JAMES CLEVELAND OWENS

☼     12.9.1913     DENVILLE       ۞     31.3.1980    TUCSON

Jeho pradědečka importovali násilím z Afriky a prodali bohatému farmáři do Alabamy. Úděl otroka prožil téměř po celý svůj život i jeho děda. Jeho otci sice přineslo zrušení ponižujícího, bezprávného, majetnického vztahu člověka k člověku určité svobody, ale jinak se úděl rodiny Owensových proti minulým dobám zas tak moc extra nezměnil. Měli jedenáct dětiček, které vzdor tomu, že oba rodiče i starší sourozenci pracovali doslova od slunka do slunka jako sběrači bavlny, trpěly podvýživou.

James Cleveland Owens se narodil 12. září 1913 v Denville. Od pěti let už pomáhal rodičům na plantážích bavlny. Když mu bylo devět let, zničila větrná smršť celou úrodu a Owensovým, kteří zůstali v nuzné chatrči zcela bez prostředků, hrozila doslova smrt hlady. V té době nebyla v Denville a okolí taková smrt mouřenína ničím výjimečným. Otec věděl, že na farmě nemohou zůstat, ovšem neměl žádnou představu, kam by se měl vydat. Nakonec mu někdo poradil, aby šli na severozápad do Clevelandu, kde rasová diskriminace není tak silná a velkoměsto přece jen nabízí určité pracovní příležitosti. Otec i matka tam skutečně našli sic podřadnou, avšak přeci jen nějakou obživu přinášející dolar. Pronajali si holou cimru na předměstí a začali nový život. Školní docházka tu byla bez rozdílu pleti povinná a různí kurátoři se starali o to, aby i z černošských rodin docházely děti pravidelně do školy. V devíti letech usedl Jesse poprvé do školní lavice první třídy školy na clevelandském předměstí. V té době neznal ani písmenko, i když spočítat si už leccos dovedl sám. Ve škole také přišel zajímavým způsobem ke jménu Jesse, které s ním potom bylo spojeno mnohem víc než jeho dvě další křestní jména. Když se ho učitel ptal, jak se jmenuje, uvedl svá křestní jména zkratkou, čili vyhrkl: „džej sí Owens“. Učitel pokýval hlavou, pro sebe si zopakoval „tedy Jesse Owens“ a jméno tak i zapsal.

Na hodiny těláku, které probíhaly až po školním vyučování a nebyly vlastně časově omezeny, docházel Jesse se stejně starými kluky. Ti brzy poznali, že není disciplína, hra, v níž by nevynikal, v níž by je výrazně nepředčil. První kategorie prvotřídního člena univerza, při jednom školním přeboru si jeho talentu všiml zkušený atletický expert Charlie Riley. Původně byl hlavním trenérem atletů na univerzitě v Ohiu, která v tomto směru patřila k nejúspěšnějším ve Spojených státech, ale jeho závada sluchu se natolik zhoršila, že musel význačné místo opustit a věnovat se scountingu, vyhledávání talentů. Jesse ho zaujal na první pohled zkušeňáka. Když později Owens na Rileyho s vděkem vzpomínal, nikdy nezapomněl zdůraznit, že to byl doslova jeho druhý táta, který se staral o všechno a likvidoval v rámci svých kompetencí všechny překážky, které Jessemu překážely v cestě ke sportovnímu mistrovství.

Strávili spolu několikrát týdně tři až čtyři hodiny. Riley přitom velmi citlivě rozvíjel chlapcovy pohybové vlastnosti a nezatěžoval jej nikdy jednostranným, únavným drilem. Vše se dělo formou hravosti, soutěžení, zábavy, v níž bylo místo i na chvilky odpočinku, legrace. Jesse sice běhal rychle, ale jeho styl běhu nebyl dobrý, příliš živelný, rozkolísaný s mnoha zbytečnými pohyby a skrýval značné rezervy. Riley na odstranění nedostatků příliš nepospíchal a chyby odstraňoval postupně, moudře, ba i rozvážně. Trvalo to nakonec několik let, než našel optimální způsob běhu pro stavbu svěřencova těla, jeho svalových i mentálních prvků. Nakonec však byl každý pohyb dokonale koordinovaný, účelný, od prvních kroků po startu až k závěru před cílem. Pozoruhodné bylo zejména velké zrychlení během několika prvních kroků.

