MARIA CALLAS
☼ 2.12.1923 NEW YORK ۞ 6.9.1977 PARIS
WESTBAM POD ROUŠKOU CALLAS VYDAL JAZZOVÉ TECHNO NA VINYLU 12“ SINGLU S NÁZVEM VOX MYSTICA I S NĚŽNÝM JEJÍM VYSAMPLOVÁNÍM ááách (1990). Éra slavných primadon a jejich ctitelů v kočárech, soubojů a zfanatizovaných davů je úspěšně za námi od přelomu 20. století. Pochoval ji film, kult královen stříbrného plátna, gramodesky a rozhlas po drátě. Alespoň se tak domnívali návštěvníci oper i mnozí hudební znalci. A přece v polovičce 20. století vyrostla do krásy poupátko zpěvačka, jež vzkřísila instituci primadon se všemi náležitými rekvizitami, oslnivými slavnostmi a skandály.
Její krédo s kreditem znalkyně znělo: „Hudba je pro mne nejvyšší zjevení, průměrnosti v éteru nesnáším.“ George London dodává jedním dechem: „Byla to fanatická dříčka, ztělesněná prima donna assoluta, podněcující představivost obecenstva i tisku.“ A Luchino Visconti, jenž s ní měl tu čest pracovat mnoho směn i představení: „Mohu potvrdit pouze to, že Maria je nejdiscíplovanější a nejprofesionálnější matroš, jenž se mi dostal do pacinek. Na zkouškách pracuje se stejnou vehemencí od začátku do konce, vydává ze sebe všechno, co se jen dá, zpívá vždy plným hlasem…“
Do divadel opět přicházeli návštěvníci ve svátečním obleku, kteří chtěli vidět nanovo Bohému, Traviatu, Toscu, Trubadúra, Aidu, Růžového kavalíra, Normu, Médeu, Lucii z Lammermooru, Turandot či Isoldu. La vie c´est belle.
Hvězda hvězd Maria Callas se narodila v New Yorku v rodince lékárníka Kalogeropoulose, jenž záhy zjistil, že za „velkou louží“ bude žít ve stejné bídě jako v rodném Řecku. Jeho dcerunka Maria se učila zpívat non stop bedlivě poctivě ve 164. lidovce na Manhattanu a hněvala se na spolužáky jen proto, že jí oprskle přezdívali „vykrmená kačenka“. Nevynikala totiž jen dobrým hlasem a tloušťkou (kyprostí proporcí), ale i velkým ostrým hlasem kulometu na sejmutí Bonnie a širokými ústy na sejmutí Clyde. Brzy však s matkou nuzné prostředí opustily a vrátily se do vlasti Bohyně Afrodité bez otce.
V Aténách nastoupila ke slavné Elvíře de Hidalgo, sopranistce belle epoque, nyní skvělé profesorce místní konzervatoře. „Maria neměla žádné technické problémy,“ napíše později de Hidalgo, „dokázala všechno. Vytvořila si nový způsob zpěvu, nový styl tím, že spojila klasický ideál bel canta s moderním pojetím dramatu.“ Již po roce studia se Maria (v listopadu kritického 1938) objevila na scéně Královské opery. Debutovala v Mascagniho Sedláku kavalírovi. Umělecky byla perfetto, avšak její nevábný zevnějšek kolísal a vážné rodinné roztržky jí zabránily závratné kariéře. Po rozchodu manželů Kalogeropoulosových v New Yorku došlo k odcizení sympatií i mezi matkou a vypečenou dcerou v Aténách. À propos: Karel Gott u Němců udělal velkou díru do hitparád se svou verzí „Dívenky z Atén“, po kom myslíte, že se mu mohlo asi tak stýskat? Maria nabyla dojmu, že vše vyřeší nebo aspoň vynuluje návratem do U.S.A.
