|
PŘÍPAD MIKI PSELLOS
(= ŽÁDNÝ MICKEY MOUSE, LOTERIJNÍ LOS, ČI NEVIDITELNÁ BLEŠKA NEBO JEJÍ ČOKL…)
☼ 1018 KONSTANTINOPOL ۞ 1078 případně 1096 KONSTANTINOPOL
Z pohledu nás, Evropanů, se naším zaviněním a k naší škodě zejména vytratila, až vypařila, až zůstala navždycky nezvěstnou „vytunelovaná“ nesmírně rozvinutá kultura. Ne, fakt nezanikla kdesi v polích, na políčkách polárních ledů za svitu jasné Polárky. Nepohltily ji lačné kusy liány anebo Adély, ani středoamerické džungle nebo pralesy rovníkové Afriky. Nezadusily ji písky některé z velkých pouští, ani netrčí svými ostatky na polovědomí jak hřbitůvek snů v našem sousedství těsném, před očima našich předků, které neviděly to podstatné, protože nechtěly vidět nic nezvyklého. V dosahu jejího naléhavého hlasu, jejž ouška neslyšela, neboť měla zakázáno (nakázáno přísně) naslouchat.
Předpojatost, omezené lpění na zdání vlastní výlučnosti tu konaly paseku všech pasek a dokonaly svou zhoubnou zkázu. Zmizelá kultura něco jako Atlantida, o které bude řeč, byla kultura byzantská. Co si kdo z vás vybaví na téma Byzance? Představa bude mizivá, snad neurčitá. Většině z vás vytane na mysli některé ze způsobných a líbezných děl východní křesťanské ikonografie. Leč, velké bacha! Ikona, kterou si dokážeme přivolat svým vnitřním zrakem, nebude se vší pravděpodobností byzantská, ale jen ruská odrůda. Pravoslavná. Bude náležet rudé Moskvě. Onomu „třetímu Římu“, a nikoli původní Byzanci. Možná, že někdo z nás si vzpomene na řecko–katolické vyznání, ale jeho podstata, vztah k víře římsko–katolické, důvody církevního rozchodu, rozvodu, rozpuštění se v nic, schismatu, to patrně bude neurčité sousto. Asi si uvědomíme, že Byzance jako stát zaplakala pod náporem tureckých Orientálců a čtenáři Stefana Zweiga si možná vzpomenou na drobnou dokumentární prózu tohoto velkého autora o pádu Cařihradu v trosky dne 29. května 1453. Snad se někdy v nějaké paměti s velmi důležitou kapacitou vynoří jména Konstantina Velikého, Konstantina Porfyrogeneta, pozoruhodného kronikáře 10. století na císařově trůně nebo posledního panovníka, který zahynul se svými chrabrými spoluobčany, když bojoval poslední a marný box za spásu svého města, Konstantina Dragase…
…a to bude s největší pravděpodobností vše.
A přece něco: Byzance dala světu bohatou kulturu. Nesmírně rozvětvenou a velmi hlubokou. Kulturu, která si byla vědoma nejen souvislostí s antickým i staro-východním odkazem old school, ale i vlastní odpovědností za toto dědictví. Byla si ho vědoma déle, nepřetržitě, cílevědoměji v provozu, než naše západoevropská bruselská vzdělanost, která se s takovou lehkostí sama prohlašovala za pupek světa. Nebo jen zdobný piercing jako bruselská pralinka? Prapralinka? Linka kam vlastně? Náš obzor dlouho byl, a v podstatě ještě zůstává, obzorem ohraničeným rozsahem útvaru, zvaného ve středověku Svatá říše římská národa německého a toho, co s ní bezprostředně nebo zprostředkovaně souviselo. Tradiční školský dějepis, co kdy kde, a za kolik ztrát vůbec, ale i tradiční západoevropská historiografie se pramálo zajímala o dění východně a jihovýchodně od řeky Dunaj. Východně, ale též výhodně se zajímám o všechny světové strany, které znám. A pokud tedy obrátila pozornost na Východ, pak ne sama v sobě a za sebe, ale vytvořila pro studium Evropy zvláštní specifický obor, škatulku byzantologie, jejíž pozoruhodné výsledky však sdělovali odborníci odborníkům, nikoli pomazané hlavy laikům.
