EDWIN EUGENE ALDRIN

☼   20.1.1930   MONTCLAIR (New Jersey)        ۞  a stále se drží při životě jako Košťálek koštující svět

Tiskovka akorát ševelí v plném proudu.

„Aldrin byl muž z masa a kamene, muž solidního zjevu, neviňátko spolehlivé jako traktor, ale operující silou tanku, nudný, nezábavný, téměř prkenný, a přesto s náznakem nevypočítatelnosti, jako by mu po osmnácti sklenkách alkoholu mohly oči zrudnout a mohl se troud chytit do křížku s gorilou, anebo člověka pozvat, aby s ním skákal ze třetího patra jen proto, aby se ukázalo, kdo dokáže po dopadu hodit lepší kotrmelec. Byla v něm stopa rádia, uložená v padesáti psychických a institucionálních olověných obalech, ale byla tam. Snad bylo klíčem jeho oblečení – byl na kosmonauta velmi vyparáděný – svítivě sytě zelený hedvábný oblek, bílá košile, svítivě přesvědčivě zelená kravata. Střetávalo se to s jeho neživotním slovním projevem. Hovořil pomalu, hlubokým, útěšlivě nosním hlasem – jako mohutný reproduktor – tvář měl ostře řezanou a přísnou jako punk věnovaný královně v UK.“

Novinář se díval na jeviště do velké krychle z plastu asi čtyři metry dlouhé, tři a půl metru široké a tři a půl metru vysoké. Uvnitř této místnůstky byly větráky, které foukaly dozadu vzduch do publika čtvrtou odkrytou stěnou, takže dech astronautů se mohl šířit sálem, ale poletující infekce nebo náznaky bacilů k astronautům nemohly na návštěvu.

„Aldrin měl výrazné rysy a světle hnědé vlasy, téměř do bláznivě zlatého melíru. Oči měl zešikmeny trošku dolů jako oči samurajů. Koutky úst se mu zahýbaly v pravém úhlu dolů… Protože Aldrin ve vojenské akademii ve West Pointu skákal o tyči, mohl by si ho člověk velmi snadno zaměnit s koulařem nebo chytačem v baseballu. V americké verzi fotbalu by pravděpodobně zahrál obránce…

Mluvil jako naplno rozjetá zubní vrtačka. Měl pověst nejlepšího fyzika a inženýra mezi americkými astronauty, ale jeho výklad postrádal humornou složku.“

Magneťák věrně reprodukuje jeho tehdejší slova k novinářům: „Na této výpravě máme několik záležitostí týkajících se Lemu. Začneme tam, kde skončilo Apollo 10 se svým fázovacím manévrem. A v tomto bodě, poté, co opustíme velitelskou sekci a přejdeme na sestupnou oběžnou dráhu, nastartujeme poprvé přistávací motor za podmínek dlouhodobého zážehu a odpojení od velitelské sekce. Provedení tohoto zážehu, který bude mít pod kontrolou plastický computer, bude novinkou tohoto letu. Použijeme rovněž přistávací radar a jeho výstupy do compu. Výstupy ve smyslu nových dat o výšce a naměřené rychlosti, abychom se přiblížili k povrchu Měsíce za předepsaných podmínek. Samotné řízené přistání je novinkou v tom smyslu, že podrobně prověří propojení člověk a mechanismus. Nikdy kopal – a zdroj dat stroj. Přistání samotné s konečnou platností prověří přistávací amortizátory a různé systémy přistávací sekce. Posádka i loď poprvé okusí prostředí s jednou šestinou G. Budeme vystaveni teplotním podmínkám, jaké jsme nikdy předtím nezažili. EVA dvou mužů je také úplnou novinkou v našem programu.“ (EVA to znamená měsíční vycházka, lunární špacír, vedle kráterů tam potkáte i poslání od autodafè…)

