JOHN ROBINSON JEFFERS

☼    10.1.1887    PITTSBURGH      ۞      20.1.1962     CARMEL

Nesmírná síla prvotní a naturální je v severoamerickém bardu panu Robinsonu Jeffersovi. Taková, jakou pojíme ve svých představách s vulkanickou explozí. Ale je to i síla vlny, hřejivého vichru schovaného pod létem a současně skladby sněhobílé vločky. Svým básnickým ustrojením je Robinson Jeffers zjev původní. Hlubinný. Jednolitý, což samozřejmě nevylučuje, naopak podmiňuje básnické pojetí skutečnosti přísné a strukturální; myšlenkově dodělané. V jeho eposech, které jsou vnějším výrazem jakýmisi básnickými novelami, vyprávěnými se svrchovaným klidem a nadhledem, jenž právě umožňuje postihnout, ba jedině postihuje chvění skutečnosti v jeho nejjemnějších kmitočtech, v oblasti na rozhraní pozorovatelného, na samém cípu možnosti smyslového vnímání a temna, skrytého v lidském bytí, tedy v těchto básnických povídkách pobídkách se mísí jako odměřeno na lékárnických historických vahách v lékárně klatovské, co se rodí z bezprostředního smyslového vjemu s tím, co je projevem svrchované práce intelektu.

Básnictví obou amerických subkontinentů si sotva může stěžovat na nedostatek tvůrců, kteří objímají a tvarují zeměkouli hymnickým hlasem olympijského borce na konec s palcem nahoru. Jsou akční a způsobilí nikoli pouze formálně, ale normálně svou podstatou, svou vnitřní skladbou rozhlédnout se širostí svých prérií a civilizovaně uspořádaných zemí. Jejich proměnlivým prostorem. Nesmírností a protikladností jejich času. Amerika jako fenomén nikoli geografický, ale politologický a sociální si přímo vynucuje široký pohled analyzující i syntetický, aťsi na severním a jižním anglosaském (či převážně anglosaském) a latinském subkontinentě z jiných důvodů. A jak vychází potřeba eposu, „obecného zpěvu oproštěného od krákorání umělotiny Britney Spears“, „canto general“, řečeno slovy Chilana Pabla Nerudy z různých ba v mnohém protikladných podnětů, dospívá také k rozdílným výsledkům. José Martí, Nicolás Guillén, Pablo Neruda na jihu Ameriky, v její katolické a latinské části, toť pěvci absolutna kolektivního, lidé spjatí s intelektuálním klokotem původního obyvatelstva svým povědomím, svým pocitovým rejstříkem a někdy, jako třeba Guillén, i částečně svým původem. Oni dokáží vyjádřit cit masy, jako jevu netoliko sociálního, ale jako živoucího organismu, který je s to jednolitého myšlení, unisono vnímání, nefalšovaného cítění. Prohnán bídou po všech stupíncích lidského utrpení. Ničen domácími generály a anglosaskými průmyslníky, nachází jedinou řeč. A co básník?

Básník, toť zde tlumočník tohoto hlubinného jazyka do řeči kultury 19. a 20. století, kterou obohacuje o výrazivo, které před ním nemohlo být vysloveno, protože bylo velkou neznámou.

A sever?

Bohatý. Nad veškerý pomysl pragmatický výkonný motor severní Ameriky potřebuje své pěvce Stébel trávy (Walt Whitman), aby dospěli ke Zpěvu o mně (Walt Whitman). Tento sever si na svých pěvcích vynucuje, aby z oné mnohosti vyciselovali, aby v ní nalezli individuum; nosnou fierce fire kadenci této části kontinentu. A ještě je zde rozdíl povahy přímo zásadní. Jestliže Martí a Guillén (zejména druhý z nich), ale do jisté míry i Pablo Neruda, uměli a dokázali navázat na tradice předchozího období, na vyprávění a eposy indiánských kmenů, které katolicismus do sebe integroval, ale nevyhubil nebo aspoň do té míry nevyhubil tak, aby ztratily životaschopnost, pak v Severní Americe – na sever od Río Grande del Norte – byla situace jiná.

