|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Květiny Autor: Aaen (Stálý) - publikováno 12.4.2014 (13:51:16)
|
| |
Květiny
Jsem. Nic k nikomu necítím. K sobě jsem cítil jen estetickou sympatii a měl se rád za pár schopností. Ale nenávidím se. Dělal jsem všechno, abych byl jiný, ale narazil jsem na hranice. Při tom boji jsem jenom trpěl, protože jsem se nechtěl smířit s tím, co je. Mantinely. Jsem zlý, ale nechci být. Cítím sebenenávist, ale nechci. Deformují mne pocity viny pořád a ze všeho, někdy odůvodněné. Baví mě způsobovat bolest a hrát role. Miliony masek, pod kterými je mrtvola, která hraje své role, aby si připadala živá. Takové energie, a nic uvnitř se nezměnilo. Kdo za to může? Je to tak, že jsou karty vždycky rozdané? A když máš špatné, můžeš hrát sebelíp a je to k ničemu? Je existence jen karetní hra, trapná pro ty, kterým se rozdalo špatně? Nebo to má všechno nějaký smysl? Všechno to utrpení, námaha, když se snažím být jako lidé? Ano, k nikomu skoro nic necítím. Ale na druhou stranu téměř nikdo necítí nic ke mně. Jste i vy stíny a hrajete tak dobře svoje divadlo? Nebo jsem takový jen já? Říká se, když přijdeš na chybu, je to první krok něco změnit. Ale co když ta chyba jsem já? Existence je vysilující a hnusná, ale neexistence se paradoxně bojím ještě víc. Šach mat i pat zároveň. Chci volat o pomoc, ale není kam. Jsem jen daní za své schopnosti? Byl jsem dřív jako ostatní, nebo se to stalo během života? Obdivuji lidi, kteří mají empatii. I já se umím obětovat, i já umím dělat dobro, tak jsem se snažil, ale necítím to. Jsem stín, a mám i své světlo? Jako bílá má černou? Když se psychicky zabiju, zůstane po mně krása? To něco ve mně, co je hezké a má smysl, jako bílá tečka uprostřed jinového pole? Možná je dobré přijít na to, že se změnit nejde. A přijmout to. Když nemůžeme změnit stav počítače, provedeme restart. Bude to stále on, ale nebude zaseknutý. Kdysi se mi jeden restart povedl. Čas udělat něco radikálního a najít svoje světlo. Vím, že tam je, párkrát jsem ho viděl. První krok je vždycky sebenenávist po sebelásce. Někdo kdysi řekl, že láska je odpovědnost jednotlivého Já za jednotlivé Ty. Vím, jak to „myslel“. I se špatnýma kartama se dá bojovat. A lepší bojovat než nehrát, protože tohle není hra. Říkají, nedívej se dozadu, ale jen dopředu. Ale já se budu dívat dozadu i dopředu. Říkají, že je to labyrint, na jehož konci něco najdeme. A třeba je to jenom černá díra, ve které padáme, než se rozbijeme dole. Chci, aby ten pád měl smysl. Dřív jsem hledal absolutní okamžiky, ale stále to byl klam. Extáze. Zamilovanost. Adrenalin. Dnes hledám vztahy k lidem, stejně jako ten zkušební pilot, který utekl a vytvořil si vlastní svět, který se stal jeho odrazem. Propast padající sama do sebe. A já se chci vrátit. Za každou cenu. Cítím a vím, že první krok jsem udělal. Každý stín má svoje světlo. A když ne, tak ho můžeme vytvořit. Byl to prorocký sen, popsal jsem půlku bloku. A díky tomuhle snu vím, že svoje světlo najdu. A pokud není, tak ho vytvořím. „Změna“ nepřichází zvenku, ale zevnitř. Je to to nejjednodušší. Spadla opona a pierot, harlekýn – kosmický klaun, se stal člověkem. Pilot se vrátil ze světa zrcadel do časoprostoru a voskové divadlo se proměnilo ve sdílející svět. To, co mám v rukou, je Teď a Potom. A půjdu dál, jdu dál – i s všemi těmi zbytečnými jizvami. Možná jdu ztěžka, ale už nepadám, protože ty nejkrásnější květiny na prahu propasti jsou falešné. |
|
|