JOSEF WŰNSCH

☼    20.6.1842    ROKYCANY       ۞      20.11.1907    PLZEŇ

V roce 1975 pořádala Československá geografická organizace při ČSAV svůj 13. slet čarodějů v Plzni. Už během příprav přišel jeden z organizátorů tohoto rokování s návrhem, aby při této příležitosti byla informována široká veřejnost o osobnosti a díle českého cestovatele druhé poloviny 19. století profesora Josefa Wünsche.

Josef Wünsch přišel na svět v rodině rokycanského koželuha, v níž bylo kromě něho ještě dalších devět prcků. Už samotný fakt naznačuje, že Wünschovi měli rádi trochu silnější libido a tak nepatřili k lidem, pro něž byla starost o živobytí velkou neznámou, podružnou záležitostí. Naopak. Měli rádi jeden druhého do té míry, až koželuh Wünsch i jeho žena často makali jako zjednaní do úmoru, jen aby mohli něco dát svým dětem na talíř. Přesto, když jim začali někteří učitelé mladičkého Josefa doporučovat, aby dali chlapce na studie, neboť by bylo trestuhodné promarnit jeho nevšední bystrost a nadání, nechali se tím inspirovat. A tak se stal Josef žákem plzeňského gymnázia. Odtud potom přešel do Prahy, kde se po maturitě nechal zapsat na filozofickou fakultu. Také univerzitní studia Josef Wünsch úspěšně dokončil a rozhodl se uplatnit své vědomosti jako pedagog.

Původně měl mladý doktor filozofie v úmyslu vyučovat historii, už během studií však u něho začal převládat zájem o filologii. Do značné míry k tomu přispělo i jeho přátelství se spolužáky Svatoplukem Čechem i s Josefem Václavem Sládkem, později pak úzké vazby na Jana Nerudu a další tehdejší kapacity nejen vybrané literatury. Už jako posluchač filozofie psal Josef Wünsch básně a povídky, nebo překládal osvícené francouzské freaky. Nejedna z těchto Wünschových prací byla už tehdy publikována v českých novinách a časopisecky. Je třeba vyzdvihnout, že přes své německy znějící jméno byli všichni Wünschové hluboce vlastenecky orientovaní a o Josefovi to platilo dvojnásob. Jako mnozí jiní vlastenci a literáti býval i Josef Wünsch častým hostem U Halánků. Tam se zásluhou Vojty Náprstka scházeli kromě jiných i lidé, kteří se vraceli z cest po různých koutech světa a tak nebylo divné, že také Josef Wünsch zatoužil okusit i jiné země než byla ta, v níž se jednoho krásného rána narodil. Mladý filozof tehdy se zaujetím naslouchal vyprávění svého druha medika Emila Holuba, který i U Halánků rozvíjel své plány na cestu do Jižní Afriky. Tak trochu mu záviděl a v duchu si umínil, že i on, jakmile to bude jen trochu možné, podnikne svou výpravu za poznáním. Jak sám později Wünsch napsal, nemyslel přitom na černý světadíl, ani na jiná dosud nezmapovaná místa zeměkoule, chtěl pouze poznat a vidět na vlastní oči, jak žijí lidé jinde ve světě. Tak jak se jim vlastně daří?

Tehdy, na samém počátku sedmdesátých let 19. století, to nebylo nic snadného. Především cítil povinnost vrátit své rodině alespoň něco z toho úsilí, co vynaložila na jeho studia. Měl i jiné starosti. Marně se pokoušel najít si učitelskou profesi přímo v Praze. Když v roce 1872 odjížděl jeho kamarád Emil Holub na svou první výpravu do Jižní Afriky, putoval Josef Wünsch – do Jičína. Tam mu totiž nabídli místo profesora češtiny a němčiny na učitelském ústavu. Přijal je a zůstal v Jičíně celých čtrnáct let. Vyučoval budoucí lektory, podporoval svou rodinu. Jeho touha poznávat cizí země ho však neopouštěla. Své první cesty však mohl profesor Wünsch uskutečňovat pouze o školních prázdninách.

Ta první vedla na sever Evropy. Josef Wünsch tehdy v roce 1874 zamířil přes Německo do Dánska a Švédska. Z cestopisných črt, které potom po návratu Wünsch publikoval, je zřejmé, že vyjížděl na svou prohlídku dokonale teoreticky přichystán. Své znalosti historie severských států dokázal mistrně skloubit s tehdejšími aktuálními poznatky a svými zážitky. Při samotné cestě i při psaní svých cestopisných črt, využíval Josef Wünsch každé příležitosti k oživení někdejších vzájemných kontaktů mezi Seveřany a Čechy, potažmo Slovany.

