WILLEM BARENTS

☼    circa 1550  Amsterdam      ۞      20.6.1597  poblíž ostrůvku NOVAJA ZEMLJA

„Jeho smrt nás uvedla ve zmatek, neboť byl rozeným vůdcem celé smečky výpravné expedice a jediným odvážlivcem, v něhož byla vkládána veškerá naše naděje.“   Gerit de Veer

*

Narodil se do bouřlivé doby. Holandsko, či lépe Nederland, prožívá jedno z nejdramatičtějších a nejslavnějších etap své historie. Stalo se právě částí španělské monarchie, jako součást habsburských držav. A tím se kolo událostí začalo nad touto zemí točit jako dětský vlček. Filip II. se ze svého dědictví dlouho neradoval. Jeho noví poddaní si španělskou otročinu nechtějí nechat líbit.

Zemí zmítají povstání, intriky, zrady a vzpoury. Třísní se to celé krví. Kolik protichůdných zájmů se tu náhle střetává. A přece krok za krokem míří holandské provincie k republice.

Filip II. i vévoda z Alby, který tu v jeho zastoupení vládne železnou rukou a kamenným tvrdošíjným srdcem, jsou tlačeni do defenzívy. Španělsko je ve dvou ohních, soupeří ještě s Anglií a než se vzpamatuje, Nizozemí se mu vysmekne z područí a na evropské mapě se objeví nový státní útvar: Spojené nizozemské provincie. Willemu Barentsovi je v té době jednatřicet let. Tedy, předpokládáme-li, že se narodil počátkem roku 1550, na tři krále 6. ledna.

Mnoho mužů té doby čekala sláva na válečné vřavě. A také brzká jatka. On si však na tu svou slávu ještě notný okamžik počká. Není s ní spojen třesk vojenských zbraní. Ale i jeho však bude stát to nejcennější – kejhák.

Nepotrvá dlouho a Nizozemí se vzpamatuje z útrap minulosti. A začne si energicky klestit cestu k bohatství, na které měli zatím monopol jiní vyvolení.

Vybuduje si v krátké době silnou flotilu, ale větší roli než válečné loďstvo v něm zahrají obchodní plavidla. Sebevědomí Portugalci a Španělé se nestačí divit. Holanďané, ta ještě nedávno nevýznamná zemička, mají světový primát v obchodování. Jejich 15 000 lodí vyplouvá z opěrných bodů, rozhozených po celém světě. Ovládnou Východní Indii, část Karibiku. Klidně si počítají balíky bavlny, čajíček, kakao, různé příchutě kávy a koření, usadili se v obrovské koloniální říši. A tváří se, jako kdyby to tak vždycky bylo. Ale pohádka praví: bylo nebylo.

VZESTUP

Kdoví, zda holandští obchodníci neměli nějakou svou obdobu našeho přísloví „štěstí nahrává těm připraveným“. Nejspíš ano. Protože oni připraveni v rozhodujícím okamžiku vždycky byli. Teď ještě potřebovali kousínek pověstného štěstí. Jen tak si mohou dostatečně vynahradit léta cizí diktatury. Kdo chce však v obchodě něco znamenat, musí mít zboží, laciné zboží, z Indie, z Číny, z dalekého Japonska… Tamní produkci si však docela samozřejmě přivlastnili Portugalci a je bláhové se domnívat, že se jen tak dobrovolně sbratří s novými vetřelci. Zákon obchodu je divočina navíc s divokým DPH. Kdyby však bylo možné je nějak takticky ochcat, překvapit, objevit se v jejich střežených hájemstvích z jiné strany spektra, než to sami čekají! Ať si pak vykřikují, že mají svá práva!

Jenže jediná cesta, kterou ještě portugalské lodě nezdolaly, je na severu. Cesta mrazem a děsným ledem. Ledárna všude kam se podíváš. Má vůbec smysl podstupovat tak značné riziko?

Holandští obchodníci (ochotníci na riziko) vědí své. Samozřejmě se pokoušejí poslat pytláky do portugalského revíru klasickou cestou, ale na druhé straně i severní varianta stojí za úvahu. Vždyť již od roku 1557 se plaví holandští obchodníci po vzoru Angličanů do Bílého moře. Je to těžké? Je. Ale vyplácí se to. Proč se tedy nepokusit zdolat další rekord?

Prvním odvážlivcem byl Oliver Brunel, financovaný Baltazarem de Moucheronem, kupcem. Neměl však štěstí. Všude na něj číhal protivný led a mráz. Nepodařilo se mu ani proplout Jugurskou úžinou. A u ústí Pečory přišel i o svou loď. Naloženou kožešinami. Za které se platí zlatem.

