http://www.youtube.com/watch?v=L-WDcNqWnoQ
Massive Attack – „Daydreaming“ (Instrumental)
07 Venus Slick Rick
http://www.youtube.com/watch?v=LY3MRZMDOkY
CARL FRIEDRICH BENZ
☼ 25.11.1844 KARLSRUHE ♂ 4.4.1929 LADENBURG
„Všechno, co bylo dosud pouhým snem, dostalo náhle křídla a stalo se skutečností.“
(Carl Friedrich Béďa Benz: Paměti)
„Mami, jaký vlastně byl táta? Vyprávěj mi něco o něm,“ žadonil malý Carlos.
„Blázínku, vždyť už to znáš všechno nazpaměť,“ uculovala se maminka.
„Povídej průběh emocí a citů třeba o tom, jak vykolejila lokomotiva a tatínek ji musel zachraňovat.“
A maminka Benzová, jako správná Jezinka bezinka, vdova po dopravním inženýrovi, znovu a znovu vyprávěla strhující podívanou malému chlapci, o otci, na něhož se nemohl pamatovat, protože když otec zemřel, byli Carloscovi pouhé dva roky. Zahynul při vyprošťování vykolejené lokomotivy a s narůstajícími léty se v očích malého chlapce pomalu stával div ne pohádkovým strejdou v akci. Ve skutečnosti jím byla spíše jeho manželka, která dokázala hotové divy: vychovat a udržovat na studiích trochu nerozhodného váhavého střelce a hodně nemotorného němčoura. Jen zápisné na studie stálo matku dvě měsíční vdovské příspěvky na penzi. Musela dřít do úmoru, aby mohl syn vystudovat solidně a kráčet ve šlépějích svého otce (aby mu mohl splnit jeho dávný sen).
S MONOGRAMEM B.B.
Jestliže Carl Benz vzpomínal po celý život na matku, která mu usnadnila první kroky do opravdového života, pak mu druhá žena, s níž natrvalo zpečetil svůj osud, dala morální sílu a neobyčejnou odvahu, kterou by nikdo v jejím útlém těle nehádal. Narodila se v roce 1849 (to bylo malému Carlovi pět let) v rodině truhlářského tovaryše v Pforzheimu. Její příchod na svět nebyl nikterak rozjuchaně oslaven. U data 3. května si otec tlustou truhlářskou tužkou připomenul do visacího kalendáře: „Narodila se nám – ó běda – ještě jedna dcera. Pokřtěna byla Cecílie–Berta.“ Sotva tušil, že na svět se vyklubala mimořádně zdařilá osobnost, která brzy poznala, že otec chtěl uskutečnit syna, jehož se mu snažila nahradit svou suverenitou v dívčím těle. Přitom však zůstávala žensky něžná, jemná, veselá a trochu bojácná. Ještě jako děvčátko si poznamenala do tajného deníčku své životní krédo: Všemu věřit a ve vše doufat, ale zároveň všechno uskutečnit a vše dokončit.
Jednoho dne se tato dívka seznámila s nesmělým mladíkem, který nevěděl co s rukama a styděl se jí pohlédnout do nádherně chytlavých očí. Jmenoval se Carl Benz a ženským instinktem Berta brzy vycítila, jaký mimořádný talent se skrývá za jeho plachostí. Nakonec se kvůli němu pustila i s vlastním otcem do bitvy o věno – vymohla si právo naložit s penězi ještě před svou svatbou po své super vůli, aby si Carl mohl zařídit skromnou, ale přece jen vlastní mechanickou dílnu.
TRUCOVITÝ DVOUTAKT… no nazdar, poznat tak lehce onen technický act…
Benzovi učaroval motor. Bedlivě sledoval všechno, co se v té době v technice vyrojilo, a vyženěné úspory uvážlivě investoval do vybavení dílny. V roce 1876 se rozběhl Augustu Ottovi první improvizovaný motor, který byl ještě značně nedokonalý (s dětskou nemocí). Mazání se co chvíli přerušovalo, šoupátka se zadírala, písty netěsnily, utahovátko se mu smálo do ksichtu, protože dostatečně nevyhovoval ani tvar spalovacího motoru. Přesto všichni jásali. Pouze jeden člověk k tomu neměl důvod – a to jeho vynálezce. Chtěl spíše vynalézt dvoudobý motor a sestrojil čtyřdobý. Tady viděl Benz svou slibnou příležitost. Ve svém úsilí se nedal odradit ani tehdy, když mu tři dny po pátém výročí svatby přišli exekučně zabavit a odstavit skromný majetek. Zbylo mu ke štěstí jen to nejnutnější: malý pozemek bez hypotéky, pár kousků nářadí a kolébka připravená pro třetí ratolest. Benz se však nevzdával hovaďácky dobré vizi. Zabavili mu vrtačku, vrtal tedy dírky ručně… Když večer uzamkl dílnu, často až do svítání proseděl v bytě nad rýsovacím prknem. Stále viděl před sebou Ottův motor a jeho vývoj mu nedával spát.
Berta, třebaže měla na starosti tři nadějné nadané děti a chudičkou domácnost, neopouštěla manžela ani na chvíli. Při každém zoufalství ho s úsměvem povzbuzovala. Až při oslavě svých 84. happy birthday se svěřila jednomu mladšímu novináři, jaký tehdy mívala z manželova nezdaru strach, ale nikdy, až do jeho smrti, mu to nijak nepřiznala.
Silvestr roku 1879 nazval Benz ve svých pamětech zázrakem svého života, přestože nevěřil na zázraky v technice. Zatímco se v sousedních domácnostech už všichni veselili a připravovali plni sil na příchod nového roku, doplnili manželé Benzovi posledním zbytkem paliva nádrž a trpělivě zkoušeli natočit trucovitý motor. Marně. Berta přinesla na stůl skrovnou silvestrovskou večeři a po přípitku si neodpustila poznámku: „Carlošku, pojď ještě jednou do dílny vyzkoušet to naše štěstí. Jinak já nebudu mít celý příští rok klídek.“
Chvilku stál nad neposlušným motorem, pak si dodal kuráže a zatočil setrvačníkem. Motor naskočil. Potom nad ním hodinu oba stáli, poslouchali jeho stejnoměrné bafání a nestyděli se za slzy radosti.
QUADRICYKL NEBO TRICYKL?
Z nenadálého štěstí se však manželé Benzovi moc dlouho neradovali. Sotva chtěl Benz přihlásit svůj dvoutakt v Berlíně k patentování, dověděl se, že firma Deutz a další jedinci již mají patentovanou ochranu. Jen těžko se mu podařilo patentově uchránit několik dílčích řešení svého vynálezu. Mohl sice svůj motor vyrábět, ale chybělo mu to nejpodstatnější – finanční prostředky. Majitelé obchodů s bicykly se doslechli o jeho nuzotě a po dlouhých tahanicích, kdy jim šlo především jen o výhodnou investici, založili společné konsorcium. Konečně mohl Benz dál v klidu vynalézat. Zkonstruoval nové electro zapalování a brzy firma vyráběla čtyři různé typy motorů. Koncem roku 1884 montovala deset motorů měsíčně, počet dělníků a provozní prostory záhy nestačily poptávce. Jeho společníci si spokojeně mnuli ruce a snili o rozšíření výroby motorů. On však snil o něčem mnohem vzdálenějším – o motorové dopravě. Na dosah ruky měl splnění snu svého mládí – sestrojit skutečný automobil se spalovacím motorem. Jako zkušený cyklista odmítl šmahem původní myšlenku na doplnění jízdního kola motorkem. Musel motorizovat quadricykl – čtyřkolku. Nejprve se však pustil do stavby tříkolky – tricyklu. To proto, že se mu nepodařilo vyřešit geometrii řízení.
V říjnu roku 1885 stál na dvoře Benzovy dílny hotový motorový vůz. O měsíc dříve než Gottlieb Daimler, s nímž se předtím neznal, předvedl poprvé na silnici svou motorku.
A ZAKRÁTKO PRVNÍ HAVÁRIE
Benzův tricykl nebyl samozřejmě prvním kočárem bez valachů, jak se tehdy s oblibou pravilo. Mnozí vynálezci již dříve uskutečnili úspěšně jízdy samohyby poháněnými parní mašinou nebo elektřinou, ale všechny tyto pokusy měly jedno společné – šlo převážně o motorizované dosavadní kočáry či podobná vozidla. Benzův tricykl je však první motorové vozidlo na světě navržené jako organická jednotka se vzájemně funkčně řešenými dílci. Podvozek vynikal čistotou koncepce a vzácnou elegancí. Přestože byl vytvořen z kotlových trubek, vážilo toto vozidlo pouhých 172 kil při rozměřech 2,38 m (délka) a 1,58 m (šířka). Tricykl se pohyboval na drátových kolech. Přední, řídící, bylo poněkud menší (průměr 730 mm) a pohybovalo se na kuličkových ložiskách, dvě zadní kola měla průměry větší – 1,125 m. Nad zadní nápravou byl vodou chlazený čtyřdobý motor s ležatým válcem. Chlazení i karburátor byly odpařovací, jako palivo posloužil ligroinový olej, jak se dříve popisoval dnešní benzol.
