IGOR VASILJEVIČ KURČATOV
☼ 12.1.1903 SIM ۞ 7.2.1960 MOSKVA
Na počátku 30. let minulého století vypadal svět fyziky a fyziků jako pole neorané, tedy o poznání jinak než je tomu dnes. Nejen proto, že se „tušilo“ a „učilo“ (oba výrazy dáváme do uvozovek, abychom zdůraznili jejich podmíněnost), ve mnohem menším měřítku, ale také – a hlavně – proto, že fyzikové nebyli nositeli důležitých státních tajemství. Pouze věděli o našem klimatu řadu detailů prostému smrtelníkovi sotva pochopitelných. Byla to doba, kdy Karel Čapek prohlásil v kruhu svých literárních přátel: „Já si teď trochu brousím zuby na mikrofyziku. To je vám fajn.“ Spisovatel měl zjevně na mysli fyziku atomového jádra, která se dostávala do povědomí vzdělanců a vydala se na svou dlouhou rozporuplnou pouť. Dnes už by Čapek sotva o fyzice elementárních částic prohlašoval, že „je to fajn“. Spíše by usoudil, že je to tak na rozbolení černobylské hlavy a hlavice u odžité kondice. Pro laika. V oné ve fyzice tak nekonečně vzdálené a bezmála už legendární době počátků krize 30. let si fyzikové žili volně nad poměry jako ptáci. Putovali křížem krážem Evropou. Baletili to tam rázovitě od ústavu k ústavu. Za takzvanými šikovnými souvěkovci a souvěrci jako úctyhodné olympijské stálice. Za významnými autoritami, jejichž slovům chtěli naslouchat a nestydět se za možnou chvilkovou neznalost. Z toho nekonečného „kočování fyzikálních géniů frázovitých šveholících v audiu“, z jejich jednoty, ale i zásadně znepřáteleného hašteření o pojmy měl vzejít nejen zásadně nový obrázek našeho světa, ale mělo dojít k objevům, jež změnily vše, na čem se otiskla jejich šlépěj a co se ještě na této obyvatelné planetě může zaručeně přihodit.
A právě v takové legendární době, přesněji roku 1931, přijel do tuhého Ruska muž jménem Rudolf Peierles. Rodem Švýcar. Ve fyzice žák velkého Pauliho, profesor Birminghamské Univerzity, která ční nedaleko katedrály stabilně do nebes. Přítel Lva Davidoviče Landaua, s nímž napsal zásadní článek o relativistické kvantové mechanice. Roku 1932 spolu cestují po Kavkaze. Na jedné z dlouhých turistických výprav se pojednou Peierles zastaví, strne a prohodí pár slov: „Co myslíte, Dau, je možné zařídit jen tak atomový výbuch?“
Landau se na okamžik zamyslí, zakloní hlavu našišato. Pak pohodí čupřinou nepoddajných svobodomyslných vlasů, které mu překáží s jistotou až do čela a prohlásí: „Domnívám se, že principiálně to možné je, pokud se ukáže, že účinný průřez pro zachycení neutronu jádrem je dostatečně velký, a jestliže se naučíme nejen symbolicky ovládat jaderné reakce.“
Teprve nedávno věděli, že byl objeven neutron. O jeho vlastnostech se nevědělo nic nebo téměř nic.
Do výbuchu atomové bomby v Hirošimě zbývalo pouhých třináct let a nějaký ten bonus na plus dvojnásob týden.
A nyní přenesme vyprávění právě o těch třináct let plus mínus kupředu. Druhá světová válka v Evropě to měla za sebou, velké díky thank you US Army a pak Rudému Áčku. Ještě se svádí boje proti fašisticky posedlému a nezdolnému fádnímu Japonsku v Tichomoří. Za několik týdnů vstoupí do děje sovětská úderka a porazí japonskou Kvantungskou armádu v Mandžusku, nenalijete si tamní džus? Tak na zdravíčko geroj. Za pár neděl měla vybuchnout atomová bomba svržená letounem, který nesl název Enola (enolová uniforma chasníka nádeníka). V ústředí Ústavu fyzikálních problémů v Moskvě se přou fyzikové, stačí v atmosféře zachytit, jak se rafají a krafají o prvenství na téma paralýzy expertízy fýzi: „Je možné vyrobit atomovou bombu?“ Jejich bouřlivou ruskou výměnu názorů – ostatně autor scénáře vědy v pohybu částic poezie může dosvědčit, že mezi fyziky a pouličními psy nebývají rozpravy jiné, než právě bouřlivé a Jupitersky jadrné – zaslechl šéf celého molochu pro nejeden zatajený melouch. Ctihodný, slovutný, vážený akademik Petěr Leonidovič Kapica. Budoucí nositel Nobelovy ceny za fyziku. I pravil do pranice, jak vyšlehl by na obláčku blesk: „Věřte mi, atomovou bombu realizovat nelze. A říkám vám to jako specialista. Problém ovšem není výbuch. Ten by se zaručit dal, ale musí se vyrobit moc výbušniny. Jsem přesvědčen, že to možné není. Alespoň ne za dnešního stavu vědy.“
Uplynulo doslova několik dnů na kalendáři trhacím a nikdy splašeně nervně vrhacím.
Hirošima se stala první obětí atomového nešťastného bombardování. V Ústavu fyzikálních problému zvaném podle šéfa prostě králíkárna Kapicárna se fyzikové dotazovali: „Kdy dokáže naše fyzika sestrojit atomovou bombu?“
A Kapica, který bez otálení přenesl své názory na atomovou bombu z oblasti neuskutečnitelného snu do oblasti něčeho notoricky známého, prohlásil: „Poté, co atomovou bombu vyrobili Američané na ranči v suché poušti, nemají vlastně sovětské kapacity co dál vymýšlet. Vytvořit u nás nyní atomovou bombu je čistě inženýrská záležitost, uvidíte, kdy a jak účelně se do ní ta naše inteligentní levice vpraví.“ A kápo Kapica pokračoval: „Ve vědě neexistují dva identické objevy jeden za druhým. Objev se dělá jednou. Zopakovat ho nelze. Dá se jen reprodukovat efekt, jako mechanická praxe. A to je inženýrská záležitost. Údělem vědců je objevovat skutečně nové jevy pod sluncem.“
Prostě Kapica udělal vše, aby „neztratil glanc“, což ovšem taky patří k umění nenapravitelně dobrého a schopného šéfa. Jenže s ohleduplnou detonací prognóz ohledně atomového dědictví on měl kurňa zrovna pech.
Milý montér celého spektra paralýzy fýzi se mýlil ve svém spektru dvakrát. Když přesvědčoval, že nelze vyrobit dostatek výbušniny pro atomový výbuch. Když dokazoval, že se objev uskuteční pouze jednou. Tady Kapica prokázal až udivující neznalost dějin vědy. Vyjadřoval se, jakoby náhle zapomněl, že identické objevy udělali v podmínkách informační izolace Popov a Marconi, Lomonosov a Lavoisier. Svět fyziky se ve čtyřicátých letech změnil. Fyzikové přestali být svobodnými tuláky s velkými myšlenkami a malými zavazadly, ve kterých trůnilo snad jen pár švestek a taky lahvička budíček slivovička. Stali se z nich nositelné hlídaných státních tajemství, chráněni složitými a fyzikům nepochopitelnými systémy bezpečnostních a zpravodajských služeb. Vrátily se, co se výměny znalostí a názorů týče, zpět doby tuhé informační izolace. Byl to návrat a nebyl to návrat. Spíše nový závit vývojového metabolismu. Zákony spirály třídně rozporcovaného světa diktovaly fyzikům svou hardcore schisma zvůli. A diktovaly ji vždy nesmlouvavě. V době, kdy se v Ústavu fyzikálních problémů třenice vášnivě třely a jejich autoři úsudků přeli, kdy, kde a kdo a jak vyrobí ruskou bezchybnou jadernou zbraň, prohlásil Kapicův tchán, stařičký akademik Krylov: „Výrobu atomové bomby musí vzít do pracek výhradně bratrstvo vědců… Do čela musí být postaven velký vědec. Budou-li se o to starat úředníci jako je momentálně jistojistě méně oblíbený tyranno*SAU*rus Putin (ten, co mu nikdy nebudou putna hlavně skandály trojky rozdováděných kočiček Pussy Riot), Rusko ani atomovou bombu mít nebude.“
Řečeno s Gœthem: „Toť velké slovo klidně vyslovené.“
Jediná myšlenka, která přežila jejich neproduktivní zmatek, jenž v Ústavu fyzikálních problémů naplno propukl poté, co americké „létající pevnosti“ svrhly atomovou poštu na Hirošimu a Nagasaki.
Nikdo v „Kapicárně“ neměl tušení, že nad problémem konstrukce atomové bomby už bdí – a nejen první rok – jakýsi snad pozoruhodný vědec. Navíc jejich kolega. Znali ho jako značkovou botu s vypláznutým jazykem do louže. Někteří byli jeho spolužáky, jiní s ním strávili léta aspirantská. Esperanto ani ovládat, ani předvádět nikomu nemusel a přece mu hned bylo rozumět. Další se stal jeho dobrým spolupracovníkem. A byli u toho i jeho žáci. Nikdo nevěděl, že už dávno byl zvolen ten, kterému na novoročním candrbále roku 1940 darovali nafukovací balónek s popiskou ATOM a jemuž říkali zdrobnělinou křestního jména, tedy prostě „Gorko“.
