GARY COOPER

☼    7.5.1901   HELENA        ۞    13.5.1961    HOLLYWOOD

Buď pořád se mnou lásko sladká, ten slib ti nevrátím,

až prach se zvedne po šarvátkách, mé bude tvým,

jak DOBRÝ PŘÍTEL pohleď se mnou vstříc možná trpkým hodinám

a smiř se S PRAVDOU nepříjemnou,

že i tvůj milý má slabou chvíli,

že dostal strašný strach být sám…

Vzpomenete si ještě na tu melodii? Blíží se pravé poledne a Will Kane, který chtěl po boku půvabné mladé manželky (hrála ji budoucí monacká kněžna Grace Kelly) odjet z městečka, kde dělal šerifa bez terčů a satiriconu od EPMD, stojí před životním rozhodnutím. Má nechat osadníky na pospas bandě smrdutých desperátů, nebo se má sám jediná jehlice postavit přesile kupky sena a bojovat pěstmi na život a na smrt? Tím osamělým, odvážným a čestným frajerem s velkým srdcem a velkým F v proslulém Zinnemanově westernu V PRAVÉ POLEDNE byl legendární filmový figurant a odvážlivec mezi střelami Gary Cooper.

Měl opačné iniciály než Clark Gable a tato dvě jména symbolizují éru největší slávy hollywoodské „továrny na sny s likvidací nebezpečných nepřátel“, přestože jeden ani druhý nebyli profi herci v dnešním slova smyslu. Ztělesňovali na plátnech promítacích komplexů vlastně jen sami sebe, i když se pochopitelně lišili povahou. Zatímco Clark Gable, přezdívaný Král, byl před kamerou i v soukromí fascinujícím leč bezohledným dobyvatelem vagabundem pro vaginské království virgins, Gary Cooper byl hrdinou jiného rodu, stejně jako další interpret morálky a sebevědomí s iniciály GC – nezapomenutelný party rozhecovač a rozhicovač On-U Sound Systematický pořádkumilovný Gary Clail. Neměl možná Gableův svůdnický šarm, ale nakonec ho přemohl plachým chlapeckým úsměvem, šlechetným srdcem a neústupnou rozhodností v záležitostech vyřizování účtů mezi tvrdými chlapy. Byl a zůstal ideálním představitelem oněch romantických statečných hrdinů a frází, kteří nedají na lacinost slepičího slovíčkaření a dokáží zakročit v pravý čas. Mnohokrát ztělesnil klasického kovboje v širokém klobouku, se šátkem na krku a kolty zavěšenými proklatě šikovně nízko – tasil je však jen tehdy, bylo-li třeba prosadit zákon a právo ve špíně morálky. Byl kovboj – gentleman a měl kliku, že začínal v době, která ještě gentlemany ctila a potřebovala. Když se jeho herecká dráha uzavírala, gentlemani byli jako ohrožený druh Pand v Číně na popravišti. A nejen na plátně uhánějících mustangů a majitelů snů.

AMERIČAN NEBO BRIT?

Je to paradoxní, ale tenhle westernový rytíř bez bázně a hany (zatímco já musím být przněn trapnou kolegyňkou hanou a její nehezkou tragédií: náladovou nánou, neuctivou to podrazačkou plnou černého moru bez humoru, aneb když se vyskytne v šišince této vochechule leda tma a žádné světlo, navíc její útrapu života s bázlivou westernovou hysterií den co den muset sdílet – to není nic pro chápavé chlapy účetního ražení…) byl původem Anglán. Jeho otec, okouzlen bratrovými dopisy o romantice Divokého západu, se vypravil za moře z průmyslového centra střední Anglie Birminghamu. Matka pocházela z Kentu a v době zlaté horečky, která kulminovala v 80. letech 19. století a Jack London z toho vytěžil jen novinový postup ke spisovatelství, podlehla i ona touze znásobit rodinné jmění investováním do nejistoty důlního průmyslu Nového světa. Zda to byla investice dobrá či zbrklá, toť otázka pro analytiky – nakonec si totiž musela pro své peníze dojet až do amerického státu Montana, kde se seznámila s britským doktorem práv Charlesem Cooperem. Netrvalo dlouho, byla veselka v kostele a mladí manželé se usadili v městě Helena. Alice však k tomuto místu, jemuž se říkávalo Poslední štace, nikdy duší nepřilnula. Srdcem zůstala v zeleném kentském hrabství a stále toužila podívat se zase domů ke svým blízkým. Tento rodinný souboj akordy na kordy sice nevyhrála, leč když se jí nepovedlo přesvědčit muže, aby se přestěhovali zpět s celou rodinou, dosáhla toho, že oba její synové – starší Arthur a mladší Frankie – odjeli do staré dobré Anglie na zkušenou alespoň studovat pro diplom kabrňáků.

