ROBERT  KOLDEWEY

☼     20.9.1855     BLANKENBURG   (HARZ)     ۞    4.2.1925    BERLIN

Nyní, když odešel náš učitel, nesmíme jenom vzpomínat. Měli bychom v jeho díle pokračovat a přiblížit naší generaci život a dílo lidí, kteří v dávné minulosti položili základ naší civilizace. Nejde jenom o obnovenou slávu zaniklého Babylonu, ale o všechna další místa, kde vzkvétala města, hučela tržiště a kde se z dílen i z polí ozýval nakažlivý zpěv. Musíme si vzít příklad i z Koldeweyova plnohodnotného života, z jeho píle a cílevědomosti. Jenom tak překonáme ztrátu, která nás potkala. 

(Německý archeolog Walter Andræ, Berlin 1925)

*

Životopisci jednoho z největších archeologů slavné éry objevů zaniklých civilizací si rozhodně nemohou stěžovat na nedostatečný materiál. Koldewey měl mnoho přátel mezi architekty i historiky, napsal stovky dopisů a pohlednic, vedl si podrobné deníky. Zkuste se i vy ponořit do výsledků bádání u osobnosti vědce, jenž bez ustání udivoval své okolí prostotou i okázalostí, smutkem i náhlou radostí, ukázněností i svéráznými výstřelky (byť se nejednalo o kanadské žertíky). Vzpomeňte na dávno pronesená slova J. W. Gœtha z předmluvy jeho Učení o barvách: „Marně se snažíme vylíčit charakter člověka. Tak místo toho shromažďujeme zprávy o konání a činech, velkých dobrých činech, až z nich vystoupí nějaký ten obraz povahy“.

ARCHITEKT I ARCHEOLOG

Robert Koldewey se narodil do rodiny celního úředníka. Dětství prožil v malebném Harzu a v Blankenburgu, potom jeho tátu přeložili do Braunschweigu. Na gymnázium chodil v hamburské Altoně. Po maturitě studoval architekturu, archeologii a dějiny umění. Vystřídal univerzity v Berlíně, Mnichově a ve Vídni: „Připravoval jsem se na normální dráhu stavitele, ale nechtěl jsem navrhovat moderní domy a paláce. Každý zbohatlík toužil mít na sloupech a portálech římské a řecké napodobeniny. Já jsem se zamiloval spíše do originálů.“

Mladý architekt byl vynikajícím kreslířem. Měl velkou představivost a jeho rekonstrukce antických památek brzy zaujaly organizátory archeologických expedic. Koldewey dostává ve dvaceti letech nabídku k cestě do Řecka, ale zamítá ji. Odjíždí se svým amigo Francisem Baconem do Bostonu. Spojené státy ho rozčarují, všechno mu připadá povrchní, na jedno brdo, fádní a příliš současné. Neumí dýchat v zemi, kde neexistuje dlouhá dějinná tradice.

V roce 1878 se Robert Koldewey vydal na svou první dobrodružnou výpravu. Chtěl s přáteli doplout až do Egejského moře netradičním způsobem – lodí napříč Evropou: „Náš oplachtěný hausboot vyplul z Londýna přes La Manche do ústí Rýna. Projeli jsme Porýním proti proudu až do Koblenze. Potom jsme obytný člun naložili na železnici a pokračovali dále po Dunaji z Regensburgu do Černého moře. Osmanské úřady nás v Konstantinopoli (Istanbulu) oholily o všechny naše úspory. Cesta přes Dardanely k jižnímu pobřeží Malé Asie nás koštovala 500 babek. Co je proti tomu mírné německé clo!“

NA ŘECKÝCH OSTROVECH

Jižně od Tróji, na ostrovech Assos, Lesbos a Neadria se Koldewey připojuje k německým archeologům. Více než deset let zakresluje řecké chrámy a římské akvadukty. Vedoucí expedice Heinrich Kiegert je s Koldeweyem spokojen. Má přece příkaz z Berlína připravit pro světovou výstavu v Chicagu (1893) názornou publikaci a teď má po ruce konečně dokumentaci, která ukáže Lesbos v celé svojí kráse. Císařský dvůr objednává pro knihu o dráždivém ostrovu lásky dámy k dámě nádhernou barevnou koženou vazbu. Německou orlici zdobí řecké palmety.

„Je to ale překrásná knížka“, píše Koldewey v září 1894 z Hamburgu. „Měl bych ji postavit ve své knihovně na čestné místo, ale nevejde se mi do žádné police. Bankéři z Altony mi radí, abych si proto postavil nový dům. Ve svém postavení bych prý už neměl jezdit koňkou, ale pořídit si honosný kočár s kočím v livreji. Měl bych jíst ústřice a pít šampaňské. Přitom jsem jenom jeden architekt, nešťastný prostředník mezi vědcem a umělcem.“

Zdálo by se, že Koldewey zbohatl a byl zahrnut poctami. Pravý opak je pravdou. Německé archeologické výzkumy v egejské oblasti byly jistě prestižní záležitostí. Expedice však dostávaly pouze tolik finančních prostředků, aby mohly přejíždět z místa na místo, najímat dělníky a pokud možno co nejrychleji plnit sály nových muzeí na berlínské Sprévě obdivuhodnými památkami. Osobní platy vědců nebyly nijak štědré. Ceny základních potřeb ve východním Středomoří neustále stoupaly.

Vraťme se zpět do roku 1889. Robert Koldewey odkryl řecký chrám na Neandrii. Zásobování tehdy ještě celkem opuštěného ostrova vázlo: „Moji kopáči kouřili krátké dýmky. Pocházeli většinou z chudých nomádských rodů. Říkal jsem jim čibukčové. Když už jsme neměli skoro co jíst, rozhodl jsem se vyzkoušet ten zázrak německé chemie – potravu v tabletách. Pravda, vydržel jsem celé dva měsíce, ale málem jsem zhebnul. Tak nevím, zda by se podobně mohli živit vojáci.“

Německo zbrojilo a generální štáb vymýšlel jakési vychytávky pro armádu. Umělá strava k nim patřila. Archeolog Koldewey se stal pokusným kolegou z vlastní vůle. V korespondenci potom nesmiřitelně odsoudil jalovost podobných vojenských výzkumů.

V MEZOPOTÁMII A V MALÉ ASII

Koncem osmdesátých let 19. století se německý zájem o Osmanskou říši rozjel i na její jihovýchodní cíp – na Mezopotámii. Archeologové tvořili předvoj pozdější neúspěšné politické a hospodářské expanze. Koldewey navštívil v roce 1887 starověký Sumer, krajinu mezi Bagdádem a Basrou. Ve zprávě pro vedení berlínských muzeí doporučil: „Bez ohledu na probíhající britské a francouzské výzkumy bychom měli požádat o povolení kopat ve Fáře a na Varce. Jsou tam ukryta zaniklá města, jejichž stáří převyšuje města asyrská a babylónská o dva tisíce let“. Teprve mnohem později se ukáže, že Koldeweyovo doporučení bylo ještě opatrné. Fára (starý Šuruppak) a Varka (sumerský Uruk) patří mezi první městské státy v dějinách lidstva. Ve Varce byly objeveny hliněné tabulky s obrázkovým písmem, zde se utvářel už na sklonku 4. tisíciletí před Kristem „vynález“ nánosu informací a myšlenek, který nás provází až do moderní doby moderního člověka ve městě.

Roku 1890 dostal Koldewey pozvání do samotného centra Malé Asie, kde Němci objevili mohutnou bránu, skalní reliéfy, sochy a vysoké oválné hradby. Na kopci Zindžírli stával kdysi chetitský hrad. Vedoucí expedice Felix von Luschan si vzal s sebou svou šikovnou manželku. Osmanský inspektor Hamdi Bej na to kroutil hlavou: Kdo to kdy viděl, aby někde spolurozhodovala ženská? Emma von Luschanová se snažila. Pomáhala v kuchyni i v ordinaci. Její muž byl totiž původní profesí lékař a začal uzdravovat lazary ze širokého okolí. Mnozí z nich zatím poznali pouze felčary a zaříkávače.

Na jaře 1891 došlo k prvnímu dělení nálezů mezi Berlínem a Konstantinopolí. Od té chvíle měl německý císař z osmanského území stálý přísun starožitností.

