METHOD KALÁB

☼    10.7.1885 VESELÍČKO U ŽĎÁRU NAD SÁZAVOU      ۞    17.11.1963   PRAHA

„Při prvním pohledu na pracujícího Kalába upoutaly mě jeho drobné ruce, obratné k udivení. Jeho levá ruka držela sázítko, s kterým poslušné prsty srůstaly v nějaký nový organismus. Pravá ruka pobíhala bezpečně po kase a prstíky sotva se dotýkajícími vybírala litery, které snášela a pořádala v přesné celky takové dokonalosti, jako by je byl důmyslný stroj učinil. Než ke mně z nich mimo technickou dokonalost zněla jakási pudová touha krásy práce živého, tichého člověka.“

* hluboce na houpačku do minulých dekád *

Je to akorát rok, co s profesorem Kyselou vedli v pražském Technologickém a průmyslovém muzeu kurs o úpravě knihy. On, absolvent venkovské jednotřídky, tu stál po boku člověka, jehož umění obdivovala celá Evropa. Co všechno Kysela znal a dovedl! Nezabýval se jen knižní tvorbou, navrhoval nábytek, tkaniny i celé interiéry, sklízel úspěchy na mezinárodních výstavách. Samozřejmě že mu lichotilo, když si ho vybral za pomocníka. Profesor přednášel o knižní grafice a on o typografické práci s knihou. (Vznikly tu dokonce tisky – i když ne perfektně, budou zajisté později patřit k nejhledanějším bibliofiliím.) Přesto proběhl jen jediný ročník – a nemohla za to válka, která už čekala za dveřmi. Během kursu se Method znovu utvrdil v myšlence, která v něm zrála už delší čas – ke zrodu krásné užitkové knihy nestačí jen nadšení. Později řekne bývalý faktor (už coby šéf jedné z nejmodernějších světových tiskáren) svému faktorovi Jindřichu Vichnarovi: „Kurs mě přesvědčil, že v tak krátké době nelze probrat ani nejzákladnější zásady knižní úpravy. K tomu je zapotřebí řádné školní přípravy na odborné škole. Myslím, že jen málokterý účastník stačil vystihnout, k čemu se úpravou knih zavazuje.“ A potom ještě dodal: „Všichni se snažili, ale odřít jsme to museli my dva sami.“

To ovšem nebylo podstatné. Usilovně pracovat, doslova dřít, byl Method, který se živil vlastní prací od čtrnácti let, zvyklý. Za důležitý však považoval smysl práce, jíž s Kyselou prováděli – proto mu záleželo na tom, aby žáci pochopili, k čemu zavazuje. Záleželo mu na tom, aby krásná kniha nebyla jen pro sběratele, ale pro širokou veřejnost.

Před chvílí mu přinesli do sázárny dopis od Neumanna. Pro tohoto básníka upravoval už bibliofilský věstník Philobiblion. Teď má pro něj Stanislav, či vlastně jeho vydavatel František Borový, jinou zakázku – nový svazek edice Zlatokvět, sbírku básní Bohyně, světice, ženy. Neumann sice v předmluvě vystupuje tak skromně, jakoby pomalu s verši neměl nic společného: „Ale pan nakladatel, homo novus pro nás, který má vzácnou lásku k mladé české literatuře a chce se jí otcovsky ujmouti, naléhal, naléhal, právě o tuto knížečku mu šlo…“, ale na Methoda je náročný. Už jeho minulý dopis, který má v záhlaví datum 7. března 1915, o tom svědčí víc než výmluvně: „Shoduji se s Vámi, že návrh A jest nejoriginálnější ve všech svých variacích… pro svou osobu bych dal však přednost variaci E kvůli celkovému drobnějšímu vzezření.“

Můžeme si položit otázku, zda by se Neumann tolik vzrušoval, pokud by nakladatel svěřil práci jinému typografovi než Kalábovi. Asi ne – ale to jenom svědčí, že si Kalábova úsudku vážil a také, že od něj čekal práci vysoce kvalitní. Přes veškerou „skromnost“ mu vzhled knihy ležel na srdci – tolik, jak už to dnes u autorů nebývá zvykem: „Chci mít při knížce frontispic od Čapka, kubistickou svatou nějakou. Linoleum nebo litografie p. Čapka bude toliko přílohou knížky a nikoli výzdobou v dnešním oblíbeném smyslu. Nemyslím, že by p. Čapek mohl upravit knihu, není knižní grafik, nýbrž malíř.“ A svěřuje se Kalábovi, že by se „rád vrátil ke knihám vzorně typograficky vyšňořeným s uměleckými přílohami, poněvadž umělecká úprava se u nás celkem zřídka podaří. Kromě Brunnera, o němž správně píšete, bývá to vše obyčejně docela nešťastné, jako například poslední věci Bendovy“.

*

Method ví, co má Neumann na mysli. V loňském roce tiskli básníkovi v Grafii Knihu lesů, vod a strání, ale ačkoliv je tu Kaláb zaměstnán jako faktor už pátý rok a rukama mu projde prakticky každý významnější tisk, tuto knihu „zpracoval“ profesor Benda sám. A udusil ji těžkými černými dřevoryty, dvojstranným titulem a nehybným starým medievalem. Ale těžko ho za to pranýřovat. Každý, kdo hledá cestu, jak sladit krásu s užitkovostí, potřebuje naopak podporu – a tak těžká bibliofilská produkce mnohdy převládne tam, kam vlastně nepatří – u knih, které by se měly dostat mezi lidi a přispívat ke kultuře co nejširších vrstev nejen svým obsahem, ale i provedením.

Faktor se sklání nad dřevěnými kasami plnými drobných liter – má ještě jeden sen: česká kniha by měla být sázena českým písmem. Zatím neví, jak dlouhá a pracná cesta ho čeká, než se mu podaří zrealizovat své představy a svá přání – vynést, či spíše dotlačit českou knihu na světový vrchol. A usadit ji tam tak pevně, aby se na něm udržela navždy. Přemýšlí, čím všechno vlastně začalo. Nejprve pro knihu: bylo to v Anglii. Koncem osmdesátých let 19. století se stala kniha záležitostí po výtce masovou a komerční. Na trh bylo chrleno množství braku často ve stotisícových nákladech a nakladatelé soutěžili především v láci. Tím se soustavně snižovala úroveň knih, jejich ilustrací a docela dost dobře i mentality čtenářů.

A když se už vše zdálo ztraceno, objevil se v Londýně William Morris a začal se zanícením hlásat reformu knižní úpravy.

