PIERRE DE COUBERTIN

☼    1.1.1863    PARIS            ۞     2.9.1937    LOUSANNE, CH

Po dlouhá staletí prožívala starořecká Olympie každé čtyři roky nebývalý slavnostní ruch. Ze širokého okolí sem směřovaly zástupy diváků, z celého Řecka aktivní účastníci her i proher. Celý rok pilně trénovali a teď se nejméně měsíc budou ještě připravovat přímo na místě. Jen málo z nich zvítězí. Jen hrstka z nich bude mít právo nosit titul olympionik.

Olympijské hry na západním pobřeží Peloponésu nebyly ve starověkém Řecku jediné, ale ze všech pořádaných her byly největší a nejstarší. Jejich tradice se udržela 1169 let, ale pravděpodobně byla ještě delší. Nejméně 295x tu plně obsazený stadión jásal a holdoval výkonům vítězů. Stovky z nich si tu zajistily doživotní slávu, demonstrovanou olivovou ratolestí.

Nic nemohlo Řeky odradit, aby se vzdali pořádání svých Olympijských her, ani války, ani živelné pohromy. Až císař Theodosius je zakázal jako pohanskou slavnost. Bylo to roku 393 našeho letopočtu a svatý Jiří se toho nedožil, zemřel jako mučedník krutou smrtí roku 303. Zrušil tak celořecký sportovní i kulturní svátek, jaký neměl nikde obdoby. S ním zmizel i obdivuhodný zvyk odkládat války a hledat mírová řešení sporů. A Olympia, která se tak dlouho vyhýbala všem pustošivým válkám, jim nakonec přece jen neunikla.

Zmizela z mapy světa. Zaneslo ji bahno. Nad kdysi živými a hojně navštěvovanými sportovišti a chrámy poletovala jen hejna komárů. Tisíc pět set let byla mrtvá. Ale ne docela. Spala, jako Růženka na růžovém prokletí šípků. Zámek jí nahradil třímetrový nános usazenin a lidské zapomnění. Ale stejně jako spící princeznička se i ona dočkala vysvobození. O její návrat do map a turistických tras se postaral Němec Curtis, o vzkříšení jejich humanistických ideálů a sportovní tradice pedagog a pacifista Francouz Coubertin.

BLÁZNIVÝ VRTOCH JEDNOHO FRANCOUZSKÉHO BARONA

Pierre de Coubertin, celým jménem Pierre Frédi baron de Coubertin, pocházel po otci ze staré italské šlechty, která se usadila ve Francii již ve čtrnáctém století. Otec, v tehdejší době známý malíř, si pro svého synka, narozeného na Nový rok 1863 představoval velkolepou budoucnost. Nelíbí se mu jeho zájem o knihovnu v rodinném zámečku Mirville v Normandii, jsou mu k smíchu jeho horování o tom, že napíše dějiny světa (také to udělá, v roce 1919). Podle jeho přesvědčení by se syn měl daleko více věnovat jízdě na koni, lovu, také tenis je důstojnou zábavou pro budoucího barona. Však se mu to může hodit. Nepřitahuje-li jej duchovní brána, je tu ještě vojenská kariéra.

Ale Pierre de Coubertin si svou budoucnost představuje jinak. Jinak? Jak? Sám zatím netuší jak. A tak začíná na Sorbonně studovat filozofii, pak se uvidí. Ale studium kultury, dějin lidského myšlení a historie jej stále více přitahuje k pedagogice. A musí konstatovat, že současný výchovný systém, tak jak se uplatňuje ve Francii a nejen v ní, zůstává mládeži leccos dlužen. Svět se přece rychle mění, je jiný než před dvěma sty lety, stem nebo i třiceti lety, ale způsob výuky zůstává po dlouhá desetiletí tentýž.

Nová generace vstupuje do života připravená možná duševně, rozhodně ne prakticky fyzicky. Oč lépe dbali o přípravu nového pokolení svých nejlepších mužů starověcí Řekové! Milost nachází v jeho očích jen vzdělávací systém v Anglii, prosazovaný školským reformátorem Thomasem Arnoldem.

O univerzitních prázdninách v roce 1883 odjíždí za kanál, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak to vypadá na anglických školách ve skutečnosti. A žasne. Výchova, zaměřená na striktní měření sil, fyzickou zdatnost a šikovnost, to je něco docela jiného, než s čím se setkal doma. Rugby, Eton, Harrow, Oxford, Cambridge, Edinburgh. Všude se pečlivé vzdělání kombinuje se sportem. Mladí muži tu svůj čas dělí mezi posluchárnami a hřištěm.

