JAN KUBELÍK

☼    5.7.1880   PRAHA               ۞      5.12.1940   PRAHA

V programu pro veřejnou výstupní zkoušku žáků hudební konzervatoře v Praze ve školním semestru 1897–1898, která se konala ve čtvrtek 7.7., bylo pod číslem jakoby náhodou 14 či její shodou uvedeno: Housle, Jan Kubelík (třída profesora Ševčíka), Koncert od Paganiniho.

Sál v Rudolfinu (vstup do velké zasedací síně vedl sloupořadím ze Sanytrové uličky, jak stálo na pozvánce V.I.P. ve vypraných výpravných oděvech…) šuměl očekáváním. Mladého houslistu totiž předcházela vynikající pověst. Hudební Praha věděla, že už 31. března zahrál ve Stavovském divadle proslulý Brahmsův koncert s takovou suverenitou a současně se vzácnou muzikálností, že hlediště zůstalo očarováno.

Posluchači nebyli zklamáni ani tentokrát. Nejtěžší část Paganiniho Koncertu D dur se Sauretovou kadencí zvládl štíhlý chlapík s hořícím pohledem znalce a bujnou kšticí s takovým klidem a erudicí, jako by šlo o jednoduchou skladbičku. A vůbec způsob, jakým překonal všechny nástrahy díla, na němž si vylámali chrup i velicí (nebo trošku velící) mistři, všechny naprosto ohromil. Od smrti Paganiniho se o tomto koncertu mluvilo jako o bájné pohádce mládí; ve skutečnosti ji proměnil syn prostého zahradníka z Michle, tam jak Martin postavil B B Centrum G. Podle Bohemie „jeho virtuózní hra vyvolala nezapomenutelnou senzaci“ a ředitel konzervatoře Antonín Benewitz, sám houslista, se prý neudržel a zvolal: „Aber so was fabelhaftes!“

Snad při bouři ovací se mladému virtuózovi vybavil v mysli obrázek z časů před šesti lety. Tehdy, začátkem září, stál před přijímací komisí konzervatoře, jíž předsedal tehdejší prezident Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách, kníže Lobkowitz, žádný laciný witz. Ten byl zásadně proti jeho přijetí, i když nenápadný, chudě oblečený přivandrovalec najednou vystřihl vážným pánům s motýlkem u krku číslo Bériotova Sedmého koncertu. Vždyť tomuto chlapci je teprve dvanáct, tak co chcete od něj, má pouhé dvě měšťanky, a stanovy nedovolují přijímat studenty, kteří neabsolvovali nižší střední školu příkladného mládí nebo aspoň třetí ročník měšťanky. Navíc, přizvukovali ostatní chytří pánové, se zázračnými dětmi nejsou ty nejlepší zkušenosti známy, po prudkém rozletu následuje zpravidla pád do náruče kopřiv. Jenže v přijímací komisi v onom roce 1892 zasedá také nový modrovous profesor konzervatoře Otakar Ševčík. Ten rázem rozpoznal Jeníkovo nadání a polemiku (má to v sobě – nemá to v sobě zakódováno namoutě) ukončil slovy: „Za Kubelíkův prospěch přejímám plnou zodpovědnost sám!“

Vyplatilo se.

Šest let vychovával Ševčík Kubelíka. Byl náročný, neodpustný, nic studentovi nepromíjel jen tak (na druhé straně Jan vynikal příkladnou pílí), uplatňoval při výuce nezvyklé postupy, sledován kritickými zraky svých kolegů za katedrou. Pak žáka propustil jako holuba šampióna na náročné závodění.

Tak 7.7. 1898 vykročil do světa umění jeden z nejtalentovanějších houslistů, jaký se rodí jednou za mnoho dekád. Člověk, kterému bez obav věříte, že jemu bylo prostě předurčeno okouzlovat milióny lidí, a navíc široce fundovaný homeboy hudebník se znalostmi komponování. Virtuóz, který opět potvrzoval dávnou slávu mistrů houslí a poctivé receptury notových zápisů not na špacíru z Čech až na světa kraj.

Tehdy v Rudolfinu stál na začátku své oslnivé dráhy. Ta trvala čtyřicet let.

Za to, že se Kubelíkovo jméno začalo skloňovat ve všech pádech, mohou – cyklisté. Ne, není to otřepaný vtip na počkání; koncem listopadu 1898 se konal ve Vídni jejich slet a po silnicích slet kostřitrasů a na své akademii si přáli mít také houslistu. Impresario šáhnul po takřka neznámém Janu Kubelíkovi, i když trochu s počáteční nedůvěrou. Paganini? No, když jej máte nastudovaného, spánembohem! Sáhnete-li vedle, oni to ti udýchaní velocipedisté ani nepoznají.

