GEORGIUS AGRICOLA

☼ 24.3.1494 HLUCHOV (= TAUB IGNORANTEN PSYCHOSE TAL)    ۞ 21.11.1555 SASKÁ KAMENICE

„Moje knihy, nejjasnější knížata, z mnohých příčin vycházejí ve Vašem jménu, ale hlavně, protože doly jsou Vám výnosné. Neboť byť i Vaši předkové ze svých rozsáhlých a bohatých zemí hojné plody příjmů sklízeli, neb i z dávek, které cizinci z cest a obyvatelé na desátcích platí, přece mnohem hojnější sklidili z dolů a hutí. Z nich také vzniklo nemálo slavných měst jako Freiberg, Annaberg, Marienberg, Altenberg, nemluvě o jiných. Ba, podle mého úsudku, skrývají se pod zemí nyní ještě větší bohatství v horských místech Vašich zemí, než co se jich vyskytuje a objevuje na povrchu.

Buďte zdrávi, nejjasnější!

Georgius Agricola

V Kamenici, zemi Hermundurů, dne prvého prosince 1550

JÁCHYMOV HLEDÁ HLAVNĚ ČISTOTNÉHO RANHOJIČE!

Dopředu vyzraďme, že se jím stal Georgius Agricola, autor výše uvedených závěrů, kterými doporučuje svoji dvanáctidílnou knihu „De re metallica“ knížecí pozornosti. Toto dílo, které úplným a názorným způsobem v textu a obrazech popisuje šichtu jáchymovských horníků, je dodnes citováno ve všech báňských učebnicích a hutnických encyklopediích, ať jsou vydávány v kterékoliv části světa. Lékař studující hornictví byl rozhodně hodně ve své době kuriozitou. Avšak sám Jáchymov, který se rozhodl za městského ranhojiče ustanovit třiatřicetiletého saského rodáka, byl tehdy v Evropě svéráznou figurou. Když sem Georg Agricola přicestoval kočárem s několika skromnými ranečky potřeb a zbytností pro okrasu, žilo v tomto dnes odlehlém městě patnáct tisíc živáčků, což tehdy představovalo polovinu obyvatel Prahy a pětinásobek obyvatel Plzně. Jáchymov se stal nejslavnějším horním městem, kde se dalo těsně pod povrchem schrastit stříbro nejlepší možné kvality. Pod heslem „Ins Tal, ins Tal, mit Mutter, mit all“ se sem tísnily další houfy havířů i s rodinami na kolečkách. Za horníky přicházeli překupníci, řemeslníci, ale také dobrodruzi, lechtivé ženy (v záznamech se o nich psalo jako o „osobách při obci zmařilých“, hlavně že ne zlotřilých) a ve městě sevřeném v klínu hor to vřelo jako v kotli. V narychlo zbudovaných příbytcích ze dřeva, které vyrůstaly na strmých stráních, se na sebe mačkala směsice lidí nejrůznější provenience i náboženství. Hygiena zde upadala v zapomnění a vedle infekcí se rychle rozšířila „mizérie francouzské nákazy“. A v tomto Babylónu havířů, štajgrů, šichtmistrů i báňských úředníků má mladý Agricola zjednat zdravotní kázeň! Do města, o kterém se mluví daleko za hranicemi Evropy, avšak nastupuje v okamžiku převratné politické proměny. Podnikavý hrabě Štěpán Šlik, který slávu stříbrného města založil a nazval ho Joachimsthalem, zmizel totiž roku 1526 beze stopy v bitvě u Moháče, tam, kde padl český king Ludvík Jagellonský. Bohaté město se stává lénem katolických Habsburků, kteří z pozic vytlačují luterské Šliky. V té době se těží v Jáchymově čtvrtina veškeré evropské těžby stříbra. Kutnohorská a jihlavská „konkurence“ se po husitských bouřích nevzpamatovala a hraje v Evropě jen druhořadé „housle“…

