PETRONIUS ARBITER

☼   jestli ho na Zem porodila vědma a jak si říkala, je záhadou; vypadal však skutečně jak Jupík Jupiter?

۞   skonal roku 66 po Kristu v Římě nebo Baji, takže byl očitý svědek nebo blízký vyznavač Ježíše Krista

V Římě, v domě, odkud kdysi byli vykázáni filozofové, protože tím údajně kazí mládež, vystoupil Apicius jako učitel kulinářského umění a nakazil svými vědomostmi ducha mlsné doby. Je poučné se dovědět, jak skončil. Když za kuchyni utratil sto melounů sesterciů, když promrhal všechny milodary svých vznešených přátel a ohromné sumy za hodokvasy, byl pod tíhou svých narůstajících dluhů až do oblak nucen přistoupit nevyhnutelně k zúčtování. A tu pojednou zjistil, že se jeho jmění smrsklo na deset chudých miliónů sesterciů. Nato se otrávil narkotikem, jako by ze strachu, že s deseti milióny bude jen hladovět, jako pod tou nejpřísnější dietou. (= jak prohlásil Seneca)

*

„Navrhuji jezme. Je tu jídlo.

Jak to vyslovil, přitančili čtyři poskoci podle rytmů hudby a odnesli svrchní části táců. Vespod jsme spatřili vykrmenou drůbež, vepřové vemeno a zajíce s křídly v půli těla, takže vypadal jako učiněný Pégásos… V rozích táců jsme viděli sošky Marsyů, z hadiček jim pepřená rybí omáčka stékala na ryby, jež pluly jak v nějakém náhonu.

Vtom přišli poskoci a prostřeli nám před lehátka bryndáčky, do nichž byly vetkány sítě, lovci na čekané, na číhané s oštěpy a zkrátka celá honitba. Ještě jsme ani nevěděli, co si o tom pomyslit, když se před jídelnou strhl prudký povyk a hle, i kolem stolu pobíhali ovčáčtí psi… Za nimi nám donesli tác, na něm leželo velikánské čuně, a to mělo plstěnou čepičku na hlavě. Z tesáků mu visely dva košíčky z palmových proutků, jeden plný sušených datlí syrských, druhý čerstvých datlí egyptských. Malá selata z tuhého těsta, položená dokola tak, jako by sála, což znamenalo, že je to bachyně, byla též určena do výslužky… Svini však nepřišel rozříznout onen Řek, jenž předtím rozkrajoval drůbeží pochoutku, nýbrž jakýsi vousatý vykuk notabene s ovinkami na lýtkách a v pestře tkané kazajce. Vytáhl tesák, prudce probodl prasečí bok. Z rány vyletěly kvíčaly. Ptáčníci byli již připraveni s pruty a v cuku letu pochytali kvíčaly poletující po hodovní síni… Pak celý stůl zabrala deska s obrovskou sviní, čuně se zdálo být větší než nedlouho před tím ten divoký vepř… Kuchař oblékl zas tuniku, vzal kudlu a opatrně rozřízl na několika místech praseti břich. Ihned se z řezných ran, jež se tlakem rozšířily, vyvalily klobásky a jelita…“

S přimhouřenýma očima polosedí pololeží na lehátku pokrytém načervenalým (jako nebeský červánek pro bdělé oko) přehozem čipera neurčitého věku. Kolem zaujala podobné pozice tlupa, která seká latinu asi tak jako skety nechvalného Berdychova gangu, všelijak svátečně vymóděných návštěvníků, hostů takřka podobné rafinovanosti a dráždění jak on. Den se již dávno proměnil v noc, ale tady to hřeje od světel a libé vůně do sosáku, které vydávají stále další a další lahůdky, jež se dohromady pletou dohromady motají se závany drahých voňavek la vie est belle. Hosté tlachají a po očku sledují dveře, odkud co chvíli vynesou poskoci další překvapení dne. Ve velkých pohárech šplouchá víno.

Cink. Tam komusi žuchla na kamennou podlahu prázdná stříbrná mísa. Nejbližší sluha se pro ni hbitě sehne, ale zůstane na chvíli trčet v předklonu. Výmluvný pohled je naprosto srozumitelný všem. Co se dotkne země, se již nesbírá… Hosté zkříží pohledy. Hovor se znovu rozbíhá, k muži na čestném místě však připlouvá a odplouvá jako příboj. Útržky rozličných vět, útržky kusých slov, než pochopí význam, nit se trhá. Se spuštěnými víčky sleduje pohyby poskoků, přecházení hostů. Kradmé pohledy se od něj presto odvracejí. Slavný pán. Mocný pán. Oblíbenec Neronův, císařův „soudce krásy“. Hostitel byl zprvu pyšný, že tak vážená V.I.P. persona přijala pozvání na jeho slezinu. Však to také dalo dost zabrat. Ale jak večírek bujarosti pokračuje, jeho triumf stále víc a víc ztrácí na lesku. Petronius Arbiter nemá slov nazbyt. Kde je proud jeho typické výmluvnosti, o kterém se po celém Římě vyprávějí legendy? Kde je jeho vtipnost a pohotovost? Leží na lehátku, občas ďobne do misky s lahůdkami. Lhostejně přejede očima po vystaveném stříbře, přečte si vyraženou váhu kovu, nikdo ji neumí přehlédnout, je nikým neskrývána na nejviditelnějším místě, přelétne vykládané desky stolů a dál nepřítomně civí a …prostě jen nahodil znuděný výraz. Hosté, zvědaví na známého světáka a výstředníka, se ošívají a vrtí. Jsou evidentně bez nálady. Dnes tady nebude veselí v proudu. Čekali nevázané povyražení, ale Petronius se tváří jako netečný moralista, že kudy šlápne, tam vyroste mravokárce, přezdívaný Velká Hleďsebe!