Frankie, jak znělo ve skutečnosti Cooperovo křestní jméno, se tedy narodil 7. května 1901 v městečku hrdlořezů a zlatokopů, prostitutek a šerifů a bankéřů a hráčů u piana v baru, kde se za jeho dětství před salonem ještě občas střílelo naostro. Vzdělání sice získal na prominentních britských školách, ale na začátku války se i s bratrem musel vrátit do Ameriky. Etonský přízvuk a vybrané mravy mu ovšem u amerických spolužáků respekt nezjednaly a Frankie, zmítající se mezi životním stylem Starého a Nového ekonomicky vyčůraného světa, se tehdy necítil být doma nikde. Naštěstí se tohle mladické rozpolcení zanedlouho vyřešilo. Otec koupil rozlehlou farmu a jeho druhorozený syn beznadějně podlehl šarmu zkrocení zlé kobyly a vůbec poslání starat se o koně. Každou volnou chvíli strávil v sedle a stal se znamenitým žokejem, aniž by tušil, jak se mu právě tohle umění bude za čas šiknout. Rodiče ho dokonce poslali studovat agrotechniku zemědělství, on však potají snil o malířské dráze. Velice pěkně kreslil, jeho karikatury se pravidelně objevovaly v místních novinách a když Cooper senior získal job v Kalifornii, před třiadvacetiletým Frankem se otevřely nové slibné možnosti.

MLÁDENEC Z HELENY VE VÍRU RUCHU VELKOMĚSTA

Jako kreslíř se však neuchytil ani v Los Angeles – zato Hollywood měl teď přímo u nosu. A protože si jeho přátelé často přivydělávali statováním v ateliérech za deset babek denně, mladý Cooper si řekl, že to asi nebude taková věda s know–how a zkusil své štěstí polechtat. Na koňském hřbetě se koneckonců cítil jako doma a kde jinde by se urostlý pásek uplatnil líp než ve westernech? Byly to banální příhody, tehdy ještě němé, ale při natáčení na něho dýchla sugestivní atmoška a mládenec z Heleny v tom lítá až po uši, užívá si to in full effect. A protože byl vysoký, měl krásně souměrnou tvář, nevykulkovaný pohled modrých očí a bezelstný úsměv, okouzlil na místě setkání nejednu herečku, jejichž jména sice dávno odvál čas, ale tehdy měly u producentů rozhodně větší váhu než nesmělý začátečník. Zvlášť bouřlivý byl románek s plavovláskou Clarou Bowovou, kterou po čase vystřídala kučeravá černovláska Lupa Velezová. Obě mu však usnadnily první kroky ve společnosti, kde by to s vrozenou plachostí moc daleko nedotáhl. Větší úlohu, byť ji získal jako záskok, si pětadvacetiletý Cooper – teď už kovaný Gary Cooper – zahrál ve filmu Výhra Barbary Worth (1926) režiséra Henryho Kinga. Tehdy si ho povšimli nejen diváci, ale i samotní producenti; vždyť tenhle jinoch měl všechny akvizice pro to, aby si naklonil jak ženskou, tak mužskou část publika. Komu čest, tomu čest. Byl totiž ideálním prototypem aktivního optimistického mladého Američana.

