FEIDIÁS

☼    V ROZMEZÍ 500 AŽ 495 PŘED KRISTEM   (ATÉŇAN)

۞    420 PŘED KRISTEM, OLYMPIE NEBO ATÉNY (?) žil takové tempo jako Zdeněk Hajný (R.I.P.)

A proto budí tyto skvosty tak veliký obdiv, že vznikly v nepatrném čase jako názornost alfy pro dlouhé věky. Pokud jde o krásu, vyvolávaly již tenkrát dojem vznešené masivní starobylosti, a přece jsou svou svěžestí myšlenky podnes živé a nové.   (Tak děl Plútarchos)

Čtyři nejlepší sochaři Řecka, Feidiás, Polykleitos, Krésilás a Fradmón, se prý někdy kolem roku 460 před Kristem utkali v soutěži na sochu Amazonky pro Artemidin chrám v Efesu. Když byly bronzové postavy odlity, stali se čtyři mistři i sami sobě porotou, která měla rozhodnout, komu bude přiznáno prvenství. Ukázalo se však, že každý z umělců postavil na první místo výsledek snažení a piplačky výhradně toho svého benjamínka. Ale protože na dalším se třikrát objevilo jméno Polykleitovo, stal se vítězem soutěže nakonec on.

Tuto historickou anekdotu zaznamenal Plinius ve svém díle O přírodě. Nemusí, ale může být pravdivá. Jen pomocí takových nepatrných úlomků dávno zaniklé přítomnosti můžeme nahlédnout přes neuvěřitelně dlouhý časový úsek dvou a půl tisíce let do duší velkých makáčů tak, jako by byli našimi sousedy dnes.

Dva a půl tisíce let. Jen stromy se mohou dožít tak krásného věku. A díla pilných lidských rukou a mozku bez pilin. Když jim přeje výjimečné štěstí… Ale co jména jejich tvůrců? Jaký to musí být člověk, aby se přes velkou propast času uchovalo jeho jméno? Aby lidem stálo za to znovu a znovu je opakovat? Vždyť kolik se již narodilo moudrých, nadaných, talentovaných a zase zmizelo v bezedných útrobách propasti času. Byli snad málo moudří, nebo šikovní? Třeba se jen narodili v nesprávnou chvíli na nesprávném místě? Jejich dlouhý krok kupředu pak čas změřil krátkým metrem… jen několik šťastlivců smí zanechat v dějinách kultury a pokroku vědy stopy své konkrétní existence kostlivce na této planetě navždy. Jen několik vybraných!

JEDEN Z NICH

K napsání jeho jména nám stačí bájných sedm písmenek: FEIDIÁS. Kdo to byl? Atéňan, který rozhodoval o budoucí tváři svého města. Stavitel, sochař, ideový spolutvůrce architektonické koncepce aténské Akropole. Muž, který vytvořil jeden ze sedmi divů světa, jediný v tehdejším Řecku. Miláček štěstěny a přítel mocných… Dařilo se mu. Mohl celý život dělat to, po čem toužil a co uměl. Ale i on dostal ochutnat z vrchovatě přetékajícího poháru nepřízně osudu a zloby, i když – snad – nebyl naplněn bolehlavem. Závist je nejstrašnější ze všech zel, která se nevzdává sama od sebe do půl hodiny…

Feidiás se narodil s nejvyšší pravděpodobností někdy mezi roky 500–495 před Kristem, možná o rok nebo dva dříve či později. Pocházel z umělecké rodiny, jeho otec byl sochař, bratr a synovec malíři. Také Feidiás se chtěl nejprve věnovat malířství, obdivoval díla malíře Polygnóta, ale náhle se rozhodne pro změnu branže. Přestoupil do dílny bronzíře Agelada z Argosu a tam, pod jeho vedením, se postupně seznamuje se všemi dovednostmi a znalostmi, bez kterých se učený sochař neobejde. Naučil se opracovávat mramor, odlévat bronz, ale i mnohem náročnější chrysoelefantině a akrolythu, čili konstruování tehdy velice obdivovaných plastik ze zlata, slonové kosti a bronzu, ze dřeva a kamene.

