HEINRICH MANN

☼    27.3.1871   LŰBECK          ۞     12.3.1950   SANTA MONICA, CALIFORNIE, USA

Jedinečnou a patrně neopakovatelnou shodou okolností vystoupí na samotný vrchol písemnictví společně dva brášci, narození čtyři sezóny po sobě. Dva výhonky, jimiž historie starého měšťanského a rejdařského alœ důvěra končí ve své dosavadní podobě a jimiž a po nichž na sebe nabere už jinou podobu, obrácena k humanistickému vzdělanectví. Tak převrátí Heinrich (narozen 1871 v Lübecku) a jeho mladší, a možná proslulejší velký bratr Thomas (narozen 1875 rovněž v tom samém podhoubí), dějiny rodu senátorů, loďařů, vážných i vážených měšťanů důstojného a svobodného hansovního města. Možná, že to bylo právě ono neopakovatelné ovzduší přímořských měst, svázaných starými nitkami více se širokánským světem než s mateřskou zemí, občanská volnost a disciplina jiná než dusná, kterou si jeho obyvatelé pochopitelně po staletí bedlivě hlídali, pracně budovali a s jistou do sebe obrácenou a zarytou úporností v kritických dobách hájili, co utvářela rámcově vnitřní svět bratří Mannů. Ostatně, kdo by chtěl poznat jeho nejhlubší zákonitosti, jeho tvar a řád, prvky formotvorné a společensky podmiňující, nechť se začte do dvoudílného románu Thomase Manna Buddenbroockové. A ledacos k portrétu prostého prostředí, které obklopovalo a formovalo sourozence Mannovy, lze i rozpoznat z postavy Jana Castorpa v románu Thomase Manna Kouzelný vrch.

Na prostředí, z něhož vzešli jako vítězové, reagovali bratři Mannové ve svém díle rozdílným způsobem. Různými přístupy stylovými i formálními. A psát jakousi srovnávací „mannologii“, bylo by nejen na místě urážlivá troufalost, ale především nanicovatá zbytečnost. Byl by to přízrak neporozumění samotnému niternému světu literatury, vždyť ozdoba internet je jen chudou příbuznou. Bratrský příbuzenský svazek, který Thomase a Heinricha Manna pojil, toť záležitost veskrze bulvární, blesková, aha výraz aha oné náhody, o které Thomas Mann ve zralém věku napíše, že si „ráda počíná s hravou vynalézavostí kompoziční“. Zde je její vskutku povedený žertík: darovat z jednoho měšťanského teplého a ne příliš už životního hnízda dva geniální mozky světu. Tím podobnost začíná. Tím však také přestává.

My máme co dělat se dvěma spisovateli Heinrichem Mannem a Thomasem Mannem, z nichž tvorba nejprve jmenovaného je právě předmětem našeho dnešního zájmu.

OBJEVUJ TEN OBJEV, NAMNOZE JEN NEOBJEVNÝ VIEWEGHU MIKI MAUZI…

Jistý literární kritik a germanista, jehož jméno je tak dávno zasypáno prachem, napíše v padesátých letech 20. století, že prvotina Heinricha Manna, román nazvaný V jedné famílii, který spatřil světlo světa roku 1893, byl „plně poplatný buržoaznímu konzervatismu“. Věta pochází z doby, kdy se některé potvory cítily nezbytně nutkáni „cejchovat“ historické osobnosti a literární tvůrce, jako známkuje Jan Tříska v obecné škole malé žáky. I vycházelo jim, že ten neuměl a onen nedosáhl, prostě, setrváme-li v okamžiku u školní hantýrky, pak směle můžeme napsat, že se dějiny hemží „individui jako jsou trojkaři a dostateční čtyřkaři“. Bylo to nepochopení dějin, jejich zákonitostí, jejich hlubinných objektivních proudů, tak zřejmé, že nemohlo nevyzývat odpor ve své době a výsměch v letech pozdějších. Ovšem platí-li orientální moudrost, která praví, že staré hříchy vrhají dlouhé stíny, musíme podtrhnout, že tento přístup, toto pojetí osobnosti v historickém časoprostoru a společenskoekonomických souvislostech s navršenou DPH přetrvává leckdy do dneška.