Vznikly celkem tři proudy: je zajímavé, že po dlouhou dobu si nejvyšší úroveň, nejlepší ilustrátory a bezprostřední spojení se současností udržela produkce časopisecká, která již od svého počátku nejméně trpěla nedostatkem finančních prostředků. Druhý proud, obyčejná každodenní knížka, zůstala ještě dlouho i po vystoupení Morrise v područí obchodu. Zato třetí proud, který se z dobového tlaku vyvinul, projevil nakonec nečekanou životnost a stal se základnou nejkrásnější knižní grafiky. Bylo jím zrození bibliofilie, krásné knihy v malém počtu výtisků pro milovníky umění.

Method se narodil právě do této doby (10. července 1885 ve Veselíčku u Žďáru nad Sázavou). Později bude ve svých Vzpomínkách i rozhovorech s přáteli úzkostlivě tajit podrobnosti o svém dětství, které určitě nebylo veselé. Otec pracoval jako zemědělský dělník, maminka to samé – zemřela, když mu bylo osm let. O jeho prvních kontaktech se světem písma, knih a literatury se dozvídáme ze Vzpomínek: „Ve Slavkovicích, vzdálených asi půl hodiny, byla jednotřídka, kde nás učil Josef Koněrza, známý spisovatel, překladatel skoro ze všech slovanských jazyků. Nad stodvaceti žáky vládl přísně a nesmlouvavě a mě naučil číst a psát a tak zavinil, že mě záhy posedlo spisování. Psal jsem, jak jsem jen měl chvilku volného času, a popsal jsem každý kus papíru, který byl na dosah. Později jsem si kupoval dokonce konceptní papír a pokoušel se napřed o verše a později o povídky. Ale dopouštěl jsem se jedné chyby: mé povídky byly ze skutečného života. Když jedna z nich byla otištěna v Českomoravských novinách, musel jsem pro ni opustit své rodiště.“

Zajímavá historka, ale možná, že jen zlehčuje těžkou situaci – Methodův otec neměl na to, aby platil chlapci studie. Už od dvanácti Method přispíval do lesnických časopisů redaktora Jana Doležala ve Žďáru – toho také napadlo, že by se Kaláb mohl vyučit sazečem.

Inzerát „hocha na tiskařství přijme knihtiskárna František Černý v Sedlčanech“ stál na počátku dlouhé Kalábovy cesty našimi i zahraničními tiskárnami. Ale už v prvním roce učení se projevil jeho talent – lámal noviny a časopisy, sázel „tabely“ všeho druhu, vyráběl ozdobné rámečky. A poprvé se mu dostal do ruky časopis Typografie, který se nejen věnoval typografické práci, ale kolem sebe soustřeďoval ty, jimž šlo o novou knihu.

*

A o pět let později, už z Tábora, si Method dopisuje s redaktorem Typografie Jaroslavem Němečkem (jmenovcem toho zakladatele komiksů Čtyřlístek) a v časopise vycházejí jeho první práce – a v témže roce (1905) je na základě předložených ukázek přijat do Haasovy tiskárny v Praze. Tam se mu poprvé otevře svět a možnosti, jichž dokáže vždy bezezbytku, i když s pokorou chudého a přičinlivého maníka, využít. Jeho budoucí přátelé i obdivovatelé se dozví jen málo o tom, jak studoval po nocích, jak se cvičil v návrzích (zatím tiskopisů a plakátů), jak denně vysedával v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea a dvě až tři hodiny kreslil podle předloh – vzdělávat se ostatně bude se stejnou intenzitou až do konce života, ale tehdy pilně navštěvuje typografické kursy a seznamuje se se svými idoly, z nichž se později stanou jeho přátelé – s Vojtěchem Preissigem – dodnes málo doceněným grafikem, jehož osobnost měla pro naše grafické umění klíčový význam a Karlem Dyrnkem, který v budoucnu bude realizovat jeden z hlavních cílů Kalábova úsilí – zařadí se mezi tvůrce původního českého písma.

Každý rok naplňuje Kaláb usilovnou prací („Každý tiskopis jsem prováděl jinak, měl jsem tehdy bujnou fantazii, nápady jsem nešetřil“), studiem, získáváním dalších a dalších poznatků, seznamuje se s typografy, grafiky, umělci. Odjíždí makat do Vídně – a publikuje odborné studie i ukázky svého mistrovství v tamějších časopisech – je to počátek jeho rozsáhlé publikační činnosti domácí a hlavně zahraniční. Později dojde k tomu, že nejslavnější světoví vydavatelé budou své výroční tisky považovat za neúplné, pokud se v nich neobjeví Kalábovy teoretické práce.

Je zpátky v Praze a objevují se noví přátelé – o rok mladší V. H. Brunner, výtvarník, bez něhož by dnes česká kniha nebyla tím, čím je, seznamuje se s profesorem Kyselou, s nakladatelem Antonínem Boučkem a s grafikem, který bude ilustrovat desítky jím upravovaných knih – Janem Konůpkem. Stává se členem „učené společnosti“, která se schází v Unionce. Vzali ho mezi sebe – Eduard Bass, František Gellner, V. V. Štech, Antonín Matějček, Josef Gočár, Jan Štursa a další. „Takové prostředí mně bylo po chuti, nevynechal jsem jediný večer“, bude vzpomínat.

Co je dokonalá práce se naučil ve Flinschově slévárně písem ve Frankfurtu.

Když se dostane do pražské Grafie, kromě jiného se podílí na provádění rozpočtu a na kalkulacích, což pro něj v budoucnu bude mít značný význam; zatím jej tyto povinnosti spíše odvádějí od práce, ale nebrání se jim, rád se učí všemu, žádné vědomosti nepovažuje za zbytečnosti. Má za sebou zatím skromnou první účast na tvorbě knih a sází tu svou oblíbenou Typografii (také Umělecký měsíčník a Náš směr). O jeho činnosti v té době napsal Miloslav Novotný: „Kalába novotáře a reformátora jest do té doby hledati v jeho akcidencích (propagační a jiné tisky) a ty jsou nám dochovány v bohatém a názorném přehledu na stránkách příloh Typografie i na obálkách této revue. Ten, kdo se jednou bude bedlivě probírati těmito pestrými a často pro nás kuriózními dokumenty tiskařskými, shledá tu již v překvapující míře, co bylo v Kalábovi a co Kaláb chtěl… odhodil všechnu lacinou nádheru tehdejší akcidenční praktiky, přestal užívat mnoha barev, bronzů, podtisků, titěrných ozdůbek a míchání písem a krásná výraznost a elegantní prostota písmového útvaru se mu stává rozhodujícím a jediným zákonem.“

*

Faktor zkouší lehčí druhy písma – neví, jak bude ilustrace k Bohyním, světicím a ženám vypadat, netuší, že se na něj chystá překvápko. V dubnu Čapek napíše Neumannovi: „Počítal jsem na provedení v kameni, obrázek musí být poměrně malý a linoleum i dřevoryt by byly skoro hrubé, také ke Kalábově typografii, která je dost pěkná, hodí se jemnější obrázek lépe.“

