AUGUSTE RENOIR

☼    25.2.1841   LIMOGES      ۞    3.12.1919    CAGNES–SUR–MER

Naše životy jsou výsledkem nepostižitelně jemné rovnováhy mezi tím, co jsme, a tím, co nás potkává. I náhodám ve svém životě vtiskujeme své znamení. A tímto znamení byla u Renoira radost ze života. (Henri Perruchot)

*

Na ono nedělní odpoledne se připravovala celá Renoirova rodina už od rána. Teď svítí byt chudého krejčího sváteční čistotou, všichni jsou oblečeni v nejlepší módě, ale ve tvářích se jim zračí neklid a napětí nervů. Naděje se mísí se strachem: jak to celé dopadne?

Čekají totiž návštěvu znalce umění, jenž má posoudit první obraz jejich Augusta. Plátno stojí na místě s nejlepším světlem a je na něm Eva s hadem v pozadí.

Konečně se dostavil, usedl před obraz a dlouho jej studoval. Nepronesl ani slovo. Ticho narůstalo až k zalknutí. Pak vstal, usmál se a řekl:

„Ano, měl by malovat. Předvídám mu skvělou budoucnost.“

„PAN RUBENS“

Ta továrna patřila bratřím Lévyovým a Auguste se tam vyučil malířem porcelánu. Všichni ho tam měli rádi, nikoho nikdy nezarmoutil a práce mu šla sama volně od ruky, radost se dívat, jak to vodsejpá. Říkali mu „pan Rubens“ a v té posměšné přezdívce bylo i kus pochvaly. Auguste tam přilnul k arci starci dělníkovi, který ho vzal pod ochranná křídla. Vášnivě se zahleděl do umění, sám také maloval. To on dal Augustovi plátno a barvy a vyzval ho, aby namaloval svůj první pokus, a on byl tím znalcem, který předurčil tak neomylně Renoirovu budoucnost.

Auguste si s předpovědí těžkou hlavu nedělal. Dál chodil do porcelánky, ve volných chvílích si maloval pro potěšení nebo se loudal sály Louvru. Kdoví, jak by se byl odvíjel jeho život, kdyby ona „jemná rovnováha mezi tím, co jsme a co nás potkává“ nebyla náhle narušena.

Ruční malba na porcelánových servisech vyšla rázem z módy. Najednou o ni nikdo nejevil zájem. Trh ovládla technika strojového tisku a staré porcelánky – mezi nimi i pidi fabrika bratří Lévyových – spěly ke svému konci. Auguste se náhle ocitl bez práce. Pomáhal sice bratrovi, jenž se věnoval heraldice, reprodukoval erby, vyzdobil několik kaváren nástěnnými malbami, ale bylo to živoření ze dne na den.

A přece to štěstěna tak úplně neopustila.

„Hledá se dělník na stahovací závěsy.“ Ta nabídka visela na dveřích dílny, která vyráběla malované závěsy pro misionáře, aby mohli v pralesích improvizovat oltáře pro pokřtěné pohany. Auguste, ač o té práci neměl ani ponětí, se nerozmýšlel, nabídl se a – byl přijat. Při svém nadání se do práce rychle vpravil a brzy začal vydělávat tolik, že si dokonce našetřil nějaké úspory. A pak přišel další popud: jeho kamarád z dětství Laporte ho přemluvil, aby se přihlásil ke zkouškám na Uměleckoprůmyslové škole. Něco peněz měl, zkoušky úspěšně složil, takže mohl nastoupit ve speciálce profesora Gleyra.

REBELOVÉ

Přesto, že se snažil pracovat co nejpoctivěji, že nešetřil sil, aby co nejdřív zvládl řemeslnou techniku malby, došlo už v prvních dnech mezi ním a profesorem ke střetu. Gleyr kritizoval jednu jeho studii a protože mu zřejmě nebyla dost „ideálně“ pojatá, připojil k výtce uštěpačnou poznámku: „Vy si asi malujete jen pro svou zábavu.“ „Ano, máte pravdu,“ odpověděl Renoir. „Kdyby mě to nebavilo, tak bych toho raději nechal.“

Už tenkrát vyslovil své nejniternější krédo: malovat pro radost a radost rozdávat. Ale jak měl ještě daleko k tomu, aby se mohl řídit jenom jím.

