RABÍNDRANÁTH THÁKUR

☼    7.5.1861  KALKATA          ♂     7.8.1941    KALKATA

Narodil se jako čtrnácté z patnácti dětí, jako nejmladší syn Debendranátha Thákura, reformátora hinduistického náboženství, jehož v okruhu přátel nazývali Mahárši (Velký světec). Debendranáth byl i na indické poměry zvláštní exemplář duše. Neváhal se uchýlit na několik let do ústraní himalájské samoty, aby tu meditoval o duchovních otázkách, na sklonku života nadobro opustil „světské sounáležitosti“ a poslední léta strávil v ášramu, duchovním útulku, který si zřídil ve venkovském Šántiniketanu. Ale i Rabíndranáthův děd Dvárkánáth byl výjimečný kousek: moderní, pokrokový člověk, podnikavý překupník, marnotratný velkostatkář, osvícený zastánce reformace indického náboženství, žák a přítel „prvního moderního Inda“ Rámmohana Ráje, ctitel britské vzdělanosti, ale současně i velký vlastenec…

Thákurův rodný dům v Džorášánko, jedné ze čtvrti Kalkaty, hlavního města Britské Indie, dodnes názorně ukazuje, co v praxi znamenalo dodržování jedné staré indické tradice. Když se totiž syn oženil a založil rodinu, neopouštěl rodiče, zůstával i nadále v otcově domě, stejně jako jeho bratři se svými rodinami. Pod jednou střechou pak žilo i několik desítek příbuzných. Potřebný prostor se získával budováním dalších pater a nejrůznějších dodatků ke stavbě, dům se stával multifunkčním bludištěm a zejména pro malé to byl svět sám pro sebe.

Thákurové byli velmi společenští, v jejich domě se scházeli mladí kalkatští umělci a literáti, vedle angličtiny tu zněla rodná bengálština, dlouho do noci se diskutovalo o všem možném, od politiky a obchodu až po umění a filozofii, na nádvoří se hrálo divadlo a hudba byla v domě denním hostem. Není divu, že v tomto prostředí se citlivý a vnímavý kluk pod vedením svých starších bratrů velmi záhy pokoušel o první básně a písně, jež brzy prozradily nevšední talent. Pokrokovost Thákurů však byla v tehdejší Kalkatě dost ojedinělá. Určitá izolovanost se projevila i v rané Rabíndranáthově tvorbě, zejména když tato osamocenost byla násobena skutečností, že vzdělání se chlapci dostávalo převážně prostřednictvím domácích učitelů. Snad už zde, v dětství, můžeme hledat kořeny pozdějšího Thákurova trvalého zájmu o otázky vzdělání, zárodky jeho snah nahradit špatný indický školní systém takovým, který by lépe vyhovoval dětské přirozenosti.

Ani kratší pobyt v Anglii, kam rodina vypravila Rabíndranátha v roce 1878 na studia práv, nedokázal vytrhnout mladého básníka ze zajetí iluzí a snů. Přesto, že studium nikdy nedokončil, měla tato cesta pro Thákurův další život velký význam. Poznal nové prostředí, tolik odlišné od kalkatského, hlouběji se seznámil s anglickou literaturou.

Po návratu žije osmnáctiletý Thákur – zbaven starostí o materiální sháňku a fofry – výhradně uměním, poezií a nyní navíc i hudbou. V roce 1881 vydává prvotinu Večerní zpěvy, po dvou letech Jitřní zpěvy, v témže roce, krátce po svatbě s Marináliní Debí, další knihu lyrických veršů, sbírku obohacenou milostným tónem, jenž v jeho další tvorbě bude převládat. Píše také romantický historický román, drobné lyrické prózy a první drama. Toto začátečnické období bude sám později charakterizovat ve svých vzpomínkách jako pohled z výšin; skutečně, básník – uzavřen ve své věži ze slonoviny – je nejčastěji zahleděn do svého vlastního nitra, odstup a vzdálenost mu nedovolují bližší poznání života.

V roce 1885 byl založen Všeindický národní kongres. Ačkoli byl ustanoven ke zcela jiným účelům, velmi brzy se stal základnou národně osvobozeneckého boje. Odezva, kterou akce této první skutečně celoindické organizace vyvolaly, a vlna vlasteneckého nadšení se přelily napříč celou zemí. Politické otázky, a především otázka základní – současný a budoucí vztah Indie k Velké Británii – se rázem dostaly do popředí a vyburcovaly z letargie nejednoho umělce, dosud zcela zaujatého svým egoismem. Nové tóny – touha po sblížení s vlastním národem a po činorodé účasti na životě, vlastenecké city – zazněly i v Thákurově poezii.

Velmi významná a pro spisovatelův vývoj přímo rozhodující byla léta devadesátá. V roce 1891 odjíždí do Patisáru v okrese Rádžsáhí, aby se ujal správy svých statků, a tak konečně přichází do bezprostředního kontaktu s bengálským venkovem. První okouzlení přírodními scenériemi Východního Bengálska, kraje řek, rýže a palem, brzy vystřídal úžas nad neuvěřitelnou chudobou a zaostalostí venkovského lidu. Thákur tuto skutečnost nemohl přecházet mlčením, případně snad mlžením prospěcháře. Zamýšlel se nad jejími příčinami a psal o ní. Jeho početné prozaické práce se staly kronikou utrpení venkovanů, dokumentovaly bolestný zápas proti světské moci i náboženským a sociálním okovům. Tehdy se rodí Thákur–humanista, skutečný vlastenec a kritik základních slabostí Indie, reformátor sociálního i hospodářského života.

I jeho poezie se v této době obohatila novými motivy a myšlenkami. Rabíndranáth Thákur poprvé rozeznívá milostné a přírodně náladové písně, které čerpaly z lidové poezie i z klasického odkazu starobengálské lyriky. Tuto literární formu později uplatňuje i v dalších tématických oblastech, zejména v lyrice vlastenecké a náboženské. Byly to právě tyto písně, jež založily jeho nesmírnou popularitu mezi bengálským lidem.

Za pobytu na venkově se dotvářelo i Thákurovo osobité pojetí náboženství. Idealistického světového názoru a náboženského zaujetí se nikdy nezbavil, proč by taky, ale vždy usiloval o to, aby náboženská víra ani v nejmenším nebyla překážkou přirozeného rozvoje sil člověka. Chtěl, aby náboženství pomáhalo důstojnosti v životu, odsuzoval sociální i duchovní zotročení indického lidu, které bylo důsledkem ustrnutí hinduistické soustavy, i sklony k pasivitě, poddajnosti a asketismu, jež hinduismus podporoval.

Již od dob svých vlastních neradostných zkušeností se školou Thákur chápal, že anglický školský systém, zavedený v Indii, jeho vlasti nevyhovuje a rozvoji neprospívá. Z pobytu na bengálském venkově věděl, že právě negramotnost a nevzdělanost jsou základními propadáky toliko z toliko přelidnatělé země. Proto výchově věnoval spoustu svých sil, nejedno své teoretické dílo i většinu svých soukromých finančních prostředků. V Sríniketanu zřídil pokusný statek spojený se zemědělskou školou, jež zaváděla na indický venkov moderní agronomické metody. Duchovní útulek svého otce v Šántiniketanu, v místě ležícím asi 150 km od Kalkaty, přeměnil v roce 1901 v jakousi vzorovou školu; k ní později přiřadil i mezinárodní univerzitu Višvabháratí, která měla zprostředkovat styky mezi Východem a Západem. Ironií osudu k tomu došlo v letech, kdy Gándhí vyhlásil své zásady pasivní rezistence a odpírání spolupráce koloniálním šéfům Indie. Thákur si tento rozpor plně uvědomoval, přesto však ve svém snažení nepolevil. Tehdy s názory Mahátmy Gándhího v mnoha bodech nesouhlasil, myslel si své, neshodoval se s ním především v tom základním – že skutečné přátelství mezi Indií a Anglií není možné, dokud Indie nebude samostatná funkční jednotka. Teprve po letech trpkých zkušeností se měl básník přesvědčit, že cesta, kterou volí, nikam nevede.

Vraťme se však zpátky na začátek 20. století. Thákurova tvorba z prvních let nového věku byla ovlivněna smutnými zážitky z jeho osobního života. Na sklonku roku 1902 umírá jeho žena Maináliní Debí, za necelé dva roky dcerka Renuka, na počátku roku 1905 pak otec Debendranáth. Bouřlivý rok 1905 je i v Indii bohatý na politické zvraty, nevíme, zda k lepšímu? Rozdělení Bengálska na západní hinduistickou a východní muslimskou část podle plánu indického místokrále lorda Curzona posunuje R. Thákura do čela vlasteneckého hnutí v Kalkatě. Horlivě se podílí na uskutečňování nového programu Kongresu, v bengálském Sdružení pro národní výchovu propaguje své názory na otázky vzdělání. A píše. Jeho prozaická a dramatická díla, zvláště román Gora (1907), směřují ke kritickému realismu, jeho poezie se však stále více zabývá duchovními náměty.

V roce 1910 vychází snad nejslavnější Thákurova sbírka Gítáňdžali (Oběť písních evokujících žal). Původní bengálská verze se ovšem hodně liší od nepatrného výboru, který autor sám převedl do angličtiny (1912). Tento překlad mu o rok později vynesl nejvyšší ocenění – v listopadu 1913 dostává jako první příslušník asijského národa Nobelovu cenu za literaturu. Evropa uvítala Thákurovy duchovní písně s nekritickým obdivem, autor, jehož křehký lyrismus a pokora zapůsobily nesmírně mohutně, se stal takřka módní intelektuální senzací. Skutečnost, že ostatní, ryze pokrokové rysy jeho tvorby jsou vinou jazykové bariéry povětšinou neznámé, byla a je vlastně dodnes pro posuzování Thákurova díla rozhodující. Na zkreslení se ostatně podílel i básník sám. Vybíral a překládal hlavně z těch svých prací, které odpovídaly požadavkům doby a panujícímu vkusu. Tady někde lze hledat původ nepřesných popisek „duchovní lyrik“, či dokonce „mystik“. Pro dámy potom náznaky na my a styk, mysticus.