A potom Čapek Kalába navštíví a znovu informuje Neumanna: „Obrázek jde dobře do souladu s textovými stranami, jak je vyřešil p. Kaláb. Jinak se p. Kaláb, když jsem u něho byl, trochu lekl, a právem, černého světelného obrázku, kde on, jak říkal, čekal lineární grafickou věc na linoleu. Řekl jsem mu tedy, že se chceme odvážit novějšího pobavení, zas něčeho trochu jinačejšího, a že by bylo možno docílit takhle dobrého efektu, jako mají některé starší francouzské knihy. Pak na to s chutí přistoupil, jen jsem mu ještě pak doporučil, že by mohl udělat titul o něco výraznější, jadrnější. Skutečně také ten titulní list už proti textovým stránkám v něčem ztrácí, je mrtvější, méně sytý a hutný, zkontrolujte si to sám.“

*

Nevíme, co Kaláb zaskočený těžkou černobílou litografií a očekávající lehké geometrické tvary měnil na titulu – nicméně prohlížíme-li si jeho knihu dnes, vidíme, že nakonec došlo k dokonalé shodě. Titulní list, vysazený Bernhardovou antikvou s druhou barvou zelenou, harmonuje s měkkou, třebaže černou strukturou frontispice. S Čapkovou kubistickou „Dívkou s růží“ Kaláb vytvořil jednolitý knižní úkaz. I když básně František Borový vydal v nákladu pouhých 1200 výtisků a jsou dnes žádanou bibliofilií, lze říci, že je to kniha zcela užitková, moderní a přitom na vysoké umělecké úrovni.

Přeje si dělat právě takové knihy, i když se samozřejmě nikdy nerozejde s bibliofilií. Ve dvaadvacátém roce přijde onen životní zlom – dostane za úkol (od bohatých mecenášů – Ústředního spolku čsl. průmyslu cukrovarnického) v dějinách našeho knižního tisku do té doby ojedinělý – vybudovat od základu velkou knižní tiskárnu a vybudovat ji hned, najednou, ne postupně, jak obvykle české tiskárny vznikaly. Strojovou sazárnu vybavil jediným typem sázecích strojů – monotypy. To mu umožnilo naprosto dokonalou sazbu jak propagačních tisků, tak i těch nejkrásnějších knih. Dejme ještě jednou slovo Miloslavu Novotnému: „Dík těmto strojům, odlévajícím každé písmenko samostatně (nikoliv tedy v celých řádkách), nabývá v Průmyslové tiskárně charakteru bibliofilského i sazba… Kaláb takto dosáhl teprve ve svém závodě toho, po čem jistě toužil od svých počátků a při čem jsme ho již přistihli v letech jeho pobytu v Grafii: že netvoří dílo toliko krásné výlučností, nýbrž že umí i knihám edic populárních dávat největší možnou sazbovou ušlechtilost a tiskařskou dokonalost.“

Česká kniha začíná dostávat ve světě vynikající jméno, Kalábovým pracím se obdivuje Německo, Francie, Británie, Rusko i Spojené státy. Práce Průmyslové tiskárny (a nejen její) sklízejí vavříny na mezinárodních výstavách. Svět se seznamuje s návrhy nového českého písma, ale válka toto úsilí zhatí a utne (například Bendova antikva a italika odevzdané londýnské slévárně – naše firmy zájem nejevily – v roce 1938 vzaly kompletně za své při náletu na Londýn).

Po válce zůstává věrný nové republice a i o tři roky později tomu šílenému procesu zvanému socialismus, jímž vykročilo stádo buranů. V roce 1948 dostává se svými nejbližšími kolegy, Karlem Dyrynkem a Oldřichem Menhartem státní cenu, v roce 1950 je pověřen úkolem upravit obřadný výtisk Ústavy 9. května.

Mezi prvními pokusy z roku 1912 a pátou celostátní soutěží na návrh krásného knižního písma z roku 1960, poslední, při níž Kaláb spolupracoval (a kdy se objevilo třicet nových písmařských jmen) je rozpětí padesáti let jeho usilovné a soustavné práce. Ne vždy byl pochopen. V závěru svých Vzpomínek si povzdechne: „Společnost Artia svou činnost záhy značně rozvinula. A není divu, Československo nebylo v knižním oboru již pro cizinu zemí neznámou, a dokonce tam mělo už skvělé jméno – jen v Artii si asi nikdy neuvědomili, že u nás byl už dávno před nimi někdo, kdo otevřel naší knižní výrobě cestu do světa.“ Jestliže se mu z této strany nedostalo poděkování, bohatě mu to vynahradili čtenáři všech téměř osmi set knižních titulů, na jejichž úpravě se rozhodující měrou podílel – výsledek práce, která by stačila na několik plodných životů. Ostatně – své osobní zásluhy nikdy nevynášel na světlo. V těžké válečné době neměl strach hájit krásnou českou knihu – a mimo jiné napsal: „Nad vším musí vládnout poctivost k materiálu a snaha dokonale zvládnout vše, co s výstavbou knihy – jako technického a uměleckého produktu – souvisí.“ To znamená tedy nespokojit se nikdy s průměrností buranů, neulpívat na prvních úspěších a nelovit jen v klidných domácích vodách, ale být vždy váben touhou po dokonalosti a klasicitě svého oboru, svědomitě dosahovat tohoto cíle tuhou prací. Je sice pravda, že bývá zcela příjemné, dosáhneme-li, že je nejbližší okolí naší prací podmaněno, je také docela záslužné, získáme-li obdiv své domoviny, ale pravé umění si musí umět dobýt uznání celého světa.

A právě to Method Kaláb jako king v životě dokázal na jedničku s hvězdičkou.

ANIMAL CANNIBALS 1996:

A PÉNZ NEM MINDEN (PENÍZE NEJSOU VŠECHNO)

Vzpomínám si, že to není dlouho

kdy jsme byli študáci a já jsem neměl vůbec prachy

přemýšlel jsem, z čeho zbohatnu

život nám nadělil jenom průměrné rodiče

měli jsme auťák, dům a nepoznali jsme hlad

neříkám, že jsme měli zase úplně špatnej život

ale nemohli jsme si koupit všechno, co jsem si přál

zůstal jsem bez peněz na konci měsíce

jestli nemáš peníze – to je někdy nepříjemné

peníze nejsou všechno, jenom odrbaný kus papíru

několik věcí je zadarmo v životě

peníze nejsou všechno, naučil jsem se to jako dítě

a co se stane teď?

opatříme si moderní vozítka prskolety i se sexy svůdnou šoférkou

stali se z nás dávno dobře vypadající floutci dole na náměstí

já celý den přepočítávám své peníze

lidi mě pozorují zbytečně

protože jestli něco potřebuju, zajdu si to koupit

často mám úlety

pořádám mejdany, kde rozum zůstává stát

rozhazuju nekontrolovaně bankovky oběma rukama

není to problém, nemám práci, nemám nouzi

protože nás mají v zemi rádi a líbí se jim naše hudba

mluví se o nás v rajónu

protože jsme mladí a jsme zbohatlíci

dostávám všechno, co chci

peníze, úspěch, pohlazení

ale nevím, co bude potom

ano, ano, jak dlouho může tohle ještě trvat?