Bylo v tom přesvědčování přesvědčených.
Poučování detailů těch do detailů znalých.
Byla v tom krátkozrakost, která z našeho obzoru vyškrtla vše či téměř vše, co se po století dělo na pomezí Evropy, Asie, Afriky. Z našeho obzoru se vytratila tisíciletá říše, která se rozkládala od jižní Itálie, tedy hraničila bezprostředně s naším světem a to velmi těsně jeho duchovnímu centru, sídlu papežů, takzvaně věčné metropoli Římu, všechny cesty vedou do Říma, přes Via Appia se dá dobře dojít – stejně i dobře zabloudit na scestí, stačí si jen přát, a odtud se táhla přes Řecko do Malé Asie. Trvala od založení města Konstantinopole (dnešní jedenáctimiliónový Istanbul, žádný skrček, ale praskající centrum ve švech) na Bosporu roku 324 Konstantinem Velikým a skončila pádem téže metropole v hrůzném nepovedeném dni 29. května 1453. Obyvatelé této říše nesli s hrdostí a vědomě antickou tradici. Sami sebe nazývali Římany, Romaoci, ačkoli latinsky v romanci udávat tón dovedli jen ti nejvzdělanější, případně nejrafinovanější z nich.
TRADICE A BUJNÝ ŽIVOT
Tito „Římané středověku“ odhodili mnohé z toho, co patřilo k duchovnímu světu antiky. Zaniklo řečnictví, nahrazené kázáním nějakého kazatelství. Dramatické umění bylo zapomenuto a čím hlouběji zapadal literární tvar ke dnu za dne nebytí, tím pečlivěji pěstovali dějepisectví, které se stalo vědou i uměním, jež provozovali i císařové byzantští. V době, kdy zbývalo plných čtyři sta let, než zasedne na český trůn první panovník, který vládne perem, bystrou myslí a dokáže číst, co má číst, Karel IV., jeho face připomínku naleznete momentálně jen na stokoruně, v desátém století u nás temném a tajemném, jako pod svícnem u populistů v čele státu, seděl na byzantském stolci Konstantin Porfyrogenetos, spisující císařpán, který, mimochodem, zanechal i cenné zprávy o slovanských poměrech.
Literární prameny byzantské se tradičně rozdělují do dvou skupin. První tvoří historiografie, což je žánr, který západoevropská středověká literatura neznala. Druhou skupinu tvoří kronikářství. Oblíbená a široce pěstovaná je „světová kronika Guinness records company“.
Teoreticky se Byzantinci historiografií sami nezabývali. Vzali si ji, vědomě a s naprostou grácií od svých předchůdců, antických Řeků i polobohů, tedy polooděných moudrých přátel. Směry v byzantské historiografii, její metodu, určovali byzantští slovesní tvůrcové podle Dionysia z Halikarnassu (žil v prvním století před Kristem) a zásady, kterých se drželi, nejsou v rozporu s tím, co bychom od příkré historiografie požadovali my.
Tedy především nelíčenou nenapudrovanou pravdu.
