|
JUDITH ARLENE RESNIKOVÁ
☼ 5.4.1949 AKRON, OHIO ۞ 28.1.1986 CAP CANAVERAL
Byl nechvalně známý dvacátý osmý leden šestaosmdesátého roku 20. století.
V 16 hodin 38 minut UT se odpoutal od startovací rampy na mysu Canaveral na Floridě jeden z amerických raketoplánů – CHALLENGER. Neuplynulo však ani půl sekundy od zapálení startovacích motorů – když se mezi závěsnou palivovou nádrží a pravým motorem objevil obláček černého kouře. Odborníci ztuhli do jednoho. Leckdo z nich si vzpomněl na diskuzi s inženýry firmy Thiokol a na ranní prohlášení vedoucích činitelů firmy Rockwell, která je hlavní při výrobě raketoplánů, že jsou zneklidněni zledovatělým povrchem startovací rampy. Na spojích potrubí narostly rampouchy čtvrt až půl metru dlouhé. Speciální „ledová četa“ je musela odstranit. Viceprezident společnosti Robert Glasher oznámil jednomu z vlivných činitelů NASA Arnoldu Aldridgeovi, že jeho společnost „odmítá převzít odpovědnost“ za bezpečnost letu. Přesto byly už dvě hodiny po tomto prohlášení zahájeny předstartovní operace…
Už 27. ledna, kdy meteorologové vydali zprávu, že v noci se očekává prudký pokles teplot, zavolal inženýr Robert Eabling z firmy Morton Thiokol inženýru Allanu J. McDonaldovi, zástupci firmy na mysu Canaveral a svěřil se mu se svým neklidným pocitem, že při tak nízké teplotě, jaká byla hádána dopředu, nevydrží těsnění startovacích motorů. McDonald vzal varování skutečně vážně. Tak vážně, že se okamžitě spojil s šéfinženýrem firmy Robertem Lundem, jenž odpovídal za všechny technické problémy. Ten rozhodl poradit se telefonicky s odpovědnými činiteli NASA. Nazdar hodiny. Protože šlo o čas.
Večer téhož dne byla uspořádána telefonická konference mezi sídlem firmy Thiokol v Utahu, Marshallovým centrem kosmických letů v Alabamě a Kosmickým střediskem JFK na Floridě. Inženýři firmy v Kennedyho středisku i v sídle společnosti v Utahu – celkem asi patnáctka pomazaných hlav (u hany ostudy pohany je to vymaštěné máslo na hlavni) – se po krátké poradě rozhodně vyslovili proti letu. Lund to sesumíroval: „Jsem proti startu, dokud teplota těsnění startovacích motorů nedosáhne aspoň minima stupně bezpečnosti. Za základ beru start v lednu 1985 – tedy 11,6 °C.“
Došlo k rozhořčené výměně názorů.
George Hardy (Marshallovo kosmické středisko): „Jsem vaším názorem přímo šokován!“
Lawrence Malloy (kontrola startovacích motorů): „To chcete, k čertu, pane Lunde, aby se start uskutečnil někdy v dubnu?“
Challenger stál na startovací rampě od 21. prosince, proto ty rampouchy. Ke startu mělo dojít už 23. ledna, ale byl odložen nejprve na 25. ledna, pak na 26. a konečně na 28. ledna. Není divu, že všem začaly povolovat uzly nervů. Všeobecné dusno zvyšovaly dotazy z Bílého domu, co se vlastně děje. Start měl totiž symbolický význam. Poprvé byla mezi členy posádky jedna civilní osoba – mladá & nadějná učitelka dějepisu Christa McAuliffe. V srpnu 1984 o tom rozhodl Ronald Reagan při své předvolební kampani. Učitelka měla vyučovat své žáky přímo z paluby raketoplánu prostřednictvím TV. Kromě toho si Reagan – který věděl, jak populisticky zapůsobit na prostého Američana – chtěl promluvit s astronauty během svého projevu o Stavu unie, který je každoročním politickým rituálem. Datum projevu bylo stanoveno na 28. ledna…
Tohle všechno účastníci neobvyklé konference dobře věděli. A žádný z nich si to nehodlal s Bílým domem „rozházet“. Ale co kdyby skutečně došlo ke katastrofě obřích rozměrů a nezměrných symbolických významů? Po dvou hodinách, kdy nikdo nechtěl na zasedání rady couvnout ze svého stanoviska, navrhl viceprezident firmy Thiokol Joseph Kilminster, jenž byl zpočátku rovněž proti startu, aby se porada přerušila.