Petronius je skutečně hluboce rozmrzelý. Přijal pozvání na večeři od svého souseda, nadutého pitomce zbohatlíka, a upřímně řečeno trapného non grata alfa chudáka, protože už neměl náladu stále odmítat jeho uctivé nadbíhání. Souhlasil s krátkým posezením a ochutnáním vína z jeho venkovského statku… soused se snad pomátl, ve stařičké římské mutaci šlo patrně o nekňubu jménem Danielus Mátl.

Sluší se, aby člověk tak nestoudně manifestoval přepych? Dostatek, ve kterém by se mohl cachtat? Nadbytek, doplněný však nedostatkem vkusu a soudnosti? Kam se poděla střídmost a skromnost, kterou se kdysi Římané tak opájeli?

Hosté se cítí oklamáni, hostitel je celý nesvůj. Petronius Arbiter má pro všechen přepych, pro všechnu okázalost, která byla přichystána na jeho počest, jen pohrdlivé přezírání.

ROZHODČÍ VE VĚCECH KRÁSY

Dva otroci, nesoucí uzavřená nosítka, spěchají po dláždění kočičích hlav, hlavně se proplétat bez újmy houfem u tržiště a zamířit rovnou k císařskému paláci. Mají na spěch, opravdu to nejde rychleji, ale chlap uvnitř je dost netrpělivý. Rozmrzelost včerejšího večírku jej ani dneska neopustila, nechuť ke zbohatlickým manýrům nechutného souseda se nadále vyhrotila. A on má dnes trávit protokol se společenským Neronem a jeho přáteli. Poprvé se mu do paláce vůbec nechce. A navíc je pozdě.

Hrstka vyvolených rozložená na přepychových lehátcích zvedne se zájmem hlavu. Proč se dnes Nero tváří tak záhadně? Jindy jej vítá samý úsměv, má pochopení pro vše, co jeho Arbiter elegantiæ, jak ho kdysi žertem označil, dělal či zamýšlel podniknout. Dnes se však mračí. No ovšem! Vedle něj se usadil Tigellinus. Vybral si opravdu nejvhodnější den.

Nero je v poslední době jako vyměněný. Už dávno to není onen příjemný mladík, kterého matka dosadila v sedmnácti na císařský trůn. Agrippina už synovi neradí, její miláček se jí se zlou odvděčil. I Burrus a Seneca vyprázdnili svá lehátka při císařově tabuli. Nepotřebuje vychovatele ani rádce. Malá šelmička se stala bestií šelmou, ale duši má stále zakrnělou. Jenže i zakrnělý králík má ostré zoubky a když rafne… Petronia náhle napadne, zda si s touto šelmou nehraje příliš zblízka. Zatím Neronův hněv, nevůle či podlost s blbostí stíhala jiné, jenže co když jednou… tne i po něm nemilosrdně ohavně? Sudí krásy pak už nebude mít job, co by vlastně aktuálně posuzoval?

Aby zaplašil nepříjemné pocity a překlenul ticho, které v sále náhle panovalo, nabídne k dobru své včerejší zážitky. Všechny pochyby a nechuť však nahradí ironií a vtipnými kopanci zvanými postřehy. Nero jej v polovině nebývale věcně zastaví. Jméno hostitele? Vypravěč se zarazí. Ale hovor plyne dál, jen jeden stín se prosmýkne dveřmi ven.

Otroci již rozsvítili zdobené kahany, již několikrát povytáhli dohořívající knoty. Pak se rozletí dveře a do místnosti před užaslou selankou přivedou hlavního pořadatele včerejší opulentní žranice. Petronius strne. Opravdu hnojského Nerona jaksi víc podcenil.

Darmošlap se chvěje po celém těle, tógu má nepořádně pomuchlanou, snad se ani nešel vykoupat. Docela ničemu nerozumí, to ten včerejší alkohol šplouchá nyní na maják. Co že to císař povídá? Černý vír v hlavě se roztáčí stále vehementněji a divočeji. O jakém daru to Nero žvaní? Dům, otroci, statek? A pak náhle pochopí. Zbohatlík, kterému už docela nic nepatří, sklopí hlavu. Jen život mu neodňali. Může odejít. Ve dveřích jej však uchopí za ramena urostlá pracka mohutného Núbijce. Na, tu máš. Napij se. Mameluk odevzdaně polyká pelyněk s nápojem z tepané číše. Je v něm přidán po kapce jed? Kdepak. Nero nakoupil za pět prstů celé jmění pomatence. Oslavuje. Je mu docela jedno, co si teď myslí jeho Soudce krásy.