A hovořil dál o spánku v Lemu na měsíčním povrchu, o zaměřování hvězd, i o problematice startu z Měsíce. O možnosti, že se nepodaří měsíční modul nastartovat, i o celém širokém vějíři různých drah, z nichž některé nemusí vůbec vést zpátky na Zem… down to Earth…

Zatímco Armstrong byl uznávaným virtuózem v létání, který měl navíc vždycky z pekla štěstí, ztělesňoval Aldrin organizovanou lidskou inteligenci. I on dovedl dobře plachtit, i když s Armstrongem se nemohl měřit. Nikdy nebyl zkušebním pilotem. Na druhé straně byl jediným mužem ze všech amerických astronautů, který svou dokonalou znalostí matematiky mohl být směle titulován za živý protějšek počítače NASA. (I když trošku nudný, jako je nudný a fádní šedivý povrch počítačové skořápky). „Jsem přesvědčen o tom,“ prohlásil jeden z jeho kolegů, „že Buzz je jediným z nás, který z hlavy vypočítává komplikovaná letová data pro setkání tak rychle jako palubní mechanika stroje Apollo 11.“

Aldrin studoval ve vojenské akademii ve West Pointu a ukončil ji podle prospěchu jako třetí ve svém ročníku. Členem rodiny amerických astronautů se stal v říjnu 1963 po obhajobě práce o problémech při setkání dvou nabušených a nabručených taky, kosmických těles. V roce 1967 získal další vědecký titul.

Jeden z vědců hovořil o Aldrinovi jakožto o „nejlepší hlavě, kterou jsme až dosud do vesmíru vyslali.“ V době letu na Měsíc měl Aldrin hodnost plukovníka. Byl držitelem rekordu v kosmických vandrech i ve slušivosti skutečnosti u pohybu těch neobnošených jakoby netknutých NASA skafandrech – 5 hodin 30 minut. Patřil k fanatickým presbyteriánům a přátelé se vždy báli rozhovorů s ním, poněvadž v řeči rekordně zhusta omílal příklady a citáty z bible…

Poprvé startoval na dvoumístné kosmické lodi typ Gemini. Bylo to 11. 11. 1966 ve 21 hodin 46 minut středoevropského času a loď nesla označení Dvanáct. Jeho velitelem byl James Arthur Lovell. Byla to poslední loď tohoto typu. Přistála 15. listopadu 1966 ve 20 hodin 21 minut středoevropského času. Let trval celkem 94 hodin a 35 minut. Při vesmírném vandru trvající – jak již bylo poznamenáno – 5 a půl další hoďky, fotografoval Aldrin Zemi a spektra vybraných částí oblohy. Kromě toho spojil kabinu Gemini 12 s cílovým tělesem typu Agena a pracoval na dvou jeho montážních panelech. Nebyl ani unavený, ani grogy opocený, čímž dokázal, že při dokonalé přípravě bude možné s dobrou psychikou ve vesmíru uskutečňovat i velmi složité pracovní procesy a operace moderního druhu…

Na obrazovce se chvěje záznam na tři obří rakety Saturn 5 stojící vzpřímeně jako voják světoznámý provokatér & zbytečný krmič & papaláš úd & kibic & střevo slepejš Pytlík na startovací rampě. Nad tribunami s přihlížející veřejností se rozléhal hlas operátora:

„Jsme za 4 minutou a 30 sekundou v odpočtu – stále je ještě GO. Čtyři minuty 15 sekund – řídící startu nyní informoval řídícího zkoušek startovací rachejtle Normana Carlsona, že má GO pro start. Překročili jsme nyní hranici čtyř minut. Ve tři minuty a sedm sekund přejdeme na automatickou sekvenci. Tři minuty, čtyřicet pět sekund a počítáme dál. Během posledních zkoušek možnosti havarijního přerušení letu mezi několika klíčovými členy obsluhy tady v Řídícím centru a mezi astronauty vedoucí startovacích operací Paul Donelly popřál posádce za startovní tým, nekonečně hodně štěstí a zlomte vaz.“ Tři minuty 25 sekund a počítáme dál. V této chvíli je stále ještě GO. Asi za 10 či 15 sekund přejdeme na automatickou sekvenci. Vše je stále ještě GO. Když Neil Armstrong obdržel přání všeho nejlepšího, odpověděl: „Mnohokrát vám děkujeme. Víme, že to bude dobrý let.“ Povel ke startu přichází. Jsme na automatické sekvenci. Blížíme se hranici tří minut. T minus tři minuty a počítáme dál. T minus 3 – stav všech systémů je v této chvíli GO…

