NIKOLAJ
IVANOVIČ LOBAČEVSKIJ
☼ 1.12.1792 NIŽNIJ NOVGOROD ۞ 24.2.1856 KAZAŇ
Zamyslíme-li
se nad sociálním složením ruské literatury a přírodních věd v 19. století,
překvapí nás zásadní rozdíl. Puškin a Lermontov, Tolstoj a Dostojevskij,
Turgeněv a Gribojedov, ne-li všichni velikáni ruské literatury, pak alespoň
naprostá většina z nich jsou šlechtického původu. Urozeného půvabu, na
který ten prdlý zemánek nikdy zoufale nestačí? A přírodovědci? Otec ruských
přírodních věd, polyhistor Michail Lomonosov přijde do Petěrburgu
z dalekého severu. Syn a výsostný vnuk rybářů. Sám rybář. Mečnikov, který
stojí u kolébky imunologie, synek drobného kramáře. Pavlov spatřil světlo světa
v rodince rjazaňského popa, báťušky Petra, který prý proslul okouzlujícím
hlasovým fondem. Ciolkovskij je synek lesníkův, Sečenov pochází z rodiny
úředníka a stejně tak i muž, který stane u kolébky takzvané neeuklidovské
geometrie, Nikolaj Ivanovič Lobačevskij.
Beastie
Boys si utahovali na téma neeuklidovské geometrie a přímé přímky (přímého
zásahu) na albu „Hello Nasty“. Tak se opřeme pěkně do tématického tvůrce.
Narodil se 1. prosince roku 1792 v rodině úředníka v městě na Volze,
jež se tenkrát uvádělo jako Nižnij Novgorod a později bylo přejmenováno podle
jiného slavného rodáka na Gorkij. Matka ruských řek, Volha, si Lobačevského
přitahovala a neopustila ho po celý život, který – běda – měl trvat pouhých
šedesát čtyři let. Ale nepředbíhejme ke smrti světlu vstříc. Jako by nebohatá a
ničím nevynikající famílie Lobačevských, tak i město učencova původu nebylo
tenkrát velkým průmyslovým střediskem, ale žije v provinční odlehlosti.
Burlaci táhnou pramice proti proudu Volhy. Po proudu plovou bárky a šalupy,
pramice a barkasy poháněné vesly nebo jednoduchou plachtovou výbavou, která
zachycuje vítr „suchověj“, vanoucí z kazašských stepí a slibující nouzi a
hladovění. Je to město nedbalých zasmrádlých a pošpiněných čajoven, když se
kouknete na zemánka, tak taky to jeho lobby furt zapáchá jako nehynoucí škroby.
Rybích trhů bašta. Státních kořalen, protože důchody z vodky plní státní
kasu i soukromou kapsu Jeho Veličenstva báťušky cara.
Je-li
Lobačevskému Volha řekou jeho životního osudu, pak není tehdejší Nižnij
Novgorod městem, kde by se měl dlouze zdržovat.
OD
CHLAPECTVÍ AŽ DO SAMÉ SMRTI
Valnou
většinu svého života, či povězme rovnou, že celý svůj intelektuálně rozvinutý
život, prožije Nikolaj Ivanovič Lobačevskij v jiném povolžském městě.
V Kazani. Ve městě, odkud ještě v historicky nedávné době vládl svým
tatarským podřízeným kazaňský chán. Co je to Kazaň oněch dob? Jako všechna
povolžská města se protáhla podél toku řeky hlavní ulicí, která, ať je to
v Caricynu nebo Samaře, Kazani, Nižném Novgorodě, Simbirsku či Astrachani
– se jmenuje prostě jen „nábřežní“. Naberežnaja. Odtud stoupají domy po úbočích
homolovitých, přílbám podobných kopců. A za nimi leží už step, porostlá krutě
pelyňkem a kavylem. Modrošedá, prašně vonící step. Křik trhovců, volání
lodníků, houpavý krok velbloudích karavan se mísí se zpěvem muezzinů na vrcholcích
minaretů a do toho zní zvonce kravských pravoslavných chrámů. Kazaň leží na
hranici světa křesťanského a muslimského. Jedno náboženství tu žije vedle
druhého, aniž by si vážněji kdy vadily. Koexistují jako kopřiva s další
plodinou. Ale Kazaň není jen bizarním, exotickým sídlištěm, kde kaviár, jež se
v elegantních pařížských restauracích platí div ne zlatem, tu pojídají
„ložkoj děrevjaškoj“ dřevěnou lžící, kde viza a jeseter patří na všední stůl
těch nejbědovanějších nádeníčků, kteří si nemohou jinak dovolit pořádnou
flákotu hověziny; Kazaň je centrem vzdělanosti. (Zde má usednout do školních
lavic muž, který převrátí svět způsobem zásadnějším a základnějším, než to
učinil Lobačevskij, zde se bude učit tvůrce prvního státu rolníků a dělníků
Uljanov, tedy nechvalně známý darebák Lenin, myslet, psát a počítat, jak živel
káže. Zde prožije svá krátká léta štěstí jeho bratr Alexandr Iljič Uljanov,
který bude sťat a setnut za účast na atentátu na cara Alexandra II. Kazaňské
gymnázium a univerzita vycepují mnoho významných vědců a politiků, ach ouvej. A
zajisté patří zaznamenat, nakolik je pozoruhodné, že toto odlehlé, střediskům
evropské kultury vzdálené místo, se v dobách kočárů a tarantasů, jízdních
poslů a prvních železnic mohlo dopracovat výšin, kterých dostihlo.
