ABEBE BIKILA

☼    7.8.1932    MAUT, ETIOPIE       ۞     15.10.1973     ADDIS ABEBA

Česko má lidi první kategorie a pak lidi druhé kategorie (ano – netřeba se jimi nikde chlubit). Kdoví, do jaké kategorie spadá spekulant Zdeněk Bakala? Obchodní trojský kůň? Lepší asi bude podle mého jen tak zavzpomínat na tohoto sportovce první profi–i profit–kategorie.

Je desátého září 1960 těsně před půl šestou. Příjemný podvečer s teplotou kolem dvaceti stupňů. Ulicemi Říma občas zavane větřík. Na startu u Kapitolu se připravuje devět běžců z 35 zemí, všech kontinentů k nejslavnější olympijské disciplíně – maratónu. Je mezi nimi také osmadvacetiletý asketicky štíhlý, šlachovitý soupeř Abebe Bikila. Nikdo ho nezná, nikdo ho nevyhledává. Ačkoli desítky fotografů zachycují napjatou atmosféru před startem, ani jeden z nich nepořídí snímek etiopského běžce tahouna. Ten svlékne tepláky a trenér Niskanen mu podá krásné, světlomodré maratónky, na něž si v závěru přípravy Bikila přece jen trochu uvykl. Ale ten je s odmítavým gestem vrací. Niskanen kroutí hlavou. Představa, že jeho svěřenec poběží po asfaltu, dlažebních kostkách a zejména na Via Appia po prastarých kočičích hlavách, ho naplňuje obavami. Ale na ty teď není čas, je třeba dát poslední důležité pokyny. A ukazuje Nikolovi v klubku běžců Marokánce Rhadiho a ruského běžce Popova a radí mu, aby se jich, pokud to bude možné, držel v závěsu.

Startérovi pomocníci už seřazují poskakující a pobíhající běžce plné předstartovního vzrůša do řad. Přesně v 17:30 hodin zazní startérův výstřel. Závodní pole se vydává na trasu kolem slavných památek, Kolumbovou promenádou do Vinite, zpět po Via Racorda, zmíněnou starodávnou římskou cestou Via Appia Antica, kolem Kolosea pod Konstantinův oblouk, kde je cíl. Diváci vytvářejí běžcům nezapomenutelnou nádhernou atmosféru. V rukách tisíce pochodní, z hrdel nepřetržitý proud výkřiků a povzbuzování. V mnohém to připomíná euforii dávných antických her.

Na desátém kilometru je v čele deset běžců. Byli mezi nimi i Rhadi a Popov, ze kterých, paměti Niskanenovy rady, nespustil Bikila oči. Před patnáctým kilometrem se odpoutá čtveřice běžců, v níž udávají tempo Angličan Keilly a Rhadi. Těsně za nimi pospíchají (ženou to vpřed) Belgičan Wandendriesche a Bikila!

Před dvacátým kilometrem nasazuje Rhadi k trháku, který zachytává jen Bikila. Během několika set metrů získají před dalšími běžci značný náskok. Jejich strojové tempo, nepatrné známky únavy brzy napověděly, že mezi těmito dvěma borci se rozhodne o tom, komu bude pod Konstantinovým obloukem patřit vavřínový věnec.

Spolu tak běží až do jedenačtyřicátého kilometru. Tam začne Bikila tempo stupňovat a kilometr před cílem už vede dostatečný náskok. Rhadi mu v tom prostě nestačí. Do cíle přibíhá Bikila s velkým náskokem. Za ním se postupně objevují Rhadi, Novozélanďan Magee, ruští torpédoborci Vorobjov a Popov, Dán Torgessen.

První zlatá medaile pro sportovce Afriky v historii olympijských her. Časem 2.15,16 hod překonal Bikila téměř o osm minut Zátopkův olympijský rekord. Bylo to obrovské překvapení. Nikdo o vítězi nic nevěděl, novináři se pachtili po každé informaci. Od Bikily jich však mnoho nezískali. Jako vždy byl vyplesklý, řekli bychom ostýchavý, uzavřený, skoupý na slovo a po každé otázce hledal očima spásu u svého trenéra. Ten prozradil několik pozoruhodných věcí: Bikila běžel teprve třetí maratón v životě. První v červenci 1960 časem 2.39,50 hod, druhý byl kvalifikační a dosáhl času 2.21,37 hod a třetí už ten olympijský. V přípravě naběhá měsíc co měsíc kolem devíti set kilometrů většinou v nadmořské výšce kolem 2500 metrů.