Ve čtrnácti letech už překonal snad všechny školní rekordy v bězích a ve skoku dalekém a dostal se na seznam sledovaných talentů univerzity Ohio. Ale do případného přijetí bylo ještě hodně daleko a Jesse musel zabrat jako bejk. A to nejen na závodní dráze. Riley dbal i na jeho chování, učil ho projevovat kázeň, správné životní postoje, k nimž samozřejmě patřilo i odříkání se toxických cigaret, alkoholu a nočních radovánek touch and go, one night stand.

V době, kdy už ve škole sportovně zářil, žila jeho rodina stále velmi skromně. Muselo se šetřit doslova s každým centem, a proto těch pár dolarů, které Jesse týdně odložil na stůl, bylo velice vítaným zpestřením domácí kasy. Vydělával je jako mnozí další černošští chlapci čištěním obuvi. Protože v blízkosti jeho bydliště a atletického hřiště nebylo žádné výhodné místo u hotelu, nádraží, biografu volné, musel docházet hodně do daleka. Byla to drsná škola života a trvala až do chvil, kdy Owensovi táhlo na dvacet let. Na silně proškrtaném soupisu talentů, které sportovní učitelé univerzity sledovali, zůstala jen hrstka jmen. Jméno Jesse Owens však bylo silně podtrženo. Byl přijat, dostal stipendium a dostatek času i materiálních podmínek k intenzivnímu tréninku.

O dva roky později reprezentoval svoji univerzitu na přeboru západních států v atletice na stadiónu Michiganské univerzity v Ann Arboru. Pár dní před závody uklouzl na schodech, pohmoždil si tím pádem ciferník a poškodil svůj kotník. V první chvíli se zdálo, že je vše KO, definitivně ztraceno, ale správná léčba naordinovaná Rileyem a odolnost Jesseho fénixového organizmu se s potížemi vypořádaly. Kotník sice bolel, ale ne natolik, aby Jesse nemohl v plné síle startovat.

25. 5. 1935 se Owens doslova senzačním způsobem postaral o to, že svět poprvé zaslechl jeho jméno. V průběhu půldruhé hodiny překonal tři světové rekordy a jeden urputně nebojácně vyrovnal. Jeho tehdejší výkony by ještě dnes patřily k výrazným výkonům každého atletického mítinku.

Nejdříve vyrovnal do té doby nejlepší světový čas v běhu na 100 yardů výkonem 9,4 s. Od cíle přeběhl hned k dálkařskému sektoru a po krátké uvolňovací rozcvičce se postavil do rozběžiště. Pouhých dvacet pět metrů od prkna. Měl tuhle vzdálenost dokonale, prakticky na krok zvládnutou a v okamžiku odrazu už optimální rychlost ošéfovanou a sladěnou s potřebnou výbušností a silou odrazu. Když dopadl, zazněly v hledišti výkřiky obdivu a zavládlo všeobecné vzrušení. Později se jeden z rozhodčích, kteří postupně třemi různými pásmy měřili Owensův výkon, přiznal, že se mu tak třásly pracky, že se obával, aby neshrnul hranu písku označující dopad. Všechna pásma naměřila vzdálenost 8,13 metru. Owens tak překonal o patnáct cenťáků do té chvíle platný světový rekord Japonce Wambyho. Byl to výkon, který se dá svým způsobem srovnat s Beamonovým skokem při olympiádě v Mexiku. Trvalo totiž čtvrt století, než se těch 8,13 metru podařilo pokořit.

Po čtvrtém skoku už Owens soutěž v dálce ukončil. Bylo jasné, že k jeho výkonu se nikdo ze soupeřů nemůže přiblížit, natož jej vážně ohrozit. V té chvíli už ho také volali ke startu běhu na 220 yardů. Zase krátká rozcvička, pár rychlých, cvičných startů a už klečel ve startovním bloku. Po několika krocích nechal své soupeře za sebou a úžasným tempem jako vítr do plachet bojoval sám s časem. Skvěle vyběhl poslední zákrutu, vystupňoval krokovou frekvenci a cílem prolétl v čase 20,3 s, který znamenal další světový rekord.

Po půlhodince pauzy a naprosté koncentraci už stál na startu překážkového běhu na 220 yardů. O tom, že má vítězství v kapse, nikdo nepochyboval, ale že by vytvořil po tak namáhavém programu ještě jeden světový rekord, tomu chtěl věřit málokdo. Jesse však byl v ten den v úžasné formě. Jeho čas 22,6 sec. byl rovněž zapsán do tabulek světových rekordů. Tyto dva poslední rekordy byly také uznány na odpovídajících metrových tratích.