V letech,
kdy Evropu rozdírají napoleonské války, se Lobačevskij učí na kazaňském
gymnáziu. Stráví tu čas od roku 1802 do roku 1807. Po maturitě přesídlí o pár
ulic dál: na univerzitu. Má ji absolvovat za pouhé tři semestry (1807–1811). A
už univerzitu neopustí.
ZASTÁVKY
ŽIVOTA
Lobačevskij
patří mezi několik málo šťastlivců, kterým kazaňská univerzita může nabídnout
nejen vzdělání, ale i jistou zabezpečenou existenci. Roku 1811 získává titul
magistra, o tři roky později se stává adjunktem (hodnosti lze s našimi
velmi zhruba porovnat tak: první titul odpovídá asi tak „malému“ doktorátu,
druhý znamená hodnost asistenta). Několik rublíků služebného. Otop zdarma. To
mu nabízí univerzita. Je to vše, co může, a Lobačevskij vděčně přijímá takové
naturálie. Patří k oněm nad pomysl skromným lidem, kteří žijí svou prací a
neohlížejí se na přepych. Řeklo by se, že svou existenci vnímají pouze tehdy,
jestliže nějaký nedostatek dosáhl té výše, takového rozměru, že jim začíná
vadit při práci. To se ovšem v Lobačevského životě nepřihodí. Autor těchto
spisů slyšel od scénáristy životopisného filmu o N. I. Lobačevském povzdech:
„Byla to hrozná práce. Ať jsme dělali, co jsme dělali, nemohli jsme najít
drama.“ Zajisté. V Lobačevského životě skutečně nejsou dramatické scény.
Temné intriky. Souboje. Drama se vytváří uvnitř osobnosti. Zraje střetnutím
s nepoznaným. Svárem o čistý, pravdivý popis světa. Co na tom, že
výsledkem celého čtyřiašedesátiletého života je jedna jediná věta? Tou však
začíná nové chápání prostoru, které bude nazváno neeuklidovskou geometrií.
Na
povrch plyne život Lobačevského klidně a tiše jako N.I.L. jako Nil či jeho iniciály
v prostoru. Jak Volha kolem města, v němž nalezl svůj domov. Roku
1816, tedy jen čtyřiadvacetiletý, se stává Nikolaj Ivanovič mimořádným a ve
věku třiceti let řádným profesorem.
A
co následuje?
Řádná
dráha řádného akademického hodnostáře, řeklo by se bez příchutě bestiáře. Nic
vzrušivého, či slušivého. Několikrát zvolí matematicko–fyzikální fakulta
Lobačevského děkanem. Stane se tak v obdobích 1820–1821 a 1823–1825.
Dostane se mu i hodnosti rektorské, kterou bude zastávat po dlouhých devatenáct
let (1827–1846). A konečně v posledním období svého života (1846–1856) se
stane vrchním inspektorem Kazaňského školského systému. Jestliže v 19.
století bude kazaňská univerzita patřit k učilištím se světovou úrovní a
pověstí, pak je v tom zásluha Nikolaje Ivanovice Lobačevského.
ŽE BY
PŘECE JEN DRAMA?
Nic
cenného se nedává zadarmo. Jakou cenu třeba zaplatit za to, aby vzniklo učiliště,
jehož věhlas přesáhne tehdy nekonečné odlehlé Povolží?
