COUNT BASIE

☼   21.8.1904   RED BANK  (NEW JERSEY)        ۞    26.4.1984   HOLLYWOOD

Je to neošizený zvuk, který má dnes ve zvyku každý jedinec komentovat od plic s povzdechy, ach, to je ale vydatná souhra: tři nebo čtyři trubky, tři nebo čtyři trombóny, pět saxofonů, rytmická parta, která to natře všem spodkům i filkům jako esovitá šelma. Charakteristický zvuk sekcí v rytmických riffových odpovídačkách, off–beatově kousavé frázování takzvaný scat s jemňoučkými posuny tak, aby žádný tón nepřišel nazmar jen proto, že zrovna nedopadá přesně tam, kde by podle obvyklých představ měl být umístěn, rytmika, která to všechno žene kupředu, a sólista, kterému nad tímhle základem rostou křídla a neupadá čelist. Kdysi se k tomu tančilo až do ranního kuropění (někdy se tak stává i dnes); kdysi to ovšem také vzbuzovalo mohutné pohoršení úřadů a nešťastných páprdů, k čemuž dnes už skutečně nedochází. Od té domy zdomácněl tento zvuk do takové míry, že jej můžeme slyšet například jako výplň v časových mezerkách rozhlasových nebo televizních přenosů myšlenek a kuriozit, mezi jednotlivými vstupy četby na pokračování, sportovního zpravodajství, veselých historek z natáčení nebo prostě při čekání na časové znamení k osudové lásce kupředu vpřed. Většinou ovšem ve velmi zdomácnělé a obyčejné ochočené verzi, kterou si dnes dovede sesumírovat už kdejaký kumštýř. Ozve-li se někdy od skutečných mistrů v oboru, je to změna, kterou zpravidla zaregistruje i nezkušené ucho, chcete-li i to amatérské nechvalné, Jidášovo ucho.

Těch skutečných mistrů bylo mnoho; nepochybně první metu mezi nimi však obsadil jeden. Toto je jeho nezapomenutelná historie:

Na počátku třicátých let projížděla Chicagem černošská kapela z Kansas City. Někteří z jejich členů si zážitek z návštěvy tak velkého pulsujícího místa na zeměkouli chtěli ještě vystupňovat a tak si na volný večer koupili vstupenky na opravdu velké revuální představení v Regal Theatre. Jeden z nich na to vzpomíná: „Byla to pohádka, všechny ty lustry a lóže a závěsy. Pak se otevřela opona a začala podívaná tak fantastická, že jsem skoro nevěřil svým očím, jen jsem tam seděl a koukal a poslouchal a nevím, proč jsem udělal to, co přišlo potom. Šťouchl jsem do kámoše, který seděl vedle: „Víš co, Busi? Jednou budu na tomhle regálovém jevišti hrát já se svou vlastní spořádanou kapelou muzikantů!“ Bus na mne chvilku civěl a pak mi šeptem odpověděl: „Že ty sis vzal s sebou tu flašku, co jsme měli na pokoji?“

Pianista, který takto vzpomíná, prý až do onoho okamžiku nikdy nepomyslel na vlastní kapelnickou kariéru. Ale v Regal Theatre nakonec přece jen s vlastním orkestrem vystupoval a bylo to ještě slavnější číslo než představení, při kterém kamarádíčka šokoval se svou ultra moderní poznámkou. Jmenoval se William Basie a tenkrát mu ještě nikdo neříkal Count.

William Basie se narodil 21. srpna 1904 v městečku Red Bank ve státě New Jersey. Otec sloužil jako kočí u místního soudce a dcera pana soudce pomáhala prckovi Williamovi seznamovat se krůček po krůčku s pianem, které stálo vyzývavě v jejich salónu černošské krásy komunity. Piano však pro Williama neznamenalo jen hudbu – viděl v něm také cestu do světa cirkusáků, komediantských artistů, který ho vábil daleko víc než škola. Ještě v krátkých kalhotách hrál na klukovských tancovačkách a podnapilých náladově nakažlivých candrbálech a nakonec se vydal z baráku, aby zkusil štěstí v nedalekém Asbury Park. Přespával v kulečníkové herně, a když nesehnal práci jako pianista, vypomáhal na parkovišti autokarů. „Hrál jsem rád muziku a měl jsem rád slušně pulsující život,“ vyprávěl potom. „Nikdy jsem si nepokládal otázku, jestli bych neměl dělat něco jiného než hudbu. Jedinou otázkou pro mě bylo, kde mohu hrát zase příště.“