Její první kroky vedly k tamní United States Opera. Soubor zbankrotoval před premiérou a Callasová dva roky materiálně živořila a současně umělecky fanaticky pracovala, aby již brzy prospívala. Ve svých vzpomínkách uvádí: „Pak si mě v Americe poslechli v Metropolitní opeře a usoudili, že by to se mnou mohli zkusit. Zkrátka disponovala jsem dobrým hlasovým fondem, dobrými nervy, dobrým dýchacím ústrojím a dobrou fyzičkou, která snese jak intenzivní trénink, tak napětí při veřejném vystupování… V Metropolitní mi nabídli, abych zapěla Butterfly. Nepovažovala jsem to za extra dobrý začátek. Pak mi nabídli Leonoru ve Fideliovi, jenže zpívanou anglicky, a já jsem usoudila – a soudím stále –, že není správné zpívat neanglickou operu anglicky. Rozhodla jsem se odhodlaně riskovat a odmítla jsem. Bylo to propočtené riziko. Spousta lidí si myslela, že jsem udělala velkou botu. Pro mladé děvče to byla krásná šance, připomínali. Ale já nesouhlasila, podle mého názoru by to byl děsný začátek. A pak se na mě usmálo štěstí. Nicolovi Rossi–Lemenimu nabídli part v Giocondě ve veronské Aréně a řekli mu, že Giocondu teprve shánějí. Doporučil mi, abych se o to pokusila.“
Ve staré Aréně (amfiteátr z časů římského impéria) se však setkala nejen s Ponchielliho Giocondou, ale také se dvěma významnými muži činu. První byl Tullio Serafin, šéf veronského souboru, jenž rozvinul její geniální talent, a druhý milionář radost pohledět, dvakrát starší než Callaska, průmyslník Battista Meneghini, jenž se stal jejím financiérem, kořenem, impresáriem a později poslušným manželem na domácí úklidy a tak vůbec.
Dirigent Serafín uchvácen jejím hlasem s ní nastudoval několik zábavních úloh, především Isoldu v Teatru Fenice v Benátkách Venice. Následovaly Napoli, Firenze a v roce 1951 vytoužená meta La Scala…
Do Scaly vešla s pompou + grácií dobře volenou (7. prosince 1951) skutečně primadona se zázračným hlasem, temperamentem, navíc skvělá herečka. Avšak ve stánku múz už jedna princezna měla téměř jistou korunu: Renata Tebaldi se spanilým lyrickým sopránem, prohlášená první dámou scény samotným Arturem Toscaninim. Ani jedna z nich se však nehodlala dělit o pověst stálice světové opery. Vypukla legendární přestřelka „holubice s orlem“, jak ji častovali tehdejší kritici.
Milánský plátek La Stampa vzdychal: „Je až neuvěřitelné, čeho jsou obě ženské schopny. Jsme konsternovaní.“ Humbuk nevyvolávaly jen umělkyně, ale – a možná především – jejich ctitelé, takřka ctihodně platonického rázu. Rodily se dva tábory callasiáni a tebaldiáni, a oba furiantské gangy používaly nejprapodivnější praktiky. Příklad? Po představení slavné Traviaty se Maria Callas zjevila před oponou, aby přijala ovace. K nohám se jí snášely kytice červených růží – alespoň tak si to silně krátkozraká primadona namlouvala. Šlo však o svazečky ředkviček, ke kterým se zpěvačka s potěšenou grimasou ochotně skláněla. Klaky tleskačů vpadaly na každou premiéru a leckdy ji přerušovaly pískotem a dupáním jak od mohutné kovadliny.
Do boje zasahovali nejvlivnější přátelé. Jednou do milánské Scaly dorazila z U.S.A. filmová celebrita Liz Taylor s přívrženci a vtrhla do sálu až po zahájení show, aby na sebe strhla pozornost a zkomplikovala úlohu Tebaldiové potvůrce.