Ten muž se jmenoval Igor Vasiljevič Kurčatov. A jemu přikázala strana tupounů lebek sovětských komunistů, vrchní velitel ozbrojených sil byrokrat narcis arci s hrozným egem J. V. Stalin, kat všeho nepohodlného, jak lump svoji lumpárničku káže, a sovětská krutovláda, aby zajistil pro CCCP dostatečnou protiváhu v jaderné výzbroji. Ať by druhým vlastníkem této zbraně byla kterákoli imperialistická mocnost. Zdůrazňujeme úmyslně tyto třídní a politické základy Kurčatovovy práce, protože nikdy předtím v dějinách vědy, i když věda byla vždy třídně podmíněna a ovlivněna, tato determinace tak nevynikla jako v případě Kurčatovova úkolu.
Otázka byla postavena doslova hamletovsky: Být či nebýt technicky schopen?
Buď Igor Kurčatov a tým jeho spolupracovníků odhalí a dokáží vykouzlit a ukočírovat řetězovou reakci (a tady šlo o základní výzkum, nikoli o „čistě inženýrský“ problém), nebo Rusko postupně klesne na důležitosti a stane se mocností druhé kategorie, která bude přinucena poslouchat, jak se jí píská a příležitostně vysmívá. A potom bude osud Ruska, nepředstavitelně psychicky labilní socialistické soustavy a světové levicové množiny samých omylů postaven do složité, rozporné a de facto vůbec neřešitelné patálie.
Nikdy v dějinách vědy neleželo tolik v rukou dvou vědeckých týmů jako v rukou týmu Koroljova, který budoval balistické rakety s prakticky neomezeným doletem, a skupiny Kurčatovovy, která se zabývala jadernou zbraní.
První poskytl nakonec Rusku raketový meč. A udělali zakrátko smeč všem pochybovačům??
Druhý jaderný štít.
Zřídkakdy život a dílo natolik splyne s politikou doby, s jejími obavami i nadějemi, s jejím třídním a politickým obsahem silných nervů pro nerváčka, slabších pro posměváčka, stane se její neoddělitelnou součástí, jak je tomu v případě Igora Kurčatova. Jeho velikost je v jeho nenápadnosti. Jeho výjimečné postavení ve vědě v tom, že dokázal v pravý čas „odkvačit ze scény“, zmizet do ústraní a jako Myšpulín hravě bádat, dokud dílo nebylo vykonáno podle prověřeného scénáře.
Zkoumáme-li Kurčatovovo postavení v ruské fyzice, zjišťujeme, že uznávaní koryfejové Kurčatova nebrali příliš na vědomí. Nebo přesněji shrnuto: viděli v něm dobrého, výkonného experimentátora s nezbytným množstvím teoretických dovedností, který může být a bude ještě prospěšný. Ale… Zde přichází to velké ALE, schází mu ona jiskra, již nalézali v sobě a kterou se skřípivým humorem obdivovali v sobě blízkých lidských zcela zdravých občanech. A tak hlavní scéna ruské fyziky málem ani nezaznamenala, že „Gorka“ Kurčatov je fuč. Jiskřilo to i bez něho.
A Kurčatov se zatím chystal zažehnout plamen.
NÁČRT ČÍSLO JEDNA
Zlí jazykové připisují Igoru Kurčatovovi výrok, že „optimista je pesimista, který postrádá bratru pravdivé informace na jazyk.“ Tady platí italské přísloví: „I kdyby to nebyla pravda, je to dobře vymyšleno.“ A navíc tato slova jakoby charakterizovala Igora Kurčatova v podivuhodné a dramatické zkratce – vzdává hold neodolatelně polomáčené Xeně a přitom nemá co být zapšklé pro chuť nekazící se v oplatce Katce. Měl smysl pro suchý a stručný humor. Žádný přešlap nikdy nestrpěl, ze kterého by se mu zvedal žaludek. Jako každý velký vědec byl více skeptik nežli snílek. Nevěřil ničemu, co se nedalo exaktně propočítat do deseti minut nebo aspoň dokázat pokusem. Jeho „křestní list“ fyzika je stejný jako u Kapicy a Landaua, jeho bratra i bratří Sinělnikovových a mnoha dalších ruských fyziků. Také Igor Vasiljevič je ptáče z hnízda Abrama Fjodoroviče Ioffeho.
Tak ptáče, povídáte?
I v případě Kurčatovově se Abram Fjodorovič stal slepičí, ale ne slepou mámou, která odchovala housátko. Vedl Igora Vasiljeviče k tomu, aby se s pokorou a experimentátorskou seriózností pouštěl do dielektrických řešení.
Kurčatov měl však, stejně jako Kapica nebo Landau, svou vlastní hlavu a svou vědeckou náruživost. Přitahovalo ho jádro atomu, jako jadrnější lady třeba vercajk pudla. Otázka rozbití jádra a vyvolání řízené řetězové reakce ho zaujala mnohem dříve, už ve třicátých letech, než se z ní stala ona otázka hamletovská, spojená se všemi militaristickými opatřeními, s nimiž v zájmu bezpečnosti státu prostě musela být svázána.
Marně Ioffe poukazuje na to, že výzkum jádra je předčasný. Neperspektivní jako ekonomický balíček opatření, jednoduše nerentabilního dlouhého vedení vidlákova. Zatímco dielektrika… Ostatně, Ioffe nebyl nikdy jako prognostik příliš úspěšný. Ale zato byl příznačně starostlivý. Stejně jako ostatním velkým ruským paňácům fyziky nejen pro bábušky, nabídl i Igoru Kurčatovovi, že mu zjedná studijní stáž v zahraničí. U Bohra? V ústavu Maxe Plancka? V Heidelbergu, aby byl vždy připraven pálit IQ jako vojensky zdatný MC Torch? V Göttingenu? V Cavendishově laboratoři? Ve které z Mekk mezinárodní fyziky si jen velevážený Igor Vasiljevič vzpomene!
Ale velevážený Igor Vasiljevič něco takového odmítne!
Nikam nepojede. On si vystačí s ruskými ústavy a ruskými pohotovými kolegy. Co potřebuje vědět o tom, co se děje v zahraničí, doví se tak jako tak z knihoven a čítáren bezvadně zásobených všemi vědeckými periodiky, která měla v tehdejším fyzikálním světem nějaký zvuk a z literatury, jež se kupovala bez byrokratických zádrhelů a v dostačujícím množství.
Vynořilo se několik vysvětlení, proč Ioffeho nabídku Igor Kurčatov odmítl. Mezi jiným i vysvětlení naprosto fantastická. Ze všeho se zdá nejprostší a nejpravděpodobnější jediné: I fyzikové mají své dny a dokáží se bezhlavě jaderně zamilovat do přitažlivých žen, koček a kvalitních Katek. Sladká Katka, polomáčená jako sen na další vjem. A to až po uši, jak se to stává. Což byl případ Igora Kurčatova a Mariny Sinělnikovové, která pocházela z „fyzikální mafie“ Sinělnikovů, jež dali charkovskému pracovišti světovou proslulost. Záhy bylo uzavřeno „fyzikální“ manželství, kde se osudy atomového jádra řešili za domácího příměří v kruhu rodinném. Někdo by možná řekl, že Igor Kurčatov projevil trestuhodné zápecnictví, když pro lásku slastné Mariny odmítl výdobytky vrcholných fyzikálních pracovišť. Mělo se však záhy projevit, že všechno má svou dialektiku.
Žádný rozvědčík, žádný zázračný mág Stierlitz, žádný voják hlava vygumovaná ani politik hlava nehlava študovaná, ale také nikdo z fyziků, kteří přivykli mezinárodnímu vědeckému sympóziu, nemohl odpovědně prohlásit, co zrovna postřehl Igor Kurčatov, že totiž z německých fyzikálních časopisů zmizely všechny podezřelé práce, které se týkají teorie jádra. A tehdy Kurčatov zvolal: „Pozor! Něco se chystá!“ A chystat se u chasy mohlo jen jedno: atomová bomba. Zbraň neuvěřitelně tragických účinků, jakou si v té době nikdo nedokázal ani představit. Kurčatov, který zkoumal rezonanční pohlcování neutronů a jenž se měl stát prosím pěkně spoluobjevitelem jaderné izomerie, mohl už tenkrát si dovolit, na přelomu třicátých a čtyřicátých krvavých let 20. století a necivilizovaných jatek zároveň, jako jediný hovořit k věci autoritativně.
Mezitím nacisté pohmoždili Rusko s veškerou německy typickou vervou. Fyzikální časopisy, které do Sovětského svazu putovaly z takzvané Třetí říše přes neutrální spojnici Švédsko oněměly ve všech otázkách týkajících se fyziky jádra. Kurčatov spustil velký povyk. Ioffe odpověděl, že tahle práce může počkat. Po válce je na ni času dost. Ostatně: Dovede si vážený pan Igor Vasiljevič (žádný prostořeký pudl) představit, jaké markantní výlohy nutno zafinancovat do podniku tak náročného s výsledkem tak mlhavým?
Moderní věda má řadu výhod. Ale jednu zásadní nevýhodu: protože musí být řízena, vítězí v ní autorita postavení a titulu často nad vědeckou zdatnou tušivostí. Ostatně, rozruchu bylo dost a dost, až se o věci doslechl Stalin.
VÝBUCH NA SIBIŘI
Vrchní velitel pozval akademiky Vernadského, který vedl Radiologický ústav, a Ioffeho. Chtěl od nich jednoznačnou odpověď na dvě otázky. Za prvé: Lze vyrobit atomovou bombu – nebo je to jen planý poplach? A za druhé: Jaké účinky by taková zbraň vůbec měla?
Akademikové odpoví na první otázku víceméně rozpačitě. V principu to možné je, ale je to nesmírně náročné piplání. Investice v nenávratnu. Výsledek jednoznačně pochybný. To je přesně řeč, jakou Stalin nechce akceptovat. Chce věci přesné, akurátní, bez příměsí „co kdyby“ a „možná že se“. Na druhou otázku odpoví vědci stejnou měrou: energie uvolněná rozštěpením jádra atomu a řízenou štěpnou reakcí by měla nesmírné ničivé účinky, nádor je smrtelné onemocnění nejen hlavinky, ale bují v celkovém organismu těla oběti.