Bělošská civilizace se od původních obyvatel oddělila. Podtrhla jejich civilizace krvelačnou čarou a vystavila jim dějinný účet na hnusné nebytí nebo na ekonomické propady a živoření. Jejich kulturu chápala archeologicky a etnograficky. Sociologicky a sociálně psychologicky. Nikdy si nedělajíc nároky ani vyhlídky na to, aby k ní sáhla jako ke zdroji životadárnému, k jistině poznání dobrého i zlého elementu o zemi, kde lišky teprve dávaly poctivou dobrou noc a kterou spěchali angličtí protestanti natolik obsadit.

Jestliže jeden z nejkrvavějších dobyvatelů, ničitel aztécké kultury a říše Fernando Cortéz, měl indiánskou pohlednou ženu, s níž zplodil neohrožené syny, kteří byli přirozeně začleněni mezi španělskou šlechtu, pak na severu Ameriky se dodnes sňatek bělocha s příslušnicí jiné rasy chápe jako cosi netolerovaného, sahajícího za meze slušného vychování. Tato odbočka byla nevyhnutelná. Bez ní by se těžko chápala podstata severoamerických eposů a jejich pěvců, zejména pak Robinsona Jefferse. Tak Whitmanova Stébla trávy jsou travou amerického kauboje, chovatele dobytka určeného k fast food porcičkám za velký peníz, nikoli travou indiánských kmenů a bizoních stád. Hory a sady Jeffersovy, toť kraj amerického rančera, farmáře i pěstitele, co mu půda dokáže propůjčit. Jeho hrdiny jsou američtí farmáři, olympionici tvrdí, pracovití, ale ve vztahu k zemi druhotní. A následníci dvou největších amerických bardů? To jsou vězňové mnohamiliónových aglomerací, hledající mámivé pozlátko, mámivě lesklou, jedovatou, záhubně krásnou přitažlivost právě odbíjené či odbíjející epochy 21. století. Hltají ji jako drogu. Jako notorický ochmelka svůj první ranní hrnek alkoholu. Jsou jí nakaženi. Bez ní by však existovat prostě nedokázali.

Když americký epos nenašel z důvodů na básnících zcela nezávislých domácí podloží, musel je jít hledat. A nalezl cosi pěkného. V bývalém domově civilizace. V Evropě. V její kultuře. V širokém epickém zpěvu antiky. A tak se opět přihodil protimluv: Anglosasíci jako Whitman a Robin Jeffers jsou nutněji a nezbytněji, více a bezvýhradněji dědici antické, především římské přísně epické písně, než Latinové jako Martí nebo Neruda.

Robinson Jeffers se narodil 10. ledna 1887 v Pittsburghu v rodince, která mu měla a mohla poskytnout, co tento americký epik nejlépe potřeboval.

Jeho otec byl jedním z těch hloubavých Yankees, kteří zahleděni do kultury, z níž vzešla i americká civilizace, přehlíželi pragmatismus své země, podobně to dokázal zužitkovat ve svůj prospěch talent jako civilizační senzační hrom, sen začni plnit ve skutek jako Jack Kerouac. A sloveso „přehlížeti“ chápej kámo v tom smyslu: nebylo v něm nic nahodilého, nic, co by bylo výrazem zapomnětlivosti, vnitřní nesoustředěnosti. Toto přehlédnutí byl prostě program, hustý program, antivirový program na lego, na umělohmotné ego, na vynucené prudění dospělosti. A to program, který otec básníkův plnil s úporností hodnou hrdinů té země. Věnoval se studiu hebrejštiny a řečtiny, latiny a arabštiny a dosahoval úctyhodných výsledků. A tak Robinsona Jefferse přitáhl kouzelný svět Iliady a Odyssea, Aeneidy, bukolických zpěvů, svět Homérův, Vergiliův, Ovidiův, který mu byl bližší než kat a blázen Catulus.

Otec Robinsona Jefferse však byl dost movitý, aby tomuto teoretickému poznání ducha mohl udělit praktický závěr, či lépe napsáno, aby ho dováděl k praktickým důsledkům. V nejcitlivějším a nejvnímavějším věku intelektuálně nejvíc schopnému přijímat stále nové a nové poznání, vypraví se Robinson Jeffers do francouzsky hovořícího Švýcarska, které má Jirka tolik rád. Valais, Wallis, Leukerbad, Martigny, Charlie Chaplin s rodinou si to tam taktéž zamiloval na okraji blízko sousedícího střediska Vevey. Proto mezi dvanáctým a patnáctým rokem navštěvuje nejlepší školy života ve Vevey, Lausanne a Ženevě. Obklopí ho kouzelný svět jezera Lac Léman (ženevské) s masívy zasněžených Alpiček za prostornou hladinou. Život je zde krásný pociťovat naplno. Teras nesoucích keře vinné révy a malé, žlutě omítnuté kapličky a zvonice, v nichž se před vinobraním vinaři modlí, aby bůh uchránil úrodu před plísní, dešti, krupobitím a dal vínu slunce, které mu dodá poslední sílu a lahodnost.

