http://www.youtube.com/watch?v=SRy8Z5iZJgs

Captain Rock – „Cosmic Blast“  jen ne žádný balast a žvást…

GEORG FRIEDRICH HÄNDEL

☼   23.2.1685     HALLE                ۞     14.4.1759     LONDON

Litoval bych, kdybych svou hudbou lidi jen bavil; přál bych si činit je lepšími k obrazu jejich.

Georg Händel, tělesný lékař vévody Augusta Saského, vážený amtschirurgus ve městě Halle, byl ve svém oboru statečný muž. Dokázal to nesčíslněkrát ještě jako bradýř a ranhojič v armádě saské i švédské. Amputoval, tahal kulky z těl a hojil sečné i bodné rány s rozhodností člověka, který renesančně věděl, že jeho pacienti nemají co ztratit. Když se mu podařilo spravit vévodovu zlomenou ruku, nic nestálo v cestě jeho slibné kariéře. Svou odvahu prokázal ještě na prahu stáří; jako vdovec, bylo mu jednašedesát, se oženil s pannou Dorotheou, dcerou pastora Tasta, které bylo něco málo přes třicet. Celkem výhodný věkový rozestup. Z tohoto na první dojmy nerovného, ale zřejmě šťastného svazku se narodil chlapec, druhé děcko v pořadí, jemuž dali jméno Georg Friedrich.

Takže Béďánek Georg nebo-li učiněný velikonoční beránek, nemající rád beďary asi jako každá jiná kůže. Šťastný, ale přiznejme i ve svých rozhodnutích kategorický otec, pohlížeje do kolébky si určitě nepomyslel, že z malého uzlíčku vyroste velký hudebník. Nalajnoval mu dráhu jinou: buď bude lékařem nebo – ještě lépe – právníkem, a dlouho nemínil připustit, že by to mohlo být jinak. Příkazu vyštudovat na muže zákona šerifa Evropského se mladý Georg Friedrich neodvažoval protivit ani po otcově smrti …ale to předbíháme.

Zatím není synáčkovi úctyhodného chirurga z rohové pavlače domu U zlatého jelena ve Velké Mikulášské ulici ani pět let a podle pověsti se prý často ztrácel na půdě, kde odpočíval starý spinet. A tam si potichounku hrával. Nikdo ho neučil, a přesto ovládl klávesnici tak dokonale, že se při jedné otcově návštěvě u dvora odvážil usednout ke kostelním varhanům. Uslyšel ho vévoda a když si zjistil, že by z malého hudebníka měl být de jure jen právník, znalec paragrafů a omluvenek za přečiny majetné šlechty, napsal (podle mravů své doby onikaje) starému Händelovi: „On nesmí hřivnu svého syna zakopat, on ji musí svědomitě rozparádit! Pamatoval si to! Budu se na jeho syna poptávat!“

Rozkaz je rozkaz. Medikus se sice svých plánů na synáčkovu budoucnost nevzdal, jen svěřil výchovu nadaného kluka znamenitému varhaníkovi a skladateli hudebního puzzle Friedrichu Vilému Zachovovi. Pod výchovou Zachovova se Georg Friedrich rozvíjel s rychlostí kosmických kočárů a brzy ovládl nejen několik nástrojů, nýbrž pronikl i do tajů komponování. Když mu bylo jedenáct, nabídl mu braniborský kurfiřt peníze na cestu do Itálie a přijetí do svých služeb.

Co tomu říkají, Händel?

Amstchirurgus neříkal nic a poslal chlapce na gymnazijní drezúru. V roce 1697 zemřel a syn pokračoval ve studiích. Přihlásil se dokonce na univerzitu a teprve, když se cítil DOSPĚLÝ, neodolal nabídce stát se ve svém rodném městě varhaníkem se skladatelskými a učitelskými nejlepšími úmysly. Měl značný úspěch. Celé Halle chodilo naslouchat jeho improvizacím na královském nástroji. Bylo na něj pyšné a on sám se těšil veliké úctě a vážnosti. Ale sotva uplynulo Vaše výsosti hudby dvanáct měsíců, pověsil kantořinu (a s ní i studium) na hřebík a namířil si to do Hamburgu.

Proč zrovna tam?

Dozvěděl se, že svobodné a nikomu nepodléhající bohaté město přeje umění. Že se tam soustředili význační umělci a hlavně, že tu existuje pulsující operní tyjátr. A opera – ta Händela jako smooth operátora lákala snad vůbec nejsilněji.

V Hamburgu se potkal a brzy spřátelil s Johannem Mathesonem, kterému bohatství dovolilo věnovat se koníčkům – zpěvu, dirigování, skladatelství a literatuře (přeložil do němčiny Robinsona) a ten mu dohodil fleka druhého houslisty v operním orchestru. Händel byl na výsost spokojen, pracoval ve své ráži. Ocitl se v centru hudebního života a dychtivě sál do sebe vše, co mu připadlo zajímavé. Zajel si do Lübecku poslechnout slavného varhaníka Buxtehude, díval se pod prsty šéfu opery Reinhardu Keiserovi, považovanému dnes za původce zpěvného, dramaticky nosnému recitativu německé opery, navázal kontakty s básníkem a libretistou Christianem Postelem, který mu napsal text k Pašijím podle svatého Jana. A právě to bylo jednou z příčin rozruchu a počáteční roztržky s Matthesonem. Ten těžce nesl, že se pan Georg osamostatnil, že už ho nežádá ani o pomoc ani o radu. Jednoho večera pak došlo k vystoupení hysterie, který upoutal (a také rozesmál) celý Hamburg. Dávala se Matthesonova opera Kleopatra. Autor zpíval rovněž roli Antonia, a tak H♪2O perlivý Händel zaujal místo u polokouzelného cembala, odkud řídil celkově sehraný orchestr. Jenže – Mattheson si odzpíval své a jelikož do konce díla zbývala navíc ještě nějaká ta minuta, řítil se do orchestřiště jako frajírek na hřiště, aby Kleopatru dodirigoval. Sklidil by trojnásobný aplaus – jako skladatel, jako zpěvák i jako dirigent s vlohami. Narazila však tupá kosa na ostrý kámen, Händel ho odmítl k cembalu pustit a obecenstvo se stalo svědkem pořádné hádky, že vzduchem lítaly urážky. Nakonec došlo na facky a na kordy, tekla někomu z nich červená? Jako rajská při večerním kulturním dostaveníčku ráje? Ne, souboj o čest naštěstí skončil bez zranění, Händla prý zachránil knoflík na vestě; kolegové se snažili oba soky usmířit smírným tónem, nakonec se jim to zadařilo, jenomže po někdejším přátelství byla veta.

Snad to našemu rodákovi z Halle k něčemu pomohlo, aspoň jako reklama na smooth operatorRing hudební kantilénu bez vyřizování účtů. Osamostatnil se a rozmáchl se vpravdě gestem génia. Napsal operu Almira a dostavil se famózní neplaný úspěch. Zkomponoval Nerona – a opět úspěch. A pak najednou měl Hamburgu dosytosti dost. Byl podzim 1706, když se na pozvání Fernanda a Giovanniho Mediciů a vyzbrojen doporučujícími dopisy, rozjel s vášní v plánu do Itálie. V kapse mu cinkalo 200 zlaťáků, to mělo pro začátek stačit.

Zastavil se ve Florencii, ale na poprvé tu neprorazil. V Římě však hudbymilovné panstvo zaujal s pověstí virtuozity od Cæsara. Uplatnil se především jako hudební myslitel a bylo módní zvát mladého Němce do nejpřednějších salónů vychované i zachovalé krásy. Händel zdomácněl v palácích nejvyšší aristokracie s ohromující samozřejmostí. Rychle se naučil zvučné italštině a bez problémů komponoval skladby, které se posluchačům páčily.

Teď se už mohl vrátit do Florencie a také to udělal. A když zde uvedl ve známost svou operu Rodrigo, ukázalo se, že bezpečně odhadl vkus a požadavky italského obecenstva, srdečnost a nekonečné pochopení významu radovat se a umět žít. Získal si uznání a přízeň. To první představovalo stovku tolarů a stříbrný servis od vladaře, to druhé lásku vášnivé primadony. Koneckonců nebylo se čemu divit – začal být slavný a oči ohnivých Florenťanek se zalíbením spočívaly na urostlém šnitzelovi, který dokázal svou hudbou dojímat i vzrušovat, Orfeovi našeho století stát nablízku, jak ho potají nazývaly.