Cena
bývá jako kurs: velmi různá a střídavá.
Valuta
se nemění. Jmenuje se pokrokovost. Občanská odvaha je tu na místě.
Nesmiřitelnost ke všemu reakčnímu, nehnutému, polovičatému, šišlavému a nevědeckému.
V zemi, jakou bylo carské Rusko, ostatně jako v každé diktatuře,
pohlížejí na poznání s nedůvěrou. Ze svého hlediska, s oprávněným
podezřením. Všechno nové, aktuální a nezvyklé, objevné a slibné totiž
v sobě nese nákvas svobody; ducha, který unikl drtivé prostřednosti
ospalých cenzur, primitivních policistů a gubernátorů. Každý krok vpřed je
krokem do oblasti, kam se dozorci nedostanou ani omylem, a proto má být raději
už předem vyšachován v účasti. Máme-li pochopit velikost Lobačevského,
nemůžeme si ji vykládat pouze z jeho pojetí geometrie, ale ze vztahu
vědeckého počinu ke společenskému a politickému prostředí, v němž se
Lobačevskij činil a žil. Bylo mu souzeno, aby svá nejlepší léta strávil
v Rusku, kterému vládl car Nikolaj I. Lid mu přezdíval Palkin. Od slova
„palka“, „hůl“, neboť Jeho Veličenstvo si ráčilo myslet, že hůl, kasárenský
dvůr, vyhnanství na Sibiř a v nejhorším případě, a těch se car neděsil,
popravčí četa nebo šibenice jsou nejlepším řešením na společenské prohřešky,
mezi něž počítal i pokrokovost. Byl to car, který poslal na Puškina najatého
profesionálního zabijáka. Vládce, jenž s neuvěřitelnou krutostí potlačil
povstání děkabristů. Vědě a vědcům zásadně nedůvěřoval. Akademii považoval za
pozlacené vyhnanství ducha, který má být co nejpřísněji střežen, radary či
radami od pitomé zlaté slepice. Proměnil Rusko v pověstného „četníka
Evropy“ a žalář národů současně. Zastával názor, že všechno se má nechat pěkně
na svém místě. Jak to od věků fungovalo nebo tak alespoň vypadalo, že maká. Byl
mu cizí jakýkoli pohyb. S výjimkou parádemaršů carské tělesné gardy.
Takoví
lidé jako Nikolaj I. se nerodí ani náhodou, ani nezůstávají sami. Historická
zákonitost, která ho vynesla na trůn a podmiňovala jeho existenci, to byla
troufalá snaha udržet Rusko v bídě a nevědomosti, kterou plodilo
nevolnictví. Jakkoli „samoděržavný“, jakkoliv autoritativní ve svých výrocích,
byl služebníčkem nejvyšší latifundistické šlechty. A jeho odlesk padal po
společenské pyramidě stále níž a níž. Car nacházel své sluhy úslužné a
vygumované. Napodobitele. Lokaje. S jedním z nich se měl střetnout i
Nikolaj Ivanovič Lobačevskij. Ten muž se jmenoval M. L. Magnickij.
V letech 1819–1826 je vrchním inspektorem Kazaňského školského okruhu
systému a patří k těm, kdo by vědu nejraději postavili mimo zákon a vysoká
učiliště proměnili v místa, kde se papouškují stokrát známé a tisíckrát
mocnými tohoto světa omílané omyly nebo nesmrtelná teta formule. Tomáš Vorel
nyní natáčel do kin Vejšku, jako následek Gymplu, zaplatil si přílohu k MF
Dnes, tak doufejte, že to bude mít vědecké grády a spád. Ani krok vpřed, Rusko,
toť samotná tradice. Kdo potřebuje tu vaši vědu? Tradice = tragická přitom jako
prázdná krabice? Vnáší do lidského nitra zbytečné pochyby a nedůvěru. Magnickij
nejen působí jako agent IV. oddělení dvorské kanceláře, které vede generál
Beckendorf, z něhož se vyvine pověstná carská politická policie.
„Ochranka.“ Magnickij z moci svého úřadu si přivlastňuje i ty skromné
prostředky, které dostává Kazaňská univerzita.
Mladý,
neústupný a průbojný profesor matematiky N. I. Lobačevskij patří k těm,
jež by Magnickij nejraději jediným rozmachem smetl z cesty. Ale věci se
mají vyvinout jinak. Magnického úplatkářství, jeho velice volný výklad pojmů
„státní“ a „moje“, se ukáže nakonec neúnosné i pro Rusko cara Nikolaje I. A
Magnickij musí z kola ven.