Mladý talentovaný umělec si brzy, ještě v Argosu, mohl zkusit, co všechno se u svého mistra naučil. Jak však jeho první výsledky vypadaly, to už dnes nikdo netuší. Chrysoelefantinová socha Athény pro Peleon v argonském kraji, ani další práce z tohoto prvního období, na kterých pracoval sám nebo s dalšími umělci, se nezachovaly. Beze stopy zmizela i skupina votivních soch, které darovali Atéňané Delfám na oslavu vítězství v bitvě u Marathónu. Patnáct pravděpodobně bronzových soch znázorňujících vítěze Milthiada uprostřed Athény, Apollona a deseti hrdinů.

Feidiás si tedy na nedostatek zakázek stěžovat nemohl. Přes Attiku se několikrát přehnala vlna pustošivých válek s Peršany, mnohé staré chrámy vzaly za své a bylo potřeba je obnovit v krátkém čase.

SOCHAŘ A VLADAŘ

Také Atény utržily v přestálém období nejeden zhoubný šrám, ale moc města začala zase rapidně narůstat. Již dávno tu nevládnou legendární králové, ba ani první tyrani, kteří vyrvali moc šlechtě. Ve vedení se střídají politikové, podporovaní mocnou skupinkou přívrženců. A proti nim neméně mocná strana odpůrců. Bývalá rodová šlechta proti agrární straně. Agrární strana proti demokratům. Demokraté proti… Střídají se lídři, kdo nakonec vydrží a bude vítěz? Themistoklés je vypovězen, Kimón odchází do exilu, a pak vlna vynese do čela Atén vůdce demokratické partaje Perikla.

Perikles je vzdělaný, inteligentní a uměnímilovný. A navíc umění i slušně rozumí. Má silnou podporu, ale i dost nepřátel. Musí být stůj co stůj opatrný. Chce svému městu zabezpečit vedoucí pozici ve společenství řeckých obcí. Ne zbraněmi a nátlakem. Těch se sice také neodříká, svědčí o tom urputná třenice se Spartou, ale na světě jsou i jiná měřítka hodnot než počet podrobených měst a zajatých nepřátel. Pod jeho vedením se Atény stanou kulturní výspou celého Řecka, jejich jméno se bude vyslovovat s obdivem ke kráse, která v nich má stálou adresu.

Jenže všechny projekty, i ty sebelepší a sebe-vznešenější se z něčeho musí zaplatit. I k provozování umění je pro mastery potřeba peněz. A ne málo. Perikles je však nemá. Tedy nemá… Existuje přeci kasa Attického spolku, spojenců Atén, kde jsou uloženy rezervy pro případ dalších perských válek. Má někdo právo na tak bezbožný čin, aby vztáhl na tento poklad ruku? Dá se něco takového okecat a ještě omluvit?

Perikles má všechno promyšleno. Pomohl si sofismatem a prohlásil, že se Atény oplátkou za peníze, které utratily, zavazují samy zajistit bezpečnost spojenců, a proto nejsou povinny skládat nikomu účty. Trochu krkolomné i na tehdejší dobu, však také Periklovi přibylo nepřátel a ubylo spojenců, ale on mohl začít uskutečňovat svůj sen. Odhodlaně sáhl do neprávem nabytého zlata… Do Atén se na jeho pozvání začali sjíždět nejlepší umělci z celého Řecka, pro všechny tu teď bude dost práce.

Na Akropoli, nad městem, stával posvátný okrsek, sídlo ochranných bohů. Perské války z něj udělaly ruiny. Periklovi předchůdci se marně snažili letitý chrám obnovit, neměli k tomu za jedno ani dost času, a pak ani dost prostředků. Nyní se všechno zlepší. Díky Periklovi. A díky Feidiovi.