Jenže na akademii se dostal i jistý pan B. Lvovský, kritik vlivných Österreichische Musik–und Theater Zeitung. Poslechl si neznámého houslistu a zůstal jako omráčen. Co ten mladík proboha pohledává na cyklistické akademii? Vždyť je to nadupaný mistr nad mistry! Lvovský rozhodně nemlčel a Vídeň se dověděla o houslovém fenoménu. Kubelík začíná být zván do uzavřené společnosti, ale i na mejdany otevřené společnosti, kde nepotřebujete být sami tou protekcí. Stává se učitelem hudby dcery „lihového kšeftařského kinga“ F. X. Brosche, který mu později věnoval cenný dar – guarnerky… Jen si odskočil na vánoce domů, ale hned se vrací, aby absolvoval řadu slušných koncertů – 12. ledna na akademii spolku Scharaffia, 23. ledna na soaré spolku žurnalistů a spisovatelů Concordia, 26. ledna na večírku, který pořádala vypulírovaná redakce Österreichische Musik–und Theater Zeitung, 29. ledna na dvorním soaré u korunní princezny Štěpky.

Vídeň z něj šílí. Bum rush. Kritici se předhánějí ve chvalozpěvech. Max Kalbeck, životopisec Brahmsův, píše: „Kubelík přes své mládí stojí v prvé linii všech současných virtuózů a dle svých okouzlujících výkonů je takřka povolán, aby v době nejkratší zaujal vůbec první metu.“ V Neue Freie Presse dodává známý spisovatel Richard Heuberger: „Od dob Paganiniho nebyl spatřen takovýto zjev. Ve středověku by Kubelíka s jistotou upálili na hranici jako ďase… Kubelík svou technikou vzbuzující závrať a zasahující až do říše neohraných bájí, vyvolal nezměrný úžas.“

Paganini redivivus (oživlý Paganini), hlásili lidé sobě navzájem, kteří si poslechli některý z jeho koncertů. Byl srovnáván s Ondříčkem, Sauretem, Sarasatem, Hubermannem, Kreislerem. Sarasate ve Vídni v té době dokonce vystoupil. Jeník trošku víc znejistěl. Odpovědí na pochyby mu byl ohlas na Sarasatův koncert. Ano. Španěl je jedním z nejlepších hráčů, jeho provedení je prostě znamenitá přehlídka talentu. Kdybychom neslyšeli Kubelíka, bylo by to nádherné. My ale už Kubelíka nejednou slyšeli…

Tak vstoupil šikovný klučina z Michle do světové síně slávy. Zatím mu leží u nohou Vídeň, zatím. A Kubelík se vrací do Prahy, aby se rozjel po českých městech. V té době se ho ujímá manažer Julius Skřivan, třetí muž, který po otci Josefu Matějovi a profesoru Otakaru Ševčíkovi nejvíce ovlivnil umělcovu budoucnost. Kubelík instinktivě vycítil, že potřebuje vedle sebe zkušeňáka, který se dokáže postarat (poprat) o všední reality života. Skřivan se uměl znamenitě pohybovat na scéně ve společnosti, hovořil několika jazyky, zkušenosti mohl rozdávat a věděl, co musí udělat, aby založil Jeníkovu nehynoucí slávu. Stal se třetím lektorem, tentokrát v chování, v jednání, vystupování na veřejnosti, v konverzaci. A zatímco Kubelík pilně piluje svůj repertoár, připravuje prvé virtuosovo evropské turné.

Na konci 19. století má koncertní mæstro dvě možnosti, jak se dostat ke svým posluchačům. Prvá, že jede za nimi a to co nejrychleji to půjde a s nejmenšími časovými ztráty. Čas jsou peníze, ale i radost prožívání prožitků. Herbert Karajan prý létá vlastním tryskáčem, to je ale frajer německé legendární show. I další umělci používají služeb proslulých leteckých společností (dávno před Lufthansou) a vyplácí se jim to. Například do Japonska se dostanou z Evropy za den a noc, do Spojených států amerických to stíhají přes den a odskočit si, dejme tomu z Prahy do Paříže nebo Londýna, je záležitostí dopo nebo odpo,ledne. Pak je tu další možnost, kdy posluchač jde za umělcem prostřednictvím televize nebo rozhlasu. Je přítomen jeho vystoupení a jelikož technika přenosů je dnes opravdu excelentní, má stejně hluboké zážitky (asi tak na 92%) jako divák v sále. Navíc pak existují skvělé magnetofonové a gramofonové digitálně ošetřené stereo nahrávky, CD nebo Blue Ray je jistě neposlední módou pro hudbu.