Kdy Benz vyjel s tímto vozítkem skutečně poprvé se dobře neví a prameny se poněkud různí. Sám Benz přiznal, že hned při první zkoušce narazil do zdi a poškodil tříkolku natolik, že ji musel zcela přestavět. Pak začaly jeho nesmělé pokusy s ovládáním nezvyklého dopravního prostředku. K naprosté spokojenosti s ním nejprve ujel pouhých sto metrů, za několik týdnů se již odvážil ke kilometrovému výletu, při němž dosáhl rychlosti jedenácti kilometrů za hodinu. Nejstarší novinová depeše o první jízdě nese dataci 3. července 1886. Ale teprve třetí dostavěný prototyp přinesl svému konstruktérovi pronikavější úspěch.
POŠLI IHNED ŘETĚZY!
První pokusy nového dopravního výkřiku silnic se pochopitelně neobešly bez berličky paní Bertičky. Vždycky věřila, že se jejímu muži sen o automobilu splní. Nyní, když byl cíl už na dosah ruky, pomáhala neúnavně i při nejtěžších a nejšpinavějších technických zákrocích. Protože se první motor nesnadno spouštěl setrvačníkem, musela vůz i s manželem roztlačovat, aby chytl, škytl a popojel, ale ještě častěji jej porouchaný pomáhala dotlačit do garáže. Věčně jim například spadával řetěz. Lidé v okolí se s hrdostí později kasali, že také oni mají svůj podíl na vývoji prvního auta, protože prý pomáhali vozidlo roztlačovat. Paní Berta to však rezolutně vyvrátila: „Při svých pokusech jsme měli denně hodně diváků a mnozí se při poruše skutečně nabízeli, že pomohou,“ řekla jednou, „ale manžel je vždy odháněl.“
Benz svůj motor neustále vylepšoval. Když zjistil, že v kopcovitém terénu nestačí vozu jediná rychlost, vložil do hnací řemenice planetové soukolí, které mu poprvé v historii auťáku umožnilo řazení rychlostních stupňů: mohl si podle potřeb zvolit přímý záběr, nízký převod, neutrál či zpátečku. To všechno si postupně dal patentovat, stejně jako druhý tricykl s dřevěnými koly, nebo třetí, který měl již skládací stříšku a svítilny.
Vrozená nerozhodnost a plachost neopustila Benze ani v pokročilém věku. Stále nebyl se vším spokojen, stále se neodvažoval veřejně demonstrovat své vozidlo. Když se k tomu konečně jednoho dne v Mannheimu odhodlal, všem neúnavně vykládal, co všechno jednou jeho vozy dokáží, jakmile se zbaví dětských nemocí! Marně však čekal na prvního vážného zájemce, jako já na přízeň té Osudové jízdy. Tehdy paní Berta – snad poprvé v životě – ztratila trpělivost nebo zábrany. Vzala osud do svých pohotových rukou. Se dvěma nejstaršími syny si smluvila tajný výlet k rodičům do Pforzheimu. Manželovi však oznámila, že pojedou vlakem navštívit babičku. Tato cesta vešla do historie jako první dálková jízda automobilové přepravy a zároveň jako první jízda automobilu řízeného zručnou ženou bez paniky a bez obav z neúspěchu svého orientačního smyslu. Celkem ujela 120 kilometrů ve zrůdně zrádném terému. Do kopců museli tříkolku odtlačit, u řízení se střídali patnáctiletý Eugen i třináctiletý Richard. Jen stěží kdy sehnali v apatyce pár posledních litrů ligroinu, neboť tehdy ještě benzinové pumpy neexistovaly. Shell byla jen značka fata morgány, šlehačky ušlehaných a neušlechtilých bílků na orgány. Občas proto museli zkrátit vytahané řemeny či naopak napnout hnací řetězy, čistit přívod paliva do karburátoru…
Jakmile dosáhli svého cíle, stali se hrdiny celého ospalého městečka, tečka. Po příjezdu nejprve několikrát objeli náměstí – a pak šťastná to žena Berta poslala muži telegram, který ho velice udivil, snad i vytočil. Místo gratulace dostala nasupenou odpověď po německém zvyku: „Okamžitě pošli expresním dostavníkem zpět řetězy!“ Celá záležitost však skončila tím, že jí místo toho poslal nové řetězy… Po pětidenní návštěvě se rázovitá žena Berta Reisen s oběma syny vydala na zpáteční trasu.
VÍTĚZNÉ TAŽENÍ VICTORIE
Konečně snad svitla Benzovi šťastná hvězda svou podporu. Podařilo se mu vyřešit řízení vozidla pomocí rejdových čepů a tento vynález si dal v roce 1893 patentovat. Mohl se tedy pustit do uskutečnění svého dávného snu – postavit skutečný čtyřkolový automobil s pátou pneumatikou rezervou vždycky připravenou k použití. Bylo to opravdové vítězství po mnohaleté dřině a strádání, a proto nazval svůj první vůz Victoria. Brzy se stal oblíbeným vozidlem staré Evropy. Objevil se i u nás. Jeden z prvotních životních exemplářů si zakoupil liberecký majitel textilek pan Liebig a dojel na něm se svým kolegou z Liberce do Mannheimu a odtud až do Remeše ke slavné katedrále a zpět. Žádné dálnice tehdy neexistovaly, museli se vyptávat místních, kudy mají jet dál. Tento původní děd dopravního provozu stojí vystaven v síni slávy pražského Národního technického muzea – a kupodivu je dodnes pojízdný. Jeden z Benzových motorů, který Victorii poháněl, byl zakoupen pro kopřivnickou vozovnu (RIP), jak se původně nazýval závod Tatra (RIP), a obstaral pohon pro náš první automobil nazvaný Präsident.
Postupem času se Benzova výroba automobilů natolik rozrostla, že musel v továrně zbudovat technickou kancelář, jakousi vývojovou dílnu, jejímž vedením pověřil svého dvacetiletého následníka pohonného trůnu syna Richarda. Oba Benzové, otec a syn, se později zapsali do dějin světového automobilismu postavením prvního lidového vozidla na světě pro páreček zamilovaných hrdliček, poháněného malým motorem o výkonu 1 kW. Vozík dostal pracovní název Benz Vélo.
Benzové se však dlouho z obchodních úspěchů neradovali. Vyrostla jim silná konkurence ve výrobcích značky Daimler, a když tento vůz dosáhl mimořádného ohlasu na automobilových měření sil v Nice, přišla na Benzovy výrobky obzvlášť odbytová obchodní krize…
Čtvrtého apríla 1929 Carl Benz naposledy snil o autech. Ve věku 85 let, která tolik věnoval vývoji a rozvoji moderního dopravního zlepšováku dvacátého století – automobilu.
S KLIKOU VE DVOU KLIDNĚ AŽ K MYSU DOBRÉ NADĚJE
Železná košile je cvik a radost k protažení těla cvička?
já míchám paradox za zvyk a ladnou hudbu jako lžička
kávová lžička sedmikrásky hovořící cool nářečím lásky
vyplazují na mě jazyk s afrodiziaky rošťácky snad legrácky?
miluji Tě tence asi jako letokruhy na pařezu léta letoucí
miluji Tě jako hádanku Osudu z dlaně stráně kvetoucí
miluji Tě schovko s kódy Morseovko prestižní jemná packo
miluji Tě pokorně s duší enormně dychtící po Tobě peprně mysticko
desatero něžných pohlazení hyperbol, co není dávno bol už dvacko
nejsem vysloužilý smyčec, Ty houslový klíč, troufáš si, procházko?
jedině báječnou schůzku rarášku, s báječnou podívanou dovol mi drobnou narážku
Tvé extravagance spí tak sladce, že nemáš pocit prohry Princezny na hrášku
tak kdy jsi připravena Jezinko či Bezinko, Bingo nebo Sfingo?
jsi „DÁMA VE ZLATÉM“ de luxe Manko s účelem zenu v ženu se šťávou jak mango
jsi lvice jako řemen a vzpomínka na Eden působivá vzpomínko
jsi mimořádná událost z neošizené setby semínko
jsi Mona Lisa mého věku a vzrůšo rapů silný budič chlapů u snídaně
posnídáme kávu s cukrem žena a muž s proteiny Public Enemy nevídaně
Fight The Power dej si povel rozdej si to se mnou náš duel není kýčovej
Sophisticated Lady teď nahrává přihrávku tak chytej už ten zásah míčovej
Listami dýcha rastlina,
kto verí, dýcha snením.
A človek vstal a šiel.
Šiel cestou – necestou,
šiel rokom, dňami vydláždeným,
od jaslí do jasiel,
k velebe vecí tvárou padal
bez hlučných modlitieb.
A keď raz stretol koho dávno hľadal,
nad ruky skloniac tváre ovál,
na cestu sadol si
a ako dobrý chlieb
s velikou nádejou si srdce rozlamoval,
hovoriac:
Toto je moje telo,
toto je moja duša,
toto je moja krv.
