MATĚJ RÖSSLER

☼    cca. někdy kolem 27.11.1754        ۞     29.8.1829   zahrada města Poděbrady, s květinovým letním časem ukazujícím veřejný kvetoucí lázeňský záhonek… tik tak…

Matěj Rössler význačným způsobem přispěl ke zvelebování naší pověsti ovocnářství na přelomu 18. a 19. století a svým know–how, pomologickými studiemi, fušeřinou, rozsáhlými sbírkami odrůd, novými způsoby množení ovocných okrasných rostlin a rozsáhlou školkařskou praxí položil prubířské OBELISKY pro tehdy nevyhnutelné ozdravné reformy a další kyprou kultivaci oboru.

Je zajímavé, že kroniky, zápisy a historikové nakonec téměř každý důvěryhodný důležitý Rösslův krok a čin, a přitom místo a rok jeho narození ne a ne úspěšně dokázat. Jeho otec, Petr Rössler byl správcem sadů křesetického panství a sídlil v Bykánci u Kutné Hory. Uvádějí to také „Kwěty“ v sezóně 1871. Ale historik Špatný tvrdil v roce 1854, že se Rössler vyklubal při porodu 27.11.1752 v Jindicích. Knapp o 15 let později uvádí Křesetice. Hellich se roku 1891 přiklání k Jindicím a potvrzuje rok vzniku 1754. Opírá se přitom o nekrolog otištěný v plátku Prager Zeitung v roce 1829… Později Hellich svůj názor obrací a uvádí Umonín a toto tvrzení přejímají Kamenický, Němec, Koch a další vědci a publicisté z oboru ovocnářské elity. To všechno je sice hezké, ale přeci jen ve světle Rösslerova užitku světu kolem nakonec málo podstatné.

České ovocnářství, to byl od 14. století v Evropě pojem. Zásluhu na tom měli mnozí význační ovocnáři, pomologové a zejména výsledky jejich snah – na trzích vyhledávané a dobře prodejné plody. K věhlasu přispěly některé oblasti Čech zvláštním vkladem a produkcí určitého druhu ovoce. Avšak rozhodující pokrok v té době až do 19. století se váže především ke střednímu Polabí a k východním Čechám. Zasloužili se o to udatní reformátoři a neustrašení novátoři, z nichž největší věhlas získali Bartolomeus Clareta de Solentia z Chlumce nad Cidlinou, který už ve druhé půlce 14. století uvedl v latinsko–českém naučném Vokabuláři české názvy tehdy u nás pěstovaných ovocných druhů a odrůd. Dále Václav Skřivánek z Plaňan, neúnavný propagátor ovocnářství mezi puberťáky, Jan Výdrž-Přítrž-Prostrč-Velrybí-Kostrč z Přelouče, František Pixa z Malína, pomolog a šlechtitel Emanuel Proche ze Sloupna, Josef Němec z Praseku u Nového Bydžova. V této slavné řadě zaujal pozici nejvýznačnější leader teamu Matěj Rössler, protože jeho výsledky vytvořily základ naší pomologie, která si dodnes udržuje vysokou úroveň navzdory exhalacím dusíku ve vzduchu severních Čech i severní Moravy. Bohumil Němec ho právem ve své práci z roku 1955 zařazuje mezi světové pomology konce 18. a začátku 19. století.

U široké veřejnosti získala Rösslerovi renomé především jeho zahrada u Poděbrad nazvaná Sanspareil. Na svou dobu to bylo udivující dílo, promyšlené, moderní, neotřelá vejška ovocnářského know–how v praxi inspektora šikuly. V letech 1801 až 1804 ji vybudoval na východním cípu Poděbrad směrem k Libici. Geometr Václav Böhm rozměřil celý sad podle Rösslerova náčrtu na jednotlivé záhony spojené vedlejšími cestičkami, jež ústily do hlavní spojnice. Budovat a udržovat sad na ploše bezmála pěti hektarů, kam Rössler postupně soustředil stovky odrůd a výmyslů ovocného rozmaru, z nichž mnohé samozřejmě neměly hospodářský ale spíše studijní význam, vyžadovalo značné finanční rezervy krytí. Rössler do svého sadu sypal celý roční výnos poděbradského děkanství, to znamená částku asi 14 000 zlatých. Lze říci, že bez svého církevního úřadu by v tehdejší době nemohl uskutečnit své smělé plány, protože nedisponoval větším majetkem. Však mu později církevní vrchnost nejednou měla za zlé, že více než svému poslání se věnuje ovoci.