Po návratu z cesty píše o svých zkušenostech knihu. Doma však sportovní činnost na hřišti nikoho příliš neláká. Sport se tu trpí spíše jako neškodná zábava několika podivínů.

Ale mladý muž s výbojným knírkem se nedá odradit. Konečně našel sám sebe. Sport, sport je tou pravou cestou, kterou by se mělo lidstvo ubírat k lepší budoucnosti. Harmonické budoucnosti plné uspokojených lidí s kapsulí s kapsličkou štěstí. Sport je budoucnost bez válek, při něm si lidé celého světa mohou podat ruce.

Seznamuje se se situací ve Skandinávii, USA, v Rusku, Německu i Rakousko–Uhersku. Je překvapen rozdílnou úrovní chápání funkce tohoto nového odvětví lidské činnosti. Setkává se s nezájmem, ale i s Tyršovými ideály, které se tolik podobají těm jeho.

Z Pierra de Coubertin se stává nadšený propagátor rozvoje sportu. Nechápou jeho klady a příklady nulových záporů, ale to přece neva. Využije současného zájmu o antiku, německá expedice zvolna vykopává ze zapomnění starodávnou Olympii. Může-li Německo vynést na světlo boží její trosky, proč by Francie nemohla vzkřísit její starou slávu? Kalokagathia, ideál řecké výchovy, usilovala o dosažení harmonie tělesných i duchovních hodnot člověka. A může být člověk budoucího dvacátého věku harmonickou osobností, nejen tedy hormonální sloučeninou, když bude potlačovat jednu z těchto důležitých stránek? A cesta k harmonii není náhodou pod nánosem prachu? Olympijské hry.

Pokusy o oprášení olympijských her se konaly v minulosti již několikrát, ale vždy šlo jen o planý poplach. Coubertin si obnovené hry představoval docela jinak. Jeho olympiáda bude mezinárodním svátkem pracujících rekordů, nespoutají ji hranice, čas ani jednotlivé sporty. Hrdinům, kteří si tu dobudou vavříny, bude odměnou jen sláva. Nic víc. Tak o nich sní, tak by měly vypadat bez diktátu peněz. Ale i bez motivace penězi. A tak je také skutečně uvidí.

ČESTNÁ JEDNÁNÍ A ZÁLUDNÉ KLIČKY

Slavnostně vyšňořená přednášková hala Sorbonny je svědkem okázalé slavnosti. Píše se 25. listopadu 1892 a Unie francouzských družstev atletických sportů tu slaví páté výročí svého vzniku. A právě tuto oslavu si Pierre de Coubertin zvolil po dohodě se svým přítelem vikomtem de Janzé, jejím předsedou, jako odrazový můstek svého útoku. Měl tu nejvlivnější posluchače, je přítomen i prezident republiky. Návrh na obnovení olympijských her přijalo shromáždění s nadšením, ale řečník je hluboce zklamán. „Shromáždění tleskalo, přálo mi plný úspěch a přitom nikdo nepochopil moji myšlenku. Překypovali dobrou vůlí, ale nešlo jim o to pochopit moji pointu, vybavit si v mysli to, co bylo již dávno zapomenuté – olympionismus a zbavit jeho ducha, podstatu a princip obalu antických forem, které již patnáct století odpočívají v Pánu.“

Nepochopili jej tedy. Ale nevadí. První krok byl učiněn a Coubertin se chystá okamžitě ke druhému. Unie jej zvolila svým generálním sekretářem. A jako takový tedy svolá mezinárodní konferenci. Oficiálně se bude týkat problémů amatérismu a i na pozvánkách, rozeslaných s více jak ročním předstihem sportovním družstvům, univerzitám i vlivným jedincům, se vlastně nehovoří o ničem neznámém. A z jediného bodu programu, který by měl být věnován otázce možnosti obnovení olympijských her by nikdo neuhodl, co má vlastně za lubem.

„Pan de Coubertin chce odvádět lidi od náboženství, od práce, od rodiny. Tělesná cvičení, nebo jak se jim teď moderně přezdívá sport, atletika, jsou jen málo významným výdobytkem života. A úplně naivní je baronova představa, že jakési olympijské hrátky by mohly sbližovat znesvářené národy. Sport tedy náplastí na spor? Nezbývá nic jiného, než naše ctěné čtenáře před řečičkami barona Coubertina důrazně a ihned varovat.“ Hlas hudrujícího vlivného tisku byl adresovaným míněním mnoha zmýlených Francouzů. Ale Coubertin se jen tak nevzdával.

