Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
skvělý herec Hamleta
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 24.1.2014 (19:14:06)

LAURENCE OLIVIER

 

   22.5.1907   DORKING     

۞   1.7.1989    BÝT ČI NEBÝT MIMO, BUDIŽ MU ZEMĚ LEHKÁ SPOLEČNICE, WEST SUSSEX

 

 

Dětství velkých dam velkohubých a mužů rozumových probíhá často ve znamení tápání a diskuzí s rodiči o životním uplatnění, poslání a cíli. V případě Laurence Oliviera, třetího dítěte kaplana z Dorkingu a jeho ženušky Agnes, se nic podobného nekonalo. Chlapec jednou při povinné sobotní koupeli uslyšel suché přikázání: „Budeš hercem, to ti povídám!“

 

„Opravdu?“

 

„Ovšemže budeš!“

 

„A tak se stalo,“ napíše později král jeviště, „že jak jsem tak seděl v těch několika centimetrech vlažné a zdaleka ne čisté vody, zpečetilo rozhodnutí našeho otce excentrika dávno můj osud.“ Kdo ovšem znal slovutného, přísného, chudého, odmluvy netolerujícího reverenda Gerarda Kerra Oliviera, nezapochyboval by ani na chvíli, že se stane, co nařídí. Také šestnáctiletý Laurence rychle vypustil z hlavy nápady, že bude farmářem či námořníkem. Sám však v životě dokáže, že pochází jako táta z francouzského rodu tvrdohlavých umanutých Gaskoňců, kteří odešli do Anglie složit svou nepokojnou hlavu. Když ho v roce 1931 požádá vedení hollywoodské společnosti RKO, aby už konečně psal své jméno „rozumně“, to jest Lawrence, trval na Laurencovi i za cenu rizika, že ztratí velice výnosnou smlouvu.

 

Muž, který bude za několik let tlumočit a netlumit Shakespearovo dílo jako aktér a režisér jak na jevišti, tak ve filmu s neopakovatelnou výbušností a přesvědčivostí, to nikdy neměl s tátou snadné. „Vždycky jsem si myslel, že základní příčinou rozepří a nikoli ve významu: odepři oheň po pepři, že otec pro moji existenci nenašel ani to nejméně kloudné odůvodnění… Všechno ho u mě vytáčelo a pohled na množství odebrané ovesné kaše, kterou jsem si dovolil zkonzumovat u snídaně, ho činil prostě nepříčetným na celý zbytek dne.“

 

Pro úplnost se sluší dodat, že otcova velestručná řeč obsahovala ještě dva „podrobné“ pokyny: „Odejdeš z koleje svatého Edwarda v Oxfordu a ohlásíš se v londýnské škole Elsie Fogertyové. Tam se budeš chovat tak, aby jim bylo jasné, že máš výjimečný talent, protože ti musejí přiznat a poskytnout stipendium – a ještě požádáš o sociální dávky, jasnačka? Pokud by nechtěli, pak prohlásíš, že do  j e j i c h   školy chodit nebudeš!“

 

Otec promluvil ještě jednou, a to, když syn odcházel s rancem: „Máš dvě možnosti – buď ušetříš na dopravě, nebo na podrážkách. Nejdřív si vyzkoušej, co je levnější varianta – zda jezdit autobusem, nebo si šetřit boty!“

 

 

JINOCH I STAŘEČEK NAD HROBEM

 

Je to neuvěřitelné, fantastické, humorné – avšak pravdivé. Budoucí a jediný rytíř herectví, povýšený do šlechtického stavu nejkonzervativnějším královským dvorem, a to přes svůj nicotný původ ze vsi, si počínal tak, jak otec očekával a jeho přání splnil do puntíku. Stal se posluchačem ctihodné Ústřední školy kultury řeči a dramatického umění v Albert Hall, dostal stipendium i podporu.

 

Hereckou průpravu zakončil v roce 1924 pod vedením ředitelky Elsie Fogertyové. Jak? Na to odpovídá diplom ke zlaté medaili za roli Shylocka… jiného to Sherlocka. Při zkouškách nejednou prokázal, že je tüchtig richtig und wichtig zahrát stařečka nad suchou větví, jako bujarého jinocha plného jara a mízy, že jeho hlas je bez závad a nedodělků, tedy podmanivý, výbušný, drsný i líbezný.