Do toho se ozvou mladí vědci: jedině atomová buch buch může dle nich zajistit bezpečnost Ruského kvantového spektra jakož i kvantové konsolidace na entou, když atomová nálož je nepředstavitelně nebezpečnější hazard než rozmar přírody nad Etnou. A jejich hlas dolehne i na daču Blízká v Kuncevu, ležícím tehdy za Moskvou a do Kremelské přísné kanceláře. V roce 1943 se dává Igor Kurčatov do práce. Na Fermiho, Tellera, Oppenheimera má tři roky ztráty.
Podaří se mu dohnat jejich náskok?
Za nevýslovných těžkostí v těžkopádné zemi, která cpe všechno frontě a ještě dokáže dávat i na náročný vědecký program dostatek finančního krytí, se Kurčatov pomalu prodírá k cíli. Bude to vytoužené vítězství nebo jen ztráta času? Musíme si uvědomit, že spoustu času zabírá pouhá, jak tehdy říkali fyzikové, „výpočtářská“ piplačka. Křída. Tabule. Logaritmické pravítko. Kus pravdy. To je vše, co mají. V Los Alamos stejně jako na Sibiři. Válka je u konce svých sil, zaplať pán bůh za to. Důležitost Kurčatova úkolu narůstá. Dne 25. prosince 1946 je poprvé v rámci vánočních zpestření zvládnuta řízená štěpná reakce. A 29. srpna 1949 v sedm hodin ráno místního času byla na sibiřském polygonu odpálena první ruská buch buch atomovka. Americký atomový monopol skončil. Fyzika se stala determinantem mezinárodní politiky. Od této chvíle si musí každý schopný diplomat přibrat do svého diplomatického zavazadla alespoň elementární znalosti jaderné fyziky a třeba slivovičku.
Na místě výbuchu setrvaly rozmetané dřevěné i železobetonové ženijní objekty, které tam Kurčatov dal vybudovat. Supertěžký tank, postavený speciálně pro tento účel, byl odmrštěn na několik set metrů. A z domů zbyla dýmající, radioaktivní spáleniště.
To byl prvotní pohled na budoucí „atomovou patálii“. Muž, který se o něj šachovnicově akademicky postaral, dokázal ale také, aby v Obninsku pod Moskvou vznikla první jaderná elektrárna světa. Byl třikrát jmenován hrdinou racionální práce. V letech 1942, 1949, 1951 a 1954 mu byla udělena státní cena CCCP a roku 1960 přiznána Leninova trofej. Jeho jménem, Kurčatovium, chemickou značkou Ku je nazván prvek IV. skupiny periodické tabulky, který nese také alternativní pojmenování Rutherfordium (Rf) a je vyráběn synteticky jako nějaká nekalá barviva anebo červenání následkem ostychu. Kurčatov jasněji než kdokoli jiný odhalil dialektiku, kterou v sobě skýtá poznání. Jeho životní dílo ukázalo možnosti zhouby i rozkvětu obsažené v podstatě totožného problému… hazard na lidské zdraví Vás tímto zdraví. Je libo nějaké resumé? Když je krajina zničená, pak i cenzura je jako mrcha Zpíčená a budoucnost radosti do posledku sklíčená, když krajina ráda pod návalem hlouposti upřednostní zlaté tele namísto Spasitele, pak je každá snaha o nápravu ekonomických tabulek nežádoucí, nevynalézavá, hlavně však nestoudně nesoudná. Jestli je jen zřídka nezaslepena diktující tvrdou valutou, potom je třeba poodhalit i poštelovat zákon trhu a tolerovaných korektních triků s filutou, ne s tlučhubou, ukecaným a přitom zabedněným šlendriánem, AMEN, snad kategoricky poplatné době i Tobě. Odyssea 2014: „Rise & Shine“ jako garde dáma Enya, nebo stejně stará Nena, nebo třeba samotinká odhodlaná Xena.
ENYA – LP „Jeden den bez deště“
FLORA´S SECRET (Tajemství květin)
Milenci v dlouhé trávě
se podívají nad sebe
jen oni mohou spatřit
kam mají namířeno mraky
a jenom zjistit, že
prach a sluneční světlo
dělají nebe tak modré
Odpoledne je tak mlhavé
řeka teče
všude kolem zvuky
se přibližují k nim
vyprávějí jim příběh
který vyprávěla příroda
sny, které nikdy netušili
Postříbřené vrby
slzy z Persie
ty, které pocházejí
ze vzdáleného ostrova
je zima, liška jedlá leží
v úkrytu
nádhera slunce v modré barvě
Něco znají jako rozkoš
něco znají jako svobodu
něco znají jako lásku
a podobu, jak je opouští
léto, sněhová vločka
v ročním období
kdy je obloha nad nimi modrá
kdy je obloha nad nimi modrá
Leží v dlouhé trávě
blízko vedle ní
vybírají pro ni jméno
takové jaké miluje Luna
tohle bude den, který si bude pamatovat
když věděla, že srdcem
milovala jeho v dlouhé trávě
blízko vedle ní
pošeptání lásky
a podoba, jaká je opouští
Leží v dlouhé trávě
při svitu slunce
věří tomu, že je to opravdová láska
a všude kolem nich
tajemství květin
jim vypovídá lásku
a způsob, jak vane
a z očí nevadnoucí přírody je zřejmé
že uvidí, že je nebe modré
vědí o tom, že je jejich láska pravá
sny, které nikdy netušili
a obloha nad nimi je modrá
FALLEN EMBERS (Spadlé oharky)
Jednou, jak si moje duše vzpomíná,
byly všechny hvězdy padající žhavý popel.
Jednou, když noc vypadala, že tu bude navždy
já jsem byla s Tebou.
Jednou, v péči o ráno
všechno náleželo vzduchu.
Jednou, když se onen den rozednívalo,
to já jsem byla s Tebou.
Jak daleko to máme k ránu,
jak jsme daleko?
A hvězdy svítí přes tmu,
padají v ovzduší.
Jednou, když nás noc opouštěla
zaplétaly se nám do vínku naše sny.
Jednou, všechny sny mělo smysl si opatrovat.
Já jsem byla s Tebou.
Jednou, když naše duše zpívaly,
já jsem byla s Tebou.
PILGRIM (Poutník)
Poutníku, jaký máš výlet
po cestě, na které ses právě ocitl
abys zjistil kde zanikají prázdná slova
a kam vedou příběhy
všechny dny pocházejí od jednoho dne
který Ty musíš Ty musíš znát
nemůžeš změnit to, čemu je konec
ale pouze to, kam dojdeš.
Jedna cesta vede k diamantům,
jedna cesta vede ke zlatu,
další Tě povede pouze
za tím vším, o čem jsi mluvil.
Ve svém srdci hádáš
která z těchto je pravdivá
cesta, která nevede nikam,
cesta, která vede rovnou za Tebou.
Najdeš odpověď
ve všem, co říkáš a děláš?
Najdeš odpověď
ve svém nitru?
Každé srdce je poutník
každé by chtělo vědět
důvod, proč zanikají prázdná slova
a kam vedou příběhy.
Poutníku, na svém výletě
možná vycestuješ dost daleko
pro poutníka je to namáhavá cesta
zjistit, kdo jsi Ty...
Poutníku, je to namáhavá cesta
zjistit, kdo jsi Ty...
Poutníku, je to namáhavá cesta
zjistit, kdo jsi Ty...
ONE BY ONE (Jeden za druhým)
Tady jsem já
zase další sbohem!
On říká Adiós, říká Adiós,
a víš, proč
ji to neraní a nerozpláče se?
– ona řekne Adiós, řekne Adiós, Sbohem.
Jeden za druhým moje listy padají k zemi.
Jeden za druhým moje příběhy jsou vysloveny.
Není to žádná lež
ona touží, aby odlétla pryč.
Ona říká Adiós, říká Adiós,
a teď víš proč
on má důvod se za ní podívat
– ona řekne Adiós, řekne Adiós, Sbohem.
Jeden za druhým moje listy padají k zemi.
Jeden za druhým moje příběhy jsou vysloveny.
Můj, ó můj!
Ona měla namířeno příliš vysoko.
On říká Adiós, říká Adiós,
a teď víš, proč
na jejím nebi není rád žádný Měsíček
– on řekne Adiós, řekne Adiós, Sbohem.
Žádné Sbohem
pro lásku se rozzáří jejich oči.
Neříkejte Adiós, neříkejte Adiós,
a víte, proč
je láska, která nezahyne?
– neříkejte Adiós, neříkejte Adiós, Sbohem.
– neříkejte Adiós, neříkejte Adiós, Sbohem.
– neříkejte Adiós, neříkejte Adiós, Sbohem.
– neříkejte Adiós, neříkejte Adiós, Sbohem.
LAZY DAYS (Zahálčivé dny)
Zahálčivý starý den
se vytrácí pryč
jsem ve dne zasněná
nechci jít od toho
že teď jsem ve spádu
bláznivě nádherného dne
Jeden červený balónek
se vznáší k Měsíci
jen ho nechejte ať si letí
já jenom vím
že toužím vrátit se zpátky
do svého zahálčivého dne
A jak si zpívá a jaký mi připadá
a jak nikdy nezůstane takovým
a jak zvoní a jak volá
a jak mizí v dáli... mizí v dáli... mizí v dáli
ONLY TIME (Jenom čas)
Kdo může vykládat
kam vede cesta
kam den plyne
– jenom čas
A kdo může vykládat
jestli Tvoje láska roste
jak si Tvoje srdce vybralo
– jenom čas.
Kdo může vykládat
proč Ti srdce naříká
když Tě láska opouští
– jenom čas
A kdo může vykládat
proč Tvé srdce roní slzy
když Ti láska lže
– jenom čas.
