SIR WILLIAM MATTHEW FLINDERS PETRIE

☼     3.6.1853   CHARLTON U LONDÝNA        ۞    23.7.1942    JERUSALEM

Zní to docela jako vymyšlená pohádková fráze. Muž, který se stal legendárním zosobněním egyptologie konce 19. a počátku 20. století, se poprvé objevil v Egyptě proto, aby tu podpořil svým měřením asi největší blaf, který kdy byl s poznáváním života starých Egypťanů spojen. Život někdy rád vytváří paradoxy, o tom bych vám mohl vyprávět celé hodiny a zajídat je s chutí do malinko nepřesně pyramidových malinko panoramatických velechutných paraoříšků. I tak nicméně může započít cesta k hledání historické identity, pravda ukrytá pod skořápkou jako oříšek. Alespoň pro Flinderse Petrieho to tak bylo.

Náš rek přišel na svět v rodině železničního inženýra Williama Petrieho a vedle otcova jména dostal do vínku i jméno matčina slavného předka, známého cestovatele a námořníka Matthewa Flinderse. Přáli si snad rodiče, aby šel v jeho a následně i jejich stopách? Snad. Chlapec byl však neduživé houdě a churavá hmota, takže nemohl ani chodit do školy s aktovkou jako jeho vrstevníci s brašnou za poznáním. O jeho vzdělávání tedy pečovali domácí lektoři, kteří mu vštěpovali základní znalosti. Pod otcovým vedením se pak začal hlouběji zajímat o přírodní vědy (tatínek byl také precizně laděný jadrný alchymista) a též o historii, filozofii a archeologii. William Petrie totiž patřil mezi horlivé zastánce Charlese Piazzi Smytha, autora tehdy hodně propírané knihy Náš osud ve Velké pyramidě, vydané v roce 1864. Podle Smytha nebyla Velká, alias Khéopsova pyramida v Egyptě, v žádném případě hrobkou, ale symbolem „tajemným Bohem inspirovaným kompendiem měr a vah, souhrnem všech vědomostí, jež Bůh v ní sdělil lidstvu“. Autor navíc dokazoval, že do této stavby jsou zašifrovány směrnice a rovnice všech znalostí, ke kterým se lidstvo muselo značně klopotně celá staletí dopracovávat, v dávno ucelené slušivé formě, ale navíc, že obsahuje i informace o budoucnosti lidstva, umíme-li je náležitě používat a chytře bystře pojmy s dojmy vysvětlovat.

Když kniha vyšla, našlo se hodně těch, kteří pochybovali, že Piazzi Smyth svá tvrzení myslel seriózně. Byl přece profesorem na katedře Edinburghské univerzity, královským astronomem… Ale snad právě jeho vědecká autorita způsobila, že jeho výplody mysli získávaly stále větší množství posluchačů. A když se pak vypravil do Egypta, aby si tu ověřil na místě závěry některých svých předchůdců a vydal pak třísvazkovou knihu Život a dílo u Velké pyramidy, okruh jeho obdivovatelů se rapidně navyšoval.

Smyth jim totiž předkládal skutečně pozoruhodné syntézy zjištění. K usnadnění svých rozsáhlých (a nutno dodat že i bezchybných) výpočtů si stanovil vlastní jednotku míry, kterou nazval pyramidový palec. Měřil 0,999 anglického palce. Vůbec mu při tom nevadilo, že takovou délkovou jednotkou staří Egypťané, stavitelé pyramidy, neznali a nemohli aplikovat v analýze staveb, nemohli použít pro jakékoliv sebelepší konstrukce… A co tedy vypočítal? Dospěl k názoru, že obvod pyramidy se rovná 36 254 pyramidovým palcům, což při sto palcích na den může prý znamenat stanovení délky jednoho roku. Výška pyramidy vyjádřená v palcích a násobená devátou mocninou desítky udává počet mil, jež tvoří vzdálenost mezi Zemí a Měsícem… Veškerá souše na naší drahocenné planetě prý je rozdělena poledníkem, na kterém stojí, na dvě stejné poloviny. Z rozměrů sarkofágu lze prý vypočítat hustotu Země… Dnes bychom se zasmáli jeho představě.