A tady vystoupil do hry jeden z manažerů firmy – hlavní viceprezident Gerald Mason. „Sundejte si svou inženýrskou přilbu,“ doporučil Robertu Lundovi, „a nasaďte si manažerský klobouk!“ Za půl hodiny Kilminster oznámil, že firma mění svoje stanovisko a podepíše povolení ke startu.
Co vyvolalo takové znepokojení? Raketoplán je vlastně letoun, který sedí „na třech obrovských bombách“. Do kosmického prostoru startuje konstrukce, jejíž výška rovná se asi čtrnáctiposchoďové kreatuře budovy. Její hmotnost váží 2 047 tun.
Každý ze dvou startovacích motorů, které odpadnou ve výšce asi 45 kilometrů, má jedenáct sekcí, spojených do čtyř základních a ty se opět spojují nejprve do dvou a pak do jednoho celku. Toto spojení musí být stoprocentně jištěné, neprodyšné, hermetické. Jinak by pekelná výheň přes tři tisíce stupňů mohla proniknout ven. Každý startovací motor se naplňuje 500 tunami pevného paliva. Spalování pak probíhá zároveň po celé výšce startovacího motoru dutým kanálem, který je veden uprostřed.
V každém segmentu je však spalovací proces odlišný, protože palivo je uzavřeno do pláště, který izoluje motor od paliva sousední sekce i od vnější ocelové stěny motoru. Za 600 milisekund po zapálení vyvine každý motor maximální tah 1 495 tun. Ocelové stěny startovacího motoru mají snahu vlivem obrovské zátěže prohnout se ven. Extrémní námaze jsou vystavena především místa spojů mezi sekcemi. Přestože jsou zpevněna 177 ocelovými čepy, mají okraje stěn dvou sousedících sekcí tendenci se rozevírat působením obrovitých vnitřních sil. A právě do této štěrbiny se snaží žhavé plyny proniknout. Proto je mezi izolačními vrstvami vrchní a spodní sekce v bezprostřední blízkosti štěrbiny uložena vrstva nepropustného tmelu. Rozžhavené plyny na tuto vrstvu tlačí, což opět stlačuje vzduch ve štěrbině. Tím se odsouvá kruhová gumová izolace, která má zakrývat štěrbinu na přesně vymezeném místě. Kruhová izolace vedoucí po obvodu se montuje do speciální drážky v ocelové stěně. Pod první drážkou je druhá, v níž je stejná izolace. Počítalo se s tím, že když nevydrží první těsnění, posune se vlivem tlaku druhé a utěsní štěrbinu o něco níž. A právě spolehlivost těchto těsnění byla kapitola stěžejní, aby se vyhnulo jaksepatří nežádoucím prvkům běsnění.
Raketoplán má tedy dva základní pohonné systémy. Na jeho zádi jsou tři raketové motory na kapalné palivo. K nim patří vnější palivová nádrž, která obsahuje jednotlivé složky kapalného paliva: kapalný kyslík jako okysličovadlo a kapalný vodík jako palivo. Ovšem jenom s tímto pohonem by raketoplán oběžné dráhy nedosáhl. Vzhledem ke své hmotnosti by se ani neodlepil od startovací dráhy… nebo nezvedl nad startovací dráhu.