KDYŽ ZLOVĚSTNĚ ŘINČÍ ZBRANĚ, TAK SE ÚTLOCITNÁ DUŠIČKA NEKOUKÁ NA VÝSLEDKY

Seděl doma. Již několik dní neopustil svůj bejvák. Čte, přemýšlí, a píše. Císař prý běsní. Jak by ne. Gaius Calpurnius Piso proti němu připravoval spiknutí. Jenže se všechno vyžvanilo. Proto teď po městě pobíhají ozbrojenci, proto se davy srocují na Fóru. Petronia nezajímá, koho odvedli a pro koho si hodlají přijít. Již dlouho tráví každou volnou chvilku diktováním díla, které budou jednou literární vědci (tedy žádné dámské prostoduché extempore u umělohmotné fúrie není dovoleno) s jistými rozpaky nazývat románem, prvním románkem v římské literatuře. Najdou mu i vzory, dobrodružné řecké čtivo, Aristeidovy povídky, formou se blíží menippským satirám N. Terentia Varroana. Ale jen tou, je mu cizí jejich umravňující přikázání. A pak náraz do absurdity v dějinách vytuněné vypravěčovy kebule. Však se také Nero bouřlivě chechtal příhodám hlavního hrdiny Encolpia, propuštěného otroka i jeho druha Ascyltose a Gitona, mladíka, který je neustálým zdrojem sporů mezi oběma hlavními aktéry a taky zdrojem vzájemné nevraživosti, mohla za to žárlivost. Sám si vymýšlel další odvíjení osy příběhu, sám navrhoval další zápletky. A Nero se vyzná… Encolpius putuje jako Odysseus od jedné nástrahy ke druhé, zatím uniká, zatím se nechytnul na prachbídnou vějičku ďáblovy advokacie. Provinil se proti bohu Priapovi tak, jako jeho vzor proti Poseidonovi. Prožívá přitom různá dobrodružství, hlavně milostná. Nero plakal smíchy nad popisem vznešené hostiny u propuštěnce vymaštěnce Trimalchiona. Popíjel přitom hroznový nektar z vinic, které nešťastníkovi zabavil. Copak asi dělá ten žok sádla místo rezervovaného uvažování? Jistě netušil, že jej Petronius tak oslaví… Satiricon vzbudil zájem i ostatních dvořanů. Ale jejich smích při pohledu na císaře trochu zaskřípal. Copak Nero nepozná, že Petronius popsal jeho Řím, mravy jeho dvořanů, slovník jeho oblíbenců? Ne, nepozná to. Ale oni si toho všimli. A nezapomenou. Nero do omrzení opakoval slovní hříčky, které se v dílku dočetl. Jeho nejbližší zatím osnovali pomstu sladkou.

…Už dlouho nebyl v paláci. Co by tam také pohledával? Není tam veselo jako dřív. Mnoho známých tváři schází. Už nikdy se tu nesetká s bratrem Senecou, ani jeho synovec Lucanus, mladý a talentovaný básník, nebude při večeři předčítat své Chvalozpěvy na Nerona. I on se nějak namočil mezi povstalce. A proto nevyhnutelně sdílel jejich neblahý osud. Byl mladý, chtělo se mu naplno žít, při výslechu prozradil víc než věděl, i svou matku prý nařkl, ale nakonec stejně jako Seneca se dobrovolně vydal za svými předky do podsvětní říše padlých. Bude Neronovi scházet? Měl ho přece rád. Vzdal se ho, jako se vzdal mnoha dalších. Co získal za svůj hněv a bující strach? Na přepychových lehátkách hodovní síně se uvelebili noví hosté. Všechno je zde pomíjivé. I přátelství. Jen Tigellinus zůstává věrně na svém místě. Je čistý. Sedává ve stínu svého císaře a rozpráví. Jak to, že mu Nero tak ochotně naslouchá? Jak to, že nevidí, jak mrak strachu nad městem houstne a černá? Už se začaly vyrovnávat osobní účty do krve. Nero souhlasí s rozsudky. Proč by měl dumat o správnosti a spravedlnosti? Je císař. A kvalifikovaný císař se nemýlí.

Zaváhal, když se zanedlouho na jeho stůl dostalo udání, které obviňovalo z účasti na spiknutí i jeho Soudce krásy? Petronia Arbitera? Zachvěla se mu alespoň trochu ruka? Vzpomněl si na večery, které prožil v jeho duchaplné společnosti, vybavil si chvíle, kdy bez Petroniova souhlasného přikývnutí nekoupil ani gemu? Snad. Ale vyšetřování se rozeběhlo.