Kdo může vykládat
kdy se cesty sejdou
že láska by mohla být
ve Tvém srdci
A kdo může vykládat
kdy den spí
jestli noc zůstává
v celém Tvém srdci
Noc zůstává v celém Tvém nitru
Kdo může vykládat
jestli Tvá láska roste
jak si Tvé srdce ráčilo vybrat
– jenom čas.
A kdo může vykládat
kam vede cesta
kam den plyne
– jenom čas
Kdo zná tu pravdu – jenom čas
kdo zná tu pravdu – snad jenom čas
DEORA AR MO CHROÍ (Slzy v mojí duši)
Jak jsou nádherní, den a noc
země zpívá ve větru
zvuky sílí a dotýkají se nebe
vypovídají o všem, čemu zem důvěřuje
a v noci se vzdechy vznášejí
a z oblohy vzdechy klesají na mě.
A když se vzdalují z dohledu
můj hlas zpívá ve větru
sílí, aby se dotýkal nebe
zmiňuje vše, čemu důvěřuji
a od noci země bude prozpěvovat
a od noci země bude prozpěvovat
a od noci země bude prozpěvovat znovu.
WILD CHILD (Neposedné dítě)
Tak jen zavři oči
tak jen postůj a poslouchej
tak si to jen uvědom
a nic Ti nemůže chybět
nepotřebuješ mít důvod
dovol ať den postupuje dál a dál
Dovol, ať déšť dopadne
všude kolem Tebe
pusť se do toho teď
nech se obklopit dnem
nepotřebuješ mít důvod
dovol ať déšť postupuje dál a dál
Který den
který den si oblíbit
jak vůbec
jak vůbec
to udělat celkově
který den
který den si máš
oblíbit, neposedné dítě?
Jenom si dopřej čas
ze zbrklého počínání
každý den najdeš
všechno v pořádku
nepotřebuješ mít důvod
dovol ať den postupuje dál a dál
Každé letní slunce
každé zimní večery
každé jaro přijde
každý podzim odplyne
nepotřebuješ mít důvod
dovol ať to všechno postupuje dál a dál
Který den
který den si oblíbit
jak vůbec
jak vůbec
to udělat celkově
který den
který den si máš
oblíbit, neposedné dítě?
Který den
který den si oblíbit
jak vůbec
jak vůbec
to udělat celkově
který den
který den si máš
oblíbit, neposedné dítě?
Který den
který den si oblíbit
jak vůbec
jak vůbec
to udělat celkově
který den
který den si oblíbit
Da-da-da
Da-da-da-da-da-da
Da-da-da
jak vůbec
jak vůbec
to udělat celkově
Da-da-da
Da-da-da-da-da-da
Da-da-da
Da-da-da-da-da-da
jak vůbec
jak vůbec
to udělat celkově
který den
který den si máš
oblíbit, neposedné dítě?
který den
který den si máš
oblíbit, neposedné dítě?
ORINOCO FLOW
Nech mě plout, nech mě plout, nech proudit Orinoco
nech mě dosáhnout cíle, pusť mě na pláž na březích Tripolisu
nech mě plout, nech mě plout, dovol mi dorazit ke Tvému břehu
nech mě dosáhnout cíle, pusť mě na pláž daleko za Žlutým mořem
da da, da da, da da, da da, da da
odplouvám, odplouvám, odplouvám
odplouvám, odplouvám, odplouvám
odplouvám, odplouvám, odplouvám
odplouvám, odplouvám, odplouvám
Z Bissau do Palau – v odlehlém koutu Avalonu
z Fidži do Tiree a Ebenových ostrovů
z Peru do Cebu, slyším sílu Babylonu
z Bali do Kalifornie – daleko pod Korálovým mořem
da da, da da, da da, da da, da da
opouštím to, opouštím to, opouštím to, adieu
opouštím to, opouštím to, opouštím to, adieu
opouštím to, opouštím to, opouštím to, adieu
odplouvám, odplouvám, odplouvám
odplouvám, odplouvám, odplouvám
odplouvám, odplouvám, odplouvám
odplouvám, odplouvám, odplouvám
Ze severu na jih, z Ebudé do Chartúmu
z hlubin moře oblaků na ostrůvek Měsíce
svez mě na vlnách do zemí, kde jsem nikdy nebyla
svez mě na vlnách do zemí, které jsem nikdy neviděla
můžeme se plavit, můžeme se plavit po proudu Orinoka
můžeme se plavit, můžeme se plavit,
odplout, odplout pryč
můžeme kormidlovat, můžeme stát blízko Roba Dickinse u kormidla
můžeme si povzdechnout, rozloučit se s Ross a jeho rodinou
můžeme se plavit, můžeme se plavit,
odplout, odplout pryč
můžeme se plavit, můžeme se plavit,
odplout, odplout pryč
můžeme se plavit, můžeme se plavit,
odplout, odplout pryč
EVENING FALLS (Přichází večer)
Když nastává večer a vytrácí se denní světlo
uvnitř mne se to ozývá – mohlo by platit, že jenom spím?
chvilku bloudím, pak mě to chytne úplně
blízko domova – to nemohu říct
blízko domova se cítím tak vzdálená
když chodím po pokoji, před sebou poznám stín
z jiného světa, kam se nikdo jiný nemůže dostat
přenes mě do mého vlastního, tam kam mohu přejít
blízko domova – to nemohu říct
blízko domova se cítím tak vzdálená
Stále pátrám, nikdy správně,
ztrácím se v oceánech noci
pořád doufám, že najdu vzpomínky
vzpomínky, které jsem zapomněla
Přestože zapomínám, budu pokračovat v důvěře
že tenhle čas je opravdový – ztratím se v tomhle pocitu?
jako dítě to zažívám, já neznám nikdy důvod
jsem doma – znám cestu
jsem doma – cítím se tak, ó vzdálená
STORMS IN AFRICA (Vichry v Africe)
Jak dlouho je to od té doby
jak dlouho je to od té doby
co procházím bouřemi
co pronikám přes bouře
Jak dlouho je to
co bouře začala
jak dlouho je to
od počátku do konce
Povzbuď svoje srdce
přejdi zdatná bouře
povzbuď svoje srdce!
překonej zdatně bouře
Znamenitý výlet
je složitý mezi bouřemi
Dlouhý výlet
nekoukej se na bouře
EXILE (Vyhnanec)
Chladno jako severní větry
v prosincových ránech
zima je volání, které se ozývá
z toho velmi vzdáleného břehu
Zima přišla hodně pozdě
dost blízko vedle mě
jak mohu zahnat
všechny obavy hluboko dovnitř?
Počkám si, až přijdou znamení
najdu si cestu
počkám si, až nadejde čas
najdu si cestu domů
Moje světlo bude měsíc
a moje cesta – oceán
můj ukazatel bude jitřenka
když popluji domů k Tobě
Počkám si, až přijdou znamení
najdu si cestu
počkám si, až nadejde čas
najdu si cestu domů
Kdo mi potom může pookřát mou duši?
kdo dovede zkrotit mou vášeň?
z těch snů je to loď
popluji domů k Tobě
CARIBBEAN BLUE (Modř Karibského moře)
... Eurus...
... potom Ventus...
... tak se svět točí
se vším, co jsi kdy věděl
říkají, že nebe vysoko nahoře
je modré jako v Karibském moři...
...jestli každý poví vše, co může
jestli má každý pravdu
věřím, že obloha nahoře
je modrá jako v Karibském moři...
... Boreas... (Severák)
... Zephyrus... (Zefýr – teplý západní vítr)
Kdyby všechno, co jsi řekl, bylo zlaté
kdyby všechno, o čem jsi snil, bylo nové
představuj si, že obloha vysoko nahoře
je modrá jako v Karibském moři...
... Eurus...
potom Ventus...
... Boreas
Zephyrus...
... Africus...
HOW CAN I KEEP FROM SINGING? (Jak se mohu vyhýbat zpívání?)
Můj život probíhá v nekonečné písničce
mimo pozemské nářky
slyším pravý, i když vzdálený chorál
který vítá Nový Svět
Přes veškerý povyk a hádky
slyším znít jeho rozkošnou hudbu
zní mi v duši ozvěna
jak se mohu vyhýbat zpívání?
Když se tyrani obávají sami ve své naháněné bojácnosti
a slyší, že smrt jim dávno zvoní hranu
když se přátelé radují daleko i blízko
jak se mohu vyhýbat zpívání?
Do cely vězení a do hnusné hladomorny
naše myšlenky k nim dolétnou
když přátelé ze studu jsou neposkvrněni
jak se mohu vyhýbat zpívání?