Tedy, abychom věci uvedli bez příkras a bez přetvářky Benátského reje. Měl-li se onen kritik a germanista čemu podivovat, pak tedy tomu, že dvaadvacetiletý mladíček, podle měřítka oněch dob, mládeneček s mlékem na bradě a stvoření měšťanskému světu až hanba nevyzrálé, dokázal s přehledem bravurně napsat román, kompozičně skvěle vystavený, schopný bavit, aby byl vytištěn, a aby ho tehdejší kritika zařadila po bok dílům autorů dvoj až trojnásob starším, než píšící synáček ze senátorské a rejdařské velevážené rodiny. Čtyři roky trvá, než vydá Heinrich Mann svůj další opus, tentokrát svazek novel. Opět platí jediné: brilantně komponovaná série.

Heinrichu Mannovi je dvacet devět let, když nastoupí dvacáté století se vší parádou. A v roce 1900 spatří světlo světa jeho román nazvaný V Šlarafii. Malost, podlé kšeftíčky organizovaného kartelu a ještě podlejší intriky berlínského literárního a obchodního světa, jeho „elity“, jsou tu vylíčeny z výšky svrchované humánní morálky homo sapiens sapiens. S veličenským klídkem a skřípajícím humorem na patře. Román V Šlarafii neznamená jen křest zralostí, což v literatuře je rovnocenné výrazu originalita či svébytnost pro jeho otce myšlenky, Heinricha Manna, ale v německé literatuře jím odbila nová hodina: čas nemilosrdné společenské kritiky, zásada je jasná, k horké kaši se přistupuje důrazně a srdečně, herzlich aber hart. Éra pohrdání a hlavně analýzy služebné dušičky měšťákovy, epocha vzdoru mravního, a proto pochopitelně i sociálního. A ještě něco, dlužno dodat, páč samo slovo „šlarafie“ se stane podstatným jménem pro louskající sovy knih. Na určitý čas vejde do literárního a literárně kritického slovníku. Tady by se chtělo připomenout čtenářům esejů a kritik Šaldových, že jeho výrazy „česká literární šlarafie“, nebo „naše novinářská a literátská šlarafie“, vzaly svůj počátek právě z románu Heinricha Manna.

Šlarafií se konstituuje Mannův tvůrčí typ: analytik, muž a tvůrce, který plně začíná ovládat zbraň silných, tedy ironii jako svůj přepych oslňující u dámského publika, kterážto zároveň nevylučuje, toť omyl slaboduchů nebo cyniků, což je v podstatě totéž, ani soucit, ani hluboké pochopení pro lidské slabosti a strázně kázně, zato však nemilosrdně škrtá vše falešné, cukrkandlové menu, pokřivené čáry přes rozpočet.

V uměleckém díle, hledíme-li na ně v okamžiku, kdy se s konečnou platností uzavřelo, shledáváme cosi podobného dobře vystavěné hudební extázi skladbičky pro získání pozornosti stejně jako pro tanec: po vypětí, po bouři kontrapunktů přichází zklidnění, úlevná chvilka harmonie, která může zaznít banálně jak The Simpsons, ale ten, kdo dokáže naslouchat, či v našem případě chápat a pozorovat celek, pochopí nejen její nutnost, její zákonitost, uvidí ji jako conditio sine qua non, nezbytnou podmínku tvorby, ale dokáže si ji i vychutnat stereo. V Mannově díle takový okamžik nastává v prvních letech 20. století. Píše, jeho tvůrčí plodnost je až zarážející, rychle za sebou složitý a opět velmi důmyslně komponovaný román Bohyně a do mnichovské provinciálnosti s jódlovaným prvkem na denním pořádku přesunutou variaci na téma V Šlarafii, nazvanou Honba za láskou, lov to love, baby.