Proto má raketoplán ještě dva startovací motory na pevné palivo. Ty přejímají na sebe úkol dodat počáteční urychlení při startu. Kopalovou byste mohli nakopnout, ale stejně se nenastartuje její chabý motůrek, strašidýlko jedno, kůže líná, chudáček jeden, poděs jeden. V zubní laboratoři s ní ihned vymetli, jakmile poznali, že se pro praxi zubní techničky opět neosvědčila její (jako) nosná raketka – RAKETA s plány velmi krátkého doletu, no jasně. Jakmile tyto motory vyhoří, oddělují se a další let zabezpečují už motory na kapalné palivo. Na startu je zažehnuto všech pět motorů. Nejdůležitější rozdíl mezi těmito dvěma typy motorů spočívá v tom, že motory na pevné palivo už nelze po zažehnutí zpravidla zastavit. Motor na kapalné hmoty se naopak dá ovládat a řídit. Proto při startu se nejdříve zažehují motory na kapalné palivo na vlastním raketoplánu. Potřebují o něco delší dobu k zapálení, omluvte jejich systémy. Nejednou se stalo, že bezprostředně po spuštění musely být opět vypnuty, poněvadž se v posledním okamžiku projevila nějaká nekalá a nečekaná záhadička závadička.
…Challenger byl ve výši asi osm kilometrů nad Zemí a asi pět a půl kiláku od místa svého startu. Hodiny odpočítávaly 59. sekundu letu. Měl rychlost 414 m za sek. Vtom se u spoje nejnižších dvou segmentů pravého startovacího motoru objevil plamen. Neustále se zvětšoval, až dosáhl délky kolem dvaceti metrů.
64. sekunda letu. Astronaut Richard Covey oznámil z Řídícího centra posádce: „Challenger, pokračujte na plný výkon!“
„Příjem,“ ozval se velitel Scobee. „Pokračujte na plný výkon!“
To byla také poslední slova, která se z raketoplánu ozvala.
Jasně oslnivý plamen se zvětšoval jak bastard, utrejch chuligánsky cynického plevele nebo bestie, která to v hlavě nemá srovnáno, náno. Jeho jazyky bušily do boku velké palivové nádrže i na závěsy, kterými byl startovací motor k nádrži připojen.
72. sekunda letu. Challenger dosáhl výšky 14 335 metrů, rychlost svištěla úctyhodných 550 metrů za sekundu. V tom okamžiku povolil spodní spoj pravého startovacího motoru a prasklo potrubí kapalného kyslíku, které se vine po stěně hlavní palivové nádrže. Plamen přeskočil i na ni. Pravý motor se začal otáčet kolem předního spoje, který ho ještě držel.
72,884 sekundy. Hlavní část startovacího motoru narazila na kyslíkovou nádrž a jeho koncový kryt rozdrtil pravé křídlo Challengeru, které bylo nad ním. Zbortila se přepážka mezi kyslíkovou a vodíkovou nádrží.
73,226 sekundy. Nádrž s desítkami tun vodíku explodovala. Na obloze se objevila ohromná ohnivá koule, z níž začaly vystřelovat na všechny strany úlomky. Explodovaly nádrže s pohonnými hmotami na Challengeru.
Komentátor NASA pokračoval ve svém komentáři: „Jedna minuta, 15 sekund, rychlost 884 metry za sekundu, výška 16,6 kilometru!“
Na obloze se rozvíjely poslední takty obrovské kosmické petardy a tragédie mladého osazenstva.