Prijmite.
Milan Rúfus forever…
DETSKÉ ZVONY
No poďme na veselé.
Nad každý plač je smiech.
„Povedz mi, čo je biele
ešte viac ako sneh!“
„Jaj, ocko, také nie je!“
A už mi nestenká.
A už sa zasa smeje.
„Je, syn môj: snežienka.
Ten klúčik od perletí.
Do jari lavička.
Nad bielym snehom svieti
jej belšia hlavička.
A sneh sa od nej celý
roztápa zlahučka.
Ak on je iba biely,
ona je bielučká.
Keby v tom svete svetov,
stvorenom pre sníčky,
v královskom meste kvetov
stáli dve vežičky,
za zvon by mali, synku,
jak zázrak v semienku,
na jednej konvalinku,
na druhej snežienku.“
NEIL ALDEN AMRSTRONG
☼ 5.8.1930 WAPAKONETA, OHIO, JŮ–ES–EJ ♂ 25.8.2012 CINCINNATI, OHIO
Ano, pojďme si nadělit pradávnou esej z Jůesej, o jednom lvu, co se ve Vesmíru jen tak sám od sebe neztratí.
ARMSTRONG: „Asi ve výšce tisíc metrů nad měsíčním povrchem jsme se poprvé dostali k tomu, abychom vykoukli z kajuty oknem. I v této výši je širší rozhled vyloučen blízkostí obzoru, charakteristickou pro poměry kráterů na Měsíci. Objevili jsme výrazný bod – velký kráter. Vypadal asi jako letiště v Houstonu, ale vzhůru nohama.
Nejdříve jsme chtěli přistát vedle toho kráteru. Ale čím jsme byli blíž, tím nám bylo jasnější, že jsme si vybrali nehostinný kraj. Všude se povalovaly balvany. No hrůza. Zdálo se nám, že se k nám řítí obrovskou rychlostí skály. Nepochybně by bývalo zajímavé přistát tam v tom kamení, poněvadž bychom získali vzorky z nějakého kráteru. Vědce by to rozhodně vzpružilo.
Uháněli jsme vodorovně nad rozmetanými skalisky a ohlíželi se po nějakém vhodnějším plácku. Našli jsme takových hned několik a prověřili jsme je pátracím pohledem ze všech stran. Pokaždé jsme si to nakonec rozmysleli, čím blíž jsme se k místu totiž dostali, tím méně se nám zamlouvalo. Nakonec jsme si zvolili místečko veliké asi jako průměrná zahrádka. Na jedné straně byl kráter, na druhé rozdrolená skaliska.“
Jak poklidně znějí tyto Armstrongovy věty. Jako kdyby skutečně přistáli kdesi v Cali. Přitom poslední okamžiky sestupu Orla doslova zvedly všechny odborníky s očima na štopkách u obrazovek v Houstonu, prdel jim vyletěla z křesel.
PALIVO STAČÍ NA JEDNU MINUTU EXPERTÍZY EXTÁZE
CAPCOM: „Orle, zde Houston. Máte GO k pokračování vaší expertízy v sestupu s běžícím motorem. Máte GO k pokračování v sestupu.“
OREL: „Rozumím!“
TISKOVÝ MLUVČÍK: „Výška 40 000 stop.“
CAPCOM: „Orle, zde Houston. Vypadávají nám opět cifry z plánu. Ale máte ještě stále GO.“
OREL: „Pings máme pevně v rukou. Vypadla lampa výškoměru. Delta H mínus 2 900.“
(Pings říkali astronauti počítači, který řídil sestup, tak to nebyl žádný předpotopní krám. Jedna z jeho hlavních funkcí spočívala v tom, že vypočítával poměr mezi zbytkem paliva a zbývajícími kilometry. Bez počítače by se tento úkol těžce řešil, some like it hot, horko těžko ale zde, poněvadž na začátku sestupu se Orel pohyboval rychlostí několika tisíc kilometrů za hodinu, ale na konci přistával rychlostí jen několika centimetrů za sekundu.)
CAPCOM: „Rozumím.“
OREL: „Máme Zemi přímo před okny našeho provizorního pokojíčku!“
Jaký lyrický okamžik uprostřed toho vypětí ze vší té nasazené techniky a průkopnickému letu vpřed. Jaká to asi musela být úchvatná podívaná, když vyloučil tuto poznámku na rtech bez ohledu na to, jaký zmatek mohla vyvolat nezřetelnou reprodukcí při výpadku ve spojení tam na Zemi.“
ALDRIN: „Houstone, podívejte se na Delta–H–Program–Alarm!“
CAPCOM: „Vypadá to dobře.“
ALDRIN: „1202, 1202!“
Byl to havarijní signál, jenž oznamoval, že počítačová kapacita je právě přetížena, a PC už není schopen vykonávat svou úlohu. Začal se zabývat jen těmi nejdůležitějšími funkcemi. V Houstonu velmi dobře věděli, že číslo „1202“ znamená rychlý pokles pracovních schopností počítače. Jako první vypadne automatický pilot, pak kontrolní systém tahu motoru, dále navigační a řídící soustava – astronauti musí sestup přerušit. To všechno se může odehrát v pouhých patnácti sekundách.
Deset sekund trvala blesková porada letového ředitele Kranze s inženýry odpovědnými za sestup. Rozhodl se v pokusu pokračovat až do cíle.
CAPCOM: „Orle, zde Houston. Dáváme pozor na váš Delta–H.“
Znamenalo to, že řídící středisko převzalo část funkcí Pingse na sebe. Údaje přistávacího radaru už nejdou do počítače, nýbrž zpříma jako přímka letí na Zemi. Tím se zahlcenému počítači poněkud ulevilo.
Orel klesl ze sedmi tisíc na pět tisíc tři sta metrů a pak na čtyři tisíce pět set.
Po dvanácti sekundách se modul z téměř vodorovné polohy otočil svýma pavoučíma nohama dolů. Ve spodním okénku bylo poznat ubíhající krátery. V okénku počítače blikl další nouzový signál jako otřesné hlášení.
ALDRIN: „Druhý alarm, 1201.“
CAPCOM: „Rozumím, 1201 – Alarm.“
Poněvadž se však nic hustého nedělo, ohlásil se znovu pilot modulu.
ALDRIN: „Zůstáváme GO. Dva tisíce stop…“
Aldrin čte nahlas důležité vzkazy z přístroje tady toho a tady toho také: „750 a 23 hlouběji.“ To znamená výška sedm set padesát při rychlosti klesání třiadvaceti stop za sekundu.
„700 stop, 21 hlouběji, 600 stop, 19 hlouběji, 540 stop – 30 až 15 hlouběji.“
V samém rozčilení Aldrin udal falešnou směrodatnou číslovku.
„400 stop, 9 hlouběji, 350 a 4. Horizontální rychlost zůstává stejná.“
Dole ubíhá stále pomaleji měsíční krajina. Armstrong převzal řízení zcela na sebe. Počítač zpracovává už jen jeho povely. Modul se skoro nehybně vznáší nad planinou. Rychlost klesání se snížila ze tří metrů na metr za sekundu. Pak na třicet centimetrů.
Orel se však stále ještě vznáší ve výši kolem dvou set stop.
CAPCOM: „Šedesát sekund, ani o píď sekundy jinak.“
Znamená to, že palivo stačí už poslední minutku!
CAPCOM: „Už jen třicet sekund!“ V hlase je slyšet obava o existenci v budoucnu.
Palivo je téměř na nule a Orel se stále ještě vznáší.
Na panelu se rozblikaly kontrolky. Kontakt!
Orel přistál úspěšně…
DRAMA NA PALUBCE GEMINI 8
Armstrong byl jedním z nejlepších zkušebních pilotů ve Spojených státech. Létat se naučil dřív než řídit auto Benz. Za jednu hodinu létání musel zacálovat devět babek cash. Peníze si vydělával jako poslíček jedné lékárny – 40 centů na hodinu. Od svých čtrnácti let se bavil stavbou leteckých modelů. Lepil, vymýšlel, zlepšoval design a pak je pouštěl z rukou ve jménu dospělácké motoriky jako vykrmené vlaštovky. Tady někde začínala jeho láska k těm opravdovým strojům, jejichž fotografie obdivoval v obrázkových časopisech a naleštěných prospektech. Když si vzpomíná na svoje dětství (jako lev a učenlivý přítel lidstva), tak vlastně ani jiné záliby nepěstoval. Za svým cílem však kráčel vytrvale neohroženě. Získal stipendium válečného námořnictva ke studiu stavby letadel. Pak přesedlal na námořní základnu Pansacola k výcviku. V jedenadvaceti už létal na bojových letounech Panther v korejské válce. Podnikl 78 bojových letů. Jednou dotáhl těžce pochroumaný stroj jen o fous na letadlovou loď Es*sex, podruhé musel seskočit nouzově s padákem, aby přežil.
Jako jediný z tehdejších astronautů si vybral za oddechový sport bezmotorové létání. Celý jeho život byl vlastně zaměřen jenom na to, aby se mohl vznášet mezi nebem a zemí a nadělovat nastřádané poznámky dalším generacím. Neustále se díval nebezpečí do tváře! Pilot dostává všelijaké úkoly, každý let se od toho předchozího liší. Ale vědomí, že ovládáš obrovitou sílu, která vdechuje duši štíhlému stroji, je silnější než nebezpečí, asi jako vokál Michaela Jacksona ve Vesmíru.
V pětapadesátém se Armstrong stal zkušebním pilotem a zároveň pokračoval ve studiu na univerzitě v Jižní Kalifornii. Létal na raketovém letounu Bel X–15 pětinásobnou rychlostí zvuku Motownu až do výše 64 kilometrů. To už se obzor pod letounem pořádně rozšiřuje. Ještě dvakrát tak vysoko a budeš na dráze, po níž spěchají kolem planety družice.
Armstrong se zúčastnil zkoušek kluzákového přistávacího zařízení pro projekt Gemini (dvoumístná kosmická loď USA). To už byl vlastně jednou nohou v kosmu, druhou tak napůl. Mezi americké astronauty byl s konečnou platností přijat v roce 1962.
Prvním jeho krokem do vesmíru byl dramatický let na palubě Gemini 8, při němž mu skutečně šlo o kejhák. Spolu s Davidem Scottem se měli spojit s raketou Agena, která vystartovala předtím. Gemini 8 vzlétla z kosmodromu na mysu Canaveral 16. března 1966 v 17 hodin 41 minut středoevropského času. Přiblížení i spojení s Agenou zpočátku proběhlo podle plánu. Ale najednou začala obě tělesa stále rychleji rotovat.
„Měli jsme zpočátku pocit, který Dave později označil jako „konstruktivní strach“. Bylo nám jasné, že došlo k nouzové situaci,“ svěřoval se později Armstrong. „Je povinností zkušebního pilota, aby našel problémy a rozluštil, jak je odstranit co nejdříve. Ani na chvíli jsem nepochyboval, že i v tomto případě řešení najdeme. Museli jsme je však najít okamžitě!
I když jsme nic přesnějšího nevěděli, báli jsme se napřed obě kosmická tělesa rozpojit. Museli jsme si být jistí tím, že v okamžiku rozpojení nebudou pohyby tak silné, aby vzápětí vedly ke srážce s Agenou. Kdyby se nám však rozpojení podařilo, měli jsme naději, že se později budeme moci s Agenou opět spojit. Věřili jsme, že těžkosti má na svědomí Agena. Tady jsme se dopustili zásadního omylu. Po rozpojení kabina Gemini vůbec na brzdění nereagovala, rotovala ještě čiperněji perněji než předtím. Slunce nám zaclánělo do obličeje asi jednou za sekundu. Poněvadž se rotace neustále zrychlovala, musel nastat okamžik, kdy už nebudeme moci to otáčení snášet. Jedinou možností, jak kabinku stabilizovat, bylo vypojit stabilizační systém a zapojit rakety pro návrat do husté atmosféry. Nechtělo se mi k tomu přikročit, poněvadž to by znamenalo přerušení letu. Kromě toho Scott měl vystoupit asi na dvě hodiny do vesmíru a s tím by byl v tu ránu také amen! Po přezkoušení celého okruhu jsme konečně příčinu otáčení našli. Tryska číslo osm se samočinně zapojila.“ Přesto však Armstrong musel nakonec stisknout tlačítko k návratu na sedmém oběhu kolem planety. Přistáli se Scottem 17. března 1966 ve čtyři hoďky 22 minut středoevropského času nouzově v Tichém oceánu 800 km východně od Okinawy (pro Japonsko tak výhodné). Let trval 10 hodin a 41 minut…
Program druhé generace kosmických lodí skončil, výcvik však probíhal dál. Na základně v Ellingtonu začali astronauti nacvičovat přistání na měsíčním povrchu. Sloužil jim k tomu speciální přístroj. Armstrong usedl 6. května 1968 za jeho páky, aby absolvoval jeden ze cvičných letů. Po několika minutách se však stroj kokpit roztřásl a Armstrong nad ním ztrácel svou vládu, bylo to divoké, nebylo to stylové. Po několikerém škubanci se naklonil a začal padat. V posledním okamžiku zasáhl katapult do díla. Sedačka i s Armstrongem odlítla stranou. Astronaut přistál několik desítek metrů od hořících trosek. Znovu zdárně nezraněn!
Začalo se o něm špitat mezi zasvěcenci, že má „společného něco s ďáblem“ nebo alespoň z pekla štěstí.
VELITELEM APOLLA 11
Po skončení programu Gemini se Amíci soustředili především na úkol vysadit první astronauty na měsíčním povrchu. Americkým odborníkům a konstruktérům se podařilo postavit obrovskou raketu Saturn 5, která prokázala při všech letech vysokou spolehlivost. K vysazení astronautů na měsíční povrch a pro jejich návrat navrhl engineer John Houboldt z Lengleyho výzkumného střediska NASA zajímavý způsob, kterého se pak skutečně použilo: z kosmické lodi kroužící kolem Měsíce se odpoutá malý létající přístroj, přistane na tomto tělese a zase se k parkující lodi vrátí. Po přestupu obou astronautů bude přístroj odhozen. Zpočátku byl tento návrh zamítnut. Když se však ukázalo, jaké obrovské potíže by vznikly při uskutečňování jiných projektů, začal se stále větší počet konstruktérů a vědců k tomuto návrhu přibližovat s důvěrou v úspěch.
Úspěch bude jimi dokonán, velitelská část lodi Apollo se podobala kuželce s maximálním průměrem 3,91 metru a výškou 3,66 metru. S plnou výstrojí i výzbrojí měla hmotnost 5 950 kil. Uvnitř byla většina elektrotechnického zařízení potřebného k letu, ke spojení se Zemí a k určování polohy. Astronauti měli k dispozici šest krychlových metrů prostoru. Bylo zde celkem šest set padesát vypínačů, přepínačů, ciferníků, kontrolních kuk a check, nejrůznějších páček. Po obou stranách kabinky, nahoře i dole pak byla celá „hnízda“ černých, červených a šedých knoflíků, malinká čtyřhranná očka výstražných světýlek, okénka počítače, lampičky signalizující selhání důležitých funkcí, počítače–sledovatelé sledující rychlosti, brzdící páka, přístroje ke stabilizaci letu. Každý ze tří kosmonautů, kteří dohromady tvořili posádku, musel být kdykoli připraven zaujmout místa ostatních dvou. Jejich mozky byly po měsíce (ale nikdy vymývány jako v Česku hromem blesku) ještě krmeny, tj. přiživovány užitečnými informacemi o tom, za jakých okolností ty jednotlivé systémy mohou úspěšně vykonávat funkci nebo kdy naopak vynechají. Astronauti znali do nejmenších detailů význam asi šesti set varování a rozličných variant, které se v těch páčkách, vypínačích, přepínačích, v těch tlačítkách celého technologického zařízení skrývají. Byli připraveni okamžitě hlásit sebemenší změny v rychlosti lodi právě tak jako údaje o množství paliva, které je k dispozici nebo o životních podmínkách v kabince. Kromě těchto přístrojů, jež se nacházely nad hlavami moudrých a před nohama schopných astronautů, tu byla další série okének, v nichž se objevovaly údaje o kontrole zdravotní fyzičky astronautů, bylo zde filmovací vybavení a sanitární zařízení, navigační aparáty, radar střežící setkávají manévry, sextant i dalekohled, nádržka s vodou, regulace kyslíku, regulace tlaku v kabině, ventily pro skafandry, páka pro ruční změny vnitřní teploty a tlaku, hodiny, na nichž ručičky prozrazovaly přesný čas jako švýcarské klientele, jenž uplynul od startu, čistící ventily, vnitřní osvětlení, vnější osvětlení, dvě ruční páky podél velitelského křesla umožňující klidně pohyb lodi ve třech rovinách a všech možných i nemožných (jak se zdá…) ostatních směrech letu…
Pod velitelskou částí byla motorová sekce ve tvaru válce o průměru 3,91 m. Včetně trysky raketového motoru byla dlouhá 8 metrů. Měla hmotnost v průměru 25 tisíc kg, z toho na pohonné hmoty připadlo 19 tisíc kg. Motor o tahu 9 280 kilopondů umožňoval manévrování, přechod na jiné dráhy, navedení na parkovací dráhu kolem Měsíce a zpáteční start směrem k Zemi. S lodí byl spojen dokonale měsíční modul.
Byla to vlastně dvoustupňová kosmická loď. Račte nasedat jen jako čtenářky na dráhu beztíže. Sestupová část, jež zůstávala na Měsíci, měla raketový motor, který mohl být až dvacetkrát zapálen. Celková doba hoření byla spočítána na 910 sekund. Druhá, startovací část, měla hermetickou kabinku pro dva astronauty. Její vnitřní průměr byl 2,3 m, hloubka pak 1,07 m. Startovací motor dával tah 1 590 kilopondů. Modul byl vysoký 7,6 m. Patky vyklopených nohou ležely na obvodu kruhu o průměru 9,45 m. Jeho hmotnost činila 14 700 kg, z toho pohonné hmoty pro oba motory celkem 10 600 kg. Při startu rakety ze Země byl měsíční modul umístěn nad třetím stupněm pod motorovou sekcí vlastní lodi. Na parkovací dráze kolem Země byla loď přestavěna, modul vytažen z lůžka a připojen k přední části lodi…
Slayton, jeden z „první sedmičky“ amerických astronautů, který se postupem doby vypracoval na personálního šéfa všech astronautických oddílů (i když sám podnikl kosmický let až v nekomickém roce 1975 v programu Sojuz–Apollo) se rozhodl, že právě Armstrong bude prvním člověkem, jenž vystoupí na měsíční povrch.
Velitel Apolla 11 nevěří v Boha a není příslušníkem žádné církve či okruhu Osvícenců. Byl v tomto ohledu mezi americkými astronauty snad světlou výjimkou. Je přesvědčený ateista a věří pouze v užitek techniky: „Neil nevěří v Boha, poněvadž Bůh není jeho letadlo!“ říkali o něm jeho kamarádi bona fide, v dobré víře…
PRVNÍ ČLOVÍČEK NA MĚSÍCI
20. července 1969 – 21 hodin 17 minut 39 sekund.
ARMSTRONG: „Hlásí se základna Tranquility. Orel přistál!“
Ve 3,51.16 dne 21. července vystoupil Armstrong na verandu – na malou plošinku nad devíti schůdky modulu. Pak zabral za táhlo, kterým zapnul televizní kameru umístěnou nad postavcem Orla.
ARMSTRONG: „Jsem na spodku žebříku. Patky nohou modulu nejsou zabořeny víc než jeden nebo dva palce, i když se mi zdá, že povrch je velmi zrnitý, když se k němu přibližujete a soustředíte se na detail zrnka. Vypadá to téměř jako prach… Teď se chystám pustit se modulu… Je to malý skok pro člověka a velký hop pro lidstvo.“
21. července ve 3 hodiny 56 minut 20 sekund se první člověk dotkl nohou měsíčního povrchu.
ARMSTRONG: „Povrch je pokryt jemným prachem. Vířím ho patou. Ulpívá ve slabých vrstvách na botách jako práškovité vápno. Bořím se jen tak na zlomek palce, může to být tak osmina palce, ale přesto pozoruji šlápoty a otisky podrážek na písečném terénu.“
Armstrong odhalil u nohou měsíčního modulu, jehož spodní část zůstala na Měsíci jako svérázný pomník na paměť první návštěvy pozemšťanů, plaketu se vzkazem: „Zde učinili první kroky na Měsíci lidé z planety Země. Červenec 1969. Přišli jsme v míru, jménem všeho lidstva.“
ARMSTRONG: „Vzpomínal jsem, co bylo nejvýraznějším zážitkem na Měsíci. Kupodivu šlo o druhotný jev. Když jsme s „Buzzem“ (astronaut Aldrin, jenž vystoupil jako druhý na měsíční povrch) sbírali a fotografovali vzorky, uvědomil jsem si, že kdybychom tu přistáli byli před tisícem nebo také před deseti tisíci lety, byli bychom našli přesně totéž v bleděmodrém…“
*
Po několika měsících slávy se Armstrong stáhl do ústraní. Od roku 1971 byl profesorem na univerzitě v Cincinnati a přednášel na fakultě leteckého inženýrství srozumitelné postřehy a klauzule. O kosmonautiku se však zajímat nepřestal až po práhy dráhy 2012. Toho důkazem je i skutečnost, že byl v roce 1986 jmenován členem komise, která vyšetřovala příčiny katastrofy raketoplánu Challenger, při níž zahynulo sedm statečných amerických kosmonautů. Keith Le Blanc na tohle memento udělal trvalou připomínku ve formě kosmické hudby, viz LP „The Major Malfunction“.
RICHARD WAGNER
☼ 22.5.1813 LEIPZIG ♂ 13.2.1883 VENICE
„Smekněte, pánové, před vámi stojí nefalšovaný génius!“ (tak vyřkl soud svůj Otakar Hostinský)
Je cosi romantického v celkové atmosféře Wagnerova mládí. Půl roku po narození mu umřel otec architekt v mládí a sedm let po takovém pechu i otčím, takže vyrůstal v ženském prostředí rodiny, obklopen múzickými zážitky všeho druhu. Otčím Geyer chtěl z něho mít malíře, strýc Adolf Wagner ho jako klasický filolog vedl k literatuře a objevil mu Homéra. Brzy však mladého hocha oslovil import Shakespeara natolik, že se v jeho duchu pokusil napsat tragédii. Pohyboval se od mládí v divadelním živlu: Geyer byl herec a měl přátele od divadla, nejstarší Wagnerův bráška Albert i jeho dvě dcery zakotvily u divadla, právě tak Richardovy sestry Luisa, Klára i nejstarší Rosalia. Ale nakonec – podle jeho vlastních slov pod vlivem Beethovena – vyrostl z něho mæstro skladatel. I když to může být nadnesené dodatečnou stylizací, jak často tomu bývá u vzpomínek sepsaných v pozdější době, vliv zážitků z Beethovenovy hudby byl jistě nejen hluboký, ale i trvalý, protože v pozdějších Wagnerových operách vzešlo símě beethovenského symfonismu. Proč být jen obyčejná odrhovačka, když bychom mohli excelentně ztvárnit duší ein zwei drei bohatost a rozvoje symfonie?
Značně romantická je i konkrétní cesta Wagnera hudebníka od amatérsky projevovaného zájmu ke skutečnému profesionálnímu mistrovství. Začal tím, že si horlivě opisoval partitury Beethovenových symfonií, vypůjčil si proslulou Logierovu knihu Metoda generálbasu a složil symfonickou ouverturu B dur, kterou později sám označil za „vrchol všech vrtochů či snad chabých chyb a nesmyslů“, jež dosud nadrobil civilním žitím. Když poznal, že to tímhle způsobem dál není únosné, svěřil se systematickému školení kantora Theodora Weinliga v Leipzig na území sousedního Saska. Tato skutečně již profesionální drezúra netrvala sice příliš dlouze, ale Mistři pěvci i Parsifal dosvědčují, že se přísnému kontrapunktickému školení nepodrobil v mládí zbytečně, či pro srandu vesnických králíků. Aby dokázal učiteli i sobě samému, že je již dostatečně vyškolen, zkomponoval několik klavírních skladbiček, poplatných beethovenskému okouzlení. Brzy se však ukázalo, že instrumentální hudba nebude jeho obor. Syntézu Shakespeara a Beethovena bylo možno uskutečnit jen v oboru hudby dramatické (z pohostinného kraje).
Na živobytí si vydělával Wagner od svých dvaceti let u divadla jako sbormistr, korepetitor a kapelník. Nemá cenu vypočítávat všechny divadelní společnosti a místa, v nichž se ocitl pro radost ze hry, ale nemůžeme nezaznamenat alespoň dvě věci: že si v magdeburském divadle oblíbil činoherní skvělou umělkyni Minnu Planer, se kterou se ve svých třiadvaceti letech oženil dobrovolně a že ten potulný život od jedné divadelní „štace“ k další, plný nedostatku a bídy hmotné i duševní, skončil ve finále – v Paříži. A skončil neslavně, což mělo zásadní a trvalý význam pro další běh Wagnerova života a rozvoj jeho díla.
Bída Wagnerova živoření v Paříži ho vyléčila z představy, že se jako autor Rienziho stane slavným prostřednictvím Paříže a jejího světa velké opery. Přestálé hmotné utrpení nepřišlo k němu nadarmo. Revoluční idea boje chudých proti vykořisťovatelům na duchu se v něm ještě více utvrdila a četba Proudhona ho přivedla až k idejím utopického a nešťastného socialistického zřízení. Ale umělecky pochopil, že zdroj jistoty musí hledat především sám v sobě. Nemálo mu k tomuto lidskému i národnímu uměleckému sebeuvědomění přispěly pařížské úpravy Weberova Čarostřelce a Beethovenovy IX. Symfonie.
Génius se pozná tím, že nic z jeho životních zážitků nepřijde umělecky vniveč, na „hovno“ jen u mozkových hoblin a pilin a nebo třeba o poznání hodnotnějších electro závitů. Než se vydal na bláhovou pouť za uměleckým štěstím a úspěchem do Paříže, dostala se Wagnerovi do rukou Heineho novela Aus den Memoiren den Herrn Schnabelewopski, kde se – heinovsky ironickým pojednáním – připomíná i pověst o bludném Holanďanovi. Ta námořní výprava z Pruska do Londýna obchodní bárkou, nepřizpůsobenou pro transakce cestujících, byla sice dostupná pro každého zájemce s nejmenšími vydanými náklady, ale nesmírně dobrodružná: v nebezpečném úseku Kattegatu a Skagerraku se loď dostala do bouře, která ji zahnala až k norským fjordům. Zážitek z četby se Wagnerovi propojil s bezprostředním zážitkem životním: nádherná scenérie fjordů spolu s přestálým nebezpečím bouře a její hrůzostrašnou zvukovou kulisou a tvrdým životem těžce zkoušených námořníků a rybářů, ulehčujících si svoji situaci svéráznými písněmi a fórky, naplnily ho až po okraj celistvě hudbou, jež dřímala neodhalena na dně neodkryté duše. Když ho Paříž zklamala a čerstvý dojem z provedení Čarostřelce ho zorientoval na správnou, bytostně jemu jako romantikovi vlastní tvůrčí stezku hledání a nalézání správného klíče hudby, ta dřímající soustava not procitla a Wagner se pustil do svého Bludného Holanďana. Ve Wagnerových dílech je vždy mnoho osobních prožitků a výjimku netvoří ani Bludný Holanďan. Což Wagnerova léta, plná neklidu a vynuceného putování při hledání obživy a uměleckého zdárného uplatnění i s tou bludnou chimérou Paříže na konci (sil), nebyla jako stvořena pro to, aby ve skladateli zanechala pachuť pelyňku vedle hlubokého porozumění pro osud jeho operního Ahasvera, odsouzeného rovněž k věčnému putování z místa na místo?
Když Wagner na jaře roku 1842 spěchal z Paříže do Německa, bylo možno jeho duševní rozpoložení přirovnat k postavě antického boha Januse s jeho dvěma tvářemi. Z té jedné, obrácené do minulosti a účtující s právě uplynulým desetiletím, bylo možno vyčíst hluboké zklamání, jemuž hmotná a duchovní bída pařížského pobytu nasadila korunu na vlásek. V té druhé, obrácené do budoucnosti, však svítala naděje na lepší časy a jistota nově nastoupené cesty. Nebylo návratu k italské lehké divadelní múze (ó jak je lechtivá) ani k velké francouzské opeře. Zbývala jen cesta vpřed, od singspielu Bludného Holanďana k německé romantické opeře.
Zabezpečit si životní existenci Wagner nikdy pořádně ani nedovedl. I v tom se zračilo romantické vtělení jeho nátury, v té neuvěřitelné schopnosti mít hlavu v oblacích (až dosahujíc do sedmého nebe), i když ji není zrovna kam složit a čím nasytit žaludek. Ale tentokrát došel Wagner zabezpečení i bez cílevědomého snažení a takřka proti své vůli. 20. října 1842 se konala v drážďanské opeře premiéra Rienziho, památná svým obsazením (slavní protagonisté Ticháček jako Rienzi a lepá diva Schröder–Devriente jako vždy tak akorát svůdná Adriana) i strhujícím úspěchem po pěšině. Bylo mu nabídnuto uvolněné místo dirigenta drážďanské dvorní opery. Ale Wagner váhal, neboť se bál ztratit postavení svobodného umělce. Jeho obavy nebyly tak zcela neopodstatněné. Bludný Holanďan měl sice úspěch, ale drážďanské obecenstvo se od něho záhy vrátilo zpět k Rienzimu, který je oslňoval svou skvělostí a vnější okázalou nádherou.
Ale Wagner – což je opět rys géniů – od jednou nastoupené a pro něj osvědčené formule navzdory nepřízni oficiálního publika neustoupil. Ve své opeře Tannhäuser se dále utvrdil v poznání, že básnickou ideu musí nejprve sám umělecky prožít v sobě již jako ideu hudební, a nikoli ji dodatečně zhudebňovat podle mustru domněnek. To však vyžadovalo dokonalou revizi dramatického básnictví počínaje již výběrem látek. Právě historická látka, jako byl Rienzi, se vůbec nehodila, protože byla příliš zatížena balastem objektivních historických (nebo snad hysterických) daností a čistou rozumovostí sepětí jednotlivých historických faktů. K tomu účelu se Wagnerovi, jak poznal již při práci na Holanďanovi, hodily dobře lidové národní pověsti, podléhající jako folklórní materiál variačnímu zpracování. A neprotivící se tudíž svou uměleckou podstatou ani oné umělé variantě zpracování, které ji podrobil umělecký dramatik, básník a hudebník v jedné osobě, jakou byl šťastnou shodou náhod pan Wagner sám.
V další opeře Lohengrin pokročil skladatel v rozvoji svého stylu ještě dále. To, co se mu podařilo v monolozích Tannhäusera i jednotlivých wartburských pěvců, totiž překonat formový dualismus recitativu a árie tradiční opery neznatelnými přechody a vytvořením ariózních recitativů na jedné a deklamačně dramatických árií a arióz na druhé straně, to v Lohengrinovi dokázal již i v rámci dialogu. Neboť vytvořil zcela jednotné a ucelené hudebně dramatické scény, nerozdrobené na jednotlivá operní čísla. Přesto však nelze říci, že již v Lohengrinovi vytvořil své hudební drama, jak k němu od počátku spontánně směřoval. Lohengrin je stále ještě romantická opera, využívající základních jejích akvizic obsahových i formálních. Tak například není opomenut ani motiv romantického intrikána (dvojice Telramunda a Ortrudy) a romantickou operou zůstává Lohengrin i hojným využíváním sborů i ansámblů, které jsou ovšem zapojeny do děje funkčně jako sbory rytířů a královy družiny.
K premiéře Lohengrina však tehdy nedošlo. Na jaře 1848 zachvacovalo Evropu revoluční vření, k němuž se přimkl i Wagner, znechucený poměry dvorského světa, v němž musel pracovat a žít, aby uhájil svou existenci. Zapojil se do revolučního buržoazně demokratického hnutí veřejnými projevy i statěmi a zúčastnil se po boku nemajetné chudiny boje na barikádách. Po porážce revoluce byl prohlášen za politicky nebezpečné individuum a musel z Drážďan uprchnout. S pomocí Liszta se mu podařilo dostat se přes Výmar a Jenu do Švýcarska, kde setrval jako politický utečenec v Curychu do roku 1858. K veřejné umělecké činnosti měl jen málo příležitostí, protože ho však materiálně zabezpečil velkoobchodník Wesendonck, s nímž se úzce spřátelil, mohl se věnovat tvorbě.
Je nanejvýš charakteristické, že v prvních letech svého politického vyhnanství se Wagner proměňuje především v literáta, a literáta revolučního. Ve smyslu občanském i uměleckém, jak jinak ani nebylo možno při Wagnerově typu, jenž co prožíval i tvořil a co tvořil i nefalšovaně prožíval. Ale ta jednota občanského života a umělecké tvorby nebyla nikdy předtím ani pak u Wagnera tak silná, jako když se stal z hloubi duše revolucionářem také politicky. Umění a revoluce, Umělecké dílo budoucnosti, Opera a drama – následují v letech 1849–1851 v rychlém sledu za sebou – tyto klíčové spisy občanského a uměleckého vyznání Richarda Wagnera jako revolucionáře.
Ve svém Prstenu Nibelungově, trilogii Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů s předvečerem Zlato Rýna, stvořil Wagner moderní, skutečně již hudební drama, které se stalo jeho dílem nejfilozofičtějším a nejostřejším. Již dříve se inspiroval lidovými pověstmi a legendami, které podle své umělecké potřeby volně přebásňoval. Rovněž nyní mu posloužila za východisko stará pověst o Siegfriedovi z Písně o Nibelunzích a některé motivy rané skandinávské germánské sbírky Edda. Ale přesto je tu kvalitativní rozdíl. Wagner vždy přebásňoval své předlohy tak, že jim propůjčoval význam obecnějších symbolů. Avšak míra obecnosti, již dosáhl v Prstenu Nibelungově, je s tím nesouměřitelná. Umělec zde nepřebásňuje volně mýty, jež mu sloužily za východisko (tedy nikoli již za pouhou předlohu!), ale vytváří vlastní mýtus, v němž podává svou filozofii světových dějin. A činí tak způsobem jedinečně hudebním. Ne náhodou, a jistě plným právem, nazval velký německý spisovatel Thomas Mann začátek Zlata Rýna, a tím i celého toho dramatického cyklu, unikátní hudební kosmogonií.
Tristan a Isolda, dílo vytěžené ze staré pověsti ještě keltské, je Wagnerovým opusem nejtragičtějším, protože je psal svou krví, se srdcem zlomeným opětovanou, leč nenaplnitelnou láskou k ženě svého švýcarského mecenáše Mathildě Wesendonckové. Své tristanovsky neukojitelné touze dovedl propůjčit jedinečný výraz i ryze hudební. Jeho původně formální, dramaturgický princip tzv. věčné melodie, nabyl zde bezprostředně výrazového významu. Pole opanovaly disonance, které nejsou rozváděny, a když, pak zpravidla jen tak, že větší disonance jsou rozváděny do disonancí menších. To byla na Wagnerovu dobu přímo revoluce. Ne náhodou se stala hudba k Tristanovi svým zrušením tradiční rovnováhy ve prospěch disonance a pronikavou chromatizací hudební tkáně uznávaným historickým mezníkem pro zrod moderní hudby 20. století.
