdrtí zamorínovo loďstvo. Město dá bombardovat. Jeho muži si počínají s krajní brutalitou jako hašteřivý fašismus. Výsledkem cesty je založení faktorií v Kóčínu a Kananuru. V indických vodách je také ponechána flotila, která má zabezpečit činnost faktorií a přepadat arabská plavidla. V září 1503 se da Gama vrací, tentokrát s bohatým nákladem, do Lisabonu. Je jmenován hrabětem z Vidigueiry. Touto druhou cestou definitivně končí epochu hledání. Začíná nelítostné dobývání Východu ohněm a mečem.
Naposledy se da Gama vypravuje do Indie v roce 1524 jako vicekrál, avšak krátce po příjezdu, 24. prosince 1524, v Kóčínu hyne jako hyena. Teprve když se jeho syn Estevam stane v roce 1539 v Indii vicekrálem, dá převézt otcovy ostatky do vlasti a pohřbít je ve Vidigueiře. Odtud pak budou kolem roku 1880 převezeny do kláštera v Belemu. Konec všem cestopisným životopisným škraloupům a uzurpátorským choutkám definitivně, pane da Gamo.
|