Další zastávkou Händelovy cesty (dnes bychom mluvili o turné) po Itálii byly Benátky se skvělým operním divadlem, kde se seznámil s Domenicem Scarlattim, jehož popularita se dotýkala hvězd. Jejich přátelství pokračovalo i v Římě, kde oba umělci často soutěžili v tehdy módním sportu – kdo je lepší ve hře na cembalo. Síly měly fakt vyrovnané. Snad jako legendární Jaromír Jágr a Martin Straka na tenkém ledě s nelehkým posláním probojovat se k puku a nasázet víc gólů do protivníkovy branky. Místem ušlechtilého soupeření jim byla exkluzivní společnost Arcadia, jejímiž členy byli kromě umělců vévodové, knížata, kardinálové ba i tatíci platící papežové. Na půdě Arcadie se konaly skvělé večery poezie a ještě skvělejší koncerty – premiéry nových skladeb, ke kterým přispěl svou hřivnou pochopitelně také Händel. Vypráví se, že jednou jakýsi poeticky založený prelát začal recitaci básně, jíž opěvoval umění Orfea ze země za Alpami. Georg Friedrich okamžitě reagoval a verše rychle zhudebnil, jako Marián Varga něžně nezničitelnou nahrávku s úžasnou pokorou Daniely Bakerové vedle Karla Kryla: Dvě půle Lunety aneb Rebelant o lásce.

Vyvrcholením Händelova italského působení bylo uvedení jeho opery Agrippina v Benátkách. Očitý svědek vypráví, že „posluchači si vedli jako šílení, puštění ze řetězu dohledu moralistů, potlesk a vřava Viva il caro Sassone! (Ať žije drahý Sas!) nebraly konce. Velkolepost díla je omráčila, jako kdyby do nich udeřil Hrom!“ A tak se zdá, že neomráčen zůstal jediný skladatel toho večera. Byl při svém uměleckém bohémství založen realisticky, pravý muž lidu, vůbec ne nekňuba. Pochopil, že v Itálii se už naučil všemu, čemu se naučit dalo, a že nastal čas vydat se po vlastní cestě a po vlastních nohách. Proto odolal lákavým nabídkám i z vysokých míst, aby setrval tam, kde je (pod nimiž, pravda, se ukrývala marná snaha předělat protestanta Händela na zbožného katolíka, což by jistě přispělo slávě boží) a celkem rád se vymanil z takových zlobivých pokusů, když přijal místo dvorního kapelníka u hannoverského kurfiřta.

Bylo mu pětadvacet, léta sbírání zkušeností tedy mohla skončit radostně. Itálii dal definitivní sbohem; nicméně ve svém ranku zavazadel si do nového působiště vedle vlastních partitur vezl díla Stradellova, Scarlattiho, Corelliho a dalších vlašských nesalátů, pouze mistrů. Vlašská opera mu byla ještě souzena na dlouhých třicet roků.

*

Na začátku 18. století platil hannoverský dvůr za „nejuhlazenější a po všech stránkách nejvybranější prospekt perspektivy z celého Německa“, jak tvrdí tehdejší znalec, francouzský abbé Tolland. Bylo tu však cosi, co se Händlovi příčilo skousknout lehce. A tak brzy požádal o dovolenou. Rozjel se sice napřed domů do Halle, kde se setkal s matkou a sestrou, pak však poručil obrátit kočár do Düsseldorfu, kde prožil část podzimu, a odtud, místo do Hannoveru, si to zamířil přes Holandsko do Anglie ke královně.

Anglie byla v těch dobách ekonomicky nejvyspělejší civilizací a centrem šťavnatého měšťanského osvícenství. Měli tam rádi Boha a modlitby, dobré skutky, dobré vize. Vzmáhající se kapitalismus nabízel podnikavým subjektům spoustu výhod a nebývalé pohádkové zisky. Do podnikatelské sféry se dostalo umění jako takové a i divadlo, i když hudební život se po smrti geniálního Henryho Purcella (ano ۞ anno 1695), vrcholného zjevu anglické barokní music 2 joy, ocitl jaksi v krizi s nápady, co dál. Chyběla tu prostě silná osobnost Purcellova typu. Tu objevil schopný ředitel diva-divadla v Haymarketu Mr. Hill v Händelovi, který právě přijel a seznamoval se s Londýnem jako cembalový a varhanní improvizátor, free style champion. Byl zřejmě dobře informován o skladatelových úspěších v Itálii, protože mu (a libretistovi Rossimu) zadal novou operu na milostnou epizodu o Armidě a Rinaldovi Torquata Tassa, to Vám byla extra klassa.

Hill měl skvělý čuch. Opera byla napsána za čtrnáct dní (!) jako ošacení pro nejvybranější dámu jako od té nezapomenutelné návrhářky Blanky Matragi… a opera při své premiéře se stala hnedka nejkrásnějším dárkem k Händlovým šestadvacátým narozeninám – ovace nebraly konce. Mimochodem jestliže dnes už se jen zřídkakdy s tímto dílem štěstěny potkáváme, jedna z árií, Lascia ch´io pianga (Ponech mne ve prospěch pláče), zůstává napořád v povědomí hudby laškujících lidí na celé planetce: patří totiž vůbec k nejslavnějším áriím, jaké kdy zazněly na operních jevištích.

Se zjevnou nechutí putoval Händel dnem a nocí zpět do Hannoveru, aby splnil své závazky ke kurfiřtu Georgovi. V Londýně, kde divadlo bylo záležitostí širokánských vrstev, se rozhodně cítil lépe jako nezávislý delfínek na vlnách perlivé H♪2O… hip hop již před lety. A tak brzy požádal panovníka, aby znovu, bez ohledu na smlouvu, mohl odcestovat, kam si zamane. Svolení dostal pod podmínkou, že se po „rozumné lhůtě dovolené absence“ vrátí zpět. Co si každá ze smluvních stran pod tímto termínem představovala, se už sotvakdo dozví. Faktem zůstává, že roku 1812 je Händel opět v Londýně a na návrat už vůbec nepomyslel. Když se pak shodou náhod po dvou letech stal Georg Hannoverský anglickým panovníkem, muselo být jeho hofmuzikusovi víc než trapně. His Majesty mu mohl pořádně zatopit jeho rozjetou kariéru, tak slibně pružnou zejména v Anglii. Neboť Georg Friedrich, sotva znovu přicestoval do Londýna, přijal pozvání lorda Burlingtona a na jeho zámku se zařídil se vším všudy jako doma. Pustil se do práce na dalších dvou operách, šlechtickým obdivovatelům věnoval celou škálu menších skladbiček a královně Anně lichotivý zpěv, za který obdržel objednávku na další díla a vzápětí doživotní rentu 200 liber ročně, mohl jen konstatovat, yes, takové všimné beru.