Když se 16. června 1894 začali do obnovené haly pařížské Sorbonny hrnout první z dvou tisíc účastníků mezinárodního kongresu, na který se sem sjeli ze třinácti vyspělých států, mnozí s překvapením kvitovali, že snad údajně přijeli někam jinam, než kam měli původně namířeno. Čas i místo souhlasilo, ale kongres o amatérismu se jako zázrakem přejmenoval na Mezinárodní kongres pro obnovení olympijských her. Pierre de Coubertin nezahálel ani vteřinu. Jako James Bond 007 měl licenci zabíjet bezduchost velkou sportovní nadílkou. Včas zaonačil název sleziny, včas doplnil i dva další slibné body programu. Nepřišli vniveč ani ti, kteří chtěli jednat o amatérském sportu, ale hlavní jednání se točilo již jen kolem olympiády.

Coubertin přestal být bláznivým snílkem. Kongres mu dal zcela za pravdu a prakticky ve všech bodech smělých plánů a představ. Rozhodl, že „v zájmu přátelských styků mezi národy se každé čtyři roky uspořádají megavelké hry, na které budou pozvány všechny kulturní národy“.

V Paříži vznikl i první Mezinárodní olympijský výbor, MOV. Coubertin si původně představoval, že novodobé olympijské hry symbolicky otevřou vstup do dvacátého století, že se budou konat v roce secese Jugendstil 1900. Ale nakonec ustoupil logickým závěrům svých přátel. V zájmu celého hnutí a pohnutí je třeba, aby se první olympiáda uskutečnila už co nejdříve. A nejlépe na klasické půdě, v Řecku.

VZKŘÍŠENÍ HER, ŽE BY SE I FÉNIX ZAPOJIL S CHUTÍ

První novodobá Olympiáda hitparáda připravených se tedy uskuteční v roce 1896. Počáteční nadšení zvolna ustoupilo nečekaným problémům. Řecký panovník Jiří I. přijal návrh s uspokojením. Ale když Coubertin přicestoval do Atén, dějiště první olympiády, čekala na něj na přivítanou studená sprcha. Řecký předseda vlády měl docela jiné představy o potřebnosti nebo nepotřebnosti her pro svou malou ostrovní zemi. Pokladna státu je vybraná. A co může Řecko pořádáním her získat mimo dluhy a starosti? Pan Trikupis krčí rameny. Sláva, uznání kulturního světa? Historické tradice? Blíží se dvacáté století po Kristu, pane Coubertine, Řecko sužují jiné starosti.

Pierre de Coubertin kdysi pohrdl diplomatickou kariérou. Připadala mu nudná, lenošivá a nevzrušivá jako unylá nemocniční chodba, chápete? Nyní musí postupovat vpřed zcela krajně opatrně, s veškerým šarmem a opatrností na místě. Úsměvy, stisky rukou a nekonečná řada dveří, které je potřeba otevřít i pokořit s dobrým úmyslem pro každého, tedy pro obě jednající strany. Termín se hrozivě blíží.

Získává na svou stranu krále, korunního prince, předáka řecké opozice. Vlivné finanční řecké kruhy. Přece se nevzdá těsně před cílem! Ani nemusí. Politická situace se mění, předseda vlády musí opustit svůj úřad, usedá do něj na střídačku hrám a vůbec takové brilantní ušlechtilosti nakloněný předák opozice. Princ vyhlašuje celonárodní sbírku ve prospěch obnovení staré tradice. Alexandrijský bankéř Jorg Averof, nejbohatší žijící šek a Řek světa, se zavazuje promptně obnovit starý panathénský stadion ve vlastní režii. Pierre de Coubertin si může zase spokojeně nakrucovat svůj výbojný knírek pod nosem. Příprava se rozbíhá na plné pecky. Řekové ji považují za věc své cti.

Obnova stadionu zbudovaného v roce 330 před Kristem stála sice skoro milión drachem, ale na novodobé olympijské hry tak čekalo potřebné spojení s minulostí. Do Atén se sjíždějí první hosté. A ti, kteří nemohou, posílají alespoň pozdravné telegramy. Posílá je i dr. Jiří Guth–Jarkovský, profesor klatovského gymplu a Coubertinův dobrý přítel. Zakladatel Českého olympijského výboru.