Tak v jedné ze svých cestopisných črt píše o dceři českého krále Přemysla Otakara I. princezně Markétě, která se v roce 1205 provdala za dánského panovníka Waldemara I.  Devatenáctiletá Přemyslovna Markéta, kterou si v Dánsku přejmenovali na Dagmaru, si záhy získala svým vystupováním přízeň lidu. Jeho hudebníci složili na oblíbenou královnu několik lidových písní, které se dodnes v Dánsku zpívají. V jedné z nich je zaznamenána i pověst o tom, jak v den Dagmařiny předčasné smrti (24. 5. 1213) začaly zvony v celém Dánsku samy od sebe dunět smuteční hrany.

V jiné z Wünschových cestopisných črt zase čteme o věhlasném dánském astronomu, jímž nebyl nikdo jiný než Tycho de Brahe. Josef Wünsch navštívil na ostrově Hven (dnes je nazýván Ven a náleží Švédské koruně) někdejší Brahovu observatoř Uraniborg a neopomněl při té příležitosti připomenout i astronomův pražský pobyt na dvoře Rudolfa II., jeho spolupráci s Johannesem Keplerem.

Již v následujícím roce se profesor Wünsch vydal na opačnou stranu starého kontinentu. Rovněž během prázdnin navštívil Halič, Uhry, projel a prochodil balkánské země až po tehdejší Cařihrad, dnešní Istanbul. A opět se dělil o své poznatky a zážitky se čtenáři. Jih Evropy byl zřejmě pro Josefa Wünsche natolik atraktivní, že se do této oblasti vydal i v následujícím roce, kdy navštívil Itálii a Sardinii a odtud se přeplavil na severní výčnělek Afriky, aby mohl spatřit proslulé Kartágo.

Wünschovy cestopisné črty a obrázky, uveřejňované v magazínech Lumír, Květy, Osvěta, Světozor, Škola a život i v některých odborných zeměpisných listech si během krátké doby našly širší okruh příznivců. Jistě i proto, že mladý profesor byl zasvěceným a vnímavým pozorovatelem a uměl své postřehy a zážitky předložit čtenářům v živé poutavé podobě. I to byl stěžejní důvod, že ho jeho pražští přátelé – literáti začali nabádat, aby své cestopisné črty rozšířil a přichystal pro knižní vydání. Josef Wünsch dal na jejich poznámky až někdy na sklonku sedmdesátých let. Tehdy připravil k tisku knihu, kterou nazval Po souši a po moři. A začal pracovat na knize Pompeje a Pompejané. První vyšla v roce 1880, druhá potom o rok později.

Mezitím však profesor Wünsch absolvoval další zahraniční výjezdy. Znova navštívil Balkánský poloostrov, Dalmácii, Černou Horu, Hercegovinu a Bosnu. V roce, kdy se dostala ke čtenářům do ruky jeho prvotina Po souši a po moři, cestoval po Uhrách, objevoval fascinaci Vysokými Tatrami, potom se vydal z Blavy po Dunaji do Budapešti a k Blatenskému jezeru, zvanému jednoduše Balaton.

Všechny tyto prázdninové cesty ovšem byly pro nezmara Josefa Wünsche jen jakousi průpravou na velkou průzkumnou štaci do končin, které nebyly do té doby sledovány nebo přesně zmapovány. Této myšlenky se totiž profesor Wünsch nikdy nevzdal. A kontakty s Vojtou Náprstkem a s dr. Emilem Holubem ho v jeho záměru jen posilovaly. U Halánků mu posléze vnukli myšlenku, aby se na rozdíl od Emila Holuba nevydával do Afriky, nýbrž do Arménie. Vojta Náprstek chtěl alespoň zprostředkovaně přes agenta parťáka W. ukojit svou touhu po zemi, kterou ráčil kdysi sám poznat, nikdy se však k tomu nedokopal. Když to navrhoval Wünschovi, přislíbil mu i patřičnou finanční zásobu na uskutečnění této výpravy.

K rozmluvě mezi těmito dvěma chasníky došlo někdy v létě roku 1880. A protože Josef Wünsch vzal Náprstkův návrh smrtelně seriózně a začal se na cestu pečlivě balit, nevstupoval již na semestr od podzimu 1881 do sborovny jičínského učitelského ústavu, nýbrž na loď, plující z Terstu do Alexandrie.