Cíl pro astronauty Apolla 11 – Měsíc. Při startu budeme vzdáleni 350 991 kilometrů. Právě jsme minuli hranici dvou minut. T minus minuta 54 sekund a počítáme dál. Naše indikační tabule ukazuje, že nádrže okysličovadla druhého a třetího stupně jsou nyní pod tlakem. Během poslední minuty zvyšujeme tlak dál ve všech třech stupních, abychom se připravili ke startu… Minuta 25 sekund a počítáme dál. Indikační tabule ukazuje, že třetí stupeň je zcela pod tlakem. Minuli jsme hranici osmdesáti sekund. Přejdeme na vnitřní zdroje proudu v padesáti sekundách. Navigační systém přechází na vnitřní napájení v 17 sekundách a pokračuje k zážehové sekvenci začínající v minus 8,9 sekundy. Blížíme se k hranici šedesáti sekund pro let Apollo 11. T minus šedesát a počítáme dál. Minuli jsme T minus šedesát. Padesát pět sekund a počítáme dál. Neil Armstrong se právě ozval z éteru. „Byl to opravdu hladký odpočet.“ Minuli jsme hranici padesáti sekund. Čtyřicet sekund od startu Apolla 11. Všechny nádrže druhého stupně jsou nyní pod tlakem. Třicet pět sekund a počítáme dál. Astronauti hlásí spásu: „Vypadá to very good.“ T minus 25 sekund. Dvacet sekund. A počítáme dál. T minus 15 sekund, vnitřní řízení, 12, 11, 10, 9, počátek zážehové sekvence, 6, 5, 4, 3, 2, 1, zero, všechny motory běží,  S – T – A – R – T . “

Vyšlehly dva obrovité jazyky současně plné oranžového ohně. Raketa se pomalu začala odlepovat ze zeměplochy k obloze…

Aldrin je druhým člověkem, jehož stopy se otiskly do měsíčního prachu.

„Měl jsem kromě jiného zjistit,“ vyprávěl, „jak se dá nejsnáze po měsíčním povrchu pohybovat. Vyšlo najevo, že je to stejné jako na Zemi – ideální je klást pěkně nohu před nohu. Klokaní skoky oběma nohama současně rovněž nejsou k zahození, ale méně jsem při nich ovládal své pohyby.

Nejdříve je nutno pohybovat nohama docela pomalu; největší potíž nastane, když se chcete zastavit. Musíte si pár kroků předem určit, kde chcete zůstat stát, protože se nemůžete zastavit hned, jak se k tomu rozhodnete, ale po dvou nebo po třech krocích. Ihned také zpozorujete ztrátu rovnováhy, ale to se brzy srovná. Našim následovníkům na Měsíci bych doporučoval, aby si prvních patnáct nebo dvacet minut pohybu na Měsíci vyzkoušeli, jaký způsob pohybu jim nejlíp vyhovuje.

Je zajímavé, že lze jen těžko odhadnout sklon těla. Někdy nevíte, zda se nakláníte dozadu nebo dopředu a v jakém úhlu. Vzhledem k tomu a také vzhledem k zornému poli omezenému přilbou vám mohou drobné půdní nerovnosti připadat jako hotové srázy. Naše batožiny na zádech vážily na Měsíci něco přes devět kilo, ale i tak to člověka táhne dozadu, a musí být proto nakloněn trošku dopředu.