Televizní diváci viděli stále ještě před sebou tváře astronautů v okamžiku startu: Francis R. Scobee (☼ 19.5.1939), velitel letu. Na pravém křesle v pilotním prostoru seděl pilot Michael J. Smith (☼ 30.4.1945), na křesle uprostřed za nimi byla připoutána Judith A. Resniková (☼ 5.4.1949). Po její pravici byl Ellison S. Onizuka (☼ 24.6.1946). Na obytné palubě měla místo vpravo ve směru letu učitelka Sharon Christa McAuliffe (☼ 2.9.1948), finalistka v celonárodní soutěži Učitel ve vesmíru. Po její levici se usadil specialista Gregory B. Jarvis (☼ 24.8.1944), u vstupních dveří raketoplánu seděl Ronald E. McNair…
Od té doby uplynulo pouhých 73 sekund. A ti, kteří se ještě před chvilkou usmívali do televizních kamer, už dodělali na padrť. V mžiku se proměnili v prach…
*
Judith Arlene Resniková se narodila v Akronu, ve státě Ohio. Vystudovala na univerzitě v Carnegie–Mellon v roce 1970 na fakultě elektrotechniky. O sedm let později obhájila doktorát na univerzitě v Marylandu. Získala job u firmy Xerox Corporation v El Segundo v Kalifornii. A Tribe Called Quest: I Left My Wallet In El Segundo. Celý svůj nadějný život ztratila s posádkou na palubě v el sekundo.
V roce 1977 se konal konkurs na další americké astronauty, piloty i specialisty, kteří měli létat na palubách raketoplánů. 16. ledna 1978 bylo oznámeno, že byl uzavřen výběr 35 astronautů–kandidátů k tréninku v Johnsonově kosmickém centru. Patnáct pilotů bylo vybráno z 659 letců, z nichž 147 bylo vojáků a 512 civilistů. Dvanáct specialistů pak bylo potvrzeno po výběru z 5 680 odborníků, z nichž 161 bylo z armády a 5 519 z civilu (mezi účastníky řízení bylo 1 251 žen a 338 uchazečů z národnostních menšin.)
J. A. Resniková prošla náročným sítem složitých letových, odborných i zdravotnických zkoušek společně s Annou Lee Fisherovou, Shannon Wells Lucidovou, Sally Kirsten Rideovou (stala se první Američankou, která startovala do vesmíru), Margaret Rheo Seddonovou a Kathryn Dwyer Sullivanovou.
Resniková odstartovala poprvé do kosmického prostoru na palubě raketoplánu Discovery. Byl to první let nového exempláře tohoto dopravního vehiklu ve vesmíru. Velitelem šestičlenné posádky byl Henry W. Hartsfield (☼ 21.11.1933, v týmu od roku 1969, druhý let), pilotem Michael L. Coats (☼ 16.1.1946, v týmu od 1978, první let). Posádka zahrnovala tři letové specialisty: J. A. Resnikovou, Stevena A. Hawleye (☼ 12.12.1951, v týmu od roku 1978, první let. Jeho ženou je první americká astronautka Rideová) a Richarda M. Mullane (☼ 10.9.1945, v týmu od roku 1978, první let). Dále zde byl ještě specialista pro užitečný náklad Charles D. Walker (☼ 29.8.1948), zaměstnanec firmy McDonnell Douglas, který během deseti měsíců prošel zkráceným výcvikem (130 hodin).
Raketoplán vzlétl do oblak + až nad přízemní oblaka 30. srpna 1984 ve 13 hodin a 42 minut středoevropského času. Za 1 hodinu a 10 minut bylo dosaženo kruhové elipsy dráhy ve výškách 296 kilometrů. Osm hodin po startu byla vypuštěna první krakenova komunikační jepice – a to družice SBS 4. O den později byla vymrštěna z nákladového prostoru vojenská stacionární komunikační družice Leasat # 2. Třetí družice Telstar 3C se dostala do prostoru 1. září. Charlie Walker obsluhoval napilno elektroforetické zařízení CFES III, na němž se podařilo přes řadu technických oříšků získat 83% plánovaného množství velmi čistého materiálu pro lékařské využití. Astronauti zkoušeli vysunout prototyp panelu pro sluneční baterie. Měl šířku 4 metry, byl harmonikově složený z 86 součástek. Byl rozvinut na plnou délku 32 metrů a pak opět svinut.