V roce 1816 už představovala zahrada Sanspareil největší arboretum ovocných rostlin v Evropě. V jejím vrcholném období tu Rössler soustředil téměř 800 odrůd jabloní, 550 odrůd hrušní, 300 odrůd třešní, 130 odrůd slivoní a nepočítaně odrůd dalších ovocných laskomin, včetně bobulovin. Matěj Rössler byl velice pečlivý až pedantský rýpal. Bez těchto vlastností by ovšem neměla jeho aktivita při takovém rozsahu ovocných jedinců smysl. Vedl si sice stručné, ale výstižné poznámky o každém stromu a každičkém keři.

Poděbradská zahrada však nesloužila jen ke studiu odrůd, ale Rössler tu vybudoval vzorové školky, z nichž expedoval stromky, rouby a sazenice do celých Čech a Evropy. Ve snaze zvelebit české ovocnářství, zásoboval především naše pěstitele vybraným materiálem ze svých školek za křesťanské režijní ceny. Když kupříkladu přispěchal zájemce a prokázal svou nemajetnost, odnesl si stromky zadáčo. Při výběru odrůd přihlížel Rössler k místním bujným vegetačním i méně poddajným až snad místy šíleně anti-brnkačko neúrodným podmínkám. Uvážíme-li, že ročně expedoval desetitisíce stromků a roubů, není těžké si představit, jak významně ovlivňoval naše ovocnářství, jak se zasloužil o zavádění nových našich i importovaných odrůd. Tuto rozsáhlou záslužnou makačku by nemohl zvládat bez zanícených kolegů, svých bratrů, synovce Bělského, Jiřího Wernera, známého poděbradského zahradníka Dominika Dolanského, Josefa Kronuse. Do zahrady přivedl také své dva syny Jana a Josefa.

K dokreslení ovšem musíme uvést, že Rössler nepůsobil v období rozkvětu ovocnářství, ale v době, kdy drobná rolnická hospodářství i střední statky těžce zápolily s panskými celky a rolníci měli pod tlakem feudálního vykořisťování jiné starosti než pěstovat nosné a nezkažené varianty ovoce. To bylo doménou především církevních a knížecích velkostatků. Rössler však neúnavně nabádal k tomu, že pěstovat ovoce je stejně záslužná a hospodářsky stěžejní role jako pěstování obilnin a jiných polních plodin. Nebylo ovšem snadné přesvědčit, že pěstitel už nemusí léta vyčkávat na spásu než jeho stromy s ohromnými korunami ponesou, že díky novým poznatkům a podnožím lze dosáhnout kýženého účinku mnohem dřív a díky novým odrůdám v mnohem lepší kvalitce. Rössler si byl dobře vědom, že ovocnářská osvěta proniká mezi širší vrstvy vzdělanců jen velmi pomalu, polehoučku, a proto neustále vybízel vrchnost, ať nelení, že neprudérním pracantům se zelení, aby umožnila zemědělcům přístup do jejich sadů, aby vybudovala za své úspory školky, jež se stanou střediskem osvěty.

Rösslerova cesta k tomuto poznání, k vědomostem, jež mu umožnily založit álej zvanou Sanspareil na tak vysokém novátorském stupni, byla ovšem zdlouhavá a náročná. V roce 1781 nastoupil ve svých sedmadvaceti letech na místo katechety a učitele němčiny na základku v Poděbradech. Ein Zwei Drei to Rössler asi donese a přiblíží Eden, Paradise, Ráj… má Eden nebo Paradise svoji obdobu v němčině? Asi ano, jako pes Falco má odezvu u nějaké střízlivé kosti. Nebo snad Rakušák Falco R.I.P. Der Kommissar  der Appell oder einfach der Apfel. Už tady se projevily jeho vášně k ovocnářství založením bravurní školní ovocné školky a také pedagogické schopnosti, protože jeho žáci se brzy naučili roubovat, očkovat i jiné ovocnářské pečlivosti. Také při svém působení v Brandýse nad Labem bylo těžiště jeho pedagogické výchovy především v zahradnictví a sadařství. V roce 1787 přesídlil do Jaroměře, kde působil osm let. Byla to doba intenzivních příprav na pozdější rozsáhlé pomologické studie. Už v Jaroměři soustředil Rössler na svém gruntu téměř 600 ovocných druhů a odrůd a začal se zabývat jejich systematickým tříděním a hodnocením. V roce 1795 se Rössler vrátil do Poděbrad už s jasnou vizí, kterou potom zhmotňoval a naplňoval ve zmíněné voňavé promenádě zahradního panství Sanspareil.