Nový král Georg velkoryse přehlédl, že Mister Hændel, jehož Te Deum při korunovaci ve svatojakubském chrámu vyslechl, je tentýž der Herr Händel, kterého na „rozumnou lhůtu“ vyslal na zájezd. Se zájmem vyslechl další jeho operu Amadigi a nadobro ho vzal na milost za překrásnou Vodní hudbu, provozovanou na Temži při panovníkových projížďkách na čerstvém vzduchu. V té době žil skladatel u vévody Chandosa a v přepychovém prostředí zkomponoval na slova Johna G. dílo, které dodnes rádi posloucháme a dívky u něj vrní blahem, Acis & Galathea, příběh lásky a střežící žárlivosti, kdy jednooký gigant Polyfémus zamorduje milence své vyvolené nymfičky. Ten se však stane potůčkem, aby svým zurčením vyprávěl kolemjdoucím o nenaplněné touze dlouze. Bohové a hrdinové antických bájí nabízeli množství vděčných námětů, které skladatelé s precizností rádi zhudebňovali…

V roce 1720 vzniká v Londýně Královská hudební akademie a Händel se stává jejím poslušným uměleckým ředitelem. Dnes můžeme přemítat, zda neudělal error, když se pustil do podnikání – Royal Academy of Music byla totiž akciovkou, které v první řadě záleželo blaho na zisku… Händel pátrá po zpěvácích, zkouší s orchestrem, píše operu za operou (Radamisto, Ottone, Giulio Cæsare, Tamerlane, Rodelinde), musí drsně bojovat s nevybíravou konkurencí a navíc s rozmary svých pěveckých hvězd. Vypráví se, že při jednom výstupu se zpěvačkou Francescou Cuzzioni (ta vám ale byla kočka) ji chtěl prohodit oknem. A když soupeření mezi Cuzzioni a další nadějnou primadonou Faustinou Bordoni vyvrcholilo, musel libretista nové Händlovy opery Alessandre vybavit Alexandera Velikého dvěma milenkami, aby obě dámy dostaly stejnou životní šanci předvést nepřekonatelné umění zvědavému světu. Nepomohlo to – Francesca a Faustina se na scéně Královské akademie za vydatného hecování publika zcela nekrálovsky handrkovaly, až si po chvilce vjely do vlasů.

Při svém operním podnikání se Händel vědomky nevědomky dostával i do centra politického boje za lepší příští volební období různých partají. Král Georg Hannoverský zůstal v zemi lordů cizincem. A proti cizím vlivům byly namířeny i určité společenské kruhy, zastoupené některými šlechtici, ale především vychcanými obchodníky, šmejdy, rejdaři, průmyslníky a také umělci. Sympatie tudíž ztrácela také italská opera. Velkou ránu jí zasadila slavná Žebrácká opera skladatele Christiana Pepusche (mimochodem též Němce) a libretisty Johna G. Před zraky diváků namísto vznešených hrdinů, zpívajících extended své árie o vznešenosti svých citů, defilovali zčista jasna pobertové, gauneři, lechtivé dámy, žebráci, špatné vzorky ulice a vrahouni a zdařile karikovali zvrhlou formou velké italské zpěváky – dokonce za zvuků Händelovy hudby. Dílo vzbudilo rozporuplné reakce puritánů, avšak obrovské nadšení protřelých anglánů (a vzbuzuje dodnes, když podle něj napsali v roce 1928 Třígrošovou operu mokré čtvrti pan Brecht s panem Weilem).

A Händel, když se jeho akciovka ocitla na pokraji krachu, poprvé kapituloval. Ale nevzdával to; s podnikatelem Heideggerem promptně založil novou společnost. Svého partnera si však, zdá se, nezvolil moc optimálně. Heidegger nebyl na výši charakterově ani mravně – měl za lubem vytřískat z takového konsorcia se známým impresário zvaným bombardino co možná rychlé prachy. * Konsorcium (společenství, kombinace obvykle dvou nebo více velkých mezinárodních společností, vytvořená pro speciální a omezený společný účel). Světí snad účel prostředky? Händel navíc stále věří italské opeře. Angažuje nové zpěváky a komponuje. Uvádí na scénu Pora, Ezia, Zuřivého Rolanda a další kusy. Nechává bez valného zájmu, že stále častěji se hovoří o hudbě s anglickou mutací. Nedbal ani dobře míněné rady, kterou mu upřímně tlumočil dlouholetý přítel Hill: „Jsme toho mínění, že byste se konečně měl zbavit italských pout a uznat, že naše english je pro operu dostatečně zpěvná“. Pokusil se sice uvést v Haymarketu anglické oratorium Ester, ale se zlou se potázal, když Heidegger po úspěšné premiéře natáhl vstupné ve chvíli, kdy vláda stanovila nové sazby daně ze soli, tabáku a vína. Navíc církevní hodnostáři protestovali – pokládali příběh z bible hraný na jevišti za znesvěcení výkladu písma svatého. Jedno ke druhému, bylo toho prostě příliš. Nicméně Händel se zase pokusil o nemožné. Začal hrát v nově postavené budově Covent Garden. Pro zdejší soubor vytvořil Alcinu a další opery. Zabředl však do maléru s neporozuměním u korunního prince a tím ztratil královu přízeň. Zpráva, že má údajných 10 000 liber nasekaných dluhů na sekyru a hrozí mu tudíž nevyhnutelná šatlava, ho srazila na kolena. Následoval záchvat mrtvice, zákonitě, Händel totiž rád konzumoval velké množství cholesterolu a zapíjel to alkoholickým de luxe výběrem, a byl, řečeno současným jazykem, značný tlustoprd.

Ale jak byl neústupný, co se italské opery týče, takový byl i vůči své nemoci. Nenechal se tím odradit. Dozvěděl se, že prameny v Aachen navracejí zdraví ochrnutým údům. I vysedával v koupelích celé hodiny, snažil se rozpohybovat svůj handicap a navzdory prognózám všech lékařů se uzdravil. A s tvrdošíjností jemu vlastní se znovu pustil – do italské opery. Ještě dnes jsou obdivovatelé krásné hudby u vytržení nad úvodní árií krále Xerxa ve stejnojmenném dramatu, oslavující šumící platany v parku. Cítil nový příval tvůrčí energie…

Toto vzepětí ale dlouho nefungovalo. Zásluhou svých nepřátel, šílených intrik, šílených pomluv, šílených pamfletů, ale i své neústupnosti se znovu ocitá na dně. Nedokázal se v pravý okamžik přizpůsobit a příliš často hlásal své čisté mínění do očí kurviček, které rozhodovaly. Bylo jen otázkou času, kdy narazí. A také že narazil. Jeho koncerty byly vědomě přehlíženy. Třebaže nad prázdným sálem zažertoval: „To nevadí. Tím líp se tu rozezvučí má hudba!“, nebylo mu dobře u srdce. Nakonec upadl do vleklé depky; uzavřel se do sebe, nechtěl s nikým jalovým hovořit a vyhýbal se i prověřeným přátelům. V tomto stavu se mu dostala do rukou předloha k jeho později nejslavnějšímu dílu Mesiáš. Našel v příběhu sebe sama. A kupodivu se nepokusil o národní anglickou operu, po níž se tolik volalo, nýbrž navázal na tradici zpívaných „plays“ (aín´t no shame in my game, mega–game for sure) a kostýmovaných představení bez mimiky a gest pěvců, nazývaných „masques“. Vytvořil pozoruhodný typ oratoria…

Mesiáše dostal do rukou koncem srpna a dokončil promptně s pověstnou pečlivostí 14. září 1741. Tušil, že napsal věc, o které se ještě po čtvrt tisíciletí bude hovořit s nejvyšším uznáním? Určitě – a proto se nevděčnému (šílenému) Londýnu po muzikantsky pomstil: premiéra se konala v irském Dublinu. Úspěch to byl značný. Náhle byly zapomenuty všechny zbytečné výtky, jichž se mu v posledních letech adresovalo.

A Händel pochopil, že našel, po čem celý život usilovně bažil. Jako v horečce komponuje další své monumentální hudební fresky, v nichž protivníky i spojenci biblických a antických postav je prostý lid: 1743 Samson, 1744 Semele, 1745 Hercules, 1745 Belshazzar, 1747 Judas Maccabæus, 1748 Joshua, 1749 Šalamoun, 1750 Teodora, 1751 Jephata… A Hudbu k ohňostroji a další neméně prskavkovité skladby. Nejvíc se do myslí lidí zapsal Judasem; tedy jen chudákem, jakým vždy bude životní omyl zvaný krutokopal… sbor Hle, přichází sígr a ne po Německu vítěz, odpovídal cítění Angličanů v pohnutých válečných momentech.

Uprostřed práce na posledním oratoriu Händel oslepl. Psal se rok 1751, kdy se naposled zahleděl do notového papíru. Hudbou se však pořád naplno bavil. Chodívá si zaimprovizovat na katedrálních varhanách a očekávají ho mnohatisícové davy, aby s úctou vyslechly jeho umělecké poselství. V roce 1759, v březnu, ohlásil provedení řady svých oratorií; zazní Šalamoun, Sussana, Samson, Judas. V pátek 6. apríla hraje tento velikán Mesiáše, když jej přepadla těžká nevolnost, jako V+W Těžká Barbora. Vzchopil se však a ohromil přítomné velkolepou improvizací. Za týden tiše zemřel, takže mu vyvěsili parte.