Nechybělo mnoho a na olympijských hrách v Římě by Bikila nevystartoval. S jeho účastí, po rozhodnutí, že na OH bude vyslán jen jeden maratónec, se ani nepočítalo. V té době byl totiž nejlepším maratóncem v Etiopii Wami Biratou. Ten si však před kvalifikačním závodem příliš věřil, podcenil soupeře, které do té doby vždy porážel a odjel domů. Vracel se až den před závodem, přitom však zmeškal spojení a celou dlouhou cestu musel ujít pěšky. Do Adis Abeby dorazil až těsně před závodem. Trochu se prospal a postavil na start. Po dvanácti kilometrech už marně bojoval s křečemi a musel to vzdát definitivně. Regule kvalifikačního závodu byly jasné, ať zvítězí kdokoli, ten do Říma pojede, a na tom se nic nezměnilo.

Když se 7. srpna 1932 narodil na náhorní etiopské plošině, ve vesnici Maut u Bikilů ebenový cvalík (další nazvaný Abebe), byla jeho životní dráha víceméně předurčena. Stejně jako u stovky dalších chlapců z Maut a okolí bude nejdříve pást ovečky a pár těch koz, později bude docházet na trh, lovit, starat se s tátou o zajištění obživy, možná že se naučí nějakému domorodému řemeslu, třeba jednou postaví hliněnou chýši. To ovšem za předpokladu, že překoná těžké období prvních chvil na světě, protože kojenecká úmrtnost byla tehdy v Etiopii velmi vysoká.

Malý prcek Abebe byl hubeňour, jen šlachy, kosti a dlouhé tenké svalstvo, ale zdravý a brzy se měl čile k světu. Upaloval za ovcemi a kozami striktní pohyb mezi skalami z lávy a běh mu byl odmalička vlastně přirozeným cvikem. Jak měl chvilku čas, už hrál s ostatními kluky „čanu“, hru podobnou našemu pozemnímu hokeji. Zpočátku samozřejmě jen s uzpůsobenými větvemi a klacky a s podomácku vyrobenými míčky z ovčí vlny. Později v pubertálním věku už měl pořádnou, v dílně vyrobenou hůl a natolik ve hře díky své rychlosti a vytrvalosti vynikal, že se stal kapitánem mužstva, které zvalo soupeře, nebo za nimi docházelo i do hodně vzdálených míst.

Jako dvanáctiletý výrostek se poprvé podíval s matkou do Adis Abeby. Učarovalo mu tam tehdy hafo detailů, ale jeden nejvíce – krásné uniformy vojáků. O těch stále snil svůj khaki sen a také pro splnění svých představ něco dělal. Bylo mu čtyřiadvacet let, když byl vybrán do předběžného vojenského výcviku. Tam si jeho mimořádných pohybových, zejména běžeckých schopností všiml švédský trenér Onnie Niskanen. V předválečných a válečných letech to byl vynikající chodec a lyžař. V Etiopii působil od roku 1946, nejdříve jako vojenský instruktor, později se stal šéftrenérem atletů a byl také pověřen výběrem a přípravou talentovaných běžců na olympijské hry v Římě.

Niskanen pozval Bikilu na několik tréninků, aby si ověřil, zda jeho odhad velké míry talentu je správný. Potom houževnatého, nesmírně vytrvalého mladíka, zařadil do vybrané skupiny, která se v podmínkách etiopské náhorní plošiny, ve výškách od 2400 do 2700 metrů systematicky, doslova den co den, připravovala na svůj vstup na světovou atletickou scénu. Niskanen dokázal přimět Bikilu ke všemu, jen v jednom byl jeho svěřenec neústupný – nechtěl nosit sportovní obuv. Jakmile to zkusil, hned byly jeho časy podstatně horší. Niskanen přesvědčoval, byl trpělivý, zkoušel různé typy obuvi a věřil, že se nakonec vše poddá. Ale nepoddalo, alespoň při prvním olympijském maratónu ne. Bikila běžel jako jediný odvážlivec římskými ulicemi bos…