William Petrie, jehož koníčkem byla i konstrukce různých elektrotechnických vynálezů, se po čase rozhodl, že se sám osobně vydá do Egypta a tam přímo na místě pomocí vlastní „aparatury“ přeměří údaje zveřejněné Smythem. A že je ještě doplní o další lahůdky. Zlákal k tomuto dobrodružství i svého stále skeptičtějšího syna, který měl již určité znalosti z proměřování archeologických památek z výzkumu ve Stonehenge. Nakonec však do Egypta odcestoval jen mladší z obou mužů.

VE STÍNU PYRAMID NA ROZŽHAVENÉM POVRCHU PLANINY

Psal se rok 1880 a v Káhiře se objevil podivný muž mladého vzezření. Jeho zavazadla obsahovala místo tenisových kalhot předměty, které ostatní britští návštěvníci egyptské metropole neuměli ani pojmenovat. Nehodlal trávit čas vysedáváním v hotelových klubovkách, ani procházkami po bazaru. Netrvalo dlouho a mladík se vystěhoval z hotelového pokoje do staré hrobky vytesané ve skále, kterou již dříve užíval jako skladiště arzenálu inženýr Dixon, a zařídil se v ní k dlouhodobému pobytu. Opravil okenice, dveře a instaloval závěsné houpací lůžko. Nepotřeboval komfort. Potřeboval být co nejblíž Velké pyramidě.

Celé dny chodil se svým nádeníkem Alím kolem kamenné zahrady. S pomocí teodolitu, který chránil deštníkem, pracoval pod pálícím sluncem a zapisoval si do bloku dlouhé řady a souřadnice čísel. Jen tak může Smythovy závěry potvrdit, anebo… Flinders Petrie ví, kde má otcův oblíbenec ve své teorii slabiny.

Pro práci uvnitř pyramidy je nejvhodnější noc. Přestali tu již překážet zvědaví turisté, z nichž mnozí přišli vyzbrojení Smythovou knihou. S těmi se setkává nejneraději. Sám přece přistihl jakéhosi doktora Glovera, jak se snaží urazit výstupek v předsíni pohřební komory. Nezapadal do Smythových výpočtů. Ti lidé se prostě nedokáží pořádně zamyslet a smířit s tím, že všechno může být docela jinak. A Flinders Petrie poznenáhlu cítí, že i na něj začíná působit kouzlo Khéopsovy pyramidy, i když v jiném směru, než na jeho důvěřivého otce. Pro toho je pyramida záhadou, dílem, které staří Egypťané jen provedli, aniž mu rozuměli. Šémem, s jehož pomocí se lidstvo vyzbrojí průhlednou křišťálovou koulí, ve které spatří… co? To ani Piazzi Smyth přesně nevěděl.

On se však na říši na Nilu začal dívat docela jinak. Pyramida mu nebrání, aby neviděl i další zajímavé a dosud nevyřešené otázky. Záhady, záhadné vlastně jen proto, že o civilizaci na Nilu vědí své i ti největší vědátoři jen docela malinko. Petrie začíná propadat kouzlu egyptologie.

Devítiměsíční pobyt v Egyptě tedy přinesl docela jiné ovoce, než jak si to otec William vysnil. Jeho syn rozbil jeho sny i Smythovu teorii na pouhý preparát prášku, a to velmi prašný chemický poprašek. A co víc, vrhá se teď do studia, doplňuje si znalosti, které mu scházejí. Ne Velká pyramida, ale starověký Egypt bude v budoucnosti náplní jeho kypícího života.

O zkoumání pyramidy vydá čtivý výklad písemnictví, který vzbudí zájem Amelie Edwardsové, zakladatelky seriózní instituce Egypt Exploration Fund, jinak spisovatelky a novelistky. A slečna Edwardsová se postará o to, aby dostal Petrie slušný job, a aby jej Fund vypravil na další cestu do země na Nilu.