Při zvelebování českého ovocnářství přikládal Rössler významnou úlohu nahrazování starých, lakomých odrůd pěstovaných na rozmanitých semenáčích, novými, především osvědčenými zahraničními, a později po rozvinutí šlechtitelské práce, i našimi perspektivními odrůdami. Převážnou část jeho počátečních poděbradských sbírek proto zaujímaly zahraniční odrůdy, především nejlepší výhonky z Francie, Anglie a Holandska (jéjej), kde bylo v té době ovocnářství na nejvyšší evropské úrovni. Velké množství odrůd získal také od svého bracha, nejvýznamnějšího evropského pomologa té doby, dr. Friedricha Diela. (Naši ovocnáři dodnes znají jeho znamenitou hrušeň – Dielovu máslovku). Díky tomuto přátelství se k nám dostalo mnoho vynikajících zahraničních odrůd, které pozvedly naše ovocnářství k někdejšímu věhlasu. Některé z těchto odrůd se dodnes udržely v sortimentu, nebo alespoň ve starších zahradách. V roce 1828 se k nám dostala tehdy významná odrůda jabloně Charlamovski (později Gravštýnské), která zcela neprávem zmizela z našeho sortimentu, ačkoli v Evropě má stále svůj význam a zvláště v ovocnářsky méně vhodných polohách získává na váze chutného užitku. Plody najdeme ve všech tržnicích nezaostalé neospalé a nevčerejší západní Evropy i ve školkařských cenících. Jestliže si Gravštýnské obhájilo svoji pozici v tak velké konkurenci nových atraktivních jabloňových odrůd, jistě to něco znamená a naznačuje.

Friedrich Diel se naopak soustavně soustředil na naše nové odrůdy a zasloužil se o rozšiřování nejzdařilejších výpěstků. Největší oblibu v zahraničí si získalo Růžové letní české jablíčko, které vzniklo na náhodném semenáči v Křeseticích u Čáslavi a Panenské české, díky své unikátní chuti. Škoda, že tato výjimečná, vůči chorobám a plísním a nezdaru velmi odolná úrodná konsistence existence, prospívající ve všech jabloňových polohách, postupně zdegenerovala a plodila stále menší chuděrky. Včasné udržovací šlechtění mohlo této záhubě zabránit. Z dalších našich odrůd, které Diel díky Rösslerovi rozšířil, jmenujme alespoň podzimní České žluté tabulové, Svatá Klára (v zahraničí rozšířená pod názvem Böhmischer gerber St. Clara´s Apfel), zimní jablko Rozmarýnové bílé a odrůda, jíž Diel nazval Rössler´s böhmischer Rothstiel.

Rössler však Dielovi nepochybně poslal velký počet našich i jím vypěstovaných odrůd a není vyloučeno, že Diel je do sortimentů rovněž zařadil, ale bez podrobnějšího uvedení místa původu. Rozhodně však v tom nebyl žádný postranní úmysl, jak někteří historikové se šovinistickým primitivismem chtěli Dielovi přisuzovat, protože jeho přátelství k našemu pomologovi číslo jedna bylo velmi srdečné a upřímné.

Kromě neustálé snahy získat co nejvíce zahraničních odrůd, věnoval Rössler také nejmilejší péči domácím odrůdám. Za tím účelem vytvořil síť spolupracovníků, kteří z míst svého působení posílali zajímavé odrůdy. Sám pak ze svých cest v okolí Jaroměře a Poděbrad snášel do zahrady všechny interesantní odrůdy a získal tak zhruba odhadem 70 místních odrůd, které pojmenoval, popsal, přenesl do Sanspareil a dále s nimi pracoval, sledoval jejich vlastnosti i úrodnost. Teprve po delším pozorování je doporučoval k dalšímu rozšíření nebo je rušil. Reset ein zwei. Mnoho odrůd získal také výběrem semenáčků na své zahradě. Používal jen tuto nejjednodušší šlechtitelskou metodu, a proto nemohl mít v tomto směru takový úspěch jako jeho následovník J. E. Proche, který ovšem na Rösslerově pomologickém základu mohl dobře stavět.