kdo ví, kdy tomu bude konec

dokud člověk může – tak to s ním funguje

co je nahoře, zase klesne do řitě, dřív nebo později to tak dopadne

spousta lidí tohle neumí pochopit

možná na nás zapomenou za několik let

jestli něco skončilo, tak na tom nemusíš nutně lpět dál

musíš se zase změnit

film se nezastaví, takže musíme být sami napínaví

možná nebudeme už tak úspěšná dvojka

a peníze mi dojdou, všechno, co mám, mi dojde

jenom piáno zůstane

a naděje, že mohu jít přespat pod most

ačkoliv neumím hrát na piáno, to uznávám,

jenže mám teď dost času, abych se to naučil

protože záliba do hudby ve mně bují

tak preluduji na piánu melodie někde na kraji světa

Stopy * fakta * tajemství

ŠŤASTNÝ HARRY JELÍNEK (A CO DĚLÁ NEŠŤASTNÍK KÁJÍNEK?)

Do podvědomí tohoto národa vešel jako král českých nekalých vagabundů. To když, jak se traduje, obelstil v obchodě jistého a mimořádně hloupého amerického podnikatele s prodejem hradu Karlštejn. Onen vykutálení byznysmen se jmenoval Harry Jelínek. Vyšlo o něm několik kapitol samostatných knih, byl o něm dokonce natočen film a pojednával o něm další díl TV série Stopy, fakta, tajemství na čé té dvojce už včera, 20:50.

Harry je v knihách i ve filmu zpravidla vylíčen jako vcelku sympatický podvodník se smyslem pro recesi. V dalších Stopách, faktech, tajnostech se mrkneme na Harryho Jelínka i jinak – jako na stoupence myšlenek Adolfa Hitlera a „horlivého bojovníka proti údajnému židovskému nebezpečí,“ říká průvodce na obrazovkách Stanislav Motl s tím, že Harrymu Jelínkovi, který se ocitl na hitparádě hledaných nacistických válečných zločinců, se podařilo bez povšimnutí po roce 1945 zmizet. „Od té doby je oficiálně nezvěstný děd. Budeme tedy hledat jeho poválečné stopy,“ láká ke sledování svého úspěšného pořadu, u kterého jsem zatím nikdy neviděl esa, známý reportér na stopě. Wikipedia píše o Harrym Jelínkovi jako o mazaném filutovi, kolaborantovi a také nakladateli. Chvíli studoval medicínu, ovšem ani fakt, že ji nikdy nedokončil, mu nezabránil v tom, aby se začal holedbat titulem doktora. Živil se jako příležitostný gigolo a ve svém načerno otevřeném krámečku se starožitnostmi a uměleckými (hledanými) předměty prodával falzifikáty. Jedno muzeum falzifikace čeká návštěvníky poblíž Hundertwasserhausu ve Vídni, určitě ne na Harryho zjev po letech. Protože za devět let provozu jeho řemesla na něj tehdy bylo podáno pět set jedna žalob pro podvodné pokusy.

Harry byl sice specialistou především na obrazy, proslavil se ale v jiném oboru – v realitách. Podařilo se mu totiž husarsky oblafnout americké podnikatele s prodejem hradu Karlštejn. Když byl podvod odhalen, z obavy před ostudou se sami opaření kupci nezmohli ani na žalobu, a tím ten drzoun Jelínek nebyl během života ani jedinkrát souzen, natož odsouzen, co by asi tak podotkl s ohledem na svůj izolovaný osud Kájínek? Proč prý se jenom nemohl narodit dříve jako Jelínek?

„PARIS LATINO“ od spolku bratrů BANDOLERO (bratrstvo Pracky na kočičím zákoutí nebo co)

Jak je dobrá, jak je roztomilá, jak je nádherná
Paris Latino
jak je dobrá, jak je roztomilá, jak je nádherná
Paris Latino
loupežník hraje hudbu
loupežník je poděs
loupežník hraje hudbu
loupežník je poděs
jak je dobrá, jak je roztomilá, jak je nádherná
Paris Latino
jak je dobrá, jak je roztomilá, jak je nádherná
Paris Latino
 
Běloška Joséphine, má šaty červené a černé
tancuje s odleskem zrcadla, co má šmrnc
přijel přímo z Mexika, Don Diego de la Vega…

Z jako Zorro
chodby jsou přecpané veřejností
pózisti, šmíráci
je tu každý, co tu chce být viděn
všichni snobové
i takové, co byste tu nečekali, jako třeba playmate měsíce
Miss ChaChaCha
Miss ChaChaCha
oh Miss ChaChaCha
Miss ChaChaCha
Miss ChaChaCha
jak je nádherná
uprostřed všeho, to jsme my, to jsem já
a (nezapomeňte na mě, já jsem Doktor B)
sklenka Cuba Libre do nás padá jedna za druhou
(nezapomeňte na mě, já jsem Doktor B)
sklenka Cuba Libre do nás padá jedna za druhou
(Doktor B to jsem já)
jasně jasně zahrajte si show
neflákejte to
pojďte pojďte
koukejte, jak hrajeme
jou lady, nechápeš,
dej si pozor na Doktora B
 
Jak je dobrá, jak je roztomilá, jak je nádherná
Paris Latino
jak je dobrá, jak je roztomilá, jak je nádherná
Paris Latino
loupežník hraje hudbu
loupežník je poděs
loupežník hraje hudbu
loupežník je poděs
jak je dobrá, jak je roztomilá, jak je nádherná
Paris Latino
jak je dobrá, jak je roztomilá, jak je nádherná
Paris Latino
 
Běloška Joséphine, šaty červené a černé
pošetile zamilovaná jen do svého odlesku v zrcadle
vrátil se hned zpátky do Mexika, Don Diego de la Vega
jeho kapuce, jeho náplast přes oko
ani noha nezůstala na chodbách
pózisti, hlídači zas vzali roha, aby byli viděni
závan tabáku, vychladlé popelníky
sladké vůně voňavek Miss ChaChaCha
oh Miss ChaChaCha
Miss ChaChaCha
Miss ChaChaCha
jak je nádherná
uprostřed všeho, to jsme my, to jsem já
a (nezapomeňte na mě, já jsem Doktor B)
střepiny z lahve Cuba Libre
(nezapomeňte na mě, já jsem Doktor B)
střepiny z lahve Cuba Libre
(Doktor B to jsem já)
jasně jasně zahrajte si show
nepolevujte
pojďte pojďte
koukejte, jak to roztočíme
jou lady, nechápeš,
dej si pozor na Doktora B
 
(Mejdan!)
já vás rozkmitám (uvolněte se)
já dokážu zavlnit všemi tady (neflákejte pohyb)
shoďte ze sebe boty (vykopněte je do vzduchu)
a začněte rozjíždět (pulsující mejdan!)
 