Po letu trvajícím šest dní a 56 minut Discovery přistál ve 14 hodin 38 minut dne 5. září na dráze číslo 17 na kalifornské vojenské základně Edwards…
Judith Resniková se účastnila řady experimentů. Dokázala, že je platným členem posádky a tak hned bez zbytečných otálení po skončení svého prvního letu byla zařazena do další kosmické posádky. Svědomitě se k nové kosmické cestě téměř dva roky připravovala…
*
Ještě hodinu zaznamenával radar úlomky padající do mořských vln. 28 lodí a 13 letadel prozkoumalo za osm dní po katastrofě přes 200 tisíc kilometrů čtverečních mořské hladiny a rybích (= se zlatou rybí mládeží a potěry) hájemství. Bylo vyloveno přes 12 tun úlomků. Po měsíci byly na mořském dnu načapány zbytečky kabiny Challengeru s pozůstatky dobrotivých členů posádky…
S vážným obviněním NASA vystoupil americký astronaut Young. Uvedl 34 problémů, které úzce ovlivňují bezpečnost kosmických cest. Ani jeden však nebyl odstraněn, i když může způsobit STEJNOU, NE-LI JEŠTĚ HORŠÍ katastrofu, jaké vyvolala smrt sedmi astronautů při smolném povolání. Ironicky poznamenal: „Ani jeden z těchto problémů sám o sobě nebyl pro NASA natolik závažný, aby mohl zpomalit či dokonce utnout bezohledné starty. Ve svém souhrnu však tento seznam vyvolal ohromení a znepokojení všech astronautů. Když to posuzuji čistě z osobního hlediska, musíme se shodnout, že někteří z nás – včetně mně – měli skutečně z pekla štěstí. Smrt mohla kdykoliv potkat kohokoliv z nás.“
Sedm lidských životů bylo zmařeno a obětováno, jen aby bylo dodrženo slavnostní datum startu. Desítky lidí věděly, že riziko s každým dalším letem raketoplánu strmě vzrůstá do výšin. JSOU ZNÁMA jména těch, kteří ZANEDBALI SVOJE POVINNOSTI. Přesto nebyl nikdo volán k PŘÍMÉ ZODPOVĚDNOSTI… kde to včera i dnes žijeme? V Ráji – kdovíjakém háji snad až za pár desítek let?
Major Malfunction
The Original Producers Cut 1986 WR 005
http://www.youtube.com/watch?v=GBNKqNQRiEo
Major Malfunction is a wild, multifaceted piece of contemporary music that welds hard rock onto reggae onto musique concrete. With vocal sampling including everything from Apollo control to Margaret Thatcher, this is a complex, but extremely satisfying work. Avoid if your taste in music doesn't run to the extreme end of experimental. Progressive Music Classics.
The tragic explosion of the Space Shuttle Challenger inspired many touching speeches, books and works of art, which paid tribute to the lives of the astronauts who died in that disaster in 1986.
But one work of art that took a different approach to the tragedy was Major Malfunction by the great Keith LeBlanc, who has often been associated with experimental/sound collage/dub.
„Major Malfunction" was released not long after the Challenger tragedy. A major theme is the scary implications of rampant, out-of-control technology. And although I may be wrong, my interpretation of this piece is that LeBlanc saw something in the Challenger disaster that was very sinister and yet undefined at that early date. As it turns out, LeBlanc was correct. There was something sinister about the Challenger disaster. However, it took many more years for the truth to start to emerge.
Keith LeBlanc
The Challenger disaster happened in the middle of doing this LP.
I did it in London Strapped to a two track half inch tape machine with headphones on my head in the same room that Adrian Sherwood' Skip McDonald and Doug Wimbish and me were mixing and cutting tracks for the friendly as a hand-grenade LP. I sat at that tape machine and edited this work for about four days with Adrian mixing his ass off behind me .
