Potkávali jsme se na pláži, kam celé město chodilo venčit psy. Moře mělo stejnou barvu jako písek, jen se jinak lesklo a za horizontem splývalo s oblohou. Psi divoce běhali. Chvílemi jsme je sledovali, ale většinou jsme stáli obrácení k moři. Jednou za čas na mě upřel pohled, kterým mi rozerval vnitřnosti na způsob sekundového zemětřesení a zalil je lávou. Pak se něco nepatrně posunulo, pohled se obrátil dovnitř a zčernal. Psi štěkali a my jsme jim házeli kusy naplaveného dřeva. 

Toužím po klidu, má známá, po stotřicátéprvní explodující sopko. Moře samo o sobě je chladné a nebyl by důvod tu stát, kdybychom nepotřebovali pohyb. Uznávám, že poodstoupit není kam a všechno se neustále vlní. Hledám frekvenční knoflík, abych si tě mohla zpomaleně přehrát.