Anglie, jejíž občanství přijal a která ho v průběhu let zahrnula jak sviňskou zlobou tak epickou slávou, jej definitivně uznala za svého: „…je dostatečným důkazem našeho národního vkusu, že jsme se stali hodni toho, aby se mezi námi usadil“.

Georg Friedrich Händel, autor 45 oper, hudby duchovní i světské, děl komorních a orchestrálních, duet, kantát a oratorií, sní svůj věčně konající se sen na hřbitově westminsterského opatství. Jestli se zrovna dostanete kolem, nezapomeňte si vzpomenout na jeho zářný příklad tvůrce, a ne škůdce.

O PYRAMIDÁCH JEN TO DOBRÉ? JAKO O LIDECH…

Pyramidy stojí do špičky tyčí se ve směru do slunce
Faraon odpočívá vleže jak střežená mumie ve špeluňce
Nas, protože je ras, dělá na ras Putina dlouhej nos
Nas je významná značka asi jako Hugo Boss
je zapálen pro víru, je zdatnej albatros
chápe svoje poslání ukazovat osobnost
láska je kypící, chceme žít pro radost
žijeme jak soustava, právo i povinnost
sluneční soustava planet, jakou zde asi má souvislost?
být rád za život a pod čepicí nenosit svou ješitnost
nepotřebujeme zbabělost, ani žádnou jalovou závislost
buď otevřená učení, buď milosrdná tvář
jako člověk sluníčko nepotřebuje svatozář
když je kámoš pro druhé, nepodvádí, není lhář
zůstane svůj bez obav, navěky fajn pohodář
Jan Werich, Karel Čapek i současná mládež
věří, že jsou dar když znamenají zlato a ne svatokrádež
tak jaká bude soustava? když je to pyramida, socha
sochař dělá model, sochá, v kráse se kochá
jaká je Tvá budoucnost na čerstvém vzduchu
zůstaň pilná v srdci, včelička v úrodě v přírodě jsi platná jako ve svém kruhu…

Mike D. The Beastie Boys

Měl jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučil, co vám dal?

Pořád nějakého hledám. Měli jsme štěstí a potkali jsme lidi, kteří nás vždycky postrčili dál, řekl bych, že to vlastně byla jedna pomocná ruka za druhou. Například David Pardone s námi natočil první desku v Rat Cage Records, musíme poděkovat Ricku Rubinovi a Russellovi a tak dále. Jako inspiraci bych chtěl uvést svého staršího bratra, New York, jeho hudbu a kulturu, a pak taky kamarády, z nichž se posléze stali kolegové v kapele.

Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišel?

Kromě hraní jsem měl spoustu všelijakých zaměstnání, abych se uživil, ale první práce v tomhle oboru byla skupina Beastie Boys. Nejdřív jsme byli s Adamem Yauchem a Johnem Berrym kamarádi, chodili jsme na různé koncerty, pořád jsme někde lítali, až jsme postupně dospěli k názoru, že bychom si chtěli a mohli založit vlastní kapelu.

Jak jste se prosadil a co s vámi ta velká událost udělala?

Prosadili jsme se asi hned při prvním koncertu, dá-li se tomu vystoupení tak říkat. Bylo to na šestnáctých nebo sedmnáctých narozeninách Adama Yaucha. Oslavu jsme zorganizovali v půdních prostorách na Upper West Side. Dave Parsons tehdy měl dole na Manhattanu nahrávací společnost Rat Cage, specializoval se na punk a rock. Tehdy taky byl na oslavě, pak za námi zašel a nabídl nám: „Kluci, kdybyste chtěli desku, tak stačí říct. Dáme ji dohromady.“ A tak jsme se dostali do kurzu. Tehdy jsme společně hráli dva tři dny, víc ne.

Co vás den co den motivuje k další práci?

Připadá mi, že jsme měli obrovské štěstí a jsem hrozně rád, že můžu pracovat se dvěma nejlepšími kamarády, takže jsem vděčný za každý den společné práce. Nahrávání a zpívání nás baví, navíc prostřednictvím hudby můžeme ventilovat i to, co se děje kolem nás i v nás, to je paráda.

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

Smysl pro detail. Ale to je asi samotná podstata, jinak by se člověk dřel jako mezek, ale nikam by nedošel. A taky člověk musí věřit tomu, co dělá, musí být přesvědčený o tom, že právě k tomuhle byl stvořený. Sám nejsem dokonalý příklad, jelikož zpočátku jsme byli jen nadšenci a posluchači, s hraním jsme začali vlastně docela pozdě. A když už jsme začali, hráli jsme pro radost, nabídka na výdělek byla dost nečekaná. Mám dojem, že jsme výjimka, která potvrzuje pravidlo, protože vím, jak druzí dřou, aby mohli natočit první desku. Mám dost známých, kteří zkoušeli a hráli jako o život, ale cíle nedosáhli. Pak zase znám lidi, kteří taky makali jako šílení a nakonec se prosadili. Každopádně nadšení nestačí, je třeba ještě oddanost a vytrvalost.

Kdybyste na samém začátku věděl to, co víte dnes, co byste tehdy udělal jinak?

V první řadě chci říct, že každou chybu nebo neúspěch považujeme za zdroj změny a posunu dál – bez nich bychom se byli tolik nenaučili. I proto jsme k sobě maximálně otevření a upřímní, nemá cenu, abychom si lhali do očí. Jsme tým, děláme všechno společně, nehrajem si každý na svém písečku. Kromě jiného klademe obzvlášť velký důraz na kamarádství, takže ať se ve světě hudby děje cokoliv, my držíme spolu. To nás taky hodně posiluje. Sice nám nějakou dobu trvalo, než jsme na to přišli, ale teď je to pravidlo číslo jedna.

Jaké největší ponaučení jste si odnesl?

Největším ponaučením pro mě jako hudebníka je, že s lidmi mám vždycky jednat co nejslušněji, ať dělají cokoli, ať se jedná o kohokoliv. Prostě s každým jednám zdvořile.

Která alba vás oslovila?

The Slits – „Cut“

Bad Brains – „Attitude: The ROIR Sessions“

Sly & the Family Stone – „There´s a Riot Going On“ 

Run-D.M.C. – „Run-D.M.C.“

Stevie Wonder – „Talking Book“

Měl jste jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl?

Byli to Isaac Gates a Beatles (plakát k albu White Album).

Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc zaujaly?

The Commodores, Bob Marley a the Waiters a Kurtis Blow v Madison Square Garden v NY v roce 1979.

The Clash v Palladiu v New Yorku.

Bad Brains, bar Country, Blue Grass & Blues v New Yorku.

Které písničky vám přirostly k srdci?

Bob Dylan – „Forever Young“

Beatles – „Across the Universe“ nebo „It´s All Too Much“

Public Enemy – „Bring the Noise“

Stevie Wonder – „10 Zillion Light Years“

Bob Marley – „Get up, stand up“

Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu.

Buďte vstřícní a ohleduplní. Proč by člověk měl být nepříjemný, když může být milý?

Nejdříve myslete na druhé, teprve potom na sebe. Na první pohled to možná vypadá divně, protože člověka napadne, že takhle to daleko nedotáhne, ale ujišťuju vás, že opak je pravdou.

Nečekejte, až vám někdo řekne, co máte dělat. Pusťte se právě do toho, co je podle vás třeba udělat.

Pokud vás někdo – nadřízený, kolega, kdokoli – požádá, abyste něco udělali, nikdy nezklamte. Když něco nepůjde, svět se samozřejmě nezboří, ale dotyčnému to předem řekněte a vysvětlete.

Buďte upřímní. Lež vede jen k dalším lžím, ty zase k nedůvěře a pak se začarovaný kruh uzavře.

Buďte dochvilní. Na tomhle pracuju pořád, ale věřte mi, že je to hrozně moc důležité. Jakmile přijdete pozdě, dáváte druhému najevo, že vám na něm zas tolik nezáleží nebo že si svého času považujete víc než jeho.

