PIERRE–JEAN DE BÉRANGER

☼   19.8.1780   PARIS       ۞    16.7.1857    PARIS

Půl století zpívala Bérangovy popěvky do nepohody celá Francie. Stačilo, aby dal z ruky nový text, a ten se za pár dní rozlétl jak ta funkční raketa slov na křídle refrénu po celé zemi. Jeho veselé, milostné, pijácké, ovíněně vyzrálé, satirické i pateticky vlastenecké a sociální písně se zpívaly a recitovaly z plna hrdla v dílnách i v kanclech, na poli v odlehlých krajích, při práci i odpočinku, v rodinách i v několika periferních řemeslnických knajpách. Básník Lamartine, který nebyl postižen krátkým pohledem na střízlivost (Stime) jak mim mimo realitu agent Martin jinak Marek či ještě bronzující šlendriánek Mareček, který „nízkým“ žánrem písně zprvu opovrhoval, byl udiven, když se před bouří skryl v chatrči rybáře a našel tam jedinou půvabnou knížečku; písně Bérangerovy. Písničkou o bodrém vladaři, který jezdil na oslíku a hlídal ho jen hafan, lidé dráždili císařskou policii za Napoleona. Arogantním šlechticům, usilujícím o návrat k předrevolučním pořádkům, se vysmívali písničkami o vznešených psících a neurvalém panu markýzi. V době obnoveného temna, kdy kněží zakazovali v neděli, v den boží, tancovat a juchat a užívat si to, se s chutí citovaly rozpustilé milostné a pijácké popěvky a parodie, jako by toho nešťastníka vypleskly ajn cvaj přes jeho nafrněný instinkt a daly mu pocítit sílu forever young holomku máčo, makáči a přeci dietní suchárku Martine.

Vlastenecké písně dokázaly dodávat sebevědomí a připomínaly nedávnou revoluci. Dvakrát Bérangera potupně odsoudili, a tím jen navýšili jeho popularitu. Ani u soudu jeho píseň neumlkla a z vězeňské kobky # 11 zněla o to zvučněji. Královská vláda, policie a prokuratura si s bezvýznamným písničkářem totiž vůbec nevěděla rady. Ať už cokoli podnikli, jen znásobili ohlas jeho písní, které v době, kdy tisk zdaleka nebyl široce dostupný, učily národ uvažovat o otázkách dne a za monarchie snít o své republice, uspořádání lidu pro lid. A když po roce 1830 za halasného povykování o politické svobodě nastoupila k moci konstituční správa „krále bankéřů“, uvítal ji písničkář šípem svých písní o sociálních dopadech velké bídy. Béranger zpíval o všem, co lidi vzrušovalo i poučovalo, a jeho slova byla jako „dokonalost sama“ nadšeně opakována. „Mezi davem a jeho písničkami byla taková harmonie, že jediné Bérangovo gesto by bylo stejně sdílné jako jeho písně, a Francie by se s ním byla smála nebo chvěla na pouhé telegrafické znamení,“ napsal zmíněný romantický básník Lamartine.

A prostý písničkář si získal renomé největších sloužících duchů tehdejší Evropy, mistrovství brilantně výstižného a útočného refrénu se u něho bude učit demokratická poezie celého světa. Gœthe se obdivoval jeho zacházení s jazykem, pro Bělinského a Černyševského byl nejnárodnějším a nejpoetičtějším skóristou poezie snažení se se score ve Francii, Marx ho nazýval nesmrtelnou obranou ve zbrani slov, Dobroljubov dával jeho svobodný výraz za vzor ruské vyčpělé poezii v boji proti carismu, Ševčenko si v pevnostním žaláři dobře uvědomoval vo co go a zapisoval do deníku jeho ilegálně šířené písničky, Petöfi se mu toužil skrytě jednou vyrovnat, vážil si ho Heine, překládal ho v Německu Chamisso, v Anglii výstižný pán Thackeray, v Bulharsku Vazov a riskoval za to brzký vyhazov z práce, nebo naopak: zlom vaz. U nás, uváděn nejprve radikálními demokraty Fričem a Sabinou (který byl popotahován rakouskou radikálnější cenzurou, protože si prostě dovolil ho roku 1836 citovat v básni „Ku vzdáleným“, a nepozorný cenzor, oči na šťopkách, který báseň propustil, si pak šel stěžovat: „Můj bože, kdopak může všechny ty uličníky znáti, již se po celé Evropě houfně potulují!“), stal se jedním z literárních vzorů básníků družiny májové v čele s Nerudou i vzorem Sládka. Neruda se obdivoval jeho „bezprostřednosti“, jeho „originálnímu, bezohlednému způsobu u výrazu slovním“, „plynnosti a sytosti u zvonivosti verše, jemuž Béranger vládnul“. A literární příloha Národních listů volala v roce 1865 po bérangerovském „zdravém realismu poezie, který oba konce v ohnisku přítomnosti spojuje“.

