ALEXANDER SERGEJEVIČ
GRIBOJEDOV
☼ 15.1.1794
MOSKVA ۞ 11.2.1829 TEHERAN
Je
jen málo spisovatelů ve světové literatuře s tak dramatickým a tragickým
osudem životním i tvůrčím. Přitom A. S. Gribojedov vstupoval do dění vyměřených
dní obdařen výbornými předpoklady a mnoha neobyčejnými schopnostmi. Jeho rodiče
pocházeli ze starých šlechtických kultivovaných rodů, takže se mu dostalo
skvělého vzdělání. Patřil k zázračným dětem; už ve dvanácti letech se
hlásil na filologickou fakultu a hned poté absolvoval fakultu právnickou a
navrch absorboval matematicko–fyzikální fakultu. Zvládl s přehledem
několik vědních oborů, dovedl číst a mluvit v mnoha jazycích. Hrál výborně
na piano a hudbu nejen že miloval, také jí dost rozuměl. Zdálo se tedy, že jeho
život bude úspěšný, slavný a radostný. Snad tomu zabránila jeho vznětlivá
nevyrovnaná povaha, i jistá lehkomyslnost nebo bohémství, jak o tom píše Jurij
Tyňanov v románu Smrt brejlatého vezíra: „Gribojedov jezdil do klubů,
tančil kotilión se všemi slečnami, psal jim na vějíře madrigaly, jak to bylo
běžné v Petrohradě. A matinky se uculovaly, neboť byl mužem dne, a zvaly
ho k jejich pamlskům na dračku.“ Rozhodně nebyl vědec, který bádá
v knihách a sepisuje svá poznání. Měl rád společnost a akce – „jako mdlá
vůně valeriánu vábí číčy, tak k sobě lákal Gribojedov lidi“. To byl také
jistě hlavní důvod, že se věnoval především divadlu nejen jako divák, ale jako
editor francouzských komedií a vaudevillů, kde dokázal spojovat tehdy módní
klasicistické pojetí s lidovými písněmi. Už z jejich názvu je zřejmý
námět: Mladí manželé, Kdo je bratr a kdo sestra, aneb Podvod za podvodem (no
nazdar hodiny, zpracoval je s P. A. Katěninem a P. A. Vjazemským), jinde
se už zablýskla parodie, například ve Studentu nebo v Předstírané nevěře.
Zároveň
však zřejmě toužil po velkých hrdinských činech na svém kontě. Příležitost se
brzy naskytla, v roce 1812. Když si Napoleon chtěl podmanit Rusko,
Gribojedov dobrovolně vstoupil do armády, do husarského pluku. A posléze se dal
do diplomatických služeb. Je pravděpodobné, že v obou těch krocích
spatřoval kus vlasteneckého zápalu i dobrodružné romantiky. Tady se přímo
vnucuje otázka, jestli je vůbec možné spojovat básnictví a literární či
dramatickou tvorbu s diplomacií v rukavičkách? Zvlášť
v atmosféře carského despotismu, kdy Mikuláš I. potlačoval každý sebemenší
náznak liberálních názorů, kritiky poměrů. V době absolutistické vlády,
která zcela otevřeně brojila za rozšíření svého impéria především na Kavkaze.
Je možné předpokládat, že Gribojedov chtěl správními a ekonomickými reformami
na Kavkaze a v Persii otevřít okna moderní době, která by tak vešla do
Ruska? Že se snažil napomoci něčemu podobnému, oč usiloval Petr I., který ovšem
chtěl prolomit okna do západní Evropy petrohradskou branou?
Jsou
to všechno otázky, které je neobyčejně složité zodpovědět. Jedno je evidentní –
Gribojedov byl nadán jasnozřivým rozumem, když nevěřil v možnost vítězství
děkabristického povstání v roce 1825, jak o tom svědčí jeho zmínka:
„Stovka praporčíků by chtěla změnit řád celého ruského státu!“ Takto tedy
soudil o lidech, s nimiž ho spojovalo dlouholeté přátelství a podobné
názory na společnost. Vyzrálých hrstka a pobudů žaludů s deptaným (snad
leptaným) mozečkem víc než dost. Přesto byl v souvislosti se zatýkáním
děkabristů také půl roku v lapáku a vyslýchán, ale nakonec musel být
propuštěn pro nedostatečné důkazy a dokonce byl povýšen. Přitom v té době
se jeho drama Hoře z rozumu šířilo po celém Rusku v opisech, takže ho
jistě znal car i tajná policie. A je jistě nesporné, že v Hoři
z rozumu viděli děkabristé základní myšlenky svého programu, především
odsudek nevolnictví a vojenské buzerace, ale také protekcionářství, úplatkářské
aféry, zoufalou míru nevzdělanosti. Společně s Čackým byli proti
povrchnímu kosmopolitismu a vnitřní prázdnotě ve společnosti pokrytců. A
s rozumem spojovali především vzdělanost, samostatnost úsudku, vlastní
názor, úctu k osobnosti, odpor k tyranii a vulgaritě.