Začala první světová válka, která Thákurem hluboce nervově otřásla. Všechno své úsilí zaměřil na propagaci poselství míru Ježíše Krista v indickém přebásnění pro porozumění umění mezi národy. Do této éry spadají také počátky jeho četných cest po celém světě a přednášek, jejichž hlavním námětem byly problémy kolem kulturního sblížení Západu s Východem. Nešlo však jen o propagaci idejí; Thákur těmito přednáškami získával prostředky potřebné k udržování šántiniketánské školy a agronomické školy v Sríniketanu. Za zmínku jistě stojí, že v letech 1921 a 1926 s velkým zájmem uvítala básníka i Praha. Thákurova osobnost tehdy zaujala mnohé české umělce. Leoš Janáček složil na text jedné z jeho básní známou kantátu Potulný šílenec, rovněž J. B. Fœrster a někteří další čeští skladatelé komponovali na Thákurovy texty.

Veliký význam měla jeho poslední cesta v roce 1930, během níž navštívil také Rusko. Ve svých Dopisech o Rusku zaznamenal nelíčený obdiv k výrazným úspěchům mladého mocnářství kolchozů, rolníků a dělníků. Nepochopil sice podstatu třídního boje (idea násilného socialismu a vymývání mozků mu byla nesmírně protivná jako zlost od vydřiducha), ale bez zaujetí prý dovedl vnímat to, co sovětský stát nadělil miliónům chudáků za danajský dar. Charakteristické je, že právě po návratu z Ruska se Thákur znovu sblížil s národně osvobozeneckým hnutím ve své domovině a ještě aktivněji se zúčastnil činnosti světové fronty proti fašismu. Stal se prvním prezidentem Indické ligy proti fašismu a do jeho básnické tvorby znovu pronikla politická tematika. Byl mezi prvními světovými osobnostmi, které jednoznačně odsoudily mnichovskou zradu na Československu. V těch dobách ztratil zbytek iluzí o západních demokraciích a stal se neúprosným kritikem kapitalismu hladového po zisku, jdoucího za cílem i přes mrtvoly s mrtvolným mozkem malých kapacit.

I pro svou uměleckou tvorbu jako by v tomto čase načerpal nové síly. S obdivuhodnou svěžestí se pouští nejen do neznámých tématických oblastí a do formálních výbojů, ale i do dalších oborů umění. Zabývá se hudebně tanečním dramatem, začíná se věnovat malbě a grafice. Ani v posledních letech života, ač vážně nemocný, tvorby nezanechal. Naopak, zintenzívnil ji, jako by chtěl dopovědět své životní poselství a uzavřít své rozměrné dílo. Zároveň se i častěji ohlížel zpět a připomínal si nejbohatší zdroje své umělecké inspirace – lásku k životu a člověku, zaujetí pro každé lidské utrpení a nenávist, NENÁVIST k těm, kdo POTLAČUJÍ SPRAVEDLNOST, chtějíce být na omylu a zakládat si na lži. Viděl až za obzor válečných muk a byl pevně přesvědčen, že válka musí skončit potřením fašismu a přinést lepší životní poměry miliónům. Věřil, že přinese i svobodu Indii a všem porobeným koloniím světa.

Rabíndranáth Thákur zemřel v Kalkatě ve věku osmdesáti let na vrcholu svých tvůrčích sil. Po osvobození Indie zde dostalo jeho dílo nový význam. Rabíndranáth Thákur není jen jejím skutečně nejvyšším básníkem a reprezentantem před cizinou, je i jejím velkým učitelem myšlenky. Pro celý svět je příkladným tvůrcem, humanistou, demokratem a pacifistou.

*

Z fotografie na nás hledí tmavé mandlové oči. Připomeňme si, co napsal ve své Gítíndžali:

„Jednoho dne skončí tato podívaná a víčka klesnou naposledy. I potom zrovna tak bude uplývat noc, zrovna tak procitne jitro nad probuzeným světem, hra světa bude pokračovat s obvyklým hlukem a ve všech domech míjet bude čas v radostech a útrapách.

Připomínám si to, když se dnes rozhlížím dychtivým zrakem po světě. Nic z toho, co kolem sebe vidím, není nicotné, všechno mi dnes připadá vzácné. Vzácné je i to nejmenší místečko na této zemi, vzácný je i ten nejneužitečnější tvor tohoto světa, vše, čeho jsem nedosáhl, i to, co jsem získal. Dej mi všechno, oč jsem dosud nepožádal, protože jsem to považoval za nicotné!“

à propos WALDEMAR MATUŠKA

22:00    INDIE

Indický kontinent, teda správněji subkontinent, jsem projel takovým obrovským okruhem: ze západního pobřeží na sever, potom na východ, po východním pobřeží dolů na jih a zase zpátky napříč na západní pobřeží. Když to beru podle měst: Bombaj, Dillí, Patna, Kalkata, Madrás, Bangalora. Něco letadlem, něco autem.

Na východ jsem přijel zrovna v tu dobu, kdy se v Bengálském zálivu zvedla ta strašná vlna a běžela takhle nahoru, byla nesmírně široká, a jak se Bengálský záliv na sever zužuje, tak se ta vlna zvyšovala. U pobřeží není moc velká hloubka, taky jenom tři pět metrů, nejvejš snad patnáct, a Kalkata leží dvanáct metrů nad mořem. Tam to narazilo na břeh, zvedlo se to – trvalo to dohromady nějakých osmnáct dvacet minut, dalších dvacet minut zase zpátky – a už tam bylo čisto! A asi dva milióny mrtvol!

V Kalkatě na náměstí, to jsem tam zrovna byl, asi milión úplně nahatejch lidí. A děti zabalený v novinách!

Ale na to nerad vzpomínám. Radši o něčem jiným – třeba Madrás. Tam je ta nejslavnější derby–dráha. A taky ta slavná brána, kterou prošel poslední anglickej voják v roce 1949 nebo 1950. Postavili ji za dva dny, toho vojáka oblíkli do slavnostní uniformy, dali mu pušku, bandalír, on prošel tou bránou a nastoupil na loď. A to byl opravdu poslední anglickej voják v Indii!

Ale musím to vzít po pořádku. Přistáli jsme v Bombaji na letišti asi ve dvě ráno a všichni nás tam už čekali. Odtud jsme odjížděli 11. února. Nebylo tady moc zima, takový normální únorový počasí – a tam bylo v noci okolo čtyřiadvaceti stupňů. Už cestou autem z letiště na člověka dýchne takový kořenný vzduch. A taky se udělalo dost brzo světlo.

Přijeli jsme do kanceláře ČSA, tam říkali, že se taky musíme trochu vyspat, jenže jak začalo svítat, podíval jsem se z okna a hned mě začaly zajímat věci. Pode mnou byla taková kolonie asi pětadvaceti malejch domečků z různejch nalezenejch věcí – a sotva sedmdesát metrů od toho stál úplně novej hotel. Ještě nebyl ani otevřenej, stál na takovým srázu, takže z ulice měl jenom dvě patra, ale zezadu asi pět.

A najednou se otevřely dveře u jednoho z těch domků, kterej vypadal stejně nuzně jako ty ostatní, vyšla holka v bílým sárí a začala tam uklízet. Nechci se mejlit, ale pokud si vzpomínám, byla neděle. Na první pohled to tam opravdu bylo špinavý, ale najednou začali z těch domků vycházet lidi čistě a svátečně oblečený a dělali pořádek. A to bylo moje první překvapení.

Nakonec jsme už spát nešli a hned jsme se vrhli do víru Bombaje. Zašli jsme na jednu velkou pláž, kde stojí obrovskej hotel a lidi od ČSA tam jedí a mnozí tam i bydlí. Anebo mají pronajatý vily. A tam se k nám pomalu začali sjíždět všichni, kteří měli co do činění s tímhletím zájezdem, náš konzul, zástupci různých našich firem a taky ten pán, já mu budu prostě říkat pan Rascom, který koupil licenci na naši jawu dvěstěpadesátku. O tom bude řeč ještě později. Zatím jenom řeknu, že byl takovým spolugarantem celý naší cesty, ještě s obchodním radou Kirschbaumem, který v té době sídlil v Dillí, ale taky nám přijel naproti.

Takže Bombaj byl takový náš první dotyk se subkontinentem. Potom jsme sedli do letadla a letěli jsme do Dillí, což je nějakých dvanáct set kilometrů, možná ještě víc. Tam jsme dostali první instrukce, jak bude ta naše cesta vlastně vypadat. A dověděli jsme se, že po Indii je rozházeno několik míst, kde pracuje dohromady přes dva tisíce Čechoslováků. Různě tam budujou, spravujou a opravujou rafinérie, pivovary, cukrovary a podobný věci.

Cestoval jsem se svým kamarádem, původním povoláním je to úředník ČSA, ale jinak je to zpěvák a komik – amatér Joska Olič. Já jsem s ním vůbec procestoval velkou část zeměkoule, on byl takovou mojí záštitou. Měří asi sto osmdesát devět centimetrů a v té době vážil sto třicet kilo. V Indii to byl prostě happy man, protože Ind podle domácího vkusu by měl být zavalitější, dobře vyhlížející člověk, aby na něm byl trochu vidět blahobyt. Průměrná váha indického člověka nepřesahuje padesát kilo, na výšku mají tak sto šedesát pět, snad sto sedmdesát centimetrů. Říkám: průměr. V některých oblastech Indie to třeba vypadá trošku jinak, ale většinou jsou to přece jen štíhlí, subtilní, velice elegantní a velice fajnoví lidé. Takže když se tam Joska objevil třeba mezi dětma, tak okolo něj poskakovaly a málem na něj házely kytky, což se v Indii od pradávna dělá. Když na tebe třeba čeká někde v Indii delegace, mají někde ve vodě v umývadle namočenej věnec malinkých lilií, ty květy jsou tak dva a půl centimetrů velký, středem jsou propíchnutý, a z takovejch asi dvanácti šňůr lilií se udělá věnec, do poslední chvíle se nechává ve vodě, aby ty květy nezvadly, a když přicházíš, tak to vyndají, trochu to ocákají a dají ti to kolem krku a tím tě vlastně osvěží a současně přivítají. Je to nádhernej zvyk, ty květy voní a ty hned víš, že tě teda doopravdy vítají. Jsou to dobrý a pohostinný lidi, protože je stará pravda, že kdo má rád kytky, má rád taky lidi.