V očích miliónů příznivců na celém světě zanedlouho skutečně splynul s typem akčního agenta, který představoval před kamerou – čestným, odvážným nebojsou, předurčeným vykonat to, co se musí tak jako tak vykonat. Takový hrdina směl chvílemi i zaváhat, ale nikdy se nemohl stát laciným darebákem a nakonec se vždy postavil proti bezpráví jakožto opeře nevycválaných ksindlů. Cooper sám sice vysvětloval svou popularitu tím, že hraje obyčejného průměrného Amíka, s nímž se každý může ztotožnit, ale pravdě je blíž skutečnost, že ztělesňoval ideálního Američana – takového, jakým si každý v skrytu duše přeje být. Koncem dvacátých let hrál především v akčních dobrodružných příbězích, a protože mu taky skvěle padla uniforma jako ulitá s jakýmikoliv distinkcemi, navlékl si ji před kamerou ještě ikskrát. Ale až dva snímky režiséra Victora Fleminga – Vyjící volání vlků a především Strážce pastvin (1929) ho vynesly na piedestal slávy s opravdovými nelíčenými hvězdami. Film sotva promluvil a navzdory pesimistickým prognózám kyselé kritiky se měl čile k světu. Cooper si odbyl herecký křest v pětadvaceti snímcích záživné i sporné úrovně a právě nastal čas začít s výstupem na samý vrcholek hereckého Olympu…

OD KOVBOJŮ K MILIONÁŘŮM

Herec John Barrymore o něm prohlásil: „Je nejlepší, protože bez zádrhelů dělá to, co se my ostatní po léta snažíme naučit. Přirozenost, s jakou hraje, je až k nevíře.“ Kolega Charles Laughton se nechal slyšet: „Okamžitě jsem poznal, s kým máme tu čest: ten hoch má v sobě něco, co mně chybí… a přitom si snad ani neuvědomuje, jak je dobrý.“ Názor režiséra Roberta Prestona: „Všichni neustále opakují, že byl velikán. Ale Coop skutečně byl markantní velikán. Byl to nejlepší filmový herec, s jakým jsem kdy pracoval.“ A herec Emil Jannings? „Tenhle mladík by měl hrát Hamleta!“ Na závěr spisovatel Ernest Hemingway: „On jediný dokáže zahrát mého Roberta Jordana tak, jak si to představuji.“

Dalších obdivných výroků o „Coopovi“, jak mu důvěrně říkali jeho přátelé a spolupracovníci, by se našlo ještě dost a dost. Tenhle herec od pánaboha nikdy nekoketoval s divadlem, nikdy neměl zálusk na to, aby se postavil doprostřed jeviště. Upsal se filmu jako Faust Mefistovi a když dostal příležitost, točil jako o závod: v roce 1930 sedm filmů, další rok čtyři, v roce 1932 šest. A už to nebyla jen tuctová dějová linie realizovaná tuctovými režiséry či rutinéry. Při natáčení filmu Maroko se setkal s Josefem von Sternbergem (i když právě na tuto spolupráci nevzpomínal s dojetím, neboť Sternberg podřizoval všechny a všechno Marleně Dietrichové, která hrála hlavní ženskou roli – barovou tanečnici, prožívající milostné pletky s důstojníkem cizinecké legie). S režisérem Robertem Mamoulianem spolupracoval na zajímavém filmu Ulice rozprostřeného velkoměsta. Frank Borzage ho obsadil do své adaptace Hemingwayova románu Sbohem armádo, promítaného u nás s názvem Pod cizím praporem. S Ernestem Lubitschem točí konverzační oddechovku (komedii) Láska mezi umělci, jednu ze svých prvních skutečně povedených komedií, které v hercově praxi začaly tvořit důležitý protipól oněch napínavých dobrodružství, jež prožíval na stříbrném plátně coby čestný chlapec z venkova. Pracoval do padnutí, až ho skosila žloutenka a studio Paramount své hvězdě nejjasnější raději poskytlo dostačující dovolenou na pořádné doléčení, než by riskovalo komplikace. Gary ji strávil v Benátkách stylově a rychle se zotavoval ve společnosti jisté hraběnky di Frasso (ovšemže amerického původu). Udělala z něho elegána s brilantinou ve vlasech, v perfektně padnoucích oblecích z nejlepších krejčovských salónů, ale taky mu pořádně pustila žilou cashflow – a navíc tohle vděčné sousto pro bulvárek málem zhatilo Cooperův důležitý životní krok.