„Učenci hledají v rozvalinách pod pískem pamětihodnosti zašlých časů. Nebojí se nákazy ani válčení mezi Kurdy, Armény, Turky, Čerkesy a Araby. Když vystoupám v noci na Zindžirli, ozařuje mocný jasný měsíc obzory dávné slávy – Tróju, Asýrii a Babylónii“. Tato slova napsal básník Eduard Štuchej, který sedával u Koldeweyova lůžka, když expedici postihla žlutá zimnice. Ještě jeden muž nabádal Koldeweye, aby se vydal po uzdravení znovu do Mezopotámie – Otto Puchstein. Všichni tři se dohodli, že se nejprve projdou po obrazném historickém mostě, kde se kdysi setkávaly vlivy Orientu s antickou civilizací. V letech 1892–1893 zkoumali řecké památky na Sicílii, chrámy v Segestě, Taormině, Pæstu, v Sýrakúzách a v Agrigentu. Dnes na tato místa proudí tisíce zámožných turistů.

Tehdy se Koldewey poprvé postavil proti honbě za uměleckými předměty: „Více než sochy, architrávy a zdobené lavice mne zajímají celé stavby, celá města. Nemohu za to, snad je to tím, že jsem rozený stavitel.“ Komplexní výzkum celé plochy zaniklých sídlišť byl však náročný na čas a chlebodárci v Berlíně neměli na zbyt příliš trpělivosti. Zklamaný Koldewey opouští Sicílii a odchází – do Zhořelce na území dnešního Polska.

INTERMEZZO A DALŠÍ CESTOVÁNÍ

„Stal jsem se úředníkem a učitelem se zajištěnou existencí. Jako rada mám třikrát týdně přednášky na stavební škole a nudím se. Zhořelecké zážitky? Stále tatáž bytná, stejní kolegové v profesorském sboru, dokonce i neměnní štamgasti v hospodě. Je to k zalknutí. Cítím, že nadešel čas, kdy musím z toho prchnout jinam. Všechno se tu na mne bortí. Představ si, milý Puchsteine, že mě chtějí oženit. Prý jsem dobrá partie. Máti mně hloupě dohazují své dcerušky, zaručené ideální partnerky, za což mě právem nenávidí mladíci, které vyhazuji od tabule s nedostatečnou. Ještě že tu mám s sebou dokumentaci Poseidonova chrámu v Pæstu. Myslím, že budete spokojen.“

Spokojen s rekonstrukcí, nákresy a s modelem slavného chrámu v Pæstu byl především generální direktor berlínských muzeí. Koldewey dostává prachy na svou první samostatnou expedici do Mezopotámie. Odplouvá z Itálie přes Suez do Rudého moře. Zastaví se v Adenu a přistane konečně v Basře. V Bagdádu mu pomáhá německý konzul Richarz. K ruce má ještě jistého Jusúfa Nelsona, jehož otec opustil německou plachetnici a utekl do bezpečí s krásnou Arabkou.

„Mám provádět povrchové sběry a plošný výzkum stovek kilometrů, ale nedali mi odborníky. Milý Puchsteine, jsem sám! Místo abych se radil o účinnější práci, poslouchám každý večer jalové politické rozbory. Tolik toužím po našich sicilských rozpravách“!

Robert Koldewey prozkoumal v neuvěřitelně krátké době dvou let (1897–1898) sumerská a babylónská města Sippar, Nippur, Uruk, Larsu a Lagaš. Navštívil i mezopotámský sever. Popsal Sámarru, Tekrit, Aššur, Mósúl, Erbelu, Bavián a Chorsabád. Jeho podrobné zprávy neposuzovali už berlínští muzejníci, ale představenstvo Německé orientální společnosti (vznikla roku 1898).

Angličané i Francouzi odkrývali asyrská města Ninive, Kalchu a Chorsabád. Imperialistické Německo přišlo i v předovýchodní archeologii trochu pozdě, zbyly na něj jenom paběrky, suché stepi jižně od Bagdádu. Kde začít? Koho pověřit výzkumy? Koldewey se vrací do Evropy přes Palestinu, zastaví se i v Petře a Baalbeku. 12. prosince 1898 ho přijímá v Postupimi císař Vilém II.

„Císař byl posedlý monumentálními stavbami, všude viděl Foiničany. Musel jsem ho nejprve přesvědčit, že naše výzkumy v Mezopotámii mohou být stejně úspěšné, jako britské a francouzské. To ho velmi potěšilo, ale musel jsem mu slíbit, že nejprve prozkoumám znovu Baalbek. Dal mi na pět let sumu půl miliónu marek a mohl jsem si konečně vybrat i schopné spolupracovníky. Císař se divil, když jsem jmenoval jenom pouhé dva. Chtěl jsem k sobě dostat znalce babylónského klínopisu Bruna Meissnera a ekonoma Hanse–Ludwiga Meyera:

Toho obchodníka s koberci?

Ano, zrovna toho! Vaše Výsosti, čím větší výprava, tím více těžkostí a sporů.

Kdy odjedete?

Dnes večer!

Robert Koldewey pospíchal do Terstu, aby stihl rakouskou loď Cleopatra do Alexandrie. Potom přesedl na bárku Nettuno plující přes Jaltu do Haify. Odtud se dostal železnicí do Damašku. Výzkum Jupiterova chrámu v Baalbeku trval celých pět let (1899–1905), ale Koldewey ho neřídil. Spěchal do Babylónu. Expedice Německé orientální společnosti začala u arabských vesnic Hilla a Kovarjéš pracovat v březnu 1900. Archeologové opustili Babylón až o sedmnáct let později, když Angličané obsadili (zabrali) Bagdád.

V BABYLÓNSKÉ METROPOLI SNŮ

Babylón je pojem, skoro každý zná příběh o stavbě věže čnící k nebi a o popletení jazyků. O velkoměstě starého Orientu (mělo údajně přes milión osídlenců) psali s obdivem řečtí i římští autoři. V době Hérodotovy návštěvy někdy mezi roky 470–460 před Kristem se stupňovitý chrám i kdysi tak naleštěné paláce už rozpadaly a zdálo se, že se naplní věštba starozákonního proroka Izajáše:

„Babylón, skvost mezi královstvími, pyšná okrasa Chaldejců, dopadne jako nevalná Sodoma a Gomora, vyvrácené bohem. Už nikdy nebude osídlen, nebude obydlen po všechna pokolení. Žádný Arab si tam nepostaví stan, pastýři tam nenechají odpočívat stáda“.

Robert Koldewey zahájil výzkumy na pahorku Kasr, v němž našel oba městské paláce krále Nabukadnezara. Zdi komnat zdobily barevné cihly spojené přírodním asfaltem. Babylónské opevnění bylo úžasné: „Vnější zděný krunýř je 7 m silný a jádro z písku měří místy až 9 m. Hradba o síle 16 m – něco takového jsem doposud neviděl“.

První léto bylo neobyčejně parné, teploty dosahovaly až 50°C. V červenci 1900, v době, kdy přestali v Bagdádu pracovat i diplomaté, píše Koldewey depeši do Berlína: „Nedělejte si starosti o naše zdraví. Vedru úspěšně čelíme vhodnou, pečlivě promyšlenou životosprávou a zatím nemáme důvod k přerušení výkopů. Dělníci se také dobře drží, často se střídají. Činíme se 11 hodin denně a nemáme menší výkon než v zimě“.

Vedoucí výzkumu šel všem příkladem. První vstával a poslední ulehal ke spánku. Bez oddychu třídil nálezy a kreslil. Chodil do kuchyně a dohlížel na jídelníček. Arabští kopáči zprvu odmítali zeleninu a ovoce. Chtěli maso, placky a rýži. Koldeweyova neústupnost je však zachránila, babylónskému výzkumu se vyhnula vlna žloutenky a úplavice.

Nemá smyslu na tomto místě spekulovat, ani vypočítávat všechny Koldeweyovy objevy ve starém městě, které se kdysi nazývalo Báb–ilí, „brána boží“. Mnozí ze zainteresovaných duší znají Ištařinu bránu cihlové reliéfy s draky a býky. Setkali se s nimi ve všech překladech starověkého umění nebo dokonce i osobně v Předoasijském Muzeu v Berlíně. Nechme na závěr hovořit ředitelku tohoto muzea Lianu Jakob–Rostovou: „Vystavujeme v expozici nejenom babylónskou architekturu, ale i modely celého města. V depozitářích máme stovky situačních plánů, kresby detailů bran i zdí i žánrové obrázky z babylónských ulic před třemi tisíciletími. Co všechno Koldewey stačil při denních starostech o desítky lidí! Byl vědcem i umělcem, popsal přesně metodiku odkryvu monumentálních staveb ve dvacetimetrových nánosech i zásady správné výživy v subtropických pásmech. Považujeme ho dnes i za autora postupu při rekonstrukcích zhroucených starověkých cihlových zdí. Koldewey dokázal téměř nemožné. Očísloval 70 000 glazovaných zlomků a navrhl jejich sestavení do mozaiky, která věrně odpovídá původnímu stavu“.