V Adis Abebě čekalo na olympijského vítěze z Říma velké uvítání. Když vystoupil z letadla, neslo se k němu nejen volání tisíců lidí, ale i píseň složená na jeho počest. Cestu do města a jeho ulicemi lemovalo téměř milión lidí, nadšených skutečností, že jejich krajan dosáhl tak jedinečného úspěchu. Na kapotě otevřeného velkého vozidla zasypávaného květinami, ležel na zvláštní plošině živý státní symbol – lev. Ale skromný, uzavřený Bikila se při vší té slávě necítil moc dojat a přál si, aby se už mohl laskavě proběhnout nerušeně v přírodě. Hned druhý den začal s tréninkem, a potom se vydal na dlouhá zahraniční turné. Celý svět chtěl vidět bosého olympijského vítěze při závodech. V roce 1961 se také podíval do Československa. Vyhrál v Košicích Mezinárodní maratón míru, zúčastnil se i Běhu za ostřejší tehdejší tupost srpů a kladiv. Ovšem trať v pražské Stromovce byla pro Bikilu příliš krátká a nemohl na ní proti tempařům uspět. Poznával svět, získal potřebné sebevědomí (přestože se narodil jako lev) a podstatně se změnil. Už to nebyl ten plachý chlapec z odlehlé vesnice. Rád hovořil s lidmi, nevyhýbal se novinářům, byl sdílný, otevřený.

Na samém vrcholu příprav na olympijské hry v roce 1964 v Tokiu, třicet pět dní před startem maratónu, přinutila Bikilu úporná bolest na pravé straně břicha, aby vyhledal ranhojiče. Za hodinu už ležel na operačním stole. Zánět slepého střeva nesnesl odklad. Deset dní po operaci už začal s gymnastickými cviky, patnáctý den vyklusával, tři týdny po operaci zaběhl slušný čas na deset kilometrů.

Pro maratón v Tokiu byl Bikila jasným favoritem, ale operace dávala jeho soupeřům šanci a ti si toho byli dobře vědomi. Zejména Japonci, kteří velmi toužili po vítězství v tomto závodě, vždyť maratón je doslova jejich národní disciplínou, byli znovu plni nakažlivého optimismu. Ovšem nikdo nemohl tušit, že nesmírně odolný Bikilův organismus, na němž nebyl gram zbytkového tuku a tkáně, se už s pooperačním stavem plně vyrovnal a je schopen vrcholného výkonu.

16. září 1964 přišel Bikila na start, tentokrát už obutý, dávno si na tretry zvykl, odhodlaný nasadit hned od počátku velmi ostré tempo. Startér dal povel ve 13 hodin, v podmínkách mimořádně velké vlhkosti vzduchu, která měla také Bikilu, zvyklého na suchý vzduch domoviny, znevýhodňovat a napomáhat zejména Japoncům. Na trať se vydalo 68 běžců z 36 zemí a zemiček. Záhy zjistili, že na úžasné tempo etiopského běžce nemají nejmenší šanci. Čas na dvacátém kilometru znamenal dokonce světový rekord na tuto trať na dráze! Do té doby se Bikily hrdinně drželi Australan Clark a Ir Hogan. Od obrátky už běžel Bikila zcela sólo a na národní stadión Meíji přiběhl s velkým náskokem. Dosáhl do té doby nejlepšího času 2.12,11 hod. Cílem proběhl bez stop únavy, prý nezapocený a za okamžik už předvedl užaslým divákům sérii uvolňovacích cviků. Diváci sportovně uznali porážku svých borců a odměnili Bikilu bouřlivými ovacemi.

Stejně jako po olympijském vítězství v Římě, připravili mu lidé jeho země velké uvítání i po triumfu v Tokiu. Už po Římu se jeho životní podmínky podstatně změnily k lepšímu, teď už měl zázemí opravdu jako podnikatel Zdeněk Bakala. Mohl zabezpečit svou rodinu – měl se ženou, kterou si dobrovolně vzal už jako patnáctiletou patnáctku, čtyři děti.

Pro svou zemi získával na atletických drahách i na silnicích jeden úspěch za druhým. Jeho strhující příklad přivedl k atletice a zejména k běhu tisíce etiopských chlapců. Kdyby měli lepší podmínky, hlavně více jídla, bezpochyby by mnozí z nich zcela ovládli světové běžecké tratě, tolik talentů mezi nimi bylo. I tak z této vlny nadšení vyšli skvělí závodníci Wolde a Temu, později Kedir a Jifter, kteří řadu let patřili ke světové běžecké špičce. Bikilovi bylo už třicet šest let, nicméně se usilovně připravoval na svůj třetí olympijský start v Mexiku 1968. Přes pokročilý věk byl považován za velkého favorita. Podporovala to i skutečnost, že se poběží ve velké nadmořské výšce, v podmínkách, na jaké byl Bikila zvyklý. Nikdo nepochyboval o tom, že k jedinečnému výkonu, který se nikomu nepodařilo zopakovat – dvakrát vyhrál olympijský maratón – přidá i třetí triumf.