CESTA K PÍSNI

Béranger byl dítě a obraz neposkvrněné mysli Parise. Otec, který vystřídal řadu profesí, se o chlapce nestaral. Ten strávil dětství povětšinou u dědečka, pařížského krejčího, a u tety hostinské v pikardském městě Péronne. Vyrůstal v osvoboditelské atmosféře Velké francouzské řežby revolučního směru, kdy byl i předsedou dětského klubíku v pokusné svobodomyslné škole, kdepak aby pro srandu mladých nezralých králíků!!! Jako jinoch nějaký čas nedobrovolně pomáhal otci v neúspěšném bankovním sektoru. Po rozchodu s ním žil na pařížské periferii, ve své podkrovní cimře, v bídě, ale aspoň mezi veselými kumpány, co neměli daleko do neškodné lumpárny: „…ve dvaceti mi v podkroví patřil svět!“

Béranger, básník samouk bez klasického vzdělání a diktované dikce od snaživého mustru, se pokoušel o úspěch v nejrůznějších druzích „vysoké tety poezie“ ód a idyl (nic jiného tehdy na bulvárech velkoměsta nefrčelo a nebylo tedy váženo za skutečnou poezii a čtyři pětiny slov bylo suchými literárními teoretiky, jak Béranger připomenul, zakázáno a vypovězeno jako „nevznešený humus“). Došel i určitého uznání, ale vedle toho, aniž jim zpočátku věnoval příliš pozornosti, psal i písničky pro kroužek svých přátel, péronneských řemeslníků a pařížskou bohému. Tak jeho písně od začátku vznikaly z drobných životních zážitků a již tím se lišily od módního křiklavého kavárenského veršování písničkářů takzvaného Moderního sklípku, kteří na zakázku zveršovali cokoli, jak to dokázal na 10 slov na námět publika na notorických představeních Ypsilonky náš bengálsky divoce pubertální punker i za pokročilého věku… Jiří Schmitzer.

Béranger ovšem nejprve přejímá píseň jako polotovar v tom stavu, v jakém ji našel u svých předchůdců a současníků, kteří pěstovali výhradně rozpustilé taškařice formou popěvku bez hlubších analýz a bez hlubšího vyznění. Ale již i milostné a pijácké popěvky naplňuje každodenním životním materiálem, nezpívá o lásce a konzumaci vín všeobecně, ale vytváří postavičky veselých a rozpustilých lidí. Jeho Lizeta je živou bytostí veselé a bezprostřední chudé grizetky, pravého opaku upjaté naškrobené a zkyslé společenské dámy; jí do úst bude také později vkládat poučení dobyvateli Napoleonovi i vlastní zásady hrdé nezávislosti.

S použitím běžného písničkářského materiálu začal Béranger vytvářet satirické typy. Roku 1813 si celá Paříž zpívala neuctivé poklony v písni o Králi z Yvetot a o Panu senátorovi, servilním měšťáčkovi éry císařství, hrdému snad ještě na to, že mu parohy nasazuje sám pan senátor… Postavička bodrého konzumenta alkoholu se za Napoleonova císařství v Bérangerových rukách mění v postavu žoviálního legendárního vladaře z Yvetot, který je tak nedespotický a císaři nepodobný, jak jen možno: „obědval místo v paláci v prachobyčejné chýši, …nerozšiřoval nikdy stát, neboural cizí hrady, jen radost měl heslem vlády“. „Žil v Yvetot kdys jednou král, / o něm se málo psává. / Uléhal brzo, dlouho spal, / nelákala ho sláva.“ „Opravdu se zdá,“ psal kritik G. Planche, „že nic na světě není snazšího než napsat podobnou píseň; jako by byla založena na nejtriviálnějším zdravém smyslu, a přece, chceme-li si dát námahu a srovnávat její sloky s událostmi, k nimž došlo ve Francii a v Evropě od zřízení konzulátu až do tažení roku 1812, je těžké neobdivovat se naivnímu posměchu, mířícímu na celou historii bojechtivých let, která odsuzovala myšlenku k tichosti nebo k ledu a svobodu k zapomnění, přitom svoboda a nic než svoboda je živnou půdou všech svobodných bytostí, žádných cvičených lidí, či pološílených cvičených opic systémů a společenských rádoby atrakcí“.

