LOUIS CHIRON

☼   3.8.1899   MONACO       ۞    23.6.1979   MONACO

Tento lev pověstný rychlostí i přesností, rafinovaností i dobrou náladou vešel do povědomí díky přičinlivosti pamětníka jako byl včelí trubec či novinář, který do světa troubí senzaci bez pochybností Karel Hrubec, Take a Look Around, Music Man, Master Ace v rychlostním sportu na okruhu Velké ceny Monaca. Zajisté má význam si připomenout zásluhy krále salónů Louise Chirona i 35 let po jeho smrti díky esu v rukávě, tj. v podání Karla Hrubce.

*

Třetího srpna 1999 by se byl dožil stovky. Pro současného diváka je to někdo, kdo si nejspíš pamatoval i automobilovou dobu kamennou. Jeho případné fotografie musí být už pořádně zažloutlé. Musí být už dávno pochován a světem buď úplně nebo skoro ignorován.

Kdyby šlo o závodníka průměrných výkonů, tak možná, nebo dost pravděpodobně. Nedělejme si iluze v tom shnilém státečku Českém, víme přece, jak to zde chodí. Sejde z očí, sejde z mysli. Naštěstí však přece jen platí něco z příslovečné nesmrtelnosti lidí, kteří v životě dokázali mnohem víc, než se od nich očekávalo. Lvi jsou už takové znamení.

Louis Chiron byl pravým Monogaskem. Tedy občanem Monaka, kterých není vedeno příliš. Dokonce je jich podstatně méně než skutečných obyvatel této trpasličí zemičky, knížectví na středozemním pobřeží Francie nedaleko italských hranic. Monogaskové jsou na své plnoprávné občanství velmi hrdi, protože všemožných zbohatlíků, kteří se u nich zabydleli z důvodů daňových – jako je řada tenistů, jezdců formule jedna, hráčů golfu – abychom jmenovali především profesionální sportovce, je skutečně víc, než původních usedlíků. Vyplácí se jim pronájem nejen hotelových cimer v Monte Carlu, Monaku nebo Condaminex (což jsou tři části knížectví), ale celých apartmá. Dělají to proto, aby mohli prokázat, že žijí v Monaku a ne ve svých vlastních zemích, kde by měli poslušně platit daně. Rozumí se, že daně, jež by šly do miliónů a nikoliv do tisícovek dolarů, marek, franků nebo liber šterlinků.

Tohle se nikdy netýkalo Louise Chirona, jednoho z nejslavnějších automobilových jezdců éry mezi dvěma světovými válkami, především však v druhé polovině onoho dvacetiletí. Do naší historie automobilového sportu se zapsal zlatým písmem hned ze dvou důvodů. Zaprvé to byl především on, kdo spolu s Eliškou Junkovou přivedl na start prvního velkého mezinárodního závodu na nově zřízeném přírodním okruhu u Brna v roce 1930 jezdce nejzvučnějších jmen.

Zadruhé pak sám tento závod třikrát vyhrál. Jeho popularita v Československu dosáhla v té době takové výše, že jeho jméno se stalo živou součástí českého hovorového jazyka. Když někdo jel nejen autem, ale i na kole, ba i na kolobrndě v Brně(?) rychle a splašeně, tak se o něm konstatovalo, že jezdí jako „sifón“. To byl prostě vrchol uznání.

Louis Chiron a vůz Bugatti k sobě patří stejně jako Eiffelovka a Paříž, jako Pragovka a Karlův most. Málokdo však ještě za jeho života věděl, že závodní automobil Bugatti nebyl jeho jedinou sportovní láskou. Chiron jezdil vášnivě rád na kole. Na kole jezdil v Monaku také nakupovat. Doma toho autem najezdil velmi málo. Ještě v pozdějším věku podnikal každoročně cyklistickou túru od břehů Středozemního moře až do Lausanne na břehu Ženevského jezera ve Švýcarsku. Je to bratru necelých tisíc kilometrů. Ale pozor, aby si někdo nemyslel, že pohodlné jízdy po rovině! Kdo náhodou zná Savoyské jazzové Alpy (tyčí se na nich Mont Blanc), ten si umí představit, jaká to asi musela být šichta. Tak kopcovitý horský terén se musí hledat! A Louis tuhle cestu dokázal pokořit i v důchodcovském věku za rovný týden. Za sedm dní. Denně průměrně přes 130 kilometrů. Takže klobouk pravidelně dolů.