Soustřeďte se na jednu věc, nenechte se zahltit. V současném světě na nás působí tolik podnětů, že nevíme kam dřív skočit. Rozložte si cíle, požadavky nebo úkoly na dílčí body a pak je probírejte jeden po druhém.

Ke každému se chovejte ohleduplně, mezi lidmi nedělejte rozdíly, protože tak to má být a protože lidi, kteří jsou dneska poslíčky, číšníky, servírkami, sekretářkami a tak dále, mohou už zítra být velkými hvězdami, řediteli, manažery a tak dále a tak podobně.

B REAL z Cypress Hill

Měl jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučil, co vám dal?

Řekl bych, že nejvíc mě ovlivnili KRS-1 a Chuck D. Od KRS-1 jsem se naučil, že musím být všestranný, pořád musím dbát na profesionalitu a zdokonalovat se v oboru. Chuck D. mě dovedl k tomu, že člověk může mít na druhé prostřednictvím hudby obrovský vliv, dokáže je tak i poučovat a informovat.

Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišel?

Před našimi prvními nahrávkami jsem v hudebním průmyslu nikdy nepracoval. Ovšem od okamžiku, kdy jsme podepsali smlouvu na první album, jsem do toho vlítl rovnýma nohama, a pak to tedy byl fofr. Při prvním nahrávání nedokážete myslet na nic jiného než na nahrávání, ale pak se vyplatí, když si člověk dopřeje čas a naučí se co nejvíc o tom, jak to v tomhle oboru chodí.

Jak jste se prosadil a co s vámi ta velká událost udělala?

Největší průlom pro nás znamenalo otextování písniček pro umělce jménem Mellow Man Ace z Capitol Records. V té době jsem začal psát na plný úvazek, dalo by se říct. Největší okamžik podle mě přišel s podpisem první nahrávací smlouvy se Sony. Sice to byl úplný začátek, ale v té době jsem si připadal jako na vrcholu světa.

Co vás den co den motivuje k další práci?

Možnost, že vytvořím něco nadčasového, co lidem poskytne naději, informace a taky dobrou zábavu. Motivovat lidi hudbou mi dodává strašně moc energie, to se nedá popsat.

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

Hlavně je to etika mé práce, samozřejmě kromě takzvaného talentu. Když se chcete dostat mezi elitu, musíte dřít jako o život a jakmile se na špičku vyškrábete, musíte makat ještě víc, abyste se na ní taky udrželi. S úspěchem totiž přichází i větší odpovědnost, a kromě toho je třeba zůstat nohama na zemi, lítání se tady nevyplácí. Konkurence je vážně hodně tvrdá, není to žádná sranda.

Kdybyste na samém začátku věděl to, co víte dnes, co byste tehdy udělal jinak?

Vezmu-li v úvahu své působení v Cypress, nezměnil bych vůbec nic. Jistě, některé písničky jsem mohl zpracovat jinak, mohl jsem k nim přistoupit z jiného úhlu, ale to, jak jsem je udělal, prostě patří k procesu vývoje a nabývání zkušeností. Nejdůležitější je neudělat tutéž chybu podruhé.

Jaké největší ponaučení jste si odnesl?

Vždycky zůstat v kontaktu s fanoušky, stát nohama pevně na zemi a nikdy nejít pod vlastní cenu, byť to někdy znamená velký kompromis.

Která alba vás oslovila?

Boogie Down Productions – „Criminal Minded“

The Beastie Boys – „Licensed To Ill“

Public Enemy – „It Takes a Nation of Millions to Hold Us Back“

Raekwon – „Only Built for Cuban Linx“

Makeveli (Tupac) – „Don Killuminati: The 7 Day Theory“

Ice Cube – „Death Certificate“

GZA/Genius – „Liquid Swords“

Eminem – „The Eminem Show“

Jay-Z – „The Blueprint“

Iron Man (Wu)

50 Cent – „Get Rich or Die Tryin´“

Run-D.M.C. „Kings of Rock“

Grand Funk Railroad – „Born to Die“

Eric B & Rakim – „Follow the Leader“

Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc zaujaly?

První nejúžasnější turné, které jsem viděl, bylo Raisin´ Hell, pak jsme začali jezdit sami. Další byla KRS-1, The Beastie Boys, Digital Underground, Leaders of the New School, Busta Rhymes, A Tribe Called Quest, Naughty By Nature.

Které písničky vám přirostly k srdci?

Slick Rick – „The Moment I Feared“

Ice Cube – „Bird in the Hand“

BDP – „Criminal Minded“

The Beastie Boys – „Paul Revere“

Dr. Dre – „Deep Cover“

„Hail Mary“ (pro Ave Maria)

PE – „Night of the Living Baseheads“

Eric B & Rakim – „Paid in Full“

NWA – „Fuck the Police“

NWA – „Straight Outta Compton“

Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu.

Předem si určete směr, kterým se v muzice chcete vydat.

Pište pořád, ať jste v obraze a máte praxi. Kromě toho, čím víc budete psát, tím budete lepší.

Jakmile máte písničky hotové, pořád je procvičujte, protože při propagaci alba jsou nejdůležitější turné. Lidi to musí bavit a musí je to zaujmout.

Zkuste se do práce ponořit tělem i duší, od nahrávek po cokoli jiného, co s hudbou ve vašem pojetí souvisí. Učte se co nejvíc, vždyť jakoukoli hru můžeme hrát kvalitně jen tehdy, známe-li detailně její pravidla.

Buďte sami sebou, s fanoušky jednejte vstřícně – bez ohledu na to, jak se vám daří a nedaří, jestli máte splín, nebo je vám skvěle.

ICE – T

Vždy excelentní profesor hudby, zvané rap. Do detailu vám dovypráví, co je to ulice a boj o přežití.

Měl jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučil, co vám dal?

Mými jedinými učiteli byli Russell Simmons a Don King. Oba dosáhli velkého úspěchu, ale nezměnil je. Myslím k horšímu. Don King se představoval světu s vlasy vyčesanými až někam do stropu, což v podstatě mělo znamenat něco jako „jděte se vycpat“. Vrátil se z vězení a opřel se do toho; nakonec si vydělal pěkný balík. Přesto znám pár lidí, kteří ho nenávidí. Mám z toho dojem, že asi potřebuju mít za učitele někoho, koho druzí nenávidí, ale on se dokázal navzdory takové nepřízni vzchopit, jít si za svým a zvítězit.

Russell Simmons je stejný jako před dvaceti lety, k úspěchu se dopracoval taky celkem kostrbatě. Za učitele jsem si prostě vybral lidi, kteří udělali strašně moc práce, ale udrželi si původního ducha.

Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišel?

V tomhle oboru jsem vlastně nikdy neměl opravdovou práci, takže bych řekl, že to nejspíš bylo moje první album. Rapoval jsem v kosmetickém salonu. Jmenoval se Good Freds a byl v Los Angeles. Prostě jsem tam jen chtěl bavit zákazníky. Jednou se kolem mě nahrnula spousta lidí a pak přišel právě Good a zeptal se mě, jestli bych nechtěl nahrát písničku. Pochopitelně jsem souhlasil, takže jsme se sešli u něj ve studiu. Měl tam připravenou nějakou nahrávku ženských vícehlasů. Tu dělali Jimmy Jam a Terry Lewis. A tak jsme se do toho pustili, použil jsem slova, která jsem si dal dohromady na svoje vystoupení a vznikla z toho písnička „The Coldest Rap“.

Tak to byl můj první počin. Pak jsem podepsal nějaké smlouvy, které jsem si nepřečetl, takže mi ta písnička vydělala nějakých pět set dolarů.

Jak jste se prosadil a co s vámi ta velká událost udělala?

Už jsem nastínil, jak jsem se k tomu všemu dostal. Do té doby jsem rapoval, poté jsem si tím konečně začal vydělávat i peníze. Stejně jsem ty výdělky ale nebral jako opravdovou práci. To byl rok 1982, takže rap ještě nebyl v kurzu, lidi ho nebrali moc vážně, tudíž se jím ani moc vydělávat nedalo, teda myslím tím, že živobytí by si na něm člověk tehdy nezaložil. Rapoval jsem hlavně pro vlastní potěšení, nečekal jsem, že by z toho někdy mohlo být něco víc. Byl jsem kluk z ulice a na slavné akce v televizi jsem rozhodně nečekal.

