Chodníky, kameny, řezavé štěrkové cesty, větve, ulámané.
Mokro. Valouny nablýskané rukama mladé řeky. Třaskavá smršť potoka. Náklad
listů, náruč hojnosti krok od umírání, poklidného čekáním mrazivého odpočinku,
skřehotavého smíchem vrány, lezavého tříštěním ledu o želízko brusle. Anebo
ošizeného, podvedeného, zapomenutého a odstrkaného do pokoje bílých dlaždic,
peřin s modrým pruhem, zamřížovaných postelí. Do pomalu hnijícího bílého
prostorného prázdného nic. Neočekávání. Pustých očí, povislých haluzí na
pelesti, posunování jídelních vozíků. Nářku dveří a vzorně naleštěných podlah.
Nekonečných možností návštěvních hodin. Kdykoliv přijít, past pro navštěvující,
tolik času, který je potřeba jinde. „Básníci jsou dneska hovno,“ řekl Petr Král
a zakuckal se kapkou nakyslého vína v kavárně Fra. V domě posledního
útočiště milosrdně voní umělé spreje, pěna na mytí neřízeně se řinoucích
výkalů, výdech uvadajících kytek. Moře času, vlní se slaně a mokře, sem a zase
sem. Jídlo, úklid, čas, povodeň času. Hučí rádio, televize, zašustí umělá
spodnička, beze smyslu. Nepotřebné ruce, oči. Tělo se vzpouzí, plazivě se motá
vzhůru ke slunci, světlu, přežití. Pořád mu chutnají vejce na měkko. Nehlučná
kola úklidových vozíků, vůně saponátu, gumové rukavičky. Vše důkladně omýt. Navonět.
|