ERNEST HENRY SHACKLETON

☼   15.2.1874   KILKEE – IRISH       ۞    5.1.1922    GRYTVIKEN

Pro vědecké vedení Scotta, pro rychlé a účelné pochody vpřed Amundsena, ale jestliže se ocitneš v beznadějné šlamastyce a zdá se ti, že se konec kvapně blíží, poklekni, modli se a pros o spásu Shackletona.

Jeden z účastníků expedice 1914

*

Stáli mezi stany. Situace byla skutečně zapeklitá. Víc než zapeklitá na pekáči nepovedená pečínka. Hrozivá. Viděli to na tváři svého velitele, cítili to z jeho slov… Na cestu, která je před nimi, si mohou vzít do tlumoku jen hadry na sebe, dva páry rukavic, šest páru fuseklí, dva páry bot, spací pytel a libru pokouřeníčka. Nic víc. Budou mít dost práce s nákladem, který je pro jejich další přežití absolutně nezbytný. Každá věc, ať už se jim zdá sebe-důležitější, je ve srovnání s cenou jejich života zanedbatelná kravina… Když domluvil, vyndal z větrovky zlaté pouzdro a několik mincí a pohodil je do sněhu u svých chodidel.

V dalších hodinách se na tomto fleku začala kupit hromádka předmětů, se kterými se účastníci expedice museli tak jako tak rozloučit. Byla to zvláštní sbírka; svetry, modlitební knížky, nářadí, vědecké publikace, fotografie černobílých postaviček, pánve, lahve netknutého alkoholu, postroje na psy… Zůstanou tu jako památník lidské houževnatosti a odhodlání zvítězit nad nepřízní kdovíjakého osudu tak dlouho, dokud se kra nerozprskne na menší kousky. Kolikrát si na ni vzpomněli v následujících etapách nelehkých časů… Oba lékaři si však smějí vzít všechno vybavení, které považují za very important for every person. A Hossey, meteorolog, dostane dokonce výslovný příkaz zabalit benjo, i když váží víc jak šest kilo… Je rozhodnuto, kámo. Po krátké pauze se musí vydat na cestu. Po nakupených ledových krách směrem k pevnině.

Kdo z těch osmadvaceti chlapisek však dokázal tu noc klidně zařezávat ve spánku? Měli za sebou perný den. Překotně opustili svou potápějící se bárku, která jim více jak deset měsíců poskytovala, i když sevřená v ledovém krunýři, pocit jakés takés jistoty a útočiště pod slunkem. Všichni již dlouho věděli, že plánované překročení kontinentu se jim už asi nepodaří, loď driftovala příliš daleko od jejich předpokládané trasy, ale stále ještě mohli doufat, že se karta obrátí. Mohli. Teď všechno snění bylo fuč. Teď půjde o holý život.

Také velitel výpravy, Ernest Shackleton, nemohl zamhouřit oka. Ne, nejsou první, kteří se dostali do ledové pakárny. A mnozí tu zkejsli a přesto přežili do příchodu zachránců s daleko chatrnější výbavou než mají teďka oni. Jenže… a právě tady je ten háček. I když se jim podaří dojít se třemi záchrannými čluny po ledovém poli plném děr a rozsedlin k nejbližšímu pobřeží, které je vzdálené vzdušnou čárou přes rozpočet třista kiláků, budou stále ještě váznout v Antarktidě. Co bude potom s nimi? Není jak a komu podat o sobě zprávu. Nikdo netuší, kde jsou a dýchají-li ještě pravidelně? Nikdo se k nim nevydá na pomoc. Píše se rok 1915. Ve světě zuří krvavý nepokoj… Na druhé straně kontinentu se zatím k pólu probíjí druhá část výpravy, která jim má připravit skladiště potravin na cestě k pólu. Alespoň těm kdyby mohli podat zprávu SOS… morseovkou píp a píp… aby už bylo líp… Kdyby… Podařilo by se tak zachránit tři lidské životy. Obětovali je expedici, která nikdy nedojde svého konce. Sedí na ledové kře a houby se děje… Shit happens s mariášem… Ne, velitel výpravy dnes neusne. Na ramena mu dopadla celá tíha odpovědnosti za všechny v maléru. A ponese ji dlouho. Celých čtrnáct měsíců.