Tak nás taky přivítali v Dillí. Jak jsem už říkal, Dillí je těch dvanáct set nebo patnáct set kilometrů severněji než Bombaj, rána jsou tam už čerstvější a vůbec tam není tak teplo jako dole na jihu. Po ránu tam bylo tak sedmnáct devatenáct stupňů, což je pro Evropana správná temperatura. Pochopitelně v deset hodin je tam už kolem třiceti. Ale noci jsou tam chladnější a snesitelnější, protože z Dillí je to vzdušnou čarou asi šest set kilometrů do Himaláje. A tam jak známo nikdy není víc než nějakých těch sedm pod nulou.

Dostali jsme taky plán cesty, abychom věděli, kam pojedeme a co nás kde čeká. První naše zastávka byla podle toho plánu v Patně a druhá v Ránčí. Z Ránčí potom do Kalkaty a teda do západního Bengálska.

Ale nejdřív Patna. V Patně se pěstujou nejmenší kozy na světě. Mají asi tak dvaadvacet centimetrů ke krčku, řekněme do třiceti centimetrů. Pěstují se kvůli kůžím, ty se vydělávají, říká se jim taky patna a je to ta nejjemnější kůže na rukavičky. Když si ji natáhneš na ruku, můžeš zašroubovat i šroubek do hodinek, jak je jemná!

Ty kozy mě uchvátily. Já jsem si totiž nejdřív myslel, že to jsou kůzlata. No jo – jenže skutečný kůzlata jsou deseticentimetrový!

Vypadá to přesně jako naše kozy, ale je to hračka pro děti. Takhle to vemeš na dvě dlaně. Měl jsem strašnou chuť vzít si párek domů a zajímal jsem se, jestli bych je mohl přivézt, ale je to spojený s velkejma obtížema a těžkostma, karanténa a tak – nakonec jsem pochopil, že bych tomu zvířeti vlastně ublížil. A já tady nejsem od toho, abych ubližoval zvířatům.

Viděl jsem tam taky kluky, jak si uříznou kus bambusu, jednu třetinu z toho podélně vyříznou, pak z jednoho tenkýho prutu udělají tětivu a mají luk. Šípy udělají z toho vršku, ale mají k nim kovový hroty. Jenže to jsou šípy, který nemají zářez pro tětivu, jen takovej výstupek. Chtěl jsem samozřejmě vidět, jak s tím střílejí. No – asi na dvacet kroků se strefovali do stromu, kterej byl tak deset centimetrů silnej. Zkusil jsem to taky a šíp mi zůstal samozřejmě v ruce, protože tětiva z toho šípu sklouzla. Je to úplně jinej systém, než na jakej jsme zvyklí, ale tamti kluci to umějí.

Poblíž tam taky opravovali chrám, a o chrámech budeme ještě hovořit. Jsou tam sloní chrámy a jinačí, prostě nejdřív je to celá hora, pak se ten vršek přitesá a to přebytečný se odveze pryč. Architektura zcela nadčasová! Ale je to nepochopitelná představa, že je někde kopec třeba třicet metrů vysokej a že se z toho stane kostel! Že tam je bezpočet vytesanejch sošek, často sexuální výjevy, což je u nich naprosto v pořádku, asi pravděpodobně proto, že ten jejich bůh je stvořil k tomu, aby se měli rádi, aby se milovali – a aby se milovali správně!

Taky jsem v okolí Patny viděl člověka, kterej měl v ruce asi deseticentimetrovej ocelovej hřebík a kladívko, dřepěl na takovým bloku žuly a těma nástrojema před sebou vytvářel fantastický ornamenty. To je mravenčí práce! Ten blok je asi tak tři metry dlouhej, asi čtyřicet na čtyřicet v průřezu, ten člověk má takovou rohož, kterou si vždycky zapíchne do země, aby na něho nesvítilo sluníčko, sedne si do dřepu na ten žulovej blok a tím majzlíčkem a tím kladívkem do toho začne ťukat. Nutno říct, že když je v tom podřepu, tak má kolena za ramenama – prostě kolena jsou za ním –, on se předkloní a nic mu už nevadí v práci. Reliéf jde do hloubky takový tři, možná čtyři centimetry! Když jsem ho viděl poprvé, byla z toho balvanu asi tak třetina hotová a já jsem vůbec neměl odvahu zeptat se ho, jak dlouho to dělá. Pracoval s takovou rutinou, s takovou chutí, s takovým grifem, že se mi zdálo, jako by ten kámen nějak uhranul, aby ho změkčil, že to vlastně jenom lehce vyrejpává, pak se na to zase jen podívá a ten kámen znova ztvrdne. Bylo to neuvěřitelný! A ten člověk vypadal přesně tak, jak jsem si vždycky představoval fakíra. Kolem beder měl všelijak ovázanou takovou košili, hlavu omotanou turbanem, soustředěně se díval na ten kámen – nádherný! Nádherný a neuvěřitelný!

Míň nádherný – a bohužel uvěřitelný – bylo, že jsme po vystoupení z auta nezavřeli okýnka, a než jsme se na toho chlapíka vynakoukali a než jsme se vrátili, tak nám opice všecko roznesly.

Dál jsme potom přijeli ke stromům s takovejma luskama, asi tak dvacet centimetrů dlouhý byly a tlustý jako palec. V těch luskách, když jsou suchý, je takový růžový želé. Teda – jako želé! Je to hmota, která obaluje hrášky v těch luskách. Indové to otloukají, padá to na zem, děti to sbírají, to želé se shrabuje a nakládá a dělá se z toho výborná osvěžující marmeláda. Je to sladký, mírně nakyslý a když do toho kápneš trochu citrónu, je to velice jedlý.

Díval jsem se, jak do toho tlučou dlouhejma bambusovejma tyčema, jak to sbírají dívenky tak od šesti do deseti let, samozřejmě v sárí, a pozoroval jsem hlavně jednu žabku. Byla nesmírně krásná. Indický děti mají totiž obrovskej půvab, v očích určitou plachost a přitom zase nebojácnost. Je třeba podotknout, že je nikdo nebije, protože nikdy nezlobí. Uhodit dítě je velkej hřích – no nejenom v Indii, je to hřích všude – a tam jsem se s tím nesetkal vůbec nikdy.

Nevím, jak mě to napadlo, snad proto, že tak krásný dítě jsem dlouho neviděl, zkrátka poprosil jsem Josku, aby mě s ní vyfotografoval. A dal jsem jí rupii.

A šofér, kterej s náma jezdil, mi potom řekl, že tím se z ní stala nejbohatší dívenka ve vesnici. Já vím, na první pohled je to takový spíš úsměvný, ale já jsem o tom pak dlouho uvažoval…

Tu fotografii jsem pochopitelně nikdy neviděl, protože jsme celej film jako obvykle ztratili, ale vzpomínám si, že ta dívenka se dívala před sebe, já jsem stál po její levý straně – a ona mě viděla! Tak krásný a velký měla oči.

A potom přišla Kalkata. Jak už jsem říkal, leží mezi pěti a dvanácti metry nad mořem, takže vlhkost vzduchu je tam asi 97,9 procenta. To všecko je voda a teprv to ostatní je vzduch. Takže máš na sobě jenom kalhoty a košili a jdeš takovou párou, skoro vodou – a přitom přece jen dejcháš. Já si představuju, že by takhle člověk mohl žít i v moři, kdyby tam byly aspoň ty 2,1 procenta kyslíku. Protože tady jsem se přesvědčil, že to k dýchání stačí.

Jsou ovšem lidi, kteří to tam snášejí velice těžko, ale domorodci v tom pařeništi žijou docela krásně. Taky tam všecko roste šestkrát rychleji než kdekoli na světě, dokonce se říká, že když tam zapíchneš do země deštník, tak třetí den už rozkvete.

Tam jsme se uchýlili k zástupcům naší firmy Svit Zlín (Gottwaldov) a dalších firem, které mají co činit s kůží. Je tam totiž výkup těch slavných krokodýlích krků a hřbetů na ty nejjemnější taštičky. Sešel jsem se tam i s lidma, kteří už neměli možnost dostat se zpátky domů do Československa, když vypukla druhá světová válka, a byli nuceni tam zůstat. Dneska je jim tak okolo pětašedesáti pětasedmdesáti let a dodnes udržují velice čiperný styk s Československem, protože nikdy nepozbyli sounáležitost se svou vlastí. Jenom okolnosti, teda válka, je zaskočily. A protože to trvalo dost dlouho, oni se tam zatím zabydleli a získali svoje postavení v povolání, které mají rádi. Koželuhové prý neradi opouštějí svoje povolání, to je taková stavovská čest.

Tihle staří o mně nevěděli vůbec nic, ale jsou tam taky mladí, teda Sviťáci, ti jim to vysvětlili, kdo jsem a co jsem, dokonce si pustili film Kdyby tisíc klarinetů, který tam taky měli. Viděli to poprvé, moc se jim to líbilo a to naše setkání bylo velice příjemný. Dokonce mě jmenovali čestným členem Svazu československo-indického přátelství, což tam teda existuje léta letoucí, a dostal jsem takovej prazvláštní instrument s jednou strunou na takový tykvi, která je potažená kůží, a tím je provlečená ta struna a zaražená knoflíkem. Když brnkneš a zmáčkneš to, tak to různě povoluje a vydává to překrásný zvuky, dodneška jsem se nedověděl, k čemu tenhleten instrument slouží, ale protože sám vyrábím vlastnoručně instrumenty, který nehrajou, tak mě tohle strašně potěšilo.

Ještě se zmíním o jedný maličkosti. V Kalkatě je ve městě několik menších a větších jezírek nebo nádrží, kde se koupou děti i dospělí. Musím říct, že ta voda není jaksi… příliš čistá, bál jsem se do ní vlézt, ne snad proto, že bych se štítil, ale upozornili mě, že v některých vodách, které jsou stojaté a přes třicet stupňů teplé, se vyskytujou různý paraziti.