Dál tedy poslušně zpracovával zadané náměty – jako třeba Odysseus v paláci u Alkinoa – dál podle tehdejších regulí „asfaltoval“ svá plátna, třebaže ho tolik sváděla barevná paleta a jediným uznávaným vzorem ze současníků byl pro něj Delacroix – právě pro svou barevnost a volnost projevu. Revoltovat však nechtěl, ba ani neuměl. Poddával se životu „jako korek zátek na vlnách“, jak později říkával. Byl by možná bez nárazu proplul celou školou.

Do hry však vstoupila další náhoda. Na podzim přišli do školy tři noví žáci: Claude Monet, Frédéric Bazill a Alfred Sisley. Třebaže byl každý jiný, a zcela odlišný byl Renoir, brzy objevili, že mají společné zájmy a stejně odmítavý postoj ke svým profesorům. Spojil je duch rebelantství a časem vzniklo mezi nimi pouto přátelství, které jim vydrželo po celý život.

Později se rozrostli o další dva, o Paula Cézanna a Camilla Pissara, čímž vznikla skupina, která měla sehrát ve vývoji malířství historickou úlohu. Leč nepředbíhejme. Zatím se píše rok 1863.

Zapamatujme si ten letopočet. Jím to celé začalo.

KACÍŘI A INKVIZITOŘI

Tehdy poprvé vystavil Edouard Manet svou Snídani v trávě. Ovšemže ne na oficiálním Salónu, ale v takzvaném Salónu odmítnutých, který ve slabé chvíli povolil uspořádat sám Napoleon III. Manetova Snídaně se dala přirovnat k dlažební kostce vržené do výkladní skříně. Vyvolala takovou bouři odporu, jakou snad žádný obrázek v minulosti. Na Maneta se snesla záplava pošklebků, nadávek a sprostých vtipů. Ještě horší to bylo o dva roky později, když vystavil Olympii.

Zatímco se (slovutní) kritici drželi v podzemí bídných nářků a tudíž se jen předháněli v jedovatostech podtrhnutých vlastní zbytečností kritiky, na mladou skupinku kolegů působil autor Olympie jako vtipný magnet na železné piliny. Cítili, že tu vzniklo cosi nového – v námětu i ve formě – cosi jaksi odvážného, jaksi nespoutaného zákony, jež tak tyransky prosazovali veleknězi oficiální kultury. Knížák je také furt dítě, rozuměj dítě mimózy a psychózy, nikoli knih zákona. Za všechny to vyjádřil Cézanne, když prohlásil, že Manet zahájil „novou éru umění“.

Naše šestice mladých se rozhodla vstoupit stejně odvážně na neprozkoumanou stezku hledání. Škola jim (díky poslednímu zvonění už dávno) skončila, byli odkázáni na vlastní mohutnost síly.

Začali společně krajinami. Pracovali venku, kde je oslňovalo slunko a barvy se míhaly ve stovkách odstínů, kde světlo flirtovalo na vodě a zlatě jiskrně pronikalo listovím stromů. Vyjádřit pocity, které zakoušeli při malování, to byl cíl, který stíhali. Můj cíl byl dne 23.1.2014 sledovat ČT Art od 20:25, protože zde dávali bezva film Van Gogh ve francouzském znění s titulky, dost vtipně zahraný uměl pobavit i poučit, odehrávalo se v něm pouze období posledních dvou měsíců Vincenta před smrtí (37 let a pak zubatá). Renoir se jich věrně držel, i když spíš než ke krajinám tíhl k roztomilým figurám. Pomáhalo mu to v nejtěžších chvílích. Když už neměl na barvy, vždycky mu to jeho pověstné „štístko“ přihrálo nějaký ten portrét.

Tak uplynulo deset hubených let. Přežili válku v roce 1870 – to žil ještě furt Vincent – až na Bazilla, jenž padl hned v jejím začátku – poznali barikády ve dnech Komuny, lecčemus se naučili, ale nezmoudřeli. Stále se ještě pokoušeli o přízeň Salónu. Marně. Jeho porota se k nim chovala jako inkvizitoři ke kacířům.

Pak přišel Monet s nápadem: všichni nezávislí se musí spojit ve spolek, který by je chránil a pořádal vlastní nezávislé nezávadné výstavy.