A ta velká událost nastala, až když jsem se v oboru přece jen rozhlídnul, a přišla až po mém prvním albu. Byl jsem na turné Dope Jam a právě jsem zpíval „Colors“. Do té doby jsem toho samozřejmě udělal víc, hodně jsem jezdil na koncerty a tak. Ale nějak mi pořád chyběl pocit, že je to ono. Tehdy na tom turné jsem dělal předskokana pro nějakou newyorskou skupinu, která ani pořádně nevěděla, kdo jsem. Projezdili jsme toho hodně, byli jsme v San Antoniu, v Texasu a tak dále. A právě to vystoupení, kdy se rozjely bicí na „Colors“, lidi začali šílet. Byl jsem z toho vedle a konečně jsem měl dojem, že se něco začíná dít. Zkusil jsem to v Texasu a bylo stejný, že lidi z toho byli celí diví. A kapela s KRS-1 pak neměla ani tak velký ohlas jako já. Takže tehdy jsem začal chápat, do čeho se to vlastně řítím.

Co vás den co den motivuje k další práci?

Jednu dobu se mi pořád vracely sny o tom, že jsem totálně bez peněz. Taky se mi zdálo, jak pracuju v nějakým stánku s rychlým občerstvením a někdo na mě pořád huláká: „Hranolky! Hranolky!“ Prostě jsem se bál, že jednoho dne za mnou přijde manažer, Jorge, a řekne mi: „Hele, kamaráde, nerad ti to říkám, ale s tím utrácením se kroť.“ A to se potom opravdu stalo. Takže jsem chodil do práce den co den, abych vydělával, protože jsem prachy fakt potřeboval. Nebudu vám ani sobě nic nalhávat, nikdy jsem se nedostal do situace, že bych měl tolik peněz, abych si mohl dát třeba roční oraz a někam se vypařit. Nějak moc utrácím. Myslím si, že třeba hned zítra jsem schopný vydělat milion, ale pak ho hned popadnu a půjdu si koupit Ferrari a McLaren, takže pozítří zase nebudu mít ani floka. Takhle ale žiju pořád. Utrácení jde snadno, chci mít hodně věcí, takže pořád mám na účtu průvan. No ale aspoň něco mám.

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

Asi mi hodně pomohla pracovitost. Když je člověk na ulici, tak se musí sakra ohánět, aby něco získal. Vím, že když budu sedět na zadku, tak mi do klína nespadne žádné zlaté prase, leda mi tak naprší na hlavu. Chce to taky dlouhodobou disciplínu, nejde pracovat jen občas, to pak člověk začíná pořád dokola, to nemá smysl. Drogový dealer celý den vyřizuje telefony, ještě k tomu má dva posluhovače, pořád někde jezdí, protože na jednom místě nemůže zůstat. Ale nesedí a nečeká, až si ho někdo najde, a bude chtít fet. Taky maká. Takže bez ohledu na práci se musí dělat, svoje jméno si každý musí zasloužit prací. A kdo dělat nechce, má smůlu.

Kdybyste na samém začátku věděl to, co víte dnes, co byste tehdy udělal jinak?

Udělal bych všechno jinak. Kdybych věděl, co vím teď, žil bych jinak. Jenže z minulosti cesta nevede, prostě se to stalo a je to. Přesto si den co den říkám, jak je fajn, že se mám právě takhle. Udělal jsem pár kopanců, ale takový už je život.

Jaké největší ponaučení jste si odnesl?

Největší ponaučení pro mě zní, že se hudební průmysl pořád mění, takže to, co platí dneska, vůbec nemusí platit zítra. Úspěch nemá trvalou hodnotu, nikdy nevíte, kdy skončí. Připadám si, jako bych plul na lávě. Dneska zatraceně rychle teče a je horká, za deset let vypadá jako kámen a člověk jen žasne, jak to tenkrát mohl udělat právě tak, jak to udělal. Třeba natočíte album, jste z něj nadšení, a za pár let se chytáte za hlavu a zoufáte si, jak jste mohli nahrát něco tak šílenýho. Není to jako stavařina, kdy postavíte dům a on za padesát let pořád spokojeně stojí. Muzika je jako móda, pořád se mění. Proto lidi v oboru chtějí vlastnit svoje vydavatelství a tak podobně, jinak nikdy nevědí, kde budou zítra.

Která alba vás oslovila?

První album Black Sabbath, z toho jsem hodně vycházel.

Jimi Hendrix Experience – „Are You Experienced?“

Eric B. & Rakim – „Paid in Full“

Public Enemy – „Yo! Bum Rush the Show“

Alba od Sade a The Delfonics

Měl jste jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl?

Nepamatuju si, jestli jsem něco míval. Ale asi nějaké fotky aut. Ta mě vždycky brala, hlavně sportovní, závodní, exotické modely a tak podobně. Luxusní věci mi zpočátku nic neříkaly, ovšem jen dokud jsem si je na vlastní kůži nevyzkoušel. Každopádně mým favoritem byla a jsou závodní auta.

Nikdy jsem neměl plakáty zpěváků, zpěvaček, nebo taková ta propagační k albům. Ale kdyby jo, tak mým největším favoritem by asi byla skupina The Parlament. Jejich muziku znám jako svý boty.

Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc zaujaly?

Slayer, Anthrax a Megadeth v Annheimu. To jsem myslel, že padnu, byl to nářez.

Parliament – byl jsem se podívat na George Clintona, když křtili album The Mothership Connection. To teda byla síla, připadalo mi to jako hluboký náboženský prožitek. Na zemi přistála raketa, otevřela se jakási vrata, George oblečený v kabátu vystoupil a houkl: „Čím větší bolehlav, tím větší prášek. A mně říkají Zatraceně velký prášek“.

Run-D.M.C. …V době, kdy jsem je začal vnímat, jsem sice už rapoval, ale nějak mi ještě nedošlo, o čem ten rap vlastně je. Pak jsem byl na jejich koncertě a viděl jsem tam to úžasný Runovo podání. Měli tam parádní efekty. Tehdy jsem si uvědomil, co je to rock´n´roll, byl jsem z toho úplně na větvi. Jo, taky v tom šílenství přejel čímsi po desce, a to rovnou do mikrofonu, takže to byl pekelnej zvuk. Příšerný skřípění. Strašně jsem si přál, abych někdy taky něco takového dokázal. Do té doby jsem si totiž myslel, že se najdu v klubech.

Které písničky vám přirostly k srdci?

Nejšílenější písnička, jakou jsem kdy slyšel v klubu, byla od Public Enemy, „Rebel Without a Pause“. Předtím jsem ji neslyšel, tudíž jsem tam stál jako opařený a poslouchal. V duchu jsem žasl nad tím, co to vlastně je. Bylo to v newyorském klubu Latin Quarter.

DMX – „For My Dogs“

Slayer – „Angel of Death“

Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu.

Základem je vědět, že nic nepůjde samo a že je to zatraceně těžká hra, v níž se jen tak nevyhrává. Jen se koukněte na Madonnu, ani ona nemá ustláno na růžích. A ještě těžší věc než se vyškrábat na výsluní je udržet se tam. Nováčci jsou z toho celí vedle, čekají, že miliony budou proudit dál a dál, myslí si, že si peníze vydělají celkem snadno. Jenže takhle to teda není. Chce to makat, makat, makat.

Everlast, velký talent z L. A.

Měl jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučil, co vám dal?

Největší vliv na mě měl Divine Styler, protože mi jako první člověk na světě řekl, že bych v muzice mohl něco dokázat, takže mám do toho jít. Přehrával mi i všechny prvotní trendy v hip-hopu, z nichž beru inspiraci dodnes.

Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišel?

Na střední škole jsem dělal diskžokeje na vánočním večírku Nela Cartera. Bylo mi patnáct, vypil jsem asi sedm vodek s tonikem a zvracel jsem, kudy jsem chodil. Asi nemusím dodávat, že jsem od něho další šanci nedostal.