Čackij
je postava velmi oblíbená pro své nekompromisní názory i mladický zápal,
s jakým je vrhá společnosti chlípníků do tváře. V tom agresivním a
nepromyšleném způsobu je samozřejmě mnoho nerozumného, proto se také původně
nazýval Čadskij – v „čudu“ znamená opravdu jednat jako bez rozumu, naproti tomu
Čackij v češtině navozuje představu statečného srdce (čacký je udatný).
Ale kdyby nebyl mladicky neukázněný, patrně by se nikdy neodhodlal vyslovovat
názory tak prudce a nekompromisně, s tak jednoznačným odsudkem a
upřímností. A naprosto nediplomaticky. Na první pohled je to také nelogické,
protože své rozhořčení dává nepokrytě najevo v rodině, kam přichází – je
váben svojí láskou – Sofií, po tříletém putování cizími zeměmi. Patrně je
nabroušený už proto, že na každém kroku může poznávat a porovnávat život na
západě s domácím žalem, s domácí situací, která je stejně zatuchlá
jako tehdy dávno, když odjížděl. Nelze ovšem přehlédnout, že nedomýšlí důsledky
svých slov. Jistě nemůže předpokládat, že získá Sofii, kterou toto prostředí
hnětlo a formovalo do krásy, když se do něj bude bez ustání strefovat svými
naostřenými střelami a šípy. Je ovšem samozřejmé, že ho ke vzpouře podněcuje i
to, že je Sofie zcela průkazně zamilovaná do člověka, který byl odjakživa
„hňupů hňup“, který má „rozumu jen málo; však na to děti mít, / komu se kdy rozumu
nedostalo? / Mírňoučký, skromně skromný, vždy ochotný posloužit?“. Moc toho
nenamluví (proto je na světě známý Molčalin – konečně u Gribojedova téměř
pravidlem se už ve jménu snoubí a ozývá charakter člověka): „Ostatně čeká ho
význačné postavení: / nemluvní jsou teď oblíbení.“ Kromě toho – „Tu
v pravou chvíli pinčla hladí, / tam zavčasu kartu přisune!“ Tedy člověk
úslužný, ochotný, neboť „často nevíme, kdo pomůže kdy komu.“ Molčalin je
v úvahách divadelníků, literárních historiků a kritiků ve stínu Čackého a
je to přirozené. Ale na druhé straně je to tak charakteristický produkt své
doby, navíc nesmrtelný typ Kostí Kostěj nebo lépe nezmar, procházející vítězně
všemi systémy, protože se vždy chová „akurátně a mírně“, nikdy neprosazuje své
názory, protože pěstovat vlastní názory považuje za ztrátu času, nepotřebný
přežitek a něco nemožného. Svou loajalitou a naprostým souhlasem
s míněním, které zrovna převládá, je přímo předurčen, aby byl favoritem ve
společnosti. Neprosazuje se, a přece je všude ochoten k drobným úsluhám,
dovede vzdychat o lásce, aniž doopravdy miluje, zdá se, že krotí své vášně, a
přitom dokáže utajit, že žádné vášně nemá. Jako pravý tichošlápek nosí neustále
masku, a přece se znenadání prozradí, když dává najevo své nepatřičné city služebné
Líze, a Sofie tak najednou prohlédne. Molčalin je skutečně velmi zajímavá
postava jako častý výplod společnosti, která brání rozvoji osobnosti a všemi
prostředky potlačuje svobodu a nezávislost (nezávadného) ducha. (Dostojevskij
si do svého Deníku zapsal: „Hoře z rozumu znám už skoro čtyřicet let, ale
teprve letos jsem správně pochopil jeden z nejvýraznějších typů této
frašky, Molčalina, a pochopil jsem ho právě v okamžiku, kdy jej on sám,
tedy spisovatel, s nímž jsem hovořil (byl to Saltykov–Ščedrin), znenadání
uvedl do jedné ze svých satirických črt.“)
Výpady
Čackého proti absurditám ruského života vzbuzují samozřejmě nevoli u těch,
kteří to berou za svou vlastní urážku, celé společnosti, životního stylu a
nekorektního politického systému. Do popředí se tu tak dostává zjitřený
idealismus, upřímný a nehraný, ale samozřejmě při vší té naivní čistotě,