Říkal mi to právě jeden Čech, u kterého jsem taky přespával. Žil už tam asi pět nebo šest let a bydlel v jednom vysokým domě, odkud bylo možný pozorovat z okna orlosupy. Teď na chvilku odbočím, ale pak se k těm jezírkům vrátím.

Orlosup je pták, jak již název prozrazuje, kterej není ani orel, ani sup, nýbrž je to orlosup. Má rozpětí křídel od tří čtvrtin metru do metru padesáti a hnízdí na stromech, který jsou strašně vysoký. Rostou vždycky do určitý výšky, tam se rozprostřou a udělají takovou rovnou, jakoby zastřiženou korunu. A tyhle koruny, kde ti orlosupi hnízdí a mají tam mláďata, jsou tak ve výšce sedmého až devátého patra.

Ten můj domácí bydlel v sedmém patře, ty stromy stály přímo naproti, takže jsme se těm orlosupům koukali jaksi přímo až do kvartýru. Oni někdy lítali skoro až k našim oknům, a když si člověk může toho ptáka prohlídnout takhle zblízka, tak je to k nezaplacení, nehledě k tomu, že to jsou ti slavní ptáci, kteří odnášejí párzí do jejich starých domovů. Párzí utekli asi před devíti sty lety z Persie před náboženskejma pohromama, před útlakem, uchýlili se do Indie a našli tam nový domov, leč nikdy nezapomněli, kam patří. Když takovej párzí umře, ostatní ho položí na věž mlčení, a všichni věří, že tihle orlosupi, kteří pocházejí taky z Persie, ho odnesou zpátky. Je to zkrátka velice slavnej pták a taky velice krásnej.

Ale já jsem mluvil o těch jezírkách, já vím. Jednou jsem se podíval i dolů, protože člověk se nemá dívat jenom vzhůru, že ano, a tam jsem viděl pod tím barákem jedno z těch nespočetných jezírek s tou nepříliš čistou vodou. Jenomže Ind je člověk nesmírně nábožensky založenej a nesmírně čistotnej. Ačkoli mně se ta voda nezdála, oni tu ranní očistu udělat musí! Nejdřív přijde parta indických žen a dívek, přinesou v koších na hlavě květy větší než dlaň, tu vodu poházejí, potom tam vlezou v sárí a koupou se tam. Samozřejmě berou s sebou děti, ty čuchometry jim trochu umejou, pak si stoupnou a baví se a mezitím uschnou, uschne i sárí, a oni se zase rozejdou.

A to mě strašně mile překvapilo, protože já jsem najednou přestal vnímat tu vodu, která byla taková nahnědlá, a viděl jsem místo ní obrovskej záhon překrásných květin a mezi tím dvacet nebo pětadvacet dívek a paní v sárí všech možných barev, který kolem nich vlály. Byl to pohled jak z pohádky Tisíc a jedna noc, to prostředí bylo tak kouzelný, že jsem měl chuť seběhnout a jít se vykoupat s nima. Potom jsem si to samozřejmě rozmyslel – ale chuť jsem měl!

Tak to je Kalkata, nejvýchodnější bod světa, kde jsem byl. Jednou jsme si zajeli i kousek od Kalkaty k moři, kde se říká Zátoka u sedmi pagod. Bylo to asi tak pětadvacet kilometrů, nechci to přehnat, ale tak to chodí: když je někde něco pěknýho, když jsou tam přátelé a fajn lidi, když je o čem se bavit a na co koukat, člověk nepočítá kilometry. Ohromně nám ta cesta uběhla a najednou jsme byli u těch sedmi pagod. Jenže ty pagody nejsou vidět. Kdysi, snad před čtyřmi nebo pěti sty lety, byly ta šestá a sedmá špice vidět, a před třemi tisíci lety, kdy už byla Indie víc než tisíc let nesmírně kulturní říše, tam stálo v řadě všech sedm pagod. Velice slavných pagod. Tam jsou všecky pagody slavný, každá něčím jiným. Tyhle pagody byly tenkrát přístupný suchou nohou. A za těch pár tisíc let zmizely pod vodou, a to ne tak, že by se propadly, nýbrž jak to moře postoupilo.

Ale když je náhodou moře rozbouřený a jsou velký vlny, dejme tomu čtyřmetrový pětimetrový, a když bude člověk to moře dobře sledovat, nebo spíš bude mít vedle sebe jinýho člověka, kterej to dobře zná a takhle mu ukáže prstem, tak v určitým momentu uvidí špici tý sedmý pagody. Ta vlna totiž jde nejenom nahoru, ale zákonitě musí zase dolů – a vtom se ta špice objeví. A to je vždycky strašně velká sláva. Ať je to tak nebo tak, když člověk něco ztratí navždycky a může z toho najednou jenom kousíček zahlídnout, vždycky mu to připadá krásný…

*

Když řeknu vesnice, tak si představím nějakou krásnou vísku dole v jižních Čechách, nebo i jinde – ale u nás! Chaloupka, rybníček… Indická vesnice může bejt rozlohou velká jako Praha, a může tam bejt třeba jen dvaatřicet nebo padesát stavení. A jindy je zase velká třeba jako Kolín a baráků má dva a půl tisíce. V tom jsou velký rozdíly.

Já teď chci vypravovat o indické vesnici, která se jmenuje Rámačandráputram. Češi tomu velice logicky říkají Rámačandrákov. Žije tam a pracuje – nechci to přehnat – pět set, možná šest set našich lidí, jsou tam s manželkama, s dětma, bydlej v moderně postavených átriových domech, normálně do čtverce, velkej bazén s krásnou čistou vodou, vedle bazénu obrovskej park, společenskej dům, kousek přes silnici obchody, prostě všecko tak, jak by si to asi představoval správnej urbanista, že by se mělo správně žít. Před každým domem rostou banánovníky, děti ty spodní banány trhají a nahoře zatím rostou malinkatý dvoucentimetrový banánky.

My jsme do toho Rámačandrákova přiletěli letadlem z Kalkaty, čekala tam na nás delegace včetně místního šéfkuchaře a pekaře zároveň, kterej speciálně upek českej chleba, takže jsme byli na letišti přivítáni chlebem a solí. Dokonce i růži jsem dostal a hned jsem se píchnul o trn. Bylo to moc hezký a dokonce dojemný – i bez toho trnu.

Když jsme v Kalkatě nastoupili do letadla, tak vedle mě přes uličku seděl indickej generál parašutistů, Sikh s turbanem, s krásným plnovousem, kterej měl zastřenej takovou síťkou. Byli s ním asi čtyři pobočníci, prostě veliká paráda. Nebyl to starej člověk, ale musel bejt velice proslulej, protože měl vyznamenání na půl prsou, všichni se k němu chovali s velikou úctou a oslovovali ho s velkým respektem.

Protože jsme samozřejmě předpokládali, že ho tam na letišti bude někdo čekat, tak jsme s Joskou počkali, až vyleze, protože ta hlavní sláva patřila jemu. Byla tam strašná spousta lidí, obrovskej shluk, z kterýho se oddělila asi jedna třetina, přivítala toho generála a vzdala mu čest. Zbývající dvě třetiny lidí byli totiž naši. My jsme teda chviličku počkali, pak jsme vystoupili a ty dvě třetiny nás přivítaly s daleko větší parádou, ne sice po vojensku, ale o to srdečněji, takže ten generál se na mě otočil, podíval se na ty lidi a udělal takovej posunek, jako že na tom asi budu líp než on.

Nasedli jsme do malýho autobusu a jeli ještě kus, protože to letiště bylo dost daleko. Jeli jsme do toho Rámačandrákova.

A tady se musím na moment vrátit zpátky do Prahy a zmínit se o tom, že tenhle zájezd byl pro mě vlastně zájezdem piškotovým. Mám totiž v televizi jednu přítelkyni, se kterou jsem nesčíslněkrát pracoval na různých pořadech. Je to asistentka režie a jmenuje se Libuška. Ta má sestřičku, která tenkrát právě žila se svým manželem v Rámačandrákově. Byli tam už druhej rok, narodilo se jim tam roztomilý děťátko, holčička, ale maminka si v jednom dopise postěžovala Líbě, že mají všecko, že tam je krásná poloha – a to teda skutečně musím potvrdit –, jenom jedna maličkost že jim tam chybí, a to jsou dětský piškoty. A Líba, když se dověděla, že jedu do Indie, přišla za mnou a přinesla velkou krabici dětskejch piškotů – no krabici, spíš takovej malej kufr, a řekla: Prosím tě, ty jedeš do tý Indie, vem tam mý sestře ty piškoty, protože ta jejich žabka je strašně malinká a piškoty tam nemají.

A já prosťáček, domnívaje se, že když se řekne Indie, tak je to jako u nás nějakej okres – prostě jsem si to vůbec neuvědomil a Líba taky ne – a ty piškoty jsem teda vzal. A neuvědomil jsem si, že Indie je něco strašně velkýho a že vůbec není jasný, jestli se dostanu tam, kde ta její sestra žije. Prostě jsem kejvnul. A pak jsem tu krabici tahal po celý Indii!

Nicméně teda posléze nám přálo štěstí. Přijíždíme na náměstíčko s tím velkým bazénem a s těma šesti stovkama lidí, který tam na nás čekali, já se dívám z okna autobusu a najednou vidím takovou paní skoro stejnou jako Líba, jenom malinko menší. V náručí drží asi tříměsíční holčičku, úplně zrzavou jak plamínek. Ta hlavička mě asi upoutala první, protože to bylo, jako když vidíš v noci světlo. A jak jsem vystupoval, najednou jsem řekl: Moment – pardon! A vrátil jsem se pro ty piškoty, který ležely vzadu na sedadle, pak jsem vylez ven, všichni mě zdravili a já jsem říkal: Dobrý den přeju, to jsem rád, že vás vidím – dovolíte, já bych jenom tadyhle něco vyřídil.

A šel jsem tím zástupem, lidi se rozestupovali a já jsem šel direktně k tý Líbiný sestřičce a říkám: Tohleto vám posílá Libuška pro tu malou holčičku.

Ta paní si to vzala a řekla: Děkuju vám mockrát. A pak se otočila na ty ostatní a povídá: Vidíte, nezapomněla!

A tím to bylo vyřízený. Jenom bych ještě dodal, že ta sestra potom psala Líbě, že jsem tam měl večer koncert na krásným trávníku, udělali tam pódium, lidi seděli vůkol, takže jsem měl asi tisíc posluchačů, vyprávěl jsem si s nima, byl to prostě takovej večer, jaký mám hrozně rád, zpíval jsem tam národní a lidový písničky a taky ty písničky, o kterejch si myslím, že je mají rádi i jiný lidi. A v tom dopise od té paní, kterej jsem já četl až daleko později, stálo: Je večer, jedenáct hodin, třiadvacet stupňů, sedím na balkóně, holčička dostala piškoty a dávno už spinká a pod balkónem zpívá živej Matuška.

Dělal jsem tam dva koncerty, tenhle venku a pak ještě jeden v sále, protože tam byla skupina ještě jiných pracovníků ze socialistických zemí, a bylo to moc fajn.

Na tom druhým koncertu pobíhal pes, protože v Indii všude pobíhají psi, jsou bezprizorný a patří všem. Toho psa ze sálu pořád vyháněli, ale já jsem ho zavolal, on si vlezl pod pódium, tam si sednul nebo spíš lehnul, takže mu byla vidět jenom ta hlava – a poslouchal. Byl to snad nejvděčnější posluchač.

Jinak jsme se koupali a dělali jsme legrácky s dětma, kterých je tam strašně moc. Viděl jsem taky ohromnýho hada, teda v lihu, ve strašně velký flašce. Měl ho tam místní lékař, sám ho ulovil. Všude nás vodili a vozili a tak jsme poznali fůru zajímavejch věcí, třeba stavbu silnice. Oni totiž podél vytyčené trasy postaví cihelny. Jinak jsme se koupali a dělali jsme legrácky s dětma, kterých je tam strašně moc. Viděl jsem taky ohromnýho hada, teda v lihu, ve strašně velký flašce. Měl ho tam místní lékař, sám ho ulovil. Všude nás vodili a vozili a tak jsme poznali fůru zajímavejch věcí, třeba stavbu silnice. Oni totiž podél vytyčené trasy postaví cihelny. V těch se nadělají cihly, naskládají se a celý se to oplácá hlínou. Dovnitř se dá dříví a sláma, zapálí se to, cihly se vypálí, pak se to rozbourá a ty cihly se hned kladou na zem a dělá se z nich ta silnice. Taková stavba pokračuje náramně rychle. Říká se, že silnice z cihel dost dlouho vydrží. Já nevím. Ale rozhodně je pevná, protože když v Indii nastanou deště, jak říká spisovatel Bromfield, tak vlastně všecko končí. To je prostě clona vody. Ale ta silnice to musí vydržet.

My jsme tam tohle počasí nezažili, začíná v dubnu nebo v květnu, my tam byli v únoru a únor – dá se říct – je tam nejkrásnější měsíc vůbec. Protože to, co uschlo, má jinou barvu, a co raší, je svěží a má zase jinou barvu a celá příroda je strašně pestrá.

Když jsem kdysi dávno slyšel, že se dá pozorovat, jak roste bambus, tak jsem tomu nechtěl věřit. Ale mně se to tam stalo. Když totiž bambus roste, tak přitom maličko praská a je pořád v pohybu. A protože bambus je vlastně veliká tráva, tak můžu říct, že jsem slyšel trávu růst.

Madrás! V Madrásu je taková velká Chuchle, teda jako Chuchle, ale strašně velká, spíš něco jako Ascot. Zařídili to tam před mnoha a mnoha lety Angličani. A tam se zrovna jelo československý derby. Jede se to každej rok a náš obchodní rada nebo jeho manželka předává vítězovi překrásnou, asi šedesáticentimetrovou vázu z broušenýho křišťálu, na takovým mahagonovým podstavci, se stříbrným štítkem – a je tam o to ohromnej zájem. Oni sice mají strašně moc krásnejch věcí, čtyři tisíce a čtyři a půl tisíce let strarejch – tam když je něco dva tisíce let starý, tak to není žádná starožitnost, to počítají mezi nový věci –, ale tohle naše sklo má obrovskej kurs, protože je opravdu mistrně udělaný. Jako vlastně naše sklo vůbec, že ano?

Přijeli jsme na to derby asi kolem poledního, měli jsme krásnou lóži, tak jsme se tam usadili a různě jsme tipovali. Já teda na koníčky nesázím, ale je vidět, že oni tomu za těch moc let propadli. Jinak je to veliká podívaná. Žokejové jsou ještě většinou Angličani, starý chlapi. Vypadají sice jako kluci, ale už je jim dost. Když se na ně podíváš zblízka, tak to poznáš.

Chvíli jsem se tam taky motal kolem koní, koně jsou moje velká láska, a bylo opravdu na co se dívat, protože závodů se ten den jelo strašně moc. Vedle tribuny hrál vojenský orchestr v parádních uniformách, před nima stál takovej generál nebo co to bylo, oprýmkovanej, krásnou čepici samý zlato, a bylo horko a ti kluci byli navlíknutý v uniformách a muselo jim bejt k padnutí, ale hráli teda – jak o život! Já jsem se tak opřel a díval se na ně, protože to přece jenom byli vlastně kolegové, že ano, a říkal jsem si, no v tomhle horku to bude asi šichta!

A oni hráli takovou velice rychlou a komplikovanou skladbu a hrálo tam teda všecko. Ať si nikdo nemyslí, že když řeknu vojenská hudba, tak že to byly jenom plechy. Bylo to obsazený, že by jim mohl závidět kdekdo. Ta muzika byla taková velice cizokrajná, to si člověk teprve uvědomí, že je v Indii, když slyší tyhle všelijaký instrumenty. A protože všichni hráli z not, začal jsem bejt zvědavej, jak asi taková partitura vypadá. Protože to bylo takový krkolomný, dost svérázný akordy, a tak jsem si říkal, tohleto zahrát, to by asi dalo takovýmu Evropanovi dost zabrat.

I sešel jsem dolů, koupil jsem si kokakolu a blížil jsem se k tomu armádnímu generálovi, kterej měl takovej strašně velkej klacek – snad kdyby někdo hrál falešně, tak ho s tím zabije nebo co. Nenápadně jsem se dostal až k němu, on byl zabranej do toho dirigování a celý to hlídal, a když to skončilo, tak prostě zavřel partituru a dal ji takhle na stranu na stolek a já jsem si říkal, nedá se nic dělat, budu drzej.

A přijdu k tý partituře, koukám na ni, bylo to psaný jednak indickým písmem, který je takový velice krásný a vypadá spíš jako nádherně kovaný mříže, ale pod tím bylo napsáno anglicky: George Gershwin: Rhapsody in Blue.

Byl jsem strašně překvapenej, co se z toho dá udělat. Říkal jsem už prve, že tam sice byly všecky možný nástroje, ale klavír tam samozřejmě nebyl! To mě právě zmátlo. Ale udělali z toho fantastickou věc, Gershwin by se divil, a byl by asi velice rád, protože to dostalo takový nový pojetí. A tak jsem potom už nebádal, co hrajou, a jen jsem poslouchal. A musím říct, že to ladilo. Bylo to sice o něčem jiným, ale ladilo to!

Tak to byla jedna zkušenost, kterou jsem získal. Já jsem už předtím slyšel hrát indický muzikanty, a to muzikanty vysokých kvalit, dokonce jsem dostal jednu překrásnou sitár. Ono je to opravdu umělecký dílo! Taky jsem na ni hrál začátek ke skladbě Ty a já, kterou jsme natočili s Olinkou. Kdyby si někdo náhodou myslel, že to hraje bendžo, tak ne! Je to opravdová sitár.

Taky jsem tam zastihl kousek koncertu Raviho Šankara, což je takovej – přeneseno teda do našich poměrů – národní umělec. A slyšel jsem tam jinou takovou národní umělkyni, která přednášela Rabíndranátha Thákura, což je jejich vůbec nejslavnější poeta, prozaik, filozof, humanista – a nejen v Indii člověk s velkým Č. Jeho knížky znají lidi nazpaměť… Ta dáma si sedla do krásnýho křesla, sedm muzikantů okolo ní vytvářelo fantastickou atmosféru a ona přitom zpívala toho Thákura. Trvalo to strašně dlouho a bylo to nádherný. Já teda nerozuměl ani slovo, protože hindština je nesmírně složitá, ale byl jsem unesenej už jenom tím projevem. Když skončila, byl tak frenetickej aplaus, že ji vůbec nepustili z placu a ona musela dvacet minut přidávat. Dvacetiminutovej přídavek, to jsem neviděl ještě nikde na světě! A na těch lidech jsem pozoroval, jak jsou strašně odvázaný, já rád sleduju lidi, co to s nima dělá a jestli třeba neplácají jenom z úcty ke stáří toho dotyčnýho – ne! Byli nadšení!

Ale oni na to mají úplně jinej systém. Právě v Madrásu jsem dělal taky koncert pro ten žokej–klub, kam mě pozvali. Pan Rascom Írání, už jsem se o něm jednou zmínil a ještě o něm budu mluvit víc, mi řekl, že mě považuje za přítele a že teda jeho přátelé jsou i mými přáteli, a jestli bych pro pár jeho opravdu nejbližších přátel nepřišel zazpívat pár národních písniček a těch písniček, co dělám jinak. Že by byl velice rád, aby tihle lidé taky věděli, kdo je tady na návštěvě. Mně to velice polichotilo, protože ten jeho zájem byl opravdu upřímnej, tak jsem tam přišel a dostal jsem opět ten věnec lilií a bylo to tam prostě všecko skvělý – a já jsem začal. Stoupnul jsem si doprostřed, byl to takovej obrovskej vzdušnej klub a bylo tam opravdu jen pár jeho přátel, asi tak tři sta nebo tři sta padesát lidí, a já jsem zpíval a ty lidi se tak uvolnili v těch křeslech a tak jako pomaloučku usínali. Nebo jsem zase viděl, že vrtí hlavou jako v nesouhlasu – ale já se nedám odradit, když už se do něčeho dám. Jenomže jsem dozpíval čtvrtou písničku a oni pořád že jako nic. To už jsem se trošku zarazil. Ale vždycky když jsem skončil, tak se probrali z toho snění a začali plácat. Strašně plácat! I bylo mně to divné a říkal jsem si, to já musím dát asi pravděpodobně něco rychlejšího. A protože tam bylo samozřejmě taky pár Čechů, požádal jsem je, jestli by mi nepomohli s písní Tancuj, tancuj, vykrúcaj. To je píseň skutečně skočná, od podlahy, tak jsem si říkal, že je zkusím probudit. Sám bych na to nestačil, samozřejmě, ale počítal jsem s tím, že najdu přátele Čechy, protože Čech všude bratra má, že ano? (ale jakého vlastně v efektu v roce 2014?)

A tak jsme to rozjeli, že teda řinčely vokna – a oni furt tak! I udělal jsem pauzu, poděkoval jsem, počkal jsem na překladatele, až domluví – ten překladatel totiž překládal nádherně: když jsem mluvil strašně dlouho, tak řekl tři věty, a když jsem řekl něco krátkýho, tak mluvil strašně dlouho. To se mi moc líbilo.

No a když nastala přestávka, tak jsem se otočil na pana Íráního a říkám: Já mám takovej dojem, že se tady prostě nelíbím. A on povídá: Ó nikoli, Waldemare, oni jsou nadšení!

Já povídám: Vždyť spěj!

A on na to: Jen zpívejte klidně dál, já vám potom něco řeknu.

No – když mně to řekne takovejhle člověk, je to něco jinýho!  A tak jsem zpíval dál a zpíval jsem asi hodinu a půl. Nahoře se mezitím připravovaly indický placky, to je těsto, který se rozválí a hodí se do obrovskýho kotle s olejem, kde jenom tak plave, nadechne se jako peřina a je to ohromně dobrý, voní to – no prostě delikatesa! Když jsem skončil, poděkoval jsem jim za pozornost, řekl jsem to sice trochu ironicky, ale oni to v tom nemohli poznat, protože ten, co to překládal, se prostě rozohnil, a oni plácali a plácali a bylo to docela, jako kdyby se mi povedla velice důležitá premiéra.

A pak jsem si sednul s panem Íráním. Pan Írání jako správnej párzí je vegetarián, kterej teda jí jenom to, co roste nad zemí a ne už pod zemí jako brambory, mrkev a takový věci. On jí vlastně jenom věci z vody a mouky, takový ty slepičky, jako se dávají u nás, když se trochu pije – jenže on toho jí tuny!

A já jsem si teda k němu sednul a ptal jsem se ho, jak se mu to líbilo – protože na něm hlavně záleželo! – a on říká, že teda může říct za sebe a za všecky svoje přátele, že to bylo opravdu hezký. Tím se nechci chlubit, ale musím to říct, aby bylo jasno. Protože já jsem na to povídal: Proč ale ty lidi, pane Írání, většinou spěj? A on říká: Příteli, možná že jste to už na nějakém koncertu v Indii viděl – lidé prostě nikdy nebudou rušit! A tím méně, když chtějí poslouchat muziku, když chtějí poslouchat hlas, když nerozumějí textu, ale přesto se jim to líbí, to se pak dostanou do tak absolutního klidu, ale přitom velice citlivě vnímají. Dělají zkrátka to, čeho jste si ještě nevšiml – Ind totiž, když se mu něco líbí, vrtí hlavou a tiše si k tomu pomlaskává. A musím vám prozradit, že tohle dělala skoro celá moje společnost. Takže buďte bez starosti: povedlo se vám to!

Takže to bylo vlastně v pořádku, ačkoli nejednoho Evropana by to asi strašně rozčililo, pokud by to neznal. Já jsem sice věděl, že Indové dovedou poslouchat zadumaně, viděl jsem to na tom Thákurovi, ale přičítal jsem to textu, protože něco jsem četl v překladu. A když si k tomu ještě někdo vymýšlí melodii, tak je to vlastně umocněný.

A tak jsem se z radosti a na oplátku zeptal pana Rascoma, kolik je asi v Indii odhadem lidí. A on řekl, že asi takových šest set osmdesát miliónů, a vypravoval mi, že při posledním sčítání udělali každýmu na nehet prostředního prstu malinkatou tečku, jako že už je sečtenej, ale protože v Indii je fůra lidí, kteří na sebe vůbec nedají sáhnout, tak jich doopravdy bude ještě asi o třetinu víc. Zkrátka strašně moc, což musím potvrdit, protože jsem furt někoho potkával, ať jsem se hnul kamkoli.

A já jsem na to pravil: Pane Írání, dneska to bylo jenom pro vaše nejbližší přátele. Nás je teda v Československu kolem patnácti miliónů. A já můžu počítat, že svejch přátel mám tak kolem třiceti, možná čtyřiceti. Vzhledem teda k tomu, že vás je kolem tří čtvrtin miliardy, nás patnáct miliónů, vy máte tři sta padesát přátel a já asi třicet – tak procentuálně vy jste teda vlastně úplně sám!

Ale já jsem sliboval, že vysvětlím, kdo je pan Rascom Írání. Je to přítel Československa, kterej se strašně zamiloval do Prahy a do lidí, s kterejma se setkal, a taky koupil naši Jawu 250, jak stojí a leží. Myslím samozřejmě licenci. Když mu ji předávali, řekl mu někdo česky: Tak si to vem a jezdi! A jemu se to slovo tak zalíbilo, že se tam ta motorka i ta fabrika jmenuje Jawa–Yezdi. Samozřejmě s ypsilonem, oni to jinak napsat neumějí.

Pan Írání je člověk velice šarmantní, velice vzdělanej, s obrovským přehledem – a je ho přesně metr šedesát dopředu, metr šedesát do strany. Je to figurka k pohledání, ale když ho vidíš, když s ním čtvrt hodinky mluvíš, musíš se stát jeho přítelem. Hrozně rád šňupe tabák, jí velice málo věcí, ale jak jsem říkal, to co jí, to jí na metráky. A moc rád má whisky. Na to se teda v Indii moc netrpí, lidi jsou tam spíš asketický, ale jemu to chutná, tak se nedá nic dělat. Jinak je na svoji životosprávu velice přísnej – teda v Indii. V Praze on si ty knedlíky s vepřovým dá. A čas od času nějaký to kuře nebo půl selátka. Ale to je jeho věc, že ano?

Chci jenom říct, že on je pravej párzí, to je ta sekta, jak jsem se už zmínil, která před několika staletími utekla z náboženských důvodů z Persie, usadila se v Indii a vytvořila samostatnou náboženskou frakci, teda náboženskou a obchodní, a jejím zvykem je taky pochodování na věže mlčení. Do Indie se to importovalo, ale Indové to nepřijali.

Správnej hinduista, když cítí, že nastává jeho čas, se vydá na cestu ke slavné řece. Když tam dorazí, dá se ostříhat, oholit, pak na sebe vezme roucho a mezi sobě rovnými, teda přibližně stejně starými, pomaloučku očekává svou smrt. Oni snad vědí přesně, kdy to přijde.

Dělí totiž život na tři období, myslím že i lidi z vysokých kast. Říkají, že dvacet let má bejt člověk mladej, v dalších dvaceti letech má založit rodinu, postarat se o ni a zajistit ji a posledních dvacet let má dělat něco pro společnost. To je tak do těch šedesáti let, pak by se měl vzdát všech svých funkcí a výsad, vzít berlu a žebráckou misku a stát se sanjazínem. Najít si místo někde v modlitebně a tam buďto radit, anebo svým příkladným životem pomáhat jiným.

Indové mají vůbec nesmírně zajímavou povahu, ale to by tam člověk musel žít deset dvacet let, možná celej život, aby z toho aspoň část pochopil. Za pár neděl to nejde! Bezpečně jenom vím, že staří lidé jsou tam v nesmírné vážnosti a úctě. Když má dědeček například obchod, dejme tomu s uměleckými předměty, tak jeho syn a jeho vnukové, dokud on žije, ho mají neustále za patrona. Všichni se starají o podnik, i kdyby jich bylo dvacet. Ale dědeček je šéf. A když dědeček projeví někomu přízeň, tak si takovej člověk může z toho krámu odnést co chce. A nikdo neřekne ani slovo. Mně se to stalo asi třikrát nebo čtyřikrát, protože – jsem taky vychován v úctě ke starým lidem – jsem se vždycky choval velice uctivě, a co jsem neuměl vyjádřit slovem, to jsem dal najevo aspoň pohybem. Vždycky jsem se uklonil, protože oni si ruce nepodávají, nikdo se tam nikoho nedotkne. Místo toho sepnou ruce a říkají namastè. Ovšem když jsem já jako Evropan někomu podal ruku, nikdy se nikdo neurazil.

Ale abych se vrátil k těm párzím a k tomu jejich pohřbívání. Věže mlčení jsou v platanových hájích, takový železný věže s roštama, a když nějakej párzí zemře, tak ho omejou, zabalej ho do čistého hedvábí a vynesou ho na ten rošt. Odejdou, nechají ho tam v tichosti ležet, pak se objeví orlosupi a postupně ho roznesou. A párzí věří, že se dostane zpátky domů. To je jediná cesta, jak se dostat domů.

Jednou na to přišla řeč, a protože jsme byli s panem Rascomem opravdu velcí přátelé – já bych se ho samozřejmě nechtěl dotknout, ale věděl jsem, že si to můžu dovolit –, tak jsem říkal, že to s ním budou mít dost složitý, protože on je třetí nebo čtvrtej nejbohatší člověk v tom státě, a tak ho budou muset vynýst až nahoru. Což teda při tý váze…

A on pokejval hlavou… no vlastně pokejval celou polovinou těla… no skoro celým tělem pokejval: A já jim to přeju!

*

Odtamtud jsme jeli do zimního sídla mahárádži z Majsúru, který se jmenoval Krišna rádža Sagar. Je to nádherný sídlo, u nás by se spíš říkalo letní sídlo, u nich je to zimní. Taková dvoupatrová budova – ale je to čtvrtkruh. Ve středu je obrovský točitý schodiště. A když říkám obrovský, tak ať si nikdo nepředstavuje dva metry šíře – to je šestimetrový!

