CARL THEODOR BILLROTH

☼   26.4.1829   BERGEN      ۞    6.2.1894     ABBAZIA

Carl Theodor Billroth, profesor chirurgie, chodil jako u vytržení po pokoji. Nebyl schopen udělat nic pro záchranu života svého jediného šestiletého syna. Vůbec nic. Jeho lékařská aprobace, která pomohla tolika nemocným, se najednou neuplatnila u toho nejbližšího pacienta. Dětská nemoc, spála, ochromila funkci ledvin tak, že už nebyla možná tutová záchrana…

Billroth neměl na růžích ustláno. Brzká smrt jeho otce, pastora, přivedla matku do těžké šlamastyky, protože chtěla svému nejstaršímu potomkovi dopřát studium na gymnáziu v Greiswaldu. Teprve později si Carl Theodor uvědomoval, jak se kvůli němu obětovala ve všem. Ani skutečnost, že jednu třídu gymnázia musel dvakrát opakovat, ji však neodradila, nikdy mu nic nevyčítala a naopak ho povzbuzovala, ať začne po maturitě studovat medicínu, pro níž měl všechny předpoklady. Přírodověda a biologie patřily vždy k jeho oblíbeným předmětům.

Začal se studiem medicíny v Göttingenu, bohulibém skrčku božím. Chtěl co nejdříve splatit matce její podporu a vylepšit výrazně její finanční situaci. Matematika a geometrie, v prvních semestrech povinné předměty, mu však dělaly potíže stejně jako na gymnáziu. Po několik měsíců váhal, zda má studovat medicínu nebo raději konzervatoř. V hudbě totiž vždy nalézal naplnění vášně i meditace a samovolné vnitřní uspokojení.

Nakonec se rozhoupal k tomu, že pro něho hudba zůstane tím, čím až doposud byla: životadárnou silou ve chvílích únavy. Svou roli však sehrála i tato úvaha: Copak by mohl odchodem ze studia zarmoutit matku, která se pro něho tolik obětovala i na úkor mladších sourozenců? Pustil se tedy nanovo do studia a pilně trénoval i neoblíbené ponoření do nechutných předmětů. Ve volném čase hledal sílu a uvolnění v hudbě, ať už jako posluchač nebo jako interpret – hrál na violu, klavír a varhany.

Jeho píle nezůstala bez odezvy uznání, a tak se dostal na studijní stáž do Vídně. Musel ji však předčasně ukončit, protože mu zemřela vysílená matka. Zrovna teď, kdy jí svými úspěchy mohl dělat radost a konečně splatit její péči! Ve čtyřiadvaceti letech složil na Berlínské univerzitě státní zkoušky s dobrým prospěchem a byl promován!

Smrtí matky se značně zhoršila finanční situace mladého lékaře. Nezbývalo nic jiného než si otevřít vlastní praxi, ačkoliv jeho jedinou touhou bylo vyučovat, zasvěcovat omladinu do tajů lékařských definic a zákonů.

„Dr. Theodor Billroth, praktický lékař, ranhojič a porodník“ oznamovala popiska na dveřích jeho ordinace v dělnické čtvrti Berlína. Marně však vyčkával pacienty. Obyvatelé jeho čtvrti, obyčejní lidé, neměli důvěru k tak mladému lékaři – nebylo mu ani pětadvacet let. I když mu zpočátku nechyběl v žilách optimismus, časem se propadal k zoufalství a splínům. První pacientka, která se u něho ukázala, jaká ironie, byla ženská, která přinesla vyšetřit nemocného papouška, aniž tušila, že lékař a zvěrolékař jsou dvě rozdílné praxe.

Záhy po podivné návštěvě se v ordinaci objevil jeho kámoš a kolega dr. Fock. Přinesl mu šťastnou novinu. Pracoval jako asistent u jejich učitele profesora von Langenbecka, v jehož týmu se uvolnilo místo asistenta. Na návrh doktora Focka se o něj měl ucházet Billroth, patřící k nejlepším Langenbeckovým posluchačům.

Po úspěšném pohovoru se stal pomocníkem u všech operací. Nyní mohl dokázat, co dovede. V profesoru van Langenbeckovi našel pomocníka a příznivce, jenž měl pro mnohé detaily pochopení. Proto u něho dál působil i po habilitaci, přednášel studentům, u nichž si svým klidným a přesným vyjadřováním získal oblibu.