Bylo mu asi dvacet, když z Asbury Park vyrazil střemhlav do New Yorku a tady si obhájil místo v kabaretní společnosti, která se právě chystala na turné. Během dvou sezón s ní poznal, jak chutná komediantský úděl kočovného života. Pak chvíli vyhrával po harlemských vykřičených klubech: tam bylo nad pianem velké zrcadlo a k povinnostem pianisty patřilo bedlivě sledovat, aby si tanečnice na parketu nenechávaly spropitné od hostů jen pro sebe. Seznámil se tu s mistry harlemského stylu, jemuž se říkalo stride piano – byli mezi nimi Willie the Lion Smith, James P. Johnson i Fats Waller, který ho trochu naučil hrát na varhany. Ale roku 1926 se už znova rozjel „na šňůru“ se skupinou kabaretní hvězdičky Gonzelle Whiteové. Když bylo třeba, ochotničil tu i v komických výstupech. Eso jak má být. Zažil se společností ledacos: třeba když horem pádem unikali z New Orleansu posledním vlakem, než město od pevniny nadlouho odřízla zlobivá hrozivá velikánská povodeň.

Tenkrát měli kliku, ale ta je o něco později opustila v Kansas City. Nebylo možné sehnat další štace, peníze došly, společnost se rozpadla a každý se o sebe musel dokázat postarat sám. Basie se uchytil v místním biografu, kde vyhrával na varhany k němým groteskám. „Už jsem to předtím dělal – jenže oni teď posílali ke každému filmu noty témat, která by se šikla k náladě jednotlivých scén. Když jsem jednou něco zaslechl, neváhal jsem to hned správně pochytit a dovedl jsem si s tím náležitě pohrát, ale čtení not mi tenkrát moc nešlo, ani nějak nebavilo. Tak jsem si vymýšlel témata striktně vlastní. To jsem se naučil od svého kámoše Fatse Wallera v Lincoln Theatre v Harlemu.“

Kansas City bylo centrem zemědělství na americkém Středozápadu. Žila tu tradice blues a černošští hudebníci se ji naučili obdělávat z lidského hlasu nejen do jednotlivých nástrojů, ale i do celých vyhlášených kapel. Bylo tu několik orchestrů, které objížděly celé okolí. Říkalo se jim „territory bands“. Hrály v poměrně členitém obsazení – tři saxofony, dvě trumpety, trombón – ale noty ke štěstí fakt nepotřebovaly. Hráči dechových nástrojů se sami podle sluchu sladili do trojhlasných akordů (takzvané triády), opakovali výrazně rytmické motívky, které si možná někdo z nich vymyslel rovnou při hře (riffy), saxofony si povídaly s žesti, a nad takto se vršící kupou zvuku ve formě kupole se v improvizovaných sólech proháněli sólisté nebo „křiklouni blues“, kteří tradici lidových blues z polí a od mezků a krav přenášeli do nového prostředí. Tancovačky byly slavné a ze sobotního večírku se protahovaly klidně až do nedělní snídaně.

Basieho tato hudba fascinovala. Roku 1927 se stal členem jedné z nejslavnějších z těchto kapel, Modrých ďáblíků, které vedl zasloužilý kmotr nikoliv kmet a páže Walter Page. Tady se seznámil s obrovitým zpěvákem Blues Jimmy Rushingem (byl tak dlouhý jak široký, proto mu přezdívali bystrozrací Pan 5 x 5 stop), s nímž potom ušel náramný kus společného hudebního údělu. Ale ani Ďáblíci neměli vždycky tolik práce, kolik by bylo třeba, a když se po dvou letech jaksi nemohli hnout z místa v Oklahoma City, vrátil se Basie do Kansas City ke svým varhanovým sessions v kině. Ale velké kapely ho přitahovaly i nadále, to dá rozum s plným kanystrem.