KROKY DO NEZNÁMÉ MINULOSTI

„Archeologie v praxi je v podstatě použití vědeckých metod při vyhledávání starověkých předmětů. Opírá se o teorii, že historická cena určitého objektu nezávisí ani tak na něm samém, jako na dalších okolnostech, a ty může odhalit jedině odborně prováděný průzkum. Kdo kope pouze bez plánu nebo čistě za účelem zisku z loupeže, toho zájem končí u uměleckých nebo drahocenných výtvorů. Archeologa sice také potěší, odhalí-li něco zvláštního nebo krásného, ale o svých objevech se chce rovněž co nejvíce dozvědět, což považuje za důležitější, než aby je musel vlastnit. Při vykopávkách mu jde především o určení předmětu, jeho dokumentaci a výklad souvislostí.“ To jsou slova jiného britského archeologa sira Leonarda Woolleyho, která však přesně charakterizují Petrieho badatelský přístup. Dnes nám připadají jako samozřejmost, ale koncem 19. století byl Egypt přeměřován kroky desítek dobrodruhů, kteří sem přijeli dolovat dochované skvosty. Petrie byl jedním z prvních, které zajímalo nejen co se v Egyptě nalezlo, ale také odpovědi na otázku, kde a proč to vůbec leželo zahrabané v písku. Jaká byla doba, ze které nalezené předměty a stavby pocházely.

Svou archeologickou dráhu zahájil zkoumáním Sákkarských a Dášurských pyramid, pak vykopal osadu řeckých obchodníků ze 7. století před Kristem v Naukratisu, chrám Ramesse II. v Nebeši. Zajímal se o trosky dvou obrovitých soch Amenhotepa II. – známé Memnonovy sloupy. Jejich zpěv slyšel Strabón, Pausániás, v roce 130 se mu obdivoval císař Hadrián se svou chotí Sabinou. Ale proč vlastně „zpívaly“, to nikdo nikdy spolehlivě neobjasnil. Septimus Severus je dal opravit kamennými bloky a kolosy umlkly.

Tak jako jeho dávný předek křižoval se svou lodí jižní moře, putuje Flinders Petrie po egyptském písku a stává se zvolna expertem na slovo vzatým, nejen v otázkách stavby pyramid, ale i ve výzkumu drobných předmětů, které jeho kopáči vynášejí z míst vykopávek – skarabeů, keramiky, obyčejných i neobyčejných domácích potřeb. Kope v Illáhúnu, když někdy v roce 1889 jej zaujme kopec u vsi Hauváry. Odhalí v něm neznámou cihlovou pyramidu. Marně však hledá vchod, nakonec do ní jeho dělníci vyhloubí dlouhý tunel. Když se dostanou až do pohřební komory, užasne. Byla vytesána z jediného bloku tvrdého křemence o váze přes 100 tun. Víko, které ji chránilo, však propustilo do pohřební komory vodu. Riskuje, potápí se do kalné smrduté tůně. Dva sarkofágy, které tu objevil patří Amenemhétovi III. a jeho dceři Ptahnefru neboli Neferuptah. Nic víc. Lupiči jej již dávno předběhli a vážnou vědu doběhli. Byl zklamaný? Vždyť se přece dalo čekat, že to tak dopadne. V podvědomí však začíná hlodat neodbytná otázka. Jak mohli vykradači hrobů (vykradači věčných snů) tak jednoduše zdolat všechny překážky, nástrahy, kolize, které jim stavitelé hrobky uchystali? Jak mohli vědět, že vchod do pyramidy není na severní straně, ale na jižní? A je vůbec možné, aby jejich činnost uvnitř hrobky nikdo nezpozoroval? Nemohli pyramidu vyloupit během jediné vhodně vybrané noci. Určitě jim to muselo zabrat víc času. Měli snad kumpány mezi hlídkami, v řadách kněží… či snad oni sami…? Život v dávném Egyptě byl mnohotvárný. Jako ten náš na levárny a na křivárny. I egyptologa může dost zděsit a překvapit.