Psal různé vědecké práce a poznatky od pitevního stolu sestavoval do zápisků, aby mohl stále poznávat a porovnávat. Zvláště se soustředil na onemocnění žaludku a zažívacího traktu. Poznal, že i rakovina, je-li včas identifikována, může být operována.

Manželku Christel si vzal po dlouholeté optimální známosti. Po svatbě už dosavadní finanční prostředky na vlastní domácnost nepostačovaly. Jeho přednášky se však těšily stále větší úctě, přicházeli na ně i starší lékaři zajímající se o operace a pitvy, a tak částečně dělal i praxi, což mu pomohlo vyřešit finanční tíseň.

Nyní mohl být Billroth spokojen, kdyby ho ctižádost nehnala výš. Chtěl se osamostatnit. Nechtěl být pouhým pomocníkem svého lektora, ale uvádět do života vlastní nápady, vypracované na základě poznatků a úvah.

Blížily se vánoce 1859. Uprostřed štědrovečerních příprav se u dveří objevil tajemník tajného rady von Langenbecka a slavnostně předal paní Billrothové jakousi obálku pro jejího muže, kterou mu měla dát jako dárek pod vánoční stromek. Když doktor Billroth přečetl dopis, vykřikl radostí na celé kolo. Byl jmenován řádným profesorem chirurgie a sotva třicetiletý povolán na univerzitu do Curychu.

Brzy bylo v tomto městě jeho jméno vyslovováno s uznáním. Seznámil se zde i se švýcarským skladatelem Theodorem Kirchnerem, a ten mu představil mladého Brahmse, jenž v té době jen zřídka vystupoval oficiálně. Navzdory rozdílnosti povah vzniklo mezi nimi přátelství na celý život.

Někdy byl Johannes Brahms až dětinsky rozpustilý, jindy kamaráda šokoval svým odmítavým chováním. Billroth byl naproti tomu vyrovnaný, vždy dobrosrdečný, pravý opak skladatele. Když si ostatní stěžovali na jeho náladovost, často se ho zastával. Mnohokrát mu prominul mnohdy nepochopitelné chování, jeho nestálost. Platilo tu snad staré pořekadlo, že protiklady se doplňují i pro porozumění? V jedné oblasti se však jejich zájmy naplno shodovaly – v hudbě.

To, co si Billroth nechtěl přiznat, se stále častěji vkrádalo do jeho úvah: Po smrti svého syna nepovažoval již Švýcarsko za svůj domov. Ucházel se o různá uvolněná místa a nemusel dlouho čekat. Byl povolán jako ordinarius chirurgie na univerzitu do Vídně.

V novém působišti všechno bohužel neodpovídalo jeho náročným představám, ne vždy nacházel pochopení pro své smělé plány. Přednáškové a předváděcí sály pro tři sta posluchačů nepostačovaly. Byl nedostatek nemocničních prostor, vybavení, lůžek. Billroth byl příliš čestný, nesvaloval vinu za špatné podmínky k práci na své předchůdce. Přítěží mu byla i častá onemocnění v rodině. Děti si těžko zvykaly na přechod z čistého švýcarského vzduchu do zaprášené Vídně. Teprve, když našel byt na předměstí, zlepšil se zdravotní stav Christel i všech tří dcer.

Po několika měsících Billroth zařídil podle svých představ přednáškový sál. Překvapivě rychle si získal sympatie studentů. Sál byl vždy zaplněn do posledního místečka. Předváděl a vysvětloval každý pohyb ruky, což bylo pro posluchače velmi užitečné.

Program na semestrální prázdniny roku 1870 si pevně naplánoval, ale válka mezi Německem a Francií jeho plány zhatila. Dobrovolně se přihlásil do sanitárních jednotek, což bylo přijato s radostí, neboť ruce chirurga byly všude třeba. Na vlastní oči viděl všechna válečná utrpení. Po skončení prázdnin, které strávil jinak než si plánoval, pokračoval v práci. Zkušenosti z války shrnul v knize vydané sedmijazyčně pod názvem „Spisy o všeobecné chirurgii“. O tom, jak vysoce bylo toto dílo ceněno zvláště ve Francii svědčí, že v krátké době po sobě vyšlo pět vydání.

Kromě odpovídajícího vzdělání svého operačního týmu kladl velký význam na školení personálu, který ošetřoval pacienty po operaci. Každá sestra musela být schopna sama rozhodnout, zda při komplikacích přivolá felčara nebo situaci zvládne sama.