Před Koldeweyem byli v Babylónu mnozí cestovatelé, vojáci, diplomaté i malíři. Všichni hledali nostalgicky rozvaliny proslulé babylónské věže, ale nenalezli jí. Podařilo se to až muži, který nelitoval sil a pustil se do výzkumu celého města. Monumentální plastika ani výrobky z drahých kovů ho nelákaly, hledal mezi zdmi zaniklé metropole život a byl nakonec odměněn. Podařilo se mu objevit pod nánosy hlíny chrám boha Marduka, který sami Babylóňané označovali Etemenanki „dům –základ nebe a země“. Dnes je zcela zatopen spodními vodami Eufratu.

Objevitel starého Babylónu se nedočkal smělých plánů obnovy slavného orientálního města podle svých modelů a kreseb. Proroctví biblického Izajáše se právě jeho zásluhou nenaplnilo. V Babylónu dnes znovu pracují stovky arabských dělníků a znovu je slyšet vážný hovor, smích a zpěv. Péčí irácké krutovlády tu bylo znovu postaveno několik chrámů, ulic, bran i hradeb. Iráčtí návštěvníci obdivují v místním muzeu i na naučné stezce babylónskou kulturu, kterou považují za základ vlastní historické tradice. Babylónská civilizace se stala trvalou a důležitou součástí světových dějin.

Robert Koldewey se po první světové válce do Mezopotámie už nikdy nevrátil. Žil v Berlíně a časté záchvaty těžké nemoci překonával usilovnou prací. Zemřel obklopen starověkými památkami, které pro Evropany zachránil. Jeho hrob ve čtvrti Lichterfelde (světelné pole, políčko světel na efekt) zdobí zikkurat – babylónský chrám.

KAREL KRYL: ANDĚLSKÁ POVÍDKA

„Už bude nebe?“ tázal jsem se anděla, který mě vedl za ruku, mačkaje mi přitom snubní prsten na prsteníku na vedlejší malíček. „Kde je nebe?“ ptal jsem se, neboť jsme již celou věčnost sestupovali. Níž a níže, už nebylo světla v oné závratné šachtě. Já – a mlčenlivý anděl.

Do pekel, říkal jsem si, andělé nevodí; a kdybych se snad i zeptat chtěl, anděl, ten můj, byl němý jako věčnost. Měl měkkou ruku bez mozolů, jemnou, pevnou a jistou ruku profesionálního hráče pokeru.

„Kde jsou hvězdy, tam je i nebe...“ pronesl jsem, znova v očekávání ticha. Vždyť už tolikrát jsem se tázal – a vždy bez odpovědi. K mému překvapení se ozval andělův hlas, blízko, blizoučko u mého ucha.

„Všude je nebe“.

„I dole?“

„Dole nebo nahoře; to záleží na tom, jak se točí Země.“

„Země – je taky hvězda?“ zeptal jsem se.

„Země    –    b   y   l    a     hvězdou.“ na to anděl.

„A už není? Co udělali se Zemí, že není hvězdou?“

„Sebrali jí lásku.“ odvětil anděl. „Prodali lásku. A hvězda bez lásky není hvězdou.“

Chvíli jsem mlčel. Vrtalo mi to hlavou.

„Myslíš, že Země je bez lásky?“

„Nemyslím. Vím.“

„Ale – vždyť kdekdo mluví o lásce! Rozhlas plný lásky, televize přecpaná láskou, básníci píšou, pěvci pějí, politici mluví o lásce – a ty řekneš Země je bez lásky.“

Odkašlal si. Nikdy jsem nečetl, že by andělé kašlali, ale třeba se tam dole na Zemi, vlastně nahoře na Zemi, nachladil. Pak hlesl přestručně: „Vše.“

Sestupovali jsme mlčky. Nedalo mi to po chvíli a otázal jsem se znovu:

„Odkud víš, že Země je bez lásky? Všichni přece milují. Nebo – alespoň chtějí – milovat.“

„Chtějí – milovat... Hmm...“ pravil anděl, „možná, že chtějí. Ale nemilují.“

„To ani já jsem – nemiloval?“ Anděl mlčel. Nedal jsem se odbýt:

„A dříve? Milovali?“

„Někteří snad. Ale sotva někdo. Na prstech by se to dalo spočítat.“

„Vy andělé jste maximalisté.“ prohlásil jsem drze.

Anděl mlčel. Pod námi se začalo jasnit. Pohlédl jsem na svého průvodce; měl overal a ochrannou přilbu z plexiskla, vypadal jako stavbyvedoucí, vracející se ze šichty. Otázal jsem se:

„Proč máš tu přilbu?“

„Abych si neodřel svatozář.“ odvětil.

„To spíš, aby ti ji neukradli. Tam na Zemi...“ prohlásil jsem drze, čekaje, že mě okřikne.

Ale anděl mlčel, mlčel a mlčel. A když se objevily první stromy, usmál se:

„To je rajská zahrada. Chceš jablko?“

„Nechci,“ povídám, „Adam pojedl a dostal vyhazov... Jsou tu taky Evy?“

„Proč?“ na to anděl.

„Hm. No – láska a tak... Když na Zemi není láska, tak aspoň tady, ne?“

„Láska!“ – usmál se soucitně; „to není těch pár směšných pohybů a vzdechů. Láska – to je orgasmus v mozku.

Láska je stav duše.“ Odmlčel se.

„Nešlo by si odpočinout?“ povzdechl jsem, „bolí mě nohy“.

Anděl neřekl nic a sedl si na mez. Na větvi nad námi zavolala rajka, pod ním, v zákoutí mezi keři černá lyra ocasních per. Lyrebird, ten nejplašší z australských ptáků.

„Dopravní prostředky tu nejsou žádné?“ zeptal jsem se, masíruje si lýtko.

„Ne, ale taky žádné návaly v tramvaji a žádné přirážky od taxikářů.“

„Dá se tu něco koupit? K jídlu, myslím.“ A anděl na to:

„Nedá. Ale můžeš si vzít. Co chceš.“

Rozhlédl jsem se, co bych si vzal. Ale jablka já nerad a nic jiného nebylo.

„Takhle kus vepřovýho,“ povídám, „by koplo.“

„U nás se tvorové nezabíjejí. A syntetické prase jsme ještě nevymysleli. Byl tu jeden, ale vymýšlel s tím syntetickým vepřovým atomovku. Tak je teď o kousek výš.“

„Myslíš, jako v pekle?“ tázal jsem se, poněkud dezorientován.

„Nikoli. V očistci.“ povídá anděl. Sundal přilbu a přičísl si pěšinku, odsunuv předtím svatozář stranou.

„Anděli, pověz, co je v očistci?“

„V očistci? ... Hm, tam se pyká.“

„Pyká? ...Poslyš, jak se pyká za lehké hříchy? Víš, myslím, ...když tam úplně dole, vlastně úplně nahoře týrají lidi, znásilňují ženy, a tak...?“

„V očistci“ vysvětloval anděl trpělivě „sedí lidé na nekonečných zasedáních, kde se povinně a nepřetržitě slaví a oslavuje. Duši ti naplní sliby – a ty čekáš na splnění – ale nikdo je neplní; není totiž nikdo, kdo by je splnil. Týrá ti duši, když nikdo za nic nemůže a nikdo za nic nezodpovídá. Taky nemůžeš spát, protože se ti zdají sny o slavení, a o tom, jak kde koho zastihnout, kdo už konečně rozhodne o splnění. Probudíš se – a znovu slavíš.“

„A partaje mají taky? A předsedy?“ A anděl opáčil:

„Mají. A taky aparát. Ale ten taky nic nemůže a za nic nezodpovídá. A kdybys chtěl reptat, letíš nahoru.“

Anděl chroupal jablko a vyplivoval zrníčka.