nereálný a abstraktně teoretický. To mu jistě nic neubírá na touze prosadit ho
ve skutečnosti, ale přece jen je to i v Gribojedově uměleckém podání spíš
jen proklamace než výzva k činu. Přesto Čackij musí své názory hájit,
především ve srážce (slovního měření sil) s Famusovem, který je
přesvědčený zastánce starého světa ne proto, že mu to vyhovuje, ale protože
skálopevně věří, že má pravdu. Domnívá se, že vzor, který napodobovali oni, má
být vzorem správného života i mladým: dbát svých úředních povinností, nebýt do
větru, být rozumný a úslužný a skrze tyto vlastnosti mít moc. A Famusov jmenuje
Maxima Petroviče, který byl sice ochotný schválně před nadřízenými upadnout,
ale za to: „…koho u dvora tak rádi měli, koho? / Kdo na slunci se hřál a nejvíc
úcty měl? / Kdo? Maxim Petrovič! Vy dnešní, jste nicky!“ Famusov viděl sílu ve
starých zavedených pořádcích, aniž mu přišlo na mysl, že člověk mohl mít sice
moc nebo si ji získat, ale za cenu, že ztratil svoji hrdost, čest a důstojnost.
Proto Čackij může srovnávat: „Podle vás začal hloupnout svět / a vzdycháte, že
jsme jen samé nuly; / jak porovnat, jak nahlížet / věk nynější a uplynulý… /
jak mohli na smrt soupeřit, / kdo čelem vytře nejjasnější střevíc! / …Ač i dnes
padouchů je všude jako hrud, / dnes posměch brání jim, na uzdě drží stud… Dnes
každý volněji dýše / a na šašky si hrát to nikomu nehoví.“ Tato volnost
vyslovit vlastní, a podle Famusova kacířské názory, je pro tohoto zastánce starého
světa nepřijatelná. Proto nabádá Čackého: „Nechci vás ani znát a rozvrat
nestrpím.“ Čackij si svou pří, kdy hájil právo říci to, co si myslí, uzavřel
všem dveře do této společnosti a zároveň ztratil šanci, že získá Sofii za ženu.
Jak by Famusov mohl dát svou milovanou dceru někomu, kdo tak vehementně a
nevybíravě podkopává opěrné sloupy o dalekých krajích, kam on sám se nikdy
nepodívá. Dokonce konstatuje s jistým uznáním, že mohl poznat mnoho
praktických věcí, že umí překládat z několika jazyků: „…je hlavička, žel,
bohužel jen chtít, / i psát a překládat on umí. / Nelze než hoře mít
z rozumu takového…“ Famusov připouští, že ti mladí si snad i musí zařvat
z plných plic, zabouřit jak anarchisté, že by snad chtěli i novoty
zavádět, ale pak se rozejdou, protože mají rozum. Rozum tu figuruje na jedné
straně jako praktické a pragmatické vědomí, jako návod k postojům a
jednání, jímž si člověk neškodí, naopak, podporuje své postavení, svou životní
kariéru a vlastně smysl života. Famusové nejsou nikdy schopni nahlédnout na
svět z jiného vyššího hlediska, mravního nebo duchovního. Jejich morální
kodex (přízemní komplex) je přizpůsoben zase jen přízemním měřítkům, co je co.
Hleděno jen odtud, má Famusov dobré vlastnosti: je přičinlivý, není vůbec levý,
svou úředničinu bere vážně a s úctou, záleží mu na výsledcích práce, proto
si vybírá spolupracovníky bez ohledu na jejich nearistokratický původ, a i když
si zalaškuje se služkou, zaplete se s komornou, vede jako vdovec asketický
život. Zároveň ovšem nepohlíží dál než na špičku svého nosu (hoví si ve své
debilní kukle a okolí jeho nikterak nezajímá) a největší malér spatřuje ve
vzdělání a v knihách, proto by je nejraději bez skrupulí nechal spálit. Má
konečně správnou intuici, ví totiž, a v tom má pravdu, že starý svět,
pokud má držet a vydržet kompaktní a netknutý, musí bránit před novými
myšlenkami, které by ho mohli rozvrátit a zpustošit. Běh světa a dějin je ovšem
dost neúprosný, což si Famusov nemůže a ani de facto není schopen připustit.