Na klinice se vždy zdržel pozdě do noci, nikdy před odchodem neopomenul projít všechny chodby, naslouchat u pokojů, zda je vše total in Ordnung a prohodit pár slov se sestrou na noční směně. Jednoho dne zůstal dlouho stát u pokoje, kde ležely jeho nejtěžší případy: pacienti s rakovinou žaludku, které už nešlo operovat a jenom morfium mohlo zjemnit jejich bolesti. Proč by u těchto lidí nebyla důležitá operace? Myšlenka mu vrtala v útrobách jeho poznání. Tyto případy musí dopodrobna prozkoumat při pitvách a otestovat při pokusech na zvířatech. Kdyby většina pokusů dopadla dobře, mohl by přikročit k operaci u některého beznadějně nemocného pacienta. V duchu procházel každý řez, který by udělal, uvažoval o všech možných komplikacích. Přece to, co ho vždy táhlo k medicíně, byla touha vyzkoušet nové, odvaha podstoupit i riziko.

Jedním z případů, kdy se vydával do neznáma, bylo odstranění rakoviny hrtanu. Nemocnému, jemuž kromě operace už nic nemohlo pomoci, chtěl vyjmout hrtan a nahradit ho umělým, sestrojeným jedním ze spolupracovníků. Nejprve vysvětlil nový typ zákroku svým kolegům. Každý z jeho operačního týmu věděl o pohybech ruky, které je třeba zajistit pro zdárný průběh operace. Před akcí byla posluchárna zaplněná do posledního místa. Klid a jistota doktora Billrotha se přenesla na celý pracovní kolektiv a operace proběhla bez nejmenších obtíží. Když odváželi pacienta ze sálu, klidně a vyrovnaně dýchal. Také touto zdařilou operací si Billroth získal věhlas u kolegů a oblibu u studentů.

V lednu 1881 chtěl Billroth poprvé odstranit rakovinový nádor u vyústění ze žaludku. Četné pokusy na zvířatech dopadly dobře, čímž byly splněny všechny předpoklady pro zdárný průběh zákroku. Doktor podrobně promluvil o nové metodě, která měla umožnit operativně odstranit rakovinu. Pacientkou byla těžce nemocná pětačtyřicetiletá paní, vyhublá až na kost. Dala souhlas k operaci jako k jediné možnosti, jak si zachránit holý život. I když před tímto zákrokem byli všichni pochopitelně nejistí, ovládali se tak, že nebylo navenek nic poznat. K tomu přispěl také klid, který jako vždy vyzařoval z doktora Billrotha. Posluchárna byla opět zaplněna; nikdo si nechtěl nechat ujít takovou podívanou.

Sotva udělal skalpelem první řez, v duchu si říkal: „Nevstupuješ do nové neznámé země, tohle všechno jsi už dříve mnohokrát dělal.“ V mysli všechny řezy a zákroky procházel už stokrát. Jistým řezem oddělil nemocnou část od zdravé. Průběžně vysoušel operační pole tampony. Řeznou ránu hbitě zašil – zůstal jen malý zbytek žaludku, který byl bezprostředně spojen s dvanácterníkem. Precizní služba jednomu potřebnému udělala na diváky hrozně dobrý dojem. Ačkoliv ji doktor dělal premiérově, zdálo se, jako by šlo o každodenní rutinu. Všichni upírali zrak na otevřené břicho pacientky. Ani v kritickém okamžiku se u operatéra neprojevil byť sebemenší náznak nervozity. S jistotou uzavřel ránu, zkontroloval puls. Byl pravidelný, nehrozilo žádné akutní nebezpečí.

Billroth odmítl nadšené gratulace. Teprve po zdárném dokončení se dostavila únava. Pot mu stál na čele a pálil v očích. Po krátkém odpočinku promluvil ke studentům. Hovořil o tom, že každý odpovědný chirurg smí udělat takovou operaci jen při určité naději na úspěch. Bez šance na pacientovo přežití by jakýkoliv zákrok odmítl. Přesto je každý lékař povinen hledat a využívat nové neznámé metody, jestliže tradiční selžou a nepomohou. Při dodržení všech bezpečnostních opatření, ověření i vyzkoušení pokusy na zvířatech, by ani tragický konec neměl vést k rezignaci. Velký význam má důvěra pacienta k lékaři. Bez ní nemůže žádný doktor dosáhnout trvalých úspěchů. Jeho proslovu naslouchali s porozuměním nejen studenti, ale i sestry.