Jenže my se ocitáme na začátku 20. století, takzvaná belle epoque. Gramec je drahou, nedokonalou hračkou a magič čeká na svoje objevení, aby těšil jako GHETTOBLASTER kursy breakdance na ulicích Jižního Bronxu, pokud není hip–hop těžce populární výdobytek také na vašem koutku této rozvíjející se planety. Planet Rock for real. Letadla dokáží dělat první nemotorné skoky, autokary sice už dokáží jezdit rychlostí několika desítek kilometrů v hodině, ale ty nekvalitní silnice! Zůstává parní lokomotiva, vagón, drkotání, pokud vedou do vybraných měst kolejnice, a kočár s poslušnými koňmi. Přes moře parník. Za takové situace se vydává Kubelík za světovou slávou. Na první své velké turné v polovině prosince 1899; začal v Budapešti, pak hrál v Zagrebu, Temešváru, zamířil do Berlína, odtud do Vídně, a zase do Budapešti, následuje Bratislava, Temešvár, Vršce, Koloszvár, Debrecén, Terst, Rjeka, Abazzie, Bucuresti, Graz, znovu Rumunsko a přes Goricu a Terst do Benátek a Milána, v červnu je v Paříži a Londýně a vrací se do Prahy. Za půl roku půl Evropy. Po dovolené, vyplněné usilovným (jak jinak…) studiem a po koncertech v Čechách a na Moravě, vyráží Kubelík na podzim 1901 do míst svých prvních triumfů – Rakouska a Uher. Neunaven jede zabavit monsignory do Itálie, kde vystupuje mimo jiné v Neapoli, Římě a Janově, přes italskou Riviéru dorazí do Monte Carla, kde ohromí evropskou smetánku, hraje v Paříži a od 4. května mu tleskají Angličané v Londýně, Manchesteru, Brightonu, Edinburghu, Bournemouthu a dalších nezanedbaných městech. Ještě v Anglii uzavírá smlouvu na čtyřměsíční hudební výlet do Severní Ameriky, ale to už kvaltuje do milované Prahy, aby si odpočinul od všeho zbrklého i zlého a nabral dostatek nové energie. V listopadu bychom jej zastihli zas a znovu ve vlaku a kolébat se na vlnách na první třídě parníku. Do 25. března zvládl dát Americe kolotoč 78 koncertů.

Tolik pro ilustraci, jaký vedl Kubelík obsáhlý život. Sám o sobě žertem tvrdil, že je „globetrotter ve fraku“ a nikterak tento světoběžník v běhu nepřeháněl. Hrál ve všech světadílech (jen amerických turné bylo celkem deset), jednou dokonce bez oddechu rovnou obtočil zeměkouli, to když koncem srpna 1907 začal svůj „výlet“ v Německu a Anglii, projel napříč USA, aby v dubnu odplul přes Havajské ostrovy klidu a glancu do Austrálie a na Nový Zéland, kde uskutečnil 40 koncertů; teprve 5.9. 1908 vstoupil na loď a přes Suez má namířeno do vlasti.

Celkem „najezdil“ Jan Kubelík na svých zájezdech zhruba 6 miliónů kilometrů (frajer milionář ve fraku, jakoby stopadesátkrát objel rovník) a v roce 1935 odhadoval počet svých koncertů přes pět tisíc. Zdá se to být k nevíře, ale je to tak. Sám o sobě by to byl vynikající sportovní výkon, ale nezapomeňme, že slavný muž z Prahy ještě musel pravidelně cvičit, jíst střídmě, nekouřit a neflámovat, aby se ve své úžasné kondičce cítil jako ryba ve vodě. A cvičil festovně všude – v hotelových pokojích, na palubě námořní lodi s větrem v zádech, před vystoupením i po.

Jaký vůbec byl Kubelík?

Svět jej ohodnotil jako „prvního houslistu naší doby“ (Le Journal Musical, Francie), jako „krále houslí“ (Le Radical, Francie), označil ho za „šlechtický výtvor přírody“ (Vossische Zeitung, Německo), za „Raffæla houslí“ (Standart, Anglie).