„A peklo?“ povzdechl jsem, „Jak vypadá peklo?“

Anděl mlčel. Pak dožvýkal, utřel si ústa rukávem a řekl s úsměvem:

„To už jsi zažil. Jdeme odtamtud.“

Karel Kryl, 16.9.1992

Motto: Jen mrtvé ryby plavou s proudem. (přísloví)

Sedím si na patře, za kopcem stejně modrozeleno, jako na této straně někdejší barikády; poslouchám rozhlas, dosud federální, a shledávám, že se člověk doví. V Karlových Varech otevřeli nevěstinec. Hurá, civilizace na postupu! Redaktor navíc neopomenul poznamenat adresu prvního veřejného domu. Zřejmě má jižní Morava prim: puf je totiž v Brně. Něco bigbeatu – a další pozoruhodnost: porvali se nám policajti. Na bratislavském stadionu. Hurá blížíme se Evropě. Už dokonce povolali Blavského konzula na maďarské ministerstvo zahraničních věcí. Ferencvároš se chystá k odvetě, k té se ostatně chystají i policisté Budy a Pešti, o fanoušcích nemluvě.

Na Moravě zraje víno. Zraje i v Maďarsku, i na Slovensku. Vinaři na rvačky nemají čas. Přemýšlím, že bych se měl zase jednou vydat za kamarády na Moravu. Vzít to – jako pravý Moravan od jihu na sever – a od severu na jih. Trochu mě nicméně odrazuje můj statut – a titulky Moravskoslezského dne. Odpusťte, prosím; vždycky, když pobíhám po staré vlasti, jež se snaží o to, býti novou, zbude v mé trucovně stůžek tiskovin, které docházejí za mé nepřítomnosti se zpožděnou pravidelností. A tak se mi daří, shledávat, co se očekávalo – a co se posléze stalo.

Seděli jsme s Ivanem Hoffmanem, písničkářem a novinářem – (dosud z Bratislavy) – v kiosku tenisového hřiště, právě naproti bílá zeď, ohraničující území stanice, jež má ve svém jménu onu – toužebně očekávanou – S v o b o d n o u   Evropu. Ivan dosud přebývá ve funkci zpravodaje v hlavním městě „štátu“ ve státě. Přespává na lehátku ze zásob britské protifašistické letecké perutě; ženu a děti nicméně poslal blíže Kroměříži, do Cvrčovic, kam jsme svého času chodívali za zelení z temnoty Gottwaldovsko–čepičkovské samovlády v „hanáckých Athénách“. Jak rychle jsme zapomněli! Perspektiva Hoffmanova v dočasnosti RSE, perspektiva moje v odjezdu na Šumavu – s dočasností obdobnou. Rozmlouval o tom, kterak se daří lidem v Bratislavě, nejsou-li pro novou ústavu. Já – opačně – přemýšlel, jak raději jsem vítán v Bratislavě, než v Praze, Hradci, Pardubicích. Zřejmě je už tomu tak s těmi „proroky“.

Čtu si v novinách, že Ostrava Klausovi uvěřila. Volila ho nicméně před tím. Tedy – aniž mu před tím věřila?... Je mi z toho divně: věříme politikům – a nevěříme v Boha? Ani v cosi vyššího, než je zrovna plné koryto „prosperity“? Čtu si v novinách slova premiérova, že každý rozumný člověk myslí jako pan Klaus. Kdo nemyslí jako pan Klaus, je pitomec. To už jsem někde slyšel: „Kdo nejde s námi – jde proti nám…“ Praví leč moudrý: Rozumný člověk se přizpůsobuje prostředí. Nerozumný se pokouší přizpůsobit prostředí sobě. Proto každý pokrok je dílem blázna… konec citátu.

Dívám se na titulní stranu; nikdo nevzdechne po někdejším prezidentovi. A přece jsem neustále a znova a znova naslouchal argumentu: Kdo jiný, než Havel? Vždyť jiného nemáme! Nemáme. A co? Komu dnes schází Havel? Snad jenom neseparatistickým Slovákům. Pragmatik Čech a konzervativec Moravan a Slezan po dvou měsících zapomněl. Tak už to v tom státě dvojstátě chodí. Se stejnou lhostejností si dáme vnucovat, přijímáme bez přemýšlení – a jsme posléze spokojeni s funkcí idiotů. Užitečných, pochopitelně. Vyslechl jsem – v pořadu Co týden dal – (nebo vzal… ?) thesi zástupce vládnoucí strany, že „referendum by uvedlo zemi do chaosu“. Možná – o něco – o rok – o dva později, bude nám tvrzeno, že zemi do chaosu uvádí opozice. Uvěříme, protože nám to císařpán pověděl? Víra v idol, vyvozující následný důsledek: „nějaké volby by uvedli zemi do chaosu…“, což už zase odněkud znám. Povídal to zpola zakrytě jeden pán ze slovenské národní strany. Jen čekám na komentář. Netrpělivě.

Začínám doufat, že se jednou dožiji nějakého „chaosu“. To snad – až dospěje generace, která bude mít – na rozdíl od těch současných – plné zuby poručníkování a příkazů.

Ale to je zřejmě problém „šetření silami“, bratříčku…

„Ostrava premiérovi uvěřila“ – praví červený titulek v novinách – na titulní straně, která mimoto obsahuje ještě další titulky. Chcete ukázku?

„Podsvětí se bouří.“ „Každé dvě minuty trestný čin“ „Jak žít s romy“ „FM vydalo již 146 468 osvědčení: zatím 10 000 agentů“

Tak nevím. Asi se budu řídit doporučením slovenského premiéra: alespoň co se mého psaní týče. Pomůže „etická samoregulace novináře“. Snad…

Jen mi prosím vás, poraďte: mám zelený československý socialistický republikový pas. Rozhodnout se tedy od nového roku pro Klausův Protektorát, nebo pro Mečiarův Slovenský štát?

Uctivost, vážení!

(to ještě netušil, že oldies, které nikdy neznamenalo goldies s iniciály MZ, bude dodnes vést jako pomyslnou štafetu po Klausovi republiku intrikánů a dacanů, namísto tradice, prosperity a vzdělávání)

*

„Jen málo by bylo ve světě učiněno, kdyby se člověk předem tázal, jak to dopadne.“

(Gotthold Efraim Lessing, německý filozof, 1729-1781)

Dvaadvacet let nepřítomnosti v této zemi krásné, zemi milované způsobilo, že jsem se vrátil o zmíněných dvaadvacet let později. Nebo dříve? Rozhodně jsem měl v duši pocit pětadvacetiletého kluka, který – když se ocitl mezi stávkujícími studenty – necítil věkovou propast, dělící ho od těch mladých tváři, mladistvých duší. Člověk vždy zkouší začít tam, kde bylo jeho snažení před léty přerušeno. Byl jsem mezi svými, tak jako v lednových dnech devětašedesátého roku; po sebeupálení studenta filosofické fakulty. Studentská stávka tehdy, studentská stávka o dvaadvacet let později. Ani tehdy, ani poté nikdo z těch, kdo se na stávce podíleli, nevěděl, ba ani netušil, zda bude patřit k vítězům, nebo poraženým. V studentském věku je kalkul až na nejzazším místě.

Ve chvíli, kdy většina chartistů opouští na doporučení svého vůdce Prahu – to aby snad nedošlo k provokaci – nechávají si mladí rozbíjet hlavy podle pendrekového zákona. Vůdce se jim staví v čelo až po bitvě. Na vyjednávání. Vůdce slovenský dosud dokonce netuší, zda se – po dvaadvacetiletém mlčení – ještě vyjádřit umí.

Sociální demokrat, jeden z mála, hodných tohoto označení, je vypoklonkován z československé sociální demokracie. Na jeho místo nastupuje marxistický ekonom na straně českomoravské. Na Slovensku je pak jejím reprezentantem generální tajemník KSČ, známý ještě z osmašedesátého svým absolutně negativním postojem vůči sociálně demokratické myšlence; člověk, který podepsal jako vůdčí osobnost moskevský protokol o zkáze republiky. Týž protokol, za který dnes volán k zodpovědnosti dlouholetý exulant Zdeněk Mlynář.