K radosti všech přestála pacientka pooperační komplikace a mohla být propuštěna domů. Zpráva o úspěchu se nepředstavitelně rychle rozletěla v chirurgických kruzích na celém světě. Billrotha zvali na přednášky ze všech koutů Evropy. Kdyby měl přijmout všechny nabídky, nezbýval by mu skoro žádný čas pro práci na vídeňské chirurgické klinice.

Jednou jedinkrát byl při jedné ukázce Billrotha přítomen v posluchárně také Johannes Brahms. Vmísil se mezi studenty, chtěl vidět svého kámoše při práci. Obdivoval jeho fortel, techniku a pohotovost, s níž postupoval při zákroku, zdálo se mu, že operování má blízko k umění a čarování, ovládá-li ho někdo tak mistrně jako Billroth.

V této době si lékař poprvé všiml, že po dnu plném práce cítí nadměrnou únavu a dostavují se srdeční arytmie. Nic takového doposud nepocítil. Nepřipisoval těmto příznakům důležitý význam, ale srdeční patálie se objevovaly stále častěji.

Rychlé zlepšení si sliboval od dovolené. Před několika lety získal poblíž Wolfgangského jezera letní haciendu Högelgut. Bylo to vhodné místečko pro odpočinek. Brahms zde často navštěvoval svého parťáka, těšil ho a konejšil svou hudbou a mnohahodinovými rozpravami o svém díle.

Billroth se vrátil ke své práci. První varování však ukázalo, že už překročil vrchol svých tvůrčích sil. Srdeční slabost se snažil před rodinou tutlat. Maskovat onemocnění se mu dařilo několik let, až jednoho dne musel zůstat v klidu na lůžku. Byl fyzicky zcela vybrakován. Vysoká horečka a zrychlený dech ukazovaly na onemocnění dýchacích cest a srdce. Díky péči jeho asistentů, kolegů a jeho ženy se podařilo jeho stav natolik stabilizovat, že mohl přejet do Högelgutu, aby tu na čerstvém svěžím vzduchu nabral své síly, zklidnil nervy i poladil svou tělesnou pohodu.

Když se na podzim vrátil do Vídně, mohutně na klinice jásali, že je zpět. Jeho pracovna byla doslova zasypána květinami. Po několika dnech ho volali z Terstu k naléhavé operaci. Ihned se vydal na cestu. Sám zvládl udělat těžký zákrok – odstranění ledviny – se starou neochvějnou jistotou a zručností. Toto vítězství nad záludným onemocněním mu dodalo alespoň trochu síly, takže navenek působil opět dojmem zdravého doktora.

V ordinačních hodinách měl čekárnu přecpanou pacienty. „Náš profesor Billroth je opět ve své kůži, zdráv a v pohotovosti. Člověk, jehož tvář je rozzářená úsměvem, nemůže být ani vlastně nemocen,“ rozumovali pacienti.

Za nocí, které byly stále častěji bezesné, přemítal o svých plánech. Bylo třeba ještě mnoho zajistit – popohnat stavbu nové kliniky a lékařské části, plány už měl dávno přichystány. Ačkoliv byl přesvědčen, že se dokončení stavby již dočká živ a zdráv, nerezignoval a snažil se o nemožné, všemožně urychlit proces výstavby, alespoň ze začátku stavebních prací. Kromě všech svých povinností nechal z vlastní iniciativy zřídit z Rudolfinského domu vzdělávací centrum pro zdravotní sestry. Právě tento dům mu dělal mnoho starostí, ale uvědomoval si, že zaopatření a péče o nemocné závisí do značné míry i na podmínkách, v jakých žije zdravotnický personál.

To všechno ho znatelně vysilovalo. Období, kdy byl schopen naplno pracovat, byla stále kratší, dny a někdy i týdny, které strávil v Högelgutu, aby se zotavil, stále početnější.

V lednu 1894 odjel na dovolenou do Abbazie. Už nemohl ani před členy rodiny nic utajit. Jeho zdravotní stav se den ze dne rapidně zhoršoval. Ještě ve chvílích bdění mluvil o rozšíření kliniky a o pracovních problémech…

Na pohřeb mu přišlo smutnit obrovské kvantum lidí, stranou šel také Johannes Brahms. Nechtěl být jedním z mnoha, chtěl potichu ještě jednou rozmlouvat se svým kamarádem.

Johannes Brahms zemřel tři roky po zakladateli moderní chirurgie a techniky operace žaludku.