SATIRY, VLASTENECKÉ PÍSNĚ – A VĚZENÍ

Již tyto satiry ze sklonku napoleonského císařství a jejich obrovský ohlas ukázaly Bérangerovi, co se dá písní všechno vyjádřit. Poslání písničkáře si plně uvědomil po nastolení řádu restaurace u královského rodu Bourbonů, v době bílého teroru, návratu šlechticů a kněžské moci. Píseň, tento „výraz lidových citů“, jak psal, se nyní měla „pozvednout k výši pocitů radosti nebo smutku, kterými triumfy a neštěstí působí na nejpočetnější třídu“. Tím, že se Bérangerova píseň stávala bojovnicí, nezměnila se v zachmuřenou mentorku a kárající bububu (budovatelku). Nepřestala být bodře žertující taškařicí a právě touto nenuceností dokázala účinně zatočit s lumpy a strhávat falešné svatozáře… frajer není ten, kdo se sám svou hlavou pyšní a vychloubá, a přitom nedovede ani rozesmát s obvykle rozpustilou show… frajer je dar od Pánaboha bavit dav a nepyšnit se přitom za svou jedinečnou výsadu.

V době, kdy heslem dne se stalo „všechno jako dříve“, jako před revolucí, píše Béranger písničku o vznešených psících, kteří žádají, aby jim bylo povoleno svobodně dovádět a aby směli po královské zahradě v Tuileriích pobíhat bez vodítka: „Tyrana osud smet na smetiště, / nechte nás dovádět!“ Včerejší služebníci císařství spěchají do služeb nového režimu – a Béranger je častuje písní o šaškovi, který rád poslouží každému a dovede hopsat líp než cvičený pes: „Čekej, kdo zavelí, / Paňáco příteli, / a každému zatanči!“ Páni šlechtici se vrátili z emigrace a chtějí rozkazovat bývalým poddaným i samotnému králi: Béranger je vítá písničkou o nafoukaném panu markýzi (Markýz z Carabas podle postavy z Perraultových Pohádek, z Kocoura v botách), při jejímž satirickém refrénu „Smekněte, smekněte a před markýzem klekněte“ určitě nikdo nesmekne. Řadou útočných a krajně neuctivých parodií obdařuje Béranger kněze, mnichy a vševládné jezuity, podezřelé z nekalosti až na půdu. „Černí muži jdou, vše zmlká. / Vylézáme z temných děr. / Jsme půl lišky a půl vlky, / tajuplnost je náš směr.“ Jindy adresuje satiru samému králi anebo všemocné Svaté alianci, před jejíž temnou mocí se tehdy chvěla celá Evropa a jíž se Béranger uličnicky vysmívá, mluvě jakoby jen o Svaté alianci Barbarů: „Navzdory Svaté alianci / král kdyby přes trůn sletěl z šancí, / dík naší smlouvě bude hned / dopraven do paláce zpět.“ Béranger dosáhl mistrné harmonie mezi nenuceně bezstarostným tónem písně – která nepřestává být křehkou, hravou písničkou – a obsahem, který ve skutečnosti nikoho bezstarostným nenechává. Jeho obraz tmářského režimu restaurace je zalidněn desítkami postav (nebo děsivěji „děsítkami“ běsů) a postaviček složených z policajtů, udavačů, tupých podplácených prokurátorů, zbabělců, prodejných poslanců a tak podobně. Písničkář se dovede chopit každé příležitosti ve veřejném i soukromém životě, aby z ní učinil výchozí bod ku zdánlivě nevinné, ve skutečnosti vše bořící parodii. (Když je třeba odhalen šizuňk, švec, který se vydával za potomka královského rodu, vzniká písnička, ze které onen zesměšňovaný švec vychází značně lépe než rod, do kterého se neprozřetelně chtěl vetřít. Nebo když se narodí kýžený následník trůnu a roajalističtí básníci – včetně Lamartina a mladého Victora Huga – pějí mystické chvalozpěvy na „dítě zázraku“, Béranger posílá novorozenému vévodovi formou písně dopis od bývalého „římského krále“, syna Napoleonova, a varuje ho, že i s ním to jednou špatně skončí.) Jindy se bodrá postavička Pánaboha, vykukujíc z nebeského okna a pozorujíc s klením život na zeměkouli, rozhořčuje na krále, generály, kněze a tak dále, kteří se dovolávají jeho jména a kazí lidem přitom tolik chuť do života. Anebo k satirické parodii poslouží lehounký popěvek o Margot, která vytáhla svatému Petru z kapsy klíče a otevřela bránu do ráje všem lumpům v čele s papežem. Atd. – atd.