Vzpomínám na ty šestnáctileté tváře, rozzářené revolucí vyhranou. Nedětí, vítězů. Vybavených odvahou, tolik scházející rozumným a zrozumělým dospělým. Měli smůlu; zase jednou. V šestnácti letech člověk nemá volební právo. Nerozhoduje: je odkázán na milost a nemilost zmíněných zrozumělých. Mnozí z nich; mnozí z vás, moji milí nastoupí letos před komisi. Kdoví kdo vás bude zkoušet z vědomostí, které před vámi celý život tajil. Kdo bude vyžadovat znalosti, za které by vás před třemi lety vyloučili ze (socialistického) studia. Kterýkoli z těch veledůstojných pánů, kterákoli z těch veledůležitých dam je vám zavázána vděkem. Buďte si toho vědomi. A nejen při té zkoušce dospělosti. Dospělost dokazuje člověk celý život, den po dni, hodinu po hodině. Dospělost – to je vyžadování práv – a převzetí povinnosti. A hlavně – vědomí historických souvislostí.

„Opilí od radosti

si sami trochu lžeme,

že zkouškou dospělosti

opravdu dospějeme.

Tak tanči, lásko sladká,

protanči večer celý:

ten bál – je křižovatka,

dospělí nedospělí.“

KAREL KRYL JEZDIL DO FRÝDKU UŽ V DĚTSTVÍ – A RÁD…

Toto je titulek z frýdeckého Zrcadla z roku 1992. V článku se píše o lásce mladičkého Karla k jeho babičce a dědečkovi, k nimž často s rodinou jezdil. V jednom pořadu Svobodné Evropy dokázal přesně vyjmenovat všechny nádražní stanice ve směru od Kojetína. Je dochován dopis, ve kterém všichni tři sourozenci velmi úhledným písmem píší o Frýdku, každý píše dopis zvlášť a oznamuje babičce a dědečkovi, že měli na vysvědčení shora dolů samé jedničky, a každý tam uvedl ještě pár vět dalších. Malý Kája krasopisně píše:

Milý dědečku, babičko a Liduško!

pěkně Vás pozdravuji a líbám. Co dělají Vávrovi a co děláte Vy? Na vysvědčení jsem měl samé jedničky. Jsou už zralé třešně? Jestliže dostane tatínek dovolenou, přijedeme. Srdečně Vás pozdravuje Karlík.

A paní Ludmila Šimonová, která je i autorkou tohoto článku, si na celou rodinu Krylů krásně zavzpomínala na setkání Klubu K. Kryla v Novém Jičíně.

„… jsem nejmladší sestra paní Marie Krylové, Karlovy maminky. V naší rodině železničáře Jana Šebesty ve Frýdku bylo pět děvčat. Paní Marie Krylová byla z nás nejstarší, takže v době, když k rodičům přijížděla se svými dětmi, já jsem byla ještě děvčátko a mohla jsem se jim plně věnovat. Často jsem také jezdila do Kroměříže, když jízdné pro nás bylo jen symbolické – a tam jsem v době války během neustále prodlužovaných prázdnin mohla pobývat i několik týdnů.

Jak se poznala moje sestra se svým manželem? Bylo to náhodné setkání ve vlaku, které během několika měsíců vedlo ke sňatku. Velmi dobře si rozuměli a byli oporou jeden druhému téměř třicet let, i když museli překonávat mnoho životních úskalí, často velmi tvrdých.

Karel Kryl starší byl knihtiskařem v Kroměříži, kam byla tiskárna přestěhována z Nového Jičína. Dále do vnitrozemí, protože v Novém Jičíně bylo již sudetské území, obsazené Němci po mnichovské zradě.

Karel Kryl starší zemřel 23. března 1971, jeho syn Karel 3. března – je zajímavé, že oběma byl určen březen ke stejnému smutnému účelu a u obou jsou trojky v bližším určení dne… Karlův tatínek byl uložen do země s fotografií svého syna, který byl teprve – nebo již – rok a půl v emigraci.

Karlova maminka zemřela 24. listopadu 1989 a se svým synem se již nemohla setkat. Tenkrát na jejím pohřbu – rozhlas hlásil, že se koná v Ostravě (!) – se slzy smutku nad její ztrátou mísily se slzami štěstí, že se po více než dvaceti letech setkáváme s jejím synem Karlem…

Maminka byla všestranně nadaná, takže Karel měl po kom co dědit, zvláště když i jeho tatínek měl dostatek dobrých vlastností, které svým dětem předával. Sestřiny zájmy byly mnohostranné; uměla pěkně kreslit, zpívat, hrála ochotnické divadlo a také se věnovala psaní. Byla dobrou sportovkyní, se svou mladší sestrou Juliškou závodily na kole. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let tvořily tyto sestry Šebestovy špičku naší ženské cyklistiky. Těch pohárů a vavřínových věnců bývalo u nás doma nepočítaně (a pak, že byl Karel sportovním redaktorem RFE jen omylem…). A možná, že by se ještě našly kouzelné sestřiny akvarely kytic polních květů, kterým se hodně věnovala – vydat je jako soubor pohlednic by i po letech bylo velmi zajímavé. Ale to je jen takový povzdech.

…co mě velmi trápí, je postoj některých jednotlivců ke Karlově činnosti v posledních letech a očerňování i v době, kdy se sám, „přirostlý ke dřevu“, již nemůže bránit. Někdo by se ho měl pořádně zastat, aby už s tím byl pokoj. Také by se měl někdo najít, kdo by odpovědně zhodnotil jeho dílo jako básníka i jako takzvaného písničkáře, a také se věnovat jeho přínosu naší republice v období působení ve Svobodné Evropě.

Svůj příspěvek ukončím přečtením jednoho ze zápisů v knize návštěv z výstavy „Karel Kryl – doteky života“ v Mohelnici: „Dnes na ARO oddělení ožil sedmnáctiletý chlapec při zmínce o Karlu Krylovi. Kéž ožijeme všichni.“

Ludmila Šimonová

KAREL KRYL, jaro 1991

Osmého prosince 1989. Na náměstí SNP v Bratislavě sněžilo. Jano Budaj a Milan Kňažko stáli v kulichu za pódiem. Z před něj z prstů vztyčených do písmene „V“ sálalo teplo lidských srdcí. Zahřálo i mé prsty na strunách kytary zakoupené původně pro připravovaný a poté neuskutečněný zálet do Austrálie. „Vítaj doma! Vítaj doma!“ skandovali občané slovenské metropole. Slzy v očích, nač se za to stydět a přesně slova písně v češtině. „Vítaj doma v Bratislave!“

Devátého prosince v novinách, myslím ve Smeně, jsem si ráno při snídani přečetl, že jsem bez žádosti amnestován. „Vítaj doma“ řekl nerad i bývalý prezident Gustav Husák.

S Pavelenkom Vengerom a jeho přáteli z Horské služby v Nízkých Tatrách jsme pak sešplhali na loď Vépeenky. Československé vlajky na obou březích Dunaje volaly „Vítaj doma!“ Pohled na Bratislavský hrad a na Děvín. A zpěvánky live z paluby lodi Přátelství. „Vítaj doma!“

V březnu ze zástupu na náměstí Slovenského národního povstání v Bratislavě čišel chlad. „Vysvětleme si to“, znělo téma. Jen několik ostrůvků zavolalo ještě ze zástupu „V jednote je sila! V jednote je sila!“ Byl jsem zase doma, v trochu změněném domově, už více mém, mém vlastním. Šedivý tok dní nahlodal jednotu, síla se vytrácela, zbyl křik.

Ani už nepočítám, kde jsem v bezmála půldruhém roce byl a zpíval. Zpustošené obce Čech, Moravy a Slovenska splývají v šedivou clonu osvětlenou přátelskými laskavými tvářemi těch Mých. Těch, kteří dosud vědí a nadále říkají mně i jiným, „Vítaj doma!“ a „V jednote je sila!“ Ti druzí jsou hlasitější, tam i onde.

Dvaadvacátého února 1991 jsem z pouzdra vyňal zastaralý symbol, kus zrezivělého ostnatého drátu ze slovenského břehu Dunaje. Čas nedbá symbolů, symboly zastarávají. Ne, že bych s sebou nechtěl nosit ostnatý drát, symbolicky už ho ale asi není třeba.

V Devínskej Novej Vsi jsme si zamávali s železničáři i s celníky, v Bratislavě vypili skleničku v bistru vedle hotelu Devín, v Trnavě zazpívali a popili, v Novom Meste nad Váhom oslavili znovushledání, v Prievidzi jsem obdivoval piaristický chrám i sportovní halu, v Bánské Bystrici jsme se objali s přáteli. Pak bezmála s pláčem na Tále.

Pavelenko, Pavle, chlapci z Horskej služby, nebylo by načase zase seběhnout z Chopku k Dunaju, vzbudit zase duši volnosti, suverénní a zbavené nenávisti?