Já neztrácím čas (uvolni se)
opiju se po vínu (no tak se neflákej)
je čas zabodovat (trefit se do černého tvaru G)
tak na co čekáš
teď je čas, abych spustil rap pro tebe
tak pojď se mnou do svinčíku
nezabere to moc času
ale měj na paměti
že jsme zbrusu nová parta
a jsme tak božské bestie v projevu
nedáváme čas rocku
protože rock není svůdnej
a svůdnej není rock
máme kouzlo, co zasáhne bod G
něco zbrusu nové, ale na to nemá vliv rock
budeme hrát na východě, budeme hrát na západě
budeme hrát před holkama a podrobíme je lehké zkoušce
a budeme hrát tobě, ale nezapomínej,
že co uděláme, má design, aby bylo nejlepší ve výsledku
odvaž se!

*

ANTOINE DE SAINT–EXUPÉRY:

LOGIKA

„Tím jsem byl opět poučen, že logika zabíjí život. A že sama o sobě nic neobsahuje.“

(Citadela)

„Logické bude to, co bude stvořeno, co se zrodí, a ne: zrodí se, co je logické.“

(Zápisníky – máme zde mnoho vychcaných chytráků jen na základě jejich logiky, né jejich činů pro dobro věci…)

„Pochopil jsem rovněž, že se mýlím, když chci vysvětlit strom z živných látek, ticho z kamenů, zatímco jsem se měl snažit vysvětlit stoupání živných látek zrodem stromu, uspořádání kamenů smyslem pro ticho.“

(Citadela)

*

DUCH

„Jen duch sám zúrodňuje a kypří rozum. Oplodňuje ho dílem, jež se má zrodit. A rozum je pak dovrší.“

(Válečný pilot)

„Být v pokušení znamená být pokoušen ve chvíli, kdy duch spí, ustoupit důvodům chladného vykalkulovaného rozumu.“

(Válečný pilot)

„Jen duch, když prodchne hlínu, může stvořit člověka velkých kvalit.“

(Země lidí)

„Drama těla se nás dotkne pouze tehdy, je-li nám ukázán jeho duchovní smysl.“

(Confluences, č. 12 – 14/1947)

*

PRAVDA

„Pravda, jak víte, je to, co zjednodušuje svět, a ne to, co vytváří chaos.“

(Země lidí)

„Pravda se totiž neukazuje postupně. Je jedna a celá a člověk ji spatří, až když už tu je patrná.“

(Citadela)

„Pravda je pro člověka to, co z něho dělá šlechetného člověka.“

(Země lidí)

„Pravdu neodhalujeme: vytváříme ji.“

(Zápisníky)

*

SPRAVEDLNOST

„Spravedlnost je souhrn pravidel, která zajišťují trvání určitého lidského typu v určité civilizaci.“

(Zápisníky)

„Být spravedlivý,“ řekl otec, „k tomu je třeba volit. Spravedlivý k archandělu, nebo spravedlivý k člověku?“

(Citadela)

„Spravedlnost podle mne spočívá v tom, ctít uchovavače kvůli vkladu.“

(Citadela)

*

LÁSKA

„Kdo kolem lásky jen krouží, ten nikdy nezažije skutečné setkání.“

(Citadela)

„Lásce je třeba předmětu.“

(Citadela)

„Po lásce nemohu hrábnout, jako by byla kdesi v zásobě: je to především práce mého srdce. Že by ji člověk mohl potkat, je pouhá iluze, neboť lásce je třeba se učit. Klame se ten, kdo bloudí životem, aby se nechal dobývat, kdo zná jen citové vzrušení z krátkých vznětů a doufá, že potká onu velikou horečku, která ho zapálí pro celý život. Ha ha ha. Jeho srdce dosáhne jen nepatrného vítězství, neboť je duševně chudý a zmohl přitom jen maličký pahorek.“

(Citadela)

„Nebudu ti snášet důvody, pro které mě máš milovat, neboť ty žádné důvody nemáš. Důvodem k lásce je zase láska. Opětovat a nabízet lásku, to je víc než důvod.“

(Citadela)

„Nepleť si lásku s vlastnickým šílenstvím; z něho pochází to nejhorší trápení. Neboť z lásky, na rozdíl od obecného mínění, trápení nepochází. Trápení plyne jen z pudu vlastnictví, a ten je trapným opakem lásky.“

(Citadela)

„Láska začíná teprve tam, kde už nelze čekat žádný dar, žádný prospěch.“

(Citadela)

„Lásku však můžeš poznat jen v době milosrdných prázdnin. Neuzavírej se v ženu. Abys v ní pátral, co jsi už našel. Můžeš jí dosáhnout jen čas od času, jako obyvatel hor občas sestupuje k moři.“

(Citadela)

„Milovat neznamená hledět jeden na druhého, ale pohlížet společně stejným směrem.“

(Země lidí)

„Milovat mne především znamená se mnou spolupracovat.“

(Citadela)

„Co můžeš čekat od vydělávající kurtizány? Nanejvýš odpočinek těla, když jsou oázy dobyty. Neboť kurtizána od tebe nic nežádá a nenutí tě, abys byl zákazník. Ale když toužíš, pln milostné vděčnosti, přispěchat milované ženě na pomoc, pak je to proto, že byl v tobě vyburcován chrápající archanděl.“

(Citadela)

„A budu-li ho chtít probudit k lásce, poskytnu mu k tomu základy cvičením v modlitbě.“

(Citadela)

„Láska je především modlitba a modlitba je ticho.“

(Citadela)

„Láska je především tiché naslouchání. Milovat znamená nazírat.“

(Citadela)

NEW FUNKY NATION (BOO-YAA T.R.I.B.E.)