Byl to vskutku jedinečný den světové atletiky, který se už nikomu nepodařilo a dnes při úzké specializaci nepodaří už překonat. Ani Owens své výkony z Ann Arboru nezopakoval, a přesto připravil sobě a sportovnímu světu ještě další podobný nezapomenutelný zážitek.

Hned po závodech v Ann Arboru se začal systematicky připravovat na olympijské hry 1936 v Berlíně. Byla to velká a neodpustitelná chyba Mezinárodního olympijského výboru, že podlehl nátlaku, intrikám uvnitř svých slabých slabin i pompéznímu teroru, s jakým nacistický režim řádil a připravoval hry v Německu, co nasliboval, a přidělil je jako error Berlínu. Od začátku bylo jasné, že budou vzdor olympijským regulím, zásadám a myšlenkám zneužity ve prospěch propagování fašismu. Že v mnoha ohledech nebudou pro všechny sportovce vytvořeny rovnocenné podmínky a zvláště reprezentanti „méněcenných ras“ upadnou v nemilost díky ohavným příkořím a diskriminaci. Všechny obavy rozumně uvažujících lidí, všechny protesty, a že jich nebylo málo, se ukázaly jako opodstatněné.

V den zahájení her byl Berlín doslova přecpaný vlajkami s háknkrajci, všude uniformy nejrůznějších fašistických spolků, všude zněly nabubřelé písně SA, bubínky a píšťaly Hitlerjugend, bez ustání pochodujících městem.

Ani neobjektivní rozhodčí, zejména v těch sportech a disciplínách, v nichž hraje prim jejich subjektivní pohled, ani celková atmosféra bez ustání bičující domácí borce k nadlidským výkonům, vypjaté vztahy proti mnoha sportovcům, jejichž původ nacistům připadal nepatřičný, však přinesly kýžený výsledek – naprostou převahu sportovců Německa. Daleko lepší byli reprezentanti Spojených států, mezi nimiž byla zastoupena řada mouřenínů. Ti a mnozí další připravili nacistickým pohlavárům na tribuně v čele s Hitlerem a Gœbbelsem mnohé hořké chvíle. Nejednou je přinutili, aby opustili čestnou lóži a raději se přesunuli do zákulisí. To když sportovec černé pleti zvítězil a Hitler mu měl podle protokolu her podat pravici. Určitě největší roztrpčení připravil Hitlerovi náš hrdina Jesse Owens. Vyhrál běh na sto metrů v čase 10,3 sec, dvě stě metrů za 20,7 sec, dálku výkonem 806 cm a byl členem vítězné štafety USA na 4x 100 metrů, která časem 39,8 sec překonala světový rekord.

V průběhu závodu ve skoku dalekém se ujal vedení němčour Lutz Long. Po čtvrtém pokusu však odcházel od doskočiště s bolestnou grimasou, vypadalo to na natažený sval. Owens k němu hned přispěchal, jak káže dobrý cval a mrav, a odbornou masáží, tak jak ho to naučil Riley, pomohl Longovi překonat bolest a umožnil mu tak pokračovat v soutěži. Nebylo to žádné gesto vypočítané na efekt, vždyť v té chvíli Long stále vedl. Teprve poslední pokus přinesl Owensovi zlatou medaili. Jesse Owens nikdy neviděl ve svých soupeřích nepřítele, a to platilo rovněž o Longovi, byť reprezentoval zemi, kde šílely tak nelidské zákony ve vládě. Owens byl srdečný, otevřený parťák, který snadno navazoval přátelství. Z dob svého nezdobného dětství byl zvyklý překonávat i různé strasti. A tak, když mu Hitler odmítl podat die Hand přesně jako nevycválaný a nevychovaný pardálek, mávl jen rukou a prohodil jen tak: „Ono je to tak lepší, možná že by mě ten stisk pěkně dlouho pálil.“

Z Berlína odjížděli mnozí sportovci, kteří si uvědomovali nebezpečí hnědého fašistického moru, s velkými obavami, jež se brzy naplnily. Jesse Owens se už dalších startů a bezpochyby i triumfů na olympijských hrách nedočkal. Ty příští se konaly až po dlouhých dvanácti letech naplněných největší tragédií lidstva. V roce 1948, kdy se svobodný sportovní svět znovu sešel ke svému největšímu svátku, k oslavě mládí, síly a dovednosti, značka mlátička na nefér osobnosti, bylo už Owensovi 35 let.