Jenže ani to není ještě všechno. Louis Chiron hrál pravidelně tenis a golf, rád si zaplaval a do svých Savoyských alp jezdil lyžovat. Sjezdařil a lyžovačkou se evidentně happy nabažil.

Monacký kníže Rainier ho občas rád pověřoval diplomatickými úkoly, jichž se Chiron ujímal s chutí a vždy výtečně. Byl totiž osobností, jež vzbuzovala respekt. Byl bravurním řečníkem s mimořádnou obratností, měl skvělý osobní šarm. Není tedy divu, že byl také dlouholetým prezidentem Mezinárodního klubu bývalých závodníků Grand Prix. Kromě toho byl prezidentem Monackého Veteran Car Clubu, po mnoho let též ředitelem Rallye Monte Carlo a ředitelem Velké ceny Monaka formule jedna. Tam zastával navíc také funkci startéra.

Na ni si pamatuji velmi dobře. Vykonával ji s takovou vervou, že novináři se div neprali o ta místa na tribuně, jež byla co nejblíž u startovní a cílové čáry na trati Velké ceny. Myslím, že to byla Rue Prince Albert. Výstavní třída na nábřeží, kde jsme se seznámili.

To bylo tak. Když jsme dorazili poprvé do Monaka na Velkou cenu formule jedna, neměli jsme ani s mezinárodními novinářskými legitimacemi spolu s fotoreportérem Bahenským moc šancí na takzvané „topkarty“, myslím, že ani na novinářskou tribunu. Ta měla v šedesátých letech snad čtyři nebo pět set míst. Ale o akreditaci žádalo už tenkrát přes tisíc novinářů ze všech koutů světa. Značná část z nich už byla zanesena v seznamech z předcházejících ročníků. My jsme byli v Monaku novicové, a těm se dává zpravidla jen prográmek a vstupenka do ochozů. Bez nároků na parkoviště, na vybraná místa pro fotoreportéry světových agentur nebo motoristických časopisů nejzvučnějších jmen, o boxovací uličce ani nemluvě vzhledem k početným monoklům. Ale my jsme tohle všechno chtěli mít. Potřebovali jsme to jako sůl, protože přijet domů se snímky, pořízenými teleobjektivem z míst, vyhrazených pro stojící diváky, bez detailů tváří, bez posledních zpráv z jednotlivých stájí, bez zajímavostí z depa, bylo pro nás nepředstavitelné – nestravitelné!

Nápad se dostavil v okamžiku, kdy jsem se v tiskovém středisku už chystal přistoupit k pravděpodobně beznadějnému jednání o privilegia. V té chvíli vstoupil dovnitř muž v tmavomodrém blejzru a v šedých kalhotách, se známým emblémem Mezinárodního klubu bývalých jezdců Grand Prix na levé straně saka.

Louis Chiron! Blesklo mi hlavinkou a současně s tím mne napadla i spásná myšlenka, jež mne donutila svižně popojít vstříc veteránovi sice téměř šedesátiletému, ale vzhledem tak sotva padesátiletému:

„Bonjour, Monsieur Chiron! Jmenuji se Karel Hrubec, jsem z Prahy a mám vám vyřídit srdečné pozdravy od paní Elišky Junkové.“

Tak a bylo to. Teď jen počkat, jaký účinek tohle zaklínadlo bude mít.

Popravdě řečeno, s paní Eliškou Junkovou jsem se naposledy viděl snad před půl rokem, možná, že ještě dřív. Nejpravděpodobněji na Zbraslavi, kde odstartovala vzpomínkový závod historických pojízdných vehiklů Zbraslav – Jíloviště. Prostě po dlouhé době ze mne zase vypadla lež jako věž. Ani jsem při tom nemrknul. Tvář staršího pána přede mnou se však rozzářila a nit hovoru byla hned navázána. Teprve po chvíli se mne Chiron zeptal, co pro mne může udělat. Pak jsem už vůbec nezaváhal.

Samozřejmě jsme měli v kapse všechna privilegia, jako bychom byli starými členy IRPA, exkluzivního klubu několika desítek novinářů, kteří jezdí od jedné Velké ceny ke druhé od začátku až do konce sezóny. Dokonce se nám Chiron na visačky se všemi „doložkami nejvyšších výhod“ podepsal. To pro případ, že by se některému pořadateli zdálo, že jsme snad k těmto visačkám přišli nekalým způsobem. Faktem je, že od tohoto okamžiku všechny těžkosti zmizely jako když mávne kouzelným proutkem. Dveře se před námi doslova samy otvíraly.