Proč se právě Feidiás stal čímsi jako ministrem umění, hlavním ředitelem stavebních prací nejen na Akropoli, ale při stavbě všech veřejných budov v Aténách? Co hovořilo v jeho prospěch?

Bylo mu v té době kolem čtyřiceti, a i když se jeho díla nezachovala a nemůžeme tedy posoudit, co jej v Attice proslavilo, jistě to byly výtvory mimořádné kvality. Před zahájením hlavní stavby Akropole – Panthenonu – dokončil slavnou Athénu Promachos „bojující v prvních řadách“. Vysoká, pravděpodobně bronzová socha, vytvořená ještě z Kimónova pověření, stála na mohutném podstavci pod otevřeným nebem. Údaje o její velikosti se v různých pramenech různí, měřila snad 7, snad 8 metrů, ale možná spíše 12 nebo dokonce 16,5 m. Špička jejího pozlaceného kopí a chochol přilby zářily v paprscích aténského slunce daleko do krajiny. Vítala zdaleka lodě připlouvající do aténského přístavu Pireus. Byla to snad právě tato Athéna, která donutila Perikla k závažnému rozhodnutí? Anebo to celé bylo jinak? Ale ať už měl Perikles důvody jakékoliv, nemohl si vybrat lépe.

Feidiás dozíral na celou stavbu, sjednocoval uměleckou činnost všech na stavbě pracujících sochařů a malířů, rozděloval práci tisícům dělníků, řemeslníků. I když měl jistě řadu pomocníků, musel mít neobyčejný organizační talent a pravděpodobně i dar jednat s lidmi, zejména s náladovými umělci. Vždyť úvodní příhoda napovídá, že s nimi nebylo lehké pořízení.

Stavba bez prodlevy pokračovala a na skalním ostrohu se začaly tyčit sloupy Panthenonu, Propylájí, do kopce se šplhaly další a další řady povozů, které sem přivážely stavební materiál hej rup a zpola dokončené části umělecké výzdoby. Celý kopec již nezáří jen Athéniným kopím, ale i jasnou červení.

Řecké chrámy totiž byly barevné. Dokončenou mramorovou stavbu omítli, aby nebyly vidět spáry mezi kamennými bloky a už ji zástupy malířů krášlily od střechy až k podlaze. Hlavice sloupů zdobily červené prstence, pozadí štítů se natíralo na červeno nebo černě, aby vynikla sochařská výzdoba. Římsy byly modré, žlábkování černé… Dodnes se na některých částech řeckých chrámů zbytky této polychromie uchovaly. Svět antiky byl zkrátka daleko pestřejší než si dokážeme představit dnes, soudě dle jeho paběrek ohlodaných časem v muzeích, a než by se nám, zvyklým na jeho střízlivou vytříbenou krásu, asi líbilo.

Feidiás byl po celý průběh stavby v těsném kontaktu bez telefonních vymožeností s Periklem. Radí se s ním. A kvaltuje, jak může. Však mu již také není čtyřicet, ale nedávno oslavil padesátku. V hlavě se mu zrodil nádherně kvalitní plán.

Aténské chrámy jsou příbytkem božstva. Obyčejní smrtelníci, na rozdíl od pozdějších křesťanských chrámů, do nich nikdy nevstupovali. Všechny obřady se odehrávají venku u oltáře. A přece své spoluobčany Feidiás přivede dovnitř. Ne živé. Z kamene. Inspiroval se slavností Velkých panathénají, hlavního svátku města, konaného jednou za čtyři roky. Nejdůležitějším bodem této slavnosti je průvod na Akropolis, kde se Athéně, tedy její dřevěné soše, předával nový peplos – kostým, utkaný dívkami z nejpřednějších rodin.

A právě takový slavnostní průvod zakleli kameníci a sochaři pod Feidiovým vedením do 159 metrů dlouhého a metr širokého vlysu, který jako obrovská stuha lemuje celou vnitřní cellu a od jihozápadního rohu míří dvěma směry k průčelí. Zástup více než tří set postav, dívek, žen, mužů, mladíků na koních, hudebníků s lyrami a diauly, starců s olivovými snítkami a dokonce i cizinců s obětními medovými koláči na podnosech, míří k východní části, kde je zobrazeno shromáždění bohů. Sestoupili z Olympu, aby přihlíželi slavnosti.