V prvním patře, když se takhle zakroutíš po těch schodech, je taková velká lodžie, kde se snídá nebo obědvá nebo večeří, a v poschodí nad tím je totéž, na jednu stranu šest místností, na druhou stranu šest místností. Každej jsme dostali jednu místnost, kde byly tři postele, všecky zakrytý takovým krásným mulem – to je moskytiéra. Pak jsou tam tři větráky, takže si furt myslíš, že jsi na letišti a že někam poletíš. A hlavně je tam takový air-condition, že když ho zapomeneš vypnout, tak do rána nastydneš.

A běhají tam ještěrky, skoro průhledný, mají černý vočička a lezou hlavně po stropech. Vypadají jako z takovýho žužu. Já se toho neštítím, ale když jsem toho viděl tolik, tak jsem si říkal, tady se něco děje!

Ale člověk nemá dělat předčasný závěry. Přišel jeden mládenec, kterej tam dělal číšníka a zároveň upravoval věci a uklízel a zařizoval, kdo bude čistit boty a tak, a ten mi to vysvětlil. Mluvil takovou příkladnou angličtinou, asi jako mluvím já, takže jsme si moc dobře rozuměli a moc krásně jsme se bavili: on uměl pár slov, já druhejch pár slov, moc jsme se teda rozkecávat nemohli, ale to podstatný jsme si řekli.

A ten mi vysvětlil, že to je dobře, když tam jsou ty ještěrky, protože loví hmyz, to za prvé, a za druhý to jsou všecko samý příbuzný! Buďto je to dědeček, nebo teta, nebo něco takovýho. Převtělování! A musí se s nima zacházet velice dobře, protože oni se musí převtělovat třeba šestkrát nebo sedmkrát, než se dostanou do nirvány. Taky záleží na tom, jak kdo žil, jak byl hodnej. Podle toho se dostane dál. A protože ty ještěrky jsou nesmírně užitečný, znamená to, že ty lidi, co se do nich převtělili, byli pravděpodobně asi hodný, a proto je třeba bejt na ty ještěrky taky hodnej!

No já jsem hodnej na všecko, pokud se tvorstva týče, takže mně to skutečně nevadilo. Joska byl trošku vyděšenej, ale já jsem mu to vysvětlil. On teda umí anglicky víc než já, jenže právě proto se pouštěl do daleko složitějších diskuzí než já a k těm ještěrkám se zase nedostal.

Ale jejich názor jsme respektovali, protože – to je tak: když někdo něčemu věří, tak já tady přece nejsem proto, abych mu to kritizoval, nebo abych ho obracel na jinou víru.

Kolem toho sídla je park pod prastarou vodní nádrží, kterou postavili někdy v roce 1730. Projektoval to jeden Angličan a není to hráz sypaná, nýbrž kvádrová. Nechci přehánět, ale takovejch čtyřicet, možná pětačtyřicet metrů vysoká. Přepad, kde ta voda přetéká, je už vykotlanej, vypadá to velice bizarně, je to vymletý vodou, celý je to fantastický, trochu jako na cizí planetě, a pod tím je teda ten obrovskej park. Protože spojité nádoby znají lidi už strašně dávno, udělali už tenkrát v tom parku asi dvaatřicet vodotrysků, který stříkají strašně vysoko. Jsou tam čtyři jezírka, kanál, různě se to tam stéká, jsou to prostě takový fantastický vodní dílka. A vzduch je tam samozřejmě vlhčí. Když trochu zafouká vítr, hned je člověk mokrej, ale nevadí to, protože za chvíli zase uschne.

Byli jsme tam tři dny a různě jsme se tam kochali. Třeba jsme přihlíželi, jak si Indové ráno pucujou zuby. Oni o svůj chrup nesmírně pečujou, taky ho mají zdravej a bílej, ale nepoužívají žádných kartáčků. Roste tam jeden takovej strom, oni vždycky ráno vstanou, umejou se, utrhnou si z toho stromu větvičku, rozžvejkají to a pak si udělají takovej štěteček, s ním si asi půl hodiny takhle všelijak šmudlají v zubech, průběžně si přitom vyplachujou pusu, a když se pak takovej Ind zasměje, vidíš zuby jako perly.

Já to nezkoušel, protože jednak jsem měl kartáček na zuby, a jednak jsem si říkal, že oni jsou na to zvyklí a dělá jim to dobře, ale co já vím, co by se třeba mohlo stát mně. A myslel jsem si taky, že by se to třeba ani nehodilo.

Třetí den, respektive teda třetí večer, se konala taková party na závěr našeho pobytu. A tak jsem koumal, co si tak nejlíp vymyslet, aby jim to udělalo radost. Protože člověk je přece tady na světě vlastně proto, aby dělal druhým radost.

Já jsem předtím dostal překrásný pándžabí. Okamžitě vysvětlím, co to je: jednak jsou to kalhoty z velice lehounkýho hedvábí, střižený rovně, nahoře na šňůrku a mají ovšem kapsy. A k tomu je taková tříčtvrteční hedvábná košile, taky rovně střižená, člověk by prostě řek, že to jen tak rovně vystřihnou a sešijou. Ale oni to ještě vyšijou! A ne tak, že když je to bílý hedvábí, tak tam dáme zelenou, modrou, fialovou – ne! Vyšijou to bílým hedvábím! Ze dvou, ze tří kroků to třeba ani není vidět, ale člověk má na sobě věc, která laská a je opravdu nádherná.

K tomu jsem dostal fialovej turban s černou čelenkou, tak jsem se učesal, vzal jsem si čelenku, nasadil turban, oblík jsem si to bílý pándžábí, měl jsem k tomu takový krásný kožený cizelovaný pantofle – a bylo to. Ovšem na Josku Oliče se v celý Indii nesežene vůbec nic, protože on je jako sedm normálních Indů vedle sebe, a tak jsem vzal takový strašně dlouhý, snad pětimetrový prostěradlo a říkal jsem: Josko, vem si plavky a já tě do tohohle toho nějak umně zabalím.

Myslel jsem si, že mu udělám takovou róbu, takový sárí – ale vono to nešlo! Tak povídám: Víš co, podrž si to tadyhle v podpaží a toč se! A zabalil jsem ho do toho, takže vypadal jako dobře udělaná ruláda.

Byl v tom skutečně pompézní, protože má figuru k pohledání. A teď jsme říkali: Tak, to bude přesný, oni přijedou a my budeme stejně oblíknutý jako oni. Budou mít jistě radost, že ze sebe neděláme frajery a tak!

A vyšli jsme do tý lodžie, kde už bylo prostřeno, pomaloučku se svážel led a k němu teda patřičný věci, my stojíme na schodech a dole přijíždějí vozy a z těch vozů vystupujou lidi – a všichni mají smokinky a večerní róby!

No už se nedalo nic dělat, protože nás viděli a my viděli je. Já povídám: Josko, kdybysme to stihli, tak se honem ještě převlíknem, ale to jsme už prošvihli. Co se dá dělat?

Ale nakonec se ukázalo, že jsme je tím stejně potěšili. Oni se oblíkli po evropsku kvůli nám, i když nejenom kvůli nám, tahle vrstva lidí žije trochu evropsky, ale hlavně měli radost, že se nám líbí to, co nám dali, a že to opravdu nosíme. A tak jsme už tak zůstali, oni v tom našem, my v tom jejich, teda Joska spíš v tahitským, a byl to jeden z nejkrásnějších večerů. Bavil jsem se s lidma, který se dovedou upřímně smát, a s takovejma lidma se bavím vždycky rád. Měli s sebou jednoho člověka, kterej dělal mistra v tý fabrice, v Jawě–Yezdi, a to byl jedinej pravej Ind, kterej měl modrý oči. A překrásně zpíval Mississippi, moji zamilovanou píseň. Tvářil se přitom, jako že zpívá strašně hluboko, čili byl hrozně zamračenej, ale ve skutečnosti zpíval v mezích normy středního barytonu. Všichni jsme ho okamžitě překřtili na Mississippiho, od tý doby se mu tak říkalo a dokonce myslím, že se mu dodneška Mississippi říká!

Jak to byl machr na stroje, tak to byl machr na srandu! Co ten dokázal udělat! Ten večer to roztočil jako třívrtulák, takže to jelo až do časnýho ranního kuropění, kdy dámy, který už teda měly dávno spát, se dívaly na hodinky a říkaly: Ještě chviličku a půjdem teda rovnou připravovat věci.

To byl vlastně závěr našeho putování po východním pobřeží, potom jsme se už zase pomalu točili od Bengálskýho zálivu k Perskýmu.

Zastavili jsme se uprostřed kontinentu – v Bangaloře. Bangalora je zajímavý město, kde je trh perel. Je tam několik ulic, kde nenajdeš nic jinýho než obchody s perlami. A bejvají docela malý, třeba jen dva krát čtyři metry, ale ať se v takovým obchůdku podíváš kamkoli, všude je jenom jedna skříň a ta má takový malý šuplíčky, na nich jsou různý čísílka a značky a uvnitř jsou v modrým papíru perly. Kdyby někdo chtěl třeba svý ženě vybrat perlový náhrdelník, dejme tomu od milimetrový perly po třičtvrtěcentimetrovou, tak se ho ten obchodník zeptá, jak dlouhej má takovej náhrdelník bejt? On řekne dejme tomu: Náhrdelník kolem krku mý ženy by měl bejt asi dvaačtyřicet centimetrů dlouhej. A on to udělá naprosto přesně, doprostředka vsadí tu největší a nejkrásnější perlu a doprava a doleva bude dávat pořád menší a menší, vždycky je bude brát po dvou, takže každá ta polovina toho náhrdelníku je přesně stejná. A bude to naprosto dokonalej náhrdelník.

Přitom těmhle znalcům vůbec nic neujde, protože zkoušejí perly zubama. Prostě vemou perlu, maličko s tím takhle udělají a řeknou: Tahle perla patří tam, tahle patří tam a hotovo!

Další ulice, teda několik ulic, patří – aspoň jak to člověku nejdřív připadá – bubeníkům. Protože když tam přicházíš, už z dálky slyšíš pořád ťukání v podivných rytmech. Pětičtvrtinový, tříčtvrtinový, sedmičtvrtinový… všelijaký rytmy. A ty nevíš, podle kterýho rytmu bys měl jít, protože se to plete všecko dohromady.