Bitvu však – a v tom jsou zajedno téměř všichni muzikologové – vyhrála Callaska. Její hlas měl rozsah tří oktáv a bezpečně ovládl úlohy lyrické (Mimi), dramatické (Aida, Brunhilda), ale i koloraturní (Rozina). Pravda, pokud jde o sexy šarm, ušlechtilost a tutti frutti zabarvení, musel uhnout kus dál před hlasem Tebaldiové. Byl však bezkonkurenčně ve své univerzálnosti, síle a škále. Kromě toho Callaska disponovala velkým hereckým talentem a zvlášť v dramatických úlohách měly její kreace obrovskou sílu výrazu. V tom ji žádná zpěvačka nikdy nepřekonala. V příštích letech zpívala v legendární Scale třiadvacet rozličných nášupů, z nichž byla většina shodná s repertoárem Tebaldiové!
Významnou kapitolou v životě Callasové bylo její dobytí a podmanění si, lépe podrobování si prostoru newyorské Metropolitní opery. Začalo znovu v době vlády generálního ředitele Rudolfa Dinga, muže, jenž poznal snad všechna divadla světa a samozřejmě i zpěváky. Sir Rudolf Josef Bing oživil svět pestrých hvězd a sestavoval repertoár téměř výhradně z klasiky 19. století. V jeho operních show – smooth operator operating correctly – vstupné znamenalo vyinkasovat až 300 babek na jednu hlavu – zpívaly vždy nejkrásnější a nejluxusnější hlasy first classy. Bing také dodal svému stánku zvláštní glanc vymyšlením nového pojmu pro primadony – prima donna assoluta. Uchazeček o titul světové absolutní primadony bylo mnoho. Šanci však dostávaly pouze Maria Callasová a nota bene Renata Tebaldiová.
Callasová vzala scénu útokem již při podpisu kontraktu. Maximální honorář v Metropolitní byl za jedno vystoupení tisíc doláčů, žádala tři. Tvrdý Bing samozřejmě odmítal se jí podvolit. Callasová natruc ihned vyhověla nabídce Chicaga, kde jí ředitel opery bez mrknutí nabídl tři tácy a úhradu veškerých výloh. A právě zde se na jasném nebi objevil pošmourný mrak v podobě agenta Bagorozy. Žádal tři sta tisíc za to, že kdysi zpěvačce zprostředkoval angažmá v Americe, vyčůránek šibal podšitý: „Bez této smlouvy byste nemohla v USA ani pípnout.“ Callasová se smála až do jednoho krásného večera, kdy ji do šatny přišli sebrat ve prospěch zákona. Poldové ovšem neměli ani potuchu, co dokáže natropit řecký temperament za scény a zfanatizovaní fans návdavkem. Skandál se opět objevoval psán palcovými titulky u všech světových novin, aby se lépe prodal denní příděl drbů. Není divu, že newyorská smetánka napadla Metropolitní operu: „My nemůžeme zaplatit klidně to, co si dovolí řezníci z Chicaga??????“ (Narážka na tehdejší největší dobytčí jatka po celých USA.)
Bingovo ponížení se přibližovalo. Za několik dnů se musel s dalšími členy vedení podniku kodrcat do „větrného města“, kde – jak sám vzpomíná – „předvedl nejefektivnější verzi vídeňského dvorního zvyku madam rukulíbám“, a teprve když se fotografie této aférky objevila v novinách, Callasová smlouvu s NY podepsala.
Ve své autobiografii Bing uznává, že ho zpěvačka mile ohromila: „Ženská, kterou jsem spatřil na jaře 1951 ve Firenze, se podobala jenom nepatrně pozdější proslulé ikoně Mary Callasové. Tehdy byla nemožně vykrmená a ještě k tomu ošklivka.“ Její proměna začala v salónu andělské krásy. Za dva roky se z neforemné kukly vyklubal elegantní, o pětatřicet kilíček štíhlejší model motýla. Dokonale změnila postavičku a také svoje dlouhé, stěží vyslovované příjmení – na Callas.