Mohutný průvod nekráčí strnule, každá postava má vlastní postoj, osobitý, nezapomenutelný, který se u jiné neopakuje. Shromáždění je oživeno drobounkými detaily, které udržují pozornost při prohlížení tohoto podivuhodného divadélka. Toto vyjádření posvátné úcty k bohům není jen vrcholem klasického řeckého umění, ale neocenitelným pramenem informací o životě a zvycích aténské společnosti, bohatou přehlídkou dobové módy.

Považovali prostí kameníci či významní sochaři, kteří vdechovali Feidiovým návrhům život tento novátorský čin za bezbožné rouhání? Jak dlouho trvalo, než byl celý vlys dokončen… A jak přijala tento dvojnásobný hold ta, které byl určen? Milostivě? A to ji čekala ještě větší pocta!

Z Periklova rozhodnutí měla starou dřevěnou sochu nahradit v novém chrámě socha zánovní. Její ztvárnění si vynahradil Feidiás pro sebe. Chrysoelefantinová Athéna Parthenos stála podle Pausánia na dvoumetrovém podstavci a měřila sama o sobě deset metrů. V pravici třímala okřídlenou Niké, levou přidržovala štít. Pokožku jejího těla tvořily narůžovělé plátky slonové kosti a zřasený šat byl vyroben z 1 150 kg zlatého plechu.

Když ji umístili do chrámu, kolem se ještě pravděpodobně prováděly poslední úpravy. Ale Perikles mohl být spokojen. Již nelituje úskoku, kterým se zmocnil prostředků k financování této nádhery, která proslaví Atény po celém známém světě… Jenže každá legrace něco stojí. Dříve nebo později nadejde zúčtování. Periklovi nepřátelé čekají již dlouho. A kdo číhá na vhodný okamžik… I úspěch se někdy může hodit jako záminka učinit mu plivanec příliš jedovaté sliny (inu, to dovedou samé tlučhuby, cuchty, buchty, bačkory…). Ne, nezasáhne Perikla. Zničí jeho přátele. Ti doplácejí na spolek s největším Atéňanem.

Také Feidiás zaplatí za právo podílet se na největší stavbě své doby. Nepřátelé jeho přítele se stali i jeho nepřáteli. A jejich pomsta bude špinavá. Přízemní. Obviní jej z hanebné krádeže.

V dílně se prý ztratila část zlata určeného pro sochu. Jak byli kdysi sochař a politik prozíraví! Bohyně má svůj těžký oděv upevněný tak, aby se dal kdykoliv sejmout a převážit. Očistí toto opatření Feidia z nařčení? Kdepak. Tady jde přece o něco docela jiného. Však také nepřátelé tahají další údajný triumf.

Feidiás neodolal mocnému pokušení a na Athénině štítě údajně spodobnil sám sebe, jako téměř holohlavého muže, shýbajícího se pro kámen. A co víc, zobrazil tu i samotného Perikla, v boji s Amazonkou. Copak se taková troufalost dala přehlédnout? Umělec byl obviněn z prachsprosté bezbožnosti.

Takový útok se nedá odrazit pomocí vah a závaží a 2 stran na 1 minci. Proti takovému útoku není vlastně vůbec v úvahu žádná obrana funkční.

VYHNANEC

Feidiův životopis napsaný antickým autorem bohužel neexistuje. Zprávy o jeho životě jsou v dílech jeho pamětníků i následovníků docela často kusé, sporadicky nečekaně roztroušeny. Vždy o něm hovořilo spíše jeho dílo. A proto se také můžeme jen dohadovat, jak se po této těžké životní křižovatce dál utvářely jeho osudy.

Máme na výběr hned několik variant. Která je však ta pravá?