(NOVÝ NÁROD FUNKY)

Tenhle rým je můj a žiju s ním, abych ho dával, takže nový národ funky může dosáhnout svůj vrchol, pochopte plán co je na programu, pro všechny národy udeří tenhle jam, celý národ pod účinky melodie, to byl první krok, tak teď je správnej čas vyrazit do ulic s novým národem funky, s novou formací, zesilte bass pro spojení… musíme spolu dobře vycházet, abychom tu žili dlouho, tak rádi zapařte na ten Boo-Yaackej song, potom možná pochopíte hru, Ganxsta maluje obrázek, aby vám ho zarámoval do myšlenek, přemýšlejte o tom, chápejte a učte se… zahráváte si s ohněm, spálí vás, Ganxsta to zná, protože to mám za sebou, pořád hledám něco, co se sem šikne, co se přitom dá použít… do mé kapsy schovám pistoli, protože jsem tvrdohlavý a na dně, tenhle jeden MC nebude na otravu, měl by si dát majzla na potíže, to zjišťuju a do toho se pustím, tak teď je správnej čas přistoupit k téhle jam… aby si tady nová generace vyprosila nářez, tohle je nářez pro novou generaci funky

MOHL BY BÝT LEPŠÍ

MOHL BY BÝT LEPŠÍ

NOVÝ NÁROD FUNKY

NOVÝ NÁROD FUNKY

MOHL BY BÝT LEPŠÍ

MOHL BY BÝT LEPŠÍ

Do dalších lidí to hustím, text, sponka, výstřižek, nálož už tiká, zatímco hodina po sklenici odtéká, mařit čas ve scéně zločinu, byl to jen tvůj rým, co MC´s hodili na plac tak odporně nevyrovnaný, hele sleduj, já dovedu zatočit s pitomcem v kaluži… uklidním tvou prdel… pošlu tvou prdel zase zpátky do školy, do staré školy… ustup, zatím dosáhnu na věšák… vezmu si klobouk a zase ho sklopím… mám pro funk tenhle rozpor, vymyslel jsem si to, další vzkaz od Ganxsta, který ho posílá, dovolte ať je lekcí pro ty, co tápou… vojáci Boo-Yaa zabalte ´O´, řekněte jim, kdo je to ´O´… jednička je Mobsta Bass, co dovede s hudbou vykrášlit show, pověsí MCho nebohýho na ostrou hranu útesu a nechá ho klesnout, my ho můžeme donutit hrát ruskou ruletu… ukažte nám spoušť a my jí zmáčknem… není čas plýtvat roli ani mikrofon… všichni spolu musíme vystupovat jednotně… zesilte bubny… závistivci žádnej nedostanou od Godfathera, K.O.D., E.K.A., Roscoe, The R?DD a ´O´ dupnou na ostatní, tak tady je vaše výzva, tohle je pro novej národ funky

MOHL BY BÝT LEPŠÍ

MOHL BY BÝT LEPŠÍ

NOVÝ NÁROD FUNKY

NOVÝ NÁROD FUNKY

MOHL BY BÝT LEPŠÍ

MOHL BY BÝT LEPŠÍ

Musíme pokročit, protože novej národ funky je připraven do akce a ozbrojen přímo z funky hospodářství a z darů farmy… ano… víme, že se s tím nemůžete smířit, tohle je pro národ, aby to ochutnal, ´O´ představ nám novej funky bass, světla… kamera… vražda… byl to Riddler, kdo to celé dal dokupy… pochopte moje požadavky, další funková skupina… byla přemožena jako tekutej písek, nedovol abychom tě napálili… zatraceně, další blbá ukázka… mám zprávu, kterou chci dát lidem… a je o tomhle novém funky tempu, tu musíte mít… zrušte své staré zvyky nebo na jinej národ se tajně napojíme a vezmeme mu to… zjišťujete, že konfrontuju národ, ale musíme pokročit dál a kupředu, novej národ funky je znovuzrozen, předveďte nám nové funky hudební rohy jsme připraveni nastoupit, a je připraven novej funky národ šlapat? …Ano, jsme připraveni burácet, tak teď to víte… život tu má to svoje omezení… tohle je pro novej národ funky

Já zaručuju věrnost funku

spojeným národům funky

a veřejnosti, pro kterou znamená, že nový

národ je teď v našich rukách, my

jsme jedinci se svobodou a s funkem pro všechny

MOHL BY BÝT LEPŠÍ

MOHL BY BÝT LEPŠÍ

NOVÝ NÁROD FUNKY

NOVÝ NÁROD FUNKY

MOHL BY BÝT LEPŠÍ

MOHL BY BÝT LEPŠÍ

GEORGES MÉLIÈS (Vynálezce filmového dobrodružství)

INSTINKT, Šimon Šafránek 8/2012

Vynalézal kouzla, pak i kamery. To vše, aby co nejpřesněji zachytil lidské sny. Syn obuvníka Georges Méliès byl výjimečným průkopníkem kinematografie. Režisér Martin Scorsese mu vzdal poctu na oscary nominovaným filmem Hugo a jeho velký objev.

Starý pán sedí v malém nádražním krámku a klepe kosu. Obklopen cetkami si hraje s natahovací myší. V jeho tváři je zaseto pár hlubokých vrásek, ruce ale vládnou jemnými gesty. Snadno pochopíte, že stařec byl kdysi něčím mnohem víc než pouhým vetešníkem. Byl eskamotérem. Pravým kouzelníkem, mužem, který lidem servíroval něco, co nikdy předtím neviděli. Martin Scorsese dokázal starého pána zobrazit kromobyčejně živě, navíc mu dal tvář Bena Kingsleyho, který jako kdyby Georgesovi Mélièsovi z oka vypadl. Z toho měsíčního, které Mélièse proslavilo nejvíc? Jistě, záběr na tvář měsíce, jemuž do oka vletí lidská raketa – to byl obraz divoké představivosti, triumf kinematografie jako nositelky zážitků, které dosud byly vyhrazeny jenom snům. Georges Méliès přitom začínal jako švec – i když k obyčejnosti měl i tehdy hodně daleko.

A pak přišel kouzelník

Mélièsův otec Jean-Louis-Stanislas byl obuvník a jeho matka Johannah-Catherine byla dcerou váženého ševce, který dodával zboží na holandský královský dvůr. Pak mu dílna vyhořela a rodina se stěhovala do Paříže. Tam se v jedné továrně na boty mladí potkali a ze dveří už šli společně. Mélièsovým se brzy narodili dva synové. Otec měl vynalézavého ducha, vymyslel nový typ mechanického stěhování, práce mu šla od ruky. Krátce před Vánocemi 1861 se jim narodil třetí potomek – Georges. Rodiče ho v útlém věku poslali na prestižní lyceum, odkud jej vyhnalo až bombardování za prusko–francouzské války. Už tehdy si prý malý Georges spíš než z učitelského výkladu všímal svého sešitu, do něhož pilně skicoval, kde se co šustlo, a vyráběl jeviště pro marionety. S jejich výjevy pak rád oblažoval jakékoli publikum.

Obzory malého klučiny se rozevřely jako opona, když v deseti letech poprvé viděl kouzelnické představení mistra Roberta Houdina. Ten fascinoval davy dosud neslýchanými kousky, u kterých si pomáhal nejnovějšími výstřelky techniky (elektromagnetismus) nebo chemikáliemi (éter). Robert Houdin si okolo sebe vybudoval takovou auru, že když později jeden americký kouzelník maďarského původu hledal profesní jméno, rozhodl se pro řízné Harry Houdini (a Beastie Boys ho s vervou nakopali do zadku). V neposlední řadě se pak vynalézavým Francouzem inspiroval Christopher Nolan při režírování dramatu Dokonalý trik.