Rok 1905 znamená v tvůrčí cestě Heinricha Manna jeden z oněch okamžiků, které tvůrce již nikdy neodmítne obejít, jež se stanou jeho bytostnou součástí; toť chvíle, kdy sebeobjevování, ta naprostá podmínka tvorby, ono katexochen, bez něhož není a nemůže být ani řeč o umění jako o svrchované záležitosti osobnostní, zákonitě promíchané jako žloutek s těstem s objektivními strukturami sociálními a společenskoekonomickými, vždyť život nám udávají prachy jako karty, nikoli naopak v pokeru za účasti Jokeru, dostoupí jednoho ze svých vrcholů. V onom roce, který bouří Evropou demonstracemi, požadavky osmihodinové pracovní šichty, všeobecném, rovném a tajném hlasovacím právu, rovnoprávnosti emancipovaných žen, jenž hřmí v dalekém tehdy a málo pochopitelném Rusku výstřely první ze tří revolucí, jež ohromí vzpourou posádek na obr obrněných křižnících Očakov a Potěmkin, ve stejném roce vychází Mannův román Profesor Neřád (Professor Unrat). Tragikomický příběh filistrovského a zkostnatělého gymnaziálního profesora, který se zamiluje do fúrie kabaretní hvězdičky a lechtivé ženy. Měšťácká morálka tu náhle stojí ve své pravé podobě a hlavně pravé podstatě, neboť o ní jde, o ni se vede spor v každém uměleckém díle.

V literárním světě tak početné literatury jako je ta německá, zahřmí příběh profesora Neřáda, jak výstřel z kanónu, bránícího starý hrad v Chebu.

A není to pouhá bouře ve sklenici literátské vody. Tento román ukazuje německé literatuře, kudy se má ubírat, třeba navzdory vládnoucím kruhům a převládajícím názorům. Ukazuje jí nekonformismus jako politickou prapodstatu umění v třídně rozdělené civilizaci. Tento román, toť objev v pravém slova smyslu. A jeho autorovi je pouhých jedenatřicet let.

VLEKLÝ SPOR S ČASEM

Kdybychom hledali jediné, vše vystihující slovo, výraz, který by zplna shrnul vše, co se v díle Heinricha Manna ukrývá, co je on sám jako politický subjekt i objekt své doby, pak bychom patrně řekli: polemik. Neboť Mannovo dílo je neutuchající svár, věčná polemika s dobou, zvyklostmi, návyky, zlozvyky, předsudky, a tím i se sebou samým. Polemika ovšem také předurčuje celkovou vnitřní strukturu díla. Německý literární vědec H. Ihering napsal ve své monografii o Heinrichu Mannovi, že mezi ostatními velkými literaturami byla německá próza před Heinrichem Mannem až podivuhodně chudičká příbuzná na velko-rozsáhlé politické romány. Teprve dílo Heinricha Manna je Iheringovi průlomem do této málo potěšitelné tradice. Výrok Iheringův, i když s jeho celkovým hodnocením Mannova díla lze těžko dnes souhlasit, sotvakdy ostatně byla doba, kdy se s ním mohl čtenář plně ztotožnit, političností míří do černého moru nešvarů doby. A co víc, zahrnuje širší oblast, než do ní původně Ihering vkládal. Možno ho vztáhnout na celou oblast německy psaných literatur, čímž máme na mysli literaturu rakouskou, písemnictví německy hovořícího Švýcarska (tedy v podstatě Gottfrieda Kellera) a naposledy i v neposlední řadě, pražskou školu německých spisovatelů.

Heinrich Mann otevře cesty takovým autorům jako jsou Erich Maria Remarque. Kdyby nebylo děl, která se odvíjejí od Profesora Neřáda, sotva by Bernard Kellermann napsal svůj Devátý listopad a Tanec mrtvých, strašlivé obžaloby konce prašivin první světové války a rakouský lékař Döblin by nevytvořil svůj expresivní portrét Valdštejna a jeho doby.

Polemika má však i své záporné rysy: vede k jisté zběžnosti. Ne vždy tonus tvůrcův se může ustálit, vyvážit v optimu, neboť nutno odpovídat. Teď. Hned. Bez meškání. A někdy dokonce i bez dlouhého přemítání. A tak není divu, že v celkovém souboru díla Heinricha Manna vedle geniálních prací nalezneme i knihy slabé, jakoby podřadné a nehodné svého tvůrce. Jenže i ony tvoří s vrcholky dialektickou jednotu. V jistém smyslu předurčují výstup na nejvyšší vrcholy toho, co bylo ve světovém písemnictví dosaženo.