Po mnoha vášnivých debatách vypracovali stanovy spolku, dali mu dlouhý, ale nic neříkající název a v dubnu 1874 uspořádali v ateliéru fotografa Nadara první výstavu. Sešlo se na ní sto pětašedesát obrazů od třiceti malířů. Renoir dodal šest olejů a jeden pastel, visely tam práce Degasovy, Cézannovy, Pissarovy, Sisleyovy a bylo tam dvanáct pláten Moneta.

Ohlas výstavy? Jen posměch a pohrdání. Nepochopení. Přesně jako tenkrát před Manetovou Snídaní v trávě a Olympií. Podle Corota přesáhly barevné mazanice „té bandy“ všechny představitelné meze. Od Corota to nejvíce šlehalo, neboť právě on učaroval těmto mladým rebelům svými citově laděnými krajinami ve stříbřitém světle.

Výstava skončila i finančním fiaskem, z něhož se nedokázali vzpamatovat, ani když se rozhodli prodat svá díla v dražbě.

CESTY SE ROZCHÁZEJÍ

Přesto to nebyla absolutní prohra. Výstava objevila impresionisty širšímu publiku a bylo mezi ním dost jedinců, které zaujali. Kritik Wolffík z Figara jistě netušil, jak je blízko pravdě, když svůj sarkastický článek zakončil myšlenkou: „Možná, že je to dobrý obchod pro ty, kdo spekulují s uměním budoucnosti.“ I ti se objevili na scéně. Byl to především obchodník s obrazy Durand–Ruel, s jehož pomocí pak mohli po léta počítat, a byli tu náhle vyrojeni ojedinělí soukromí sběratelé, kteří začali obhlížet jejich slibné ateliéry. Za zmínku stojí především mladý pracháč Caillebott, jenž časem vytvořil vynikající sbírku impresionistů.

Pro Renoira to stačilo jen na holé živobytí, ale jeho radost ze života nevyprchala a jeho touha radost sdělovat tím neutrpěla ztráty, ba naopak, jen houšť s početnými úlohami pro početní nálezy. Maloval střídavě krajiny a portréty a jsou to nejkrásnější díla jeho čistě impresionistického období. Tehdy vznikla čtoucí dívka Čtenářka, nádherný akt Anna (dnes v Ermitáži chloubě Petrohradu), Houpačka, Moulin de la Galette a Akt ozářený sluncem (všechny v pařížské Míčovně, or say Museé d´Orsay). Renoir se zúčastňoval všech výstav se svými přáteli, později, aniž to narušilo vzájemný vztah, obesílal i oficiální Salóny, ale náhle ho přepadla nejistota. Pojednou si nebyl jist sám sebou, i když dosáhl téměř dokonalého scorovacího výsledku virtuozity. 

To bylo v době, kdy se celá skupina začala rozpadat. Zatímco byl impresionismus dobou jejich mládí, teď v době dozrávání, kdy konečně nabrali dech, začali se sobě vzdalovat a měnit se výrazně v indivindy… individuality.

Také Renoir se pustil po vlastní ose snu a vize. Zničehonic se vydal do Itálie. „Popadla mě horečná touha podívat se na Raffæla,“ napsal z Benátek na lístek. Byl jím hluboce dojat a když si prohlédl pompejské fresky, znovu ho ovanul studený mistrál nejistoty, ba nedůvěry v sebe. „Dnes jsme všichni géniové, prosím, ale jedno je jisté – nedovedeme už nakreslit ruku a o malířském řemesle nevíme zhola nic.“ Začal tedy kreslit a malovat, jako by před tím nic nedělal, maloval a znovu předělával a jeho rukopis se začal měnit. Roztřepené linie se zpevnily, tvary a objemy nabývaly na síle.

Doufal, že tím směřuje k velikosti a prostotě starých mistrů, ale nakonec zjistil, že ani italská cesta, ani pozdější návštěva Alžíru nic nevyřešily. Dospěl k přesvědčení, že se musí ještě všemu učit.

A tak se vrhal do nejrůznějších experimentů, aby vyrval starým malířům jejich tajemství, zuřil, byl nespokojen, třásl se doslova bezmocí.