AMARNSKÉ OTÁZKY A ODPOVĚDI

Petrie žije v Egyptě již deset let. Putuje s kratšími přestávkami na ose jeho historie, a přitom jej stále více a více přitahuje Tell al Amarna. Vesnice, u které jsou pod vrstvami písku pohřbeny paláce a domy, ulice a výstavní chrámy. Akhenaton. Hlavní město říše z rozhodnutí faraóna Akhenatona.

Egyptská památková péče, tradičně řízená Francouzem z Marseille, se však dlouho zdráhá vydat Angličanovi koncesi. Akhenaton může být zdrojem velkých překvapení. Jenže na to, aby tu Egypťané kopali sami, nemají zatím dost prostředků… Nakonec dojde ke kompromisu. Petrie dostane od Eugéna Grébanta své povolení, ale musí se zavázat, že šestadvacet královských skalních hrobů, které by také nejraději otevřel, nechá být tak jak jsou nedotčeny.

Dnes si už dokážeme daleko lépe představit události, které se tu kdysi dávno odehrávaly. Můžeme pochopit vývoj situace, ve které se tento zvláštní panovník ocital, nepřekvapí nás běh života, který po jeho smrti dostával podivuhodné zvraty. Ale co o něm vědělo tamto 19. století? Málo. O to víc si domýšlelo.

„Věřilo se, že vládce je ženská, která žila s jinou ženou obklopena přejatými dětmi. Tuto představu vyvolává Akhenatonova kyprá postava i velký počet dvorních dam v paláci. Připouštěla se i možnost, že jde o eunucha.“ (Petrie)

Egyptologie tápala na nule, když nalezla kulový důkaz. Petrie se v Tell al Amarně objevil v listopadu roku 1891. Stačilo mu jen několik dní k tomu, aby tu vyrostly hliněné chatrče, sloužící jako sklady i ložnice a s vervou se pustil do práce. Písečná pláň prozradila zkušenému oku, kde jsou rozvaliny větších staveb, jenže co skutečně skrývá, to ukáže čas až v budoucnu. Po několika dnech narazili kopáči na malované podlahy, zdobené ptáky v rákosí a exotickým květem rostlin. Nad nálezem vyrostl přístřešek, brzy k němu přibude další. Kápli rovnou do černého (nikoli na černého Petra podrazáci, břídilové, notoričtí mastilové svých úchylných karetních proher). Odhalují královský palác! Znovu zasvítí Slunce do královské ložnice, vybavené koupelnou a toaletou, do dětského pokojíku s výklenky pro služebné. Za palácovou zdí narazili i na neznámou stavbu, která neměla se zatím objevenou architekturou starých Egypťanů vůbec nic společného. Pylon, vítězný oblouk? Dlouho trvalo, než se dovtípili úsudku. Objevili spojnici mezi soukromou rezidencí a oficiálními místnostmi paláce, spojnici mezi Akhenatonem a bohem slunečního paprsku Atonem.

Na amarnských vykopávkách pracoval i mladičký Howard Carter, budoucí objevitel Tutanchamónova hrobu. Svých kreslířských zkušeností využívá k tomu, že črtá plán města. Namaluje tam i velkou síň o rozměrech 140 x 77 m se zbytky 542 sloupů, kterou tu Petrieho výprava objevila. Dávné město se vracelo do lidského povědomí. A Akhenaton? Kdo byl Akhenaton? Byl skutečně mužem, který si dříve říkal Amenhotep? Anebo kdosi, koho na trůn a do čela říše posadila jen palácová intrika?

„Otázku identity Amenhotepa IV. a Akhenatona lze zodpovědět takto: Oba uctívali boha Atona, manželky obou se jmenovaly stejně, oba měli aspoň tři dcery, jeden druhému se podobali a užívali týchž trůnních jmen, oba uctívali bohyni pravdy Maat a vláda jednoho končí v pátém roce, druhého začíná v šestém. Pokud tyto body nic neříkají, je těžké najít historický důkaz o existenci kteréhokoliv krále.“ (Petrie)