Ale tuší, že „…Učení, to je černý mor – učenost je tím vinna, / že se teď množí
pořád víc / šílených mínění, šílenců a taky divných spisů.“
Rozum
má v Hoři z rozumu ještě jiný rozměr, descartovský, a v podstatě
se rovná vzdělanosti a rozhledu. Opět tu můžeme citovat ze slavného monologu
Čackého: „A jen se najde jeden z nás, / z nás mladých, kterému se
hnusí podlézání, / pro něhož výsluní a hodnosti vzal ďas, / rozumem
v nauky se noří pro poznání, / či v duši mu sám bůh roznítil tvůrčí
žár / v umění vysokém, jež krásu žití tvoří, / hned jak by na nože je
bral: / Heleďte se! Loupež století! Nebezpečný snílek! Hoří!“ Rozum znamená žít
podle Čackého volně a samostatně nezávisle, tvořit a něco nového, objevného a
vlastního nabízet všem na základě dobré ruské tradice, ne honbou za vším cizím
a módním: „…kéž bůh z nás ďábla vymýtí, co nutí nás / k otrocké,
bohapusté, prázdné napodobenině kohosi…“
Čackij,
jak je zřejmé, má promyšlené a zralé názory, nejsou výplodem pouhé
ztřeštěnosti, pošetilosti, i když na první letmý pohled a zvlášť nahodilý
poslech na jevišti vypadají tak mimo realitu, jako by pocházely z jiného
světadílu. Mnozí literární historikové se domnívají, že Čackij je vlastně
Gribojedov, že jeho prostřednictvím vyjadřuje autor svou životní náladu
k filozofii, skepsi, odsudek i své ideály o tom, jak by měla ruská
společnost vypadat. Jiní historikové se však přiklánějí raději k názoru,
že v Čackém, v jeho charakteru a postojích vylíčil autor svého
přítele a jednoho z nejsvéráznějších ruských spisovatelů a filozofů P. J.
Čaadajeva. V mnohém si byli ovšem velmi podobní, takže je možné a
pravděpodobné, že v Čackém se prostě spojily jejich názory i osudy. Oba
byli na svou dobu neobyčejně vzdělaní, houževnatí, cestovali po Evropě a mohli
tedy srovnávat cizí země s Ruskem, oba byli autory pouze jednoho díla,
z nichž ani jedno nebylo uveřejněno za jejich života. Z Hoře
z rozumu vyšly jen krátké úryvky, z Čaadajevových Filozofických listů
byl uveřejněn jen jeden, ovšem s nehoráznými následky – časopis byl
odsunut, zastaven, redaktor vyhoštěn a Čaadajev prohlášen za šíleného kreténa.
I v tom Gribojedov jeho osud v Čackém přejal, neboť v Hoři
z rozumu je také Čackij nařčen ze šílenství a z nerozumu. Nejdřív to
kupodivu o něm vysloví Sofie, která Čackému vytýká, že je necuda, nezdvořák a
posměváček, a že mu nic není svaté, a že tedy „není doma kvalita ve svém
rozumu“. To papouškují pak všichni po ní, kteří se sjedou k Famusovi na
návštěvu, každý v trochu pozměněné formě: vyšel z rozumu, přišel o
rozum, minul se rozumem, na rozum on ochořel. Společnost, která je sloučenina
tolika rozmanitých lidí, lidských typů a nervů, se tu najednou svorně sjednotí.
I když se všichni navzájem neustále pomlouvají a intrikují, cítí, že jim tu
všem hrozí nebezpečí a tak chtějí vyvrhnout Čackého ze svého okruhu jako cizí a
nebezpečný element. Z jejich hlediska je to vlastně akt sebezáchovy.
Jediný, kdo se vyděluje z tohoto všeobecného mínění je Repetilov, tedy
Žvanil, ale to je člověk jako utržený ze řetězu jakýchkoli zásad. A tak si
Čackij může z rozumu jen zoufat, neboť si uvědomuje, že „…z ohně však ten
vyjde nezraněn, / kdo s vámi dokázal tu právě / pod jednou střechou prožít
den / a nepřeskočilo mu v hlavě.“
A.