Je 6. apríla 1896. Odpoledne po patnácté hodině pronáší řecký král slavnostní electrohippy otvírají formuli jedna. Nad starověkým stadiónem zakroužily stovky holubiček. Osmdesát tisíc lidí naslouchá Olympijské kantátě, kterou složil hravý řecký skladatel Spyros Amaro. A o několik dní později, 15. apríla, jsou všichni vítězové ověnčeni olivovými ratolestmi spletenými do věnců. Dostávají i medaile. Vítězové stříbrné, ti, kteří se umístili na druhém místě, bronzové.

Olympiáda se stala mezinárodní skutečností.

PYRRHOVO VÍTĚZSTVÍ?

Olympijské hry v Řecku byly pro Coubertina velkým zadostiučiněním. Jeho myšlenka nemohla mít krásnější a optimističtější start. I Řecko bylo spokojeno. Proč by na dobrý začátek nemohla navazovat i další pokračování ve formě zlaté pointy a nitě? Coubertin diplomaticky, ale rozhodně odmítá. Dějiště her se musí v budoucnu střídat, aby si to užilo co nejvíce měst. Jinak se poruší jejich hlavní princip, mezinárodnost celého hnutí. Hry se musí dostat do všech koutů planety, získávat nové příznivce, přispívat k porozumění mezi všemi účastníky. I za cenu počátečních ústupků.

A ústupky bylo skutečně nutné dělat. Zatímco Olympiáda v Řecku byla jednoznačným úspěchem, další pořadatelské země, Francie a USA se svého závazku zhostily velice ledabyle. Olympijské hry v Paříži v roce 1900 byly zatlačeny na vedlejší kolej zájmu, staly se jen doplňkem Pařížské veletržní technické výstavy. Hry tu nedostaly ani své jméno, jako Mezinárodní sportovní a tělocvičné soutěže se staly jen jakýmsi přívěskem výstavy a pořadatelé je protahovali po několik měsíců, jen aby se na výstavišti stále něco dělo. Přijeli sem sice i mnozí zahraniční delegáti, poprvé se jich účastní i Český výbor pro hry olympijské, který je obeslal čtyřmi sportovci, ale na autoritě jim to nepřidalo. Na vítěze tu nečekaly ani medaile, ani vavříny. Rozdávaly se obyčejné galantérní tretky, za své druhé místo dostal Janda–Suk stolní kalendář s teploměrem. Merci.

Ani třetí pokračování nebylo o moc lepší. Pořadatelem bylo St. Louis, kde se v té době konala Světová výstava a stejně jako v Paříži zatlačila sportovní svátek na vedlejší kolej. Pro velkou vzdálenost se na místa soutěží dostavilo minimum sportovců z Evropy, nepřijel ani Coubertin a většina ostatních členů MOV. Měl tento nepříznivý vývoj přinést zánik Olympijské myšlenky? Ještě jedno takové fiasko a krásné ideály by se rozplynuly mezi pouťovými atrakcemi a jarmarečními boudami v nenávratnu.

Najednou však vstoupil do hry radikální činitel, se kterým se vůbec nepočítalo. K desátému výročí prvních olympijských her v Aténách tu Řecký olympijský výbor uspořádal jejich reprízu, mimořádné repete. Mezinárodní olympijský výbor byl zaskočen, nesouhlasil sice s narušením čtyřletého cyklu her, a nesouhlasil ani s tím, aby si Řecko přisuzovalo na Olympiády vyšší pravomoc než mají jiné země, ale nikomu v účasti nebránil. Cenzura není vůbec dobrá vlastnost. A právě tato olympijská mezihra jako mezipatro s definitivní platností rozhodla, že olympijská myšlenka přežije, že ji již lidé přijali za svou vyhledávanou hračku. Byl to krok správným směrem ve správnou 007 chvíli.

SPLNĚNÝ SEN

Olympijské hnutí sílilo, až posílilo své řady. V mnoha zemích vznikly olympijské výbory, které obesílaly tento nejvyšší sportovní svátek stále větším počtem svých zástupců – účastníků mrštné kvality. Vedle sportovních soutěží se tu na čas objevily, stejně jako ve starověkém Řecku, i kulturní disciplíny, soutěžilo se v architektuře, malířství, sochařství, hudbě a literatuře. Předseda Mezinárodního olympijského výboru je neustále v centru dění. Neustále přichází a udivuje s novými nápady, anonymně obesílá literární soutěže, jeho dílem je i olympijská vlajka, která nad stadiony zavlaje poprvé na olympiádě v Antverpách v roce 1920.