BOOK OF DAYS (Deníček)
Ode dne ke dni, moje cesta
dlouhá pouť přede mnou
od noci do noci, moje cesta
příběhy které se nikdy nebudou dlouze opakovat
THE CELTS (Keltové)
Nekonečný svět
od počátku do konce
my jsme tady naživu
pořád
Nekonečný svět
od počátku do konce
my jsme tady naživu
pořád
ANYWHERE IS (Ať je to kdekoliv)
Procházím bludištěm okamžiků
ale všude, kam se obrátím
začíná nový začátek
ale nikdy se neobjeví jejich konec
jdu za obzorem
a tam najdu další obzor
všechno vypadá tak překvapující
a potom zjistím, že to už znám
Jdeš tam, odešel jsi navždy
půjdu tam, zabloudím
jestli tady zůstaneme, nebudeme spolu
ať je to kdekoliv
Měsíc nad oceánem
vlaje za pohybu
ale bez toho, že by někdy znal
důvod pro svoje vlnění
v pohybu v oceánu
Měsíc se dál nakrucuje
vlny se stále vlní
a já se dál vozím
Jdeš tam, odešel jsi navždy
půjdu tam, zabloudím
jestli tady zůstaneme, nebudeme spolu
ať je to kdekoliv
Koukám ohromena, jestli hvězdy ukazují
život, který bude můj
a posvítily by svým světýlkem
dostatek signálu pro mě, abych je následovala
pohlížím na nebesa
ale noc zatáhla mraky
žádná jiskra konstelace
žádná Vela žádný Orion
Mušle na vyhřáté pláži
dodaly z vlastního prostředí
ozvěnu jejich příběhu
ale všechno co slyším, jsou nepatrné zvuky
když polštářová slova se splétají
a třepotání vrb ustává
ale měla bych to považovat za důkaz
že je to zkrátka můj sen
Jdeš tam, odešel jsi navždy
půjdu tam, zabloudím
jestli tady zůstaneme, nebudeme spolu
ať je to kdekoliv
Zanechat nit všech dob
a dovolit, ať udělá tmavou čáru
v nadějích, které mohu pořád získávat
zpáteční cesta ke chvíli
kdy jsem si udělala procházku a otočila se
aby začal nový začátek
pořád hledám odpověď
nemohu najít její konec
je to buď tato nebo jiná trasa
je to tak či podobně
měl by to být jeden směr
mohl by být po uvážení
procházka, na kterou jsem si vyšla
procházka, kterou jsem si udělala
mohl to být zrovna začátek
mohl by to být skoro už konec
ON MY WAY HOME (Na své cestě domů)
Dostala jsem
jeden okamžik z nebe
když se procházím
obklopena nocí
Hvězdy vysoko nade mnou
splní přání pod měsíčním třpytem
Na své cestě domů
si pamatuji pouze dobré dny
na své cestě domů
si pamatuji všechny nejvydařenější dny
jsem na cestě domů
mohu si zapamatovat
každý nový den
Pohybuji se v tichosti
s každým podniknutým krokem
sníh se kolem mě chumelí
jako andělé v hejnech
Daleko v dálce
je moje přání pod měsíčním svitem
Na své cestě domů
si pamatuji pouze dobré dny
na své cestě domů
si pamatuji všechny nejvydařenější dny
jsem na cestě domů
mohu si zapamatovat
každý nový den
Na své cestě domů
si pamatuji pouze dobré dny
na své cestě domů
si pamatuji všechny nejvydařenější dny
jsem na cestě domů
mohu si zapamatovat
každý nový den
Na své cestě domů
si pamatuji pouze dobré dny
na své cestě domů
si pamatuji všechny nejvydařenější dny
jsem na cestě domů
mohu si zapamatovat
každý nový den
ONLY IF... (Jenom jestli)
Když je stín, Ty saháš po slunci
když je láska, potom člověka vyhledáváš
a pro sliby je tu obloha
a pro nebesa jsou ti, co umějí létat
Jestli opravdu chceš, můžeš mě slyšet mluvit
jenom jestli chceš, mohl bys objevit správnou cestu
jestli opravdu chceš, můžeš zachytit den
jenom jestli chceš, mohl bys vzlétnout
da da da da, da da da da da
da da da da, da da da da da
da da da da
Když je cesta, následuješ hvězdu
když je oceán, pluješ z daleka
a pro zlomené srdce je obloha
a pro zítřek jsou ti, co umějí létat
Jestli opravdu chceš, můžeš mě slyšet mluvit
jenom jestli chceš, mohl bys objevit správnou cestu
jestli opravdu chceš, můžeš zachytit den
jenom jestli chceš, mohl bys vzlétnout
da da da da, da da da da da
da da da da, da da da da da
da da da da
Jestli opravdu chceš, můžeš mě slyšet mluvit
jenom jestli chceš, mohl bys najít cestu
jestli opravdu chceš, můžeš zachytit den
jenom jestli chceš, mohl bys vzlétnout
Ah! Chtěla bych létat volně jako pták
Ah! Chtěla bych létat volně jako pták
nech mě
nech mě
Jestli opravdu chceš, můžeš mě slyšet mluvit
jenom jestli chceš, mohl bys objevit správnou cestu
jestli opravdu chceš, můžeš zachytit den
jenom jestli chceš, mohl bys vzlétnout
Jestli opravdu chceš, můžeš zachytit den
jenom jestli chceš, mohl by ses rozletět
SNĚHULÁCI
Smluvili se
sněhuláci
že si letos
dají práci a snad se jim
podaří
vydržet až
do září
Jestli slovu
dostáli?
Kdepak,
v březnu roztáli!
SUZANNE VEGA: „SOAP AND WATER“ (MÝDLO A VODNÍ SYMBIÓZA PROUDŮ)
Mýdlo a voda
berou den z mé dlaně
drhnou sůl z mojí pálivé kůže
povol mi uzel na této svatební stužce
Mýdlo a voda
pověsí mé srdce na špagát
očistí ho ve větru pískem
vybělí ho do octového lesku
Taťka je potemnělá hádanka
máma je hrstka včel
ty jsi můj malý dráček
který nese do dáli nezvládnutelný vánek
Mýdlo a voda
opláchnou rok mého života
narovnají všechno, co jsme podupali a roztrhali
zahojí ránu, které říkáme manžel a manželka
Taťka je potemnělá hádanka
máma je hrstka včel
ty jsi můj malý dráček
uvíznutý zase v domácích bouřích
Taťka je potemnělá hádanka
máma je hrstka včel
ty jsi můj malý dráček
který unáší do dáli nezvládnutelný vánek
DVANÁCTERO POHLAZENÍ PRO DECIBELNÍ ROJ, JEN NE PRO IMBECILNÍ KOPALY…
1,2,3: Muž, který sázel stromy (čte Marek Eben)
4 Marián Geišberg – Nôžky mám v betonu
5 Suzanne Vega – Tom´s Diner (12" instrumental)
6 Suzanne Vega – Tom´s Diner (12" DNA Remix)
7 Vienna Lusthaus – Ready For Radetzky (Powidl Mix)
8 Vienna Lusthaus – Ready For Radetzky (7" Mix)
9 Vienna Lusthaus – Ready For Radetzky (7" Instrumental)
10 Camouflage – Love Is A Shield (Extended US Mix)
11 Camouflage – Love Is A Shield (Orbit Dub)
12 Camouflage – Love Is A Shield (Ambient Mix)
NENA KERNER, údernice Long Play i olympijská stálice play & vital sport „NENA“ 1984
V překladu něco jako bavička Gertruda Zrnitá, G Peckovitá, bod G se třpytem filmových dějů na hlase zpěvačky se slabostí pro kávové zrnko a švarnou náturu, zkrátka a dobře der Besen, ženská metla v rockově baladickém pousmání, již DJ Yoda dokonale umístil do preparátů cut´n´paste anatomicky atomických sonát u své disco kulatiny 80. let, třeba již má v sobě její chutě nebo by zas ráčil okoštovat ten originál Eintopf mit Nena? Edition 80´s DJ Yoda Rock On.
KINO
Každý večer v přesně stejnou dobu
bývám natěšená na film před pokladnou
na ten pověstný hvězdný třpyt z Hollywoodu
Humphrey Bogart s obtaženým kabátem a kloboukem – je to naprosto jasné
Dali byste si příběh s Marilyn
nebo spíš s Jamesem Deanem?