ÚTRAPY = OSUD NEHNOJSKÉHO BÁSNÍKA

„I nechtěl déle snášet nejistotu mezi strachem a nadějí. Neučinil však rázem šlus svému životu, nýbrž nařízl si žíly, dal si je podle nálady podvazovati a zase otvírat a bavil se s přáteli ne však o vážných věcech anebo aby si chtěl získat slávu pevné povahy. Poslouchal je také, když přednášeli, ovšem nikoli hovory o nesmrtelnosti duše a filozofických zásadách, nýbrž rozmarné básně a laškující verše. Některé poskoky štědře obdaroval, jiné dal zmrskat, pohodoval a oddal se spánku, aby se smrt do morků kostí, byť násilná, jevila jako náhodná a přirozená. Ani ve své závěti nepochleboval, jak to mnozí měli zapotřebí – Neronovi nebo Tigellinovi, ani jinému mocnému dvořanovi, nýbrž jen podrobně vylíčil neřesti krutovlády vládcovy… zapečetil psaní a poslal je Neronovi; též rozlomil svůj pečetní prsten, aby se ho později neužilo k něčí škodě.“ (citován Tacitus: Letopisy)

Petronius tedy v roce 66 po Kristu spáchal na základě vlastního rozhodnutí sebevraždu. Jeho román však svého autora přežil s přehledem. Zachoval se v opisech a putoval napříč staletími, i když se na této pouti jeho rozsah neustále tenčil. Z původních nejméně 16 knih se dochovaly úryvky (asi 130 stránek) z 15. a 16. knihy. Postava jeho autora však ustupovala do pozadí, až ji docela pokryla tajemná mlha identity.

Nevíme dnes s jistotou, kde se Petronius narodil. Neznáme dokonce ani jeho křestní jméno. Tacitus o něm hovoří jako o Gaiovi, v Pliniově Naturalis historia najdeme zmínku o Titovi Petroniovi, bývalém konzulovi, který rozbil svůj achátový pohár, koupený za tři sta táců sesterciů, aby se nedostal do nenechavých pracek Neronových.

Tacitus považoval Petronia za hýřivého světáka, vzdělaného a jemného, který svůj sklon k neřestem snad jen předstíral, aby se dostal do kroužku Neronových oblíbenců. Vždyť jako správce provincie Bithýnie a později konzul si vedl nad jiné dobře a zdatně, byl spravedlivý, nesoustředil se jen na vlastní bohatnutí. O mnoha jiných význačných mužích se něco podobného říci nedalo.

Petronius byl zkrátka zapomenut. Jen jeho román, lépe řečeno ostatky, se zachovaly. Bylo to proto, že jej čtenáři vyhledávali i pro poněkud choulostivé popisy scén nevázaného užívání lákadel života římské zlaté mládeže?

Ve 12. století byly nalezeny další opisy do té doby neznámé, a Jan ze Salisbury, anglický biskup z Chartres, se stal majitelem zlomku Satiriconu, ve kterém byla popsána i hostina u Trimalchiona. Později se najdou ještě další dílky puzzle kdysi tak rozsáhlého díla, o jehož obsahu se můžeme jen dohadovat. Protože kdo ví, že zachované zlomky jsou pro Petroniovo dílo nejcharakterističtější?

Petronius se čte i později, je vydáván tiskem. Okruh jeho čtenářů byl různorodý. Jisté je, že mezi nimi zpočátku vědci nepřevažovali. Ale i to se mělo změnit. Satiricon dal nahlédnout badatelům do své doby tak trochu zadními vrátky. Zaznamenal tu hovorovou změť latiny v podobě, v jaké se ve velké literatuře nevyskytovala. Rozezvučet ji nechal naplno až Petronius Arbiter… Muž, který svým vybraným vkusem směl opravovat i císaře.

Ale jestliže se ve středověku Petronius jen četl, osmnácté století se jej několikrát pokusilo vrátit do života. V roce 1702 byla uspořádána Hostina Trimalchionova „přesně podle návodu Petronionova“ na hannoverském dvoře. Byla tam na ní přítomná i Charlotta Pruská s vysokou šlechtou a z jejího popudu pak o této události napsal ve svém dopise Leibnitz Luise Hohenzollernské. Zmiňuje se o ní jako o inscenaci velice frívolní, jež napodobila líčení Petronionovo i v mnoha povážlivých drobnostech… A pak zaklokotal smích a zpěv „poskoků“ i v sídle abbé Amagona z popudu Filipa Orleánského, kde bude Trimalchionova hostina stát „pouhých“ třicet tisíc franků. V roce 1715 budou Petronia napodobovat na dvoře Augusta Wilhelma, bratra Friedricha Velikého…

Jak by se Petronius tvářil, kdyby i tady směl přihlížet? Kysele.

Přes velkou propast dějin? Kdo ví, třeba by jen znovu nezúčastněně přivřel víčka a pokrčil rameny – Svůj k svému. Anebo by poznamenal něco v duchu římského přísloví: Špatný strom nese špatné ovoce.

KAREL ČAPEK, ANGLICKÉ LISTY, „BUT I AM ANNIE OF LOCHROYAN“…

Pročpak nás honíte, rackové, křičící mořská chaso? Kdybych uměl lítat jako vy, letěl bych přes Skotsko odpočívaje na oblých vlnkách jezer, a potom přes moře do Hamburgu; tam je řeka Labe a nad ní bych plachtil silnými letkami; teprve u města Mělníka bych se dal po jiné řece, až bych doletěl do Prahy; i proletěl bych vítěznými oblouky všech mostů křiče a chechtaje se radostí: Lidi, já letím rovnou ze Skotska, abych si zahřál bílé bříško na teplé Vltavě. Krásná a divná je to země, zvaná též Kaledonie čili země Stevensonova; ale je smutná jakási a pochmurná. Tady sic nejsou jezera, ale zato je tu Václavské náměstí; a není tu Ladlar Bheinn, ale je tu nábřeží s akáty, a Vyšehrad, a petřínský vršek; a mám vám vyřídit pozdrav jednoho poutníka, který právě pluje Sleat Soundem.

