"Vážení zákazníci, naše otevírací doba za patnáct minut končí. Odeberte se prosím k pokladnám. Děkujeme vám a těšíme se na vaši další návštěvu. Jsme tu pro vás každý den od devíti do jednadvaceti hodin."
Sakra, proč jsem si myslel, že mají až do desíti? No v každém případě už nesmím otálet a přejít ke konečnému zúčtování. Člověk by neřekl, kolik může stát taková šatní skříň. I když jsem v Ikea, která se chlubí svými nízkými cenami. Ale někam to oblečení dávat musíme, takže jsem bez řečí zaplatil a přistoupil k transportu. Upřímně řečeno, už jsem zažil příjemnější zábavu než manipulovat bez cizí pomoci s bednami o hmotnosti 50, 30 a třikrát 11 kg. Do toho ještě kolem mě prošel frajírek se dvěma kočkama a místo nabídky pomocné ruky jen prohodil ke svým obdivovatelkám: "To se mu tam nevejde." Doufám, že tím alespoň získal u těch dívek uznání a nehynoucí obdiv. Na druhou stranu mi vzrostlo sebevědomí, protože jsem dokázal ty dvoumetrové bedny do Škody Octavia kombi naskládat sám. Frajer měl pravdu, bedny se nevešly a musel jsem elektrickou prodlužovačkou přivázat kufr, aby se neotevíral. S uspokojením jsem poodstoupil od auta a rozhlédl se kolem sebe, kdo ještě ten výkon viděl. Bohužel parkoviště bylo prázdné, jen nedaleko ode mne usadily dvě mladé maminy do auta dítě a teď zápasily s krabicí.
"Pane," otočila se ke mně jedna z nich, ještě než jsem jim stačil nabídnout pomoc. "Právě jste se stal výhercem v naší soutěži." Čekal jsem všechno možné, jen ne takovéhle oslovení. Neubránil jsem se úsměvu a přikročil k prostořeké dívčině. "Předpokládám, že první cenou je pomoci vám s tou bednou do auta." V očích jí zahráli všichni čerti. "Přesně tak." Vzal jsem bednu, která ve srovnání s těmi mými byla spíš malou krabičkou, a o pár vteřin později bylo hotovo. Když jsem zvedl hlavu, koukaly se na mě dva páry užaslých očí. "Teda, vy jste šikovnej," vypravila ze sebe ta s proříznutou pusou. Pak mi mrkla na levou ruku. "Nebudete se náhodou rozvádět?" Dva nula pro ní. "Zatím to nemám v plánu," zasmál jsem se a popřál jim pěkný zbytek večera. Když jsem však sed l do auta a opustil podzemní garáže Ikea, začalo mi to vrtat hlavou. Ne ten rozvod samozřejmě, ale to rozpoznávání, kdo je a kdo není volný. A jestli by se tomu nějak nedalo pomoci. Cesta z Černého Mostu do Úval trvá přibližně dvacet minut, navíc v sobotu večer bez jakéhokoliv provozu jsem nemusel řízení věnovat velkou pozornost. Když jsem tedy parkoval doma, měl jsem již podnikatelský záměr rozmyšlený. Budu prostě vyrábět něco, podle čeho se na první pohled pozná, že daná osoba je svolná k nějakému novému dobrodružství. Trička nebo čepice už tady byly, já jsem však chtěl jít trochu jiným směrem.
Paní na patentovém úřadě významně zvedla obočí, byla však pravděpodobně zvyklá na ledacos, takže mi bez dlouhých řečí můj "vynález" patentovala. Testy dopadly také dobře, nic už tedy nebránilo expanzi Zářících očí na trh.
No nezní ten název skvěle a tajemně zároveň? Zářící oči jsou speciální kontaktní čočky s příměsí luminoforu. Nasadíte si je a podle barvy očí vaše okolí pozná, jestli má smysl se o něco snažit. Byla k dispozici řada odstínů, každá se specifickým významem.
Například Romantický večer zářil jemnou modrou barvou a dával najevo, že nositel hledá spřízněnou duši na večeři při svíčkách. Vášnivá noc svítila červeně, Cesta životem zase hnědě. Čočky byly unisex, ale sexy. A svět to poznal.
Jednoho dne jsem jezdil po prodejnách a skončil jsem na Černém Mostě. Mrknul jsem na prodavačku, která mi přátelsky pokynula. Jinak si ani mé gesto vysvětlit nemohla, protože zelené Šťastně zadaný vylučovaly jakékoliv pochybnosti. Obchod byl poloprázdný, jen několik lidí ladilo odstíny na páteční večer. Najednou se na mě zadívaly zářivé čokoládové oči. "Dobrý večer," oslovil jsem ji bez zaváhání. "Nepotřebujete zase pomoct s bednou do kufru?" Přidala úsměv, protože oči už víc zářit nemohly. "To bych potřebovala," sáhla do regálu za sebou a podala mi ty červené. "Ale musel byste změnit barvu."
|