Já očekávám happy-end
v objetí s Cary Grantem – je to totálně jasné
O půlnoci vysedávám v kinu
o půlnoci když běží poslední program
o půlnoci vysedávám v kinu
a omrknu si tam zvědavá docela všechno
V řadě sedadel od jedničky do desítky
mohu spatřit lidi mrtvolně bledé
za mnou v horních řadách
zase potkávám vykrmenou obludu – je to naprosto jasné
Celou noc zažívám pocit děsu na dlouhatánském ostří nože
straší tu zombíci i lidojedi
do kina přišel účtovat osnovu sám ďábel
věděla jsem jedině, co dělám – no a nic mi z toho není jasné
O půlnoci vysedávám v kinu
o půlnoci když běží poslední program
o půlnoci vysedávám v kinu
a omrknu si tam zvědavá docela všechno
VOLLMOND (ÚPLNĚK)
Večer zapadá Sluníčko
vyjde Měsíc, to budu plná elánu
a noc mě volá na plné kolo
Pak musím fungovat, nemohu si dovolit usnout
dáme si spicha na liduprázdných ulicích
a noc bude mladá tak jako jsme my
Dneska je úplněk a noc volá na mě
pojď se mnou dovádět a dostaneš za to ode mě sladký polibek
dneska je úplněk, úplněk plný sil a siločar
Kouzlo platí jenom jednu noc
trsáme za východu Slunce
a poletíme na Měsíc
Dneska je úplněk a noc volá na mě
pojď se mnou tančit a dám ti za to polibek
dneska je úplněk, úplněk plný sil a siločar
NUR GETRÄUMT (JEN SE MI TO ZDÁLO)
Jsem tak sama
a chci být radši s tebou
koukám se ti na ruku
už jsem ji rozeznala od ostatních
bolí mě hlava, tak zavírám oči
lehnu si na zelenou trávu a něco ti přitom vysvětlím
Nic jsem dnes nepropásla
vždyť se mi o tobě jen zdálo
už dlouho jsme se neviděli
jednou se za tebou vypravím
všechno, co chci po tobě, myslím tak, jak to říkám
a jsem totální panikářka
zblázním se od radosti, když se mi to dnes povede
Jsem už celá vzrušená
půjdu za tebou
a tvé pohledy mě štvou
protože myslí furt jenom na tebe
INDIANER (INDIÁNI)
Indiáni jako ty a já
jsou siláci a nebojí se ničeho
my jsme stateční, my jsme šibalové
jako jsou indiáni – howgh
Na válečné stezce, ve stanu Vigvamu
indiáni nic neplánují
my jsme stateční, my jsme šibalové
jako jsou indiáni – howgh
TANZ AUF DEM VULKAN (TANCUJ NA SOPCE)
Andělé se nepoflakují (neexistuje pro ně doba snížené pracovní schopnosti)
sny nejsou nepromokavé
dobří duchové nemají šanci
čarodějky nejsou z azbestu
Pojď až na samotný vrchol
tancuj na sopce
pojď až na samotný vrchol
tancuj na sopce
Slyším, jak naproti sem někdo kráčí
připraven na poslední nádech
poslední dny má sečteny
poté sopka ovládne svět
Pojď až na samotný vrchol
tancuj na sopce
pojď až na samotný vrchol
tancuj na sopce
99 LUFTBALLONS (99 LÉTAJÍCÍCH BALÓNŮ)
Jestli máš pro mě trochu času
pak ti zazpívám svou písničku
o 99 balónech vznášejících se
po určené trase vstříc k obzoru
snad si vzpomeneš hned na mě
pak ti zapěju svou písničku
o 99 vznášejících se balónech
a že něco tady vzniká z něčeho
99 podnětných balónů
na své trati až za obzor
držel se ufonů ze všech živých
a proto vyslal generála na misi
s pilotní letkou za zády
aby zatroubil na poplach, a kdyby vážně nastal
byla by u toho přítomná na obzoru
jen sada 99 vznášejících se balónů
99 tryskáčů
každý z nich byl velký bojovník
a čekali na rozhodnutí kapitána Kirka
ten udělal velký bengál, nebyl to velký ohňostroj, jak ohlásil Jirka
sousedi nic nepobrali
a cítili se proto hned tak namíchnuti
z toho střílel člověk na obzoru
na devětadevadesát vznášejících se balónů
99 jmenovaných ministrů války
jedny zápalky a škrty o kanystr s benzínem
čekaly na šibalské lidičky
už totiž zavětřili tučnou kořist
volali: chceme válku a chtěli mít moc
člověče, kdo tohle jen vymyslel
že to jednou zajde tak daleko
proti nevinnosti mějte 99 vznášejících se balónů
99-letá válka
a nenechali v ní žádný prostor pro vítěze
ministr války už neexistuje
a také žádní piloti v tryskáčích
dneska obcházím svůj rajón
vidím umučený svět ležící v troskách
našla jsem jeden vznášející se balón
myslím na tebe a nechávám ho, ať si letí výš
EINMAL IST KEINMAL (JEN JEDNOU NEMÁ VÝZNAM)
Vyzvednul to jako ojetina ojetej
začni zase od předu
počkej si na něžnou ruku
oheň ještě nevyhasl
Jednou, to není nikdy
Jednou, to nemá žádný valný význam
Volání do jiné země
cíl přitom není známý
je čas nechat tě jít jinam
setkání je znovu v krátkosti
Jednou, to není nikdy
Jednou, to nemá žádný valný význam
ZAUBERTRICK (KOUZELNICKÝ TRIK)
Tajné pohledy
tajné pohledy pronásledují mou duši
tajné pohledy mě dohánějí k iluzi – až k přeludu v jejich dovednosti kouzla
Lákavá slova
lákavá slova mi šeptají známá jména
lákavá slova mi ukazují cestu – kudy povede
Pojď sem, já ovládám kouzelnický trik
Je fais des reves en plastique
(moje sny spočívají v plastice)
nastup sem, já ovládám kouzelnický trik
ce sont les reves en plastique
(sny mám ukotveny v plastice)
Zářící světla
planoucí barvy deformují tváře
troufni si jít po cestě c´est plastique, je krášlící plastika
c´est fantastique je fantasticky svádivá a sličná
Pojď sem, já ovládám kouzelnický trik
Je fais des reves en plastique
(moje sny spočívají v plastice)
nastup sem, já ovládám kouzelnický trik
ce sont les reves en plastique
(sny mám ukotveny v plastice)
SATELLITEN-STADT (SATELITNÍ MĚSTEČKO)
Znáte satelitní městečko
kde se do všeho střílelo
s hospodou a supermarketem
s kinem, s kadeřnictvím a parkem
Tady bydlí člověk kosmonaut
jako průkopník na svém ranči
světelné roky je vzdálený od domova
den co den, den co den zůstává na jediném fleku
V satelitním městečku
město satelit
v satelitním městečku
jako ledovec studí a je tak kluzké
Tohle je město budoucnosti, svět
z oceli a betonu, co vydrží dlouhé věky
tohle je město budoucnosti
které má všechno, jenom ne lidskou vřelost
Satelitní město
satelitní město
satelitní město
jako ledovec studí a je tak odporně kluzké
ICH BLEIB´ IM BETT (ZŮSTANU SI LEŽET V POSTELI)
Zůstanu ležet doma
zůstanu v posteli
svět je tak hektické splašené hřiště
a tady je přitom tak pěkně
nic mě dnes nevyláká ven
každá akce by tam byla stresující
dám si pauzu ve vysílání:
zůstanu prostě ležet v posteli
Darujte někomu moje boty
darujte někomu můj oblek
nepotřebuji vlastnit šaty
já zůstanu v posteli
nic mě dnes nevyláká ven
každá akce by tam byla stresující
prodejte moje auto:
já zůstanu klidně ležet v posteli
Leonid Brežněv mě touží vidět
Hruška (asi Honecker) hoduje na mou počest
Stones mi vyhrávají před barákem
a vojáci tančí přísný balet
ale víte, nic mě dnes nevyláká ven
Ronald Reagan je na telefonu:
tak to zůstanu raději v posteli
Svět je tak hektické splašené hřiště
tady je tak pěkně
já zůstanu ležet doma
já zůstanu v posteli
LEUCHTTURM (MAJÁK)
Půjdu s tebou tam, kam chceš
klidně až na konec zdejšího světa
k moři, na pláž, prostě tam, kde svítí slunce
chci být s tebou někde sama
Tak pojď, doprovázej mě, můj maják a znamení
mohli bychom se dívat na svět z dobré výšky
ponorka nás tady naloží
a ty buď můj kapitán
Nastupujme na palubu a pojďme se svést
potopím se stejně jako ryby hlouběji
zabouchnu všechny dveře
a odeženeme časové údaje na moři
Hej drž se pevně, ponorka se potápí
hned zapadá slunce
věřím, že jsme teď pořádně daleko
protože už nespatřím maják
NOCH EINMAL (JEŠTĚ JEDNOU)
Stále znovu říkám, co jsem nikdy neřekla
a pak to opakuji ještě jednou
ještě jednou a stále dál
A i když stokrát mezi námi nebylo nic
udělám to ještě jednou
ještě jednou a stále dál
Zase znovu se pokouším zjistit
že zase znovu na to zapomínám
zase znovu se spoléhám sama na sebe
a zase znovu se zamilovávám do chlapa
A dělá mi to zase dobře
a zase mě to trápí
a je to nějak potřeštěné
a je to nějak v pohodě
Zase nepříjemně si natluču ten jemný ciferník
a zase pak vstanu a půjdu dál
ještě jednou, ještě jednou
A když se stokrát ztratím
zase to hraji ještě jednou
ještě jednou a stále dál
Zase znovu se pokouším zjistit
že zase znovu na to zapomínám
zase znovu se spoléhám sama na sebe
a zase znovu se zamilovávám
A dělá mi to zase dobře
a zase mě to trápí
a je to nějak potřeštěné
a je to nějak v pohodě
ELLE – PEŘÍČKO – POHÁDKOVÁ S DOBRÝM KONCEM
Není spravedlnost dráčková, neomráčí jak výhodná koupě značková
předvídá budoucnost daleko dopředu s výběrovým zrakem jak Karla Mráčková
obláčková obětavá miláčková nikterak vytáčková nebo vylouhovaná
sluší jí to v přírodě tutti frutti čeleď hloubavá do hloubi neloudavá
žádný špageti western žádný macaroni gestern
pod vlivem divočiny electro praská ve švech celej Praterstern
snivá hudba budoucnosti totální příklad odolnosti
proti zubu času hraje symfonii s klikou od radosti
její mandala by nandala fortel vzácným duhovkám do sytosti
její abeceda mládí koketuje ve prospěch výmluvnosti
divadlo velkých forem po ní nepohasne okorale, nevrle
je přitažlivá horlivá s přísadou chilli milý polibek i pukrle
nevázne v ní kabaret a její show na plný koloběh neutuchajících kvalit
vyhledávám u ní nakažlivé sklony, otisky, stopy autentických rarit
herečka Sarah Bernhardt byla dlouho Muchovou múzou
tahle žije jako já v nesecesní době jen tak s blůzou
je založená přírodně na jednoduché bázi
vypravěčka odvážných výprav mi připomíná extázi
asi jako šampiónka v davu na scéně vyváženě peprná
představte si prskavky a pookřála v páru kamarádka jiskrná
je perlou bez pochyb: no a nemůže být bestie mrazivá?
ne, její úroveň je vysoká, její ochota se prioritou nazývá
neustále provokuje poukázat jí servis delegáta bodyguarda
její tělo je prý senzace, co sklízí ovace u nejednoho barda
omaggio tributo společenské a do detailu významné
má všechny předpoklady stát se ikonou v mladém věku díky touze soustavné
je dokumentem ve kterém si každej znalej zalibuje
protože nemá potřebu nikdy ponížit, půvabné časy odstartuje
její krev je vzácná kapalina, její duše vzácná kombinace
nemrhá talentem ani pověstí pro kulhavé machinace
včera jsem se do ní lehce, no možná že i těžce, zamiloval
je peříčkem literatury a střevíčkem pro sval, který by vášně posiloval
poznáte ji tak, že její míry jsou akorát vymodelovány
objednali si jí zájemci do Orient Expressu, ale pulsuje prý nejraději s mnoha elegány
elegány s přehršlí rostlin na lukrativních místech jak vídeňskej Prater
když vejde ve známost její kus poezie je meteor a pozůstatek kráter
ALEXANDER PORFIRJEVIČ BORODIN
☼ 12.11.1833 PETĚRBURG ۞ 27.2.1887 PETĚRBURG
„Pane Borodine, příliš si troufáte na hudbu,“ vyčetl mu jeden z otců ruské chemie N. N. Zinin z jeho rozjívené tváře, „dvěma pánům nelze sloužit!“ Borovin to však zvládal na jedničku a dodnes nese chemická reakce – rozklad organických solí stříbra – jeho jméno a historici připomínají, s jakou úctou o něm vyprávěl i Mendělejev. Pro světovou kulturní veřejnost však zůstává především významným představitelem ruské moderní hudby, která bude znít v desítkách zemí i v jednadvacátém století.