Vystál jsem v Brezně frontu v samošce. Druhá půle výpravy stála ve frontě v zelenině. „Ovoce vez-lenina“, hm. Chopok byl v mracích, panorama Vysokých Tater zahaleno oponou. Na Kráľovej Holi – veža televizná – stavěli jí voli – každej vám to přizná.

Ještě pak do Zvolena a nocí na Moravu do Jihlavy. Třikrát mě k Brnu viedli – ešte ma neodvedli – poštvrtej do Jihlavy – a tam mne šaty dali. Ublížili jsme si tolik, tolik?! Vzpomínám marně, vinu nenacházím.

Na mém pase, nejlepším pase v současné Evropě, je dosud sprasený lev pokořený pěticípou hvězdou. Místo kříže má oheň, snad ten Koniášův? Pálíme přátelství, dá se spálit?

Na apríla budu zase v Praze, ve Středních Čechách, v květnu na střední Moravě. Modlím se za rozum, za páteř, za vůli, za lásku a za čestnost. Toho všeho bude třeba, třeba jako soli.

Tak bratříčkové a sestřičky, poraďte jak vyplout z kalné vody nenávisti, jak se zase nebát, jak odložit závist a zlobu, jak být zase sebou. Vždyť jsme to ještě my?

AMERICKÁ NEDĚLE

Probouzím se. Upřímně řečeno, nerad. Je neděle, půl šesté ráno. Kolem je tma, jedeme v podzemí, respektive pod jinou silnicí, vedoucí nahoře nad námi. Ve svítání, jež nastalo před nějakou chvilkou, je vidět okna a zdi, mezi sloupy občas blikne voda. Nebe je neviditelné, v té betonové a skleněné džungli oblohy nedohlédneš. Zahýbáme doprava, těsný tunel, a vpředu svítí světla. Chicagské autobusové nádraží. Ani jsem netušil, že prospím celou jízdu. Lepkavý a rozespalý vylézám z autobusu, skleněné dveře, spousta nástupišť a několik značně nebezpečně vyhlížejících individuí, převážně tmavé barvy, jaký div, jsme na počátku černošské čtvrti. Vylezl jsem na pohyblivé schodiště a vstoupil do prvního patra. První patro je rovněž v podzemí. Židličky pro cestující, mnohé s televizorem pro obveselení. Máš-li samozřejmě potřebnou minci. Upřímně řečeno, neměl jsem příliš chuti sledovati televizní program v řeči, již neovládám. Tři černí policisté, pistolku proklatě nízko, na boku želízka, elektrický obušek po ruce. Na prsou policejní hvězdu. Světový problém vzrůstající zločinnosti zde nečiní výjimku.

Shledávám po kapsách telefonní číslo mých chicagských hostitelů. Nenalézám. Je to k vzteku. Vleka zavazadla odebírám se do kantýny. Za stolem sedí výstředně oblečení černoušci, vysoké, řekl bych gotické klobouky, Robin Hood křížený s výkladní skříní na experimentální pařížské módní přehlídce. Černý do půli lýtek sahající kabát, červený klobouk, zelené kalhoty, bílé boty s oranžovými ponožkami. Ten druhý je celý v kanárkově žlutém, jenom kravatu má zelenou. Pijí kávu.

Jiný, s bílými vlasy a v bílém kuchařském oděvu utírá stoly, projížděv s vozíčkem, naloženým špinavým nádobím. „Ekskjůzmí, sér,“ pravím, „aj dount spoukn ingliš, aj vont tu síserou.“ To jako že potřebuju do Cicera. „Sísrau? Icin Sidy!“ praví on, a pak pokračuje něčím, čemu se pravděpodobně říká američtina. V pauze mezi drmolením jej přerušuji. „Sorry sér, aj dount andrstend. Áj hejv dz pensl,“ jako že mám tužku end pejpr, jako papír. „Jů mejk mí dz mep,“ jako aby mi udělal mapu. Tentokrát nerozumí on. „Háj, báb!“ křikne.

Ta hora, co se na tohle zavolání přivalila, jest dvaapůl metru vysoký a snad pět metráků těžký policajt. No, nechtěl bych se mu dostat do pacinek. Uklízeč mu něco povídá. Koukne na mne, třeba mě chce kousnout, říkám si v té chvíli, poněvadž odhalil zuby. Přidal k tomu koutky nahoru. A je z toho úsměv. Chci mu vysvětlovat, on mávne rukou. „Tu Sísrau?“ ptá se. „Jesr. Plís.“ já na to. Poldík něco čmárá na papír. Koukám na to, co napsal. Pro jistotu mi to ještě opakuje, velké mínění o mé chápavosti pravděpodobně nemá: „Čú bláx fram gryháunštejšn iz Mádyzn evňú. Ju gou, uiz bás mádyzn lájn. Ejty sens. Tu Óstn blvo. Ánd ju Čánždz bás. Óstn lájn. Juándrsten?“

Horlivě přikyvuju. Na Madisonově ulici jede autobus. Madisonlinka. Až na Austin bulvár. A vocaď jede další autobus. Až do Cicera. Ještě poděkuju, a polda mě sprovodí až na ulici, kde mi ukazuje směr. Kolem tmavě šedé až černé mrakodrapy. Nebe se jeví jako malý světlý koláček nahoře. Ulice do kříže, na každém domečku požární žebříky. Mimo jiné, pochopitelně. Silnice silně připomínají matičku Prahu, snad jenom že kaluže jsou poněkud hlubší. A tak stojím na ostrůvku z okoralého a děravého dřeva, uprostřed silnice, tu a tam na mne cákne taxík něco vody, je po dešti a je mi ouzko. Ten špinavec naproti na mne něco volá. Třeba mě chce oloupit. Přijde až ke mně, jenom přes ulici. „Nou bas!“ slyším s hrůzou. „Sandej!“ Autobus v neděli nejezdí. Až v půl desáté, říká na odchodu. A vono ještě není šest. Nu což, Černoušek říkal ve městě. Jsem ve městě? Jsem. Tak teda jdeme pěšky.

Madison avenue je dlouhá. Ne. Avený medisonská je hrozně dlouhá. Lépe řečeno Medisonka je nekonečná. Jdu asi půl hodiny kolem mne ani běláčka, ba ani tvářičky bílé, samí černí, koukají po mně, ztichnou, mluví-li spolu, kolem baráky na spadnutí, papíry, špína, plechovky, rozbité sklo. Pestré reklamy, umyté deštěm hlásají česká jména, polská jména, italská jména. Ale kde je konec Evropanům? Teď tu bydlí černoši, z někdejších Vršovic stalo se černošské ghetto. Slam. V barabiznách, připomínajících mnohdy dosud někdejší výstavnost, okna zatažená špinavými závěsy, leč s klimatizačním zařízením. Bude mi později se dovědět důvody, proč že jsou slamy. A jak vznikne slam. Mrakodrapy zmenšila perspektiva na krabičky od zápalek. Lépe řečeno na krabičky od léků. Kolmo postavené. Madison Avenue to ještě nevzdala, pokračuje a pokračuje. Konečně. Po dvou hodinách ocitám se na Austin bulváru. Madison Avenue pokračuje do nekonečna. Ztrácí se mi někde vzadu zcela perspektivně. Já leč, ejchuchu, stojím na Austinském bulváru. Po pěti minutách čekání přichází ke mně černá dáma. S blond vlasy. „Nou bas.“ praví. „Sandej! V půl desáté.“ Vzdor očekávání mdloby se nedostavily. Seš na austin bulváru, trpím samomluvou. Je osum hodin, máš, milej hochu půldruhý hodiny času. To dojdeš. Přinejhorším. A cestou budeš koukat po taxíku.

Taxíky po Austin bulváru nejezdí. Doraziv na Čermák roud, shledal jsem, že jsem u cíle. Vyčerpán, s ručičkama vytahanýma ke kolenům a s prstíky ztuhlými do přímky, to od zavazadel, pohlédl jsem na hodinky. Bylo půl desátý. Sandej!