MÍŠEŇSKÝ „PLINIUS“ S DOKTORSKÝM KLOBOUKEM

S výjimkou hraběte Šlika zmizela z historie jména vznešených knížat, která se mezi sebou tahala o správcovství dolů, jež se množily na všechny směry od Jáchymova. Ze „stříbrné epochy“ zůstaly jen dva pojmy: Jáchymovský tolar (joachimstaler), od kterého vznikl později i americký, kanadský a australský dolar, a Georgius Agricola. Narodil se na opačném konci Krušných hor soukeníku Bauerovi 24. března 1494 v saském Hluchově, který byl tehdy kupodivu „hlavním centrem“ hrabství Schönburského. Pravé jméno Agricoly tedy znělo Georg Bauer. Jakmile se však vrhl na spisovatelství a univerzitní studie, začal svoje německé příjmení překládat mermomocí do latiny – a od té doby až do smrti se na svoje knihy podepisoval jako Agricola. O jeho famílii a mládí toho moc nevíme, protože Hluchov několikrát vyhořel. Z dochovaných listin je zřejmé jen to, že chodil do školy v Cvikově a studia ukončil na univerzitě v Lipsku. Tam se věnoval zvláště teologii, filozofii a filologii a přátelil se s vynikajícím profesorem Peterem Mosellánským z Míšně. Pro neutuchající zájem o historii nazval ctihodný profesor mladého Agricolu jednou v žertu „míšeňským Plánkem“. Po čtyřech letech opustil Agricola univerzitu jako „bakalář atrium“ a stal se učitelem božské řečtiny a hebrejštiny na městské škole v Cvikově. Tam napsal a roku 1520 v Lipsku vydal svou první knihu, malou latinskou gramatiku „Libellus de prima ac simplici institutione grammatica“. Život na malé škole nevyhovoval zřejmě jeho talentu a tak roku 1520 znovu nabírá směr lipská univerzita, jakožto lektor Mosellánův. Tehdy se začal silněji zajímat o lékařství a přírodní vědy. Profesor však po čtyřech letech vykrvácel a Agricola se rozhodl doplnit své vzdělání v cizině. Na univerzitách v Bologni, Ferraře a Benátkách studoval lékařství a nesmírně se začal zajímat o práce starověkých lékařských a přírodovědných autorit. Pochopil, jaký význam vkládali do terapeutického využití nerostů. Od nich se je naučili s ještě lepšími výsledky využívat arabští lékaři na přípravu mastí a hojivých náplastí. V Benátkách se stal Agricola vědeckým spolupracovníkem lékařské rodiny Manutiovy a výsledkem bylo spoluautorství lékařské knihy „Galeni librorum“, která vyšla v Benátkách roku 1525.

Když se o rok později rozhodl vrátit domů, dozvídá se, jak v sousedství jeho kraje, v donedávna malém a málo známém Jáchymově, se otevřela štědrá kasa přírodních darů. Výhozy stříbrných rud s dalšími cennými materiály tu vycházejí až na samý povrch Krušných hor. Zbarvené kameny zvláštních vlastností donesli hraběti Šlikovi na Ostrovské sídlo jeho poddaní z vesničky Konradsgrünu. Ukázalo se, že doslova pod drny je bohatá stříbrná ruda! 333 stříbrných stříkaček hned opodál vyvěralo z masívů nalezišť této nosné žíly. Téměř přes noc tu podnikavec jménem Šlik vybudoval roku 1516 město. Dal mu za patrona světce Joachyma a tak vznikl Joachimstal! O dva roky později tu Šlik začal razit jáchymovský groš – joachimstaler, a z něho vzniká pověstný taler – tolar a dolar – jak už jsme to nadhodili. To všechno, hlavně zmínky o bohatství nerostů, Agricolu magicky vábí a provokuje a roku 1527 se tu stává městským ranhojičem a vrchním hygienikem. Prozíravý Šlik pečuje o městský blahobyt. Ve městě zřizuje s pomocí Agricoly nemocnici a zakládá latinskou školu, která do zaostalého okrsku vnáší díky přistěhovalcům myšlenky reformismu, povědomí humanizace a také praktické obchodní nauky.