 

Byl nejlepším absolventem – a nikdo po něm netoužil. Začínala trpká léta, v nichž novopečený herec hledal angažmá a zadával inzerci do novin: „Laurence Olivier je plně k dispozici k Vašim službám.“

 

Byl k dispozici od rána do noci. Nejčastěji jako halapartník, inspicient ve starém Empire Theatre, jako svačinář i záskok pro všechny role, jako rekviziťák nebo slibná rekvizita: asistent scény. Akceptoval jakékoli nabídky, jen aby zahnal všudypřítomný hlad v žaludku a ušetřil boty. Až po roce přišly role typu Nesu psaní, vzácná paní, a po dalších dvou letech, v roce 1927, se ke svému údivu a nadšení stal členem tehdy již známého divadla Birmingham Repertoire Theatre.

 

Zde, v miliónovém průmyslovém centru, kde i já se producíroval přes jednu noc cestou k Irské pevnince, hrál jako dvacetiletý titulní roli Čechovova dramatu Strýček Váňa. Velká herecká příležitost se mu naskytla v Neomylném instinktu od Juliana Franka. Omylný, roztřesený poděs Laurence však na první vstup nikdy nezapomněl. Zachytil celý neopatrný nohou o kablík a projel jevištěm po břiše.

 

Začátečnická léta se schylovala ke konci, dostal i roli ve filmu HokusPokus, avšak stále měl hluboko do kapsy. A to se chtěl 25. července 1930 oženit s herečkou Jill Esmondovou. Musel splašit libry stůj co stůj. Znamenalo to hrát i ve filmu Too Many Crooks, natočit snímek bez zastavení za čtyři večery a noci (!), nevyspat se a pořádně se nenajíst. Dostal však honorář čítající šedesát liber, tedy dostatek na to, aby si vybral důstojné svatební šaty a dárek.

 

Herecké povzbuzení přišlo v podobě nabídky Noëla Cowarda, který ho pozval k účasti v komedii Soukromé životy. Předcházející filmy Přátelé a milenci, Žlutý lístek či Cesta na západ kritiky zrovna nezajímaly pro svoji údajnou komerční plytkost. Tentokrát však měla hra the game show und spaßig velký ohlas jak v Londýně, tak v New Yorku. Donedávna chudobný, neznámý herec se proměnil v hvězdu.

 

 

ZA VELIKOU LOUŽÍ VE SVĚTLECH NEÓNŮ

 

Olivierova cesta vedla do Velikého jablka NY se souborem, jenž sestavil C. B. Cochrane. K pokoření americké multi-pulsi-pulsující metropole došlo až při druhém „nájezdu“ zájezdu, přestože „jsme hráli v otřesných podmínkách, bylo nesnesitelné vedro, a já trpěl i osobními potížemi – měl jsem moc tenké nohy, musel jsem si je vycpávat, a abych zamaskoval bříško, nosil jsem korzet. Upravovali mi i nosní nosný tvar.“

 

V druhém angažmá působila také jeho manželka Jill a skončilo takovým úspěchem, že jim nabídli lukrativní smlouvu z Hollywoodu. Žádná radost však netrvá věky. Společnost RKO svěřila roli určenou Olivierově manželce novému objevu na výsluní, Catharine Hepburn. Manželé, v jejichž svazku to již moc neklapalo, hledali záminku k návratu. Přišla jako na zavolanou (v roce 1932). Z Londýna mu doporučili telegram s depeší: „Nabízíme Vám, abyste natočil film společně s Gloriou Swanson.“ Umělec přijal v době, kdy se s Jill dohodli, že každý půjde vlastní cestou.