S. Gribojedov je bezesporu tragická postava. Se svým výsostně vyjádřeným
odsudkem otroctví v člověku i ve společenském systému jako kořenu zla,
peněz a prodejních kurev, přišel v Rusku příliš brzy. Tragický osud
nedopadl však jen na jeho komedii, ale i na jeho život. Gribojedovovi se už
v roce 1816 znechutila vojna, odešel do výslužby, ale už za rok poté se na
matčino přání dal do státní služby jako překladatel na ministerstvu
zahraničních věcí. V roce 1818 byl jmenován státním radou a tajemníkem
Mazaroviče, ruského vyslance v Teheránu. V Persii si pobyl tři roky,
naučil se persky a arabsky a osvobodil Rusy, kteří tu byli v zajetí už od
roku 1803. Když pak působil jako sekretář kavkazského velitele Jermolova
v Tiflisu, seznámil se tu se svou budoucí ženou, Ninou Čavčavadze, dcerou
slavného gruzínského básníka.
Když
rusko–perský perný konflikt (1826–1828) skončil definitivní perskou porážkou a
podepsáním turkománčájské mírové dohody, byl Gribojedov pověřen, aby ji předal
carovi. Byl za to odměněn penězi, řádem svaté Anny a povýšením. Vrátil se do
Teheránu jako ministerský rada, jehož hlavním úkolem ovšem bylo vymáhat válečné
kontribuce (Persie měla Rusku zaplatit 20 miliónů rublů, kromě toho se musela
vzdát a oželet značného území.) Podle strohé úřední noticky se zfanatizovaný
dav vrhl na budovu ruské mise a povraždil všechny Rusy v baráku včetně
Gribojedova. J. Tyňanov si na konci Smrti brejlatého vezíra klade otázku: proč
jel do Persie, když dobře věděl, že „až šáh natáhne bačkory, přijdou na řadu
nože a jejich nabroušené bestiální potvory“? A naznačuje odpověď: „Pravda, moc…
pravda, osud… pravda, duševní obroda…“ Moc někdy nastrojí osud do velkolepého
střihu lákající módy. Anebo Gribojedov sám nastavil hlavu do oprátky, aby se
svým tělesným zmarem ztotožnil se zmarem básnického díla, které
v zotročené společnosti nemá reálnou šanci na výhru? Bylo mu před nedávnem
jen 35 let.
STAKKA
BO: „WE“ (MY) 1993
Normální
obyčejný den, večerní zprávy
obsah
zabalený do uhlazené formy, vytříděný, aby zaujal
dušují
se, že roznětka bude pokrácená, ale slunce bude svítit
a
jestli chcete více krve, zapněte si to opět v devět večer
taková
je civilizace – to není civilizované pro mě
a
lidské chování není tak lidské, jak by mělo být
je
úžasné se učit, co děláme ve prospěch dalšího
a
současně zjišťujeme, že soused je „bratr“
jsme
zrovna zde pospolu, na stálo civilizováni, lidstvo v tom nejlepším možném
nelepšíme
se, je to teď nebo nikdy, přidej se k nám a pojď rozhejbat pátrání
jako
tento otec čtyř dětí, s rámusem na krku
jednoho
dne i ten jeho nejmenší zešediví, a byl uložen v zemi
tak
uzamknul dveře od jejich garsonky
a
ještě předtím, než zapnul plyn, užil si s courou
gang
deseti spratků naskákal na tohoto černovlasého hocha
byl
pryč na pět dnů a potom se probudil s otázkou „proč?“
řekl
„to proto, že chci solidně žít a chybí mi máma“
„tak
si obstarej můj materiál hulení, Saravejo, tam mám namířeno“
hlavní
rys na mladé holce, která se prochází ulicí
jsou
tak propojeni, tahle ulice nepoznala doteky jejích nohou
říká,
že je pozitivní, avšak nemohla by o sebe dbát méně
„potřebuju
svoji dávku“ říká, „co mají oni, je jejich žrádlo“
tak
on to má (nákaza), teď žije na ostří nože
a
neodvažuje se s tím svěřit svým dětem a ženě,
ani
jeho milence, „je to jen malá nevinná lež, dobře míněná“
„protože
to uškodí mojí pověsti, člověče, my všichni umřeme!“
člověk
šedesátník byl známý tím, že byl hodný
prodával
pašovaný alkohol dětem, které náhle osleply
když
ho přišli zatknout, tak jim tvrdil „ale já byl jenom ohleduplný“
„prodal
jsem jim, co chtěly, za velmi dobrou cenu“
tak
skončili celou show s meteorologickou mapou
„teď
máme trochu oblačno, ale udělá se potom lépe“
pro
mne jsou ty mraky jako znamení doby
my
se nikdy nezlepšíme, jsme
n–e–j–h–o–r–š–í–m–i bytostmi ze všech
možností…
|