Ve svém zoufalství zničil dokonce některé starší obrazy. Prožíval krizi, jaká přepadá umělce, když se dostane na půli cesty od unikajícího mládí k blížícímu se stáří. Přepadá ho úzkost, bojí se, že se jeho umělecká potence kamsi zdejchla. Renoir nebyl sám. Své krize pociťovali Monet i Cézanne.

Renoir později nazval toto trápení „kyselou manýrou“ a byl rád, když ji překonal. Přispěla k tomu Aline, někdejší jeho modelka, s níž se dojatý oženil.

VÍTĚZSTVÍ KÁMO

V Aline se snoubila a usmívala moudrost s prostotou venkovanky. Vytvořila Renoirovi domov, v němž se cítil velmi dobře a kde nacházel klid. Místo nekonečných a neplodných debat, které se často protahovaly do pozdních nocí, chodil Renoir brzy spát, aby se ráno odpočatý rád vracel ke svému stojanu. Pak se jim narodil první kluk (po něm přišli další dva) a Renoir prožíval oázu naplněnou štěstím.

Na podzim odjeli do rodného kraje Aline, který ležel mezi Champagní a Burgundskem. Renoir tam namaloval dva obrazy. Byl to akt Česání s oblými dívčími tvary a Mateřství, v němž zvěčnil Aline jak kojí své mládě. Z obou těch obrazů čiší radost a pohoda. Byl konec mučivého hledání a nenalézání.

Koncem roku 1888 však přišlo první varování: ochrnula mu půlka obličeje. Bylo to zatím akutní revmatické onemocnění. Renoir tiše zuřil, ale stojan neopustil. Teď toho přece nemůže nechat. Maloval jeden akt za druhým a bylo mu lhostejno, zda to, co dělá, najde svoje obdivovatele, konečně dosáhl vnitřního klidu. Když bolesti ustoupily, toulal se Francií, maloval během sálání jižního slunce a naprosto nedokázal pochopit Gauguina, proč se vydal hledat svůj ráj na Tahiti s černoškami. „Vždyť se dá tak pěkně malovat v Batignolles!“

V roce 1892 uspořádal Durand–Ruel Renoirovu soubornou výstavu. Byly na ní i posmívané obrazy z roku 1874. Bylo to jasné vítězství. Úspěch „přecházel v apoteózu“, jak napsal Jourdain. Poté následovala i státní zakázka: v listopadu zavěsili v lucemburském paláci jeho Děvče u piana.

Nyní je na čase, abychom se vrátili ke sbírce, již se za těch dvacet let podařilo vytvořit Caillebottovi. Když zemřel, odkázal ji do péče státu – s jedinou podmínkou: obrazy musejí přijít „do Lucemburského paláce a později do Louvru“. Vykonavatelem závěti ustanovil Renoira. Sbírka obsahovala sedmašedesát děl a tvořily ji kromě dvou Milletů obrazy Manetovy, Pissarovy, Monetovy, Sisleyovy, osm Renoirů, sedm pastelů Degase a čtyři Cézannova plátna.

Úředníci umění chodili kolem tohoto obrovského daru jako kolem horké kaše dèja vu. Způsobil jim jen žhavost v nepříjemnostech. Ať rozhodnou jakkoli, vždy sklidí výtky. Kolem impresionistů se znovu rozpalovaly hlavy, ale ministerské kancly se uzavřeli v ulitu mlčení. Handrkování o tom, které obrazy přijdou do Lucemburského paláce a které budou vyřazeny (s vytříděním souhlasil i Renoir, neboť mezi nimi byly i nedokončené a nevytříbené skicy a nákresy), se vleklo téměř dvě sezony. Výběr třiceti devíti obrazů byl konečně schválen a jejich umístění vyřešili geniálním trikem: k Lucemburskému paláci přistavěli zvláštní malé křídlo, kde nepohodlné obrazy našly své uplatnění. Proti znesvěcení této svatyně malířů se ozvala Akademie výtvarných umění, protestovala část tisku, ale nic už se nemohlo udělat jinak. Impresionisté vyhráli svou poslední bitvu.

JENOM SE NEVZDAT NEPŘÍZNI

Renoir v té době hodně cestoval. Tu si odsejpal do Londýna, aby na vlastní oči spatřil Lorrainovy krajiny, v Haagu se potěšil Vermeerem, za jeho Kuplířkou si zajel do Drážďan, ba dokonce snil o tom, že se jednou podívá na Angkor, aby tam „rozjímal nad sochami bohů vystupujících z lián“. Tam už se nestihl dostat. Znovu zaútočil revmatismus a ustoupit už nemínil.