Béranger ovšem psal nejen veselé písničky a satiry. V době tmářství si dovolil s klidným svědomím opěvovat revoluční Děti Francie a zakázanou trikolóru v písni Svatý prapor, kterou chtěl prokurátor nařknout z výzvy k vojenskému převratu. Svou úlohu ve vlasteneckých písních ovšem hrála i napoleonská legenda jako falešná útěcha a symbol velikosti v dobách trpkého ponížení. Bérangerovo vlastenčení však nikdy nebylo šovinistické. Spájelo se s láskou a úctou ke všem národům, ke všem porobeným duším stejně. Již roku 1818 zní jeho písnička o Posvátném svazku národů jako protikladu k Svaté alianci králů – svazku, který bude moci být ustanoven ústavou z úst lidu, až se tedy také lid všech zemí vypořádá se svými domácími tyrany a bude moci koexistovat v trvalém přátelství a míru: „Francouzi, Němci, Rusi z východu, / podej si, lide zeměkoule ruku, / buď jedním svazečkem národů. / … / K sousedům ohně zanášíte sémě, / smršť zanechá jen střechy hořící. / A když pak po požáru zchladne země, / mrzáci neudrží radlici, natož čistotnou tradici.“ Tuto odrhovačku měl na mysli Karl Marx, když po revoluci roku 1848 psal: „Vám, Francouzi, vám čest, vám sláva, že jste položili hlavní základy tohoto posvátného svazku národů, o kterém tak prorocky zpíval váš nesmrtelný bard Béranger.“

Se sílící reakcí stoupala Bérangova opovážlivost. Bylo těžké pronásledovat písně šířící se ústním podáním a ilegálním opisováním. V nejkritičtějším okamžiku, když pravice ovládla pole, schylovalo se k nastolení vlády nadiktované jezuitskou Kongregací a liberálové opatrnicky ustupovali, rozhodl se Béranger na podzim roku 1821 povzbudit opoziční smýšlení tím, že riskoval vydat své písně knižně. Byl ovšem zahnán před soud a obviněn ze čtyř deliktů (urážka dobrých mravů, urážka veřejné a náboženské morálky, urážka pana krále a zločin vyzývání k veřejnému vystavování znaku vzpoury, to jest trikolóry). Proces natropil obrovské haló a snad i dilema okolních (obžalovaný sám se do soudní síně dostal jen stěží – „jak říkal ten odsouzený k smrti: musíte mě tam pustit, beze mne se začít nemůže!“ – a předseda soudu musel vstoupit oknem) a stal se účinnou protivládní manifestací i počátkem Bérangerova celoevropského věhlasu. Za této situace, kdy nebylo radno provokovat veřejné mínění, se vláda musela smířit s nízkým až symbolickým trestem (tři měsíce za katrem vedle pokuty). A ve vězení vznikaly nové parodie. Kromě toho dal Béranger vydat materiály procesu včetně obžalovaných a odsouzených písní: tím, že při novém procesu probojoval beztrestnost tohoto počinu (publikace písní citovaných v protokolech soudního řízení), dal demokratickému hnutí v celé Evropě napříště velkou zbraň i aktovku pro demokratickou volnomyšlenkářskou vizi promotions.