PRVNÍ SETKÁNÍ S HORNICKÝMI SKŘÍTKY

„Protože je třeba pěstovati přírodovědecké znalosti o kovech a jejich sloučeninách tak, aby se daly využíti v lékařství, usadil jsem se v rudnaté krajince“… začíná první Agricolovo dílo „Bermannus, sive de re metallica“, které na doporučení Erasma Rotterdamského mu vydala roku 1530 slavná humanistická tiskárna Frobeniova v Basileji. Kniha formou platónského dialogu obsahuje rozmluvu mezi Vavřincem Bermannem, který Agricolu zasvěcoval do tajů hornické práce a učil jej praktickému zkoumání nerostů, a dvěma učenými lékaři Anconem a Næviem z Annabergu a Jáchymova. Podává historický přehled hornictví, srovnává starší údaje o nerostech s tím, co si s pomocí Bermanna sám ověřil v Jáchymově. Dospěl tu k důležitému poznatku, že některé minerály, ač se od sebe neliší vzhledem a barvou, mohou mít výrazně odlišnou strukturu. Následují krátké rozpravy geologického charakteru o výskytu zlatých, stříbrných, měděných a železných rud. To vše s přehledným členěním, kresbami a ve vybroušené latině. Nacházíme tu však i jako obveselující a odlehčující složku zmínky o hornických permonících, kteří havíře pod zemí rádi škádlí a pokoušejí = permoník, toť prostě jen utahovátko…

Ve městě samém však dochází po smrti hraběte Šlika k nemilým proměnám. Už roku 1528 se musejí Šlikové vzdát práva razit mince ve prospěch krále a pravomoc rodu je znatelně omezena. Luteráni a katolíci se však ještě několik let tolerují a těžba v dolech kulminuje. Budoucnost Jáchymova se zachmuřila. Není jasné, zda právě to je příčinou Agricolova odchodu roku 1530 z města. Z dokladů je jasné, že roku 1533 se stává městským fyzikem v Saské Kamenici a Jáchymov už navštěvuje sporadicky. Doly i město přecházejí tou dobou do majetku krále a nekatolický Jáchymov je trestán za podporu protestantských knížat a měst proti Karlu V. Zejména saští horníci město kvapně opouštějí. Kvalitní ruda na povrchu je už vytěžena, do hlubin se s tehdejší technikou vrtat nemohlo. Zato nová ložiska se „lesknou“ za velikou louží – v Mexiku a v Jižní Americe. Z metropole se stalo ospalé město, jehož obyvatelé se podomácku zabývali výrobou krajek – a to až do konce osmnáctého století. Tehdy se tu narazilo na uranovou rudu – smolku – která sloužila sklářům ke žlutému zabarvení jejich výrobků. Když však z několika tun této rudy manželé Curieovi roku 1898 izolovali pronikavě zářící rádium, začala nová historie Jáchymova. Rozebraly se i staré haldy rud. A radioaktivní pramenitost pramenů založila slávu lázní, jejichž první lázeňský palác „Radium“ z roku 1912 patří právem ke skvostům secese.

LÉKAŘOVY VÝBOJE DO SVĚTA NEROSTŮ I ŽIVÉ PŘÍRODY

Městský fyzikus v Kamenici na geologii nezapomněl. Kolem roku 1533 dokončil mineralogicko–hornický spis a knihu o platidlech a mincích „De mensuris“, která vyšla několikrát i v dalším století. Za pozoruhodné vědecké dílo musíme pokládat další spis „De natura fossilium“, který je historicky první soubornou učebnicí o nerostech. Agricola se přiblížil až k objevu zákonitosti krystalových tvarů. Jednoduché nerosty tu rozdělil do čtyř tříd: na zemi (terra), ztuhlé roztoky (succus concretus), kameny (lapis) a kovy (metallum). Na konci knihy si neodepřel uvést praktické zkušenosti a rady, jak řezat a brousit drahokamy, a čím je napodobovat.