O historiografii píše Jan Mauropus, že „už její zákon sám vždy k pravdě nepokřivenou větnou stavbou vede ji stabilně“, kterýžto výrok ostře kontrastuje se slovy francouzského spisovatele a publicisty Èmila Péguyho, jenž na sklonku 19. století snad drze prohlásil: „Čtu-li učivo dějin dávných, připadá mi, že čtu prohlášení té vlády, která právě třímá žezlo a hřímá tak, aby ostatní hopsali.“
Můžeme shrnout v tom smyslu, že Jan Mauropus vyjádřil velké přání, Èmile Péguy pak tvrdou a naprostou realitu bez happy endu, před níž jsou historikové tak jako tak postaveni. Nicméně: Byzantinci požadovali od historiografa, aby psal pravdivě a to o událostech, které buď sám prožil, nebo jež načerpal ze spolehlivých svědectví ať ústních, či písemných. Žvásty nebudou nikým ctihodným nebo poctivým tolerovány. Přes značnou dokonalost těchto nároků, které ve shodě s metodou vypracovanou Dionýsem z Halikarnassu kladli Byzantinci na své historické spisovatele, nemůžeme si byzantskou historiografii zaměňovat s moderní vědou o dějinách. A to z mnoha příčin. Především: Byzantinci neznali pojem historické kritiky pramenů. Požadavek, aby historie skýtala poučení současníkům, se přenášel do roviny vyhledávání přímých analogií, bez ohledu na rozdílné dějinné podmínky. Třídní základ dějin byl pojem zcela neznámý a cizí myšlení těch dob. A tak bychom mohli pokračovat ve výčtu toho, co byzantští historikové neovládali a nemohli ani ovládat. Jenže Byzantinci jsou cenní právě tím, co dovedli do dokonalosti, co přinesli a zanechali historickému písemnictví. A tu se ještě pozastavíme, máte chvilku?
V Byzanci velmi brzy narazili na staronový problém „Wahrheit und Dichtung“, čili „pravdoucí útvar v básni“. A rozřešili ho velmi rychle. Fabule, smyšlenka, lstivá drama fáma, fikce a nic než fikce, básnická nadsázka, toť věc poezie, historik má líčit „skutečnou podobu věcí a to, jak opravdu se přihodily“. Ovšem princip „pravdivosti“ v absolutizujícím smyslu je zpochybněn principem „didaktickým“, který nutí historika, aby viděl černobílé pravdy a scénáře. Pohyboval se jako kyvadlo od jedné ke druhé krajní variantě. Ach jo. Tedy od chvalořečení k filipice, k rebelskému pamfletu.
ŽIVOT A DOBA, ŽIVOT MÁ SVOJI SPECIFICKOU PODOBU… JAKO SENZIBILNÍ KUS ŽIVOTA
Co platí obecně, platí i pro jednotlivce. Hrdina této črty, Miki Psellos, je nám znám pouze díky autoportrétu, jehož náčrty roztrousil po svém bohatém literárním díle. Víme, že se narodil roku 1018 a zemřel roku 1078. Druhé datum je sporné a někteří badatelé „prodloužili“ Mikimu Psellovi život do let 1096–1097. Ať tak či jinak prožil na svou dobu život požehnaně dlouhý.
Jak řečeno, co o něm víme, víme od něho samotného.
Ve středověku (vzpomeňme vyprávění o našem kronikáři Kosmovi) to není situace nijak výjimečná a zvláštní. Podivuhodné je, že vůbec známe jméno a víme alespoň něco o jeho nositeli. I když se Byzantinci nechovali k autorství a osobnosti autora tak přezíravě jako středověká západní Evropa, přece jenom pozornost se více věnovala událostem většího společenského dosahu, než se současníkům zdál život pisatele historických děl.
V podstatě známe Psellův život z těchto pramenů: ze smuteční řeči, pronesené Psellem nad rakvičkou jeho sladké matky, ze zmínek roztroušených v jeho hlavním dílem zvaném řecky Chronographia, volně přeloženo Listy letopisů a konečně z korespondence, která se zcela jistě nezachovala v plném objemu psaného proudu. Musíme poděkovat i za to málo uchované energie. Víme, že Miki Psellos se původně nejmenoval Miki, ale Konstantin. Pocházel z nepříliš majetné rodiny, která mu však pomohla získat vzdor všem překážkám na cestě dobré vzdělání.
Na maminku vzpomíná s vděčností, láskou, ale bez sentimentu, který by jeho výroky anuloval. Byl nadaný. Schopnost vyjadřovat se uhlazeně a elegantně, pochopitelně v písemné podobě, jak to žádala Psellova doba, mu otevřela mimořádnou dráhu. Mladičký se dostává ke dvoru Konstantina IX. Monomacha, ovšem tady se objevuje jedna črta Psellova charakteru, kterou sám nezdůrazňoval, ale již můžeme dobře načapat z toho, co je nezaměnitelné a vypovídá o člověku jednoznačněji, než-li jakákoli nemístná slova. Odvahy mladý Psellos dvakrát nenabral. Zato měl vycvičený instinkt, čenich detektiva, kde je pro něj dobře a kde mu hrozí újma.