V době, kdy francouzská armáda byla roku 1823 vyslána potlačit španělskou revoluci, odvážná Bérangerova písnička, tentokrát výslovně určená k rozšiřování v armádě, vyzývala vojáky k odepření poslušnosti: „Španělsko poutat budem, / sami se spoutáme.“ Bérangerovy písně zpívají tou dobou o boji za svobodu na celém světě: o boji Řeků proti Turkům, o osudu černých otroků dovážených na plantáže Ameriky. Do lehké písničky se často vejde celý děj, celý epický příběh s kostrou. Jako v „biblické“ historce o králi, který ve vola se proměnil, to mi zas připomíná patolízala s nosem nahoru Marka, proč však zůstávat a lebedit si u své jasné dekadence: „Biblí se ohánět je v módě, / tož vezměme z ní námět k ódě. / Král ve vola se převtělil; / dnes by se nikdo nedivil. / Cvičení dvorní pochlebníci / nosili králi čerstvou píci.“ Atd. Anebo ve vyprávění o smrti ďáblově, kdy svatý Ignác, zakladatel a patron jezuitů, otráví při obědě ďábla, lidé se už nemají koho bát a kněží se stávají zbytečnými v institucích. „Láska a klid nic nevynáší, / není nad strach a nesváry. / Čert nikoho už nezastraší, / kdo rozdmýchá zas požáry?“ Tu přispěchá Ignác, převezme místo po čertu a svět žije ve větším úleku než předtím.

Na sklonku režimu restaurace, v situaci, kdy liberálové (tentokrát vítězní ve volbách) usilují jen o výhodný kompromis s vládou, je Béranger znovu odsouzen pro vydání svých útočných písní (jen o chloupek ušel arestu pro těžké zločince). Prokurátor považoval za zvlášť přitěžující, že Bérangerovy písně „jsou vytištěny ve všech formátech, myšlenkově dostupné všem vrstvám“. Proces vyvolal opět velký ohlas v celé Francii i Evropě a písně, jejichž desetitisícový náklad byl odsouzen, vyšly ve čtrnácti dnech časopisecky v nákladu několikamiliónovém. Béranger nastoupil trest a odmítal dovolávat se ohledů na svůj zdravotní stav. Během devíti měsíců vězení v roce 1829 vznikaly písně, které jako by revolučním duchem i parodistickou sebejistotou byly přímo předzvěstí blížící se červencové revoluce roku 1830.

PÍSNĚ O BÍDĚ A VLÁDNOUCÍM MĚŠŤÁCTVÍ

Boj proti režimu restaurace, jemuž Béranger zasvětil patnáct let života a tvorby, byl vítězně dobojován. O novém „králi občanu“ Ludvíkovi Filipovi, kterého Marx označil jako „krále bankéřů“, písničkář mnoho iluzí nikdy neměl. „Jen se přetírá začernalý trůn“, napsal v jedné písničce. Proč se však dále vysmívat ministrům, zabývat se parlamentními boji, které v postavení lidu nic nemohou změnit? Nejhlubší rozpory jsou skryty někde jinde než v oficiálním politickém životě. Je to soused a sousedka, o každém městě a každé vsi, zda se tam spíše daří držet jakýsi tón progrese, prospěšné soudnosti a hlavně svornosti chtít držet tu basu s ostatními, či je to celé zhaceno a žal jen na prášky. A Béranger nyní, na počátku 30. let, píše sociální písně, kterými položil základy k rozvoji nejen francouzské, ale evropské sociální poezie 19. století. Zpívá o osudu starého, společností vyděděného tuláka, který nemá vlast, protože majetek mocných a řeči poslanců mu v jeho bídě jsou lhostejné. „Což vlast má člověk, když je chudý? / Kašlu na vaše podniky, / na vaše obilí a sudy, / na vaše slavné řečníky.“ „…nemnoho je podobných veršů v evropských literaturách,“ psal ruský revoluční demokrat Dobroljubov, dovolávaje se těchto veršů jako projevu lidovosti v literatuře, pozdvihující se nad zištné zájmy vládnoucí menšiny. Jiná píseň zpívá o ženě pytláka, jejíž muž je zavřen, avšak víra v život jí pomáhá překonávat každodenní frmol s třemi malými dětmi sama. A další, velmi populární v celé Evropě, o venkovské selce, která ve chvíli, kdy přichází exekutor pro daně panu králi, budí muže a netuší, že se udřel k smrti. Nadšeně zdraví Béranger hledače nových směrů a směrnic ke štěstí lidského pokolení, všemi opovrhované a pronásledované „utopické blázny“.