Matěj Rössler nezůstával jen u osvědčených pěstitelských postupů, ale hledal další možnosti uspět. Jednou z jeho speciálních metod bylo pěstování ovocnin v květináčích a jiných nádobách. Tuto metodu popsal už dříve Diel a Rössler také nikdy netvrdil, že je to jeho vynález, ovšem velmi horlivě ji propagoval a měl pro to závažné důvody. Umožňovala pěstovat ovoce lidem, kteří neměli vlastní pozemky, rychleji rozšiřovat nové odrůdy. Věděl také, že mu usnadní práci při získávání poznatků o pravosti odrůdy, jakosti plodů a dalších vlastnostech, usnadní zařazení a šlechtitelskou piplačku. Byl to skutečně nevšední pohled, když jeho zahradníci vynesli kvanta nádob, uložili je podle plánu na pozemky a stromečky potom rozkvetly a nesly plody. Dnes už můžeme tento způsob vidět jen ve výzkumných ústavech a je to škoda, protože dává každému, kdo má balkón nebo alespoň vhodný parapet možnost bavit se vonícím plodícím koníčkem jako Přemek Podlaha pro TV reality show, a potěšit se tím pádem z několika domácích plodů.

U stromků pěstovaných v nádobkách a na zakrslých podnožích – jánčeti, dosahoval Rössler velmi rané sklizně, první plody už sklízel ve druhém, nejpozději ve třetím roce. Pravda byly to jen dva tři, později osm, deset plodů, ale pro Rösslera měly mimořádný význam. Zákrsky vydržely v nádobách 12–15 let, aniž by rapidně klesala jejich plodnost. Vyžadovaly však pravidelnou péči, zmlazovací řez. Každý rok se na vrchu vyměňovala zem, stromky pravidelně hnojili výluhy z kravinců, slepičinců a holubího trusu. Po vyjmutí z nádoby vysazoval Rössler nejlepší odrůdy na záhony, kde stromky pokračovaly v růstu a řadu let ještě plodily kvalitní ovoce. Kultury v nádobách přezimoval tak, že je zapustil asi 10–15 cm do země. Teprve pozdě na jaře je vyzvedl. V oknech jeho domu nahrazovaly květiny a poutaly pozornost kolemjdoucích.

V roce 1818 navrhl Matěj Rössler c. k. vlastenecko–hospodářské společnosti, aby založila úplnou sbírku zákrsků Dielových i domácích odrůd jabloní, hrušní, slivoní, třešní v květinářových kulturách, s cílem zajistit lepší srovnávání plodů a úrodnosti jednotlivých odrůd. Zároveň podal návrh na ustanovení Pomologického spolku a přislíbil, že jeho členům věnuje několik set odrůd po jednom exempláři v květináčích. Tehdejší byrokracii trvalo dva roky, než směl Rössler vyniknout se svými ušlechtilými záměry. Další sbírku v květináčích věnoval i českým stavům. Zpočátku se na jeho hrnkové kultury dívali „odborníci“ s pochybami i inženýrským neaprílovým výsměchem, ale nakonec museli dobrovolně uznat, že Rössler měl pravdu, že jde skutečně o pokrokovou záležitost.

Za své ovocnářské praxe vypozoroval řadu závislostí, které zveřejnil. Zejména jeho poznatek, že některé odrůdy hrušní kušní velmi špatně a velmi špatně jdou dohromady s kdoulí, na níž se menší tvary štěpují, a že je nutné mezištěpování odrůdou, která má s kdoulí dobrou afinitu, byl velmi cenný, platí a využívá se dodnes.

Dnes připadá následující rada Členům spolku zabývajícím se šlechtěním až příliš samozřejmá, dokonce snad naivní, ale na počátku 19. století ještě nebyly rozšířeny žádné poznatky o genetice, dědičnosti. Rössler doporučoval, aby šlechtitelé sledovali při křížení určitý účel a podle toho volili rodičovské páry a pečlivě zjišťovali míru zděděných vlastností. Z této oblasti Rösslerovy práce se však dochovalo tak málo písemností, že nelze dělat žádné širší závěry.

Devět let před smrtí, v roce 1820, prodal celý Sanspareil za 800 zlatých manželům Pekovým. Už neměl dostatek sil ani schopných kolegů k udržování tak nákladného velkého sadu a školky. O Sanspareil však pečoval až do smrti, to si vymínil v kupní smlouvě. Noví majitelé neměli k pomologickému využití sbírek žádný vztah, jejich pohled byl čistě ekonomicky ošidný a podle toho také vypadal další osud Rösslerových sbírek. Brzy prodali za 780 zlatých všechny matečné stromy a mladé stromky pomologickému odboru c. k. vlastenecko–hospodářské společnosti, který jimi osázel pozemek v Praze za Žitnou branou. Ze stromů, které se ujaly, potom členové odboru rozesílali gratis rouby školám, nemajetným rolníkům, a tak se Rösslerovy odrůdy dále šířily do celých Čech.

Zchátralou zahradu (výtvarně ji dětem přiživil v jiném poetickém vyznění Jiří Trnka) Sanspareil prodal J. Pek roku 1840 za 5 440 zlatých manželům Biersangovým, kteří ji přeměnili na hospodářskou usedlost a staré stromy bez výčitek svědomí zlikvidovali.