Ale šťastná Bikilova hvězda už v té době začala ztrácet svůj jas i věhlas. Na startu byl Bikila nezvykle zamlklý, držel se stranou, jeho rozcvička neměla obvyklou intenzitu a délku. Jakoby mu něco dělalo starosti, jakoby nebyl ve své kůži. Ale tréninkové časy před závodem byly dobré, tak dobré, že bez obav mohl na třetí triumf pomýšlet. Těžko říci, zda už v těchto chvílích pociťoval Bikila v noze bolest, zda ji nemaskoval jen z hrdosti a z obav, aby to nevypadalo, že se už předem vymlouvá a hledá alibi pro případný neúspěch. Lékaři se později ve svém názoru neshodli. Jedni tvrdili, že se zraněním už Bikila do Mexika přicestoval, jiní se přikláněli k názoru, že je utrpěl až během závodu. Po startu ještě nic nenasvědčovalo tomu, že největší favorit bude mít nepřekonatelné obtíže. Po dvanácti kilometrech však bylo jasné, že Bikila tentokrát tempo udávat nebude. Na sedmnáctém kilometru už byla jeho tvář, poprvé za dlouhou běžeckou kariéru zkřivena úmornou bolestí. Fyzickou i psychickou, protože odstoupit z olympijského závodu, to muselo být pro závodníka s takovým srdcem na dlani velmi ožehavé téma. Zradila ho zlomená zanáprstní kůstka vlivem nepatrné chybky velikosti kosti rybky na levé noze.

Bikila se vrátil domů, přesvědčen, že se dál nebude pokoušet své někdejší pozice obhajovat. Přijal funkci armádního tělovýchovného instruktora a měl na starosti posádky v širokém okolí Adis Abeby. Dne 20. března 1969 se vracel se svým bourákem pozdě v noci domů. V jedné zatáčce jej oslnil protijedoucí kamion. Bikila ztratil orientaci a v rychlosti asi sedmdesáti kilometrů v hodině sjel ze silnice a zřítil se s vozem z příkrého svahu. Auto se přitom několikrát převrátilo. Ačkoli se nehoda stala v dosti lidnatém prostředí, necelých osmdesát kilometrů od Adis Abeby, nikdo v okolí nebyl, nikdo pád neslyšel. Přispěl k tomu i hustý liják, který jinak vždy v Etiopii znamená štěstí na postupu. Tentokrát přinesl jednomu z velkých synů země pakárnu i smůlu. Bikila ležel 13 hodin v bezvědomí, prochladlý, než ho nalezli pastevci.

Na pomoc mu přispěchali význační zahraniční specialisté, ale mohli mu jen zachránit holý život, ne už zdraví. Zlomené krční obratle a poškozená mícha znamenaly celkové ochrnutí. Na známé neurochirurgické klinice Stoke Mandevill v Londýně se Bikila podrobil náročnému boji se svým osudem a postupně rozhýbal všechny svaly v horní půlce těla. Ani tak těžký úděl jej nezlomil. Systematicky se začal připravovat na světové hry tělesně postižených. Věnoval se především lukostřelbě a dokonce stolnímu pinkání ping–pong, až nás ohlásí gong. Na světových hrách potom obsadil v lukostřelbě deváté místo, což byl v široké konkurenci a vzhledem ke krátké době přípravy úctyhodný výkon. Robin slavil hned 30.1. po celý čtvrtek svátek Robina Hooda.

Svět na skvělého parťáka nezapomněl. Stal se čestným hostem olympijských her v Mnichově, kde mu 90.000 diváků připravilo dlouho neutuchající ovace.

Po návratu domů začal Bikila uskutečňovat svůj plán, že vytvoří jako kdysi Niskanen skupinu talentovaných běžců.

O rok později, v říjnu 1973 se však Bikilův zdravotní stav rapidně horšil. 25. října toho roku podlehl mozkové příhodě. Přece jen to byl pro člověka, který byl celý život naučený volnému pohybu a radosti z běhání příliš trpký úděl (daně z přidané malé hodnoty), než aby se s ním organismus dokázal beze zbytku vyrovnat.

V Adis Abebě stojí Bikilův pomník, jako se může městečko Třešť na Vysočině pyšnit pomníkem pana Tau. V jeho rodné amharštině, angličtině, italštině a japonštině je na něm vzpomenuto zásluh a výkonů velkého etiopského běžce. Prostého chlapce z vesničky Maut, jemuž tleskal celý sportovní svět, který posunul hranice lidských výkonů k dalším, vyšším metám.