FORTITUDINE VINCIMUS – VYHRAJEME TO JEDINĚ VYTRVALOSTÍ

Shackleton nebyl v Antarktidě žádným nezkušeným nováčkem. Střetl se s ní již dvakrát a vždy to dopadlo vlastně jako remíza. Nezvítězil, ale ani neprohrál. Kdo však zvítězí tentokrát? Lidé nebo příroda? Ernest Shackleton však nehodlá odevzdat použitou kůži lacino. Je vytrvalý, úporně vytrvalý Ir. Přesně v duchu rodinného hesla s žertem se dál dojde. Vždy si dokázal poradit v těch nejnemožnějších logických zápletkách. Tedy zatím vždy…

Pocházel z anglické střední vrstvy. Jeho táta byl lékařem. Mladý Ernest se však nehodlal vydat do života v otcovských šlépějích. Nepokojná krev jej zavedla do Britského obchodního loďstva. Ale asi si tu svou činnost představoval moc růžově. Proto přijal nabídku k účasti na Národní antarktické expedici, kterou v letech 1901–1903 pořádalo a financovalo Spojené království? Jejím vedením byl pověřen tehdy třiatřicetiletý poručík Robert Falcon Scott. Expedice byla připravena nejlépe ze všech, které tehdy mířily do jižních moří. A přece… Nám to dnes připadá téměř neuvěřitelné, ale dobýt pól se tehdy vydali lidé, kteří až na výjimky postrádali zkušenosti s extrémními podmínkami sedmého kontinentu. Většina Scottových svěřenců neuměla ani lyžovat a i on sám měl s tímto dopravním zlepšovákem velké potíže. Při pokusech v době aklimatizace a přezimování si tu dokonce poranil koleno a musel si je léčit. Angličané si přivezli málo psů a i ovládat psí spřežení se teprve učili za pochodu k cíli.

Můžeme je však proto považovat za bláznivé dobrodruhy?

Scott, Shackleton a dr. Wilson, tři muži, kteří se po svých pohrnou k jižnímu pólu, dobře věděli, že je nečeká žádná lahůdková procházka. Že se derou do SFÉR, kam lidská noha ještě nevkročila. A že se za takovou troufalost ještě většinou dost draho platí. Scott a po něm i Shackleton si mohli z gondoly upoutaného balónu v McMurdoově zátoce prohlédnout ledovce, které se zvedaly k jihu. Co je tam daleko za nimi? Je cesta mezi nimi vůbec schůdná? To už budou muset zjistit sami. Před pólem je čekalo překonávání dvanácti rovnoběžkových stupnic, tedy nejméně 1 350 km, což je síla do roku 1915, je to vůbec OK v lidských silách? Jestliže někdo z účastníků Scottovy expedice pochyboval o reálnosti celého plánu, skutečnost mu bohužel dala hardcore velmi záhy za pravdu.

Muži postupovali pomalu. Psi táhnou špatně a živin ubývá rychleji než sami předpokládali. Scott a Wilson s obavami pozorují u Shackletona první příznaky kurdějí. Snaží se sice přejít svou slabost zhurta, leč to se mu daří čím dál méně dobře… Nedostatek živin je stále znatelnější. Všechny myšlenky se začínají točit jen kolem jídla.

Blíží se konec roku. Co jim nadělí ten nový? Jsou u konce svých tělesných i duševních zásob, takhle pólu nikdy nemohou dosáhnout. Oslaví Štědrý den. Shackleton vytasí pro své druhy z batohu dárek. Dárek, který jim symbolicky připomene vzdálený domov. Vánoční švestkový puding. Po tolika dnech svíravého hladu… Na 82° 17´ se rozhodnou pro návrat. Došli o 300 km dále než kdokoliv před nimi. Je to málo. Chtěli by upřímně dát víc.

Cesta zpět je úporným bojem s hladem, zimou, vánicemi a vyčerpáním do mrti. Shackleton sotva že stojí na nohou, Wilson trpí sněžnou slepotou. Jsou dny, kdy nemohou pro nepřízeň počasí vůbec opustit stan. S kompasem hledají další skladiště zásob. Nesmí je minout. Jak nádherně vždy zní to Scottovo: Mládenci, sklad máte zde. Nedají se porazit. Když 3. února ulehnou konečně do svých lůžek na Discovery, je to pro ně větší pocit vítězství, než kdyby došli po svých na samotný pól. A po několika dnech se Shackleton s Antarktidou musí rozloučit. Odplouvá domů na lodi, kterou vyslala Scottovi na pomoc anglická vláda. Discovery je beznadějně zamrzlá v ledu. Bude přezimovat. Ale to by už Shackleton nepřežil.