Hloubka stop, které jsme zanechávali na zvláštním prachovitém povrchu, se značně měnila. Místy činila sotva pár milimetrů, ale na okrajích některých malých kráterů byla vrstva měkkého materiálu zřejmě vyšší, takže jsme zapadli až deset centimetrů hluboko…“

Po intenzivní práci se Armstrong a Aldrin vrátili do měsíčního modulu.

Aldrin: „Neil i já jsme lidé spíš zdrženliví, nemáme ve zvyku projevovat nějaké velké emoce. Dokonce i během dlouhého předběžného výcviku jsme si o svých pocitech prakticky docela nic neřekli. Ale jednu chvíli tam nahoře, jenom na chvilinku, jsme se na sebe koukli a vzájemně si poklepali na ramena. Řekli jsme si něco jako: Tak přece jenom jsme to zvládli.

Spali jsme s obtížemi. Já měl lepší místo na podlaze modulu, ale Neil koukal rovnou dalekohledem na Zemi, která vypadala jako velká modrá oční bulva, kuk na spektru. Hlavně teplota nám nedávala spát. Bylo chladno a po takových třech hodinách to už bylo docela k nesnesení. Chladicí systém v našich kombinézách pořád ještě fungoval na jedničku. I když jsme jej nastavili na minimum, mnoho nám to nepomohlo.“

Rozbušky vyprskly svou salvu burácivého ohně ve smíchu podle plánu. Trup Lemu se oddělil od spodní části a začal stoupat. Startovací motor naběhl do devadesáti procent tahu ve třech desetinách sekundy.

Aldrin: „To vám bylo tak nádherné. 26 stop, 36 stop za sekundu vzhůru. Trošku kolísání ze strany na stranu. Jinak klidný hladký let. Tamhle dole je ten náš známý kráter.“

Armstrong: „Frčíme jako po dálnici US 1.“

CAPCOM: „Orel, tady Houston, 4 minuty… všechno ubíhá skvěle.“

Aldrin: „Tady vpravo je teď Sabine… Tamhle je Ritter. Přímo před námi. Ten ale vypadá mohutně, co?“

CAPCOM: „Orle, Houston, vypadáte very good, snad rozšafně.“

Operátor: „Ještě minuta hoření. Horizontální rychlost 4482 stop za sekundu.“

Aldrin: „Ještě 800. Ještě 700. Otevírám hlavní uzávěry. Tlak drží dobře. Ještě 350. Přítok paliva pro start uzavřen. Křížové propojení otevřeno. Vypnuto. GO, Motor je vypnut.“

Operátor: „Rychlost v době zastavení motoru 5537 stop za sekundu.“

Kabina Lemu letěla o něco rychleji než půldruhého kilometru za sekundu po excentrické oběžné dráze kolem Měsíce, přibližně 87 kilometrů od povrchu v nejvzdálenějším bodě a 17 kilometrů v nejbližším bodě…

Operátor: „Řídící letu Christ Kraft poznamenal, že měl pocit, jako by pět set miliónů lidí po celém světě pomáhalo tlačit Orla z Měsíce na oběžnou dráhu.“

Během výstupu na tuto oběžnou dráhu byl Armstrongův puls téměř normální, nepřesáhl devadesát. Aldrinův však vyskočil až na sto dvacet. Bylo to jen jedenkrát za celý let, kdy Aldrinovo srdce bilo o několik sekund rychleji než srdce ostatních dvou členů výpravy…