Mimořádně barvitý a nenudící život umělce, jehož láskou byla chemie, avšak posláním strhující hudba, je vymezen daty 1833–1887. Osud mu do vínku příliš štěstí nedopřál. Narodit se v době falešné mentální poruchy, rozuměj falešné morálky jako nemanželské dítko bylo totéž jako Kainovo znamení. Byl synem knížete L. S. Gedianova, avšak v matrice stojí, že je zákonný potomek Porfiryje Borodina (Gedianova poddaného a komorníka).
Zachovalá olejomalba připomíná, že jeho matka, dcera vojáka A. K. Antonovová, byla neobyčejně krásná a v půvabech vyzrálá diva. Díky knížeti netrpěla nouzí a svému milovanému, často nemocnému a proto bledému a podvyživenému dítěti, mohla a chtěla poskytnout všestranné vzdělání. Vnímavý žák překvapoval soukromé učitele pamětí a schopnostmi osvojovat si cizí jazyky. Po němčině a francouzštině, vyslovované vždy se správnou melodikou a dikcí, se ve třinácti pustil do anglických výrazů i se špetkou slangů. V budoucnu po ročním (!) pobytu v Pise dokáže psát vědecká pojednání v italštině.
Skvělý sluch a nadání stály i u jeho obdivu k hudbě. V osmi letech reprodukoval na klavíru to, co k němu zvenčí doléhalo – nejčastěji pochody vojenské kapely. Není divu, že mu pozorná matka najala učitele hry na flétnu a posléze na violoncello.
Uplynuly jen dva roky a mladičký muzikant odvážně dumal nad partiturami Glinky, Haydna, Beethovena a sám skládal drobná múzická představení. Avšak ve čtrnácti to už byl koncert pro flétnu a klavír a trio pro dvoje housle a violoncello, sonáty pro flétnu, violoncello a klavír.
Kdykoli mu zbyl čas, jeho kroky směřovaly do „kuchyňské laboratoře“, ke zkumavkám a křivulím. V době, kdy se rozhodovalo o jeho budoucím povolání, zvítězila vášeň k chemii nad vztahem k hudbě.
Od roku 1850 studoval botaniku, zoologii, anatomii a chemii na Lékařsko–chirurgické akademii. Ve třetím ročníku se stal posluchačem slavného profesora Zinina. Z takového vyznamenání plynula výhoda, že směl pracovat jako jeho pomocník v laboratoři. A to vzdor tomu, že založil soubor amatérských hudebníků. Profesor na jeho muzicírování žárlil: „Ta kvarteta tě odtahují od vědy.“ K jeho radosti však za šest let ukončil Akademii s výborným prospěchem a stal se lékařem–asistentem ve druhé petrohradské vojenské nemocnici. Naděje na to, že se stane důstojníkem nebo vlivným státním úředníkem, ovšem kazil jeho původ.
SETKÁNÍ S MUSORGSKÝM
Služba ve špitále přinesla Borodinovi velké přátelství, o jehož zrodu na popud svého životopisce, kritika, estetika a publicisty V. V. Stasova – napsal: „S M. P. Musorgským, tehdy již důstojníkem Preobraženského pluku, jsem se setkal v nemocnici. Bylo mu sedmnáct let, sotva vylíhlý z vajíčka, ale brzy jsme našli společnou notu. Večer nás pozval hlavní lékař Popov na návštěvu. Měl dospělou dcerku a rád pro ní pořádal mejdany. Musorgskij, jak už jsem říkal, tehdy ještě mladík, avšak senzačního chování a právě takového projevu, seděl u klavíru, koketně pohazoval rukama a relaxačně hrál. U Popova jsem se s ním setkal ještě čtyřikrát, a to vždy při službě ve špitálu.“ K dlouhé odmlce v nekonečných rozpravách o hudbě přispěl fakt, že Borodin přešel z nemocnice jako asistent na katedru chemie Akademie, kterou předtím absolvoval.
Díky škole však uskutečnil svou první cestu za hranice. V dopise matce nadšeně líčí město světel: „…Je zde úžasný život, davy lidí, shon. Bydlíme v hotelu Louvre naproti paláci. Hotel se zdá ještě krásnější než sám palác Louvre.“
Z Paříže přivedla Borodina studijní povinnost do Bruselu. Tehdy doprovázel profesora oční kliniky I. I. Kabata na vědecký kongres. Radosti velkoměst však příliš neužil, myslel na obhajobu doktorské práce, která ho doma čekala. Navíc chtěl dokončit v Soligači analýzy minerálních vod, přesněji jejich léčivých vlastností.
Na podzim příštího roku vyslalo vedení Akademie nadějného vědce na další studijní pobyt do Belgie, Francie, Švýcarska a Německa. V jeho deníku čteme: „Před cestou jsem se znovu sešel s Modestem Petrovičem. Musorgskij byl už ve výslužbě a věnoval se pouze hudbě. Byl jsem žhavý mendelssohnovec, ale Musorgskij mě seznámil s hudebními novinkami, neboť už patřil do Balakirevova kroužku.“
Zanedlouho začne žhavého mendelssohnovce „přetavovat“ jeho životní družka, s níž se důkladně pozná v zahraničí. Shodou náhod poslal profesor Zinin Borodina do Heidelbergu, aby studoval u Bunsena a poté u Erlenmeyera. Mladý chemik a současně hudebník i jeho přátelé se ubytovali v Hoffmannově penziónku, kam Jekatěrina Sergejevna přicestovala. Neměla nic společného s atomovou váhou prvků ani s jinými zájmy ruských vědců, kteří v Heidelbergu studovali. Když jí bylo devětadvacet, petrohradští lékaři se shodli v tom, aby změnila klima: „Jen tím se můžete zbavit tuberkulózy.“
Skvělá pianistka, obdivovatelka Chopina, Liszta a Schumanna, poslechla a v květnu 1861 putovala do Heidelbergu. Nejspíš proto, že město se starobylou univerzitou a překrásnými okolními přírodními scenériemi mělo v Petrohradě dobrou pověst. Dnes se už stěží dozvíme, proč se ubytovala právě v penziónku, kde žil Borodin. Jisté je pouze to, že v sále hotelu hrála Chopina, a když ji její budoucí manžel poslouchal, byl u vytržení z její krásné ladné verze extáze. Jekatěrina Sergejevna Protopopová dokázala dílům Liszta, Schumanna a Chopina přidat patřičnou vřelost.
FASCINUJÍCÍ UČITEL
Po letech si Jekatěrina Sergejevna zavzpomínala: „Borodin, vnímavý posluchač a skvělý člověk, začínal každý den ráno v pět odchodem do laboratoře, v pět večer končil a pak jsme se vydávali na tříhodinové procházky po okolí. Měli jsme si o čem povídat a stále víc a víc se mi líbil jeho zjev. Po procházce a po večeři, obvykle až do půlnoci, zněly v Hoffmannově sále podmanivé tóny.“
Přátelství profesora chemie a mladé pianistky přerostlo v lásku. Zamilovaní do sebe i Wagnera poslouchali v Mannheimu Bludného Holanďana, Tannhäusera a Lohengrina. Horší to bylo se zdravím. Nastávající mlhavý podzim Jekatěrině přitížil. Odborníci jí radili: „Jeďte do Itálie.“
Rozhodla se pro Pisu a dvorný společník ji doprovázel. Po setkání se známými chemiky v Itálii se doprovod změnil v delší studijní pobyt. Trval až do příštího srpna a Borodinovi se za ten čas jako jednomu z prvních vědců vůbec povedlo syntetizovat fluorbenzen.
Po návratu do Petěrburgu – bylo to v září 1862 – se stal profesorem–adjunktem a o dva roky později mu předali dekret řádného profesora. Patřil k nejlepším, avšak za nejvyšší poctu považoval to, že ho studenti obdivovali jako fascinujícího učitele. V tomto případě nešlo jen o moderní způsob přednášek, ale o to, že odmítal – i za cenu osobního rizika – stát se poslušným pomahačem násilnického režimu, že podporoval pokrokové studentské hnutí a vždy stranil těm, kteří se zúčastnili demonstrací odsuzujících samoděržaví.
Krátce před sňatkem se stal vedoucím nové univerzitní laboratoře u Alexandrovského mostu. Místo skýtalo i služební byt ve škole. Nešlo o palác, stěny byly tak ošizené tenké, že student Dianin, hloubající nad jakýmsi pokusem, se stal svědkem – posluchačem poslední Borodinovy improvizace na téma z Finále jeho III. symfonie.
Manželství mu přineslo blahodárnou duševní pohodu, avšak s časem přibývali starosti. Leccos nám napoví svědectví, které zaznamenal N. A. Rimskij–Korsakov v Letopise mého hudebního života: „Nemocná Jekatěrina trávila bezesné noci, a proto vstávala až v jedenáct nebo dvanáct hodin. Vyspal se málokdy… Rodinný život vynikal nepořádkem. Doba oběda a večeře se nedala nikdy určit. Jednou jsem k nim přišel po desáté večer – zrovna obědvali! Jejich byt se změnil v útočiště a noclehárnu příbuzných. Leckdy tu onemocněli a Borodin se s nimi piplal, léčil je, vozil do nemocnice, a když tam zůstali, pak je navštěvoval…“
Leckoho asi napadne, kdy komponoval? Kdy vytvořil tak gigantické neotřesitelné dílo? Převážně jen během prázdnin na venkově, v době nemoci anebo časně zrána do osmi hodin, kdy v Akademii ještě panoval klid.