Je zajímavé, že své nejkladnější a nejrealističtější dílo, v němž zachytil i kus německé historie z doby nástupu měšťanstva v 16. století, Mistři pěvci norimberští, tvořil skladatel v době, kdy mu bylo nejhůř. Ztratil svou největší životní lásku, ženu, domov, vše. Znovu prchal jako bludný Holanďan z místa na místo, neboť věřitelé ho pronásledovali s neúnavnou morálkou a hrozilo mu uvěznění za nasekané dluhy. Ale v nouzi nejvyšší přišla pomoc jako deus ex machina starověkých tragédií: mladý bavorský král Ludvík II., od svých patnácti let nadšený wagnerofil, mu poskytl hmotné zabezpečení, že se o tom ani přepychumilovnému Wagnerovi nesnilo. Usadil se ve švýcarském Triebschenu, kde dokončil nejen Mistry pěvce, ale i 3. a 4. díl své tetralogie o Nibelunzích. To však měl již při sobě ženu, třetí z galerie jeho největších lásek, Lisztovu dceru Cosimu, provdanou původně za jeho kamaráda Hanse Bülowa. V této – na rozdíl od Mathildy, energické a schopné za sebou spálit všechny mosty, na rozdíl od Minny, neobyčejně inteligentní a chápající jeho umělecké poslání – o čtyřiadvacet let mladší ženě, nalezl konečně to, co celý život v ženě hledal, něhu, pokušení, potěšení se vzájemné podpory a další akvizice.
V bavorském městečku Bayreuth si nakonec postavil vilu, kterou nazval Wahnfried (což volně přeloženo znamená asi místo, v němž jeho horečné životní „touhy“ došly konečně pokoje a smíru). Je zde pochován, zemřel náhle v Benátském reji karnevalu (nevíme, zda s maskou na nose, 13.2.1883), kde trávil zimu se svou rodinou. V Bayreuthu také uskutečnil jedno ze svých romantických přání – vybudoval vlastní divadlo jako kulturní stánek, zamýšlený jako protiklad zkomercionalizovaných buržoazních operních scén (první slavnostní hry 1876), což je až neuvěřitelný triumf síly vůle člověka, jenž tolikrát unikl jen o fousek věřitelům a neměl častokrát jistou perspektivu ani vlastního zítřku.
*
Naše společnost, byť v sebehorším kulturním rozkladu, klade na přední místo jeho dílo nejfilozofičtější a nejnabroušenější svým apelem, Prsten Nibelungův, v němž se nejuceleněji uskutečnila i jeho idea souborného uměleckého díla a hudebního dramatu – nezadatelný přínos do historie evropské hudby a evropského romantického umění vůbec.
ZASVĚCENÝ MISTR NEJEN V KAMEROVÉ PRAXI BRUCE LEE RADÍ TĚM OKOLO:
- Nechceš-li se zítra dostat do pekla, už dnes hovoř absolutní pravdu.
- Strávíš-li příliš mnoho času promýšlením jedné záležitosti, nedospěješ nikdy k cíli.
- Považuješ-li něco za nemožné, snaž se jednu možnost najít.
- Příčinou mnoha nezdarů je často NEDOSTATEK KONCENTRACE.
- Kdo chce dosáhnout úspěchu, měl by se učit bojovat a strádat.
- Trpělivost by se neměla hodnotit jako pasivita, naopak, je to koncentrovaná síla.
- Uděláš-li sám ze sebe osla, je vždy připraven v podlosti na tobě jezdit.
- Skutečný život – je život pro druhého.
- Vůle formuje člověka, k úspěchu však člověk potřebuje odvahu a vytrvalost.
- Ne vždy je cíl k dosažení, často slouží pouze správným cílům.
- Chceš-li dobře splnit svou povinnost, musíš udělat více, než že ji pouze splníš.
- Velikášství a vychloubání je představa blázna o slávě.
- Můžeš to v životě někam dotáhnout, jsi-li ochoten pro to vše vykonat.
- Moudrý se může dozvědět z hloupé otázky více, než hloupý z chytré odpovědi.
- Pesimismus tupí nástroje, které člověk potřebuje k úspěchu.
- Optimismus je víra a naděje zároveň, které vedou k úspěchu.
- Sebevýchova je tajemství velkého muže.
- Chyby jsou vždy omluvitelné, má-li člověk odvahu je přiznat.
- Ne vždy je důležité, co dáváš, nýbrž, jak to dáváš.
- Člověk je stvořen k tomu, aby dosáhl něčeho velkého, umí-li překonat sám sebe.
- Včerejší sen je skutečnost dneška a zítřka.
- Miluješ-li život, nepromarni ani chvíli času, neboť z času se skládá život.
- Opravdové úsilí zaměřené na určitý cíl dává tvému životu smysl a účel.
- Vědění dává moc, ale charakter si získává respekt a uznání.
(zaznamenali PhDr. Roman Kandler & Ing. Alois Konečný)
IAM: „PHARAON REVIENT" FARAÓN SE VRACÍ DO AKCE
Živoucí Atone, samotný Bože slunečního kotouče
tvůj úsvit je nádherným požitkem, ne okázalou zbytečností,
měl jsem první mateřskou zemi ze všech, Egypt, a budu na ni hledět
Východ pozná nový den
budete svědky scény, ve které se hraje drama naší civilizace
všechny charaktery jsou zde
a od jiskřičky, započetí času,
oproti písečným dunám a větru
a hlasu pouště Faraon cestoval napříč staletími
začal jsem vyprávět uprostřed ticha
dech smrti zubaté otřásá zemí
protože cyklus života musí dovršit všechno ve vesmíru
život mozku se vyvíjí rychlostí světla
vede až ke spletité a k úplné duši, jakou člověk ještě neviděl
zdvojnásobí svou účinnost pokaždé, když bylo zajištěno nové pouto
v přítomnosti mých osobních smyslů využívám jen podstatu vědy
dokonce i v tranzu si pěstuji vzpomínky
že moje oblast byla přepadena úmyslně
těla plavou v hypnotickém přílivu proudu
se špetkou orientální afro-asijské nadpozemské hudby
ve stejné tepně je věštba vzkříšena i o 3 725 let později
oduševnělá svěžest vede daleko od materiálních pohnutek
nadpozemská síla sestupuje z nebe jako jeho přípona, pokračování
sledujte ten děj, sledujte ten průběh, lidičky
protože odrážení vaší ješitné zbytečnosti povede zrcadlo a uškrtí vás to
vaši prapředci si toho byli vědomi, proto napsali odkaz,
co je dnes dobré, pokouším se to zlomit až na podstatu,
ale duch zůstává neporušen, nic to nemůže rozbít
Faraón se vrací do akce
Sporný Faraón se pojmenoval jako Akhenaton
žádá nové uctívání, básně s proroky
Sporný Faraón, básník Faraón
Akhenaton vynalézá nezničitelnou humanitní vědu
Aménophis IV. si pozmění osudné jméno a osudné místo
novému Bohu se říká Aton
je to jedinečný Bůh
lidi uslyší jeho hlas po tisíce let
fantazie tady ustává
humanita započíná existovat pod pravidlem želez a kamení
jak zůstat upřímný?
to je když ztrácí pravdu a holý život s lidskou tváří
je založen Otcem islámu, vírou Monotheismu
hej Satane, moje duše spí v plamenech, protože moje srdce je kus černého šutru
můj dech je orientální, můj smích je světoběžníkem
on a hlas Bilala, prvního meluzína z Afriky, zní z výšin minaretů
V mém případě jde i uslyšet mražení v zádech, bázeň při vyslovení jména, dunícího jako volání
v blízkosti krajin, kde vychází slunce na oblohu
zdobené žlutostí mědi, vůně čaje, ostrá chuť mě volá
miliony jedniček, centrum, které se nikdy nemění, motiv, který se vrací
a přichází zpět pořád stejný.