Nejslavnější z nich byl orkestr Bennieho Motena. „Jednou jsem někomu řekl, že bych s touhle kapelou zkusil hrát senzační program,“ vzpomíná Basie, „a on se na mě zadíval, jako bych spadl z Měsíce: „Co to kecáš? Tam hraje na piano Bennie Moten sám!“ To byla ovšem pravda a Basie věděl, že to musí zařídit ještě nějak jinak. Spřátelil se s trombonistou Eddiem Durhanem, který pro orkestr také aranžoval. Basiemu dělaly noty stále ještě neplechu a oprávněně starost, nápadů však měl v zásobách vždy tak akorát. Začal Eddiemu přehrávat na piano, co by podle jeho názoru měly hrát jednotlivé sekce orkestru. Eddie to zapisoval do not a výsledek se Motenovi zamlouval tak, že se Basie stal stálým aranžérem a druhým pianistou orkestru. Představa aranžéra, který se pořádně nevyzná v notách, nám dnes až na super výjimky (Tim Simenon, BOMB THE BASS * William Orbit, STRANGE CARGO) připadá skoro fádní & skoro neuvěřitelně naivní, ale hlavní přínos černošských kapel z Kansas City spočíval právě ve spontánní dovedné formě instinktu zahrát do noty posluchačům u hudby, která takovéhle extempore bavičů umožňovala.

Na turné s Motenovým orkestrem se Basie ve společném programu také poprvé setkal s tanečním kvartetem Whitman Sisters, do jehož jedné členky se William pubertálně „Vykoukal“ beznadějně zakoukal. Bylo jí šestnáct let a na Basieho se ani provokativně nepodívala. Setkávali se pak při různých příležitostech a téměř pokaždé se přitom Basie namočil do nějaké protivné šlamastiky. Až po více než deseti letech se mu přece jen podařilo přesvědčit ji, aby si ho vzala, že byl její první vážný Vykoukal na blízku. Byla mu velkou sexy oporou a praktickou potvorou po čtyřicet let v domácnosti a když ulehla do věčného spánku, byla to pro něj drtivá ztráta blízké polovičky, kterou dlouho ze samého stesku nepřežil.

Territory bands (oblastní Rumcajsové u hudby) poskytovaly svým posluchačům a tanečníkům velmi oblíbený typ zábavy, ale jejich život nebyl rozhodně vyrovnaně medem oslazený. Značnou část candrbálů pořádaly ve vlastní režii a musely se starat o všechno. Vypukla-li v sále nějaká nepřístojnost, odložili muzikanti nástroje a vlastnoručně museli udělat pořádek a příliš rozdováděné prudiče ze sálu vykázat, neslušně i vyházet. Manažéři, kteří jim sjednávali „šňůry“, nebyli právě výlupkem ctnosti, a dostat se do finančních malérů nebylo nic složitého. Basie vzpomíná na turné, při němž kapela musela spát ve vlastním autobusu, neboť na hotel motel Holiday Inn nezbývaly dolárky, a když i autobus byl nakonec zabaven na úhradu dluhů, bylo vymalováno. Ale „oblastní kapely“ byly v podstatě malé es–er–óčka. Riziko nesli všichni členové společně, a o závažných otázkách také všichni společně rozhodovali. A tak, když jednou došlo mezi orkestrem a Bennie Motenem ke sporu, jaké další angažmá přijmout, byl Basie nanejvýš překvapen skutečností, že kapela „vyhlasovala“ Motena z pozice pocitu kapelníka a nahradila jej Basiem. Zakrátko nato však všemi otřásla zpráva, že Bennie Moten zemřel při banální operaci mandlí, orkestr se rozpadl, když – jak se tehdy stávalo – zůstal trčet na místě v Little Rock a neměl ani angažmá, ani peníze k dalšímu přesunu.

Basie se znovu vrátil zpět do Kansas City a získal angažmá v Reno Clubu – napřed jako pianista a poté i jako kapelník orchestru, který si sám sestavil. To byla příležitost pozvat všechny staré kamarády, s nimiž držel basu za každého počasí a s nimiž se setkal v Modrých ďáblících i u Bennieho Motena. Tak vznikl orkestr snů, který zahrnoval plejádu slavných ikon jazzové historie: bluesového křiklouna Jimmyho Rushinga, basistu Waltera Page, trumpetistu Lips Page, bubeníka Joe Jonese a postupem času i dva tenorsaxofonisty Lestera Younga a Herschela Evanse. Orkestr měl všechny známky „oblastních kapel“ amerického Středozápadu: schopnost hrát bez not bohovsky a „ďábelsky“ swingovat na základě blues, které bylo v té oblasti vždycky doma. Pódium bylo tak prťavé, že pokud hrál orkestr s hudbou, musel tubista stát na chodbě a nástroj prostrkávat na scénu otevřeným okénkem. Nevadilo mu to, protože na zemi pod okénkem vždy stávala láhev s něčím osvěžujícím.