OBRYS
VŠEDNÍCH DNÍ
Jaký
je obrys všedních dní Nikolaje Ivanoviče Lobačevského? V naší současnosti
matematikové dělí sami sebe na matematiky „estéty“ a matematiky „hokynáře“.
„Hokynáři“ jsou ti, kdo vysedávají u počítacích mašin. Neštítí se něčeho pro
„estéty“ tak „vulgárního“, jako je číslo, údaj, vodítko. A shodou okolností:
průlomy v matematice dosahují právě ti „hokynáři“. Kam by asi dnes patřil
Lobačevskij? Domnívám se, že mezi „hokynáře“. Jemnost, se kterou pochopil geometrii
jako celek, elegance a krása řešení se mu dostávaly cestou tvrdé životní praxe
bez milosti. Řekněme rovnou, že pro jednoho z největších matematiků
v lidských dějinách, pro muže, který pohnul zdánlivě s nepohnutelným
útvarem pro nadsázku, totiž s euklidovskou geometrií, s jejími
základními pravidly, byla matematika hračkou a potěšením. Úlevným spočinutím po
klopotných dnech naplněných vším, jenom ne vědeckým zkoumáním. Je to snad
paradox? Ani v nejmenším. Ve společnosti, jaké je carské Rusko v první
polovině 19. století, ve společnosti, která přírodní vědy pouze nerada trpí, si
vědec, který je hoden toho jména, nemůže prostě dovolit, aby byl pouze vědcem.
A tak se Lobačevskij stává roku 1825 hlavním knihovníkem Kazaňské univerzity.
Je všude, kde se objevuje nutnost, aby se věci ryze praktické, bez kterých se
ovšem univerzita nestane skutečným učilištěm a vědeckým pracovištěm, dovedly
rázným tempem do konce. Předsedá stavební komisi Kazaňské univerzity. Navzdory Magnickému
dokáže prosadit, aby vznikl dobře vybavený fyzikální kabinet. A k tomu ke
všemu nejprve povinnosti děkanské, potom rektorské. A samozřejmě přednášky. A
jako Lobačevského vidění a popis světa se liší od jediného, dosud přiznaného,
zdá se, že i jeho čas je jaksi jinak orientován. Všechno stihne hladce. Vše
dokáže včlenit do přísně a přesně rozvrženého denního pořádku. Jakoby nepatřil
do tehdy odlehlé provinční Kazaně, kde na sekundy se moc nehledí, hodiny nemají
význam. Čas utíká, aniž by si to valně kdo uvědomil. A v téhle marnotratnosti,
v tom nevídaném hazardování časem, je Lobačevského den rozvržen do
poslední pídě. V tom muži je nesmírná sebekázeň. Až otřásající
střízlivost. Schopnost umístit vedle sebe nejrozkřídlenější vědu
s nepraktičtějšími záležitostmi. Aniž by jedno bylo druhému na škodu.
Naopak: první tu podporuje druhé. A tak se objevují péčí N. I. Lobačevského
první svazky časopisu Vědecké zápisky Kazaňské univerzity.
Jeho
zásluhou má Kazaňská univerzita to, co si mnohá, příhodněji a blíže
civilizačním centrům položená univerzita, musí odpustit.
Ale
akademický hodnostář, hospodář, redaktor, knihovník, projektant univerzitních
pracovišť, je především matematik.
SLAVNÝ DEN
Kdyby
se stavěly pomníky dním, pak svůj by si jistě zasluhoval 23. únor roku 1826.
Toho dne se totiž na Kazaňské univerzitě odehraje, co můžeme bez přehánění
nazvat zrozením neeuklidovské geometrie. Tento den se ovšem připravoval již
dlouho a těžce.
O
co vlastně šlo?