Jak jste se prosadil a co s vámi ta velká událost udělala?

Asi to byl Ice-T, když si poslechl moje demo nahrávky a pak mi nabídl smlouvu.

Co vás den co den motivuje k další práci?

Pocit, že z ničeho můžu vytvořit něco a ještě tím někoho nadchnu. Paráda.

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

Neústupnost a tvrdohlavost. Jakmile mi někdo začne tvrdit, že něco nejde, jdu do toho.

Kdybyste na samém začátku věděl to, co víte dnes, co byste tehdy udělal jinak?

V sedmnácti letech bych rozjel vlastní společnost.

Jaké největší ponaučení jste si odnesl?

Vztek je prokletí a dar současně. Podporuje tvořivost a taky pálí mosty.

Která alba vás oslovila?

Neil Young – „Harvest“

Public Enemy – „It Takes a Nation of Millions to Hold Us Back“

Jeff Buckley – „Grace“

Run-D.M.C. – „King of Rock“

Erykah Badu – „Mama´s Gun“

Jimi Hendrix – „Electric Ladyland“

Cypress Hill – „Cypress Hill“

Black Sabbath – „Paranoid“

Cat Stevens – „Tea for the Tillerman“

Měl jste jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl?

KISS, Hvězdné války, Bruce Lee, holky v bikinách, Farrah Fawcett, Charlieho andílky a tak dále.

Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc zaujaly?

Murphy´s Law, Fishbone a The Beastie Boys v Hollywood Palladium v roce 1984.

KRS-1, Palace, 1989.

Rage Against the Machine a House of Pain, 1993. To byl rock!

Tom Waits, the Beacon, New York, 2000.

Sade, Hollywood Bowl, 2002.

Které písničky vám přirostly k srdci?

„Long Time Coming“, verze Otise Reddinga.

Neil Young – „Out on the Weekend“

Johnny Cash & Bob Dylan – „Girl from the North Country“

Cypress Hill – „Hand on the Pump“

Public Enemy – „Don´t Believe the Hype“

Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu.

Dělejte co nejvíc sami.

Nikomu nevěřte.

Smlouvy a jakékoli dokumenty si před podepsáním přečtěte.

Dřete z lásky.

*

„Dějiny rapu jsou neklidné
Grandmaster Flash a Furious Five
Funky Four a Treacherous Three
osmdesátý šestý však patří mně
mám plný stůl a jiní ne“

Tak nějak představil sebe i svůj styl nejmladší z newyorských vyznavačů rapu, v onom „šestaosmdesátém“ sedmnáctiletý James Todd Smith alias L.L. Cool J. I když je rap uměleckým jazykem zubožených čtvrtí New Yorku, L.L. Cool J pochází z domu, který od chodníku dělila zeleň. Jednoduše řečeno – z lepších vrstev. Podobně jako členové známé skupiny Run DMC, kteří žijí ve čtvrti Queens takřka za rohem. Svá mluvidla začal malý James procvičovat už jako devítiletý, kdy mu dědeček zakoupil první diskotékovou aparaturu! Maminka se nechtěla nechat zahanbit a připlatila dalších 300 dolarů na bubnovací mašinku. S tou už se daly pořídit slušné nahrávky, které diskžokej junior rozesílal na adresy firem, které vyčetl z gramofonových desek s rapem. Spolu s nadšenou reakcí od Beastie Boys na jeho pokusy se mu ozval newyorský student Rick Rubin, zakladatel a majitel na teenagery orientované firmičky Def Jam, kterou záhy rozvinul v komerční trhák, jehož převedení pod křídla koncernu Columbia bylo vyčísleno miliónovou částkou. L.L. Cool J byl Rubinovým prominentním svěřencem – šéf osobně produkoval a v listopadu 1985 uvedl na trh jeho singl I Need A Beat a rok nato i album Radio, vyjadřující v názvu „Elelovu“ vášeň pro staré rozhlasové přijímače, kterých vlastní na třicet. Přestože L.L. Cool J po jeho vydání obdržel pozvánku na atraktivní, Def Jamem organizované světové turné s Run DMC a Whodini, skutečný průlom mu zajistilo až v červnu 1987 vydané druhé LP Bigger And Deffer. Bylo natočeno v newyorském studiu House of Metal, které pak začal používat kdekdo, od Beastie Boys po Public Enemy. A přitom hlavní důvod, proč se L.L. Cool J pro kutloch Chucka Kinga rozhodl, byla jeho láce… na albu jsou půvabné coolovy narážky na historické formy populární hudby, doo wop i klasický rokenrol. V nahrávce Go Cut Creator Go (diskžokej Cut Creator spolu s LA Possem programují rytmické podklady pro Coolův rap) nemohou ujít pozornosti citáty z Chucka Berryho a Billa Haleyho. Skladba I´m Bad (Jsem špatný, v černošském slangu však spíše „dokonalý“) se vzrušující atmosférou policejních vysílaček otevřela interpretovi dveře do hitparád, kam ještě výrazněji pronikl následující singl I Need Love, v USA nejvýš čtrnáctý, v Anglii osmý. Co na něm bylo tak zajímavé? Že se tu rap, kanonáda skandovaného mluvení, zklidnil do volného tempa a romantické polohy. Coolovi to sice zajistilo nominaci na Americkou hudební cenu v kategorii rhythmandbluesového projevu a alba roku, zároveň si tím však přivodil nemalé nesnáze. Na londýnské zastávce dalšího turné, kde byli jeho partnery Eric B & Rakim a Public Enemy, ho právě v hitu I Need Love publikum vypískalo a nepomohla mu ani podbízivá erotická pantomima, která ho už předtím vehnala do konfliktu s policií v americkém státě Georgia. „Sladký rap“ prostě ortodoxní posluchače urazil jako ta nejhanebnější „komerce“. Nebyl to jediný problém. 2. listopadu 1987 po koncertě v sále Hammersmith Odeon čekali venku na vycházející diváky hordy gangsterů, které loupily ostošest. Policie, která zaznamenala na sto (!) konfliktů, byla na atak podsvětí připravena, neboť – jak prohlásil její mluvčí – „produkce rapu přitahují špatnou sortu lidí, jenomže jsme neočekávali takovou intenzitu kriminální aktivity“. Narůstající násilnosti – nejedná se jen o Londýn – silně kontrastují s původním pokrokovým programem rapu jako nejdravější a nejotevřenější tribuny pro vyslovení názorů černých lidí. Proto je v ulicích Harlemu umělci, jako Kool Moe Dee a Chuck D ze skupiny Public Enemy, odmítli formou protestního pochodu. L.L. Cool J rovněž prohlašuje, že projevy násilí „nemají s hudbou nic společného“, zároveň se však otřese při vzpomínce na střetnutí s ozbrojeným gangem v Jacksonu v americkém státě Mississippi – střela namířená na Cut Creatora zasáhla omylem jinou osobu…

Co by vlastně L.L. Cool J dělal, kdyby se rap vytratil z pop music jak opar? „Well, zůstal bych na studiích a stal se vědcem v oboru kosmického průzkumu.“ Díky velké náruživosti obohatil hudební svět o pětici alb mistrného rapu („Radio“ 1985, „Bigger And Deffer“ 1987, „Walking With a Panther“ 1989, „Mama Said Knock You Out“ 1990 a „14 Shots To The Dome“ 1993, zároveň pokračoval dál na vyloženě hitparádově laděných R´N´B slaďáčcích, ty vám v paměti nejspíše nemohou utkvět na věčnost, a jako herec se promítnul v několika komediích, jednu z neposledních úloh ztvárnil v „Posledních prázdninách“ po boku věčně mladé a spolehlivé star Queen Latifah).

RAY CHARLES

Měl jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučil, co vám dal?

Jakýsi Wiley Pitman vlastnil kousek od nás kavárnu. Říkali jsme jí Jellyroll (roláda). Vyrůstal jsem vlastně hned vedle. Wiley byl první člověk, který si mě všiml a nabídl mi, abych u něj cvičil na klavír. Sám hrál velmi dobře. Tehdy ve mně zažehl jiskru a ta už nikdy neuhasla. Jeho vstřícnost mi navždy změnila život.

Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišel?

Hrál jsem různě po klubech, a to hned po válce, když mi bylo šestnáct. Jednalo se o kluby v Jacksonvillu na Floridě, pak v Seattlu ve státě Washington. Právě tam jsem potkal svého celoživotního kamaráda, Quincyho Jonese. A tam jsem také nahrál svoje první album.

Jak jste se prosadil a co s vámi ta velká událost udělala?

Když jsem se na konci čtyřicátých let přestěhoval do Seattlu, najednou se mi život rozjel na plné obrátky. Takřka přes noc se ze mě stal známý zpěvák. V roce 1950 jsem přesídlil do Los Angeles a nahrával jsem desky. Můj první hit byl „I Got a Woman“, to bylo v roce 1954. Upsal jsem se nahrávací společnosti Atlantic a pak následovaly úžasné roky, které jsem trávil po boku kamaráda Ahmeta Erteguna.

Co vás den co den motivuje k další práci?

Hudbu mám v krvi, je to doslova moje krev, takže bez ní neumím žít, stejně jako bych neuměl žít bez dýchání. Potřebuju s ní být v kontaktu každý den.

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

Nadšení a nasazení. Rozhodl jsem se, že to někam dotáhnu, navíc jsem chtěl být úplně nezávislý, ačkoli nevidím. O zrak jsem přišel v dětství, podle mě vinou zeleného zákalu.

Kdybyste na samém začátku věděl to, co víte dnes, co byste tehdy udělal jinak?

Moc bych toho neměnil. Podle mě se mi kariéra vyvíjela slibně, neměl jsem s tím větší problémy. Jen jsem na samém začátku zkoušel napodobovat lidi, které jsem obdivoval, například Nata Kinga Colea, a to mi moc nešlo, očekávaný úspěch se nedostavil. Jakmile jsem začal zpívat po svém, najednou se všechno rozjelo tím správným směrem.

Jaké největší ponaučení jste si odnesl?

Pochopil jsem, že člověk má být k sobě krajně upřímný, budovat si vlastní styl a mít práci pod kontrolou. Mimo jiné by měl vždycky mít přehled o tom, co dělá, to by za něj nikdo jiný hlídat neměl. Spousta lidí podceňuje obchodní záležitosti, tak nějak je obchází, ale to je podle mě velká chyba, na niž později doplatí.

Která alba vás oslovila?

Na samém začátku jsem si samozřejmě užíval svoje první nahrávky v Atlantiku, pak se mi líbily i country písničky, protože mě posunuly zase kousek jinam a umožnily mi přístup k širšímu okruhu lidí a fanoušků. Jedni z nejlepších přátel v oboru jsou navíc country zpěváci, například Willie Nelson. V ABC jsme natočili úžasné věci, teď si s velkým potěšením nahrávám u vlastní společnosti, Crossover.

Měl jste jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl?

Ne, neměl. Byli jsme hodně chudá rodina, ale naštěstí mě matka stihla naučit to nejdůležitější, než zemřela. Byl jsem tenkrát docela malý. Pracujeme na výstavbě divadla v mém rodném městě Albany v Georgii. Ponese její jméno. Chci jí tak vzdát hold.

Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc zaujaly?

Loni jsem v Los Angeles odzpíval svůj desetitisící koncert. Hráli jsme cokoli, na co si vzpomenete, po celém světě, takže to nejlepší asi nenajdu, protože toho bylo strašně moc. Mám rád jazzové festivaly, protože se na nich vždycky potkám se spoustou přátel.

Které písničky vám přirostly k srdci?

„I Got a Woman“

„What´d I Say“

„I Can´t Stop Loving You“

„Georgia“

Mám rád obrovskou spoustu písniček, vždycky jsem říkal a říkám, že existují jen dva druhy hudby: dobrá a špatná.

Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu.

Věřte si.

Dopřejte si čas, abyste si mohli vyvinout vlastní styl. To neuspěcháte.

S úspěchem si starosti nedělejte, nechte mu volný průběh.

Věnujte se své práci každý den.

Naslouchejte výhradně svému zdravému rozumu.

Run D.M.C.

Měl jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučil, co vám dal?

Mými učiteli byli otec a starší bratr. Když mi bylo nějakých osm nebo deset, tak Russell měl ty nejlepší filmy, znáte to. A taky měl pravé zlato, správný účes, super boty. Otec pro mě byl velký vzor. A samozřejmě jsem chtěl být jako můj bratr Russell, ten byl v mých očích naprostá jednička.

Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišel?

Ani to nebyla práce. Byl jsem syn Kurtise Blowa. Byl jsem rapper s tímto přízvyskem. Dělal jsem Kurtisovi Blowovi diskžokeje. Říkali mi DJ Run a taky syn Kurtise Blowa. Pořádali jsme spolu koncerty, nahrávali jsme spolu, pak jsme zase měli koncerty. Pak jsem si dal oraz a vrátil jsem se jako Run D.M.C. Byl to fofr.

Jak jste se prosadil a co s vámi ta velká událost udělala?

Myslím, že začátky nastaly právě s Kurtisem. Pořádali jsme akce na stadionech pro jízdu na kolečkových bruslích a vždycky bylo narváno. Taky jsme dělali vánoční rapování. Připadal jsem si jako rapový obr. Za každé představení jsem dostával padesát dolarů, to se mi líbilo. Bylo mi třináct čtrnáct a měl jsem obecenstvo, že bych ho nespočítal. V Run D.M.C. se rovina mega zvýšila na giga, to byla ještě větší síla. Měl jsem úžasný začátek. Psal se rok 1979.

Co vás den co den motivuje k další práci?

Do práce mě žene jednota naší rodiny. Jsem totiž ředitel Phat Farm Footwear. Hrozně rád pracuju s bráchou. Pořád si píšu texty a dělám na drobných věcech. Asi před dvěma roky jsem natočil písničku s Jagged Edge. Když mi zavoláte a budete chtít písničku, napíšu vám ji. Ale ne jako Run D.M.C. Ta skupina už neexistuje.

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

Nikdy jsem se nesnažil být všemocný vůdce skupiny. Naopak jsem byl rád, když nade mnou někdo stál. Nechci být ten „nej“. A taky nechci mít pořád všechno na starosti.

Kdybyste na samém začátku věděl to, co víte dnes, co byste tehdy udělal jinak?

Musím říct, že jsem se svým životem spokojený. Líbí se mi, co mi nadělil. Každé dítě dělá lumpárny a hlouposti, nebyl jsem jiný. V bibli se píše, že s přibývajícím věkem takové tendence ustupují. Myslím si, že jsem moc chyb neudělal a hlavně za svého průvodce životem považuju Boha.

Jaké největší ponaučení jste si odnesl?

Stále se učím, takže o největším ponaučení asi ještě nemůže být řeč. Podle mě by člověk vždycky měl mít nějakého učitele, člověka, k němuž by mohl vzhlížet.

Která alba vás oslovila?

Run D.M.C. „Greatest Hits“

Jay-Z „Reasonable Doubt“

Anita Baker „The Best of Anita Baker“

Sade „The Best of Sade“

Měl jste jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl?

Byli to Dr. Jay (Julius Irving) a Earl Monroe.

Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc zaujaly?

U2, Florida.

George Clinton, turné The Mothership, New York.

Run D.M.C., Raisin´ Hell.

Které písničky vám přirostly k srdci?

Anita Baker – „Giving You the Best That I Got“

Run D.M.C. – „Together Forever“

Sade – všechny písničky na nejúspěšnějších albech.

Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu.

Sežeňte si jakoukoli práci v nahrávací společnosti. Jakoukoli.

Noste zavazadla Jayovi-Z.

Tam, kde chcete být, pracujte zadarmo.

Jestli chcete něčeho dosáhnout, musíte muziku milovat. A hodně.

Zatraceně moc.

http://www.youtube.com/watch?v=y4461rzVNV4

neneh cherry' buffalo stance "looking good mix" 'remix dmc 1989 

http://www.youtube.com/watch?v=uZlsQ_29vc4

Neneh Cherry "Manchild" (Hip Hop Old Is Cool Edit By Selector RMX)