Po úvodním vystoupení v Metropolitní se znovu přifařil ten hulvát nebo přesněji sprosťák Bagoroza se svými vydřidušskými požadavky. „Naši právníci přišli na jediné kloudné řešení, a to, deponovat honoráře paní Callasové u švýcarské banky, aby na ně amorální úkaz Bagoroza nemohl v Americe uplatňovat nárok. Vypracovali jsme tento návrh do všech detailů, ale její manžel Meneghini ho zamítl.“ Bing pokračuje: „On totiž zásadně odmítal všechna ujednání, kromě těch, kdy inkasoval manželčin honorář v cash na ruku, a to ještě dřív, než se zvedla opona. Platil jsem mu nakonec zlomyslně v papírových pětidolarových mrtvých prezidentech, aby byl ten svazek hodně objemný a vydouval mu kapsy u kalhot… Zahajovací večer Callasové se vyznačoval nejvzrušenější atmosférou senzace na plné obrátky, jakou jsem kdy v Metropolitní opeře zažil.“
V době jejího debutu oznamoval list The New York Times, že „v dějinách země se ještě nikdy tolik Američanů nepokoušelo zaplatit takovou horentní sumu u pokladen, aby si mohli poslechnout operu“. Asi by se také dalo říci, že zaplatili tolik, aby viděli Mary, nikoli aby si jen ve zvyku snobů dopřávali poslech opery. Chtěli spatřit a pokochat se tím, kdo je fakt nejen extravagantní, ale navíc také nevděčný, neomalený a rozmazlovaný. Týdeník Time totiž v oněch dnech zveřejnil výluh z předposledního dopisu zpěvačky matce – odpověď na její žádost o finanční výpomoc: „Dej mi pokoj se svými trampotami, musela jsem si peníze vydělat, a ty jsi ještě dost mladinká, aby sis mohla vydělat svoje. Pokud si nedokážeš vydělat dost k tomu, aby ses uživila, tak skoč z okna nebo se jdi rychle utopit!“
Soukromý život Callasové a její nelítostný zápas s Tebaldiovou potvrzovaly slova, že každé divadýlko je svým způsobem blázinec, avšak opera jest blázinec pro nevyléčitelné psychouše. Tato poněkud dramatická nadsázka má svým způsobem opodstatnění. Zpěváci, a nejen Callasová, bývali a často jsou nadále přecitlivělí, nervově labilní, plni obav o svůj zlatonosný hlas, trápí je věk, vědomí chvilkové kariéry, jsou unaveni z premiér, zájezdů, hotelového trávení života, z častého střídání uměleckých partnerů, nutnosti přizpůsobovat se četným orkestrům a dirigentům. Jejich nervové napětí se čas od času uvolní v prudkých italo výbuších sopky ne Etny, na jejichž konci leckdy stojí větší či menší skandály a pamlsek pro bulvární tisk.
V roce 1958 byla největší operní tragédka, prima donna assoluta Callasová, na uměleckém výsluní a současně prožívala další osobní krizi. Rozkmotřila se se svým objevitelem a přítelem v modré hodině Serafinem, zlobil se na ni Bing, jenž si dovolil podotknout, že Maria žádá peníze, jaké nepobírá ani úřadující prezident USA za rok. Hvězda mu odpověděla suverénně: „tak ať vám klidně zpívá on!“
„Existuje strop,“ napsal Bing, „za touhle mezí už ústupek přestává být jaksi jen snahou o kompromis. Nechtěli jsme se dát zahnat za tuto hranici, k níž mě Meneghini a Callasová hnali, a v zájmu Metropolitní jsem už dál jít nemohl.“
Znovu začala zpívat ve Scale a znovu vzplál letitý boj, znovu na scénu létaly svazky ředkviček i rajčatové pyré tumáš ty jedna náno! A definitivně opustila manžela a stále častěji se vyskytovala s milionářem Onassisem (nedaleko od Nidri, přístaviště na východě Lefkády si pořídil svůj privátní ostrůvek na lebedění v Jónském moři). Po jedné společné měsíční plavbě na Onassisově jachtě Christině skončila i rejdařovo první manželství, takovou měla moc, the power of woman charisma.