GERMAN STĚPANOVIČ TITOV

☼    11.9.1935    VERCHNĚJE ŽILINO (Horní žilinská pánev)        ۞       20.9.2000         MOSKVA

„Mám rád všechno, co je vysoké a vzpíná se k nebi – mnohaposchoďové činžáky, starobylé duchovní věže, stavební jeřáby, staleté masívy dubů a borovic. Všechno dohromady to však nemohlo soutěžit s krásou kosmické rakety, to dá ruský rozum. Bylo mi na okamžik líto, že tak divotvorné dílo lidského počínání (vrtochů bez tíže se značkou IQ) a lidských rukou musí tam někde vysoko shořet, až vynese loď na oběžnou dráhu…

Míjely poslední sekundy. Snažím se pohodlněji usadit v křesle, pevně tisknu hlavu k opěrátku. Zůstává sekunda. Přesně v 9 hodin moskevského času byl vydán povel… Rozléhá se narůstající hluk motorů, tělo rakety se chvěje. Ke křeslu mne tiskne velká síla. Trhnutí a škub – pracují jednotlivé stupně nosné rakety. Jeden, druhý… Plavně, jako by se mu nechtělo, mizí přetížení a znenadání nastává ticho.

Ano, ale proč přístrojová deska někam ubíhá a octla se najednou na stropě? Nemohu si hned uvědomit, kde je Země, v jaké to jsem poloze, ale za několik minut zase všechno zaujímá své místo. První dárek, který dostává kosmický pes kosmonaut, je beztížný stav přeci… Po hodině letu, když jsem pronikal temnou nocí, jsem zapjal podle plánu ruční řízení. Přiznám se, že jsem to neudělal bez vnitřního vzrušení. Vždyť ještě žádný člověk nepřinutil kosmickou loď, aby se podřídila jeho vlastní vůli. Ukázalo se, že řídit loď je snadné. Bylo ji možno orientovat v kterémkoli určeném místě a v kterýkoli okamžik. Téměř po celou dobu jsem měl hermetickou přilbici (jako u rytíře brnění) skafandru otevřenou. Lépe se tak pracovalo. Nebylo zapotřebí chránit si obličej, úplná hermetizace kabiny lodi nebyla porušena ani na minutu.“

BUDOUCNOST PATŘÍ KOSMONAUTICE, LEDA ZA PŘEDPOKLADU, ŽE NAJDE SVÉ PRACHÁČE…

Stěpan Pavlovič Titov, který učil na vesnické škole literaturu a ruštinu, velmi miloval Puškina. Svému prvorozenému synovi dal jméno jednoho z hrdinů jeho ságy – tedy Germana.

Dětství i mládí prožil German na sibiřské vesnici mezi vidláky, bodláky, lidmi pracujícími v lůně nehostinné přírody. Vesnice byla daleko za frontami Velké vlastenecké války, ale jejich dech bylo cítit pod krovem všech chalup. Z každé rodiny někdo bojoval, aby potom zařval, a pošta přinášela do vesnice Polkovnikovo, kde učil Titův otec, hned radostné, hned zase smutné depeše, uzavřené v trojúhelníkových, ručně zhotovených obálkách. Od východu až do západu slunce pracovaly ženy i děti na poli. Mužských rukou byl zoufalý nedostatek a tak malý German se svou matkou – rovněž vesnickou učitelkou – musel pomáhat na poli i na farmě.

Od nejútlejšího mládí toužil German stát se letcem par excellence. Zpočátku to bylo jen mlhavé a nejasné přání, které však každým rokem sílilo a nabývalo reálnějších obrysů. V Germanově knihovničce, která se původně skládala hlavně z básní, se začalo objevovat stále víc a víc svazků o dějinách ruského letectva, životopisy ruských letců, obrázková alba věnovaná čeljuskinské epopeji, letům přes severní pól a světovým leteckým rekordům.

Jednou přijel k Titovům na návštěvu matčin bratr, letec Alexander Michajlovič Nosov. Když se strejda Alex přesvědčil, že jeho synovec opravdově touží po nadoblačných výškách, pomohl mu, aby se dostal do leteckého učiliště.

German se učil výborně. V roce 1957 učiliště dokončil a stal se stíhačem. Byl poslán k jednomu leteckému pluku petrohradského vojenského pásma. Nejenom létal, ale zabýval se i ærodynamikou, studoval automatizaci, elektroniku a kybernetiku. Všechen svůj volný čas strávil nad knihami, popisoval tlusté sešity poznámkami, které se mu někdy mohly hodit. Brzy rozpoznal, že budoucnost patří raketám. Začal se seznamovat s pracemi Ciolkovského.