Avšak nejsou to bubeníci, jsou to lidi, který dělají zlatý fólie. Ta ulice je poměrně úzká, před každým barákem je takový asi metrový pódium, na tom jsou koberce a tam různě sedí a klečí, s nohama křížem, s nohama za sebou, nad sebou, s nohama nad hlavou a za hlavou – klečí tam prostě parta lidí a každej má takovou knihu, která prej – prej! – je z hovězího měchýře. Na tu knihu, jak jsem slyšel, padne dohromady tři sta čtyřicet kusů hovězího dobytka. Oni vemou to zlato, takovou centimetrovou plošku, vloží ji doprostřed tý knihy a v určitým rytmu ťukají. Když se to zlato roztáhne řekněme na deset krát deset centimetrů, tak se to rozstřihne křížem na čtyři kousky a zase se to vloží do tý knihy a zase se do toho ťuká – až je kniha plná! Jenže ta kniha má tři sta padesát listů! Ale to potom ten plátek zlata můžeš vzít, položit ho na noviny a číst skrz něj. To je teprve ta správná fólie, to lístkový zlato, který se užívá na zdobení.

To zlato ti třeba dají ochutnat, protože se dá jíst. Oni dokonce říkají, že je dobrý na zažívání a přidávají ho do některých nápojů. Popadnou pláteček, kterej se ovšem musí chránit, protože kdyby jen trochu zavál vítr, tak ho odnese, rozdrobí ho do čaje a řeknou: Prosím!

Znalci prý poznají, jaký je to zlato. Já to teda nejsem a asi šest miliónů lidí kolem mě taky ne. Ale vím, že se tím zlatem hlavně pokrývají všelijaký věci. Na to zase mají takovou lopatku s krytem, aby ani dech na to zlato nepřišel, a tu fólii přilepujou takovejma štětečkama. A vždycky si jednu stranu obličeje neholí a o to strnisko si ten štěteček čistí. Za den tam mají miligramy zlata! Potom si zase neholí tu druhou tvář. Je to nádherná práce, titěrná a fajnová, toho zlata se potřebuje velice málo, ale nesmí se na něj ani dejchnout!

*

Nevím už přesně, kde jsem to viděl poprvé, ale je to jedno, protože se to dělá po celý Indii stejně. Najednou prostě vidíš celou rodinu, jak nese na takovým bambusovým lehátku a ve vyšívaný dece svýho nebožtíka. Vpředu jdou s bubínkem a s píšťalama a strašně pospíchají. Ono je tam totiž dost horko!

Přijdou na takovej dvůr obehnanej zdí a tam jsou takový brázdy… nebo… vyhloubený lóže. Podle toho, kolik mají pozůstalí peněz, se nakoupí dříví. Když je někdo bohatej, koupí santalový, jinak prostě dříví, který je tam na hromadě, ale myslím, že je předpis, kolik nejmíň je potřeba na jednoho nebožtíka. Může toho bejt samozřejmě víc, může to bejt pohřeb honosnější, ale většinou je velice prostej. Pod tím dědečkem prostě zatopí, pomaloučku mu zpívají, hrajou, loučí se s ním, ale není to evropskej smutek. Spíš mi to připadalo, jakože už je dědeček někde jinde a že se má líp, taky podle toho, jak se choval – ale každej dědeček se vlastně chová dobře –, takže se podle toho převtěluje do něčeho zajímavého, do něčeho, čeho si zase váží někdo jinej.

Ti pozůstalí sedí okolo, dokud to všecko neshoří. Pak se ukloní, posypou to kytkama a odejdou. A teď přijde řada na člověka, se kterým vůbec nikdy nikdo nemluví. Je z tý nejnižší kasty a asi toho nikdy moc nemá. Ten sebere pomaloučku popel a hodí ho za zeď do toho dvora, kde je toho popela strašně moc. Celá hora! Ten člověk to vymete, vyčistí, všecko přehodí přes zeď a pak to obejde k tý hoře popela. Hned pod tou horou teče malej potůček. On si stoupne do toho potoka, uchopí vědro, nabírá vodu a pomaloučku ten popel polejvá. Popel se tím zvolna splachuje do potoka a s tím potokem potom plyne a plyne, pluje do větších potoků a do menších řek, potom do větších řek, až se nakonec dostane do té jejich velké a nejslavnější řeky.

A ačkoli s tím člověkem, co to polejvá, nikdy nikdo nemluví, tak on nakonec poslouží všem, jak chudákům, tak i boháčům…

*

A teď se musím trochu vrátit. Ne proto, že bych byl v tom vyprávění něco zapomněl, ale protože jsem to úmyslně přeskočil. Když jsem totiž tu Indii rovnal v hlavě a rozjímal jsem o tom, čím ji zakončit, tak mně bylo hned jasný, že je jenom jediný zakončení a jediný úžasný vyvrcholení: Tádž Mahál.

Pevnost Red Fort je z červenýho pískovce, je velice pevná, na první pohled nepřístupná, studená – ačkoli teda červenej pískovec by neměl bejt studenej, že ano –, ale tahle pevnost je už svým vzhledem velice strohá. Je to prostě opravdová pevnost. Uvnitř je překrásnej palác, šest nádvoří, všude samej mramor, alabastr… a jiný šutry.

Tam kdysi bydlel jeden maháradža, kterej měl nehodnýho syna. Ten syn ho uvrhl do domácího vězení, a aby ho měl opravdu zabezpečenýho, dal pod tím vězením udělat velikej příkop a dokonce tam dal dovézt lvy. Ale ještě dlouho předtím se stalo tohle:

Ten maháradža miloval svoji manželku. Velice ji miloval! Ale ona zemřela velice záhy a on jí dal postavit nejkrásnější hrobku na světě. Počítá se mezi největší divy světa. Je to bílá hrobka se čtyřma věžema v podobě minaretů a jmenuje se Tádž Mahál…

Když byl ten maháradža už starej pán a nesměl opustit svoje vězení, dal si na zeď proti oknu pověsit maličký zrcátko. A na ten Tádž Mahál se nedíval z okna, ačkoli to samozřejmě šlo, ale seděl proti zdi a díval se na něj jenom do toho zrcátka, aby ho nic nerozptylovalo. Tak tu svou ženu miloval! A taky vedle ní dnes leží – jeho náhrobek je jediná asymetrie na celým Tádž Mahálu.

Tádž Mahál… Jak to mám říct? Kdo ho jednou v životě viděl, jakmile zavře oči, musí ho vidět znova. Dokonce i můj přítel a světoběžník Richard Halliburton – on by se jistě neurazil, že mu říkám přítel, protože já ho mám hrozně rád – teda i pan Halliburton vniknul jednou za noci do Tádž Mahálu a vykoupal se tam v jednom krásným bazénu. Kdekdo pak tvrdil, že to není možný, že je tam spousta pijavic, někdo zase napsal, že je tam moc mělko – není to pravda! Ten bazén je dost hlubokej, ovšem ten prostřední. Ty ostatní jsou opravdu jen tak půl metru hluboký. Ale Richard Halliburton se chtěl vykoupat vždycky a všude. Přeplaval Helespont, vykoupal se ve studni smrti na Yukatánu – a vykoupal se i tady!

Když jsem přijel do Tádž Mahálu já, byl jsem jako u vytržení, protože něco tak krásnýho jsem nikdy v životě neviděl a musím se přiznat, že už nikdy v životě neuvidím – ledaže bych se jel znova podívat na Tádž Mahál!

Uprostřed Tádž Mahálu je hrobka té krasavice, a jak jsem se už zmínil, vedle ní leží její manžel, což je ta jediná asymetrie. Na tu hrobku, na ten sarkofág se pokládají okvětní lístky. Tím se vlastně všichni klaní a vzdávají úctu – prý! – nejmilovanější ženě světa. Rád jsem to udělal!

Ale pak mi průvodce řekl, že to vlastně není ten pravej sarkofág, že je ještě jeden dole – a tenhle že tu stojí jenom proto, aby přes ten pravej nikdy nepřešla lidská noha. A tak jsem se teda odebral po schodech dolů. Schody jsou dost strmý a na konci je překlad tak asi metr šedesát vysokej. Takže když jdeš po schodech dolů k vlastní hrobce té paní, musíš se sehnout. I to jsem rád udělal, protože jsem pochopil, proč to ten stavitel takhle postavil: aby se každej, kdo přichází, skutečně musel sehnout, aby se musel poklonit…

Nahoře kolem sarkofágu je stěna z mramoru, tlustá asi tak dva centimetry, vysoká řekněme metr osmdesát, a může bejt, když spočítám obvod, přes dvacet metrů dlouhá. Celá je vykládaná drahokamy do tvaru květů. Když je návštěvník zadobře s tím člověkem, kterej tam provádí a vykládá, a když mu něco dá… maličkost, průvodce baterkou z druhý strany posvítí. A pak teprv je vidět tu krásu. Ten mramor totiž prosvítá!

Čas od času zazpívá průvodce v tom prostoru úryvek kdysi dávno slavné pohřební písně, kterou je potom ještě tak šest nebo osm vteřin slyšet. Ale strašně mě rozčililo, že tam přijdou lidi, který to chtějí napodobovat a hulákaj tam jako na pastvě… no ono se snad ani na pastvě takhle nehuláká!

Uchvátilo mě to tak, že jsem jenom litoval, že tam nejsou vedle mě všichni ti, který mám rád, aby to taky viděli.

A říkal jsem si, že bych se chtěl ještě jednou v životě podívat na tohle místo, který je tak nádherný, chtěl bych tam přijít a říct jim: Já jsem tady už jednou byl! Byl tu přede mnou pan Halliburton, ten se sem už vrátit nemůže – ale já se sem vracím!

A jestli nezařadili Tádž Mahál do sedmi divů světa, tak já ho tam zařazuju!

„Nejbohatší jsou ti lidé, co se většiny věcí mohou vzdát.“  Tak tohle prohlásil samotnej Rabíndranáth Thákur a jeho lidé si to pamatují dál…