Později přeťala někdejší Sanspareil železniční trať z Nymburka do Velkého Oseka a zcela zanikly poslední pozůstatky kdysi nejslavnějšího ovocného sadu v Evropě.

Od té doby se už několikrát hovořilo o možnosti obnovit tuto zahradu jako živý pomník zakladateli české pomologie, ovšem záměr se nikdy pro nedostatek času a zájmu a financí nestihl uskutečnit.

Dílo Matěje Rösslera vyústilo do čtyř hlavních okruhů jeho působení, které výraznou měrou ovlivnili naše ovocnářství.

Usiloval o to zajistit dostatečné množství školkařského materiálu nových, po všech stránkách lepších odrůd; zakládáním oblastních školek a školních zahrad.

Obohatil náš zastaralý sortiment o šťavnatý tovar, o množství zahraničních a domácích odrůd, které zásadně změnily pohled na účel a výnosnost malých sadů u drobných hospodářství a gruntů.

Zasloužil se o organizační základ českého ovocnářství.

Stromy a většinu odrůd Matěje Rösslera už odvanul čas kamsi do fyzického věčného vyčerpání. Jeho dílo tu však stojí pevně jako jeden ze základních kamenů našeho moderního ovocnářství, jako zářný příklad, jak obrovskou práci může zjednat jedinec, který se opírá o široké znalosti, dobré kolegy a svůj nápomocný lid. Tak aspoň klidný aprílový žert budí na kameru jablečně štrůdelně švejkovsky vydařený klid.

MILAN RÚFUS ZCELA NEAPRÍLOVSKY:

„SKÚS, HOVOR Z PRAPOČIATKU“

Mať čisto za sebou.

I z modlitby

raz bude mlynček. Rúchom nebohého

si onedlho poutieraš prach

na obuvi.

Čas, koho obhajuješ,

že ako svedkov zosmiešňuješ slová?

Alebo pravdy ako mliečny chrup

vypadajú a po nich nenarastie

v ústach už nič?

Mať čisto za sebou.

Skús, hovor z prapočiatku. Ako ten,

čo zasial, zaoral a z každej brázdy

i smeť odfúkol, uveriac,

že všetko ostatné až potom príde.

Skús. Budeš smiešny.

Ale už iba smiešni

sú v poriadku.

A MÚDROSŤ HLBÍN

Keď si si prosila rozprávku do posťielky, nebola to už hra.

To už bol život, moja maličká.

Vysielal k tebe svojho poslíčka,

čo každý večer nad hlavou ti krúžil

a zatváral i otváral ti zrak.

S tou rozprávkou to teda bolo tak.

Dávali ti v nej

rovno do kolísky

všetko.

Ba všetko, dieťa.

Zákony.

A múdrosť hlbín.

Výrok pokonný,

závratne presný.

Veci človekove.

Všetko, ba všetko.

V najprostejšom slove.

Nuž tak to teda bolo s rozprávkou.

Neviditelní anjelici slov

chodili denne háčkovať ti krídla

zo snov a krásy.

Boli v krpčekoch

a v onuckách.

Ó, nehanbi sa za ne,

ich nechtíky, vždy zemou umazané.

Veď nezáleží na tom, nezáleží,

v akej šiel obuvi ten, ktorý teraz leží

blízučko pravdy.

KDYŽ JE HUDBA KYPRÝM ŽIVOTNÍM MOTTEM

Jednou –             

až vám svět odpočítá                

z nekonečného svého věku

tisíc let,                       

stejně jako dnes                   

podle vašich tónů                   

někdo naladí svá slova               

a znovu zazní Osudová.               

Zas vyjde                   

malý hošík pást                   

housátka not

do alejí,                       

kde noc již není                   

skrytá past                   

a den neklopýtá                    

přes kameny.                   

Rozrazí chladné

bariéry měst

a žula začne ustupovat               

před hudbou,                   

jež umí sevřít pěst –

i něžně

děti chovat.

Symfonie vejdou

do strun potoků a řek

a nerozplynou

solí oceánů,

déšť roznese je

jako tichý vděk

do strmících trav

i rozevlátých lánů.

Jednou –                    

až vám svět odpočítá                

z nekonečného svého věku

tisíc let,                        

stejně jako dnes                   

podle vašich tónů                   

někdo naladí svá slova.               

A zazní Osudová.

A zazní

Óda na radost.

Povídá s podivem kamarádka Putina své známé: „Řekla jsem mu, že nežádám Krym, ale krém!…“