„S PŘÍJEZDEM JSTE VÁŽNĚ NESPĚCHAL!“

V posádce se German seznámil s černookou dívkou Tamarou, která sem přijela z hornického města Svatovo. Po krátkém čase se vzali. Narodil se jim syn Igor, ale za sedm měsíců onemocněl a zemřel. Tak poznala mladá dvojice první velký zármutek ve svém životě…

Konec roku 1959. Na letišti se rozpoutala pravá sibérie. Lety byly odloženy a Titov se chystal spolu s ostatními alou do učeben. Zadržel ho velitel pluku.

„Zajdi ke mně do kanclu!“

V pracovně čekal plukovní lékař. Rozmluva byla krátká. Titov zanedlouho vyrazil z kanceláře jako kulomet a nebo spíš jako ta raketa, o níž plukovník hovořil. Od té doby se jeho myšlenky točily především kolem vesmíru. Čekal na výzvu z Moskvy. Ale ta stále nepřicházela. Ke všemu ještě byl na řadě s dovolenou. Ještě nikdy nespěchal tak rychle nazpátek k pluku jako tenkrát.

Ve štábu mu oznámili, že výzva z Moskvy sice přišla, ale lejstro vrátili, poněvadž Titov nebyl přítomen. A tak se stalo, že se German dostavil do Moskvy s notným zpožděním. Když si lékař přečetl podávaný raport s pozvánkou, poznamenal:

„Ale s příjezdem jste skutečně nespěchal. To jste se tak dlouho rozmýšlel?“

„Naopak, soudruhu plukovníku. Rozhodl jsem se okamžitě, ale vaši výzvu jsem hledal tři neděle po různých kancelářích. Až jsem ji konečně spatřil zašantročenou…“

„Nu, tak vás pošleme do špitálu. Tam si vás podrobně proklepnou!“ rozhodl lékař. Jistě tenkrát netušil, že před ním stojí kosmonaut číslo Dvě.

„TĚŽKO NA CVIČIŠTI…“

První starty družic a raket ukázaly, že jakmile se spustí raketový motor, jsou raketa a kosmická loď vystaveny vibracím. Odstranit tyto vibrace je zatím nemožné. Ještě je těžké přinutit každou z miliónů koňských sil pracovat harmonicky. „Tuto vibraci vydržely družice, musí ji vydržet i lidé. Není sice pro organismus nijak škodná, ale je jí třeba přivyknout. A tak nás často usazovali na vibrační stoly a snažili se z nás doslova vytřást duši. Lékaři byli přitom neúprosní právě tak, jako byly neúprosné přístroje, které zaznamenávaly každou změnu srdeční činnosti…

Nejjednodušší věcí na světě je houpačka. Kdo z nás ji v mládí nemiloval? Je kouzelná v dětství. Tak na deset, dvacet minut… Ale když vás posadí do křesla zavěšeného na řemenech, spustí motor, a hodinu, dvě, tři vás budou houpat hned v tom směru, hned ve druhém, pak toho brzo začnete mít tak akorát. A člověk se slabým vestibulárním aparátem okamžitě dostane mučivou mořskou nemoc. Přesto to však musíte vydržet, chcete-li se stát kosmonautem…

Pamatuji si na první seznamku s kosmickou lodí. Kabina byla o mnoho prostornější než pilotní kabina stíhačky a velkého bombardéru. Všechno svítilo čistotou. V měkkém křesle bylo možno sedět pohodlně. Zleva byl řídící pult, přímo před očima stál navigátor a maličký globus, který s pomocí složitých počítacích strojů mohl ukázat každou sekundu skutečnou polohu lodi vzhledem k Zemi.

Pak začal výcvik.

Na speciálních zařízeních jsme cvičili orientaci lodi. Instruktoři nám často vytvářeli takové podmínky, jakoby přestaly makat automatické soustavy. Ukládali nám rychle zorientovat loď podle Slunce v potřebném směru, zapojovat brzdicí zařízení. Aby všechno pracovalo s ideální přesností od švýcarské licence. Jen tak jsme se mohli naučit přistávat s lodí v přesně určené oblasti…

První dýchnutí kosmu jsem zažil v ten den, kdy nás k sobě pozval hlavní konstruktér kosmických lodí – jedinečný expert Koroljov. Věřím, že se o něm budou psát úchvatné črty, poněvadž tento živáček je hoden toho, aby se o něm skládaly legendy. Aby lidé poznali, jak už v mládí se rozdováděl touhou stavět letadla a jak v třicátých letech po startu první sovětské rakety, která se vznesla asi půldruhého kilometru vysoko, se začal zabývat raketovou technikou.