Po návratu domů se totiž seznámil s Veronicou Balfeovou, jejíž rodina patřila ke společenské smetánce. Italské opojení vzápětí vyšumělo a zamilovaný párek začal přemýšlet o sňatku. Leč ouha – Veroničini rodiče se ostře stavěli proti dceřině „mesalianci“ s pouhým hercem, který navíc vede příliš vrtkavý rozmařilý život a je bez peněz – tedy v chápání měřítek horních deseti tisíc prachatých. Cooper už ovšem nebyl zelenáčské mejdlo a protože, jak známo, láska hory přenáší, Balfeovi po roce povolili a v prosinci 1933 se mohla uskutečnit zábavná nákladná veselka. Ani tento tolerantní svazek však nebyl v budoucnu ušetřen zvratů a krizovek, které by ovšem každé jiné manželství v Hollywoodu stoprocentně rozmetalo na cucky.

Novopečená paní Cooperová přestala definitivně koketovat s herectvím (mihla se totiž v několika snímcích po uměleckým pseudonymem Sandra Shawová), a když po čase přibyla do rodiny dcerunka Mary, kterou otec zbožňoval, zdálo se, že Gary Cooper se skutečně zrodil pod šťastnou hvězdou. Rok 1936 mu zajistil obrovský úspěch v Caprově komedii Úžasná událost, kde si zahrál venkovského kliďase Deedse, jemuž spadne do klína miliónové dědictví. Režisér Frank Capra si odnesl cenu Akademie za nejlepší film roku a Gary Cooper dostal novou nabídku od Ernesta Lubitsche. Měl ztělesnit dalšího milionáře ve společenské komedii Osmá žena Modrovousova (mimochodem hlavní hrdina zavítal v průběhu děje i do Prahy na skok) a byl to opět divácky oceněný kasovní trhák… Třicátá léta byla pro Garyho Coopera zřejmě nejlepší léta jeho života.

DOBRÉ ČASY, ŠPATNÉ ČASY… HORSKÁ DRÁHA NEBO KOLOBĚH DLE HOROSKOPIČIN

Ještě než nastaly ty špatné časy, šel z role do role. Jako kovboj padl do oka dcerce z prominentní rodiny (Kovboj a dáma), byl koloniálním lékařem na Filipínách (Věrná láska, často i překládaná coby Pravá láska), jako Muž ze západu ve stejnojmenném Wylerově westernu okouzlil stejně jako člen Kanadské jízdní policie i jako baseballový hráč (To je John Doe) a konečně coby Četař York ve filmu Howarda Hawkse se v roce 1941 dočkal prvního Oscara i nejvyššího ocenění newyorských filmových kritiků. Vstup Spojených států do druhé světové byl na spadnutí, vlastenecké city jen vřely a tak není divu, že hrdinství amerického vojáka za první světové války dojalo každého diváka bez výjimky. Tento film přišel v pravý čas a povýšil Coopera na národní idol, jímž zůstal i v době, kdy se mu na plátně už tolik nedařilo. A když byl o dva roky později natočen přepis Hemingwayova románu Komu zvoní hrana (režie Sam Wood), v němž na spisovatelovo výslovné přání ztělesnil Roberta Jordana, bojujícího ve španělské občanské válce, málokdo si uvědomil rozdíl mezi předlohou a filmovým zpracováním. Ve filmu totiž milostný vztah mezi Robertem a Španělkou Mariou, kterou hrála Ingrid Bergmanová, zcela zastínil ústřední politické téma. Hemigway se ostatně posléze nechtěl k této verzi svého románu znát a prohlásil dokonce, že ten film nemůže vystát ani dokoukat.