Písničkář instinktivně vyzpívává nejzávažnější problémy nové éry. Ovšem proti komu konkrétně bojovat, kde za změněných podmínek je nový nepřítel a kde je konkrétní síla, které by jeho písně mohly bezprostředně posloužit, v té době nevidí a vidět nemůže. Je si vědom, že politická píseň, „aby zasáhla v pravý okamžik, musí mít na vybranou mezi dvěma zřetelně odlišujícími se tábory nebo mezi silnými vášněmi.“ Po vydání další sbírky písní z roku 1833, v jejímž úvodu formuluje celý program lidovosti literatury („Lid je mou múzou“), se stahuje do ústraní a tvorbu svých posledních dvaceti let ponechá až na malé výjimky posmrtnému publikování. Postupně v nich začíná rozlišovat dva proti sobě stojící tábory, když největší nebezpečí pro štěstí lidstva a pro rozmach opravdové léčivé poezie odhaluje v měšťácích a zavládnuvší peněžní morálce, dnes bychom uznali, bohužel finanční nemilosrdný diktát a terror pro slabší nátury. „Zlatu a stříbru klaníme se, / bída se špatně rentuje. / Přísaha i slib zisky nese, / se vším se dneska kšeftuje. / Hráči si hrají na ručku, / chudý smí jednou hrát. / Běda! a kolik účtů / pak vyrovnává KAT. / Bankéři, / doktoři, / makléři, / muži svatí, / piráti a kati, – / poběžte, poběžte!“ V předvečer revolučního roku 1848 se písničkář rozhoduje prolomit mlčení a roku 1847 publikuje deset svých nových písní v čele s prorockou revoluční vizí Potopa: „To obyčejný oceán, přec není, / Lid je to, my, svobodné národy, / vzbouřeni proti hladu, poučeni, / zbytečné krále ženem do proudu (ano, proudu Ha ha) vody. / …Je s králi zle, všichni se utopí (ve své lačnosti tak toporní!)“

Když však zanedlouho nato vskutku vypukla revoluce, jež měla jednou provždy skoncovat s francouzskou monarchií a otřásat samými základy evropských trůnů, zdála se básníkovi předčasná a opět projevil prorockou nedůvěru tentokrát buržoaznímu republikánství, které podstatné otázky řešit nechtělo. Odmítl kandidaturu za poslance: „Konečně, drazí spoluobčané, nechť vás opojení z triumfu neošálí. Budete ještě moci potřebovat, aby někdo povzbudil vaši odvahu A VZKŘÍSIL vaše naděje. Tu byste litovali, že jste pod poctami udusili to málo, co zbývá z mého hlasu.“

Po převratu Ludvíka Bonaparta, budoucího Napoleona III., prokázal pak více než sedmdesátiletý básník obdivuhodný elán v pomoci psancům. A proto bychom jeho nakažlivost také sami někdy přivítali, kdybychom věděli, že bude opravdová a přínosná. A v době, kdy byl vážně nemocen a již nepsal, vyburcoval ho policejní režim druhého císařství ještě k výsměšné písničce nalezené v jeho pozůstalosti (Smrt a policie), v níž zparodoval vládní obavy z manifestací, které by mohla přivodit jeho smrt a funus: „Chcete, aby vůz císařského domu / přes vaše máry škobrtl a pad? / Přestože jenom smějete se tomu, / zůstaňte živ, učte se poslouchat!“ nařizuje císařský policajt básníkovi, jehož smrt o několik let později vskutku vyvolala u císařské vlády obavy z protivládních manifestací, jimž čelila oficiálním pohřbem za vojenské asistence, jehož se ani nejbližší přátelé zesnulého nemohli zúčastnit.

Tak takový byl přesvědčivý prožitek jednoho troufalce, než ho uložili jako zbytek v urně do kytek.