Netrvá však dlouho a poručík Ernest Shackleton je zase v dobré kondici. Již koncem roku 1903 pomáhá organizovat záchranné práce pro výpravu Otty Nordenskjölda. Nory z nejhoršího konce zachrání argentinská loď. Ve skromné chatě, kterou si na pobřeží vystavěli, však zůstane zásoba potravin pro ty, které by tu snad potkal nedej bože stejný osud. Nikdo netuší, že zajatcem bílé pustiny se stane i Shackleton. Avšak uložené zásoby na Paulettově ostrově mu ani jeho pár kamarádům situaci nijak moc nezlehčí.

NA DOSAH RUKY

Ernest měl od dětství dost neklidnou povahu. Teď to však vypadá, že se definitivně našel. Jeho příbuzní však nevědí, je-li tohle důvod k radosti. Po několika pokusech v soukromém sektoru podnikání, které mu měly zajistit kýženou finanční nezávislost, ať už to byla výroba cigaret, doly v Bulharsku nebo továrna na zpracování velryb, zcela propadl sedmému kontinentu. Jednou tam málem zkapal. A teď se tam pouští dobrovolně znovu… Ale zatímco jeho podnikatelské mezihry většinou zůstaly ve stádiu příprav, pro svou novou lásku je Shackleton ochoten neuvěřitelné činorodosti. Probudil se v něm dřímající organizační talent. Ví, že plánovaná výprava potřebuje mecenáše, sám ji finančně neutáhne a vláda už není tak štědrá instituce jako kdysi. Najde jej. Musí si opatřit vlastní plavidlo. Koupí vyřazenou velrybářskou loď Nimrod, která své původní určení připomíná i v přítmí, ale to nevadí. A pak si musí opatřit posádku… Když pak Nimrod vyplouvá, je na jeho palubě 20 odhodlaných chlapisek, ochotných vykonávat libovolnou práci; meteorolog, geolog, univerzitní profesor, biolog, malíř, lodní důstojníci. Vedle požadavku na dokonalou odbornost však Shackleton preferuje u všech kumpánů jednu důležitou vlastnost – snášenlivost. Na palubě je také 15 mandžuských poníků a pouhých devatero psů. A na tehdejší dobu se výprava vybavila i nevídanou technikou. V roce 1908 míří k pólu s autokarem, představte si! Čtyřválcem New Arrol Johnston se vzduchem chlazeným motorem.

Poučil se z nezdaru Scottovy výpravy? Ano i ne. Poníci nejsou tím správným zvířetem pro putování k pólu, ale nedá si poradit. Vidí spíše množství masa, které mohou expedici poskytnout, až splní svůj úkol. Vidina hladu, který se neustále vznášel jako Damoklův meč nad minulou výpravou, jej nutí znovu a znovu počítat množství potřebných zásob, kalkulovat se zdržením. Jídla si tedy vezou dost. A přece i tato výprava ztroskotá pro nedostatek potravin. Jak málo někdy stačí, aby se nejkrásnější plány obrátily v prach, MATCH POINT.

Autokar se v antarktických nehostinných podmínkách neosvědčil. Nerovný terén a extrémní teplotní podmínky vyřadily brzy technický výkřik módy a zázrak provozu ze hry. Zbývají tedy koně. Ale ani zakrslí koníci, jejichž počet se nejrůznějšími nehodami smrsknul na čtyři, nejsou bez obtíží. Své saně táhnou vesele a s chutí, čtyři muži, kteří se v listopadu 1908 vydají na dlouhou štreku vpřed, mohou být spokojeni. Ale pak stačí jediný krok a saně naložené po okraj zásobami mizí v propasti. Přišli o většinu sucharů, o šaty, o topivo. Přesto pokračují dál. Jdou mezi vysokými ledovci, občas narazí na holou skálu. Objeví tu vrstvy uhlí, které dokazují, že i tento nehostinný kraj byl kdysi zalesněný. Jdou dál. Stále na jih. Když se konečně vyškrábou na náhorní planinu, vidí, že nejnáročnější část cesty je za nimi. Dál než oni nikdo nedošel. Cesta k pólu je v zásadně jasná. Shackleton a jeho spolek opět slaví antarktické vánoce. Vzpomenul si při tom na Scotta? Za dva roky tu bude prožívat poslední vánoce svého života. Protože nedokáže to, co Shackleton. Střízlivě odhadnout své možnosti. A vrátit se do bezpečí. Ale on asi neměl moc na vybranou.