Byla druhá polovina třicátých let, Rooseveltova Amerika se začala vzmáhat z hospodářské krize (která ostatně zemědělský Středozápad nezasáhla tak černočerně jako ostatní části země), a pojítkem mezi jednotlivými částmi tohoto světadílu bylo rádio. Soukromé rozhlasové stanice si své programy opatřovaly pokud možno za babku, za hubičku, co nejlevněji. Jestliže umístily přenosné nahrávací zařízení do některého klubu, byli majitelé i orkestr rádi, že se jim dostává propagace zadarmo, a stejně zadarmo měl i rozhlas hodinu hudby k tanci. Tak se dostal přenosný mikrofon i do klubu Reno v Kansas City. Traduje se, že při jednom z těchto rozhlasových přenosů hlasatel překřtil Williama Basieho na Counta (knížete). Historikové však dokazují, že tohoto jména už Basie používal předtím. Podle některých pamětníků nemělo původně vůbec tak vznešený význam. Vynalezl ho prý Bennie Moten, když sháněl svého neposedného druhého pianistu, který nikdy nebyl tam, kde měl v tu danou chvíli jen chvíli fakt zůstat. Moten si prý neustále stěžoval: „Where´s that no ´count Basie again? (Kde zas vězí ten budižkničemu Basie?) A že se z budižkničemy stal kníže, za to mohla jeho osobitá výslovnost černošské angličtiny.

Polovina třicátých let byla vrcholným obdobím raného swingu. Tato hudba měla své zapřísáhlé fanoušky. Objížděli kluby a tančírny ve svém okolí a pátrali po stupnicích svých rozhlasových přijímačů (to zní tak odborně, rádio tehdy vůbec neznělo odporně jako při poslechu jejich vize 21. století v českém éteru). A tak se stalo, že John Hammond, švagr Bennyho Goodmana, jazzový fanda a promotér se značným vlivem i majetkem, uslyšel jednou přenos Basieho orkestru z Reno Clubu. Jeho hudba ho fascinovala a ihned ho zaujala myšlenka přivézt tento orkestr z Kansas City do New Yorku.

Ani zdaleka to nebylo snadné. V Chicagu chtěli po kapele klasický koncert s ouverturami typu Básník a sedlák (nikoli natvrdlý vidlák), a jejich první show dosti zle pohořela. V Roseland Ballroom, špičkovém newyorském lokálu, si zase pan ředitel žádal tanga. Kapela nemohla zvládnout nic z těchto požadavků a držela své tradice improvizovaných kansaských riffů. V grandiózních pořadech chtěli na Basiem, aby mluvil text, který mu napsal někdo jiný. Ani to nebylo možné. A stejně jako orkestr Bennyho Goodmana, i Bassieho kapela se zdála být příšerně hlučná ve srovnání se salónními orkestry, které ji v hotelových restauracích předskakovaly. „Hosté tam seděli u večeře. Příbory cinkaly: cink… cink… cink, a my jsme spustili od plic BŘINK! Všechno strnulo úžasem jako v Šípkové Růžence, jako když se zastaví film. Viděl jsem, jak číšníkům ztuhl profesionální výraz ve tváři. „Sakra“, řekl jsem si, „to není dobrý“, vzpomíná Basie. Ale kansaský swing nakonec vedl popularitu: orkestr se i v New Yorku propracoval mezi přední ansámbly swingové éry. Jeho nahrávky – One O´Clock Jump (1937) nebo Jumping at the Woodside (1938) – se staly swingovými věčně šťavnatými karbanátky (evergreeny), které dodnes znají v podání bigbandů po celém světě.