There was no outrages gear used to do it.
All we had at the time was a dmx , ams delay, drums ,guitar , bass and a studio.
The material contained within this LP Came from tracks we had done and I stripped them down to just my beats. Then Adrian did dubs of my beats and little bits of the track and I cut it up and then edit it all together.
Nobody really new what I was up to till it was finished.
Well maybe Skip McDonald did. I left him with a beat and a Mark Stewart vocal sample on it and the next morning I awoke to Object subject... Skip did all the music on that beat with just a guitar and an ams delay LOL . I thought I should put it up as it was meant to be . You play side one and its non stop till the end. Same thing on side two. Ground breaking at the time.
There are so many cut up bootlegs of it on you tube with crap sound. I decided to but up the real deal… Enjoy
Proč oblíben most přes řeku?
aby člověk měl blíž k člověku
město plné kouzel a lákavých požitků
vůně zahrad, barvy kvítků, vychutnej si přehlídku
fontánky a lavičky, kam spěchaj postavičky
sportují a běhají, škatulátka hejbají
jógu cvičí, čekají, milý milou potkají
mlčky levitují, ve Versailles velký styl obdivují
tisíc jedna obrázků a potřeb Asterixe
s likérem černých ostružin si přihnou, nabaží se
osvěžení spokojení vyrážejí spolu ven
růže je královna, osůbka báječná můj sen
:)
CHARLIE CHAPLIN BYL KRÁLEM KOMIKŮ SE SOUCITEM, SE SOUCITEM A S ODPOREM VŮČI ŠPATNÝM VTIPŮM NAŠÍ SOUDOBÉ OMLADINY…
Byl označován za krále komiků, ale pod jeho vtipnými epizodami se často skrývala ironie, IRONIE, satira i soucit. Herec a režisér britského původu Charlie Chaplin, jenž se narodil 16.4. právě před 125 lety, proslul zejména němými groteskami (Chaplin v cirkuse), v nichž bavil jako tulák v plandavých kalhotách s nezvykle střiženým knírkem, buřinkou a hůlkou.
Hollywood však dobyl i melodramaty Kid a Světla velkoměsta (s osleplou prodavačkou květin), sociální satirou Moderní doba či antifašistickou parodií Diktátor.
Charles Spencer Chaplin se narodil v Londýně jako syn chudých herců, maminka navíc trpěla dost neodbytně dotěrnou schizofrenií, jako naše mládež… takže poznal zblízka nejen ulici, ale i chudobinec.
Na plátně se poprvé objevil v krátkém snímku Chaplin si vydělává na živobytí v roce 1914, kdy takových grotesek natočil pětatřicet. Jeho celovečerním hereckým debutem, k němuž napsal i scénář a režíroval ho, bylo dickensovsky laděné melodrama Kid o tuláku, který se ujme nalezence.
V roce 1952, když se účastnil v Londýně premiéry svého filmu Světla ramp, mu byl zapovězen návrat do USA. Důvodem bylo údajně jeho levicové smýšlení, neslučitelné s kapitalistickou morálkou, podle jiné verze se nevrátil kvůli vysokému dluhu na daních. Pak už natočil jen dva filmy – Král v New Yorku (1957), v němž si bral na paškál McCarthyho hon na komunisty, a romantickou komedii Hraběnka z Hong Kongu (1957).
Byl čtyřikrát ženatý. Naposledy se oženil v roce 1943 s o 36 let mladší volbou Oonou O´Neillovou, s níž měl osm dětí, včetně slavné herečky Geraldine Chaplinové.
Zemřel po štědrém dni 25. prosince 1977 ve švýcarském městečku Corsier–sur–Vevey, kde strávil poslední čtvrtstoletí života a kde je také s náležitou poctou pohřben.
| 