Tisk ilustrovaných knih trval tehdy neskutečně dlouhou dobu. V roce 1546 se Agricola dočkal výtisků své další knihy o historii kovů, v níž objevuje poprvé bismut a jako polyglot v následujícím spisu popisuje živočichy, které poznal v Krušných horách a nově je třídí na takové, které skrýše vyhledávají jen příležitostně a naopak na ty, které v nich bytostně prochrní část roku.

Agricola byl dvakrát ženatý, měl několik dětí, které však v nevysokém věku zemřely. V Kamenici byl nesmírně uctíván a vícekrát byl zvolen za purkmistra. Získal i přízeň vévody Morice Saského, který ho pověřoval diplomatickými jednáními pro jeho vybrané chování a znalost jazyků.

Nábožensky se sice hlásil ke katolíkům, ale zůstal naladěn na reformační ideály. Když se o slovo začalo hlásit stáří, stal se přímo fanatickým sběratelem nerostů, jak tuhle profesi miloval. Na ně mu už nestačil Jáchymov a tak si nechával svoje sbírky doplňovat kameny až z Asie a Afriky. Za tím účelem se obracel na vlivné kupce i učence. Záliba v hornictví a hutnictví se zřetelně vyhraňovala a kulminovala v jeho velkolepém celoživotním díle „De re metallica libri“ čili: Dvanáct knih o hornictví a hutnictví.

Kniha, která byla vědeckým „bestsellerem“ po celá dvě staletí, vyšla latinsky až čtyři měsíce po autorově smrti a s překrásnými 273 dřevoryty ji vytiskl zkušeňák Jeronym Frobenius v Basileji. O jejím rozdělení a problémech, které lékař a vědec, spouštějící se za havíři do nebezpečných jam a štol, v ní řeší, nechme hovořit samotného autora v jeho extended předmluvě:

„Ježto žádní spisovatelé dosud o hornictví a hutnictví nepsali způsobem vyčerpávajícím a cizí národnosti a národové náš jazyk neznají (a kdyby jej znali, jen nepatrnou část vědy ze zmíněných našich spisovatelů by si mohli osvojit), napsal jsem těchto dvanáct knih poučných. Z nich první obsahuje to, co by proti této vědě, kovům a horníkům bylo lze namítati. Druhá poučuje horníka a přechází v obvyklé pojednání o nalézání žil. Třetí jedná o žílách a jejich přemístění. Čtvrtá vykládá způsob vyřizování žil a dotýká se úřadů hornických. Pátá poučuje o rubání žil a umění měřičově. Šestá popisuje nástroje a stroje hornické. Sedmá pojednává o zkoušení rud. Osmá učí o umění jak rudu drtiti, plaviti a pražiti. Devátá líčí způsob vytahování rudy. Desátá vzdělává hutníky k povolání oddělovat stříbro od zlata a olovo od téhož stříbra. Jedenáctá zasvěcuje do způsobu, jak oddělovat stříbro od mědi. Dvanáctá navrhuje postupně, jak vyráběti sůl, sodu, ledek, kamenec, vitriol, síru, skalní vosk a sklo.

Tento předsevzatý bojový úkol, třeba pro množství látky jsem nesplnil, jistě však splniti jsem se vynasnažil; neboť jsem na ně vynaložil mnoho námahy a práce, a též náklad jsem věnoval. Vždyť jsem nejen popsal žíly, nářadí, vercajch, žlaby, stroje, nádoby, pece, ale také jsem zjednal za plat kreslíře k zhotovení jejich věrných obrazů, aby věci, které jsou popisovány, neznámé buď současníkům nebo potomkům, nebyly obtížné k zapamatování. Nezapomněl jsem pochopit, jaké nám působí obtíže kvantum názvů, které staří zachovali bez vysvětlení, protože šlo o věci jim všem známé. Ale budiž mnou opominuto to, co jsem ani sám neviděl, ani nečetl, ani se nedozvěděl od věrohodných lidí…“