Akhenaton tu kdysi žil. I když se to jeho nástupci pokusili světu maskovat, škrtnout jeho jméno pro historický důkaz. Chtěli zapomenout, že devatenáctého dne třetího zimního měsíce v roce 1359 před Kristem (Egypťané nikdy nepočítali podle dlouhodobého letopočtu, jejich čas odměřovaly roky vlád panovníka, při jeho střídání se začalo počítat znovu) si změnil faraón Amenhotep IV. jméno na Akhenaton a pro zemi začalo nedlouhé období zásadních proměn. Po jeho smrti se vše navrátilo do původních kolejí, třicetiletý úsek historie se však musel zaretušovat. Přidělili jej vládě faraóna Haremheba, Akhenaton, ale i Aje, Tutanchamón a Smenchkaré se vypařili kamsi neznámo daleko. Změní se však historie zfalšováním dokumentů a oficiálních seznamů panovníků? Vnímavý a pozorný hledač minulosti Petrie se mohl jen pousmát. Ovšem že ne.

PROFESOR EGYPTOLOGIE

Egyptologická kampaň v Tell al Amarně skončila. Nálezy dva měsíce balili do beden a pak se mohl devětatřicetiletý Petrie vrátit do Londýna. Čekal jej tu dárek, byl jmenován profesorem londýnské Univerzity College. Písek Egypta se teď bude muset dělit o jeho čas s přednáškovou aulou a klidem pracovny. Ale to vůbec neznamená, že by se své lásce pro příště věnoval jen na poli teorie. Pravda, připravuje třísvazkové Dějiny Egypta (= dnes již pochopitelně v mnohém překonané), píše knihu Deset let vykopávek v Egyptě. Ale zároveň dál kope.

V posledních letech si příliš nerozuměl se svými mecenáši v Egypt Exploration Fund, již dlouho vede vykopávky napůl ve vlastní režii a s pomocí přátel. Však také proto založil Egypt Research Account, a když se s Fundem rozejde úplně, přidruží k nové mecenášské organizaci i Britskou školu archeologie, která začala pracovat z jeho popudu v Káhiře. Nechce si nechávat své znalosti jen pro sebe. Ví, že na poznávání složitého a mnohotvárného osudu země na Nilu jeden lidský život nestačí. Nemají-li se do historie Egypta vloudit omyly a bohapusté blafy, musí se stát egyptologie skutečnou vědou. Jen tak se dá čelit nápadům lidí, jako byl Piazzi Smyth. Petrie věnuje Egyptu každou volnou chvíli. Vrací se na místa svých dávných nálezů, objevuje nové lokality. Zkoumá v roce 1913 hrobku faraóna Senvosreta II. nedaleko Illáhúnu. I tady nalezl vchod do pyramidy na jižní straně, i tady jej však zloději dávno předběhli. Uvnitř nebylo nic než sarkofág z červené žuly a bílý alabastrový obětní stůl. A na zemi, ve ztvrdlém prachu, zlatí hadi, které měla faraónova mumie na hlavě. Zloději na ně zapomněli. Nedaleko pyramidy byly objeveny i mastaby královy manželky a dcer. A tam také našel se svými asistenty Illáhúmský poklad, zlaté šperky, které jsou dnes z velké většiny v Metropolitním muzeu v New Yorku.

Petrie publikuje další odborné knihy, v roce 1923 je za svou přínosnou práci pro světovou archeologii vyznamenán, že je povýšen do šlechtického stavu. Je mu sedmdesát. Ale Egypt jej nepřestává udivovat a zajímat. I když okruh jeho cest do terénu se během let zvýšil, přitahuje jej i Sýrie, Palestina. Společně se svou manželkou Hildou dál putuje pouští, s prakticky nulovým komfortem, jak byl zvyklý již od mládí. Má k dispozici klimatický autobus, ve kterém spí i baští dobrotu, jediným přepychem tu je, s ohledem na manželku a její vyžití, gramofon. Tak se objevil ještě v roce 1935 v Sýrii. Ve dvaaosmdesáti letech. Do své smrti v roce 1942, která jej přepadla na cestě do Jeruzaléma, publikoval víc jak sto knih odborného rázu, z nichž převážnou část věnoval své největší lásce, Egyptu.