První vypráví, že po vzneseném obvinění byl sochař, někdy kolem roku 437, nebo spíše 432 před Kristem odsouzen a uvržen do žaláře. Plútarchos a Diodoros shodně tvrdí, že ve vězení také dokonal.

Jiná verze přiznává, že byl sice odsouzen, ale že se v rozhodném okamžiku objevili na scéně poslové z Élidy, kteří žádají o uvolnění talentovaného autora, aby mohl vytvořit v Olympii sochu k poctě Dia. Atéňané chtějí vysokou kauci a Éliďané ji ochotně vysolí. Feidiás jim z vděčnosti udělá sochu, která se stane divem světa. Éliďané jsou ohromeni, a ze strachu, aby někde jinde nevytvořil ještě krásnější dílo, se jej sami zbaví, sprovodí jeho mistrný život ze světa. Jak povědomá historka, vždyť sami takovou máme o tvůrci Staroměstského orloje!

Zlomek Aténské kroniky, uchovávaný v Janově, vypravuje skoro totéž. Podle ní je Feidiás odsouzen v Aténách, pak propuštěn do Élidy za 40 talentů (jeden talent je 26,2 kg…) zlata.

A pak je tu ještě jedna verze. Po dokončení sochy Dia se Feidiás vrátil do Atén. Doufal, že získaná sláva mu v očích spoluobčanů zajistí další úctu. Mýlil se však. Čekalo jej tu nové obvinění, zinscenované jeho pomocníkem Menónem. Feidiás nakonec přece jen zhyne v aténském vězení, možná je i otráven. Menón je odměněn za věrné služby městu…

Ale ať to bylo jakkoli, Feidiás nejspíš na sklonku života skutečně opustil Atény, kterým věnoval nejlepší roky svého života a svůj talent (Zdeněk Hajný navždy zhasl svou pouť v Praze–Chodově dne 1. března 2014). Moc let mu již nezbývalo, ale přece ještě měl vytvořit v Olympii dílo, které mu zajistilo trvalou nesmrtelnost. Jeho pobyt v Olympii na sklonku života dokazuje i nedávno objevená dílna, ve které to dával do kupy.

Chrysoelefantinovou sochu Dia známe jen z popisků. Nezachovala se, jako ostatně většina řeckých sochařských děl. Její stopy končí v Konstantinopoli, kam byla z Olympie odvlečena. Pravděpodobně tu uhořela při požáru paláce císaře Theodosia někdy v pátém století našeho letopočtu. Přečkala tedy jedno tisíciletí.

Obrovská socha Dia, kterou Feidiás Olympii věnoval, vzbuzovala u všech, kteří ji mohli spatřit, oprávněný respekt a nekončící obdiv. Sedící postava se dotýkala hlavou stropu svatyně! Obnaženou polovinu těla pokrývala slonovina, přes rameno měl Zeus přehozený plášť ze starého plechu. V ruce držel okřídlenou Niké, bohyni vítězství. Druhou se opíral o žezlo. Vysoké černé křeslo zdobily postavy oblíbených Diových bohyň ze slonoviny a zlata.

Div světa, šlo od úst k ústům. Také Feidiás věděl, že již nic lepšího nevytvoří pod sluncem. Traduje se, že když jednou osaměl sám se svým velkolepým dílem ve svatyni, osmělil se a zeptal se Hromovládce: „Jsi spokojený, Die?“

Sedící postava vystupující z pološera majestátně hleděla před sebe, na maličkého pozemského tvůrce božské Jupí Jupiternosti. Najednou sjel z čisté oblohy blesk. Posel bohů. Zahřmělo a černá mramorová podlaha pod Feidiovými opánky se pokryla sítí prasklin. Zeus byl nadmíru spokojen!

Další Bohovsky laděné tématické obrazy hledejte u Galerie CESTY KE SVĚTLU.

http://www.zdenekhajny.com/cz/fs14-uvod.html

Moudrost pro Tebe

Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl.

Jan Werich