(Karel Kryl, 70. léta)

Shakespeare prohlásil v Hamletovi: „Hrajte, jak si to žádá slovo a mluvte, jak si to žádá hra. Jen jedno přitom stále mějte na paměti: abyste nevybočili z mezí přirozenosti. Neboť jakékoli přepínání je proti smyslu herectví, jehož účelem od počátku bylo a dodnes zůstalo, aby přírodě jaksi nastavovalo zrcadlo. Aby dobrotě ukazovalo její vlastní krásu, zpupnosti její vlastní pokřivenou tvář a celé době, jak vskutku vypadá a jaká je.“

Díky tomu a vzhledem k tomu, že v Supraphonu je ohlášeno na 21.3. vydání zbrusu nového kompletu 2 CD záznamu koncertu „Solidarita“ z Mnichova 1982, je možné v památný den 3.3. zavzpomínat rovněž na skutečnost, jak se Karel Kryl v éteru Svobodné Evropy loučil se svým posluchačstvem v pořadu Padesátka pod tóny instrumentálního podkladu Rakovina: „Co vám odtud popřát? Rovná záda, jasný pohled, myslící a kritický mozek, pár přátel, kteří ten pytel mouky v nouzi dají. Přeji vám lásku, protože nenávist je aversem této ctnosti, přeji vám pokoru bez područí a ještě čisté svědomí, které vzniká nikoliv špatnou pamětí, nýbrž statečnou prací a vytrvalou pílí. Mám vás rád, Karel Kryl.“

Karel Kryl: Já ten kříž totiž rád

Nadčasové vzpomínky

Pane Kryle, málo Vás vídáme, málo o Vás slyšíme, proč? Pro mnoho z nás jste se stal jakýmsi živým svědomím a vzorem a je nám to líto. Zklamali jsme Vás?

Bývám málo v Praze, protože ta nějak nemá zájem. Bývám v Redutě, jednou za měsíc. Tam dělám pořad, v malém sále, pro pár lidí, z historie svých písniček. Podobný pořad jsem dělal dříve ve Svobodné Evropě. Možná, že budu podobný pořad dělat ve Slovenském vysílání Svobodné Evropy. Tam mi to bylo nabídnuto a byl jsem shledán nebýti zrádcem, vzdor své neloyálnosti vůči dosavadnímu zaměstnavateli. Američtí šéfové mne zase prověřili, že bych byl „tüchtig“ (schopen), že nejsem bezpečnostní riziko. Tady jím jsem, já zřejmě vždycky budu pro někoho bezpečnostní riziko. Že mě nevidíte v televizi, je zcela normální. Tady se jedná o vkus lidí. Kdyby mě lidi chtěli, řekli by si o to.

Nebo je to tak, že by si lidi rádi řekli, ale už se ani neodvažují. Nebo to může být tím, že si lidi řeknou, ale nikoho to nezajímá, ne ?

To jste řekla Vy. Lidi mě ale mohou slyšet na koncertech, protože jezdím po republice (dosud ještě). Jezdím čím dál víc na východ, čím dál více dál od Prahy, dnes už většinou na Moravu a převážně na Slovensko. Zřejmě „přenabídka hodnotného heavy metalu“ a hodnotného šmejdu ze Západu naplňuje poptávku běžných spotřebitelů. Pravděpodobně panuje názor, že už nemám co říci k současné situaci, ono vlastně je možné vyhrabat pár mých starých písniček a tam to zase všechno máme, takže co bych si vymýšlel. Vymyslel jsem si nové věci, vyšla nová deska s novými věcmi. Prý se neprodává. Tak se neprodává, no.

Že jsem se stal živým svědomím, se nedomnívám. Otázka čistého svědomí je většinou otázka špatné paměti.

Jestli jste mě zklamali? Ne, ne, já sám jsem se klamal. Sám sebe jsem klamal, domnívaje se, že v člověcích v tomto státě (a pro mě je to pořád ještě jeden stát) je větší snaha vybřednout z gubernizace.

Víte u každého exulanta jaksi zůstává hodina „H“ a představa o lidech, které tady zanechal, představa lidských charakterů, vlastností, ochoty se prát a obětovat svůj prospěch ve prospěch větší věci. Zůstává na úrovni toho okamžiku, ve kterém je opustil. Jinou představu o českém národě měl Petr Zenkl, jiná byla představa Ferdinanda Peroutky, jiná Pavla Tigrida, jiná byla představa moje, jiná lidí, kteří byli vyštváni z této země po podpisu Charty 77. Ty představy byly jiné, podle data odchodu z Československa.

Exulant totiž sice má informace o tom, co se tady děje, nicméně nevidí „dvorečky“, to, co tam voní, co se tam hraje, co se tam zpívá. Ferdinand Peroutka měl velice rád bolševické písně padesátých let, protože mu ilustrovaly to, co nevěděl. Věděl o všech zločinech, o všech popravených, nevěděl ale o každodenní idiocii, která obklopovala ucho normálního člověka. To permanentní ohlupování, oblbování, které se táhlo od písní až po komentáře sdělovacích prostředků. Tu drobnou stupiditu neznal. To je to, co jsem za posledních dvacet let ani já neznal a snad proto jsem předpokládal v lidech více demokratického cítění. Nedošlo mi, že jsem už dozrál bezmála ve starce (koneckonců mi jde na padesát). Domníval jsem se, že jsem nezestárl, že jsou tu stále ještě mnozí, kteří pamatují první republiku. Pozapomněl jsem, že těm zbývajícím pamětníkům je dnes přes osmdesát a že generace, které dorostly, demokratické období nezažily. Demokratická zkušenost dnešních šedesátníků pochází vlastně z kratinkého období roku 1945 až 48, kdy navíc byla demokracie značně omezena Národní frontou a zákazem některých stran. Dnes jsou zde generace, které vyrostly výchovou „respektu k vrbičkám“ a spokojenosti se svými „výdobytky“.

Myslím, že kdyby lidé chtěli něco jiného, tak to tu vypadá jinak, tak to už v demokracii je. Demokracie je vláda většiny, neříkám, že je to ideální stav (já jsem spíš pro konstituční monarchii, tam je lepší demokracie), ale dobře: „Máme Demokracii“. Dnes už nemohu po zkušenostech zde předpokládat, že by tady žili lidé, kteří by řekli, co chtějí. „Srazili kufry“, mlčí a domnívají se, že se další „demokraturou“ prolžou, proplazí, nebo třeba prokradou.

Jenomže to není vina těch lidí, že jsem přecenil schopnosti své a dalších. Byl to jen můj omyl, mea culpa.

Je tu ale jisté procento lidí, na které tohleto nesedí. Nepochybně. Jsem tomu rád, proto sem ještě můžu vůbec jezdit. Proto mám ještě zájem o práci tady.

Nejkrásnější výstava, kterou jsem v poslední době viděl, byla na Uhelném trhu. Šel jsem na procházku a popadly mě dvě školní děti za ruce a odvedly mě na výstavu dětských výtvarníků. Byla ve všech prostorách školy a byla to největší demokratická lekce, kterou jsem v životě dostal. Vzalo mě to u srdce a pocítil jsem, že dorůstá další generace, kterou můžeme zkazit. Pokud budeme mluvit o dospělých, nebo raději o plnoletých: zodpovědnost nás plnoletých, kteří jsme prohráli tuto revoluci podruhé, je děsivá. Smutné je, že stále více slušných lidí odchází do vnitřního exilu, vnitřní emigrace. Vytvářejí si své úzké kruhy, své poustevny, jako to dělali dosud. Dokonce lidé, kteří se nebáli dřív, v dnešní vládě staronové struktury (struktuře horizontální, která nemá vertikálu), odcházejí do svých věží, azylů, jak řečeno — pousteven. Mnozí lidé, kteří byli angažováni, například v Chartě, žijí v úzkých uzavřených kruzích, do kterých jen zřídka přijímají nové lidi. To je věc, která mě trochu děsí, ale není divu.

Ve chvíli, kdy třeba ministerský předseda řekne: „Každý rozumný člověk přece ví, že ...“ a následuje jeho demagogie, tak vlastně degraduje všechny lidi, kteří jsou jiného názoru, do role poloblbů. Když je takový přístup provozován dost dlouho (jak víme z působení různých demagogů stylu Göebelse), stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Lidé, kteří nechtějí, aby se stala pravdou, odcházejí do exilu, protože jsou v menšině.

Většina lidí chtěla silnou stranu, jednu zavrhla a zvolila novou silnou stranu, tu jedinou, tu pravou. To o něčem svědčí. Ale: jestliže jsem v menšině, jako demokrat musím se s tím smířit, protože jsem ve volbách prohrál. Ten, kdo demokracii chce, musí být na demokracii zralý. Demokracie je systém, který se musí hlídat, to není žádná „volnost, rovnost, bratrství“. Demokracie je: legislativa, judikativa a exekutiva, které se vzájemně kontrolují a doplňují. Jestliže toto pouto neexistuje, nefunguje, tak můžeme mít tisíckrát volby a máme to tak, jak jsme to měli předtím.