V té
době už největším matematikům světa delší dobu dělal těžkou hlavu Euklidův
takzvaný V. postulát. V některých publikacích také nazývaný 11. axiómem,
který formuloval zákonitosti rovnoběžek. Svým obsahem je V. postulát složitější
prevít než ostatní, ale potíž spočívá mimo jiné v tom, že příliš velké
množství vět se dokazuje bez přihlédnutí k V. postulátu (11. axiómu). Tato
dvojznačnost a dvojsmyslnost, která se v něm ukrývala, budila samou
nedůvěru na úspěch. Velmi brzy ji vycítil i Lobačevskij. Ovšem výsledek se
nedostavil ihned. Tak pěkné a snadné to zase ve vědě nebývá. Zápisky přednášek
z let 1816–1817 prozrazují, že se Lobačevskij V. postulátem zabýval, ale
zvolil cestu, kterou sám uznal za nesprávnou. Pustil se do důkazu V. postulátu
a… Zase neuspěl. Měl tolik odvahy, aby se vrátil a začal, odkud vyšel. Když ve
dvacátých letech vydává svou Geometrii, pokus o důkaz V. postulátu už vynechal.
A rozdělil dílo do dvou částí. V první vyložil všechny věty,
k jejichž důkazu není nutno užít V. postulátu (11. axiómu). Dnes souhrn
těchto vět nazýváme „absolutní geometrie“. Ve druhé části vyložil ty věty, kde
je naopak naprosto nezbytný pro důkaz pravdivosti V. postulát (11. axióm). A
asi ani netušil, o kolik předběhl svou dobu. Jenže tady opět narazila kosa na
kámen. Genialita se střetla s tupostí, nevíte, koho z nich to bolelo
více? Génia přímo na žlučníku. Zatímco v Geometrii Lobačevskij vykládá své
názory na tom stupni, k němuž tenkrát dospěl, pak na přednáškách na učební
rok 1822/1823 jeho úvahy vyškrtl – Magnickij, známá firma. Lobačevskij nepatřil
k pošetilcům, kteří prorážejí hlavou zeď. A zdá se, že nebyl ještě se
stupněm svých závěrů zcela spokojen. Tak chvíli setrval. Magnickij nakonec
musel odejít.
A
pak přišel 23. únor roku 1826. V oddělení matematicko–fyzikálních věd
pronáší Lobačevskij přednášku o svém novém díle, které nese pro něj tak
charakteristický název: Stručný výklad základů geometrie s přísným důkazem
teorémy o paralelách. K posouzení bylo dílo předloženo v ruské a
francouzské mutaci a za devět let, tedy v roce 1835, o něm Lobačevskij
prohlásí: „Zbytečné starosti, které si věda dělala po dva tisíce let od
Euklidových dob, mě přinutily, abych se zamyslel nad tím, že v samotných
pojmech ještě není obsažena ta pravda, kterou chtěly dokazovat a jíž mohou,
podobně jako v jiných fyzikálních zákonech, dokázat pouze pokusy. Když
jsem se přesvědčil o oprávněnosti svých představ, přednesl jsem o nich roku
1826 přednášku.“
A
v té Lobačevskij posune kupředu takzvanou neeuklidovskou geometrii.
Vyslovil předpoklad – na rozdíl od Euklida – že v rovině lze k dané
přímce bodem ležícím mimo tuto přímku vést alespoň dvě různé přímky, které ji
neprotínají.
Vědecký
i filozofický důsledek tohoto objevu je značný. A mnohé z toho, co nás
dnes běžně obklopuje, by nevzniklo, kdyby na počátku nebyla geniální představa
Nikolaje Ivanoviče Lobačevského.
BOHATSTVÍ
Nemáme
na mysli přemíru peněz či zlata v sejfu. Brilianty nebo dokonce hektary
orné půdy. Vše, co se obyčejně rozumí pod pojmem bohatství. Nikolaj Ivanovič
Lobačevskij je bohat jediným přijatelným způsobem: v tom útlém tělíčku
člověka s tmavými vlasy je uložena nesmírná tvůrčí energie. Neposune
kupředu pouze geometrii. I když i „toto pouze“ by stačilo na nesmrtelnost. Do
dějin matematiky vstoupí jeho studie z oboru algebry. A přesnost myšlení
dovede Lobačevského k tomu, aby uviděl, kde leží kořeny bídy ruského
národa. Dokáže pochopit i úlohu dobrého vzdělání a vědy na cestě k jeho
vysvobození z područí bídy.
Když
24. února 1856, třicet let a jeden den poté, co ohlásil urbi et orbi – městu a
světu – svůj vzkaz, vznik neeuklidovské geometrie, tak přesmyčka na geo-, ego,
umírá, zavírají se oči, které dokázaly vidět ve vzácné jednotě i rozmanitosti
překvapujícího světa.
http://www.youtube.com/watch?v=RBPc8GETSuI
Depeche Mode: „World in my Eyes!“ Area 51 Remix
|