Nakreslil jsem vám ten Sleat Sound i s horou Ladhar; nakreslil jsem vám i přístav Mallaig, a přidal jsem i jednoho plavce, aby nikdo neřekl, že jsem snad něco zamlčel nebo nenakreslil svět tak, jak je, s bárkami i námořníky.

Nes mne, vlaku, všemi končinami Kaledonie; nechť je tu dobře a teskno mému srdci. I jest jezero Morar a Loch Shiel; a jsou štíty hor, strže a glenny, plecité vrchy s titánskými svahy, klenuté hřbety a zadnice nesmírných kamenných prazvířat s tučně zelenými houštinami v podpaždí a záhybech lysého těla; vrchy posázené skalami jako trdlovec mandlemi, břitká jezera s něžnými ostrůvky, jako je Loch Eilt, a jezera všude, kde je k tomu příležitost, dlouhé a třpytivé vody, hladiny čeřené větrem se stříbrnými pěšinkami vodních duchů; hory skalisté nebo oble nakynulé z žulového těsta, vrchy žíhané, zbrázděné, lysé jako hroch, modré a ryšavé a zelené, a pořád, bez konce a bez lidí pusté hory.

Konečně Fort William, jedna z železných závor držících horaly kdysi rebelské; a nad ním Ben Nevis, nejvyšší štít této země hor, zavalitý a mračný chlapík nad mořským fjordem, protkaný bílými vodopády ze sněhových polí tam na vršku, – a dále hory a hory, glenny a jezera, údolí stínů a stínoher, strže černých vod, země, kterou bůh hnětl z tvrdé suroviny a odevzdal člověku, aby se na ní rval s neposlušným člověkem; neboť se skalami a vřesovisky se rvát nemůže.

*

A tento krátký list patří tobě, Glasgowe, město bez krásy, město hluku a obchodu, město továren a loděnic, přístave všeho zboží. Co o tobě říci? Jsou-li pak krásné továrny, doky a sklady, jeřáby v přístavu, věže oceláren, stáda plynojemů, drnčící vozy se zbožím, vysoké komíny a hřmící parní kladiva, konstrukce z trámů a železa, bóje na vodě a hory z uhlí? Já bídný hříšník myslím a vidím, že to vše je velmi krásné, i malebné, i monumentální; ale život, který se z toho rodí, ulice, lidé, tváře z dílen a pisáren, příbytky lidí, jejich děti a jídlo, život, jářku, život, který se sytí z těch velkých a silných věcí, není ani krásný, ani malebný; ale je opuštěn od božího dechu, syrový a špinavý a lepkavý, lomozný, páchnoucí a dusný, neladný a těžký, těžší než hlad a neladnější než bída; i lehla na mne únava statisíců, a já jsem utekl, Glasgowe, neboť jsem neměl odvahy dívat se a srovnávat.

JEZERNÍ OBLAST

Aby se neřeklo, že jsou jezera jenom ve Skotsku, jsou také v Anglii, kde mají vykázán hnedle celý distrikt; i je tam Derwent Water a jezero Bassenthwaite, Wast Water a Thirlmerské jezero a Grasmerské jezero a Windermerské jezero a Ullswater a mnoho dalších, a zde žili jezerní básníci, a Wordsworth tu má hrobeček v Grasmere vedle pěkného starého kostýlku s dubovým stropem v údolí kudrnatých stromů; ale ačkoliv je tato věta tak dlouhá, neobsáhla všechny rozkoše líbezné krajiny jezerní. Tak řekněme Keswick je městečko stavěné na rozdíl ode všech městeček na světě z čistě zelených kamenů; ale protože tu nemám zelenou barvu, nakreslil jsem vám aspoň obecní síň, která je rovněž povedená. Z důvodů turistických je tu hora Skiddaw, a potom mezi háji a parky něžné jezero Derwent Water, které jsem kreslil za večera tak sladkého a tichého, že mi bylo až úzko radostí; západ česal kadeřavé vlnky zlatým hřebenem, a tady si poutník sedl nad tichou sítinou, a již se mu nechtělo domů; tak je ta voda opojná a klidná. Průvodce po Jezerním distriktu udává různé hory, průsmyky a krásné vyhlídky, jakož i kámen, na kterém sedával Wordsworth, a jiné místní krásy. Co se mne týče, objevil a vykonal jsem několik poutí:

1. Pouť k Ovcím. Sice všude v Anglii jsou ovce, avšak Jezerní Ovce jsou obzvlášť kudrnaté, pasou se na hedvábných trávnících a připomínají duše blažených na nebi. Nikdo je nehlídá, i tráví čas žraním, sněním a zbožnými myšlenkami. Nakreslil jsem je, vkládaje do nich tolik tiché a něžné radosti ze života, pokud toho lze dosíci plnícím perem.