Mladý, vzdělaný, s pohledem upřeným daleko dopředu, propagoval mnoho let myšlenku postavit kosmickou loď i silné raketové motory. Úporně pracoval, aby tuto ideu uvedl v život. Konstruktéři letounů si mohli prověřovat svůj stroj ve vzdušném oceánu a své chyby opravovat podle zákonů ærodynamiky. Hlavní konstruktér kosmických lodí však šel neprobádanými stezkami. Jeho výpočty se zpočátku mohly zakládat jen a jen na předpokladech, domněnkách a fantazii, Švýcaři ať prominou.

Nemělo by smysl tajit, že zpočátku mu nebylo lehko. Mnozí ho pokládali za fantastu, který ztratil půdu pod nohama, nevěřili mu a nejednou zůstával sám a sám se svými projekty, plány a výkresy. Nikdy nám nevykládal o minulých těžkostech, ale my jsme se o tom postupně dozvídali a tím víc jsme si ho oblíbili. Načrtnout jeho portrét je lehké i neobyčejně těžké. Když s tebou mluví, vypadá to, jako kdyby se na tebe díval zpod obočí. Když ti pohlédne přímo do očí, vidíš v nich jasný rozum konstruktéra a matematika, čteš ale i o dobrotě člověka…“

Při tréninku na Zemi podal Titov několik technických návrhů, s nimiž vědci souhlasili. Oprávněně jeden z psychologů poznamenal do jeho charakteristiky: „Dovede kriticky uvažovat, má tvůrčí přístup k problémům.“

Jednou se sešli specialisté s kosmonauty a navrhli jim: „Posoudíme společně, zda v kabině lodi i ve skafandru je všechno jaksepatří!“

Toho dne padlo mnoho návrhů. Přihlásil se i Titov:

„Řídící pult by bylo třeba podle mého názoru postavit pod jiným úhlem. Knoflíky a přepínače jsou trochu malé. V rukavicích je těžko nahmatáš. Možná však, že to není vina přepínačů, ale rukavic. Mám návrh – vyměnit materiál, z něhož jsou vyrobeny rukavice, zvláště na prstech. Pak to půjde líp… Kromě toho… Nebylo by účelné udělat v kabině ještě jeden průzor?“

Mezi dělníky, konstruktéry, vědci, vedoucími inženýry a techniky odměněnými státními vyznamenáními za první let člověka byl i German Titov.

JEDEN DEN KOLEM PLANETY

„Podle programu jsem měl obědvat při třetím obletu. V kabině nebyly ani talíře, ani vidličky, ani ubrousky. Natáhl jsem ruku k zásobníku s potravou a vzal jsem první tubu. Na Zemi vážila 150 gramů, zde ve vesmíru nevážila vůbec nic. V tubě byla polévka – pyré. Vytlačoval jsem si ji do úst jako zubní pastu. Jako hlavní jídlo jsem stejným způsobem snědl masitou paštiku a oběd jsem zapil šťávou z červeného rybízu, také z tuby. Několik kapek šťávy se vylilo. Zůstaly jako jahody viset před mým obličejem. Bylo zajímavé pozorovat, jak plavou ve vzduchu a mírně se zachvívají.

Jíst a pít ve vesmíru lze stejně snadno jako na Zemi. Podle letového úkolu jsem nejenom obědval, ale i večeřel a příští den snídal. Jedl jsem nejenom z tub, ale i potravu v tuhém stavu, ukusoval nevelké kousky chleba, žvýkal a polykal vitamínové pilulky. Konečně jsem pil vodu ze zvláštního zařízení. Všechno šlo dobře, pozemsky.

…Podle grafikonu se blížil čas odpočinku. Byl jsem dost unaven. Vždyť Vostok už vykonal šest obletů a uplynulo devět hodin letu. Kromě toho dlouhodobý pobyt v beztížném stavu vyvolával některé změny v mém organismu, pokud jde o vestibulární aparát. Občas jsem měl i nepříjemný pocit. Abych se tomu vyhnul, zaujímal jsem výchozí polohu a snažil jsem se dělat co nejméně pohybů hlavou.

Probudil jsem se poprvé při osmém obletu, pak při desátém a jedenáctém a hned jsem zase usínal.

Měl jsem začít znova pracovat ve dvě hodiny 7. srpna. (Vostok 2 odstartoval z kosmodromu Bajkonur 6. srpna 1961 v 7 hodin středoevropského času.) Zaspal jsem o 35 minut. Na Zemi to pochopili a nebudili mě, abych si důkladně odpočinul. Dvě minuty po probuzení a nezbytné toaletě jsem začal plnit další program.