„Hledíme silnými dalekohledy k jihu, nevidíme nic než mrtvou nekonečnou bílou sněhovou pláň. Jsme přesvědčeni, že cíl, jehož se nám nepodařilo dosáhnout, je právě na této bílé ploše…“

Na 88° 23´, 178 km před cílem, se všichni naposledy otočí a vydají se zpátky. Opět je čeká ta kurevsky namáhavá vysilující pouť, kterou jim vědomí nezdaru nikterak neulehčí. Hlásí se vyčerpání, kurděje. Wild trpí úplavicí. Denní příděly potravy se neustále zkracují. Jako lakomci hospodaří s každým drobečkem. Co když nenajdou další sklad? A přece. Jednoho dne objeví vyčerpaný Wild v kapse naštěstí o jeden suchar navíc. Shackleton mu podstrčil část svého podílu, na, ber to jako výpomoc kámo. „Stěží by člověk v normálních podmínkách dovedl pochopit, kolik bylo v tomto skutku obětavosti. Já to pochopil a jsem mu za to rád, nikdy mu tohle nezapomenu.“ Wild se stane Shackletonovým společníkem na dalších výpravách a tu poslední za něj se vzpomínkami na legendu dokončí, jak se má.

TRANSANTARKTICKÁ EXPEDICE

K Ernestu Shackletonovi přišla sláva. Anglická vášeň pro soutěživost opět slaví triumf. Nimrod se vrátil domů se všemi muži. Vyčerpanými, groggy, ale přece živými. Nevadí, že nedošli až k pólu. Těch pár kilometrů pro vědu již nehraje zásadní roli. A druhá část výpravy svůj úkol splnila perfektně. Anglická vlajka vlaje nad jižním magnetickým pólem… Shackleton je povýšen do šlechtického stavu. Pořádá přednášky, turné, napíše knihu. Jeho mecenáši mohou být spokojeni se svým udatným koněm. Dluhy jsou zaplaceny do poslední libry. Shackleton však získal ještě víc. Věrné friends, na které se může kdykoliv bez obavy spolehnout. Kteří s ním půjdou ochotně kdykoliv a kamkoliv. Nebude to dlouho trvat a začne je znovu svolávat. Pól je dobyt, není již tím hlavním a úžasným lákadlem. Jeho nová expedice musí dokázat víc. Projde si celý kontinent. Od Weddellova moře k moři Rossovu.

Znovu se tedy rozloučí se ženou Emily a s dcerkou jako květ: s Cecily. Nikdo neví, jak bude jejich odloučení trvat dlouho. Lodě již čekají. Aurora, která bude expedici jistit z Rossova moře, a Endurance, na kterou nasedne sám. Sám si vybere i posádku pohodářů, dvacet šest mužů na palubu. Sedmadvacátý se objeví až během plavby. Černý pasažér. Jsou tu jeho kumpáni z předchozích cest, zbytek doplnil dobrovolníky. Vybírá si je instinktivně podle prvního dojmu z rozhovoru. Ale nezmýlí se. Na své muže se může ve všem spolehnout.

Celé to mohlo skončit už na začátku. Než opustil přístav, vypukla blbá válka. Se svolením ministerstva námořnictva však smí odplout. A pak se ke slovu dostaly mráz a ledové zrádné kry.

Když je situace donutila vystoupat na kru, nikdo si nedělal značné iluze. Ale těžká práce je nejlepším lékem pro beznaději… Po několika dnech se musí vzdát. Táhnout loďky po ledu dál již není v jejich silách. Utáboří se na driftující kře a doufají, že je pohyb ledu zanese blíž k pevnině nebo k volnému moři. Žijí v neustálém napětí. Několikrát musí tábor posouvat, protože led puká a láme se. Jen o vlásek se jim vyhne smrt v ledové vodě nebo pod TUNAMI LEDU.