Josef Wünsch měl namířeno do Arménie a Kurdistánu, chtěl se však ještě předtím nějaký čas zdržet v Egyptě, který ho přitahoval svou bohatou historií. O průběhu této Wünschovy výzkumné výpravy kolují v odborném tisku poměrně vyčerpávající informace z dob dávno minulých i později aktuálnějších. Ze dvou z nich bychom mohli citovat snad to nejpodstatnější:

Wünsch vyplul z Terstu 25. října směrem do Egypta. Zastavil se na řeckém ostrově Korfu (Kerkyra), kde strávil příjemné dva týdny. Poznal na vlastní kůži význam označení pro Saigon, které Lloyd přidával v jízdních řádech k odplutí lodi: „TEMPO PERMETTENTO“, což znamená – dovolí-li rozmar počasí, jak potom později Wünsch s úsměvem líčil.

Přistáli v Alexandrii, odkud potom odjel Josef Wünsch do Káhiry. Tam zůstal až do března 1882. Zdržel se v Egyptě poměrně dlouho, jednak ze zdravotních komplikací, jednak proto, že stále doufal, že se mu povede projít Saharou a navštívit některá lákavá místa v Súdánu. V Káhiře Wünsch nikterak nezahálel. Shromáždil četné národopisné suvenýry, které posílal Náprstkovi, navštěvoval starobylé památky, obstarával si informace o Blízkém Východě. Během jeho pobytu v Káhiře se ovšem vyhrotila v Egyptě napjatá situace a vrcholilo povstání Egypťanů proti bílým Evropanům. Wünsch se proto přesunul v březnu narychlo do Jaffy v Palestině. Tam věnoval pozornost Jeruzalému a Betlému, zajel k Jordánu i k Mrtvému moři. Z Jeruzaléma se vrátil přes Jaffu do Bejrútu. Tam se sešel s německou výpravou, vedenou archeologem Otto Puchsteinem. Měla namířeno do Mezopotámie. Český cestovatel se přidal k výpravě a pokračoval s ní do Iskenderunu, a potom ještě do kurdské vsi při řece Eufratu, Kjachty. Tam už se vydal samostatně vstříc svým plánům.

Při této příležitosti zopakujme, že i na tuto trasu byl Wünsch teoreticky zdárně vybaven. Již před odjezdem a potom i během pobytu v Káhiře udržoval kontakt s německým kartografem a cestovatelem H. Kiepertem, který působil jako profesor geografie na univerzitě v Berlíně. Ten Wünschovi doporučil, které oblasti by měl zvláště prozkoumat, ponechal mu některé ze svých map, které předtím z Blízkého Východu vydal. Pomůcky k mapování terénu a k určování nadmořské výšky zase poskytoval Wünschovi setník vojenského zeměpisného ústavu ve Vídni Robert Daudlebský, jenž mu dal i potřebné návody k využití přístrojů.

O oblastech, které Josef Wünsch během své výpravy procoural, napsal kdysi dávno PhDr. D. Trávníček článek, ze kterého čerpáme další news:

„Cestu Wünsch nastoupil v roce 1881. V přední Asii dorazil do kurdské vsi při řece Eufratu Kjachty (Alut). Pokračoval na sever do Malatie, kde překročil Eufrat a dostal se až do Chaputu (Elaziz). Odtud se snažil proniknout do hornatého území Dersim mezi oběma pramennými řekami Eufratu, Západním Eufratem (Muradsu) a severnějším Východním Eufratem (Karasu). Nato směřoval do Erzerumu. Pak navštívil jezero i město Van a pokračoval do Trabzonu a do Cařihradu, kam dorazil na podzim 1882. Čekaly ho tam nové informace od H. Kieperta.“