Ale swingové bigbandy měly své roky sečteny: v druhé polovině čtyřicátých let musela většina těch nejslavnějších skončit svou našlápnutou story. Obecenstvo se zajímalo spíš o zpěváky a velký orkestr příliš lezl do rozpočtu. Count Basie to vyřešil starým tradičním způsobem: když se orkestr na turné dostal do Memphisu, ohlásil prostě členům, že na pokračování nejsou ani peníze, ani angažmá a poděkoval jim za dosavadní spolupráci. Sám začal po krátké pauze s šestičlenným souborem, ale brzy jich už bylo devět, a za necelé dva roky už znovu celý bigband s některými původními členy. Něco však bylo jiné: Stále větší úloha teď náležela aranžérům a psaným notám. Thad Jones, Neal Hefti nebo Quincy Jones vtiskovali orkestru stále víc tvář svých partitur, které – snad ještě ve větší míře než dříve – přejímaly velké jazzové orkestry po celém světě. Ještě v šedesátých a sedmdesátých letech byl zvuk Basieho orkestru závazný model, který musel zvládnout kterýkoliv jazzový bigband. Učily se na něm i soubory, vycházející už z období rocku: i náš Pražský bigband Milana Svobody odehrál první polovinu svého programu v Basieho manýře s tradičními bílými saky a nalepenými knírky, které teprve před přestávkou okázale svlékl a strhl, než začal hrát svou vlastní produkci.

Roku 1954 se Basieho orkestr vypravil do Evropy. Dostalo se mu grandiózního přijetí a při svém druhém zájezdu mohl dokázat, že je hoden slavného dědictví improvizujících kapel z Kansas City.

Orkestr hrál na „královském představení“ pro anglickou královskou rodinu (ale hned druhý den ho vystěhovali z přepychového londýnského hotelu, protože jeho londýnští fanoušci spolu s některými muzikanty tuhle slávu oslavovali až příliš bez míry); v šedesátých letech jej v Americe pozvali na oslavu zvolení prezidenta Kennedyho. Od roku 1963 zajížděl pravidelně také do Japonska, stejně pravidelně se opakovala i evropská turné. Na koncertním programu se objevila i Jižní Amerika, Austrálie a turné na přepychovém parníku Queen Elisabeth II po celé karibské oblasti. Na jednom z karibských ostrovů si také Basie s manželkou pořídili komfort pro lenošení. Basie, v kapitánské námořnické čapce, jakou začal v šedesátých letech nosit, se stal jedním z jazzových Nestorů – postavou, o jejímž věhlase nebylo pochyb. Překonal srdeční infarkt i vážnou arthritidu, jenž ho nakonec uvěznila do kolečkové židle. Dal si k ní zkonstruovat elektrický pohon a takto motorizován přijížděl na pódium, kde mu pomohli přesednout na židličku u piana; na jeho výkonu to však nebylo poznat. Zemřel 26. dubna 1984 – tedy ani ne před 30 lety – krátce předtím, než dovršil osmdesátku. Vedení jeho orkestru převzal nejprve trumpetista Thad Jones, později (od roku 1986) saxofonista Frank Foster, a jeho zvuk zůstává dodnes pojmem.

Vedle Duka Ellingtona dosáhl orkestr Count Basieho pod vedením svého kapelníka nejdelší délky trvání – s výjimkou krátkého přerušení téměř padesát let.

Krátce před svou smrtí shrnul Basie z kolečkového křesla svůj život do těchto vět: „Po pravdě řečeno, hrát muziku pro mě nikdy nebyla perná práce. Pochopitelně, když jste profesionální hudebník, vyděláváte si tak na živobytí a je to vaše práce, protože si vás někdo musí najmout, dostáváte za to zaplaceno a můžete taky dostat padáka. Ale peníze pro mě tak moc neznamenaly. Neříkám, že nejsou důležité. Jsou velmi důležité, protože jako kapelník se musíte snažit dostat pro své muzikanty co nejlepší gáži, abyste udržel kapelu pohromadě a sehnal nejlepší lidi. V tomhle smyslu je to obchod. Ale to všechno k tomu patří; to si musíte vytrpět, když chcete mít kapelu podle svého gusta. A muzika je pro mě hlavní věc. Ta mě naplňuje. Muzika a to, že lidem, kteří ji poslouchají, dělá dobře. Že k ní tancují nebo si jen podupávají chodidlem. Takže ať se stane cokoliv, nemohu si stěžovat. Měl jsem velké štěstí a osud byl ke mně milostivý. Kdykoliv si vybavím, kolik let jsem mohl dělat, co jsem dělal rád, a přitom si získat i jméno a dobrou pověst, která dnes něco znamená, uvědomuji si, jak za tohle musím být vděčný.“

http://www.youtube.com/watch?v=5WmwU9e4Hl4