Ke konci vlády Konstantina IX. Monomacha nebyl císařský dvorec právě nejbezpečnějším náměstím. Intrika stíhala intriku. Skončit s kudlou v zádech nebo ve smrtelné křeči způsobené jedem, v mučírně nebo na popravišti, to byly vidiny, které Psella pramálo lákaly. Dal tedy sbohem dvoru, pozlátku, které se sice lesklo, jako dříve, ale jistotu nabídnout nemohlo a přímo ze středu společenských událostí, politických šarvátek i bitev, mocenských tužeb, odešel do klidnějších služeb rámovaných tichem a ústraním. Z krajnosti do krajnosti, mi tento Miki připomíná Vanillu Ice. Ze dvora císařova do poustevny mnichovy. Z Konstantinopole do kláštera na hoře Olympu v maloasijské Bithýnii.
A jako vyměnil existenci, zaměnil i jméno. Místo křestního Konstantin přijal řádové Miki, pod nímž měl vstoupit do dějin jako jeden z největších středověkých spisovatelů. Vysloužil si od pozdějších staletí přezdívky „Dostojevskij středověku“ a dokonce „Shakespeare středověku“. A tu je třeba se na okamžik zastavit. Podobné srovnání nemohou udělat nic jiného, než mást jako nedobrovolná fáma dobrovolné důvěřivce. Předem vnucující měřítko. Předem dost stíní pohled na osobnost. Nutí, aby se kladly otázky, které nemusí, ba nemají být vůbec položeny. Shakespeare byl dramatikem doby alžbětínské. Žil na přelomu 16. a 17. století. Z této historické základny vzlétl do nesmrtelnosti. Tím je podmíněn, tak determinuje i pohled na svět, který nám bude ještě po věky sdělovat. Dostojevskij je dítě 19. století v carském Rusku, které se musí rozcházet s nevolnictvím. Vychován ochrankou, katorgami, hovoří ze sebe a čistě za sebe. Psellos prožil bezmála celé jedenácté století v Byzancii. Při dvoře, v klášteře, ve školách, úřadech.
Ty tři spojuje pouze velikost jejich odkazu.
Svébytnost tří odkazů, které ukazují společné lidské rysy, to, co v člověku přetrvává, jako jeho nejlepší i nejhorší (nejotravnější) stránka. Jinak jsou těžce dobře nezávislí. A srovnání tedy kulhají na obě nohy, na třetí orgán…
Zdá se, že Miki Psellos se pro nic nehodil méně, než pro život v klidném ústranní. Že málo co mu bylo proti mysli tak, jako klášterní pusto v poustevně. Nebyl s největší pravděpodobností člověkem extra vášní, ale byl extra mužem, který měl rád pohyb, styky s lidmi, měnící se svět, proudící a vyvíjející se ke zdárnému postupu. Klášter mu tedy nezajišťoval nic víc než právě útočiště. Michæl Psellos se narodil do neklidné podvratné doby. Od roku 976 do roku 1077 se vystřídalo na byzantském stolci neméně než tucet císařů a dvě šmrncovní císařovny. Pouhé dělení nám napoví, nakolik krátkodobá byla jejich vláda (krutovláda) a lehce si dokážeme odvodit, že už sama tato okolnost nepřidala na klidu těm, kdo se pohybovali v bezprostřední blízkosti byzantských vládců.
Mimo to se bezprostřední politické podhoubí byzantského impéria znatelně měnilo.
Roku 988 přijímá Kyjevská Rus křesťanství jako státní dogma i náboženství. Zhruba na území dnešní neklidné Ukrajiny vyrůstá Byzanci plnohodnotný a velmi mocný politický partner. V polovině 11. století, konkrétně roku 1054 dochází ke konečnému rozkolu mezi západní a východní odnoží církve. Od této chvíle papež římský, nástupce svatého Petra, ten, jenž se nazývá „servus servorum Dei“ „sluha poskoků božích“ a jenž ze „svatého města“ vládne „urbi et orbi“, neboť městu a světu se vždycky snažil vtisknout svou vůli, bude vládnout pouze té části křesťanstva, která sídlí západně od Dněpru a jižního Bugu.
Císař Byzantský bude prohlášen za hlavu odštěpenců. Tragédie začínají, aniž by si toho kdo valně povšiml. A v této době, kdy se základy daleké budoucnosti prolínají se zmatky přítomnosti, roste Miki Psellos se svým odkazem. Je rétorem, filozofem, historikem, diplomatem. A jako většina našeho národa nedoceňuje to, co je jeho silnou stránkou, co mu nakonec vyslouží a vydobude nesmrtelnost, a přeceňuje pohodlnou činnost, která bude velmi rychle zapomenuta a jež by zanikla, kdyby o ní on sám nezanechal zprávy, kdyby se on nepovažoval za povolaného a vyvoleného, aby zdůraznil, nakolik se uplatnil v politickém jobu, nebo jobovce.
Jako historika si sebe Psellos příliš nepovažuje. Přece však má encyklopedické znalosti barda i lorda. Dát tupcům pocit lordů, být dvorním holičem, mít roztlemenou mordu, a kušnit o ničem, to jemu vážně nepříslušelo za seriózní pobyt na planetě ke službě ostatním pozemšťanům… V době, kdy se střídají císařové, je vždy důležité, aby se uchovávala kontinuita moci jinak a prostřednictvím jiných osobností, než jsou ti nejvýše postavení. Zdá se, že Psellos byl jedním z oněch „nosných pilířů“, sloupek, který masivně přetrvával od jedné vlády ke druhé. A vrcholu své politické činnosti dosáhl za Konstantina X. Duky, kdy se stal vychovatelem prince, následníka trůnu, jenž bude pozdějším císařem Michaelem VIII. A v životních osudech tohoto vladaře se promítnou všechny omyly, které provázely Psellův život, které se nevtiskly pouze do jeho Letopisů. Platón razil výraz „filozof na trůně“. Ideální obraz moudrého a spravedlivého, laskavého a ještě inspirujícího, protože prostě vzdělaného a dospěle chápavého vladaře.
Buď zdůrazněno, že v Michaelovi VIII. se platónský „filozof na trůně“ Michaelu Psellovi nevyvedl. Velký historik, jehož tušivost a vnitřní bohatství sahá v některých výrocích o staletí dopředu až do dob takových humanistů, jako byl Crotus z Dornheimu, Eoban Hesle a druzí a další talenti, byl i nevalný pedagog, takže svéráz. Do duše Michaela VIII. vložil a přenesl veškeré své zbabělství. Váhavost. Touhu, ba potřebu skrýt se v učených diskuzích rozhovorům, jež mu více příslušely jako člověku, v jehož rukou spočívala politická moc.
Michael VIII. zajisté nebyl jedním z byzantských vládců onoho údobí, jemuž se dostalo od Psella vnitřně rozporných rad a do jehož mysli zasel více pochybností, než zasadil jistoty. Psellos byl prostě dítětem své doby. Jako ostatně každý trochu citlivý na změny pořádku. Oč byl vnímavější než jeho okolí, o to víc pochyboval, nebyl schopen ani sám jednat, ani ukázat cestu k jednoznačnému a rozhodnému činu. Jeho svět byl světem nejistot. Povstání, která ukrajovala vnitřní sílu byzantského impéria, téměř nepřestajně, ale v době Psellově zvlášť silně. Hledání kompromisu, couvání vzad, ústupky jednoho na úkor druhého, čemuž se také muselo uhnout, protože tu byl ještě třetí aspekt, to vše se podepsalo na Psellovi jako politikovi, ale také jako spisovateli. Jestliže Psellos skutečně velký politik nebyl a ani být nemohl, pak jeho Chronologie je plna psychologických postřehů, jaké sotva najdeme ve středověké knihařské produkci. Psellos vidí v moderní zkratce, netápe a vidí. S pronikavostí, která zahlédne a jež je dána skutečně největším z největších vyvolených. Aniž bychom přeceňovali, musíme konstatovat, že tím, že náš západní svět zapomíná nebo nechce si poslechnout takové autory jako Miki Psellos, se sám nesmírně ochuzuje. Vydávají-li se jen hlavní spisy, pak pod nimi cítíme onen nesmírný kus ledovce, kterým byla byzantská historiografie, jež si zaslouží větší pozornosti editorské a hlavně čtenářské, vnímavé, kladoucí si svoje otázky PROČ?
Poslední léta Psellova života se ztrácejí do mlhy zapomnění. Snad po smrti svého ochránce anděla Michaela (narážka na Římskou stavbu Andělský hrad a nedobytná pevnost) a.k.a. Michaela VIII. se vrátil do některého z téměř nespočetných byzantských klášterů. Možná. Jisté to nikdy nebude. Jisté je pouze to, že vzdělání vždy okupuje blbá závist a nepochopení nevědomců s klapkami na očích tak častých. A tak i Psellos pro své skvělé znalosti byl vždy považován v lepším případě za astrologa, v horším za černokněžníka velmi zakaboněného čaroděje a v nejhorším i za ďáblova poskoka. A je tedy velmi pravděpodobné, že po smrti svého svěřence a ochránce se raději zdejchl ze scény, aby se vytratil z očí příliš závistivé a tupé veřejnosti. Odešel stár, veliká Star na nebi i se svými pochybami, co bude lepší risknout, a kde je lepší se toho vyvarovat.
POTOM JINAČÍ PRŮKOPNÍK ZVANÝ MIKI FENYŐ, OTEC MAĎARSKÉHO BREAK DANCE A POULIČNÍ SENZACE PRO „FENY“ NAŽIVO, 1984
MIKI FENYŐ: „YE-YE Mr.YELLO“
Bum ble bum ble bum...
jak tomu říkáš?
Bum ble bum ble bum...
nezakoktávej se šampióne...
Bum ble bum ble bum...
neboj se, šampióne...
nemluv o tom
na co čekáš? na povel? skoč, jdi do toho
zmáčkni tlačítko, kazeťák začíná sálat plno nálad
s pozdravem breaku, teď mám i já dobrou náladu
Skupinka uprostřed se zvedla
dav se valí a hemží
ulice je tak divná
hu–ha haha
break, bláznivé nohy dovádějí na zemi
breakují bujně, lidi to strhává do pohybu
bum bum bum ble
chlapík co se sem přidal
má světlou kombinézu na break
tričko na baseball se mu rozpíná po hrudi
tohle jsou minimálně dva roky kulturistiky
jeho styl je perfektní, ten člověk je tygr
pouliční disko ho provází s potleskem
(ženský hlas)
Moje srdce plane k tobě, šampióne
dovolíš mi to?, dovolíš mi to?, vezmi si rukavice
On se vrtí na ramenou, gramofóny se dokola točí
je to sekáč s gumovými rameny
Ye–ye Mr Yello ohohooo...
Ye–ye Mr Yello ahuuhh...
Ye–ye Mr Yello ohohooo...
Yeyeyeye Mr Yello ahahahaaaa...
Hey všichni
Ahaha...
Točte se dokola, točte se dokola, blíží se sem helikoptéra
záda máte na zemi, tak zdvihejte nohy
já to roztočím
ahha počkám si na to
break dance
Ye–ye Mr Yello ohohooo...
Yeyeyeye Mr Yello ahahahaaaa...
Znal jsem tureckého borce
kterej lomil tanec skvěle
akrobat, spirály
kotrmelec, salto v sestavě
hip hop HIP HOP
a non–stop NON–STOP
funky tempo heavy rap
co reflex, to hned skok
a on kluše na žíněnce, text se mu rýmuje
Dunaj se nehne z toho překvapení
tekuté vtipy třeskutě jeden za druhým
indián s černými nohami
lidi jásají, čas rapu skučí
jestli je něco lepšího než tohle, tak si dám ostříhat všechny vlasy
Budapešť Budapešť nebuď tolik líná
hoď se teďko do breaku
Ye–ye Mr Yello ohohooo...
Ye–ye Mr Yello ahuuhh... hey–hey ahhaha
Ye–ye Mr Yello ohohooo...
Yeyeyeye Mr Yello ahahahaaaa... hey–hey ahhaha
MEXICO
Drhnu pohyb s deskou, nahoru dolů
sik–sik–sika to jsou nové taktiky
věř mi, že se nepoškrábe, nic se nepoláme
jenom jsem něco potřeboval na zvýšení nálady
tisíce desek se točí na pláži
zvuky se ozývají zprava i zleva
hromada hudby zazní současně
začněte s deskou a s kazetou
oh, jak je to nudné, když se točí pravidelně
jen to zkuste dopředu a dozadu, to je jediné tajemství
nepotřebujete víc než šikovné škrábání
Pojď a roztoč desku
pojď a škrábej s deskou
tohle je zvuk pro nás, kámo
to je radosti, zastav ruce
Technika, oh, technika
technika, oh, technika
heeey
to je ono!
On hraje cviky na piánu, hopla, TV je hlučná
Mozart, Beethoven, splachování na WC
CD podivně pípá – podívej, tady jak ...
co bude jako mistrovství ve fotbale v Mexiku?
nedovol jim, aby tě hlídali a okřikovali u hi–fi
počítač hospodyně hraje píseň hitparády
rád bych do toho slušně mazácky zpíval
nemohu se koukat na anti–talenty
Pojď a roztoč desku
tohle je zvuk, jakej jsme zrovna potřebovali
uklidni svého fotra, že LP skučí a píská
kámo, tohle není porucha, to je jenom nový efekt
Mexiko, oh, Mexiko – hahahahaaa
Mexiko, oh, Mexiko – heeey
Mexiko, oh, Mexiko
Mexi–mexiko, oh, Mexiko – heeey
Škrabej s tím! škrabej s tím!
Udělal jsem break s vodní pistolí v ruce
vodní kovboj kráčí před tebou, rozumíš?
koukni na vyšplouchnutí, sleduj výstřel jako slova
polož svoje ruce na desku
Pojď a roztoč desku
dovol mi škrábat s deskou
to je radosti, to je radosti
polož ruce na počítadlo, hudba je extrémní
Mexiko, oh, Mexiko
Mexiko, oh, Mexiko
....
Lalalalalalalalalala....
CSILLAGSZEMÜ ÉG (Na obloze hvězda, kuk)
/nejdřív se ozývá robot, není mu rozumět ani muk/
Svatá noc
svatá noc
nastává 7 krát za týden
klenot miliónů očí
svatá noc
Otec sedí v kuchyni, polívka už dávno vystydla
a nechápe, po čem to jeho syn slídí v rádiu
a proč to není dobré v lehkosti a co je dobré na té holce
a proč oni potřebují světlo na to, co on vždycky půjde dělat potmě
Dnes je krása něco jiného než za starých časů
dnes je zločin něco jiného než za starých časů
dnes problémy a štěstí jsou něco jiného,
slzy a nezájem jsou něco jiného
/Robot hecuje/
Tancuj...
přímo tady a teď...
dělej...
LP... break break
Je nádhera pro naší noc
tajemné sny
to by se mi tak líbilo
svatá noc
svatá noc
na cestě po pláži
na bílém kloboučku
přines nám štěstí
a
Žena sleduje skupinku holek před pobočkou pošty
a nerozumí jim, ale doufá, že její dcera si nepočíná tak jako zdejší slečny (hehe)
ale její dcera rychle mastí vzkaz klukovi při vyučování
že musí pro něco pospíchat honem na ženskou kliniku
Obloho s hvězdami – s očima
já tě žádám o to
abys je opatrovala několik tisíců století
obloho s hvězdami – s očima
jak si můžeme rozumět
když tahle planeta není hra
/Robot mluví: ???/
Ulice jsou rozdílné než za starých časů,
dnes tanec je něco jiného než za starých časů,
dnes hudba je něco jiného a čert ví, co je rozdílné než za starých časů
Break!