2. Pouť ke Kravám. Jezerní Krávy na rozdíl od jiných mají zvláštní rudý odstín; mimoto se poznají od jiných krav spanilostí krajiny, v níž se pasou, a mírností výrazu. Procházejí se celý den po elysejských lukách; a když uléhají, přežvykují pomalu a vážně slova díkuvzdání. Obklopil jsem je na svém obrázku všemi krásami Jezerního kraje; vidíte tam most, pod nímž teče říčka se pstruhy, hebká křoví, kadeřavé stromy, oblé a vlídné chlumy poseté háječky a živými ploty, hřbety Kumbrických hor a posléze oblohu plnou vláhy a světla; mezi stromovím zahlédnete štíty domků z kamenů narudlých nebo zelenavých; i uznáte, že býti kravou v Jezerním distriktu je velká milost, jíž se dostává jen nejsvětějším a nejdůstojnějším mezi všemi tvory.

3. Pouť ke Koním. Koně v Anglii nedělají nic jiného, než že se po celý den pasou nebo se procházejí po pěkné trávě. Snad to ani nejsou koně, ale Swiftovi Huyhnhmové, moudrý a polobožský národ, který se nezabývá výnosným obchodem, nedělá politiku a dokonce se ani nezajímá o koňské dostihy v Ascot. Na člověka pohlížejí laskavě a téměř bez odporu; jsou neobyčejně rozumní. Někdy přemítají, někdy se rozeběhnou s ohonem vlajícím a někdy se dívají tak velce a vážně, že se člověk vedle nich cítí jakýmsi pomatencem primátem. Nakreslit koně je nejtěžší fuška, která mne doposud potkala. Když jsem se o ni pokoušel, obklopili mne koně a jeden z nich se živou mocí pokoušel schlamstnout můj kreslicí sešitek; musil jsem se dát na ústup, když se nechtěl spokojit s tím, že jsem mu své obrázky ukazoval zdálky.

Ještě je mnoho krásného v Jezerním okrsku: tak zejména klikaté řeky, košaté a vznešené stromy, cesty vinuté jako pentle, volání hor a pohoda údolí, zčeřená a mírná jezera; a po těch vinutých cestách supají charabanky plné turistů, letí prskolety na kolečkách a klouzají ženské radost pohledět jim do očí na bicyklech; jen Ovce, Krávy a Koně žvýkají krásu přírody rozmyslně a beze spěchu nenásilně.

SEVERNÍ WALES

Písmo svaté praví sice zcela zřejmě: „Ac efe a ddywedodd hefyd wrth y boblœdd. Pan weloch gwmmwl yn codi o'r gorllewin, yn y fan y dywedwch, Y mæ cawod yn dyfod; ac felly y mæ.“ (Lukáš XIII, 54) Ač tedy Bible waleská toto říká o západním větru, vydal jsem se při západním fučáku na horu Snowdon čili správně Eryri Y Wyddfa, abych viděl celou zemi Waleskou. Ac felly y mæ: nejen pršelo, ale ocitl jsem se v mracích a takové zimě, že na temeni Snowdonu jsem se uchýlil ke kamnům; oheň je totiž velmi krásný na pohled na oko, a při řežavějícím uhlí lze myslit na spoustu nejlepších věcí. Průvodce chválí krásu a rozmanitost vyhlídky z hory Snowdon; viděl jsem bílá a šedá mračna, dokonce jsem je cítil až pod košilí zlobit kůži člověčí a nahánět mu husinu; na oko to není přímo horror, neboť je to bílé; ale příliš rozmanité to není. Nicméně bylo mi přáno spatřiti Lliwedd a Mœl Offrwn i Cwm–y–Llan i Llyn Ffynnon Gwas i Grib–y–ddysgyl; i řeknete, nestojí-li tato krásná jména za trochu toho mžení, vichřice, zimy, mračen a rozmarů pokoušející přírody.

Pokud se týče jazyka Walesanů, je poněkud nesrozumitelný, a jak mi vykládal můj učený přítel, také obtížný; dejme tomu otci se říká jednou „dad“, jindy „tad“ a jindy zase „nhad“, podle okolností. Že je to jazyk složitý, je vidět z toho, že jedna Waleská víska blíže Anglesey se jmenuje prostě Llanfairpwllgwynggyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch. Abyste věděli, the church of Mary in the hollow of the white hazel near the fierce whirlpool and the church of Tysilio by the red cave, přesně tak, waleská keltština se pěkně poslouchá z úst jemné úřednice, zejména z úst tmavovlasých indiánsky zdobných děvčat typu bezmála francouzského. Staré Walesanky však nosí pohříchu mužské čepice; je to patrně zbytek domácího kroje, k němuž náležel u žen nesmírně vysoký mužský cylindr.