Upřímnost autora potvrzuje i omluva, že si sám dovolil vypracovat terminologii oboru, který mu učaroval: „Jsou věci, které postrádají pojmenování, buď že snad jsou zánovní teprve, nebo že, byť i byly staré, se zapomnělo jejich jméno. Proto jsem s nezbytností, a budiž ji odpuštěno, některé pojmy označil několika složeninami, některé jsem pojmenoval novými názvy. Například: nakladač, roztřiďovač, rýžovník a tavič. Některé věci jsem označil starými slovy, jako trakař; neboť ač Nonius Marcellus psal, že to jest druh dvoukolového vozíku, já jmenuji tím názvem malý vozík jednokolý…“

Je jen málo knih, které zůstávají čteny po několik staletí a přinášejí do baráku wisdom mnoha pokolením. „De re metallica“ vyšla dokonce ještě ve dvacátém století – anglicky, německy a česky. Obrázky z Agricolových knih zdobí nejen muzea, ale i vstupní haly dnešních a včerejších těžebných průmyslových podniků, protože velebí práci předchůdců a veteránů moderního hornictví a hutnictví.

Jejich autor na ně vynaložil dvacetiletou práci a mnoho kulatých sum ze své kapsy, takže na sklonku života, dříve než dílo vyšlo, trpěl i nouzí. Zemřel 21. listopadu 1555 v Kamenici po horečce, která ho trápila čtyři dny. Jakožto katolíkovi odepřel mu kamenický pastor pohřeb ve městě, které se dnes pyšní jeho pamětní cedulí i pomníkem. Pohřeb však musel být v zámecké kapli až ve vzdáleném Zeitzu… Zeit zu Relax.

http://www.youtube.com/watch?v=xAKHu40f0m4

MARDOŠA MURDERER INFANTILIT A ČLEN KAPELY TATA BOJS V METRO PLÁTKU ZE 3. ÚNORA 2014:

KOMU SVĚDČÍ VYSVĚDČENÍ?

Pololetní vystrko jsem vždycky trochu nechápal. Měření mezičasu. Další stres navíc. Nač to? Vysvědčení nepodstatné k tomu, aby hezké bylo nějak výrazně odměněno, ale přece jen cár úřední listiny k dobru, aby z nepěkného mohl být  senzační průser. Ale je to již zavedená praxe a možná by mi nějaký pedagog, případně nahluchlý demagog, vysvětlil jeho přínos. Co je pro mě ale ještě méně pochopitelné, je slovní vyjádření známek. Když jsem je poprvé četl na svém vysvědčení, měl jsem oficiální pocit, že mě tentokrát snad ani neznámkovali. Jenže na zadní straně byly vysvětlivky, tak jsem hned poznal, že jsme opět na staré známé škále jedna až kule. Na základní škále. A proč se mi nelíbí to názvosloví? Je až příliš laskavé! Ne, že bych měl něco proti laskavosti při známkování. Ovšem zde mám pocit, že jde spíš o silnou ironii, případně čirý eufemismus. Copak rodiče někdy na trojku podotknou, že to je dobrý? Mně naopak říkali, že to je špatný. A na čtyřku, že to stačí…? To by mě rozesmálo. Ostatně ani „nedostatečná“ nezní tak fatálně jako strohá kule. Tudíž bych navrhoval (jen nevím, kam tento návrh směřovat) názvosloví upravit tak, aby více odpovídalo reálným výsledkům a lépe předznamenávalo reakce nejbližšího citlivého okolí, především ustaraných a ustrašených rodičů. Ještě bych to tedy probral s nějakými lingvisty, ale má první pracovní verze zní takto: 1 – „skvělé“, 2 – „slušné“, 3 – „nevýrazné“, 4 – „bídné“, 5 – „sorry, ale strašlivé“. Pravda, nezní to možná tak povzbudivě, ale má to blíž k realitě a to si myslím, že by školství mělo vždycky za každou cenu být. Jinak připravení žáků pro život bude prostě nevýrazně výrazně nedostatečné.