Orel ve výši 87 kilometrů nad Měsícem zapnul opět motor, aby dosáhl poněkud příznivější rychlosti, což mu umožnilo přejít na vyšší dráhu, odkud zahájil přibližovací manévr ke Columbii. V lodi je očekával netrpělivě třetí člen první výpravy na Měsíc – Collins. Columbia byla v té chvíli o padesát kilometrů vpředu a o třicet kilometrů výš. Za necelé čtyři hodiny od startu se obě tělesa objevila v dohledu. Po vyrovnání rychlostí obou vklouzla velitelská sekce (a žádné skety jako u CZ vesmírných těles) do kotvy Orla. Aby bylo spojení pevné, musela se odpálit malá flaška se stlačeným plynem, která aktivizuje píst, jenž přirazí obě lodi k sobě. Mechanicky se spustí dvanáct zámků. Tomu se říká „pevné spojení“. Ale než tento okamžik nastal, došlo k nenadálému otřesu a lodě začaly kolísat ze strany na stranu. Chvěly se a otřásaly.

Osm až deset sekund trvalo „to peklo“.

Konečně se obě lodi s velkým lomozem setkaly, napevno se spojily a všechno bylo jako mávnutím Harryho P. kouzelného proutku opět „v normě“…

Columbia se po řadě dalších úkolů, po posledním úklidu Lemu a jeho odpojení, vydala na zpáteční cestu. APOLLO 11 přistálo v Tichém oceánu jihozápadně od Honolulu 24. července 1969 v 17 hodin 51 minut středoevropského času. Let trval celkem 195 hodin a 19 minut…

Dva roky po návratu z Měsíce prý Aldrin pocítil, že musí vyhledat osobního psychiatra. Napsal o tom: „Postupem doby jsem se cítil stále víc a víc vyplivnut z provozu. Někdy jsem nebyl s to vůbec aktivně běžet na plný výkon a soustředit se.“

Všechno bylo drženo v utajení. Tajemství však dlouho tajemstvím nezůstalo. Z nervového šoku (jak byla tato diagnóza stanovena) se Aldrin pracně sbíral, až se nakonec zase zotavil. Ale nepříjemné pocity zůstaly jako strašák v poli, v akčním rádiu. V té době byl Aldrin velitelem zkušebních pilotů. Brzy však požádal o penzionování s all inclusive. Jeho žádost byla schválena. Národní hero from United States nějaký čas zprostředkovával svým vzezřením v televizi reklamu západoněmecké automobilce Volkswagen. Pak se s manželkou a dětmi uchýlil do samoty.

V knize Návrat na Zem se Aldrin snažil vysvětlit, co se s ním vlastně racionálně emocionálně stalo. Přistání dvou pozemšťanů sledovalo u televizních přijímačů, jak se odhaduje, asi 530 miliónů lidí, tak to máme asi miliarda a 60 miliónů očí… „Nikdo z nich nemohl tušit, že mě tam, na Měsíci, trápily ledviny velkou bolestí,“ píše Aldrin. „Jen zásluhou speciální úpravy skafandru jsem nebyl zvlhlý. To nikdo zkrátka neviděl. O tom jsem věděl jen já sám.

Představovali nás jako skutečné ideální Američany. Proti těm skutečným nic nenamítám. Ale ideální? Měli jsme vážné problémy. Trápilo nás, že kosmický program byl předmětem zvrhlého politikaření, vnitřních tahanic a konkurenčních potyček, zvrhlého vyřizování účtů.“

Při výkladu těchto slov komentátoři usoudili, že Aldrin přišel o největší triumf ve svém životě tím, že proti očekávání nesměl vkročit jako první na Měsíc, on, důstojník. Že přednost byla dána civilistovi!