Heinrich Mann se dostává do sporu s časem, do něhož a pro který se narodil. První z německých autorů moderních šahá na služebníčkování militantnímu Hohenzollernovi Vilému II. Píše romány Chudáci, Hlava a Poddaný, které spojí v trilogii souhrnně nazvanou Císařství. Jestliže první dva (Chudáci a Hlava) jsou pracovány zběžně, bez jiskry, pak Poddaný, toť dílo hodné autora románu Profesor Neřád. Posouvá „Neřádovo“ poněkud anonymní služebníčkování do zcela jasné, společensky přesně formulované závislosti. Je to karikatura císařství obecně a politického reakcionářství zvláště. Nebude na závadu připomenout, že Profesor Neřád a Poddaný si po zásluze našli své filmové a v poslední době i televizní adaptéry. U Profesora Neřáda snad nutno podotknout, že z komerčních důvodů býval vydáván pod názvem první – a velmi úspěšné – filmové verze Modrý anděl.

Poddaný se probíjel ke své světové slávě poněkud hůře. Za první světové války mohl být vydán pouze časopisecky. Knižně však vyšel poprvé rusky a to roku 1915. Nemylme se a nekonejme ukvapené prašivé závěry. Ne proto, že by ruský car a ruský měšťan se náhle a přes noc stali vyznavači společenského (i uměleckého, zejména literárního) pokroku. Tak pěkné to na tomto shnilém světě přece nebývá. Ale týž ruský „poddaný“, monarchista, měšťák, viděl v zrcadle svůj německý protějšek. Ujišťoval se, že tohoto směšného toye není co pouštět do Běloruska, Litvy, až na břehy Západní Dviny, že vlastně není se ho proč bát. Je tak neobratný, bezzubý, k popukání legrační. Hledě do německého zrcadla ruský měšťánek si neuvědomil, že patří, řečeno s Gogolem, na vlastní křivou mordu, co kušní o ničem. V Německu se Poddaný objevuje na knihkupeckých pultech až po listopadovém převratu 1918.

V poválečné době vstupuje polemik Heinrich Mann do politického života. Věnuje se s veškerou vnitřní náruživostí a erudovaností, kterých je schopen, veřejnému dění. V dobách Výmarské republiky, nad níž od počátku visí hrozba diktátu, se staví na téměř nespočetných shromážděních za nutnost postavit „diktaturu doktríny rozumu“ proti „doktríně násilí a zbabělosti“. Pojmová a třídní neujasněnost je vidět už z pouhého výraziva a sotva si zasluhuje podrobnější vysvětlení a komentář. Heinrich Mann nicméně jasně a přesně vyjádřil, že stojí na cestě pokroku v mezích zákona, a ničeho jiného, než evidentního pokroku.

V době bouřlivých politických shromáždění, diskuzí do ochraptění, řečí vedených do prázdna, protože ve hře byly reálné politické aparáty, jež se střetly v bitvě o bytí a nebytí, tak tedy v tomto čase píše Heinrich Mann satirickou pohádku o velkoprůmyslníkovi nazvanou Kobes, román Matka Marie, několik dramat a celou řadu esejí. Jako by cítil, že jeho dny v Německu jsou definitivně sečteny.

SPOLEČNOST VELKÝCH DUCHEM, ZEJMÉNA ZÁSLUŽNÝMI ČINY

V roce 1933 se v Německu dostává k moci nemoc zvaná fašismus. Pro „doktrínu násilí“ a vyznavače rozumu a lidskosti Heinricha Manna není v této zemi současně místa.