Tak směl Bahenský nafotografovat seriál snímků havárie jezdce F–3 Claye Regazzoniho v šikaně za tunelem, který pak obletěl svět. Tak jsem se ocitl na tribuně přesně proti stanovišti startéra, mezi experty ze všech koutů Evropy, jejichž konexe mi byly užitečné prakticky až dodnes. Musí se to totiž brát tak, že v té době jsme byli v Monaku na novinářské tribuně svým způsobem exoty.

Také sama okolnost, že během koktejlů, pořádaných hlavními sponzory v tréninkových dnech se s námi dvakrát zastavil ředitel Velké ceny Louis Chiron, v tom sehrála jistou roli. Při druhém tomto setkání u sklenky šampaňského – Chiron je měl velmi rád, zlí jazykové dodávají, že se ho nezříkal ani v průběhu závodů – jsem se ho zeptal, zda nehodlá napsat knihu svých vzpomínek. Napsali ji přece Caracciola, Brauchitsch, Varzi. O Nuvolarim napsalo knížky hned několik italských a švýcarských autorů.

„Vidíte, na tohle se mne ještě žádný novinář nezeptal. Ale mohu vám prozradit, že jsem už začal, a do roka do dvou bych měl být s rukopisem hotov. Pak vám pošlu exemplář i s věnováním.“

Bohužel, Chironovy knížky jsem se nedočkal ani já, ani nikdo jiný. Za pár let se u něho zastavil Zdeněk Treybal, který se s ním znal už od roku 1949, kdy se u nás v Brně jela Velká cena formule jedna, ještě nezařazená do oficiálního mistrovství světa. To začalo až v roce 1950. Treybal se v té době velmi slušně umístil při Rallye Monte Carlo na voze Bristol spolu s inženýrem Dobrým, a byl k Chironovi také pozván. Druhá návštěva u Chirona po mnoha letech Zdeňka Treybala pořádně zdrchala. Chiron ztrácel paměť, nemohl si vzpomenout, odkud svého návštěvníka zná, špatně se hejbal a až příliš často se znenadání zahleděl někam do neznáma.

Stáří a jeho průvodní jevy se nezastaví před nikým a před ničím. Ten rok, co jsme objevovali Monako, se Louisi Chironovi stalo už podruhé za sebou, že jako startér, který samozřejmě také závod ukončuje, nedodržel počet kol v závodu podle propozic. Rok předtím nechal jezdce ujet jedno kolo navíc. Spotřeba benzínu ještě nebyla tak přesně propočtena do důsledků, ani tak velká, aby se přihodilo, že by někdo zůstal na trati stát s prázdnou nádrží. Chironovi to před závodem asi někdo připomněl a on v obavě, aby se to neopakovalo, odmávl závod pro změnu zase o jedno kolo dřív.

Louis Chiron se však právě v tom roce přijel rozloučit se svou sportovní dráhou tam, kde ho měli odjakživa velice rádi – do Brna. A zrovna ve funkci startéra. Brňanům se předvedl v parádním formátu. Podle své staré zvyklosti při odmávnutí vítěze závodu vysoko vyskočil, šachovnicovým praporkem udělal rychlé kolo před očima vítěze a pozorně si počkal na druhého, aby svůj výkon zopakoval.

Přijal také pozvání do Klubu motoristických novinářů v Pařížské ulici v Praze, kde byla… Jak to vlastně vylíčit? Tiskovka? Konference? To je až moc oficiální. Spíš besídka, při níž Louis Chiron odpovídal na spousty otázek. Dodnes mám z toho setkání uchovaný magnetofonový pásek, z něhož čerpám (a podtrhuji, že jde o výroky skoro 48 let staré):

„Ptáte se na můj názor na vývoj automobilového sportu. Naleji vám tedy čistého vína. Mnoho ze sportovního ducha se z automobilových závodů vytratilo. Vloudila se do něj zbytečná, někdy až přehnaná dravost, přebujelá technika, touha po penězích, prestižní boj výrobců v nebývalých rozměrech. I z automobilových soutěží – mám na mysli takzvaný vrcholový sport – se stala zrůda („animal monstrueux“).