A až se zalykal nebetyčnou chválou. Snad nezaškodí několik citátů pro velikonoční hodování u mísy:

„S nadšením byl přijat v Monte Carlu tento houslista fenomenální abnormální virtuozity. Když opouštěl dvoranu Casina, vyprázdnily se také útroby herny a celý dav vyprovodil zázračného umělce až na náměstí, nadšeně mu aplauduje.“ (1901)

„Kubelík vytvořil a tím vyhecoval běsnění, jaké nedokázal žádný houslista posledních let.“ (1902)

„Nemá sobě rovného. Kdo by ho však posuzoval jen podle podání Paganiniho Reje čarodějnic, křivdil by mu. Je lepší než jeho báječná pověst, neboť jakmile nasadí smyčec, vyroste tento malý mužský v obra.“ (1905)

„V Paganiniho koncertu bylo okamžitě znát, že hraje největší houslista své éry čáry máry. Jeho tón je zázračně opojný, měkký, zvukově čistý. Svými pasážemi člověku odejme dech. Jak to dokáže? Ale i nejjednodušší melodii jako je Schumannovo Snění podává s čarovným kouzlem.“ (1906)

„Kubelík je největší machr houslistů, co jich svět znal a měl.“ (1908)

„Kubelík je největší houslista přítomnosti a jeho pověst nabírá na síle a velikosti jako zeměkoule.“ (1911)

„Má vůbec ještě svět jiného houslistu Kubelíkových kvalit?“ (1914)

„Kubelík se neposuzuje, jako se neposuzuje Paganini, Dante, Raffæl, Michelangelo.“ (1924)

„Jaké kouzlo a jakou oslňující minulost skrývá v sobě Kubelíkovo jméno! Úspěch na úspěch, odmocnina z jedné na druhou, kariéra korunovaná vavříny, sály šílící nadšením, triumfy a zase triumfy, od města k městečku, z jedné země do druhé jako putovní dar krásy…“ (1925)

Tak psaly noviny ve všech světadílech o jednom známém kabrňákovi. JK.

On sám však zůstával za každých okolností skromným člověkem. Byl nositelem mnoha vysokých řádů a vyznamenání, nikdy si však nepřipevnil ani řádové stuhy těch nejhonosnějších. Později svým impresáriům zakazoval vůbec o propůjčení vyznamenání jednat. Zdvořile, ale naprosto jednoznačně odmítl též nabídky na povýšení do šlechtického stavu. Ze všech ocenění si vážil jen dvou – Beethovenovy a Paganiniho medaile, udělované jen umělcům. Byl hrdý na to, že je získal jako Čech. Srovnávání s Paganinim pak vůbec odmítal – byli rozdílní jak zjevem, povahou, způsobem hry, tak i dobou, ve které působili.

V podstatě se stále považoval za syna drobných, pracovitých lidí, za Jeníka z Michle, kterého svět neomráčil. Byl totiž skromný jak ve svých požadavcích a nárocích, tak přísný v životosprávě. Lidí se spíše stranil, hovořil tichým hlasem, aby ho dobře poslouchali, a působil leckdy až plachým dojmem, i když v okruhu dobrých přátel, rodiny a třeba i na kopané (fanoušek Sparty) se uměl projevit dost hlasitě a srdečně se zasmát.

Škoda, že dnes nemáme po ruce některou z nahrávek jeho vrcholných výkonů. Jistě, ošoupané gramodesky existují a je jich několik desítek, ale shodou okolností a snad i nepřízní osudu zrovna na nich nejsou zaznamenány ani nejhodnotnější skladby, jež hrával, ani špičkové umění interpreta (nehledě na kvalitu nahrávek). Dnes si neumíme (a pamětníků už mnoho dozajista nebude žít) ani představit, jak a čím působil Kubelík na své posluchače. Světovou slávu si vybudoval díky své udivující technice – „ale vedle kouzel technických“, napsal například Karel Hoffmeister, svého času rektor pražské konzervatoře, „tu bylo ještě kouzlo jiné, snad silnější ve své působnosti než ten lesk a ta jiskra neomylné techniky. Bylo to kouzlo osobitého, svérázného podání Kubelíkova. Hned napoprvé vás zaujala zvláštní plynulost, dlouhý, nekonečný a tak klidný dech, jímž se nesly skladby z jeho strun a zpod jeho smyčce. Žádné dramatické výkřiky, žádné vzdechy, vzlykání, pláč, žádný předem prohraný patos, žádné emfáze… Ať hrál Bacha, Mozarta, Beethovena, Spohra, Brahmse vedle bravurních skladeb Paganiniho, vše hrál svým kubelíkovským způsobem, vše mělo svůj osobitý charakter, svůj styl už v základě celého pojetí odlišný, a proto nápadný.“

Poslední roky života strávil Kubelík v Praze, do které se vrátil v čase největšího ohrožení republiky v říjnu 1938 po téměř čtyřletém pobytu ve Spojených státech. Napřed bydlel u bratra Františka a pak si našel vlastní byt, z jehož oken viděl na Michli, místa svého mládí.