Své myšlence věnuje všechny možné síly i finanční zdroje. Sám vyřizuje veškerou agendu, nikdy ji nesvěřil žádné sekretářce nebo tajemníkovi. Sám řeší všechny rozepře a spory. A že jich není málo. Na pořad dne se stále častěji dostávají otázky starého známého amatérismu, i problémy sportovní etiky. Organizátoři starověkých her měli pro tyto problémy zaveden systém tvrdých pokut. V Olympii stálo šestnáct takzvaných pokutových soch, zaplacených provinilými sportovci. Jak bude postupovat novodobý olympijský výbor?

Coubertin však musel diplomaticky řešit i další zápletky, které mohly sportu uškodit renomé. Čechy a také Finsko, které bylo součástí Ruska, vystupovaly na prvních olympiádách jako samostatné delegace, jednotky sólo národů. Přes protesty, že na to jako součásti jiných státních útvarů nemají svatosvaté právo. Ale Coubertin, věrný přesvědčení, že na vystoupení mají právo všechny národy, povolil samostatnou účast obou národů i za cenu kompromisu. Vídeň požaduje odstranění názvu Bohéme a české vlajky, čili přičlenění neposlušných sportovců k rakouské výpravě. Název české výpravy se tedy veřejně demonstrovat nebude. Ale v seznamu účastníků dál stojí Commité Olympique Tchéque.

Olympiáda má však ještě jednoho úhlavního nepřítele. Silnějšího než všechny spory a sportovní šizení. Válku! Ve starověku se kvůli ní války odkládaly na neurčito, v novověku je naopak určitá první a druhá světová nákaza boje o území. Dvě války přerušily a blbě přehlušily plynulý cyklus her. A v obou případech MOV hrozící nebezpečí tolik podcenil.

Poslední olympijské hry, kterých se Coubertin zúčastnil, se konaly v Paříži. Třicet let již uplynulo od chvíle, kdy pod řeckým nebem zakroužily první olympijské holubice. O rok později se vzdal svého předsednictví MOV na kongresu v Praze. Nepřestává ale ani pak projevovat o své olympijské dítě zájem, vrací se však k pedagogice.

Pierre de Coubertin věnoval logice olympijských her beze zbytku všechno, co mohl. Síly, majetek, zdraví. Ke konci života žije s rodinou v Lausanne téměř v bídě, v porovnání se švýcarskými sousedy nalevo i napravo.

Mezinárodní olympijský výbor pořádá v jeho prospěch sbírku. Dozvídá se, že je navržen na Nobelovu cenu míru za rok 1935. Zakladateli olympijských her, mírového hnutí za sblížení všech národů a odstranění diskriminace všeho druhu s čachrováním výsledků v područí, nikdo neoznámil, že se tu jeho jména zneužívá ve prospěch nejnehumánnějšího státního zřízení, jaké svět poznal nebezpečně na svou kůži. Protikandidátem mu byl pokrokový německý publicista, C. von Ossietzky, kterého Hitler vězní ve svém žaláři o chlebu a vodě a holém brutálním předpojatém zlořádu. A Ossietzky mu de facto tuto cenu s výhodami vyfoukl, takže volky nevolky moudřejší baron ustoupí německému pokrokáři.

S jeho slavným jménem se Německý olympijský výbor pokouší manipulovat i ve prospěch olympiády v Berlíně v roce 1936. Coubertin se vymluvil na srdeční nevolnost a na hry nejel, ani kdyby mu nabízeli finanční motivaci.

Umírá v Lausanne 2. 9. 1937, kde je i důstojně pochován. Jeho srdce však pohřbili v řecké Olympii. Ostatním jako příklad dobrého srdce v dobré hře života.