Po olympijských hrách ještě podnikl s dalšími americkými atlety turné po Evropě a závodil také v Československu. Po návratu do Spojených států mu Američané připravili triumfální uvítání, projížděl v otevřeném voze ulicemi New Yorku hustými špalíry svých krajanů. Pramálo je však zajímalo, že oslavenec má v kapse kromě čtyř olympijských medailí jen něco málo dolarů a doma těžce uspořených padesát. To rozhodně nebyl kapitál, s nímž by se dalo něco podnikat, ani zabezpečit rodinu při dalším volnočasovém sportování. A tak se Owens ocitl na těžké životní křižovatce. Z tvrdé předolympijské přípravy byl vyčerpaný, dlouhé cestování mu také nepřidalo. Ztratil osm kilo váhy. Poprvé v životě, a to ve chvílích, kdy měl prožívat svůj triumf, začal ztrácet svůj optimismus i odvahu. Kdyby šlo jen o něho, tak se ze situace bezpochyby rychle dostal. Ale měl v té době už dvě děti – děvčátka, a ženu, která vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohla chodit do zaměstnání. Existenční starosti byly náhle o to naléhavější. Nějaký den doufal, že z oslavné euforie přece jen vylétne záblesk naděje životního zabezpečení jeho drahé family, ale marně. Vzrušení brzy utichlo, Amerika šla hledat jiné úspěšné muže, popřípadě jiné komiksové idoly, viz třeba toho joudu, co se nacpal zkaženým obědem a potom sexuálně selhal u první dámy země.

Právě se chystal z New Yorku za rodinou do Clevelandu, když dostal telegram od známého herce a podnikavce v oblasti zábavy Eddy Cantora: Nabízím vám job, vysoké příjmy předem zaručeny.

S myšlenkami plnými nadějí se za Cantorem vypravil, aby se dozvěděl, že mu nabízejí profesionální kontrakt obsahující klauzuli, že kromě jiného bude závodit s pony express, s koňmi, se psy…

V první chvíli chtěl kategoricky říci NE, ale potom si uvědomil, že má doma nezaopatřenou rodinu, téměř nulovou naději na jiné tak dobře zaplacené zaměstnání, a tak to podepsal. Byla to krušná léta, i když po čase na ně Owens vzpomínal bez hořkosti a s humorem (přímo koňskou dávkou humoru). „Mnohdy to bylo nebezpečné, zejména poníci byli na startu vždy velmi nervózní, kopali kolem sebe a nesměl jsem se dostat do jejich chumlu. Nejednou mi pošlapali nohy. To s koňmi to bylo lepší. Po startu odskakovali do stran. Zřejmě nebyli zvyklí na človíčka v závodním poli a já vždy získal zpočátku dostatečný náskok. Ovšem před cílem už jsem slyšel za sebou jejich dusot, dech, pokřik jezdců.“

Později se Owens přidal ke známé profesionální tlupě basketbalistů Haarlem Globetrotters a jezdil s nimi po světě jako funkcionář a jako atrakce přestávek mezi poločasy. Jeden čas také dirigoval jazz orchestra, dělal reklamu na kalhoty, automobily a pomalu upadal v zapomnění dalších generací.

O jeho druhé objevení se zasloužila vlna zájmu o sport a olympijské hry v USA. Prezidenti a vláda si uvědomili, že sport zaujímá v politické světové nouzi velmi významné místo a začali využívat každou možnost k jeho propagaci. A tak si vzpomněli na Jesse Owense. Nejdřív se stal sekretářem atletického svazu ve státě Illinois, později působil jako osobní atašé prezidentů na olympijských hrách. V srpnu 1976 (to jsem byl zrovna u porodu já) mu prezident Ford předal v Bílém domě „medaili svobody“ a v únoru 1979 mu prezident Carter odevzdal cenu „Živoucí legenda“. A legend in his lifetime.

Do konce života vystupoval Owens jako neúnavný propagátor ušlechtilých zásad olympijské vesnice a byl činný i v hnutí proti rasové diskriminaci. Velké díky takovému ČLOVĚKU za to.