Jinak není Wales vůbec divný a tak strašný jako jeho místní označení míst na mapě. Jedno místo se jmenuje Pænmænmawr, a jsou tam jen lomy a mořské lázně. Já nevím, proč mají některá jména na mne magický účinek; musil jsem vidět Llandudno, a byl jsem zdrcen; předně se to vyslovuje jinak, a za druhé je to jen hromada hotelových ubikací, skal a písku jako kterékoliv jiné mořské lázně tohoto ostrova. I zalezl jsem až do Carnarvonu, hlavního města Walesanů; to je tak daleko, že už tam na poště nevědí o naší mrňavé zemi a že tam v sedm hodin nedostanete večeři; já nevím, proč jsem tam zkysnul celé dva dny. Mají tam veliký starý hrad princů Waleských; byl bych jej nakreslil, ale nevešel se mi na papír; i nakreslil jsem alespoň jednu jeho věž, kde právě zasedal autonomní kavčí parlament. Jakživ jsem neviděl a neslyšel tolik kavek bez sykavek; říkám vám, musíte se vypravit do Carnarvonu.

Wales je země hor, Lloyda George, pstruhů, výletníků, žádných nepraktických darmošlapů, černých krav, břidlice, hradů, deště, bardů a keltského nářečí. Ty hory jsou lysé a fialové, divné a plné šutrů; v hotelích jsou provlhlé fotografie pořadatelů pěveckých závodů, jež jsou jaksi zdejší národní specialitou; waleské ovce mají dlouhé ocasy, a kdybyste mne rozkrájeli, je to všechno, co vím o Severním výběžku Walesu. Komu se to zdá málo, jářku, ať jede do Carnarvonu. V Bangoru musí přesedat.

LISTY O IRSKU

I.

Chtěl jsem vlastně psáti listy z Irska; dokonce tam nemám dále než mizerných pár hodin; proč tam nejedu, není ani mně zcela jasné. Myslím, že je tím vinna irská otázka.

Položil jsem irskou otázku skoro všem Angličanům, Skotům, Kymrům i Gælům, se kterými jsem se setkal; ptal jsem se jich, co vlastně mám v Irsku vidět a kam zamířit; zdá se mi, že jim tato otázka byla jaksi nepříjemná. Řekli mi, abych jel raději do Oxfordu nebo do Stratfordu–on–Avon nebo do přímořských letovisek. I vzplanula má zvědavost tím silněji.

„Jeďte na sever,“ radil mi jeden radar.

„Jeďte na západ,“ radil mi druhý radar jaksi bez nadšení.

„Jeďte na jih,“ děl třetí radar rarach, „já tam sice nebyl, ale když už tam toužíte tolik jet…“

II.

Otázka: Já bych se rád podíval do Irska. Co tomu říkáte?

Odpověď: Ah eh eh eh oh oh. Eh?

Otázka: Cože?

Odpověď: Že tam není docela bezpečno.

Otázka: Je to tak zlé?

Odpověď: Nu, taky tam vyhazují mosty do povětří, a když jede vlak, obyčejně narazí – –

Otázka: Vyletí každý vlak do vzduchu?

Odpověď (poněkud nejistě): Ne, každý ne. Víte co? Jeďte do Belfastu. Tam to máte skoro jako tady…

III.

Mr. Shaw pak radil jen jediné místo v Irsku; je to malý ostrůvek na jihu, jehož jméno jsem zapomněl. Tam prý je lid velmi zachovalý; bohužel, dodal Mr. Shaw, na řečeném ostrůvku není možné přistát.

IV.

Dobrá, podíváš se tam na vlastní pěst. Koupíš si nějakého průvodce po Irsku, vybereš si několik pěkných míst a budeš psát listy z Irska.

Od Glasgowa počínajíc běhám po všech knihkupcích a kupuji průvodce po Irsku. Ale knihkupec vrtí povážlivě hlavou; ne, nemá na pultech žádného průvodce po Irsku. Má průvodce po Cornwallu a Dukeries, po Snowdonii a výstavě ve Wembley, ale náhodou zrovna nic o Irsku, sorry, docela nic. „Naši lidé se tam nehrnou.“

V.

Mizerných pár hodin mám odtud do Irska; ale řekněte, mám pro nic a za nic zahodit strašné tajemství, kterým je pro mne tato země obestřena? I budu se povždy s láskou S LÁSKOU a radostí A RADOSTÍ dívat na mapu Irska: Hle, země, z níž jsem roušky nesňal. Ačkoliv bych to chtěl zakusit.

Haha…

KATKA PLUS KLF ETERNAL

(pokus o nemožné o Mission Impossible a James Bond 007 v rapu)