Na tomto místě utneme Trávníčkovu informaci a doplníme ji několika jinými vzpomínkami. Wünschovo putování neprobíhalo tak hladce, jak by se mohlo zdát z telegrafického popisu. Obyvatelstvo krajin, jimiž procházel, se k cestovateli chovalo frekventovaně nepřátelsky. Nabroušeně. Během cesty, jak je potom patrné z Wünschových záznamů, vystoupil cestovatel na horu Beg Dagh (3000 m), v Malatii pozoroval zatmění Slunce, při němž prý Turci pálili ostrými do ďábla ze střech a z minaretů a vůbec tam Wünsch zažíval nejedno drama. O některých svých prožitcích psal potom z Charputu dopis Vojtovi Náprstkovi, v němž kromě dalšího líčí: „Na vsích dostane člověk jen kyselé podmáslí a nepečené černé těsto a něco vařené krupice. Je-li k tomu i několik cibulí, je to již osada náramně zámožná. Noclehy jsou podle toho. Buď na vlastní železné posteli, nebo na holé zemi a na všem, co po ní leze a skáče… Sbírám materiál na opravu zdejších map Kurdistánu, které jsou prapranepřesné. Kiepert mi povídal o některých místech, která doposud jsou naprosto neznámá, ač na mapách jsou zachycena jen což. To všechno bych rád vyšetřil a nakreslil. Vědě by se tím platně posloužilo…“

Po několikaměsíčním pobytu v Cařihradě potom Wünsch uskutečnil druhou část své ságy. O tom však opět víc D. Trávníček:

„Na jaře 1883 vyrazil z Cařihradu na další výzkumy. Vydal se do Tbilisi, na koni do Dogubayazidu a znovu k Vanskému jezeru a do města Van. Postoupil až ke hranicím tehdejší Persie, kde u vsi Salachane spatřil na vápencové skále dobře zachovalý klínový nápis velikosti 160 krát 46 cm. Okopíroval jej. Vídeňský profesor Müller jej rozluštil a popsal ve spisech vídeňské akademie věd, Wünsch zase v Květech. Pak se Wünsch vydal hledat prameny Východního Tigridu. Nalezl je u vsi Meruamen. Našel jeho dvě zdrojnice, vytékající od firnového pole Sunurdag ve výšce 3170 m nad mořem. Východní Tigris pak mapoval až k soutoku se Západním Tigridem. Nato se obrátil k severu do údolí východního Eufratu až k Charputu. Z tohoto města se vydal proti toku Karasu přes Taurus k jezeru Gölčük ve výšce 1500 m nad mořem. Zjistil, že toto pleso leží na rozvodí mezi Eufratem a Tigridem. Jižně od Gölčüku se mu v nadmořské výšce 150 m poštěstilo najít i pramen Západního Tigridu, a to ještě o 150 m výše než se rozprostírá hladina jezera. Vrátil se do Charputu a odtud směřoval proti toku Západního Eufratu ke Gümüšane a dále do Trabzonu. Pak se přes Cařihrad a Vídeň vrátil 15. září 1883 do Prahy.

Odborné výsledky jeho expertíz byly značné. V eufratsko–tigridské pramenné oblasti zmapoval 16 278 km² plochy, nabral cenné etnologické materiály, sídelně a kulturně geografické. Mnoho z toho bylo publikováno jako cestopisné články v Osvětě, Lumíru, Květech; články Wünsch publikoval i v rakouském geografickém plátku, kde vyšly jeho mapy…“

Tolik tedy o Wünschově největší výpravě. Uskutečnil se jeho dávný sen poznat i ty oblasti zeměkoule, které ještě v době jeho putování zely prázdnotou. Po svém návratu se Wünsch vrátil do Jičína, dále tam působil jako pedagog a přitom zpracovával výsledky své výpravy a připravoval další knihy: Z blízka i z dáli – vyšla potom v roce 1888 a knihu s názvem Mimochodem, která byla vydána v roce 1890. V té době profesor Josef Wünsch působil na České státní průmyslové škole v Plzni, kam přešel v roce 1886. Když pak odešel do penze, zůstal v Plzni, kde dál psal své cestopisné črty i odborná geografická pojednání. Navíc se věnoval přednáškové činnosti i jiné osvětové aktivitě. V Plzni založil i studijní nadaci K podpoře pilné studující mládeže. V jejích regulích se říká, že podmínkou k udělení je znalost češtiny, absolutorium některé české školy a dobrý prospěch. Ve své závěti pak profesor Wünsch ještě cosi doplnil: „Kdyby však – čehož bůh uchovej – během času náš národ tak se zapomenul, že by nebylo žadatelů národnosti české, nařizuji, aby slavná obec královského svobodného města Rokycan pro měšťany rokycanské zřídila chorobinec nebo sirotčinec nebo jiné podobné ústavy lidumilné.“ Za tím účelem odkázal svůj pozemek v Plzni i určitý kapitál svému rodnému městu. V době první republiky dosáhla cena tohoto pozemku dokonce astronomického jednoho miliónu korun.