Ale on přece musí malovat! Postavil se nemoci se zarputilou odhodlaností, cvičil s míčky, podroboval se operačním zákrokům a jakmile bolesti jen trochu polevily, znovu maloval. Nakonec se rozhodl opustit Paříž a přestěhovat se do slunečního jižního kraje. Koupil tam pozemky, aby zachránil letité olivovníky před vykácením, a nechal si zde vybudovat prostorný domek, k němuž stoupala neupravená kamenitá cesta. „Však kdo mě má rád, vydrží tu trochu nepohodlí!“

Jedním z těch, kteří rádi stoupali na tu sráznou stezku, byl mladý sochař, který svým vzezřením připomínal antického pastýře. Jmenoval se Aristide Maillol a měl udělat Renoirovu bustu. Jak si spolu rozuměli – oba tvořili nádherné akty dámských tělesných zbraní.

Když malíř při sezení pozoroval sochařovy ruce, jak hnětou hroudu hlíny, ozvala se v něm náhlá touha zkusit to také s plastikami. Ale jak s těma ubohýma rukama zkroucenýma revmatismem. Dočká se!

Zatím se musí spokojit s paletou. Už nemůže chodit, je upoután v křesle. Paletu v rukou neudrží, má ji položenou na kolenou. Prsty mu chrání úzké proužky plátna. Ale když mu vloží mezi palec a ukazovák štětec, v mžiku zapomíná na svou bídu a nevidí nic než svůj model.

Maloval, co mu přišlo na mysl a pod ruku, ale nejraději Gabrielu, příbuznou Aline, která s Renoirovými už léta bydlela, a pak zlatovlasého Coca, nejmladšího synka, kterým ho obdařila Aline.

„Jsem opravdu šťastný člověk,“ říkal svým blízkým, „už nemohu dělat nic, než malovat.“

Náhle si vzpomněl na svůj sen, který v něm vyvolal Maillol. S tím tajným přáním se obrátil na Vollarda, obchodníka, jenž od něj kupoval obrazy. Plastika od malíře se zchromlýma rukama senzačně nabudila Vollardův obchodnický duch natolik, že získal mladého sochaře Guina a přivedl ho ukázat k Renoirovi. Pak spolu seděli na zahradě a společně modelovali. Renoir vedl jeho ruce. „Tam přidejte, tam zas něco uberte!“ Pak už byla slova zbytečná, stačily jen lehké pokyny Renoirovy hůlčičky. Byl radostí bez sebe. Pustili se spolu dokonce do sochy Venuše (jak jinak, náš panečku Slick Ricku!), která měla metr osmdesát výšky. Co se v něm vyrojilo smělých plánů! Udělali spolu asi patnáct plastik, mezi nimi i medailony s hlavami Delacroixe, Corota, Cézanna.

Pak přišla válka, v jejímž pekle se ocitli i jeho dva synové. Přečkal ji.

V roce 1915 mu zemřela nepostradatelná a tolik milovaná choť Aline. Přetrpěl i tuto ránu.

Drtily ho stále se stupňující bolesti. Překonával je neutuchajícím tvůrčím elánem, který se v jeho zuboženém těle s každým ránem znovu rozhoříval. Hromadil akty, zátiší s květinami, portréty. Přitom si liboval: „Začínám umět malovat.“

Prvního prosince rozmaloval zátiší s jablky, další den je dokončil a pustil se do akvarelu. Byl to dobrý den, neprožil jej zbůhdarma.

Večer, když odbila sedmá, požádal o papír a tužku. Ještě by si chtěl naskicovat vázu, než usne. Už to ale nestihl…

Renoir má na obraze tvářičku Čtoucí dívky

emoce ji zajímají horké jak polívky

nosí noblesu a pousmání snílka kavalíra

andělsky se dívá a šibalsky se jistí, kde ještě není škvíra

toulá se a přede, chtivost se blýská i pro kamaráda

s akcentem zamilovanosti, kdy pro ní nastává paráda

s ní je legrace i Grace korporace korpus i face do koncentrace

v pravém čase integrace a vždy do projevů levitace