Katka není kalkulačka, a přece jí to vyjde

vždyť není dávno školačka, ať se těší, co teď přijde

triumfy u žen v únorovém pokušení, u šoumenů prý v naději

jen jedna mi naznačila, že chce pokušení jiných raději

tak Katko netrop hlouposti a pojď tropit žerty

já už další rok čekám, že budeš kandidátkou do oferty

já nejsem černá ovce, já jsem absolutní beránek

nikomu neublížím jak zpátečka, když neví, jaké volit pohyby těl nazpátek

dát nazpátek čas nejde, ručičky času tak nějak nosíme a nevíme

kolik odbíjí chvil radosti a smutku a kolik epizodek z toho zdobíme

jo zdobte si své ultra úžasné výdobytky a trofeje pro svátek

já slavím triumf ve všední den vedle holek, čarují jak z pohádek

ani Heavy D. nakonec neměl 9 životů a přece to byl top cat

Katko Ty jsi výstavní loď pro premiéry a přednosti pluj jak ve víně buket

přesto se mi dáma straní, že jsem kocour, co chce na ní

ve víně ať šplouchá pravda a žádné pokroucené lhaní

v Londýně je Hyde Park a pak taky nekonečně mnoho noblesy

je tam královna a Ty jsi princezna s pověstí připravené komtesy

zkus Londýnskej čajík s písničkou a funky svižný biskvit

KLF 3 AM Eternal Ti nabízel pro Tvůj tančící výskyt

KLF a Katka proč ne Fugees a Killing Me Softly

Katka s Metallicou vyvádí, vlní se, zapojí se lovely

lovely jsou definice zvuku i konspirace má je Londýnská parta

Definition of Sound by Ti snad nakopli neřestný rap jako Sparta

Sparta s Frantou Strakou střílela góly a já zas nestávkuji za nic

já nechci přijít o Tebe protože jsi klasa buď koťátko bez hranic

já nikdy nebyl debil Mr. Bean, ten co pelášil rychle pryč od blondýn

Katko Ty máš u mě cenu a jsi bezprostřední žhavá konkurentka Zlatovlásky

a mohu mít já cenu, když jsem pravý ořechový Jiřík a to, co obnáší tajemství řeči lásky

asi víš, co skrývá naděje a co symbiologie u neplaných vývojů symbiózy štěstí

já čekám na rozcestí, snad se jí chuť zhostí a na irskou zeleň smaragdovou mohu ji mít v hrsti?

s Kateřinou pod peřinou nenajdeš tu prapodivnou Galaxii prázdnoty

je jasná Múza, já anděl s pokyny Pavla Šporcla rozjíždět čardáš na noty

jestli je hluchá a slepá, tak po výbuchu vášně nezůstane ohořelá patrona

milá pro zahradu důvěrností plná neřestností snad jsou v mezích zákona

funky Katka ta to válí, ze všech zahrad jedna velmi dobře zakuklená smyslnost

kost nezklame kostru vlnící se pro radost a brzy jazyk zamilujeme si její upřímnost

na Katce objevíte koncentrovanost, oceníte jistou všímavost, ano, asi dobře snáší všestrannost

mám kvalitní rýmy a Ty udávej tón, víš co, povyšuj ho na lady Labutí píseň

stačí mít nezbytné pronikavé rytmy pod vlivem alkoholu, když nastane žízeň!

JUST MELLOW RAP PROSTĚ K TÉ MILOVANÉ BYTOSTI BYTOSTNĚ MILOVANÉ (LEPŠÍ NEŽ HORKÁ KAŠE) 

RUTHLESS RAP ASSASSINS 1990:

DOWN AND DIRTY (POKLESLÝ POŠŤÁK A JEDEN ROŠŤÁK SPROSŤÁK)

A právě teď u mikrofonu

já jsem MC Pokleslý, on je MC Sprosťák

jsme spolčený s homeboyem, ten je zas Žárlivý MC

jsme tu, abychom vám to natřeli, jak bezprostřední dokážeme excelovat

Inu, možná vypadám mladě, ale je mi skoro už třicet

silně mě přitahují mladé holky, co mluví nespisovně

nechci žádné opotřebované tělo, ty přes dvacet jsou už sešlé

můžete mě vidět každý den okounět na školním dvorku

zamkněte si vaší dceru, když je ve městě Pokleslý

protože nikdy nevíte, jestli se nezastavím v okolí

ano, já miluji zdejší mladé kůstky, když ze mě piští

mám klacek, s ním dosáhnu do hloubky, jestli mi rozumíte

jestli jí ještě není devatenáct, potom je můj typ

a Pokleslý se nabaží, když je čas přirážet

jsem jako zvíře, protože se činím zběsile

a nepřestanu v tom, dokud to nikoho nebolí

Pokleslý a sprostý jsou hoši, kterých byste se měli obávat

protože jsme si dali pivo a je tu nějaká ňafyna, pojď jí aspoň zamávat

když mluvím o smetaně, mluvím o semenu

dostaneš to tady, holka, jestli pořád míváš mokré sny

jsem pochybný človíček v rouše milence

hledám nevinnou dívku pro přepadovku

nezáleží mi na věku

ohlédni se přes rameno, stále to vypadá, že tu jsem

vejdu k vám do domu, až nastane ten pravý čas

jestli jsi hezká, necháme si to na světlo

jestli jsi ošklivá, tak potom to není směšné

otočím svou hlavu na stranu, jen provedu rychlou vychutnávačku

Ano já šokuju a souložím, jako by to nic nebylo

jestli si chcete cinknout, holky dejte mi zvonek

když se dostáváme do ráže, Pokleslý, Sprostý, já jsem Nebezpečný gauner a on je Král

vytasím dřevěňáka tak dobře, že tvá kočka bude zpívat chválu

když se jedná o holky, měli by mi říkat brouku

sleduji je jaké jsou zepředu a potom si je chytnu, zezadu

stále nosím kondom, protože se potřebuješ chránit

když se miluji, rád přicházím s výbavou

jestli to neprotrhnu, potom to prošoupu

nebudu se zmiňovat, co udělám do úst té fešandy

ano líbí se mi holky a holky mám rád nejlépe

když mají velký zadeček a pěkně kulatá prsa