„A přece je Callasová moje dílo,“ komentoval rozchod rozčílený a oklamaný Meneghini. „Když jsem ji poznal, byla to nemotorná škareda, bez centu v kapse, s minimální nadějí na jakoukoli slušnější kariéru. Začal jsem tím, že jsem jí pronajal pokoj v hotelu a dal jsem jí sedm stovek dolarů, aby v Itálii vůbec měla z čeho existovat…“
Onassis zahrnoval zpěvačku vskutku královskými pozornostmi, choval se jako její sluha – avšak jen do chvíle, než ji získal. Ostatně přečtěme si několik svědectví.
Italský rejža Franco Zeffirelli, jenž také režíroval Callasové poslední Tosku: „…Zbožňovala Onassise, což v něm probouzelo jen ty nejhorší šílené sklony. Choval se k ní stále blběji, jeho sadismus neznal mezí. Rád jí nadával do kurev, zvlášť před starými přáteli…“
Arianna Stassinoupolosová, autorka prvního komplexního životopisu, který vydala v Londýně, jež jako jediná získala přístup ke korespondenci a zvukovým stopám rozhovorů Callasové ve válce nervů s Onassisem v inkriminované chvíli vysokého elektrického napětí, jež by se dalo krájet…: „…Despota Onassis si zachoval veškeré primitivní mužné macho impulsy starodávných polobohů Řeků a s radostí ji ponižoval i před svými dětmi. Když šli na špacír, musela povinně kmitat s odstupem několik kroků za nimi, a pokud se ohlédl, pak aby zamumlal: „Co jsi zač? Nic, jenom máš v krku píšťalku, která ti už stejnak dobře nefunguje!...“ Malý utečenec ze Smyrny přes své cisternové lodě, přes své miliardy potřeboval nejslavnější samice, aby se utvrdil ve svých „hodnotách“. Potřeboval jejich injekce lichotek jako notorik a jak čas plynul a on kysele stárnul, potřeboval čím dál silnější dávky, aby bylo dosaženo stejného účinku. Nejslavnější zpěvačka byla tou silnou dávkou, ale pak potřeboval ještě masivnější – v podobě proslulé vdovy Jackie po americkém lidumilném prezidentovi JFK.“
Světové úspěchy Callasové trvaly asi patnáct let. Zřejmě se vymstilo přepínání hlasu a způsob života, který vedla, přesněji byla dost nevybíravě donucena vésti s Onassisem. Přestala zpívat v jedenačtyřiceti letech. V tomhle věku například Kirsten Flagstadtová začínala svou kariéru a Birgit Nilssonová teprve získala pověst „hlasu století dvacátého“.
Noviny začaly psát o slavné sopranistce v minulosti – a předčasně lomili hůl. Druhého prosince 1969 jí bylo pětačtyřicet let. Ten den se ve výkladech obchodů s gramodeskami zjevilo vnadné olivově zelené album s romantickým portrétem zpěvačky. Je v ní sedmnáct výňatků z oper na čtyřech deskách a sestavil je francouzský kritik Jacques Sourgeois. V jeho přehledu najdeme všechny velké role, v nichž vystupovala na scéně: hrdinky tragické (Norma, Medea), romantické (Lucia, Anna Oleinová), veristické (Tosca, Butterfly). A nejen to, ten den – i když pouze šeptem – se rozšířila zvěst, že se možná vrátí s vervou na scénu.
Ředitelé oper od Chicaga po chic Londýn, od Dallasu po Milano jí opět klečeli u nohou: „Kdykoli se vám jen zachce, kdekoli se vám jen zachce a cokoli se vám jen zachce, milostivá paní.“ V londýnském tisku Observer Review sděluje Callasová v rozhovoru s Kennethem Harrisem: „Žít se dá jedině z práce. Žít se dá jedině při práci a prací. Co bych si počala, kdybych nepracovala? Zajímá mě to, co dělám, ne to, co říkám (kolikrát i mylně). Jak bych mohla žít, kdybych nic nedělala! Jak bych si mohla uchovat sebeúctu, kdybych ze sebe nevydávala při práci srdce, úplné všechno! Chci pracovat a budu pracovat!“
Jen nejužší kolektiv přátel věděl, že již opět několik let na sobě dře, vyučuje zpěvu v New Yorku, nahrává vynikající crème de la crème díky gramodeskám rotujícím na talíři, a stále si připomíná, že její nepřátelé při návratu na scénu v několika hodinách přeletí Atlantik jen proto, aby jí na jeviště naházeli kytice bodlinek, bodláků, vzkaz táhni od vidláků.