Kraj, který svého času obýval Voltaire, kam se utíkala evropská inteligence, když byla v zemi svého původu nemilosrdně špehována a pronásledována; sladký kraj chladných počtářů aktív a pasív na Jefferse zapůsobil mnohem hlouběji než lidnatější Curych a Lipsko, jež navštívil později.

Když mu bylo osmnáct, složil zkoušky na Occidental College v Los Angeles a dále studoval na univerzitách v Curychu a potom v Kalifornii. Ale to už bylo pouhé poněkud racionální utrácení času. Robinsona Jefferse nic nemohlo odtrhnout od poezie.

Pak nastává ten krutě morbidní rok 1914.

Strašlivý rok manévrů ve válce. Rok, jímž začínají globální konflikty nebo jejich hrozba. Čas se láme. A láme se i pro Robinsona Jefferse. Nenáviděl vždy válčení. Nenáviděl konfliktní násilí na obětech. A cítil, že jeho tvorba potřebuje samotu. Ztišení, z něhož lze odpovědně a promyšleně vyřknout slova, která nepadnou mimo misky vah lidských osudů. Ten muž byl vzácně realistický. Poezii, její vliv, sílu, chcete-li neobyčejnou přednost force field, nepřeceňoval, ale také nepodceňoval. Avšak věděl hned na začátku, že prostor poezie leží uvnitř duše člověka, nikoli v šíři světa kolem. Že obsah se dobývá z pěticentu (nebo z pěti pé pěti smyslů). Z kousku země, ze soustředění do sebe a na sebe, že objektivnost básnictví je niternou záležitostí subjektu. Tak v onom krvavém roce ztrát na životech čtrnáctém z 20. století si téměř bez pomoci postaví u kalifornské vesničky Carmel poetické dobré bydlo. Z balvanů, které vlastníma rukama tahá od moře na strašný kopec. Vedle vztyčí desetimetrovou věž. Přezdí ji na Jestřábí hnízdo. A pod tímto názvem také vejde do jeho poezie (Básně z Jestřábí věže) i do dějin americké a tím i světové chlouby literatury.

Ve třetím poschodí si zřídí pracovnu, není-li ovšem přehnaný výraz „pracovna“ i sloveso „vybudovat si“. Prostě v jedné z kamenných slují postaví stůl a židli. A tam má napsat všechna svá díla. Tam, v této poustevničce roztomilé, prožije dlouhý a plodný život zážitků. Zemře zde roku 1962. Bude mu sedmdesát sedm let. Tak zvaný svět musí za Johnem Robinsonem Jeffersem, jak zní básníkovo celé jméno. On si svůj vlastní nosí v sobě. Dokáže ho vypáčit, vydobýt, vyrýžovat z onoho kousku země, který obklopuje vesnici Carmel. Chce volit jen samotu. Nikoli izolaci. Je v něm meditativnost antických filozofů, od nichž se naučil základu lidské moudrosti: totiž vnímavé, slušné, přesně pozorující trpělivosti. A trpělivost bude nosit růže hlavně romantickým čekatelům na zázrak.

Byl nařčen z nelidskosti.

Proč?

Proto, že porušil pravidla, podle kterých hrají svou hru mistři sebereklamy, šizuňci, šmejdílkové z literárních výprodejů braku. Proto, že nechodil na koktejly? Nedával při každé možné i nemožné příležitosti prostřednictvím tiskovin znát, co se mu honí hlavou stran toho či onoho problému nebo causy?

Patrně proto.

Ba téměř jistě.

Talent tak svébytný a svrchovaný, jako byl talent Johna Robinsona Jefferse, se vždy nerad vidí. Je nepochopitelný, a proto tedy na obtíž. Má svá pravidla provozu, které vyhovují jemu, jeho nátuře, potřebám a třeba i zákonům přírodních věd a nemíní se s nikým o nich radit nebo snad o ně handrkovat. Proto se takzvaně dobré společnosti zdá, že by měl být zakázán nebo alespoň vykázán do patřičných mezí. Jenže s Jeffersem to nešlo.

HLUBINA VĚDĚNÍ JE HLUBINA VĚDĚNÍ PŘEDEVŠÍM TAK NEŠIZENÁ

Auguste Rodin svého času odvětil na dotaz „Jak se dělá socha?“ slovy: „Vezměte kus šutru, osekejte všechno zbytečné, a je to hotovo.“ Jeffersova poezie, toť právě takové, možno-li srovnávat, nesmírné kamenictví se slovy. Sochařství se slovesným materiálem. Klenutí klenby z materiálu nejprchavějšího a přece pevnějšího než jakákoli bronz.

To postřehli velmi záhy čtenáři svébytných projevů vášně.

Toho si všimli nakladatelé, kterým básnické povídky Jeffersovy nadělovaly nesmírné zisky. A tak navýsost skromný poustevník z Jestřábí věže mohl žít a pracovat, dobře hmotně zabezpečen.

Jestliže jsme řekli, že neměl ve zvyku běhat s každou myšlenkou do novin, neznamená to, že by byl netečný ke všemu, co se děje kolem. Svět, celý a beze zbytku přijde a vejde se na jakýkoli formát plus. I na kus kamenité země u vesničky Carmel. A tak, když vypuká druhá světová válka, lépe řečeno devatenáct dnů poté, co vypukl její terror, v básni výjimečně přesně datované (Jeffers neměl ve zvyku svá díla časově rozlišovat a určovat), tedy 19. 9. 1939, píše: „Den je básní, ale až příliš podoben jedné z Jeffersových, obrostlých korou krve a barbarskými řezy, bolestných do krajnosti, nelidských jako jestřábí křik…“

Kdo věděl víc o jestřábím křiku?

Kdo dokázal tak přesně povědět, co je to nelidskost, kdo dokázal zvážit její tíži, změřit její rozsah, nebo konstatovat akční rádius? Bez jakéhokoli slitování k sobě samému praví jasně, klidně, s patosem potopeným tak hluboko, že zahlédneš můj dobrotivý kolego pouze jeho hlubinné světélkování, že je-li na světě nelidskost, pak se na ní podílíme všichni dohromady. Není výjimek. Není odpouštění. Toť étos, který mrazí. Jako hvězdný třpyt patrně sledovaný z budovy Techmania Science Center. Má jeho chvějivou čistotu. Jeffers nebyl tak řečeným básníkem protiválečným. Nedělal si krmítka a nebudoval korýtka, ze kterých by se dobře a pohodlně konjunkturalisticky zobalo a přežvykovalo sousto.

Ale o jeho vztahu k válce nemohlo být pochyb. Poslechněme si závěr krásné balady o opilém námořníku Charliem, který vyloví utonulou překrásnou dívku: „Ležela v člunu na zádi a její tělo zpívalo píseň skřivana: proklínám žháře válek, proklínám jednoduše všechny, kdo na konec světa půjdou tam udržet systém či pomáhat cizácké moci a cizímu kšeftaři víc poťouchlým býti. – Mému chlapci lvoun život vzal, bylo to kruté, ale poctivě umíral. Miliónu chlapců však krvavou hostinu chystají pro mrtvou vidinu. – Můj milý, některé věci člověk může znát, za které dobré je se jít bít. O spásu křídel mořských racků bojovat, to potom svatá válka byla by.“

A to bylo napsáno v dobách, kdy pojem „ekologická krize“ a „růžová knihovna“ se vůbec ještě nestačil vzchopit na obranu. Začtěte se do Jefferse. Zjistíte, že se čte, jako když másla ukrajuje dobrá žena. Jako když se pije lahodný doušek alkoholu. Příběhy stékají v prostých a plastických výrazech. Skutečně: není tam stylistické ozdůbky cetky a balastu, zbytečné brilance slovesného nedopatření. Nekoketuje se zde s pointou, anekdotou, výplachem hodnoty tlamy šelem, tlachem. Vše je pevně a zákonitě sklenuto. V té prostotě je vznešenost kameníků románských kamenických hutí. Verš jako by někdy uklouzl a klopýtl v nakročení, ale ono škobrtnutí, toť výčnělek stavby, který zvyšuje její statickou odolnost vůči větru a vůči sněhové bouři.

Zde pro názornost několik veršů z novely Cawdor:

„Pro nedostatek místa kopali západně od dubu, i klec s orlem  

byla odsunuta o pár stop blíž k oceánu.

Dva starší hroby ležely na východ. Hood se lopotil mezi klecí a dubem.

Jesus Acanna zpoza mračna nízkých dubových větví

záhadnýma očima s indiánskou mlčenlivostí pozoroval

přicházející Feru,

kdežto orel za pletivem klece sledoval Hooda při práci;

prvý zíral s temnou lhostejností,

ale druhý pozoroval hloubení jámy

s temnou nedůvěřivostí.“

Zde není psáno nic zbytečného. Žádný trapas. Ale také nikde není ponechán prostor, jímž by mohlo dout myšlenkové dusíkové vzduchoskoroprázdno! Pozoruhodná, svrchovaná a sotva že opakovatelná práce s detaily. Znalost všeho: od dubových větví po psychologické reakce. Znalost člověka i dravce v jejich transcendentálním příbuzenském vztahu. Robinson Jeffers, toť tvůrce šance příkladný ve své skromnosti, která dokáže obejmout veškerou šíři prostoru i času. Spojit ji v dialektickou jednotu, neboť vědomě či nevědomky, Jeffers je dialektikem a větším, svrchovanějším eklektikem jazyka než mnozí z těch, kdo by si dialektiku chtěli vzít do náruče a ještě do mnohdy dědičného úkolu.

Ale Jeffers toť především důkladný nesmírný baladik.

„…a tu se Fera napřímila a rychle zasypala

Hooda slovíčky jemnými na omak ucha:

„Odsuď mne, chceš-li, můj zmetku. Ohleduplnost je jako…

sliz plivnuta na mých dlaních. Chci být odsouzena. Vyvázli jsme

z požáru v horách jako žebrota, otec oslepl,

zbyly jen ohořelé cáry máry fušky šlépěje a chromý kůň, pokud by se nazval on tím Fučíkem,

který pak pošel jako osel ošel na oprátce. Pohrdáš mnou, protože jsem se prodala

tvému fotříkovi s nazdobeným knírem pod nosem. Právem pohrdáš – já také nenávidím samu sebe.

Zjistila jsem, že si potrpí na na černé maso – víš, Rosas svatební věnec z růží – věnec z černého masa nádavkem nevěstě,

ne to nebylo zakotveno u jedné klauzule v kupní smlouvě, zůstává hořká pachuť.“

Zde, prosím, musíme sáhnout k Homérovi, k Shakespearovi, velmi, velmi vysoko, chceme-li vhodné srovnávání nesrovnatelného. Ale každé srovnávání má své nevýhody, nebo výhody vlastně? Zejména v básnictví je to tak sporné. Avšak z těchto veršů je znát, jak Jeffers pracuje: klade vedle sebe a vrší na sebe v důmyslné konstrukci elementární prvky posunuté slovem do jejich přesné významové hladiny pointy v krvi. Označené tak, že vynikne jev, příčina, následek, podstata.

Robinson Jeffers byl především autorem básnických novel psaných dokonale propracovaným volným stylem plavce savce a dravce ve verši delfíním i elfí hříčky elfíním, což neumělce svádělo k následování a k pádu do hlubin, totiž katastrofického pádu na zem. Z Jeffersových básnických povídek jmenujme Ženy od mysu Sur, Planoucí hudba, Mara, Pastýřka putující k aprílu i k žertu tak vážně, Cawdor, Hangerfield. Sbírku veršů Básně z jestřábí věže.

Velký dramatik v básních neotálel a zkusil napsat drama. Jmenovalo se Medea a v zemi Eugena O´Neilla, Lillian Hellmannové, Tennessee Williamse a dalších velkých dramatiků, nemohlo uspět, jak by si bývalo samo zasloužilo. Chybělo mu to, čím se básník Jeffers navždy zapsal do dějin písemnictví – původnost. Syrá drtivost přesně poznaného lidství. Filozofie dokumentující život a současnost. Hra na skutečnou skutečnost.

A co je pouze z ulic Londýna?

http://www.youtube.com/watch?v=3pPApfaRs3I