A pak nadejde den D, na který tak dlouho čekali. Vidí volné moře před sebou! Mohou nasedat do člunů. Opět se musí náhle neradi vzdát další nespolehlivé jistoty. Bouřlivé moře je po několika dnech zanese k pustému, holému Slonímu ostrovu.

Shackleton se musí rozhodnout, co udělá dál. Není šance, že by se všichni dostali na chatrných loďkách, co už toho dost pamatují, k nejbližšímu obydlenému místu, k Jižní Georgii. Pojede tedy jen ta nejspolehlivější. On sám, spolu s pěti vyvolenými, se vydává do neznáma. Znovu pečlivě zvažuje, kdo bude tvořit tuhle crew. Potřebuje muže fyzicky zdatné, na druhé straně tu však nemůže nechat reptaly, kteří by proměnili čekání zbytku mužstva v peklo. Jisté je, že musí vzít kapitána Worsleye, bez jehož nautických znalostí by byl celý šílený podnik odsouzený k záhubě… O něco později usedá šestice jmenovaných, vyzbrojených nejnutnějšími zásobami do malé kocábky, aby se s ní vydali přes nejbouřlivější moře světa pro záchranu. Po šestnácti dnech plavby to dokáží. Přistanou na Jižní Georgii.

Jenže od pomoci, jídla a lidí je dělí 46 km vzdušnou čarou napříč ostrovem. Přistáli na neobydlené části, plavby kolem pobřeží již jejich loďka není schopná. A cesta přes pevninu? Dvoutisícové vrcholky zatím nikdo nepřešel. Shackleton však nemá na vybranou. Dva muži marodí, nechá u nich třetího a sám s dalšími dvěma se vydá na cestu. S patnácti metry lana, kompasem a tesařskou sekyrkou, která poslouží jako cepín. Jdou téměř bez odpočinku, nalehko jako na motýli, jiná možnost ani nepřipadá v úvahu. Poslední úsek cesty po třídenním pochodu překonají skokem do ledového vodopádu. Ve velrybářské osadě, kam nakonec dorazí, se na ně dívají jako na strašidla. (Tento Shackletonův kousek se podařilo zopakovat dobře vybavené horolezecké výpravě až v roce 1955).

Ještě téže noci se Worsley vydá pro tři muže na druhou stranu ostrova. Po třech dnech opouští se Shackletonem Jižní Georgii. Na palubě najaté lodi míří ke Slonímu ostrovu. Začala tak dlouhá série pokusů, které mají přinést uvězněným mužům záchranu. Tři měsíce se Shackleton pokouší o téměř nemožné manévry. Jižní nebe, Instituce de Pesca, Emma. Žádná z lodí, které si postupně najímá, nedokáže to, co jejich maličký Caird. A počasí se stále horší! Nakonec si Shackleton pronajme vysloužilého veterána Yelcho. Slíbí, že s ním nepopluje do ledu. Co všechno je teď ochoten slíbit! Nemůže přece čekat, až z Anglie dorazí slibovaná Discovery. A 30. srpna konečně přistává u Sloního ostrova.

Ani teď však nemá leháro. V Rossově moři jsou stále ještě muži z Aurory. V prosinci 1916 vyráží z Nového Zélandu, aby u Evansova mysu našel sedm živých mužů, kteří tu prožili dva roky.

POSLEDNÍ VYKROČENÍ

Vracejí se domů za válečné vřavy, jen co však utichne, plánuje další cestu. Chce údajně obeplout celý jižní kontinent. Provádět měření, mapování, klimatologický výzkum na všech antarktických ostrovech. Pól mu třikrát proklouzl mezi prsty, opravdu jej již nechce pokoušet a zdolat? Nikdy se to nedozvíme.

Na expedici se sjíždějí staří veteráni. Frank Wild, Worsley, dr. Macklin, McIIroy, Hussey, Kerr… Pojede poprvé i plachťák pilot, major Carr a jeho hydroplán. Celkem se na loď nastěhuje dvacet mužů.

4. ledna přistanou v Grytviken na Jižní Georgii. A druhý den Shackleton nenásilně zemře. Snad na srdeční slabost, šok, arytmii, snad na následky přechozené chřipky či španělské angíny. Jeho výpravu dál povede Wild.