JADRNÁ JANA VÍC NEŽ MOZARTOVA KOUZELNÁ FLÉTNA

Óda na radost snivě pospojovaná s ódou cest

chceš krále komiků jen studovat, ne svést?

jako Galileo Galilei měl hlavu plnou hvězd

mám hlavu plnou Tebe uprostřed vesniček a měst

nekonečný příběh Cílů – úžasných důkazů dvojí rovnováhy

co jsi měla v úmyslu, vyplynulo hnedka záhy

bohatost epizod přízně s jadrnými projevy štěstěny

že se budeme často potkávat, bylo nějak věštěný

symbióza Tvých zážitků, vnadných snah nástrah velkoměsta nebo ulic čarování

že se dějí samovolně, neplatí na ně halda keců z babských klepů a varování

Tvoje vlny nadnášejí moje Velikonoční i celoroční jaksi divočejší kraslice

nejen vaječné tak báječné, uvěřím krasavici statečné chemické mrštné částice

nejsem Hrabal, nejsem Pazourek, já jsem přítulný flamendr kocourek

nespoutaný jako průzkumník a Garfieldovy nešetrné proudy historek

architekt a design bez zábran, co nachází vliv Afrodité u Tvého ženství

tak připravíme nudu o účast a nenáročný ostych o prvenství

náš učitel dospělosti Casanova kasánek, to není osel ani moc ochočený beránek

pohoštění dál vybízí s troškou pokušení: okoštuj ho, chutná jak vypečený kaštánek

vejde moje elegance s Amorovým šípem do Tvého šálku s čajem, protože voníš jako zralý šípek

všechno účinkuje kladně, když si dodáš kuráž mízy z lípek

s vůněmi při pěstování, s tůněmi se nekrabatí kouzla havajských kvítek

a s průpravou si pohrává snad každý trošku mazanější skřítek

máš dary předurčeny a talenty jako z Playboye vystřižený

jsi idylická kráska a lyra pro Ira jako harfa v Irsku na Guinnessu reklamní trik nesnížený, neztížený

ano Tvá nezničitelná múza je jako Kateřina, Sirael, je víc než pokušitelka Nataša Gollová

a je to tropící vášeň, kterou v hattricku 4x zajistí presto nejedna hvězda fotbalová

spanilé není v múze nahnilé, po zprávách hlásí dojmy o počasí spektakulární rosnička

jako z krajek něžně může zapůsobit její výskyt: „Slibná flétnička moderní písnička“

jako z krásy vychází spásy gotické, jako manýrismus Dany Medřické

už víš, že jedna plus jeden doktorát ze zoologické načíná ovoce diplomatické

FRAGMENTY Z PAMĚTI A Z MĚKKÉ DLANĚ

Vy nejste nikdy můra, nikdy stvůra, takže rád se přidám k Vám jako 1 zevnějšek do nížin i do vejšek

jste zkrátka můj adekvátní přítel oáz a snů prostorný, ba vydařený protějšek

pošilhávám po Vás, počíhávám, vyhlížím Vás nenápadně jak dobroděj šek

najel by k Vašim úsměvům alegorickej vozejček, rekord dne s překvapením uchystán vždy na zejtřek

nesejčkujte, neráčkujte, vždyť ani jeden z nás nechce být jin-jangovej sejček

jste symfonická krutost a já důmyslně nezabejčen, inu tak odhodlanej bejček

pokušení pokuš s elegancí Amorových zásad jak samostříl na kuš

letní zimní podzimní i jarní dýmku po ní nekuř, nebafej to na už, na už neodolatelnou protřelou retuš

s Vámi je Evropa snů a skutečností každodenní uchystané Eldorádo

Vaše fantazie v naprosté spanilosti mění ve zlato vodu, ač třeba zahřmí tornádo

jste jako jiskra ohňostroje na obloze orkán letící ke hvězdě jak dobře sondující raketa

pružná kombinace vlohy třepetá, družice expertů z expedice V.I.P. soneta, jíž vládne, omládne koketa

když vyje samotář vlk, tak si ho poslechne ležérní i uličnická Luneta

vyčtěte mi z dlaně, jakou důležitost dostane moje exhibiční parketa

nebo zkoušejte mou posádku s klady, jaké mívá připsány jak puberta, tak kometa

Vy nebudete nikdy tuctová, ani dekorace kulis podezřelého alchymisty

emancipovaná a nečeřená jste jak sněhobílá vločka ozdobička futuristy

jako kdysi u Einsteina na praxi, jako u Dürera, kterému jde o definici v kompozici

nejste ani trochu ošklivá, jen nezapomeňte Elixírem mládí oživovat Vyšší kurs pod čepicí

sledujte dvě strany na ohmatané minci – a na rentabilní měně Shodu mezi jedinci

příroda do střehu volá, přírodní zákon od stejně exaktního apoštola

základem je celá mozaika bezpečné kondice a konjunkce hrát si s Vámi na doktora

a kdo vyléčí mou těžce zkoušenou duši? Medikament nebo víc pikantní zážitek?

když tu nesolidní existence posílají oduševnělé snahy rovnou navždy do kytek