Dovedeme milovat, ale jinak, oblékáme se, ale jinak
vidíme, slyšíme, bojíme se, jsme pro, chceme mír, ale zase jinak
Svatá noc
svatá noc
nastává 7 krát za týden
klenot miliónů očí
svatá noc
Svatá noc
svatá noc
nastává 7 krát za týden
klenot miliónů očí
svatá noc
Svatá noc
svatá noc
nastává 7 krát za týden
klenot miliónů očí
svatá noc
Stop!
JÓL NÉZÜNK MIKI (JÖN A BREAK) (Sekne nám to Miki, když break přichází)
Break přichází...
break přichází...
padne nám to
padne nám to
break přichází...
ano? tak ANO!
break přichází...
křičte! přidejte se! vztyk!
přidáte? tak přidejte VÍCE!
až z toho budou všichni ohromeni
Není to běžný obrázek
člověk se otáčí na zádech
a není to velká škodná událost
jestli se mu jen trochu asfaltu přilepilo na zádech
nešetřete světlo
tohle je Budapešť těchto dní v noci
vezměte si všichni baterky
vyžeňte pryč člověka s účtem za elektřinu
nech nás na pokoji my tančíme – NECH NÁS NA POKOJI, MY TANČÍME
nech nás na pokoji my tančíme – NECH NÁS NA POKOJI, MY TANČÍME
nebudeš zas ve své kůži, prý postrádáš klíč
hyp–hyp–HYPER
bra–bra–BRAVO
hip–hip–HURÁ
hyp–hyp–HYPER
sik–sik–SIKA
hip–hip–HIPO
Sleduj nás, my máme sílu
zahajujeme novou éru, co děláme teď
my nepotřebujeme pomoc od nikoho
my explodujeme sami z ničeho
jestli tě svrbí chodidlo
jestli tvé nohy byly dost do X
netrap se kvůli žertu
pojď půjdeme na silnici
POJĎ PŮJDEME NA SILNICI
POJĎ PŮJDEME NA SILNICI
POJĎ PŮJDEME NA SILNICI
POJĎ PŮJDEME NA SILNICI
Ahaha!
Break přichází...
break přichází...
break přichází...
to je jen část
tak se zvedněte, shromážděte se v chumlech a povykujte
štiplavá taneční hudba electro
break přichází...
break přichází...
break přichází...
tohle pořád není break
rozšiřování zvuku nové doby do okolí
Dám vám tip, udělejte kruh
přinášíme moderní styl starochu
akrobat miláček zahajuje novou éru
já jsem připraven do akce, nevydržím nic nedělat
svět se otáčí
shromážděte se, shromážděte se, shromážděte se u značky STOP
pojď půjdeme na silnici
POJĎ PŮJDEME NA SILNICI Ha!
jestli jsme nemohli jít na drahá místa
potom jsme udělali na drahých ulicích místo pro oblíbenej tanec
školní zahrada, kryté gymnázium
jiní mohou tady docílit úspěchu
tak se točte jako ruleta
zeď je duet siluet a piruet
tady je už rozhraní na rohu ulice
a já nestojím o průměrné věci
POJĎ PŮJDEME NA SILNICI
POJĎ PŮJDEME NA SILNICI
POJĎ PŮJDEME NA SILNICI
break přichází...
break přichází...
točí se, točí se, otáčí se ještě více, více
zapůsobí, zapůsobí, má ohlas, sklízí to ohlas
pokračujte, pokračujte, nepolevujte
hey–hey
hey
break přichází...
pořád ho není dost
rozšiřování zvuku moderní doby v okolí
break přichází...
break přichází...
hyp–hyp–HYPER
|