 

Návratem do města nad Temží začíná Olivierův legendární zápas o novou interpretaci shakespearovských hrdinů. První, v roce 1935, Romea, se zpočátku veřejnosti jevila jako skandální. Přidali se novináři a poukazovali na údajný nedostatek poetičnosti a znevažování veršů velkého barda. Záhy však pochopili, že Olivierův Romeo je realistická postava, která má pramálo společného s dřívější lyričností, že je to jeho styl, od kterého neustoupí ani v dalších postavách. Brzy mu diváci odpouštěli, že Shakespearovy „verše doslova plival, házel do obecenstva a díky jemu zvučnost a melodičnost, které byly až dosud vzorem a měřítkem jakosti a v jejichž jménu bylo možné obětovat všechny další kvality, přestávaly být zákonem. Olivierovo experimentování, jeho nekonvenčnost, výbušnost, prudkost, akrobatická pohyblivost, jedním slovem veškerý ten neklid, síla, živost, ráznost a průbojnost, které přinesl na jeviště, přesvědčovaly hlediště, že krásný hlas a krásný přednes je často totéž s nudným hlasem a nudným přednesem“. (Boca Abraham, the female divine jury)

 

V létě 1937 požádali Dánové uvedení divadla Old Vic, v němž Olivier účinkoval, o inscenaci Hamleta na nádvoří hradu Kronborgu. Počasí ani doba hře nepřály – my ji však připomínáme proto, že Olivier zde poprvé ztvárnil Shakespeara v aréně, kde obecenstvo sedělo kolem dokola jeviště. A také proto, že asi právě zde zahořel láskou ke své druhé ženě Vivien Leighové.

 

 

ČERNÁ MRAČNA NAD LONDÝNEM, BĚŽTE SE HONEM NĚKAM ZAŠÍT

 

Herec se znovu vrátil do USA, aniž by tušil, že za několik týdnů se vydá zpět, a za mimořádně dramatických důvodů. Zpráva o přepadení Británie ho zastihla na jachtě legendárního Douglase Fairbankse.

 

Dvaatřicetiletý Olivier se hlásil do královského námořního letectva jako pilot. Kdysi se učil létat, avšak vojenští mocipáni mu vzkázali, že bude pro Anglii užitečnější, když v USA natočí propagandistický film. Volba padla na snímek o lordu Nelsonovi. Olivier úřadům vyhověl, ztělesňoval populární postavu námořního hrdiny – a stále pomýšlel na návrat do ohrožené a sužované vlasti.

 

Přes moře cestoval s Vivien Leighovou, s níž se v srpnu 1940 oženil v Santa Barbaře. Na veselice, tance a hudbu v parníku, který je vezl do Ameriky, zbyly už jen vzpomínky. Jakmile přistáli v Bristolu a mysleli si, že jsou z nejhoršího maléru venku, zastihlo je bombardování.

 

Za několik dní se Olivier, lačnící po odvetě s hitlerovskou pakáží, ocitl před odvodní komisí, k níž si vyšlapal cestičku přes známosti z ministerstev. Uznali ho – avšak za neschopného služby, neboť slyšel jen na jedno ucho. Po dalších intervencích umístili herce jako pilota na vojenské základně. Současně však z Londýna připojili hlášení pro velitelství: Nesmí se zúčastňovat bojových letů! Pak přišel nový pokyn, aby mu nadřízení byli nápomocni při zorganizování vojenského souboru.

 

Shakespearovský herec number one horlivě povzbuzoval vojáky v posádkových divadlech do chvíle, než mu rozhlasová hlásná trouba BBC nabídla vytvořit roli Jindřicha V. Jak už to v životě bývá, existují rozhodující náhody, avšak jen pro toho, kdo je na ně připravený s nápady. A Olivier nemeškal. Vysílání zaslechl i producent Filippo Del Giudice, ano, ten, jenž už léta usilovně pátral po vhodném představiteli Jindřicha V.

 

Olivierovi jeho nabídka vyhovovala z několika aspektů: role ho zajímala, honorář byl slušný a získal důvod k odchodu z vojenské služby, neboť jeho nadšení do armádních postupů vpřed a do fašounů to pal poněkud ochladlo. Film měl úspěch na obou stranách Atlantiku a Olivier získal svého prvního Oskara.