…Když jsem podal první zprávu po šlofíku a uklidnil tak soudruhy na Zemi, zacvičil jsem si. Pro nás kosmické psy  je rozcvička už dávno nezbytná. Naši lékaři a instruktoři pro fyzickou přípravu vypracovali originální komplex cviků. Kosmonaut se například snaží odpoutat své tělo přivázané popruhy od křesla. To byl jeden ze cviků pro břišní svaly. Doporučili nám i jiné pohyby, které svaly utužovaly… (Od těch dob se samozřejmě i fyzické cvičení kosmonautů zdokonalilo a prohloubilo. Lodě i stanice se zvětšily, pobyt kosmonautů na oběžné dráze se protáhl. Na palubách kosmických přístrojů jsou už dnes „tělocvičny“, v nichž kosmonauto jednu i dvě hodiny denně usilovně trénují a cvičí.)

Všechno potvrzovalo, že let probíhá dobře. Podíval jsem se na zásobníky potravy. Bylo v nich jídlo na deset dní. V případě potřeby mohl být let prodloužen…

V době stanovené grafikonem mi bylo oznámeno, že bude za chvíli zapojena automatika sestupu…

Beztížný stav zcela zmizel. Rostoucí přetížení mne obrovskou silou přitisklo do křesla. Měl jsem pocit, jako by mi nějaké závaží zplošťovalo tělo. Už aby to přešlo, pomyslel jsem si. Za pár okamžiků tíha, která se na mne navalila, skutečně začala slábnout. Bylo mi stále líp. Loď zamířila přesně k místu přistání…

Na povely automatických zařízení jsem odstřelil příklop kabiny a katapult, podobný jako u moderních letounů, mě vynesl do vzdušného proudu. Otevřely se padáky a když jsem se ohlédl, spatřil jsem svou kabinu, která se o něco níže než já přibližovala k Zemi nedaleko železničního náspu.

Vpravo byla velká řeka a dvě města po obou jejích březích. Přistával jsem v prostoru Saratova.

Ještě jsem se kolébal ve vzduchu a loď už byla na zemi. Viděl jsem, jak k ní přijelo auto. Kolem bylo lidí jako much. Odhadoval jsem, jak daleko dopadnu já. Vítr byl podle všeho dost silný a odnášel mne od místa dopadu lodi. Snášel jsem se za trať, po které jel vlak směrem na Moskvu.

Nesladili jsme jízdní řád vlaku a dobu mého přistání, a teď se stalo, že se naše cesty křížily. Nevím, zda mne zpozoroval strojvůdce a přidal na rychlosti, nebo jsem měl dostatečnou výšku. Vlak projel o něco dřív a já jsem přistál v pokoseném pšeničném poli několik desítek metrů od trati…“

German se stal členem redakční rady magazínu Aviacija i kosmonavtika. Byl i členem redakční rady časopisu pro raketovou techniku a kosmonautiku RADAR, založený v roce 1964. Po určité době se odebral studovat na vojenskou leteckou akademii. Chápal, že technika přímo letí jako splašená herka kupředu. Musí načerpat nové know–how a nedat si pohov. Po ukončení akademie odjel z Moskvy a začal létat jako zkušební pilot na zcela nových letounech. Znovu bojoval s nepřízní počasí, zkoušel nové stroje v kritických situacích nízko nad zemí i v obrovských výškách. Bylo mu, jako kdyby se znova přenesl do těch dob, kdy mu poprvé svěřili do rukou rychlé migy. Rozdíl tu však přece jen existoval. Za řídící pákou už neseděl mladičký pilot, ale zkušený inženýr.

Po tomto vypjatém období usedl znova do školních lavic. Tentokrát odešel studovat do vojenské akademie generálního štábu, do slavné Vorošilovky. Ovládl dokonale teorii i praxi moderního letectva i kosmonautiky. Zůstal kosmonautice věren, i když na trošku jiné, přitom však stejně „náročné“ frontě…

Přestěhoval se s řadou dalších ruských kosmonautů do nových řadových domků na adrese v Ostankinu. Z malých děvčátek, která se před mnoha mnoha lety učila chodit, se staly slečny k pohledání. German byl zanedlouho poté povýšen do hodnosti generálplukovníka… 20. září 2000 byl jeho poslední živý a barevný tikající den k dispozici. V sovětském kosmickém programu působil na různých pozicích až do svého odchodu do důchodu v roce 1992. V roce 1995 byl zvolen jako poslanec do státní dumy, tj dolní komory ruského parlamentu za komunistickou stranu Ruska. Získal desítky různých vyznamenání a byl po něm pojmenován kráter Titov na odvrácené straně Měsíce. Zemřel ve věku 65 let doma, ve své sauně po infarktu.