A přesvědčivost soustavy prošetřuje neustálou bezpečnost ve všech čtyřech rozích na obzoru
suprová a vrcholná, v pozoruhodně světové budově zdvojnásobuje nebo víc utužuje území všech zlodějíčků
vytvořil jsem fresku (malbu) a formu textů z arabesky
zaostřuji své úmysly na Východ, přímo k Mekce jako baktérie
do říše stromů a do zvířat, studuji pasáže slov od 104 000 proroků
a ve své knihovničce jsem se ponořil do antropologie
kde analýza světelného spektra přislíbila úspěch mým úvahám
aby osvětlila mou vizi, je infračervená nebo ultrafialová
moje eseje nebudou uznávány v televizi
(nebo: moje studie nebudou uzavřené v tunelu)
jsou vytvořeny ze 1 700 centimetrů objemu
vzpírají se všem fyzikálním zákonům, které byly zjištěny
světlo vstoupilo do temnot
živé barvy oživují zdejší verše jako Michelangelo
na stropě Sixtínské kaple, jediný rozdíl máte v tom, že já
nacvičuji mozaiku jedinečnosti na vnitřní straně reprodukce
tak se neděste, je to váš legální šmrnc
kdo tohle předváděl a není to tak dávno
takový Khalife Al Mahoun, který nedávno dobyl Byzantskou říši
nevyžaduji nic víc než staré knihy jako válečnou kořist
neboť mým dogmatem je vědět o tomto člověku, co nechal padnout
před destrukcí východní části naší historie
Třetí svět a jeho hmotnou bídu
Západ a jeho duchovní chudobu
vzájemné poznání, pro které existuje budoucnost
svatý, plný, nekonečný, faraóne vrať se tedy
Následovník Atona, zrozen z představ Faraóna básníka
více moci než praotec v Karnaku, je to jen Bůh Akhenatona, našeho Otce
otec křesťanů a muslimů, který vzkřísil z popele Théb svoje kaple a mešity
tak hluboké, tak opravdové, tak obrovské jako věda, děkuji Bohu bez ustání,
Bůh, který tomu velí, není účelem lidí, kteří jsou kultivovaní
sním o tom mít tuto knihou otevřenou před očima
ve třech různých jazycích:
latinsky, arabsky a hebrejsky
obsahuje konečné vědomosti a nekonečnou moudrost
zasvěcení egypťané a libanonští žáci Califa Al Hâkima
Amenophis IV je otcem i synem
věhlasný předek sekty z Batenis
můj Bůh nemá sochu, je to podstata, ne forma
bylo by domýšlivé dát mu podobu člověka
v našich genech jsou vepsány esence stvoření
počáteční krok Boha, iniciativa Boha je ten důvod
pak nastává opak (= opak je pravdou)
pak přichází duch, pak východisko, pak slovo
to předtím a to zatím
tohle je trůn monoteismu
existují dvě podstaty pro zlo, pět dohromady
abych byl přesný, kam vás dohání démon,
je Bůh vaše záštita
hranice, které se nemají překračovat, kde se leskne démon
neboť kdokoliv překročí hranice Boha je despotou
zdravím ty, co poslouchají islám, ale drží si čisté principy všech výkladů Bible
pohrdám těmi, kteří prohlašují, že Korán napsal člověk
a říkali muslimům mohamedáni
Nyní, pro neznalce, temní středověcí rytíři
věřící stále stejně silně, aniž by se informovali
že muslimové mají jiného Boha
křesťanský Arab ho také nazývá Alláhem, upřesňuje Vatikán
tito lidé se usmívají s uspokojením, kterému není rovno
z nedostatku jejich znalostí
„Ano, ale vidíte jak přísné je jejich písmo“
„ne ve sporu o náboženství …“ Sourat 2, verš 256
Korán respektuje také věřící jiného vyznání
dle židovské citace křesťané je zmiňují jako tvory hodné obdivu
v protikladu s rozvojem vědy
Západ se toho naučil spoustu během století
z Východu a je čas to říct
neboť náš strom je vězněm
historie začala hned vedle úsvitu
a na zem putoval východ slunce
uhodnete, co bude, pokud nebe zůstane krvavé?
...noc, faraón se vrací do akce
Nikdy nezajdete do dálky, protože jste již přijeli
jste tady, na počátku časů
sen - o kolik víc toho všeho může pojmout do konce času?
jaký sen?
sen o naší lidskosti, o dobré humanitě
lidstvo se vždycky vrátí sem, podívejte se na otázky, které ho děsí a pronásledují
tady, na všechny otázky musíte odpovědět Bohu
odpověď od všudypřítomného Boha, mumlavá
tady je můj odkaz, moje poselství ze dna lidských duší
protože všechno, co můžete zničit v pomíjivém čase jsou lidská díla
ale duch, který dal dohromady tyto monumenty, je věčný a nezničitelný
* Temná stránka vám nadělila album OMBRE EST LUMIERE (Temnota je světlem)
účinkovali Shurik´n v roli JOE
Eric v roli Khéopse
Pascal v roli architekta pyramidy Imhotepa
Malek v roli sultána a uživatele harému
François M. v roli Kephrena
Phil v roli Akhenatona
SENTENZA: „POUSSÉ AU MILIEU DES CACTUS, MA RANCOEUR“
(= ODHOZEN DOPROSTŘED KAKTUSU, TAM NAJDETE MŮJ VZTEK)
Já jsem velmi trpělivý, naučil jsem se to v jeslích
když jsou tu kupci, dostanu zaplaceno, je jedno, za co vlastně
flamendrovsky gulášovsky, počítám svou tržbu jako liják, přívalová průtrž mračen
dětství, sebralo kurzy
jeden z těch dní, když máma neměla ani vindru
můj rap se narodil s dechem, jiskra proti zbabělcovi
a přísahal jsem si, že budu číslo jedna, ne ořezávátko
zajídá se mi celý pošramocený nespolehlivý svět podvodníčků
poslouchám ty, co jdou po mé cestě
do postele si ulehám společně se sny o nápravě
moje slina je jedovatá
mé slzy jsou tak hořké
žaludek mám prázdný
abych vydoloval z paměti zápisky svého lexikonu
přípomínám si svou žalostnou existenci
deset kulek je můj plat, tak mi pověz, jestli je tohle fakt legrační
jako když se namáháš jako cvičenej pes v práci pro šéfa, kterej s tebou tak vyjebává
nenarodil jsem se v dobré chvíli, špatné chvilky,
jak je mohu vytvářet v rozdílech
budoucnost v domě pro podřimující
usínám od své únavy
hořké, temné zvuky
když jsem žil jako smolař ve stínu
moje sloveso je ponuré
malého chlapce vhodili do džungle obrů, strašidel, strašáků
nadechuju do sebe hrdě vzduch, jeansy, kecky, sáček vtipného úsloví
dávej si dobrý pozor, neduhy číhají na každém rohu
podívej se do minulosti,
porozumíš své budoucnosti, spoléhej se na ostatní
pak si vsaď na arašídy, na pakatel,
že teď už je dávno nesnesitelné vyrůstat na divokém západě
očekávej můj ksicht zrádce v klipech
já taktéž špiním do slipů
rozuměj mi dobře.
Sentenza
je vyhozen rovnou do kaktusu, můj vztek
Sentenza
já vždycky dokončím práci, za kterou mám zaplaceno
Sentenza
je vyhozen doprostřed kaktusu, tam je můj vztek
Sentenza
když někoho hledám, tak já si ho vždycky najdu
„Podívej se na to čuně, Sentenzo:
tenhle aspoň znal své místo
a přesto neměl nikdy zapomínat na své kámoše
nedělej si mrzutosti, protože já nezapomenu svoje kámoše
zvlášť když přicházejí tak z dálky od domova
a mají toho tolik co vyprávět."
Je tolik důvodů žít život zběsile, v pruhu pro rychlé vozy
já vím, že to není omluva, ale existuje dost pokušení
zbraň v mém kufru, zvolím si mládí za legendární věk mládí
nejsem typ podle knih, já jsem typ z ulice
ti, co byli stvořeni pro moje kamarády
v zemi nikoho, kam jen dojdeme, bratři?
jsou už v nedohlednu, a malincí
přespávají na poli, kde fučí drsnej mistrál
a já tomu vzdoruju, nejde mi to pod vousy
jsem slušnej, mám bleskovou paměť, i když jsem drsnej
ke slitování já chovám jen odpor
nemohu se na sebe dál koukat, za to, jak se šíleně chovám,
to není chyba žádného jiného týpka
kámo, já se pohroužím do hloubky svého dialektu
bez finesy nebo taktu, Chill je nadán
od prvního textu, můj kamen,
začnu intifádu
jsem jednoduchá postava a nikomu nevěřím
nedívám se na svou tvář jako na hvězdu, jmenuji se nikdo
říkej mi PAELSANONE, jestli to máš třeba víc v oblibě takhle
pomsti se, jestli chceš
plivej na mé jméno jestli chceš, ty blbe!
Nedorozumění začínají takto
z jednoduchého nedorozumění k nedostatku
lidi byli zmatení, protože mě už neviděli na ulicích
ale byl jsem na svém místě
pracoval jsem na rytmech, na rýmech, na melodiích,
hodně lásky dávám svým přátelům
je to tak hloupé, z čeho je utvářen život
říkají, že nikdy netušili, že byl stvořen pro ně
tak jsem o nich přemýšlel, když jsem psal tyhle verše
v tu ránu vidím kamarády v ty dny, kteří to pochopili
ti, co nerozuměli výkladu – ti mě opustili
mají plnou hubu zaujatosti, řvou, že mě údajně změnily peníze
takovej velkej předsudek, taková předpojatost
já myslím, že se chtěli hodně mstít
věci se mění, a já nejdu k tomu, čím byly dřív
a tvoji vlastní bratři se k tobě budou chovat jako cizí
takhle to prostě už je
Sentenza
je vyhozen rovnou do kaktusu, můj vztek
Sentenza
já vždycky dokončím práci, za kterou mám zaplaceno
Sentenza
je vyhozen doprostřed kaktusu, tam je můj vztek
Sentenza
když někoho hledám, tak já si ho vždycky najdu
Sentenzo, tady máš svejch 500 babek
ale špatné na tom je, že já vždycky dokončím
job, kterej mám zaplacenej.
|