MOGUČAJA KUČKA
Borodinovu uměleckou osobnost a hudební zralost ovlivnilo sblížení s Balakirevovým kroužkem neboli se stoupenci nové ruské hudební školy. M. A. Balakirev jako nástupce Glinky a Dargomyžského usiloval o vytvoření národní hudební řeči. K němu se připojil C. A. Kjuj a M. P. Musorgskij, o něco později Rimskij–Korsakov. „Jako pátý,“ dodává V. V. Stasov, „se k nám přidal Borodin.“ Stasov své přátele v jedné ze svých skvělých statí nazval „mocnou hrstkou“ (mogučaja kučka). Název pro reprezentanty moderního směru národní hudby se ujal a v dalších letech se změnil v pojem s velkým P.
Od podzimu 1862 Borodin komponoval rozsáhlou orchestrální skladbu – Symfonii Es dur, avšak nechtěl přitom zanedbávat veřejnou a vědeckou činnost ani značně rozvětvenou rodinu. Náčrt první věty skončil v prosinci, Finále v květnu příštího roku, Scherzo až o rok později a Andante dokončoval v létě 1865. Balakirev symfonii, která dostala konečnou podobu až za dva další roky, zařadil na program koncertu Ruské hudební společnosti v lednu 1869. Stasov tehdy v kritice konstatoval, že je to dílo stejné jako ostatní Borodinovy práce, nesoucí pečeť plné zralosti a hluboké dokonalosti.
Současně se umělec vracel k tajnému přání – zkomponovat velké hudebně–dramatické dílo. Nejprve uvažoval o námětu Carská nevěsta, avšak Stasov mu při jedné diskusi připomněl mohutný lidový epos Slovo o pluku Igorově, o boji ruského lidu proti Polovcům koncem 12. století. Jakmile od něho skladatel dostal scénář, začal od příštích prázdnin shromažďovat literární prameny a komponovat. Opera, dodnes hraná a slavná v mnoha zemích světa, se jmenuje…
KNÍŽE IGOR
Kolosální hudebně–dramaturgickou skladbu komponoval Borodin až do konce života – a zanechal ji nedokončenou a z větší části neinstrumentovanou. „Než vůbec začal psát své prvé takty od opery, prostudoval haldy lidových písní, které mu dopomohly přenést se do hudebního ovzduší připravovaného díla,“ připomíná Jiří Štilec v publikaci Slavná minulost ruské hudby, „pročetl zápisky ruských bylin a literárně historické knihy, které souvisely s námětem, prohlédl bezpočet malířských i ostatních uměleckých výtvorů, přibližujících mu tuto epochu.“
Málokdo tak vážně a zodpovědně přistupoval k tvorbě. Také jednotlivé postavy se v průběhu let proměňovaly, tříbily, až vyrostly do konečné podoby představující ideály charakterů ruského lidu: vroucí, oddanou, věrnou ženu Jaroslavnu a statečného, chrabrého reka, vojevůdce ruských vojsk Igora.
Přátelé z Mocné hrstky cítili, že vzniká dílo mimořádné, nejen po ideové stránce, ale ruku v ruce po stránce hudební, a snažili se jeho dokončení uspíšit. „V zoufalství činím Borodinovi výtky,“ napíše ve svých pamětech Rimskij–Korsakov. Chtěl zařadit další část z opery na koncerty Bezplatné hudební školy, a instrumentace některých čísel stále vázla s dokončením. „Když jsem konečně pozbyl jakoukoli naději, nabídnu mu v instrumentaci pomoc a tu on ke mně přijde večer, donese svou začatou partituru a my tři – on, A. K. Ljadov a já – ji rozebereme na části a začínáme chvatně instrumentaci dodělávat. Pro rychlost píšeme tužkou, ne inkoustem… Když je hotova, pokryje Borodin archy partitury tekutou želatinou, aby se tužka nestírala; a aby archy co nejrychleji uschly, rozvěsí je na šňůry v mé pracovně jako prádlo. Tak je číslo hotovo a následuje k opisovači…“ (Letopis mého hudebního života)
Bude to také Rimskij–Korsakov, který se spolu s A. K. Glazunovem ujme dokončení díla a přípravy k vydání po Borodinově smrti. Učiní tak citlivě a se znalostí Borodinových záměrů, nicméně jejich zásahy – v některých případech ne asi nezbytně nutné – uhladí a „učešou“ Borodinovy postupy v harmonii i barvě zvuku, které se profesoru skladby a instrumentace na petrohradské konzervatoři Rimskému–Korsakovovi budou zdát „příkré“.
O Borodinově lidové komice, která je projevem specificky ruské grotesky zvané skomorošství, napíše významný ruský muzikolog a skladatel E. V. Asafjev: „Je jedna svrchovaně geniální ruská opera (Borodinův Kníže Igor), v níž všechny transformace lidového umění – jak ve sféře epické, tak i lyrické – mají neobyčejně dokonalou podobu… V partech Skuly a Jerošky, v celém jejich hudebním jazyce tu již s plnozvukým výrazem a naprosto svébytně „zahovořil“ skomorošský živel.“
DOKTOR LISZT
A znovu – jako léta předtím – spojoval Borodin hudbu s vědou, stejně i v roce 1991 Bassomatic – Science & Melody, S & M 12“ Mix, učiněná delikateska pro znalce vášní. V roce 1877 zahájil novou cestu po německých univerzitách, avšak ani ve snu by ho nenapadlo, že se mu zde splní velké přání. „Toho 30. června,“ píše v dopise Jekatěrině Sergejevně, „jsme seděli v jenské kavárně a četli noviny. Narazili jsme na zprávu, že zde bude koncertovat Liszt. Vypravili jsme se za ním do Weimaru, je to asi jako z Petěrburgu do Carského Sela. Avšak najít jeho kvartýr, to byla trudná záležitost pro cizince kdesi daleko. Konečně jsem se dozvěděl adresu a do omrzení opakoval: Kde bydlí pan Liszt? Říkali: Ten poručík? Ten doktor? …Zastavil jsem se a říkám si, zda nejde o nějakého praktického lékaře, když tu ze země vyrostla dlouhá postava v dlouhém černém kabátě, s dlouhým sosákem a dlouhými kadeřemi. „Vytvořil jste moc pěknou symfonii,“ promluvil onen chlápek zvučným tónem a napřáhl dlouhou pravici k pozdravu. „Vaše dílo mě uchvátilo, právě před dvěma dny jsem hrál vaši symfonii u velkovévody. První část je vynikající! Andante je chefs–d΄–œvre, Scherzo je rozkošné a celé dílo spolu geniální!“…
Potěšený skladatel navštívil Mistra několikrát a seznámil ho se svou II. symfonií. Velký Liszt snadno rozpoznal novost Borodinova umění a taky se přičinil podstatnou měrou o to, aby symfonie mohla zaznít ve všech zemích Evropy.
Na důkaz ÚCTY věnoval obdivovanému Lisztovi nově vzniklou symfonickou báseň Ve střední Asii, skladbu, jež obrážela marné naděje v reformy cara Alexandra II. Záhy se ukázalo, že carská moc lidu nic nesleví.
KE BŘEHŮM VLASTI
Rok na to zemřel první člen Mocné hrstky, Borodinův kamarád Musorgskij, autor národní opery Boris Godunov. Přítelův odchod ho inspiroval k jedné z nejkrásnějších písní – Ke břehům vzdálené vlasti na slova Alexandera Sergejeviče Puškina.
„Chemikova“ hudba se stále častěji ozývala i v zahraničí. V Belgii se o uvádění jeho děl zasloužila hraběnka Marcy–Argenteau a v zemi galského kohouta to byli členové Francouzské společnosti autorů, skladatelů a vydavatelů, kteří na důkaz úcty přijali Borodina mezi sebe. Umělec slyšel svá díla v Liège, Antverpách, Bruselu a Paříži.
V roce 1886 věnoval všechny své síly III. symfonii a moll. A sil mu bylo zapotřebí jako soli. Pečoval o churavějící ženu a nakaženou tchýni a ještě měl na starost jejich příbuzné.
Také onoho únorového rána příštího roku improvizoval na klavíru několik nápadů pro III. symfonii. Večer – jako všichni profesoři – se vydal na ples Akademie. Měl na sobě ruský národní kroj, červenou košili a vysoké boty. Bavil se skvěle a bavil i přátele, sršel humorem, neměl v sobě trauma. O to větší zděšení nastalo, když o půlnoci „upadl a okamžitě zhasl, nevydal už ze sebe ani hlásku,“ jak dosvědčuje Stasov.
Rodina ho pohřbila vedle Musorgského na Alexandro–Něvském hřbitůvku. Borodinova manželka přežila svůj osud, který pro ni ztělesňoval milovaný Alexander Porfirjevič, jen o pět měsíců asi ze stesku. Ostatně jejího muže si oblíbil celičký Petěrburg. Zemřel jeden z velkých vědců, FORMÁT, jenž však za svou nesmrtelnost vděčí hudbě…
Žel, je třeba souhlasit s Miroslavem K. Černým, jenž ve své vědecké studii, zveřejněné u nás u příležitosti sta let od smrti velkého společenského patriota hudby, píše: „…jsme stále Borodinovi a jeho dílu i jeho poznání jak živou interpretací, tak literárním výkladem – neboť psalo se o něm velmi málo, větší původní práce nemáme vůbec – ještě hodně dlužni.“
|