Heinrich Mann si musí sbalit. Stejně jako odchází do exilu Arnold a Stefan Zweig, Erich Maria Remarque, Lion Feuchtwanger, Franz Werfel, Berthold Brecht, Bruno a Leonard Frank, Heinrichův bratr Thomas. Díla všech těchto velikánů ducha, mužů, kteří z německé literatury vytvářeli klenot literatury světové, hoří za vypískání zfanatizovaného davu na hranicích (pálí se jim jejich chlouby knížek) spolu se spisy Marx – Engels – a dalších protivů, díly Romaina Rollanda, Marcela Prousta, Julese Romaina, Maxima Gorkého, Konstantina Fedina. Plameny je spojují v jednotu. Atomy, do nichž mají být rozptýleny tyto spisy, se vznášejí, aby vytvořily nové ovzduší nad trpkými cestami utečenců. Většina německých emigrantů prchá přes Československo. Heinrich a Thomas Mannovi se i s rodinami stávají československými občany. A to zásluhou dr. Edvarda Beneše. Tím jsou pro ně vyřešeny mnohé obtíže, které visí na nohou jejich souputníkům. Mají své občanství, svůj stát, jenž za nimi stojí celou svou autoritou.

Heinrich Mann se nejprve uchyluje do země, kterou si zamiloval s onou nenaplněnou láskou, s níž Němci milují Francii. Láskou, která nechce a ani nemůže být opětována. Ve Francii napíše knihu Nenávist a publicistickou knížku Přijde den a eseje Odvaha. Tím je účet s hitlerismem podtržen, zdaleka ne však sečten. Heinrich Mann zatím shromažďuje materiál k vrcholnému dílu, patrně největšímu historickému románu lidských dějin, dilogii nazvané Mládí krále Jindřicha IV. a Zrání krále Jindřicha IV. Líčí dobu náboženských válek ve Francii na sklonku 16. a počátkem 17. století. Svár svědomí ve věcech víry a rozumu, moci a lidskosti. Jeho styl získává zvláštní naléhavou údernost. Zatímco Thomas Mann pracuje s rozvinutou větnou periodou, kterou do naší literatury pak aplikoval Vladimír Neff, Heinrich Mann dospěl ke krátké, zhuštěné větě. Ovšem nesrovnáš ji s Hemingwayovou. Hemingwayova věta, toť stručné, strohé konstatování. Hemingwayův nefilozofický ba dokonce antifilozofický dekor (což je ovšem také svého druhu filozofie) s názorem ji zbavují vnitřního pnutí. Humanistická filozofie Heinricha Manna však naopak dává i holé větě prostor ve slovech a mimo ně; klenbu, která se rozprostírá nad historií, a historii současně, v tom není protimluv, činí svou součástkou.

Jenže v době, o které je řeč, Heinrich Mann odcestoval do Spojených států. Tam za mořem se cítí mnozí bezpečni před Hitlerem. Tam je jediný jejich úkryt, the shelter. Vytvářejí kolonii, jaká se snad nikdy předtím a nikdy poté nesešla. Hudebníci, spisovatelé, výtvarníci zde žijí včleněni do svého soukromého světa, který si přinesli ze staré vlasti, ze starého kontinentu. Jsou zabráni do jeho víc než prekérní situace zkázy a ničení a velké prohry ideálů. Vždyť například z pera Heinricha Manna vzejde kniha Lidice. Vzpomíná. Píše esejistický Pohled na jeden věk. Věk lidstva. I věk člověka. Není však sentimentální páprda za psacím stolem. Byl polemikem. A polemika, toť hlavně odboj. Právě proto dokáže pochopit, jaký boj a ve jménu čeho je tu veden: „Civilizaci lze zachránit – revolucí. Revoluce, kterou prožíváme, má jediný cíl – nastolit humanismus ve jménu pořádku… Nový humanismus se ale přemarnil v ten socialistický neřád myšlenky… Skutečný život náleží dělníkům, kterýžto pojem viděli ve včelím společenství.

Tak přesně a tak daleko viděl, třeba zmutovaný a zmučený těžkou srdeční vadou. Vláda NDR ho jmenovala prezidentem Německé akademie umění. Přijal. A chystal se na cestu. Čekala ho však pouť ze všech nejdelší. Těsně před odjezdem z Ameriky podlehl srdečnímu záchvatu. Odešel na boží věčnost. Nad jeho hrobem promluvil Lion Feuchtwanger. Psal se rok devatenáct set pade. U nás tou dobou vládla nejtěžší možná kurvyvláda, pardon, prekérní situace.