LOUIS ANTOINE DE BOUGAINVILLE

☼     11.11.1729    PARIS        ۞    31.8.1811    PARIS

Já, cestovatel a námořník, jsem v očích sekty pisatelů, kteří v pohodlí svých pracoven nekonečně filozofují o světě a jeho obyvatelstvu a snaží se přizpůsobit přírodu jen svým rozmarům, výmyslům, prý pouhopouhý tlučhuba, žvanil a hlupák.

*

Pod modrou oblohou si vlnami oceánu razí cestu dvě osamělé kocábky. Na palubě první z nich stojí rozkročen sebejistý námořník, ošlehán vichry větráků. Známe jej z několika obrazů, z jeho činů a také z toho, co sám o sobě napsal. Na obraze má upřený pohled a paruku s nepatrným copánkem.

Stojí teď na své lodi a pluje vstříc neznámým ostrovům. A možná i bájné Jižní zemi, o jejíž existenci se zeměpisci již desetiletí nemohou dohodnout. Co tu pohledává? Bohatství? Slávu? Poznání? Zabíjí čas pro legraci? Nečeká jej nic pro ustavičný zmar nešiků a neInspektorů. Svou cestou však posune znalosti Evropanů o této části světa zas o notný kus dál.

Ve jménu francouzského krále Ludvíka XV. putují fregata La Boudeuse a nákladní loď L´Etoile již devět měsíců málo probádaným oceánem. Třináct výprav vykonalo cestu kolem světa, ale jen šest jich bylo objevitelských. Tato první francouzská bude sedmá úspěšná. Doplní bílá místa na mapě a do epochy námořních cest přinese zcela nový tón. Chlapík, který jí velí, se nebude na domorodce koukat jako na exoty, ale bude respektovat jejich lidskou důstojnost. A ani posádky lodí se nebudou v jeho očích rovnat tažnému dobytku, za který své námořníky shazovali mnozí kapitáni „civilizovaného“ 18. století. Louis de Bougainville odloží povýšenost pěkně stranou a nadřazenost své doby a své typické kasty. Stejně jako paruku s napudrovaným copánkem. Lvi salónů nemají na ostrovech beztak co pohledávat.

VZDĚLANÝ MOŘSKÝ VLK JEDNA RADOST

Když se vyklubal na svět, byla již Amerika dávno objevena. Svět již poznal cesty k ostrovům koření a lodě dobyvačných Španělů, Holanďanů, Portugalců a Britů si jej hladově rozdělovaly mezi sebe. Vtloukali jim odmala do hlavy, že je nutné umět urvat to nejlepší místo pod sluncem bezohledně, chtivě a bez zájmu o jeho původní korektní obyvatele. Mladý Louis Antoine neměl jako člen početné a zchudlé šlechty příliš na vybranou, kam se vydat za svou kariérou. Mladí muži v jeho postavení volili vojnu jako řemen. Ale on s převléknutím do vojenského mundúru příliš nespěchal.

Nejprve studoval práva (dvě strany jedné tytéž mince, co se důkazů týče), ale vedle soudních tahanic se zajímal i o matematiku. Ve dvaceti předložil Akademii několik pojednání a za spis o integrálním počtu byl zvolen členem Britské královské společnosti. Určitě by raději volil dráhu matematika nebo diplomata, ale zatím na něj čekala s jistotou jen Kanada.

Francie tu válčila se svým odvěkým sousedem a nasupeným soupeřem, Anglií. V uniformě černého mušketýra sem Bougainville připlul v roce 1755. Válka byla v plném proudu, ale Francouzům začínají docházet  s trpělivostí snílků zásoby, střelivo i víra v jasné vítězství. Louis Antoine se tu proto dlouho neohřeje. Jako pobočník generála Montcalma, těšící se údajně i přízni madame de Pompadour, to byla bomba v sukni, pompa pompézně také nepřehlédnutelná, putuje zpět do vlasti. Má informovat dvůr a ministerstva o vývoji situace. Získat pomoc. Čeká jej však ledová sprcha. Válka doma nikoho nezajímá. Francie zlomila nad svou zámořskou kolonií hůl.

Generálův vyslanec se vrací s holýma rukama. Zklamal. Na dlouhé vysvětlování však už nebude tikat čas. Události dostaly rychlý spád. Montcalm padl, Quebeck se vzdal. Francie požádala o mír a její vojáci opouštějí pevninu a míří zase do Evropy.

Bougainville ještě nějaký čas hájí zájmy své země v Německu, ale již brzy převlékne uniformu. V roce 1762 odchází k námořnictvu.

Moře tak blankytné a překypující bohatostí, když se potopíte a jste jen všetečky. V té době to bylo místo, kde se dala schrastit sláva a bohatství, ale také smrt utonutím mnohem rychleji než na pevnině jiná újma na zdraví. Moře však byla i neprobádaná vodní hladina s malými i většími ostrovy a snad i kontinenty, které stále čekaly na své objevení. I Bougainvilla čeká jeho ostrov. Do té doby však uplyne ještě několik let.

Mladý důstojník má totiž pocit dluhu. On, ne dvůr, i když ten je hlavním viníkem neutěšeného stavu kanadských vystěhovalců, nepohodlných většinové společnosti a živořících v přístavu St. Malo. Nikdo se o ně nestará. Nikde nejsou hosty v domě. Bougainville hledá cesty, jak jim domov vrátit, prapůvodní nemalicherný člověk v tísni v akci. Tím, že jim najde nový. Pro svůj plán získává kamarády, příbuzné, nakonec i šlechetný souhlas vyšších míst. I když je podmíněn množstvím „ale“ a „kdyby“… Francie nemá sice s kolonizováním nových končin pověstnou šťastnou ruku, ale tvrdí-li pan de Bougainville, že ponese většinu nákladů a organizační starosti na svých bedrech… Ministr námořnictva mu dává k dispozici dvě lodě, finanční krytí projektu zastřešila Bougainvilleova společnost pro kolonizaci Malvín.

A tak jednoho smrákajícího se dne v roce 1763 přestaly být ostrovy jen jakousi nevýraznou titěrkou na mapě světa, kdesi hluboko na jihu u patagonských břehů, ale staly se konkrétní skutečností Ráje pozemského. Hrstka přesídlenců i jejich doprovod troufalců s napětím sledovaly ostrovy porostlé vysokou bujnou zelení. Líbily se jim. Překvapení, které na ně čekalo po přistání, bylo proto bleskem z čistého nebe. Na Malvínách se daří růst trávě, vysokému rákosí a vřesu. Není tu však jediný strom!

Co teď? Osadníci nutně potřebují zatopit dřevem. Budou přece také stavět domy, ploty, milíře a cesty. Vypadalo to na služný debakl.

Ale skupinka podnikavých lidí, která sem natrvalo zavítala, má větší odvahu, než bychom měli my zápecníci u PC komponentů. Zůstanou. Bougainvillovi námořníci jim pomohou vybudovat provizorní přístřešky z drnů, nakopou do zásoby rašelinu, která hoří lépe než uhlí.

Když po čtrnácti dnech zvednou lodě kotvy, zůstane na břehu vedle kolonistů – jedenadvaceti mužů, pěti vnadných dam a tří dětiček i vojenská hlídka a Bougainvillův bratránek pan de Nerville. Zvýšil tak důvěru všech zúčastněných v úspěšnost celého projektu. Ale i tak asi nebylo loučení lehké. Moře je vrtkavé a Francie příliš daleko. Kdo ví, co se všechno ještě může semlít.

Lodě se však brzy vrátily. S novými zásobami, s novými troufalými kolonisty. A po krátkém oddechu se vydávají znovu na cestu. Tentokrát do Patagonie, pro dřevo. Tři týdny tu muži pracují prakticky non stop. Kácejí a přiřezávají kmeny, pečlivě vykopou deset tisíc sazenic nejrůznějších stromů různého stáří. Balí je do navlhčených pytlů a ukládají pro sichr v podpalubí. Zelené háje pro Malvíny. Ujmou se?

POSEL POTŘEŠTĚNÝCH VÝRAZOVĚ ŠPATNÝCH ZPRÁV

Pod lodním kýlem se znovu vaří mořská pěna. Louis Antoine de Bougainville opět míří k Malvínám. Tentokrát však jej dělová vřava z pobřeží netěší. Necelé tři roky trvala francouzská nadvláda nad ostrovy. A on ji teď jede prostě zrušit.

Kolonisté se usadili na horké půdě. Španělsko, které dalo souhlas s osídlením ostrovů, by teď nejraději vzalo vše zpátky. Vždyť Francouzi by mohli kontrolovat plavbu Magalhæsovým průlivem! Spojnici mezi španělskými koloniemi v Americe!

Francouzskou aktivitu však sledují stejně nevraživě i Angláni. Stále přece ještě platí rozdělení světa mezi Španěly a Portugalce, i když se již leckde nedodržuje. Jenže co když se každý rozhodne urvat kousek pro sebe? Kde zůstalo právo? A tak se pro jistotu, v zájmu práva, v lednu 1765 vyloďují na kolonizovaných ostrovech i angličtí námořníci a zabírají je pro britskou korunu. Symbolicky. Kusem zorané louky, na který vysejí zeleninu jako celer, brambor, petržel.

To už však Španělsko dostalo skutečně velkou obavu. Diplomatické nóty křižují svět a královské dvory se přou o zapomenutý kus půdy kdesi na jihu. Stovka kanadských vystěhovalců stále nic netuší. Neví, že si Španělsko prosadilo svou vůli.

Bougainville sem tedy přijíždí naposledy. Jaká slova asi volil, když oznamoval královské rozhodnutí? A jak se asi tvářili ti, kterým byl jeho proslov určen? Musí ihned zmizet! Pryč od nedokončené dobře započaté práce, od stromů, které se sotva ujaly. Od citových vazeb na nové prostředí jako naději. Francouzský král je však uznalý, kolonisté mohou vstoupit do služeb nových mocipánů ostrova. A zůstat. Jestliže nechtějí… Španělé je klidně ochotně odvezou, ale kam?

S nechutí a hořkostí opouští Bougainville Malvíny. Přilákal sem lidi, kteří hledali štěstí. A teď se kouká na jeho ruiny… Pár ranečků, které nakládají na pyšné španělské plachetnice.

„Lidské právo pozvedlo v tomto kraji jen slabý hlásek,“ povzdechl si ještě po letech na stránkách svého cestopisu.

DO JIŽNÍCH MOŘÍ

Malvínská epizoda se uzavřela jako kruh Belinde Carlisle. Fregata La Boudeuse teď směřuje ke břehům Jižní Ameriky. Tentokrát se nebude vracet do Francie obvyklou cestou. Počká na nákladní loď, flautu L´Etoile, a pak se obě plavidla vydají na jižní kurs. Znovu k Patagonii a stále hlouběji do bludiště Magalhæsova průlivu.

Plují domů opačným směrem, vydávají se na cestu kolem světa. Měla to být náplast na čerstvý šrám, který utržila francouzská sebeúcta a cit pro spravedlivost nade vše? Král tak splnil Bougainvillovi jeho velký sen. Financuje první francouzskou výpravu do jižních moří. Dvě lodi a čtyři stovky mužů tu budou hledat Jižní zemi a v zájmu zvýšení francouzské prestiže ve světě jej obeplují. Přivezou informace o životě na tichomořských ostrovech, zvycích, ale i zvěři a květeně. Výpravu doprovázejí malíři, ranhojiči, přírodovědci a astronomové. Téměř celý svět již byl dobyt meči a střelnými zbraněmi. Nyní přichází doba k jeho poznání. Doba vědy. Na palubě své lodi stojí Louis de Bougainville a spokojeně nahlíží vpřed na obzor.

Výprava, dostatečně zásobená potravinami i vodou, vplouvá neslyšně do Tichého oceánu. Objeví několik nepřívětivých ostrovů ze souostroví Tuamotu a v dubnu přistane na Tahiti. Po měsících osamělé plavby se náhle ocitají v ráji a v ráži z pěkných žen všude na blízku. Domorodci je přijali jako vzácné přátele, přinášejí jim zásoby čerstvého jídelníčku a nabízejí jim rozkošnost žen, „které si co do krásy tváře nezadají s většinou Evropanek a co do krásy těla by mohly se všemi s úspěchem soutěžit!“ Bougainville zanese Tahiti do své mapy jako Novou Kytheru, u Kythery přece vystoupila z moře Afrodité s velkou parádou.

Chtějí tu strávit osmnáct dní. Osmnáct dní života jako ve snách. Dostatek jídla, hostiny s jucháním a rytmem radovánek. Námořníci na oplátku uspořádají koncert. Pod palmami zní tóny vyluzované více či méně umělou rukou na base, flétně a hoboji. Opět C&M Connections – The Flutes (nesmrtelná hymna pro vaše zvukovody). Na písku sedí houf posluchačů, nahých či polooděných Tahiťanů.

Ale idylka nemá dlouhého trvání. Již po několika dnech musí Bougainville vyslovit nejdrsnější odplatu za celou plavbu. Za vraždu domorodce dává tři námořníky podezřelé z ohavného zločinu vsadit do želez. Starosti mu však nedělá jen ochlazení vztahů s domorodci. Kotviště, které si zvolil pro lodě, není příliš spolehlivé, lana se přeřezávají o ostré útesy. Oproti původnímu úmyslu přikáže zvednout kotvy již po devíti dnech.

Odjíždějí zásobeni čerstvým masem a ovocem, naposledy se ohlížejí po domorodcích, kteří je šli vyprovodit zcela nezáludným způsobem, prostě přátelsky a nezištně. Zaseli na Tahiti pšenku, ječmen, cibuli a jinou okrasnou zeleninu, vypustili párek krocanů a kachen. Už vědí, že se tu před rokem podobně loučili s Angličany, ale netuší, že je toto anglické prvenství postihne i jinak.

Do Evropy je provází Tahiťan Aoturu, který se dobrovolně vydal poznávat svět svých bílých přátel, bohužel však netušil, že může být tak daleko od jeho domova. Jeho jazykové znalosti, které posádce zpočátku usnadňují kontakt s obyvateli dalších souostroví, se brzy nedají využít. Vzdálené kmeny operují na jiných dialektech, a tak Aoturově hantýrce jednoduše nerozumějí.

Lodě plují dál na západ, míjejí Samoa, Nové Hebridy, dostávají se k Velkému bradlovému útesu. Dál se již kapitáni neodvažují, moře je tu příliš nebezpečné a přístav, kde by si mohli odpočinout, musí tedy hledat severněji.

Objevují tam pásmo ostrůvků, které na počest svého krále nazvou Louisiády, pak Šalamounovy ostrovy, z nichž jeden dodnes nese Bougainvillovo jméno. Bloudí neprobádaným mořem, s mapami, které tu neplatí a s tenčícími se zásobami potravin. Několikrát přistanou, přírodovědci seberou množství zajímavého materiálu, ani kreslíři neotálejí, ale pro natankování zásob se ostrovy nehodí. Zdejší domorodci jsou útočná a hlavně nedůvěřivá verbež. Mezi posádkou se množí kurděje, ale také pohlavní nákazy, které na Tahiti zapustili angličtí námořníci.

Bougainville striktně omezuje příděly potravin, všem dopřává jen stejným dílem. Jsi hubenej nebo masívní kus námořníka, máš to marné. Při tomto hladovém putování však musí řešit i patálie jiného druhu. Námořníci se dušují, že sluha přírodovědce Commercona není kluk, ale dívčina. Hříšníci musí na přímý dotaz přiznat barvu, a tak se dívka v mužském převleku, jejíž jméno ve svém cestopise Bougainville z taktických důvodů vynechal, stala první velkou dámou, která obeplula svět.

Plachetnice, plné nespokojených a churavých námořníků bez špenátu k večeři, kličkují mezi ostrovy, míjejí Bismarckovo souostroví, Novou Guineu, ale spásný přístav s kýženým dobitím zásob a energie pořád nikde na obzoru. Situace je den ode dne zoufalejší. Všechny zásoby jsou již na nule, musí nutně přistát. Ale kde? Kapitáni se znepokojeně radí se svým velitelem. Jsou ve sféře holandského vlivu. Jak je uvítají v tomto stavu pokročilé zbědovanosti? Ale Bougainville se již rozhodl. Cílem jsou Moluky. Prvního září přistávají na ostrově Buru.

Holanďané se zdráhají přesně podle očekávání poskytnout Francouzům v nouzi jakoukoliv úlevu a pomoc. Obě země spolu sice neválčí, nicméně příjezd dvou naléhavých lodních případů tu považují za velkou drzost. Bougainville má však na lodích mnoho marodů. Přece se nevzdá po prvotním neúspěchu. Vydává se za rezidentem ostrova a ten nakonec neochotně kývne na krátký pobyt. A co víc, pro důstojníky a vědce uspořádá hostinu – jednu večeři. Ani nemocní kurdějemi nepřijdou vniveč. Zeleninka, kterou zde dostanou, pochází ze soukromé zahrady rezidenta ostrova.

Odpočinek všechny nakopne. Je již naloženo maso, ovoce i rýže, která jim musí nahradit chleba. Když lodě zvedly kotvy, na Molukách si oddechli. Nikdo tu nestojí o to, aby další oči příliš zvědavě přihlížely do zdejšího hospodaření.

Francouzi ještě na chvilku spustí kotvy v Batávii, ale již pospíchají. Na Jávě se rozmohla úplavice a šílené horečky.

ÚČTOVÁNÍ JAKO NA BERŇÁKU

Konečně se objevuje na obzoru dlouho kýžená a vyhlížená terra domovina. I´lle du France. Tady jsou již skoro doma, na francouzském výsostném území. Konečně se dozvědí, co všechno se za tři sezóny jejich nepřítomnosti doma semlelo. Čeká je tu uctivý obdiv, ale také loučení. Část vojáků, kteří výpravu doprovázeli jako ochranka, opouští palubu. Také přírodovědec Commercon se svým sluhou scházejí ze schůdků na břeh se všemi ranci. Odejdou z lodi, ale ne z Bougainvillova života. Commercon nazve jeho jménem jednu z nejkrásnějších tropických rostlin, kterou objevil v lůně přírody. Kaskády bílých, červených, růžových, oranžových a fialových květů, které jsou jen vlastně barevnými lupeny obklopující nenápadný kvítko květ, zdobí v tropech leckterý plot, zídku stavení nebo loubí. Commercon tedy složil Bougainvillovi nesmrtelnou poklonu. Kdo ví, jak zapeklitý problém to vlastně velitel výpravy v jeho životě vyžehlil.

V březnu 1769 se výprava vrátila do Francie. Nečekal tu však na ně nadšený jásot. Bougainville nepřinesl svému králi k nohám žádnou kořist, žádnou bohatou kolonii a jména, která si kapitáni obou lodí zaznamenali do svých map, tam již o několik měsíců před nimi zapsali i Angličané. To, že Bougainville, astronomové Vernon a De Bouchard svými výzkumy přispěli k upřesnění hydrografie a topografie Tichého oceánu, vznešenou společnost v salónech příliš nezajímá… Pan de Bougainville tvrdí, že obeplul celý svět. Ale jak to myslí, když vůbec nebyl v Číně??

Jedině Aoturu vzbudil výraznější haló. Ale i tady se na Bougainvillea snášejí výtky a nedorozumění hraného vzteku. Když upřesňuje, že na Tahiti žijí dva národy, proč tedy nepřivezl ukázat zástupce toho hezčího? Ubohý Aoturu. Přál si poznat svět svých přátel a teď tu s ním zametají div ne podlahu. Jeho velitel něco takového čekal, a pokouší se o zázrak. Vysvětluje, trpělivě, znovu a znovu, dokolečka s dobrou vírou. Leč marně. „Lidé kladou otázky jako soudci, kteří se již dávno rozhodli vynést svůj hrozný ortel. Ať už odpověď zaslechnou, či nikoliv, stejně ten rozsudek vyřknou.“

Po několika útrapách a měsících svého pařížského pobytu se Aoturu vydává znovu na cestu. Vrací se domů. Na I´lle France mu mají vypravit loď. Bougainville na to obětoval třetinu svého majetku, přispěli i jiní kurážní fandové. Fregata se již nakládá potřebným nářadím, semeny, dobytkem, dárky pro ženy. Všechno se to může ostrovanům totiž šiknout. Ale loď, přichystaná na cestu, k Tahiti nezamíří. Aoturu skoná dřív na aortu, než se mohl se svými dárky vydat na cestu k příbuzným do daleka.

V té době již Louis Antoine de Bougainville dopsal svůj slavný cestopis Cesta kolem světa a se závistivci a posměváčky (ach jo!!!), kteří mu nedávali pokoje (krucifix hernajs fagot!) se vyrovnal několika energickými zásahy na tělo a na držku, že jeho pěst pocítili dokonale na nevybíravém čumáku. Ví, že jeho cesta urychlila přípravy plavby kapitána Cooka, Angličané ji nepodcenili tak jako sniví nebo až moc dobrodružní Francouzi, ale o jejím zopakování již neprahne. Vrací se k námořnictvu, miluje šum moře, ale na objevnou cestu se již nevydá nikdy víc.

Účastní se osvobozovací války amerických kolonií. Nějakou dobu velí brestské eskadře. V roce 1790 odchází do výslužby.

Politické poměry v zemi se změnily. Pátrač po svobodě a po rovnosti pro všechny lidi světa se náhle ocitá za mřížemi jako nějaký lotr. Francouzská revoluce mu přičte k tíži krátkou náklonnost krále Ludvíka XVI. Bránu deptajícího žaláře mu uvolní až nástup Napoleona k moci.

Vrací se k matematice. Zabývá se úvahami o přípravě vědecké expedice, která by se vydala k pólu. Ale vysmějí se mu takové bláhové statečnosti. Prý že na takové cesty je ještě čas. Svět je zatím stále ještě okouzlen hřejivým Tichomořím. Stává se prezidentem sekce fyziky a matematiky při francouzské Akademii věd. S cestami definitivně seknul i ve svých průkopnických myšlenkách. Umírá po dlouhém životě v roce 1811. (Dožil se dobrého věku, takřka téměř 82 let…)

Milan Rúfus, dávno spornej jako já :-)

MLČKY

„Až sa Ťa spýta... “

„Kto spýta?“

„Až sa spýta

on, nemý v Tebe,

Teba: – Čo si žil? –

odpovieš mu?

Tá žitá mierka žita

čo Ti vydá?

Len holý súčet chvíľ?

I trochu múčky na chlieb s ľudskou soľou.

Čo odpovieš?

A nebudeš sa báť?“

„Sporný som vo všetkom.

No v jedinom nie:

Bolo,

bolo mi dané mnoho milovať.“

O POTŮČKU

Jeden zelený břeh

s druhým břehem sešívá

voda, jasná voda,

bystrá, krouživá:

jako hbité prsty

na strunách loutničky

brnká o kamení

svoje písničky.

Večer ústy pstruhů

šeptem vypráví

o hvězdách, co s rosou

prší do trávy.

KAMIL MAŘÍK: JAK SE DĚLÁ SAD, SVÉPOMOCÍ, NÁPOMOCNĚ SVĚTU…

Semeno stromu,

které držíš v dlani,

je jenom mikrotečkou

osudu,

který se přiznal,

že ho láska brání

bez otřepaných slov

a bez studu.

Semínko, šťastné

přítomností,

vidí už slunce

a vidí i svůj stín,

ale být stromem,

vábnou skutečností,

znamená víc –

znamená z rozvalin

růst a nemít čas

na hlad a strach.

A teď se snaž –

kopej, létej a zpívej,

zaklínej slova,

chléb a práh,

doprostřed plamenů se dívej...

Máš přece semínko!

Máš plno plánů

Jsi šťastný

svojí přítomností,

opilý, smělý,

plný elánu.

Za malou chvíli

přijdou hosti.

Nalévej víno –

bude sláva!

Máš jenom semínko. Zatím.

A co s ním dělat?

Proč vlastně slavit?

Jaká sebechvála

Tě k tomu

vlastně vedla?

******

Plamenná slova

nedokáží

zapálit les.

Ještě snad srdce,

i to na chvíli.

V baráži

osudu jsou k tomu třeba ruce.

Víš, ruce, které

drtí kámen,

pohladí syna,

s železem se bratří,

ty dělné ruce,

které do kamen

přiloží vždycky,

co se patří.

Nikdy ne semínko.

Když už, tak kousek lesa.

Udřené, plastické

jak mapa velehor

podepřou toho,

kdo už klesá,

a udeří,

když cítí vzdor.

******

Být stromem

lehké je.

Žít, klíčit,

růst a růst,

polykat slunce,

vzpírat závěje,

být tichý o hodech

a vychutnávat půst,

neboť i v něm se roste

a – strom to ví –

snad víc,

než v krásném jaru,

které prostě

vytáhne všechny

z nohavic.

Být semínkem

je naděje.

Milostiplná,

doufajíc,

že určitě nás

zahřeje

budoucnost, bdící

v chvíli svíc.

******

Sad nejsou jenom

stromy, semena.

Sad, to je také

pálit staré listí

a – i když těžce –

opřít ramena

do větví, které

s nenávistí,

škodolibě

a s pýchou Mefista

našeptávají

divná slova,

uzená dýmem jedu.

Čistá

je voda, jasná řeč

člověkova.

Tak tomu budiž

i v dny budoucí.

******

To je sad.

To ať je sad

po věky věkův.

Stromy, kvetoucí

uprostřed města

– bílý vinohrad –

jsou naší chloubou.

Bývá těžké

porazit starý strom,

vzít na něj pilu, nůž.

Starý má sice ovoce.

Ještě,

ale ten mladý už.

I to je sad.

Tichý sadařův pláč,

neboť ví, že se to

musí stát.

Ve jménu života.

Sadař ví, co je zač,

a jestli jeden strom,

anebo celý sad.

Není to kruté,

je to tak.

Ve jménu celku

otevřít mladý přívod

a na stromě zas

bude zpívat pták,

tak jako včera

bude slavit život.

******

Zaklínej slova,

do plamenů se dívej,

buď šťastný

novou přítomností.

Aby byl život,

musí být i pád. Zpívej!

Za chvíli přijdou

hosti

posedět pod koruny

stromů.

Podej jim plody

sytosti i hladu,

aby se mohli

šťastně vracet domů

po dobré práci

z Tvého sadu.

MANTRONIX – London Heaven

WE WENT to Heaven, and it looked like the Bronx. Wall-to-wall black b-boys, hoods, whistles, and two unprettified lads doing their thing against a tinsel-rain backdrop of. Inscrutably bad taste. It could have been any uptown youth centre. British soul fans generally have to wait years before US acts make it across the Atlantic, but Mantronix- a clubland name to drop the last six months- were in town before their first album had been released here, and well before most of the music press had registered their existence.

Liggers were scarce, as the grassroots fans jammed the house. A skull-buzzing sound system exaggerated the undulating rhythmic contours and the violence of Mantronik’s cutting. The homeboys freaked. Nothing is quite what it seems. The self-referential egopumping of hip-hop conceals the music’s real democracy. Mantronix at Heaven was a party, not a gig, and the music belonged to the people. With Mantronik naturally locked to the wheels of steel, and McTee rapping in front of him, Mantronix were visually a yawn. But if they didn’t act like stars, the crowd did, creating their own event around the music Mantronik constructs from stolen Europop rejects – groove pirates to the last (wo)man.

Nothing is quite what it seems. McTee’s cheekly verbals are rhythmically closer to Smiley Culture and Papa Levi than the „Hotel, Motel, Holiday Inn’ brigade. When Mantronix throw in those ever-popular jingles- ‘Fresh is the word’contains one not unlike „Force MDs meet the Fatboys – MC Tee’s flattening, nasal delivery renders their incessant jollity tauntingly arrogant.

Mantronix started well hard with the five great cuts from their debut album. After that they tended towards sameness. As music and as an event, tonight was often stunning and, for that first half hour, fresh was undeniably the word, Mantronix the name.

Simon Witter

Source: NME 1986.

FRESH MADNESS

Mantronik: Independent in every sense

„NOT bad for a twenty-one year old from New York", he says and I am inclined to agree with him. It was around this time last year that a new funk/rap duo hit the black music scene like a whirlwind with their first major single release „Needle to the groove". Then they followed it with an album, „The Album" that spawned hits, real hits – and the notion that the music world had discovered for itself a supreme new talented called Mantronix.

Of course, that wasn’t the end of it because the young man who provides the music and production for their innovative sound, Mantronik, went on to lend his talent (and, most importantly his name) to a series of projects that all benefitted considerably from the Midas Touch. Artists like Dhar Braxton, Joyce Sims, T la Rock, Just Ice and Hanson and Davis all released tracks that simply added to the kudos already being Bestowed upon him, and now that esteem has almost reached gratuitous stage with the release of Mantronix’s second and yes, best album, „Music Madness". „It’s weird", he also says, and again I’m on his side. When I first spoke to Mantronik. A year back on the phone, the voice at the end was very quiet, perhaps quite a lot nervous and most answers to my questions were littered with stutters and ‘ums’ and ‘ahs’. One relatively quiet debut, „Fresh is the Word" for Sleeping Bag, had obviously not prepared him for the sort of off-pat soul searching required to deal with the glare- or as it was at that time- the glimmer of publicity. But that was a year, that was, and now the guy linking up with me across the Atlantic from his company Sleeping Bag’s uptown New York Office was speeking with the confidence of a man enjoying the knowledge that the rest of the world has now caught up with his talent.

ALTOUGH compulsively the sort of person who doesn’t stop working on ideas and making Mantronik concedes that ’86 his year, was beginning to catch them a reality, up with him. „You see, although I kept going, the problem I’ve run into Sleeping Bag is that anything I worked on would be capitalised on by using my name. So Joyce’s record was big, so was Dhar Braxton’s and my first thoughts on this way was that people would simply yet fed up with my name. "But now I’m really finding that the biggest problem is finding time for my girlfriend and friends and that has really made me sit back and think. „I don’t live and breath the music – I enjoy the company, going out, having a few beers and I’ve made a conscious effort to this more. But even then, if I’m out some place, I get hassled by people who want me to do something for them". Thankfully, though, Mantronik has not come to the begrudging conclusion that the simply can no longer be normal. „I’ve just finished remixing „Who Is It" for a single and I’ve remixed a Just Ice track and I’ve just completed Joyce Sims new single, „Life–Time Love", and my brains are fried. Now Sleeping Bag have said ‘enough – more production….time for a holiday’ and it was a thing I was not about to argue with." Nevertheless, later on in the conversation, he confirmed that on Christmas night he’d be playing a gig so he is certainly some sort of disciple of the work ethic but says „It is only now more work because I have to think harder. Physically, the pressure is no greater now than it has been for a while and I’ve always enjoyed it."

IN CONTROL? I think so because, although he is technically staff at Sleeping Bag, he commands virtual director status and even as we spoke on the phone was constantly throwing directives over his shoulder to a series of callers. Sleeping Bag know what they’ve got here, and he seems to have all the rope he needs. Indeed, so at home does he seem with his highly potent independent label that there wasn’t a hint of reservation in his voice when we discussed and apparently inevitable progression (regression?) into a major label deal. Inevitable, it seems, will never enter into it. „Yeah, I’ve had offers… but look at the Jellybean – „Nail It To The Wall" (Stacy Lattisaw’s recent single) didn’t do shit over here. „And the fact is that I can make more money working for an indie because the major will be taking money that could come to you and doing it on ads and promotion and marketing.

Our marketing is our name. „But the truth is I was never tempted because I don’t want people expecting of me- producing when someone says ‘produce’. No that pressure I couldn’t stand because I know when you get into that system you are in hock to the company. I’m living well- I’m buying a new appartment in Manhattan and in Miami – and it’s my money. I’m not borrowing, I’m not living off some enormous advance that some major waved under my nose then having to pay them back for the rest of my career. What I’ve spent I’ve got, and I’m in control." He also has a strong argument specifically from the artistic side because one man who did go with a Major – Russell Simmons and his Def Jam label’s liaison with Columbia- has resulted as "Russell now hates it. being a major. He’s coming to Sleeping Bag and asking them to put out stuff the company wouldn’t put out. „In a place that size he is just a smudge whereas before was on top of it all, doing well and controlling his own destiny. Potent advice tempered whimsically with the fact that Mantronik then spoke of „a few deals – no details yet" to be realised in ’87 with the Devil Major. Committed and blessed with integrity he may be but „I don’t work with bullshit people – I think I have now got the right to expect certain things. My name has worked for other people and so it should work for me" – so not ‘too’ much compromise should be expected from this place.

YOU may getting the impression that because, as I say, Mantronik now talks like a man thrust into greatness , he also rather keen to enjoy the limelight that tends to follow it around with a plethora of wattage. But enjoying talking about his vocation should not be mistaken for enjoying his profile because „being on stage is cool but with the whole media thing I’m always in the foreground and I’m trying to get away from that shit" is said with as much, indeed more conviction than any of the other conversation you read here. His rapper MC Tee, is so good that he’d be a star in his own right if he wasn’t (simply?) the voice on the Mantronix records. However, there is no one more appreciative of T’s ability and stage presence than Mantronik and the way he describes his work on stage is possibly the best insight into his passion for making music and not particularly all the fringe things that accompany it. „You watch me on stage, my eyebrows are knitted together with concentration because, when we’re performing, we go with the flow. „I really don’t have anything to do with being visual because I am up there to do my own thing. I can’t smoke a joint, I can’t take a drink before a show because there is so much I have to worry about and make sure is right. "Up there, the only thing that matters is the music," he says. And elsewhere, I reckon that is just about the case too.

(MW)

Source: Blues & Soul 1986