 

 

JEN BRÁCHA A SÉGRA… NIC EXTRA MILOSTNÉHO

 

Válka skončila a muži, který kdysi nezavadil o pořádný job, jen samé jobovky, se zdálo, že ho štěstí nikdy neopustí. „Před přáteli jsem se zcela nestydatě vychloubal, že mám lásku svého života, krásný bejvák na venkově, a když jsem byl jmenován rytířem, pobíhal jsem důležitě po studiu ve veselém Hamletově kostýmu…“

 

Za několik měsíců mu láska jeho života Vivien suše oznámila, aby byli jako bratr a sestra.

 

Milosrdný čas zahojil profesionální i osobní šrámy a umělec začal se zkouškami hry Tramvaj do stanice touha. Po ní přišla Venuše ve světle, dílo, jímž chtěl oslavit svůj vstup do divadla St. James´ Theatre, které si pronajal, když skončily jeho povinnosti v Old Vic. Opět hrál, ale také pročítal hory nabízených dramat, jednal s umělci, podepisoval smlouvy, zlobil se s dodavateli, režíroval – nejen v Londýně – a srdcem i rozumem zůstával u svého oblíbeného autora.

 

Olivier prohlašoval, že Shakespeare je už několik set let barometrem hereckého umění jako bard, který to má v hlavě především srovnané. „Těžko se hraje, jeho postavy jsou většinou nadlidé nebo králové či tragické královny. Dát jim reálný život, vyžaduje určitou uměleckou úroveň, kterou buď člověk získá dlouhodobým školením, nebo mu ji poskytuje mimořádně vzácný instinkt… Musíte vstoupit do jakéhosi vakua. Musíte žít ve svém, zcela vlastním světě, který si představujete, který má svůj vlastní styl, vlastní polohu. Hrát je iluze, stejná iluze jako eskamotérství – o skutečnost ani tak nejde.“ Znovu a znovu triumfoval v roli Richarda, ve Váňovi, v Prchlivci a v dalších, dodnes nepřekonatelných a nezapomenutelných rolích. Znovu se však, a to již ve zralosti, svému životnímu krédu zpronevěřil.

 

 

S VELKOU I MENŠÍ MARILYN

 

Tou neshakespearovskou režií byl film Princ a tanečnice s Marilyn Monrœ, zároveň jako Olivierovou partnerkou. I ve své autobiografii uvádí, že se dal tehdy snadno zlákat a dodnes toho lituje. Jakmile mu z New Yorku sdělili nejskvělejší podmínky a přání Marilyn Monrœ, aby se ujal režie, neváhal a hned letěl s přáteli do USA a navštívil Marilyn v jejím apartmá na Sutton Place. Dejme však slovo Olivierovi: „Marilynina osobnost měla dvě stránky, které neměly vzájemně nic společného. Neudělali bychom zřejmě chybu, kdybychom ji označili za schizoidní; ty dvě její podoby rozdvojené osobnosti by nemohly snad ani být protikladnější. Byli jsme už poněkud zpruzeni, když nás konečně poctila svou přítomností. Nechala nás totiž vyčkávat stoicky celou hodinu… Šel jsem domů jako jehně, jehož porážka byla ještě odložena…“

 

Marilyn začala pracovat. „Zorganizoval jsem všechno tak, že jsme měli dobré dva týdny na zkoušky, než začnou bzučet kamery – aby mezi námi zmizelo všechno cizí, abychom se naučili spolu normálka jednat jako dva staří známí. Po tolika letech v tomto oboru byl nepovažoval za možné, abychom to nezvládli OK – ale Bůh je mi svědkem, že to nešlo.“

 

Zoufalý Olivier si nad nedochvilností MM a její neochotou zkoušet rval vlasy. „Strašná zkušenost!“

 

Koncem padesátých let přišla krize, nespokojenost. „Až jednou jsem jel náhodou na představení komedie Vesnická žena a byl jsem nadšen hereckým výkonem slečny Joan Plowrightové. Vyhledali jsme s manželkou Vivien ředitele George Devina, který pozval mladé herce do své kanceláře. Měl jsem oči jen pro Joan… Za krátkou dobu jsem cítil, že ve mně nezadržitelně roste přání žít se ženou, která mě už několik měsíců poutala. Jednoho dne se Vivien zničehonic zeptala, zda onu dívku miluji. Přiznal jsem, že ano. Vzala to s porozuměním na vědomí. Ulevilo se mi. Doufal jsem, že jsem vyvázl z nepříjemné situace bez vážnější újmy, ale za dva dny dostala Vivien záchvaty depky… Zdálo se mi, že se kruh života začíná uzavírat a tento pocit se prohloubil, když jsme se s Joan, která v inscenaci Komika hrála roli mé dcery Joan, do sebe zabouchli.“ Laurence se s Vivien pro pořádek rozvedl 2. prosince 1960.