U verpánku nebudu

Přes okouzlení magickými triky se Méliès chtěl živit poněkud přízemněji – toužil být malířem. Pro praktické rodiče však něco takového bylo příliš éterické: „Půjdeš dělat štekle!“

Od rodinného verpánku ho na čas osvobodila vojna. Narukoval do kasáren poblíž Robert-Houdinova působiště a každou volnou chvilku trávil se starým géniem. Když si odkroutil tři roky ve zbrani, otec poslal Georgese do Londýna, aby se zdokonalil v angličtině a taky aby tam otevřel novou pobočku rodinného podniku. Mladíka nebavilo ani jedno, po večerech utíkal pookřát do divadel. Zaujala ho zejména kouzelnická představení mistrů Maskelyna a Cooka. Tihle dva přišli jako první například s iluzí levitace. Maskelyne pak svůj vynalézavý talent prokázal i jinde – navrhl třeba záchodový automat na mince. Svět britských eskamotérů udržoval v Mélièsovi plamen zažehnutý Robert-Houdinem a mladý muž čekal na příležitost, kdy bude moct pro svou vášeň naplno vzplát. Do Paříže se vrátil v roce 1885, úspěšně se ubránil rodinnému tlaku, aby si vzal za ženu bratrovu švagrovou, a raději se oženil s dcerou jistého rodinného přítele, která vládla tučným věnem.

Pak se obraz rozhýbal

O tři roky později se starý otec rozhodl předat firmu synkům. Georges nelenil a svůj podíl okamžitě prodal bratrům. Obratem koupil divadlo Roberta-Houdina. V té době už měl za sebou několik vlastních veřejných vystoupení a i jako nový majitel divadla se činil jako výkonný umělec. Během několika let vymyslel desítky nových triků, do představení zařadil komiku, již viděl v Londýně a francouzské publikum na ni uslyšelo. O přestávkách diváky bavili automatonové, natahovací mechaničtí roboti, ať ve tvaru lidí anebo zvířat. Koncem devatenáctého století byla tahle hýbající se stvoření v Paříži v módě, jejich výrobě se věnovalo hafo firem.

Kolečka zaběhaného světa se zasekla až 28. prosince 1895. Méliès tehdy vyrazil na první veřejnou filmovou projekci, jíž bratři Lumièrové uspořádali v pařížském Grand Café na bulváru Kapucínů, kde dnes stojí hotel Scribe. Na plátno se promítala fotografie s pouliční scénou. Náhle se dala do pohybu, kůň s povozem se hnali na publikum. „Seděli jsme tam s otevřenou pusou, užaslí a neschopní slova,“ vzpomínal na to Méliès později. Okamžitě bratrům Lumièrům nabídl deset tisíc franků za jednu kameru. Nedostal ji a musel se podívat po konkurenční technice. Obstaral si anglickou kameru. Zároveň v divadle začal promítat krátké filmy Thomase Edisona.

Pornu se nebráním

Podle koupené kamery si Méliès brzy vyrobil vlastní, když jeho mechanici rozebrali několik Mélièsových automatonů. V tehdejší překotné době v Paříži ještě nebyly filmové laboratoře, a tak Méliès nakupoval v Londýně hrubý neperforovaný film, který se musel naučit vyvolávat. Filmařina byla v plenkách, stejně jako autorská práva. Kopírovaly se kamery i celé filmy, jež zatím postrádaly děj. Ovšem zatímco například Lumièrové vyslali kameramany do celého světa, aby zdokumentovali přírodní i lidské krásy, Méliès se ve své společnosti Star-Film věnoval zábavnímu programu. Už od prvních experimentů přicházel na zajímavé efekty – například když se mu v půlce záběru zasekla kamera, nezávisle na Edisonovi objevil stoptrik. V roce 1896 si Méliès začal na předměstí Paříže stavět vlastní ateliér. Byl to vlastně obrovský skleník, aby průhlednými stěnami dovnitř pronikalo co nejvíc světla. Kostýmy i make-upy se tehdy ladily do odlišných odstínů šedé, aby filmaři na vyvolaném filmu nežasli překvapením – barvy mohly na černobílém filmu vypadat všelijak. Méliès byl velmi pilný, do studia přicházel v sedm ráno a celý den se věnoval tvorbě kulis a přípravě scén. V pět hodin shodil montérky, odjel do města, aby už v šest byl v divadelní kanceláři. V osm už stál na jevišti, o pauze skicoval kulisy. Víkendy pak věnoval natáčení. Jel jako drak, do roku 1913 natočil 531 snímků. Vyzkoušel si každý myslitelný žánr, nejvíc si ale vyhrál s pohádkovými dobrodružnými příběhy. Sám v nich také účinkoval, pro ostatní role využíval ansámbl svého divadla. Objevil v něm i svou múzu, herečku Jeane d´Alcyovou. Mélièsovi se náramně zalíbila a později se stala jeho druhou ženou. Tak jako konkurence, i Mélièsova firma vyráběla pornografii. V jediném zachovaném kousku se Jeane d´Alcyová svléká do tělového trikotu a pak se koupe. Už v nejranější éře kinematografie také existovala reklama, Méliès točil spoty na čokoládu i kořalku.

Zpátky k podrážkám

Postupem času byly Mélièsovy filmy náročnější a delší. V roce 1899 se pustil do ambiciózního kusu Dreyfusova aféra, v němž se věnoval židovskému kapitánovi francouzské armády, který byl neprávem obviněn ze zrady. Při promítání se nevrlí diváci porvali. Téhož roku natočil Méliès pohádkovou Popelku, čímž okouzlil publikum v Americe. V roce 1902 potom natočil svůj neslavnější snímek, Cestu na Měsíc. Trvala celých 14 minut, což byl režisérův rekord, a stála deset tisíc franků. Méliès prodával černobílé i ručně barvené verze. Ve Spojených státech se ale Mélièsovy zisky tenčily. Filmovému průmyslu tam dominoval Thomas Edison, a když viděl, jak se Francouzovi daří, snažil se ho vyšachovat ze hry obchodními zákazy. Ukázalo se však, že snadnější bude Mélièsovy filmy rovnou kopírovat a promítat bez povolení. Méliès proto otevřel kancelář v New Yorku a poslal bratra Gastona, aby si s americkými piráty vyřídil účty.

Méliès dál chrlil jeden film za druhým, po roce 1905 se mu však pomalu přestalo dařit. V jeho dobrodružných fériích se opakovaly na chlup stejné motivy, omílané příběhy se okoukaly, estetika výpravných kulis začala nudit. Tvůrce se však nezdával. V roce 1910 podepsal smlouvu s distributorem Pathé, kdy dostal velké peníze nejen za distribuci, ale podstoupil též právo posledního střihu. Měl velké plány, a tak mu nevadilo, že se zaručil i svým domovem a studiem. Režíroval velkolepá Dobrodružství barona Prášila, Dobytí pólu – a místo potlesku ho čekaly jen velké ztráty. Pathé proto začali jeho filmy sestřihávat podle svého, dokonce si na to najali Mélièsova ústředního rivala Ferdinanda Zeccu. V roce 1913 Méliès s Pathé skončil. Bratr Gaston zatím natáčel krásy Tahiti, ale materiál z jižního Pacifiku přicházel poškozený a exotické dobrodružství skončilo krachem celé americké pobočky.

Když se Gaston vrátil do Evropy, Georges s ním odmítal mluvit, a to až do Gastonovy smrti v roce 1915. Méliès sám v té době už zkrachoval. Nedokázal se přizpůsobit novým podmínkám, přišel o peníze v Americe a potkaly ho životní tragédie. V roce 1913 mu zemřela žena, o rok později vypukla válka. Neměl chuť vyrábět filmy ani kouzelničit. Armáda mu ze studia udělala špitál, filmy zabavila a roztavila na podpatky. V roce 1923 pak jeho divadlo muselo ustoupit plánům na renovaci Haussmannova bulváru. Tehdy se už také Pathé zmocnili Mélièsova studia, na něž si distributor dělal zálusk už od války, tehdy ale kvůli dluhovému moratoriu nemohl zkrachovalci nikdo nic vzít. Méliès dokonal svou vizi ve zkáze sám, když spálil všechny zbylé filmy, kulisy i kostýmy. Zmizel ze společnosti, začal prodávat na nádraží Montparnasse. Jediným štěstím jeho pozdního života byl sňatek s Jeane d´Alcyovou, s níž pak vychovával pravnučku Madeleine.

Objevený génius

Až koncem dvacátých let se začali novináři pídit po osudu slavného vynálezce. Do světel zájmu se naplno vrátil v roce 1929, kdy proběhla velkolepá retrospektiva jeho díla – kopií bylo přece jen dost, času ani tvůrci samotnému se nepodařilo zničit veškeré svoje stopy. Louis Lumière pak v roce 1931 Mélièsovi předal Řád čestné legie a chvála se řinula ze všech stran. Filmaři se mu pak složili na pobyt v domově důchodců pro filmaře v Orly: „Mojí největší radostí je, že mám domov a chléb,“ svěřil se tehdy starý filmař. O pár let později kolegové přeměnili jednu prázdnou budovu v komplexu na filmový sklad a klíč svěřili Mélièsovi. Stal se tak prvním správcem podniku, z něhož se později vyklubala Francouzská filmotéka.

Na sklonku roku 1937 chřadnul a konec života strávil v nemocnici. Krátce před smrtí svým přátelům nakreslil perlící láhev šampaňského: „Smějte se, přátelé. Smějte se se mnou a smějte se za mě, protože já sním vaše sny.“ Zemřel 21. ledna 1938. Do dnešních dnů přežilo okolo dvou set jeho filmů a především plamen představivosti, tvůrčí ochota poslouchat sny a představy.

*

VICTOR HUGO, PARIS…

25. února 1837:

Láska je nejdříve zrcadlem, dcero má;

jakmile začneš si být před ním vědoma

své krásy, odtehdy jsi žena.

Jestliže nebudeš marnivá přespříliš,

pak všeho na světě, má milá, docílíš;

nebudeš ničím zaskočena.

Dívka, jež ješitnost na uzdě nedrží,

se dřív či později ocitne nad strží

a jako kámen do ní padne.

Láska je jako sen: sladká a prchavá.

Nejprve rozpálí ti srdce do žhava

a pak tě pohřbí v tůni chladné.

1. ledna 1835 o půl jedné s půlnocí

Protože se mé rty dotkly tvé plné číše,

protože jsem tvou tvář bral často do dlaní,

protože nejednou jsem po slepu a tiše

zaháněl vůněmi tvých vlasů zoufání,

protože do mé tmy zazněla slova něhy,

za nimiž pospíchám jak můra za světly,

protože na ústech mi jako loňské sněhy

tvé slzy roztály a v úsměv rozkvetly,

protože nad hlavou mi tvoje hvězda hoří,

která se právě teď, žel, skrývá za mračna,

protože ve víru mých dnů, v tom pustém moři,

se náhle ocitla tvá růže průzračná,

proto dnes mohu říct všem rychlonohým létům:

– Jenom se žeňte dál! Jen leťte nad zemí

a přinášejte zmar těm nejkrásnějším květům;

já mám v mém srdci květ, jejž nezničíte mi!

Jestliže zkusíte jej připraviti o pel,

svou horoucností vás k ústupu donutí;

žhne totiž plamenem, jejž nezdusí váš popel.

Láska je mocnější než zapomenutí!

18.února 1834

Jestliže kde louka je,

louka, jež by byla

od máje až do máje

od kopretin bílá

nebo modrá od vřesu,

potom tě tam odnesu,

abys na ni bez hlesu

hlavu položila.

Jestli se kde nalézá

hruď, něžná jak víla,

a pevnější železa,

hruď tak ušlechtilá,

že z ní sálá vroucná zář,

pak chci, aby tvoje tvář

se na ni jak na polštář

měkce položila.

A jestliže někde jsou

sny lásky, má milá,

které šalbu nesnesou,

ani nahodilá

ulpění na cizích rtech,

ani slzy bez útěch,

pak chci, abys do snů těch

srdce uložila!

Srpen 1828

Ach, ponechte mě na perutích

do oblak vzlétnout na chvíli,

aby hlas pochyb ve mně utich

a moje sny se splnily!

Nechte mě prchnout k jiným světům,

jež alespoň mým příštím létům

by řád a smysl dodaly!

Dost dlouho mučil tento svět mě;

snad pochopím tu píseň ve tmě,

vzlétnu-li za ní do dáli!

Dejte mi plachty nebo křídla

a nechejte mě letět výš!

Že budu bloudit bez kormidla?

Vždyť povede mě Jižní Kříž!

Snad najdu klíč, jenž otevře mi

tajemství kosmu, a tak Zemi

postavím pevně na nohy.

Protože co je pro básníka

snažší, než vyčíst, co se říká

na druhé straně oblohy?

Jedné ženě

 „Je to půvabná duše...“ (Diderot)

Být králem, dal bych vše, co náleželo by mi,

svou moc, jež sahala by na kraj světa až,

korunu, žezlo, trůn, svou říši s poddanými,

palác i flotilu s koráby válečnými

za jeden pohled váš!

Být Bohem, dal bych vše, od moří po pevniny,

veškerý boží svět od země po nebe,

oheň, vzduch, peklo, ráj, démony, cherubíny,

tajemství života a smrti, za jediný polibek

od tebe!

(psáno v květnu)