Pro argumenty nepůjdu daleko. Při Rallye Monte Carlo byly dva tovární vozy jedné z předních značek doprovázeny dvěma servisními kamióny. Co říkám, dvěma dokonalými dílnami, dále dvěma stejnými vozy, jaké jely v soutěži, jež s tříhodinovým náskokem hlásily jezdcům stav vozovek. Podle rádiových příkazů se během cesty měnily pneumatiky, vybavené až šesti sty hřeby. Ano, každá jednotlivá. A to není zdaleka všechno.

Je tohle ještě sport? Když se s Rallye Monte Carlo začínalo, jeli jsme s jedním vozem čtyři tisíce kilometrů na start (myšleno, že se dostatečně otestoval na tisícovkách kilometrů jízdy) a tímtéž vozem jsme jeli soutěž. Bez servisu, bez výměny gum, bla bla bla. To byl, prosím, sport!

Podívejme se na mistrovství světa formule jedna. Konstruktéři jsou samozřejmě omezováni, aby jejich stroje nemohly vraždit. (A přesto je obětí smrťáků ažaž.) Co se však děje? Třílitrové vozy (to bylo před érou turbo) mají tak silné motory, že se už dávno pro ně vyrábějí speciální široké pneumatiky. Z bezpečnostních důvodů údajně. Vozy líp seděly, ale to zase hnalo konstruktéry za vyšším výkonem. Vadila váha. Vy znáte „ef jedničky“ dost důvěrně, tak víte, že mají zavěšení kol tenké jako prst. Je to bezpečné? Stačí jen brnknout o něco a kolo je fuč. Kolik jezdců v posledních letech tak položilo život? O tom se statistiky nevedou. Nebo tvary, vyplývající z potřeby nejvyšší rychlosti za každou cenu. Jezdci v nich leží jako v rakvích. Chtěl byste jet takto z Prahy do Paříže?

Moderní automobilový závodní sport přináší řadu dalších nepříjemných nezbytností. Jezdci se oblékají do ne právě příjemného nehořlavého prádla, obličej si musí chránit před obávanými plameny nomexovými kuklami, lebky čím dál tím pevnějšími a kompaktnějšími přilbami. Jejich stroje jsou nevídaně výkonné, ale potřebují dokonalý servis, aby vydržely jen pár stovek kilometrů. Ne tisíce. A přesto jich stejně většina do cíle nedojede. Je takový stroj něco platný „panu Touslemondovi?“ (francouzský žargon pro řadového občánka, beránka v davu). To už nejsou automobily, ale monstra na vydělávání peněz za cenu neúměrného rizika.

Kdyby aspoň nezmizelo ze závodních drah džentlmenství! Taky mizí. Nejméně desetkrát jsem si pomalu pouštěl filmový záznam kolize Jima Clarka s von Tripsem na Monze. Clark byl Tripsovou smrtí vinen, ať prohlašoval, co chtěl. Už je tam taky. Znám mnoho jiných podobných případů, i když nejde o tak zvučná jména. Jsem přesvědčen, že vývoj automobilových závodů se rozumným lidem vymkl z rukou a že degeneruje.“

To jsou velmi hrubá slova ve výstižném popisu. Je možné s nimi souhlasit i vášnivě se o ně přít. V jednom však měl Louis Chiron nespornou pravdu, i když jsem tuto pasáž necitoval, že nejoprávněnějšími závody nebo soutěžemi jsou ty, v nichž se jezdí s cestovními nebo sportovními vozy. Z toho může mít pan Touslemond nepřímý prospěch. Jenže to bylo ještě před 48 lety. Dnes se už i v této sportovní branži mnohé změnilo a z mnoha cestovních vozů, které krouží na závodních drahách autodromů zbylo z „cestovního“ už jen to pojmenování. Vše nasvědčuje tomu, že automobilový sport ve své špičkové formě se buď rapidně vzdaluje užitným vozidlům anebo se stává zcela vědomě samoúčelnou vychloubačnou záležitostí bez jakéhokoliv kontaktu s praxí a potřebou normálního provozu na běžných vozovkách.

Loučení s Louisem Chironem na ruzyňském letišti bylo už zase svátečnějším, jednalo se tak trochu o komornější prožitky. Byla při tom samozřejmě paní Eliška Junková, která přinesla svému dávnému sportovnímu soupeři a příteli v jedné osobě velkou kytici květin. Bylo nás tam také několik novinářů. Bylo to opravdu poslední setkání s mužem, který má z cizinců určitě nejčestnější stránku v dějinách našeho automobilového sportu.