JOSÉ RAÚL FAUSTO CAPABLANCA Y GRAUPERA

☼    19.11.1888   HAVANA         ۞     8.3.1942    NEW YORK

Tak trochu fotografická schovanka i bez Fausta, nebo nastupující cápo na šachovnici, nebo nežebrácká zešedivělá mydlená opera si připomíná jeho nesporné zásluhy a dobrou pověst na úderném tahu šachovnice. Dochovala se fotografie: sotva pětiletý Kubánec v námořnicky přiléhavém oblečku sedí u šachového stolku a soustředěně dumá, jaký asi zvolí následující tah. Bude z něj tahoun v pohodlí této atmosféry. Aby se mu na vysoké sesli sedělo komfortněji, opírá si nohu o podstavec stolu. Nízká stolička a dřevěná krabice na šachové figurky jsou podložkou pro druhou nohu, aby se nekomíhala volně vzduchem (vzduchoprázdnem). Protihráč v důstojnické uniformě si zlehka podpírá hlavu rukou, možná se i trochu nudí nebo se myšlenkách toulá jinde. Fotografie plná idyly, kombinované s realitou vysoké hry.

A přece ještě včera bylo v domě plno křiku a nářku. Malý José Raúl si dovolil něco, co se jen tak neodpouští a co u něj rodiče dosud nezpozorovali. Posmíval se – sice dětsky, ale přece jen posmíval – otci a obvinil ho, že hraje šachy jako falešný podvodníček.

Jak se to seběhlo? Hoch se směl předtím dvakrát či třikrát dívat, jak otec ve volných chvilkách hraje se svým přítelem šachy. Když včera otec vyhrál a host odešel s prázdnou náladou, namířil chlapec na otce ukazováček a s vážnou grimasou prohlásil: „Ty, ty, ty, vyhrál jsi jen proto, že jsi špatně táhl koníčkem! Koníček skáče do stran, ale ty jsi s ním skočil rovně“ a zrekapituloval otci nepovedený tah na šachovnici. Chlapcova poznámka otce štípala víc než vyvinutá kopřiva našince. Dnes však hněv odezněl a otec chce u šachovnice vyzkoušet, zda ho ten malý chlubil skutečně porazí, jak včera sebejistě prohlašoval…

Asi tak vypadalo první setkání Capablancovo s hrou, které vášnivě propadl na celý život a jež mu snad přinesla útěchu i ve chvilce velikého finále smrti na zástavu dechu. Přestože své vyprávění o první partii s otcem později trochu zpochybnil, není na něm nic mimořádného. Také u jiných silných hráčů šachů se vlohy ozvaly brzičko v dětském věku. Ať žije provokace s talenty. Ve dvanácti letech vyhrál Capablanca zápas s přeborníkem havanského šachového klubu. Vždy odmítal tvrzení, že by byl zázračným dítětem. Sám napsal, že se šachem vážně začal koketovat až ve svých sedmnácti letech.

To však už je od roku 1904 v New Yorku. Učil se horlivě anglicky myslet, chce se zapsat na Kolumbijskou univerzitu ke studiu chemického inženýrství. V roce 1906 skládá výtečné vstupní zkoušky. A úspěšné „vstupní pohovory“ si odbyl i v jiné výlučné společnosti – manhattanském šachovém klubu, vyhrává ten rychlejší a z pohádkové trojice bystrozraký… Po několika počátečních nedělních návštěvách v klubu vyhrál velký bleskový turnaj. A to se zúčastnil i tehdejší úřadující mistr světa dr. Emanuel Lasker.

V letech 1908 a 1909 byl Capablanca pozván na velké turné v simultánní hře po Spojených státech. V té době poprvé rozhodoval o svém životě. Vzdal se studií, aby se mohl více věnovat šachu.

Nebyla by to ani Amerika, aby nezatoužila po atrakci. Na jaře roku 1909 cosi slibného přivedlo šéfy manhattanského klubu na myšlenku uskutečnit střet mladého šachisty s mistrem USA Frankem Marshallem. Před dvěma lety sice výrazně prohrál s Laskerem v zápase o titul mistra světa, jenže v zápase s Capablancou měl být o 11 let starší a zkušenější šampión Marshall podle všech tipů učitelem. K překvapení všech Capablanca suverénně zvítězil 8:1 při 14 remízách. Mistr světa Lasker měl jen suchý komentář jako suchý opar u úst: „Čeká mě v budoucnu zápas s Capablancou. Již nyní se těším na jeho výzvu.“ Od té chvíle pečlivě vyhodnocoval Kubáncův herní styl.

V následujícím roce se Capablanca rozjel znovu k simultánkám po Severní Americe. Sehrál 480 partií, jen v patnácti byl K.O. vyřazen a 446 jich ovládl s přehledem.

ZKUŠEBNÍ CESTY DO SPANILÉ EVROPY

V únoru a březnu 1911 se měl hrát velký turnaj ve španělském San Sebastianu. Listina účastníků byla reprezentativní, s výjimkou mistra světa jen šachová elita, na níž by se pěšák a iluzorní klaun, stěží něčeho hvězda, stěží king chess výraznosti, aktuálně jen odstrašující vládní případ Vládíček Putínek ani omylem díky své (amorální) herní iluzi nehrabal. Přizván byl i Capablanca, i když přes protesty některých hráčů. Nejhorlivěji bránil Capablancové účasti dr. Bernstein. Pozvání neznámého Kubánce je prý v rozporu s propozicemi turnaje, v němž měli hrát jen mistři, kteří obsadili nejméně dvě třetí místa v předcházejících prvotřídních soutěžích. Zápas s Marshallem nemůže být dostatečným doporučením.

Capablanca však byl do turnaje přijat. Kubánec se utkal s Bernsteinem v prvním kole a rozdrtil ho obětní kombinací, za níž dostal Rothschildovu cenu pro nejkrásnější partii turnaje. Vyhrál i celý turnaj. Pro srovnání: náš velmistr Duras skončil na předposledním čtrnáctém umístění v tabulce.

Byl to vstup mezi hvězdy šachového nebe. Capablancovi bylo 23 let a novinář té doby ho viděl jako „mladíka, pohledného jako model. Černé vlasy. Stejně tmavé oči se vesele a spokojeně rozhlížejí kolem, jako by obtížných problémů na šachovnici nebylo… Tak srdečně se zasmát neumí žádný z jeho kolegů, což ho činí dvojnásob sympatickým… Jak dobře, že v šachovém klubu nejsou dámy!“

Mladého mistra poutá ke hře především její neúprosná logika. Kombinační obraty v partii platí sice za vrchol šachové krásy, ale krása může být i v jednoduchosti, jestliže i tak dojdeme k cíli. Stačí přece „malé kombinace“, (které později dostaly po Capablancovi jméno) při přesné hře a přesnější porážce.

Ještě z cesty po Evropě, jež navazovala na sansebastianský turnaj, posílá výzvu mistru světa Laskerovi. Se slávou přijíždí do Havany, jež mu chce ze sbírek obyvatel postavit bytelný bejvák, tedy rodinný dům.

Teprve po letech přiznává, jakým byl tehdy zelenáčem. Výtečný matematik a znamenitý psycholog Lasker učinil snad nejnemožnější tah svého života, když výzvu mladého Kubánce zatrhnul a nepřijal. Při své tehdejší síle by ho téměř jistě porazil. Jednání v podstatě ztroskotalo na Laskerové podmínce, podle níž má Capablanca, aby získal titul mistra světa, vyhrát zápas o dva body. Capablanca v odpovědi použil slovo „unfair“, Lasker se urazil a na delší čas mezi oběma zavládlo zlověstné mlčení.

Capablanca se stal roku 1913 pracovníkem kubánského ministerstva zahraničních věcí a začal svou diplomatickou dráhu. Nikdo však nepochyboval o tom, že nově jmenovaný vyslanec atašé má takto zabezpečenou státní podporu i pro další šachovou kariéru. Svých diplomatických možností a schopností využil ale častokrát i k hájení zájmů svých šachových přátel, například v neuspořádaných poměrech v Evropě po první světové válce.

V roce 1913 vyhrál Capablanca turnaj v New Yorku. Cestou na superturnaj v Petěrburgu sehrál řadu přátelských partií o peněžité výhry, mezi nimi i s Aljochinem.

Petrohradský turnaj se odehrál na apríla a v květnu 1914 za zvláštních podmínek. V předběžné skupině hrál každý s každým. Capablanca ji vyhrál bez porážky (a bez KO na cti). Pět prvních postoupilo do skupiny vítězů a zde se utkali dvoukolově. Capablanca prohrál s Laskerem a Tarraschem a skončil druhý v konečném pořadí turnaje za Laskerem a před Aljochinem, Tarraschem a Marshallem. Na závěrečném banketu se Lasker s Capablancou smířili a začalo i Capablancovo přátelství s Aljochinem.

Začátek světové války zastihl Capablancu na lodi uprostřed oceánu na cestě do Jižní Ameriky. Tady musel několik měsíců zůstat a do Spojených států se dostal až v lednu 1915 na lodi argentinského válečného námořnictva. Během války vyhrál několik menších turnajů v USA.

MISTR SVĚTA AMOLETA CHUTNÁ JAKO NEDĚLNÍ NEDIETA

Na začátku roku 1919 obdržel Capablanca pozvání na turnaj do anglického Hastingsu. Měl se hrát k oslavě vítězství spojeneckých armád. Jako „vedoucí šampión spojeneckých a neutrálních zemí“ cítil Capablanca morální povinnost v turnaji startovat, přestože finanční podmínky nebyly nijak oslnivě výhodné. Kubánská vláda ho pro odjezd do Evropy vybavila i speciálním diplomatickým posláním, stal se „konsulem pro Evropu“.

Ihned po turnaji byla obnovena jednání o uspořádání zápasu o mistrovství světa. Ale teprve v roce 1920 bylo dohodnuto, že se bude hrát na prosté vítězství ve 30 partiích. Laskerovi měly být uhrazeny výdaje za pobyt a měl si přijít na tučný honorář 8 000 dolarů. Nedošlo však k dohodě o místě zápasu.

Současníci charakterizovali Laskerovu hru jako čistou vodu s kapkou jedu, v Capablancově hře spatřovali průzračnou vodu bez této jedovatě působící kapky, ty, ty, ty jeden provokující lajdáku. Capablancova nezměrná intuice mu umožňovala bez námahy nacházet nejlepší obraty, tahy, fígle, finty, předvídat nebezpečí, vyjasňovat pozice a využívat nejmenší výhody k drtivému vítězství. Od turnaje v New Yorku 1911 do Hastingsu 1919 sehrál Capa (jak mu jeho přátelé říkali) 10 velkých turnajů, sedmkrát zvítězil, třikrát byl druhý. Prohrál všeho všudy osm turnajových partií.

Není divu, že se o Capablancovi začalo hovořit jako o šachovém robotu. Capablanca si později o takovou pověst do značné míry sám koledoval svými výroky, že v šachu pro něho neexistuje už žádné tajemství, a předpověďmi o remízovém zániku hry. S touto myšlenkou přišel už vlastně Lasker, ale Capablanca ji ideálně rozvinul jaksepatří. Byl přesvědčen, že šachové umění se blíží k svému velkému finále. Navrhoval proto zvětšení šachovnic o 100 polí, na každé straně se měly přidat další čtyři kameny: dva pěšci a po jednom kříženci věže a jezdce a střelce a jezdce. Současný rozmach šachu na celém světě je nejlepším důkazem, jak byly Capablancovy myšlenky mylné a jak prozíravý byl vezír Aljochin, jenž proti nim tvrdě vystoupil.

Capablancovi byla jakákoliv psychologie při hře cizí. „Když sedíš u partie, musíš myslet jen na pozici, nikoliv na protivníka“, byla jeho zásada. Teprve hodně později připustil, že i porozumění charakteru protivníka dává šance v šachovém boji.

I ve vnějším Capablancově chování byly prvky, které ho odlišovaly a kupodivu někdy i připravovaly o náklonnost nekritických obdivovatelů šachu. „Budí dojem, jakoby se šachem zajímal jaksi naoko mimochodem. V jeho osobním životě není nic, co by dovolovalo usuzovat, že je šachový mistr. Jeho oblíbenými zájmy jsou politika a diplomacie. Má rád sport, zejména snad tenis. Nekouří, nepije, stroze dodržuje pravidla hygieny, nepáchne po laciné drogérii…“ říká o něm jeden z význačnějších turnajových kolegů.

Zápas Capablancy s Laskerem o mistra světa měl jednostranný průběh. Snad přibývající roky, možná teplé havanské klima či nepříjemné třenice před střetnutím způsobily, že se neodehrálo ani předpokládaných 24 partií. Za stavu 4:0 při 10 remízách se Lasker vzdal. Capablanca se stal v Kristových 33 letech mistrem světa.

Vědom si kritiky některých okolností, které předcházely zápasu s Laskerem, pokusil se Capablanca s využitím svých diplomatických schopností zformulovat se skupinou mistrů nedlouho po vítězství nad Laskerem podmínky budoucích zápasů o mistrovství světa. Vypracovaná „londýnská pravidla“ stanovila, že vyzývatel má opatřit sumu 10 000 dolarů a zajistit cestovní a pobytové výlohy pro oba hráče. Jinak není mistr světa povinen k zápasu nastoupit. Šest výher rozhoduje o titulu v utkání s neomezeným počtem partií. Capablanca tedy zmírnil řadu podmínek, na nichž svého času trval Lasker. Postavil však pro své příští protivníky vysokou finanční bariéru nebo laťku. Zapomněl na jediné: snad věřil svým schopnostem i své neporazitelnosti, takže si v podmínkách nesjednal právo na odvetný zápas pro případ porážky. Doplatil na to o několik let později.

Nový mistr světa chtěl napravit i dřívější průtahy v jednáních o zápasech. „Můj předchůdce byl mistrem světa do třiapadesáti let. Budu-li schopen udržet titul do padesáti let, budu spokojen. Mohu však prohlásit, že budu připraven bránit svůj titul vždy, v kterýkoliv rozhodující okamžik.“ Hamlet by si povzdechl: „Slova, slova, slova…“ Protože jak rostla hvězda Aljochinova, tak rychle mizela opravdovost Capablancových prohlášení. Alexander Alexandrovič Aljochin byl o čtyři roky mladší. V turnajích v Petrohradě 1914, Londýně 1922, New Yorku 1924 a 1927 skončil Capablanca vždy před Aljochinem. Ale to příliš neznamenalo, protože Capablanca musel na umístění před Laskerem čekat až do příhodného roku 1936. V „šachovém ústrojí robota“ prvně zaskřípalo, když Capablanca prohrál v roce 1924 v New Yorku s Čechoslovákem Rétim, představte si to nadělení.

V roce 1925 vyhrál Aljochin skvělým způsobem turnaj v Baden–Badenu. Byl obecně uznáván za prvního kandidáta na zápas o mistra světa, avšak Capablanca staví tvrdé podmínky do hry. Kromě toho značně brnká na nervy svého protivníka, nadhazuje stále možnost hrát s jinými vyzyvateli. Když konečně Aljochin za pomoci sponzorství nashromáždil v roce 1927 v Buenos Aires potřebný kapitál, nešlo již déle uhýbat. Capablancova slova, že „umělci nemusí dokazovat, že jsou lepší než druzí“, neznělo vůbec důvěryhodně.

Mohlo ho sice varovat takřka stejné stáří protivníka a jeho turnajové možnosti. Mohlo a mělo ho varovat prohlášení Aljochina při vstupu na loď, která ho odvážela do místa konání zápasu: „Nedovedu si představit, jak bych mohl s Capablancou vyhrát šest partií. Ale ještě méně si dovedu představit, že by on mohl vyhrát šest partií se mnou.“

Varování nedospělo k uším mistra světa, ani když Aljochin první partii vyhrál. Capa vyrovnal ve třetí partii a vyhrál v sedmé. Vše šlo tedy podle plánu. Pak však rozhodly dva Aljochinovy údery v jedenácté a dvanácté partii a po dlouhé sérii remíz ještě vítězství v 21. partii. Ve 29. partii snížil mistr světa soupeřův náskok, ale byl znovu pokořen v 32. a v závěrečné 34. šachové partii. Do té doby nejdelší a nejurputnější zápas v historii bojů o mistrovství světa byl překonán co do počtu partií až v roce 1984 v podivně nechápavém střetnutí mezi Karpovem a Kasparovem, jež bylo nakonec mezinárodní šachovou federací anulováno.

BEZ TITULU 1 BOSS

Řekli jsme už, že vrcholový šach je v podstatě nelítostná hra. Sotva se některý smrtelník vžije do pocitů svrženého kinga mistra světa, jenž nadto musí zpytovat svědomí, že v přípravě neučinil vše potřebné, navíc nesjednal uspokojivé podmínky pro odvetu a může teď očekávat, že při případném jednání o novém zápase mu leccos bude vráceno i krutými úroky. Výzvu k novému boji odeslal Capa deset dní po skončeném turnaji.

Capablanca byl geniální šachista par excellence. Při srovnání se studijní pílí některých dnešních šachových mistrů by však pohořel. Měl za to, že génius se zdokonalovat ani nemusí: „Moje nevyužité možnosti by stačily na vítězství ve dvou zápasech.“ Ale nemůže nevidět Aljochinovo pojetí hry, jež je proti jakémukoliv umrtvování, vyznává fantazii, usiluje o výhru téměř v každé partii. Aljochin ví, že „šachový umělec do značné míry závisí nejen na tvorbě své, ale i na hře protivníka“.

Capablanca chtěl v prvé řadě opět osvědčit své mistrovství v turnajích. Ale až teprve v roce 1936 vyhrává skutečně velký turnaj v Moskvě před Botvinnikem a Flohrem a dělí se s Botvinnikem o první a druhé místo ve vratkém utkání z Nottinghamu. Po dlouhé době si v anglickém městě podávají s Aljochinem pravici ve zdravici.

V turnaji holandské rozhlasové společnosti AVRO 1938 přichází otřes. Bývalý mistr světa končí v holandském turnaji osmi nejlepších vytrvalců světa sedmý. Má možná několik omluvných důvodů. V minulém roce se poprvé vážněji přihlásila srdeční cévní příhoda a vysoký tlak a v průběhu turnaje se dostavily ještě citelnější ztráty na zdraví, příznaky zdravotního handicapu náčelníka Capy. Turnaj byl namáhavý hlavně pro starší účastníky, hrálo se v několika městech a hodně se cestovalo. A Capa k tomu na turnaji vlastně trávil druhé líbánky. Po rozvodu se nedávno oženil s ruskou kněžnou, ten měl ale choutky…

Capablanca však o sobě ještě dal vědět. Na podivné, zpolovic válečné šachové olympiádě v Buenos Aires v roce 1939, docílil za mužstvo Kuby nejlepšího výsledku na první šachovnici před Aljochinem a Keresem. Unaven neúspěšným vyjednáváním s Aljochinem o odvetném zápase zvolal před novináři na schodech divadla, kde se hrálo: „Musí hrát nebo být diskvalifikován. Tenhle stav je k zbláznění! Musí, musí…“

Aljochin sám navrhl Capablancovi sehrání zápasu až v roce 1941. Snad chtěl zkusit tímto způsobem zmizet z nacisty okupované Evropy. Nedostal však už odpověď.

Capablanca žil za války v New Yorku stejně jako tam hráli V+W nejen jazz, ale prudký divadelný jazyk, prudce antidiletantsky laděný. Za pomoci své ženy, která mu byla ochotnou sekretářkou, připravoval pro rozhlas lekce o šachu. Večer 7. března 1942 šel do svého milovaného šachového prostředí klubu. Byl raněn mozkovou mrtvicí, převezen do špitálu a druhý den dodýchal definitivně. O týden později, 14. března 1943, byl Kubánec s vojenskými poctami uctěn a pohřben doma v Havaně.

Aljochin zanedlouho po Capablancově smrti napsal, že takového velkolepého génia už nikdy nespatříme. Největší pocty se ovšem Capablancovi dostalo, že ho přijal za vlastního kubánský lid. Básník Nicolas Guillén nazval Capablancu pýchou Kuby, která zůstane, pokud bude dál Kuba existovat. Stoleté výročí od Capablancova narození znovu nastolilo otázky: Je snadné upsat duši šachu? Lze to chápat a diagnostikovat proč tolik? A vede to sportovně rovněž ke štěstí?