Kupci nemají smysl pro objevitelskou vášeň. Pro ně je jediným náboženstvím zisk. Brunel se doma nedočkal pochvaly. A asi se se svými mecenáši nerozešel v dobrém. Již nepopluje hledat za peníze holandských investorů severní cestu do Kitaje. Vstoupí do služeb jeho Veličenstva dánského krále a pak přejde k Angličanům.

Deset let bude pak Holanďanům trvat než se odhodlají podniknout další výpravu na sever. Nabírali dech nejen díky Winter Fresh Cold Halls a bohatli. Teď však znovu pokoušejí osud. Potřeba konečného vyjasnění situace je stále naléhavější. Velmi nutně potřebují najít „cestu ke království Kathaj a Číně severně od Norska, Moskovie a Tatarie“… V roce 1594 se ji vydají hledat čtyři lodě výpravy Huygnena van Linschotena. Na jedné z nich je i čtyřiačtyřicetiletý Willem Barents.

Šestého června opouštějí Texel. Zatím neputují do neznámých vod. Až k Bílému moři cestu znají. Znají ji ještě i o kus dál. Ale pak už budou plout neznámými končinami, kde je námořní mapa plná bílých otazníčků.

V Laponském moři se výprava rozděluje. Barentsův Marcurius doprovázený malým rybářským člunem míří k ostrovům Novaja Zemlja, omývaným z jedné strany dnešním Barentsovým, z druhé Karským mořem. Plují podle jejich pobřeží, dostávají se stále víc na sever. Dopluli pravděpodobně na nejsevernější výběžek, a ne-li, nebyli od něj daleko. Pak se otočili nazpátek. Jižně od zátoky svatého Vavřince, nazývané dnes Sachaničova, spatřili vrak lodi. Našli tu na břehu dva dřevěné domky s nejnutnější spartanskou výbavou, pytle mouky, kříž. A několik hrobů. Koho tu zaskočil nevlídný osud? Která z ruských lodí skončila tak nešťastně? Co se to tu vlastně odehrálo?

Námořníci se nejistě ohlížejí po svých velitelích. Měli by se také rychle vrátit domů. Obloha se již zase smráká, loď vrže a škvírami do ní zatéká. Lanoví je obalené ledovou krustou… Komu by se chtělo to neslavně skončit v takové divoké pustině!

Už za čtyři dny se všechny lodě znovu setkávají. Druhá část výpravy se plavila podle pobřeží a pronikla do Karského moře. Nepotkaly je tu žádné větší potíže. Zpráva, kterou tedy předloží po svém návratu v září 1594, hovoří silně optimisticky. Na otázku, zda je přece jen možné najít na severu splavnou trasu pro dálné cesty na východ, odpovídá, že ano. Věřili tomu všichni kapitáni?

ZROZENÍ POLÁRNÍKA

Už následujícího roku zamíří do severních moří velká a dobře vybavená výprava sedmi lodí. A mezi mnoha zkušenými mořskými vlky nechybí ani Barents. Obchodníci v Antverpách a v Amsterdamu považovali snad celý podnik za předem vyhraný. Lodě vezou zboží na prodej. Ve kterém přístavu jej měly zpeněžit? Jenže tentokrát nemá výprava štěstí na počasí. Tam, kde byla v loňském roce volná voda, je letos led. Moře je bouřlivé, vanou nepříznivé severáky. Výprava se nedostane dál než loni. Brzy, příliš brzy se lodě vracejí do domovského přístavu. A to také znamená konec oficiálního státního zájmu. Nikdo nemá zájem investovat do předem ztraceného podniku. Generální stavy již na podobné experimenty neuvolní ani gulden. Na objevení severní mořské cesty je sice vypsána obrovská odměna, 25 000 holandských zlatých, ale kdo by nesl riziko takového nejistého podniku? Cesta na sever je neprůjezdná.

Nikdo o ni nejeví zájem. Opravdu nikdo?... Willem Barents je duší i tělem námořník. Vždy se podřizoval velení. Plul na sever i na jih. Na západ i na východ. Z přístavu do přístavu. Vždy dělal to, co se od něj očekávalo. Dobře. Důkladně. Jak nejlépe mohl poskytnout své know–how a veškeré dovednosti. Nic jiného. Jenže dvě neúspěšné cesty na sever, které přinesly tolik nezodpovězených otazníků, v něm probudily zvědavost. Přece není možné jen tak zahodit to, co bylo s takovou námahou nalezeno, nedořešit oříšek a velkou neznámou do konce. Vede tam cesta do Číny nebo jsou takové úvahy čirou absurditou?

Chodí, přemítá, studuje mapy a naslouchá vyprávění zkušených lodivodů, rybářů. A v přístavech se toho napovídá… A také přesvědčuje amsterdamské obchodníky, že hledání takové cesty musí být výnosným nápadem. Podařilo se mu najít pozorné posluchače. A ti rozevřou dlaň a složí se na cestu.

Již 15. května 1596 vyplouvají dvě lodě na dalekou cestu. Kapitánem jedné z nich je Jan Cornelius Rijp, druhé Jacob van Heemskerk. Na ní stojí i Barents, oficiálně lodivod pro Severní moře. Ve skutečnosti je to on, kdo tu bude udílet rozkazy.

Lodě šťastně vypluly, ale již brzy začínají námořníci na palubě nad jejich trasou kroutit znepokojivě hlavou. Proč neputují podél pobřeží jako vždy, proč míří na sever?

Barents si chce zjistit, zda skutečně není něco pravdy na tvrzení, že daleko na severu jsou pásy volné vody. V takovém případě by se dalo doplout do Číny přes severní Pól!

Obě lodě míří přímo za střelkou kompasu. Na 74°  30´ severní šířky narazí na ostrov, který nazvou podle množství polárních medvědů Medvědí. Putují dál, námořníci začínají reptat, proplétání se mezi ledovými krami se jim líbí čím dál tím méně. Pak se před nimi opět objeví pevnina. Domnívají se, že narazili na Grónsko, ale brzy se přesvědčí o svém omylu. Ostrovy nazvou Špicberky. Barents jim dá jméno podle množství ostrých vrcholků a výběžků. Ostrovy jim také nabídnou vítané zpestření jídelníčku. Najdou zde totiž obrovské množství vajec husy bernešky. Vyřešili tím mimoděk i jednu zajímavou ornitologickou záhadu, protože o hnízdění tohoto ptáka kolovalo mnoho domněnek a pověstí.

Holandská výprava doplula na 80° 11´ severní šířky. Dál už to nejde. Pověsti o volných pásech vody tedy mlžily. Nezbývá než se vrátit. U Medvědího ostrova se obě lodi rozdělí. Kapitán Rijp se vrátí se svou posádkou domů, Barents míří na východ. Naváže na předcházející zkušenosti a poznatky, pluje k Nové zemi. Marně se jej posádka snaží přesvědčit, že je nejvyšší čas k návratu. Zatím tu žádná loď nepobyla tak dlouho. A cestu na východ již stejně nenaleznou. Vždyť moře kolem zamrzá! I samojedští lovci přece před zdejší tuhou zimou utíkají daleko na jih, co si tu počnou oni? Viděl už přece zbytky té nešťastné ruské výpravy!

Marně. Doputují k mysu Želanija, jsou na nejzazší výspě Nové země. Pohled, který se jim otevře na východním pobřeží, však není povzbuzující. Led. Sníh. Plavba je stále víc o hubu. Kdo by teď chtěl do Kitaje! Domů by nejraději v co nejkratší době. Všichni. I Barents? Cesta zpět však již nevede. Loď má poškozené kormidlo a začíná ji objímat led. Budou muset přezimovat. Tady. U polárního kruhu. Jen s námahou se jim podaří přistát v chráněné zátoce na 76° severní šířky.

BYLI JSME NUCENI STRÁVIT TUTO ZIMU V HROZNÉM CHLADU

Námořníci se smířili s osudem. Podnikají opatrné výpravy do okolí místa přistání a zjišťují, že jim vlastně ještě přálo štěstí. Najdou říčku se sladkou vodou, na břehu naplavené fošny dříví „…nečekaný to dar z Tatarie nebo Moskovie nebo odjinud, neboť v této zemi žádné nebylo. Posloužilo nám ke stavbě domu a jako topivo po celou dlouhou zimu.“

Kronikář de Veer si své zápisky vedl velice pečlivě.

Vybudují si na břehu provizorní chajdu, ve které musí přečkat až do příznivějšího období roku. Stavení 6 x 10 m o jedné místnosti a s komínem v centrální části… Přenesou sem všechny nezbytné zásoby a nářadí z lodi, lůžka i velký vinný sud, ve kterém si zřídí parní lázeň. Budou ji používat jednou týdně. Na jejich lodi se zatím zabydlují medvědi.

Začátkem října byli konečně definitivně zabydlení, opatřeni dostatečným množstvím zásob dřeva a potravin. Tuk zabitých medvědů používají ke svícení. Maso však nekonzumují, hnusí se jim. Neustálé zápolení se stále dotěrnějšími medvědy je příliš nebezpečným zpestřením jejich jednotvárného života. Ale již brzy zapadne slunce naposledy a medvědi zmizí. Objeví se lišky, které chytají do pastí. Pobyt venku však omezují na nejkratší možnou lhůtu vzhledem k varovnému nebezpečí omrzlin.