S Ingrid Bergmanovou se Cooper sešel před kamerou znovu na samém závěru války ve snímku Spojení se Saratogou a v tisku proskočily zvěsti, že herce pojí víc než jen čistě kolegiální vztah. Jistě je to kongeniální konstelace hvězd na place. Skutečná milostná aféra přišla až o něco později. Padesátník Gary Cooper se v roce 1948 seznámil při natáčení Vidorova snímku Kašna s herečkou Patricií Nealovou. A je to hnedka láska jako trám – taková láska, že Gary žádá svou ženu o rozvod. Patricie je o čtvrt století mladší, má za sebou úspěšný debut na Broadwayi a před sebou svízelný osud. Paní Cooperová rozvod striktně odmítá podepsat. Jednak je věřící katolička a pak – vždyť si manžela koneckonců vyvzdorovala taky z velké lásky. Milenci opustí Hollywood a odjedou to zkoušet na Kubu, kde hledají útočiště u Hemingwaye. Hrají spolu v nepodařeném snímku Zářivý list režiséra Michaela Curtize, který zřejmě měl být společným uměleckým vykročením do nového života. Gary se stále snaží dosáhnout svolení k rozvodu, ale výsledkem jeho úsilí je, že se proti němu postaví dospívající dcera… a tak se o vánocích roku 1951 dvojice nadobro rozchází.

Pětadvacetiletá Patricie se nervově zhroutila a když se po čase jakžtakž opět vzpamatovala, provdala se za britského spisovatele Ronalda Dahla a do ateliérů se vrátila až v roce 1957 v Kazanově (Casanově) Tváři v davu (opičích hlav). Narodilo se jí pět dětí, ale musela se vyrovnat s dvojitou rodinnou tragédií – syn, jehož přejelo auto, podstoupil osm mozkových operací a přesto zůstal nehodou trvale poznamenán a zemřela jí třináctiletá dcera. Ona sama prodělala opakovaně záchvaty mrtvice, po nichž dlouho nemohla mluvit a na nohy ji znovu postavila hlavně silná vůle a houževnatost, takže se nakonec znovu vrátila ke své práci.

Gary Cooper netajil svůj zármutek z tohoto citového ztroskotání, i když veřejnost se o celé záležitosti moc detailů nedozvěděla. Snad tu bolest vložil o rok později právě do postavy Willa Kanea, bývalého šerifa v Hadleyville, který V pravé poledne podstupuje klíčovou životní zkoušku… a zůstává sám. „Tahle role si žádala vše, co ve mně bylo,“ přiznal se později, „a já jí taky všechno ze sebe obětoval.“ Píše se rok 1952 a Gary Cooper získává za svůj herecký výkon druhého Oscara. Kane nejen oživil hercovu popularitu, ale navždy glorifikoval jeho mýtus westernového ostříleného dobrodruha. Film měl obrovský úspěch po celém světě; doma polevilo napětí, dcera tátovi odpustila a závěrečná dekáda Cooperovy kariéry vrcholí. Do roku 1961 stačil natočit patnáct filmů, z nichž jsme u nás viděli jen Odpolední lásku s Audrey Hepburnovou (skvělá svůdnice ještě skvělejšího obchodníka na cestách zrovna v hotelu Ritz v Paris…) a další western Muž ze Západu, tentokrát v režii Anthony Manna. Nikdo netušil, že Coop má rakovinu a ví o ní. Když v dubnu 1961 přebíral jeho dlouholetý kamarád James Stewart hercova třetího a posledního Oscara za celoživotní dílo, měl v očích slzy. Jako jeden z mála věděl, že Cooperův čas je již sečten. Šest dní po šedesátých narozeninách umírá jeden z nejoblíbenějších filmových herců všech dob. Za třicet pět let natočil sto deset filmů a i do toho posledního zápasu, třeba nemohl skončit vítězným tahem, vykročil statečně a s otevřeným hledím. Srdce jsi měl jak bejk, takže díky Gary Coopere.