Žil tu sám, obklopen starými houslemi, z nichž nejcennější byly proslulé Stradivariho „emperorky“, památkami na svou oslnivou dráhu, fotografiemi, porcelánem. Děti dospěly, osamostatnily se a stranily se ho. A co manželka?

Zamiloval se jako mladý chlapec do maďarské šlechtičny, kterou si v roce 1903 vzal a o něco později přivedl na zámeček Býchory poblíž Kolína. Zde se manželům Kubelíkovým narodily čtyři dítka, dvojčata Anna a Marie, pozdější významné houslistky, Taťána a Rafael, slavný dirigent. A tady umělec prožil nejšťastnější léta svého života, sem se, do kruhu rodiny a mezi přátele, vždy vracel z namáhavých zájezdů, aby načerpal nových sil a nastudoval další čísla svého přebohatého programu.

Sotva kdo dnes by přesně odpověděl na otázku, proč Býchory nakonec prodal a přesídlil na Slovensko, do Horních Uher, jak se tehdy říkalo. Snad příliš miloval svou drahou choť Mariannu a nedokázal se vzepřít jejím rozmarům. Toužila zřídit z Býchor lázně, Kubelík vyhověl – nákladné vrty byly však k ničemu. Zatoužila po panství blíž své vlasti, Kubelík koupil napřed Orlové a pak Bytčici u Žiliny. Přála si palác v Budapešti a letní sídlo v Abbazii, poslušný Kubelík to zařídil. Nakonec kupuje koncem roku 1930 panství a zámek Rotenturm v Burgenlandu – i s dluhy jeho bývalého majitele.

Nešťastný podnik – jaká nešťastná událost! Dlouho se snažil vzpírat a nepodepsat smlouvu, až nakonec, bombardován telegramy a výhružnými dopisy, vyslovil v průběhu zájezdu po Austrálii soucitný souhlas. „Podepsal jsem si tím ortel smrti,“ řekl prý tehdy. Proroctví, které se doposledka naplnilo. Muž, který svým uměním vydělal na 100 miliónů korun (jeho honoráře byly na tehdejší poměry prostě pohádkové), se zadlužil až po uši a v průběhu pár let to celé pohádkové jmění rozfofroval. A tato katastrofa učinila šmytec i manželskému štěstí.

Každý jiný by na jeho místě propadl kontaminované depresi bez vitamínu a endorfinu. Kubelík měl však v sobě kořínek českého, obyčejného strejdy, který jako fénix vstává z popela: „Na celém světě je jen jedna věc, která mne dojímá a zajímá, a to jsou moje housle. Peníze pro mne nemají cenu a nemohou mi působit ani radost, ani žal. Kdybych se staral o hmotné věci, nemohl bych žíti svému umění. Mně způsobuje radost moje umění, mým věřitelům zase peníze; máme tedy každý svoje.“

A začal znovu hrát. Je mu pětapadesát a jede zase za oceán, plný víry ve své umění. Sklízí zase uznání a obdiv, koncertuje, komponuje, snaží se zapomenout a snad proto se nevrací… Teprve osudný osmatřicátý rok v něm VYBURCUJE pocit sounáležitosti k českému národu. Ve vinohradském bytečku ve chvílích pro Čechy nejtěžších plánuje a nakonec uskuteční desetivečerní jubilejní cyklus – prvou část na podzim 1939, druhou v zimě 1940, některé koncerty s Českou filharmonií (kterou v jejích začátcích hojně propagoval), ostatní za klavírního doprovodu Alfréda Holečka. Provedl na nich čtyřicet nejslavnějších děl od dvaceti skladatelů, jimiž ohromoval svět. Přál si ještě 26. května zahrát dělníkům, ale v tento den již ležel ve vrážském sanatoriu, když se přihlásila zákeřná choroba. Podrobil se operaci, na čas se jeho stav tak trochu polepšil, ale pak přišel neodvratný zánik vzácného hudebníka.

Pohřeb se měl konat původně z Pantheonu Národního muzea. Nacisté to zatrhli. Národ se se svým umělcem rozloučil 10. prosince 1940 na Vyšehradě. Rakev s jeho pozůstatky spočívá na Slavíně. J K jako Ježíš Kristus sloužící lidu, ne za peníze, ale pro radost z lásky k hudebnímu projevu.

http://www.youtube.com/watch?v=7UCmTUI7oGU

Eric B & Rakim „My Melody“ Marley Marl's Rap Attack Remix 1986