Největším nepřítelem lidí, kteří se ocitnou v podobné situaci, však není chlad nebo hlad. Nejstrašnější je vědomí nudy a prudy. A tak si tu 16 uvězněných osob krátí dlouhé čekání vzpomínkami na domov, pod Barentsovým vedením vymýšlejí nejrůznější kratochvíle. Začne tím, že jednotvárnost stravy zpestřuje stále novými a novými názvy. Vyprovokuje losování o královský trůn v Nové zemi, kterou žertem prohlásí za svobodné království. Stále mají o čem bloumat, i když neví, jak jejich nedobrovolné zajetí skončí, nepropadají hned malomyslnosti.

A pak se jednoho dne ukáže slunce. Zprvu nevěří vlastním očím, mělo se přece objevit až za 14 dní. Až po pečlivé kontrole výpočtu zjistí, kde se stala chyba. Hodiny se přece několikrát zasekly. V neustálé tmě, když jim došel tuk do lampy tak prožili o čtrnáct dní víc než původně předpokládali. Doba čekání se tedy nečekaně zkracuje. Ale i tak je již téměř k nevydržení. Pochovají prvního mrtvého, u mnoha se projevují stále silnější kurděje. A znovu musí bojovat s medvědy. Nedostatek potravin je donutí překonat nechuť a ochutnat i medvědí játra. Kupodivu jsou všichni s novým chodem spokojeni. Snědli však pravděpodobně nemocné zvíře a reakce jejich organismu byla víc než pobuřující. Všem se oloupala kůže.

Největší starosti jim však dělá loď. Na ní záleží, jak se bude jejich situace vyvíjet dál. Po několika týdnech všichni pochopí, že nemá smysl si cokoliv namlouvat. Loď už je nikam nesveze. Zbyl jim malý člun a dřevo. Kapitán van Heemskerk a Barents seznámí ostatní se situací. Musí si postavit ještě jeden člun, plachetnici. Jen tak mají šanci vyváznout odtud se zdravou kůží.

Nikomu se do takové dřiny nechce. Muži jsou vyflusnutí, oslabení, nemají dostatečné množství nářadí. Ale nic jiného jim nezbývá.

Konečně se mohou připravit na cestu. Barents ještě napíše tři naprosto shodné dopisy, jeden pro každý člun a třetí nechá uzavřený v rohu na prach v komíně chajdy. Kdoví, jak se jejich cesta do neznáma nakonec vyvrbí. Jejich chýši však jednou někdo určitě najde. A třeba teprve pak se v Holandsku dovědí, co všechno výprava až doposud protrpěla. O zkušenostech prvních lidí, kteří přezimovali tak daleko na severu.

Nasednou do člunů a opustí záliv, který jim poskytl na tak dlouhou dobu útočiště. Barents je však již těžce nemocen. Do lodi jej musí přenést.

Cestou je pronásleduje mráz, vánice a únava. Několikrát musí přistát u ledové kry, aby zachránili své čluny. Na jedné takové zastávce Barents zemře.

V dalších dnech výprava ztratí ještě dva další muže. S posledními silami přistanou u ostrova Vajgač, kde roste lžičník. Ten je zachrání před kurdějemi. V zálivu svatého Vavřince se setkají s ruskými posádkami lodí, které jim poskytnou nezbytně nutný proviant. Veslují dál až ke Kole. A tam na ně čeká překvapení v podobě holandské lodi kapitána Rijpa. Vydal se po jejich stopách objasnit, zda ztroskotali, či zda skutečně neobjevili tolik hledaný průjezd do Číny. Na jeho lodi si mohou konečně odpočinout. Urazili v otevřených člunech 2 600 km.

Doma je čeká slavnostní přivítání. Všichni vyslovují jméno mrtvého velitele s obdivem a úctou. Bez jeho optimismu by dlouhou mrazivou zimu nikdy nepřežili… O dalším hledání severního průlivu však již nikdo neuvažuje. V holandských přístavech zakotvily první lodě z Východní Indie, které prorazily portugalský monopol.

Zkušenosti z výpravy však posloužily jinak. Rok po návratu zachráněné expedice vychází první mapa Arktidy, hydrologická měření i záznamy celoročního meteorologického cyklu, prováděné během přezimování, využili Holanďané k rozvíjení nového odvětví průmyslu, který velkou měrou přispěl k holandskému bohatství. K lovu velryb.

V roce 1871 našel pod vrstvou ledu Barentsovu chýši norský velrybář Elling Carsen. Led ji uchránil před medvědy a liškami, zůstala tak, jak ji expedice opustila. Našel i deník uschovaný v komíně. Svědectví o hrdinské epopeji holandských námořníků se pak dostalo do námořního muzea v Amsterdamu.