Aldrin: „Až po přistání na vodě bylo všechno OK, všechno bylo v lidských silách, i když se musely překonat neuvěřitelné obtíže. Avšak od okamžiku, kdy jsme se vrátili na pevnou půdu Země, můj život se překotil vzhůru nohama. Tím všechno začalo. Stali se z nás reklamní manekýnci, paňáčci, kteří se museli mihnout na všelijakých recepcích a banketech. Dělali jsme reklamu americkému kosmickému programu. Přestali jsme být astronauty v technickém slova smyslu, jakmile jsme po skončení letu prošli karanténou…

…Dlouhodobá karanténa po návratu z Měsíce byla rájem proti tomu, co následovalo později. Když jsem měl promluvit v Kongresu, cítil jsem se jako v rauši. Raději bych byl býval letěl znova na Měsíc, než vystupoval v Kongresu v roli prominentní VIP. Můj projev se zvrhl v pusté nanicovaté fráze. Byl jsem nucen se usmívat a chovat se tak, jak se ode mne strojově očekávalo.

V podobné situaci se ocitali všichni příslušníci rodin astronautů. Cítili jsme se jako pod neustálým dozorem. Před domem nás šmírovali reportéři s fotoaparáty a televizními kamerami. Číhali na každý náš krok a využívali každé příležitosti do sytosti. Moje děti se nedokázaly smířit s tím, že usmívající se a šťastně vyhlížející člověk, kterého vidí na televizní obrazovce, a uštvaná a nervózní ovce, jenž se občas objeví u domácího krbu, že to je vlastně jejich táta… Vzpomínám si, jak to s námi zacloumalo, když jsme se dozvěděli, jak to s námi se všemi dopadlo v magazínu LIFE. Časopis koupil právo zveřejňovat naše vyprávění a materiály o našich rodinách. Na snímcích bylo vidět šťastné a spokojené ženy a děti i manžele stojící hrdě spolu vedle sebe. Přečetl jsem si článek a musel jsem si povzdychnout: Kdyby to tak bylo i ve skutečnosti…

Když jsem ještě sloužil v NASA, neposkytli jsme bez předchozího souhlasu a zpracování (tedy editorského učesání naší verze) ani jediný rozhovor a nesměli jsme napsat ani řádku. Dokonce i naše rodinné fotografie se předem pitvaly v našem tiskovém středisku. Za několik let vznikla prověřená kolekce snímků báječných hrdinů. Astronauti, to jsou přece supermani supervyšlechtění, to jsou ve všech ohledech jen samí slušňáci: železné zdraví, ušlechtilá mysl – ztělesnění všeho nejlepšího. Pravda ovšem je, že ne všichni dokázali být takoví. Na povel.“

Břímě popularity Aldrina pronásledovalo a zbavovalo ho sebejistoty. Nebyl povýšen na brigádního generála, což pokládal za otázku osobní prestiže. Cítil, že začíná v životě dost prohrávat.

„Všiml jsem si, že nejednám na své obvyklé úrovni. Dříve jsem vždy sám věděl, co mám dělat, a najednou jsem potřeboval, aby mi někdo radil. Jenže život vyžadoval své. Nedokázal jsem obstát v dobré konkurenci. Všechny možné utišující prostředky, s jejichž pomocí jsem se pokoušel existovat, nepomáhaly. Tak jsem se obrátil na lékaře a na svého velitele. Řekl jsem jim, že potřebuji pomoc psychiatra.“

Plukovník Aldrin souhlasil s doporučením odejít ze „světla reflektorů“. V roce 1972 své rozhodnutí oznámil a řekl, že se cítí povinen napsat o svých zkušenostech výhradně pravdivou čtivou knihu.

„Řeknu to otevřeně! Nebude se podobat vyprávění otištěnému v magazínu mazaných kokotů Life!“

Aldrin svou zpověď napsal. Její význam charakterizoval takto:

„Při líčení svých osudů možná u někoho probudím odvahu pustit se do řešení problémů, jež samozřejmě má každý člověk, ale stejně tak budu možná varovat lid před nerozvážnými kroky!“

Je nutno objektivně zhodnotit, že Aldrin, i když neunesl tíhu své slávy, přispěl čestně svým dílem k tomu, aby byl splněn odvěký lidský sen, dotknout se čistou botou cizího vesmírného světa. A tím se trvale zapsal do povědomí o usilování pokroku ve prospěch lidstva.