Takže jsme tam, kde jsme byli?

To si nemyslím. My nemůžeme zpátky. Bývali jsme v zemi, kde měli někteří lidé propachtováno. Dnes to mají v majetku. V tom se moc změnilo. Nezlobte se, ale v té době byla Ústřední revizní komise, která aspoň malé zloděje stíhala. Dnes se to neděje, protože je paralyzováno to, čím se vyznačuje demokratický stát — jak judikativa, tak legislativa, tak exekutiva. My si můžeme něco házet do volební urny (to tam hažte popel, je to koneckonců jedno) a není to k ničemu. Jsou dvě vražedné věty pro tuhle republiku: „Nebudeme jako oni“ a „Neznám špinavé peníze“. Svoboda tisku? Jestliže mám redaktory, kteří byli zvyklí psát tendenčně, budou psát tendenčně i nadále, protože „koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“

Je velmi jednoduché báti se, že přijde bolševik s rudou hvězdou na čepici. Pak lehce přehlédneme, že už tu máme toho druhého, který má koneckonců jen trochu jiné výložky. „Komunista“ je stranická příslušnost. Bolševik je charakterová vada. Podobně nacista, fašista.

Ve chvíli, kdy v této zemi není dostatek lidí, kteří by si řekli, co chtějí, dostanou to, co se jim dá.

Někdo chytrý řekl, že optimismus je nedostatek informací. A my přece potřebujeme optimistické lidi.

Co si myslíte o Euroregionech a podobných akcích ?

Mám velice přesné zprávy z Passovského euroregionu, vzhledem k tomu, že můj přítel je tam krajským radou a rozumí všemu, co se tam mluví (umí totiž slovensky). O tom bych se snad nevyjadřoval, to by mě někdo zastřelil. Považuji euroregiony za velikánský podraz, asi jako kuponovou privatizaci. Jsem velmi zvědav, co lidi kuponovou privatizací získají, nebudu to komentovat. Na druhé straně si myslím, že to byla dobrá věc pro tuhle vládu. Nevydělá sice na tom tolik, aby to nahradilo špatné nebo zakázané investice našich ministerstev a jejich osazenstva, ale něco přece.

Na Slovensku mají daleko větší svobodu tisku než v Čechách, protože si ji dokázali udržet. My jsme „vstřícně předposraní“, jak pravil Ludvík Vaculík.

Lidi si svobodu a práva musí kontrolovat sami. To za ně neudělá ani ústřední, ani kontrolní, ani jakákoli jiná komise. Člověk si má kontrolovat pro něj důležité věci sám, to je podstata demokracie, chceme-li ji.

V posledním výzkumu veřejného mínění většina občanů uvedla, že necítí možnost dovolat se spravedlnosti a svých práv. Pocit bezmoci sílí. V čem vidíte příčinu a co s tím „obyčejný člověk“ může dělat — vlastně proti tomu ?

Třeba novinář, jestli je to novinář, tak ví, co má dělat. Jestli je to „žurnaj“ („journaille“)!... Když ho za novinářskou práci vyhodí, tak to je riziko povolání, patří to k jeho práci. Já přece nebudu radit novinářům, co mají dělat. Já jsem to řešil tak, že jsem odešel z rozhlasu a dobrého místa. Domnívám se, že se můžu uplatnit jinde. Když mi nevysílají písničky v rozhlase a televizi, tak jedu na koncert.

Víte, co je tu dnes zase módní? Říkat to, co se tvrdilo čtyřicet let: Když tam nebudu já, bude tam jiný a bude horší.

Na to mám písničku, jmenuje se Jidáš... „když ne my, tedy zradí ho jiný...“ Nemám, co bych k tomu dodal.

Ale to je šílené!

To není šílené, to je běžné. Na to jsme si zvykli, to bylo celá léta.

Bylo to v šedesátém osmém a bude to nadále, dokud se nedají dohromady lidé, kteří to nechtějí a nebudou dostatečně hluční a dostatečně drzí, aby to prosadili. Nebo budem sedět v hospodě, budem kňučet a hrát forbesa.

To je stav společnosti, která si zvolila silnou stranu, zřejmě chtěla vyhánět čerta ďáblem a bude s tou silnou stranou, či s tou koalicí, žít pět let, aby se naučila, co to znamená volit. Nikdo nemá nárok se dnes vymlouvat, že tohle nechtěl. Když si to lidé zvolili, tak to zřejmě chtěli. Ve chvíli, kdy si tato strana dovolí opovrhovat míněním lidu, tak je tu opět: strana má pravdu a je třeba změnit lid. — to je, tuším, Brecht.

To znamená, že myslíte, že příští volby ukáží, co lidé chtějí ? Dojde-li k nim? Já o tom pochybuji. Chce se Vám ještě nám zpívat?

Je to stále těžší. Část lidí si přichází na mé koncerty zavzpomínat, část opět přichází proto, abych za ně řekl to, co oni se říci bojí.

Říkat, že zpívat nám je stále těžší. Bylo by tedy ideální, kdybyste mohl zpívat pro lidi, kteří něco chtějí a co dělají něco pro to, co chtějí ?

Kdysi dávno jsem v Karlových Varech potkal pana primáře Fiedlera. Zazpíval jsem tam své první písničky. Pan primář mně, tehdy hodně mladému klukovi, řekl: „Karle, to jsou moc krásný písničky. Je fajn, že víte, proti čemu jste, ale ještě to chvíli bude trvat, než budete vědět, pro co jste.“

Měl pravdu, to trvalo dlouho. Být proti něčemu je jednoduché, být pro něco, je daleko těžší. Být pro něco, znamená tvrdou těžkou, dlouholetou práci. O tom jsem se přesvědčil. Nedá se vyhrát rychle. Jde o výstavbu povědomí lidí, o které mi jde.

O čem budete dál psát a zpívat, pane Kryle ?

Budu psát to, co jsem ještě nenapsal a o čem ještě nebylo napsáno. Myslím, že to mám tak na sedmadvacet životů. Ale to jen odhadem...

Formulovat věci, v poezii i v próze, kresbou i životním postojem. Mám pocit, že jen pramálo nebylo nic napsáno o opravdové lásce, o vývoji a peripetiích lásky. Je rozdíl mezi láskou — lidí, kterým je šest, a to je erotická láska, i když bez sexu, je jiná láska, když je vám třináct a je jiná láska, když jsme se zamilovali, abychom se brali, a jiná láska je, když děti odrostou a vyletí z hnízda. Láska se vyvíjí, v každém věku má trošičku jinou podobu. Třeba je možné o ní napsat spoustu věcí. Na to mi zbývá zbytek života.

No a pak ještě budeme mít nějaký druhý život a v tom bychom mohli napsat o vztahu chlapa k chlapovi, nikoliv o erotickém vztahu, nýbrž o tom, když se chlapi perou, když se o něco rvou, anebo jsou kamarádi. Dalo by se napsat o dětech, když rostou a máme další kus toho, co ještě nebylo zmapováno. Je spousta věcí, které jsem ještě nenapsal, třeba pohádek, povídání, vymýšlení si o tom, jak vzniklo to které zvíře, popustit uzdu fantazii.

Teď mám před sebou bilanci — vlastně — už jsem s ní začal. Bilanci svého vztahu k vlasti, která už není. Doufám, že to dopíšu. Jde to ztuha, protože člověk dozrává, není už jednoduché psát černobíle, ono těch jemně odstíněných šedí, je čím dál víc. Člověk dokonce začíná být ukecaný, protože se bojí, že by mohl na něco zapomenout.

Chtěl bych třeba také zformulovat pocity lidí, kteří jsou kolem nás. Výpovědi jednotlivých lidí, různých profesí, se kterými se intelektuál setká málokdy, intelektuál ve vládě, či na Hradě už vůbec ne. Lidí od pluhu a od šicího stroje, kteří opravují pumpu na traktoru, železničářů, kteří jdou po práci na pivo.... Zmapovat alespoň kousek tohohle života, na to potřebuji druhý, a možná třetí život a vůbec nemám strach, že bych neměl o čem psát. Budu-li schopen, dá-li Pánbůh, že mi to neodejme. Já ten kříž totiž rád.

Ptala se Pavla Grünthalová

(Vybráno z NN 12,13/1993)