„Podařilo se mi ji přesvědčit, aby nepolevovala,“ vzpomíná Giuseppe di Stefano v milánském týdeníku Epoca. „Zpočátku křičela: „Ne, stokrát ne! Jdi pryč a už mi nikdy nelez na oči. Nejsi přítel, když mě chceš takto odrovnat.“ Přišel rok nejistoty, strachu a fucking rezignace. Stále jsem naléhal. Ledy jsme prolomili v Turíně. Zde se mi poprvé podařilo, aby se Callasová setkala s lidmi. Nikdo nedokáže pochopit, co jsem prožíval. Nepřátelé nás chtěli doopravdy ze světa sprovodit nějakou pochmurnou fintou.“
Po nepříliš slavném turínském vystoupení se rozšířily plané fámy, že Callasová a di Stefano budou zpívat v Londýně. Když přišel ten slavný okamžik, po vstupenkách se zaprášilo za několik hodin. Jenže den před koncertem oznámilo vedení Royal Festival Hall, že Callasová zpívat nebude. Di Stefano pokračuje: „Opravdu to nebyla výmluva. Maria přestala vidět. Zmocnila se nás hrůza. Občas zahlédla nějakou nejasnou podobu či paprsek siluet… prostě na čas oslepla!“
Lékaři zjistili prudké zhoršení oční choroby, jakmile však trable ustoupily, společně s di Stefanem se rozhodli pro světové turné. Z Londýna odjeli do Hamburgu, pokračovali do Západního sektoru Berlína, Düsseldorfu, Mnichova, Frankfurtu, do Madridu, Paříže, Amsterdamu, Milána, Stuttgartu. Umělecký svět s napětím pozoroval, jak se odvíjí drama. Znalcům se zdálo, že se Maria rozhodla veřejně zničit Callasovou. Přesto se turné změnilo v neutuchající ovace a všude se naplánovaný program zásluhou frenetického potlesku podstatně natahoval do délky. Když však v únoru 1974 dorazili do New Yorku, zpěvačka se cítila energicky vysátá, a jak napsala svému kmotrovi, začala tušit, že turné je nesmyslné a marné.
Večer před vystoupením brala jednu pilulku za druhou a na jevišti se takřka zhroutila: „Najednou spustila dlouhou hořkou a většinou nesrozumitelnou tirádu, v níž napadala vedení snad všech operních divadel… Maska odpadla od ksichtu, obecenstvo lapalo po dechu. Callasová se rozplakala.“ (Arianna Stassinoupolosová)
Na podzim téhož roku odjela s di Stefanem na poslední vystoupení do severního Japonska. Bylo to v Sapporu, 11. 11. 1974, kdy lidé naposledy slyšeli zpívat Marii Callasovou na jevišti. Do Paříže se vrátila na pokraji svých sil, nemocná a začala žít minulostí. Lékaři konstatovali glaukom a záhy se přidaly další choroby.
Časně zrána, 16. září 1977, posnídala ve svém pařížském bytě zakroucený křupavý croissant a cacao, a vzápětí pocítila prudkou bolest v hrudi. Bylo jí tepřív třiapadesát a do posledního okamžiku, to jest do půl druhé odpoledne, se chovala klidně, majestátně; věděla, že je v posledním tažení a že není zbytí. Její odchod připomínal poslední dějství Traviaty, jako by paní s kosou zubatou hubatou chtěla, aby si Zlatá Maria zachovala při pochodu ze scény světa svoji přívětivou tvářičku nesmrtelnosti. Zemřela mladá, avšak vyměřená doba žití jí stačila k tomu, aby se do dějin umění zapsala jako jedna z největších legend, klobouček dolů.
|