 

Manželství s představitelkou Scarlett O´Harové z filmu Jih proti Severu sice vyvolalo aféru, nicméně i jejich nepřátelé připouštěli, že se z nich stala nejslavnější herecká dvojice světa.

 

 

V NÁRODNÍM DIVADLE

 

Film sehrál v Olivierově uměleckém i soukromém životě výraznou roli. Výstižná jsou slova klasika André Bazina: „Orson Welles nebo Laurence Olivier nepřišli k filmu z cynismu, snobství nebo ctižádosti, ani jako Pagnol proto, aby popularizovali svou divadelní činnost. Kinematografie je pro ně pouze jednou divadelní formou navíc: je možností, jak dosáhnout současné inscenace tak, jak ji tuší a o jakou usilují.“

 

Teoretikova slova je vhodné doplnit výsledkem: Olivierův Hamlet měl skutečně vlastní ETICKÉ KODEXY a získal čtyři další Oscary – za nejlepší film roku, za výtvarnou podobu, za nejlepší výpravu, za kostýmy – vedle Oscara za mužský herecký výkon.

 

Pro Velkou Británii však zůstane nehynoucí slávou jeho budovatelské dílo, na jehož konci stálo Národní divadlo. Pro pochopení gigantické práce Oliviera – člověka musíme připomenout, že britský stánek nejslavnější rostl s anglickým klidem, s nepochopitelným míněním nějakých politiků. Poprvé se o něm hovořilo v roce 1848, tehdy noviny nadšeně nadnášely, že Anglie bude zanedlouho mít největší divadlo světa. Ale symbolickým poklepem na základní kámen se však začalo až v roce 1939. Pak přišla válka, na Thálii se pozapomnělo a společnost National Theatre se vzkřísila až v roce 1958. Nicméně ještě rok nato ministr financí Selwyn Lloyd prohlašoval, že na divadlo nejsou dotace, že nevidí důvod – i kdyby byly – proč se má vybudovat. Avšak Londýňané sdíleli názory tvrdohlavého Oliviera.

 

Díky jemu a vzdor opozici se nová budova zaskvěla v plné kráse v roce 1976. Do té doby hrál soubor Národního divadla pod Olivierovým vedením v takzvaném novém divadle Old Vic (původní se stalo terčem nacistické luftwaffe).

 

Zrozením Národního divadla začalo desetileté Olivierovo životní údobí herce, režiséra a divadelního ředitele. Přestože musel v roce 1973 z funkce odejít (po několika operacích), zůstal doživotním čestným prezidentem instituce, o níž se tak významnou měrou zasloužil. Novým ředitelem se stal Peter Hall: Olivierovi se přihlásily nové nemoci, ale i nabídky. Až do července 1977 pracoval pro televizní společnosti. O dva roky později získal k titulu rytíře (1947) a lorda (1971) zvláštního Oscara za „celoživotní dílo, za jedinečné výsledky, jichž dosáhl během své profesionální dráhy, za mimořádný přínos k rozvoji filmového umění“. Zdůvodnění neobvyklého ocenění vystihuje přínos jednoho z největších herců minulého století, a basta.



Poznámky k tomuto příspěvku
maxima gali (Občasný) - 26.1.2014 >

niekedy to precitam, vacsinou nie, ale ako knihu by som to brala, do postele

na nete sa to cita zlozito

 

az vydas, nejako das vediet, ze?

 


<reagovat 
 mystikus (Občasný) - 27.1.2014 > maxima gali> tovíš, že Ti dám vědět... dobrou noc
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter