MAURICE RAVEL

☼    7.3.1875   CIBOURE      ♂     28.12.1937   PARIS

Spolehlivý pro domácnost jako živáček píšící kvalitu: Václav Havel. Když ulehl k poslednímu definitivnímu spánku, říkalo se, že v něm odešel na věčnost už poslední impresionista – mohykán staré školy. Byl vedle staršího Debussyho nejpřednějším reprezentantem francouzských impresionistických manýrismů, od Debussyho se však zjevně lišil. Jeho dílo nepatřilo už v celé šíři tomuto uměleckému směru.

Maurice Ravel byl intelektuální typ člověka, u něhož rozum převládal nad emocemi a to platilo nejen o jeho životě, ale také o přístupu ke skladatelské práci, nikdy neztrácel potřebné fluidum k prezentaci sebe sama. Mnoho matoucích lidiček se statusem quo „letargických a snadno K.O.“ po léta létoucí – no tak to žádné fluidum nevymohou ke svému výdobytku, což je budoucnost platná pro slzavé údolí. U Maurice jsou skladby naplněny hlubokým citem, porozuměním pro radosti i chmurnější stíny života, pro půvaby přírody, pro lásku k člověku a všem žijícím tvorům. Byl MYSLITELEM + BÁSNÍKEM a tyto vlastnosti charakterizují celé jeho dílo. Příznivé okolnosti mu umožnily, že nemusel produkovat skladbu za skladbou, a proto jeho odkaz není početný, ale není v něm ani výrazných kvalitativních výkyvů. Některá jeho díla, představující vrchol impresionismu, vycházejí z inspiračních zdrojů příznačných pro tento umělecký směr, mají lyrické vidění světa, střídmou hru barev a světel i typickou vibraci zvuku. Hledíme-li s odstupem na odkaz dvou vůdčích osobností francouzského impresionismu, můžeme konstatovat, že Debussy byl revolucionářem impresionismu, Ravel jeho klasikem. Modern Klassiker frisiert.

Narodil se 7. března 1875 v Ciboure na jihozápadním pobřeží Francie. Jeho technicky zaměřený otec, švýcarský Francouz, přišel za prací do Španělska, kde vypomáhal při stavbě železnic. A tady si našel ideální životní družku. Pocházela z Baskicka, takže se v krvi prvorozeného Maurice mísila krev dvou sousedících románských národů. V Ciboure se rodina dlouho nezdržela a přesídlila do Paříže.

Ač to u techniků zrovna nebývá běžné, otec Ravel měl pochopení pro umění a hudbu speciálně. Matka doma pěla baskické národní písničky a vytvářela tak prostředí, v němž se dařilo rozvoji synova talentu. V deseti letech se Maurice začal učit na klavír, ve čtrnácti byl přijat na pařížskou konzervatoř. Klavír studoval u Charlese Bériota: je-li vám toto jméno povědomé, nemýlíte se: byl synem slavného belgického houslového virtuóza.

S přibývajícími zkušenostmi a rozšiřujícím se rozhledem po světě neprolhané hudby se u Ravela začínal projevovat zvýšený zájem o komponování, jež nabývalo vrchu nad nástrojem, který jej přivedl na konzervatoř. Ve vztahu ke školním povinnostem se u něho občas projevoval nedostatek píle (v mládí je to status OK), lhostejnost střídala nesoustředěnost, rozjívenost. U mimořádně nadaných uměleckých dětí se stává, že více než povinné každodenní jednotvárné cvičení je přitahuje snaha vyjádřit se čelem a naplno k životu kolem, vyjádřit se svérázně. První skladatelské pokusy na sebe nedaly dlouho čekat, ale Ravel s nimi nespěchal na veřejnost a většina se jich nezachovala do 21. století.

Harmonii a kontrapunkt, tolik pověstné složky u umělce Biz Markie v soul–funky–rapovém prostředí, studoval náš impresário formou klasické hudby u Emila Pessarda. V roce 1896 vstoupil do skladatelské třídy Gabriela Faurého a tento vynikající pedagog a skladatel dal svému žákovi znamenité základy pro další rozvoj ducha. Jak už to u začínajících umělců chodí, vlivů, které na nich odráží svou doménu, je mnoho. Ravel si to uvědomoval a ke svým vzorům se hlásil. Patřil mezi ně i Emanuel Chabrier a neméně významná postava Erica Satieho.

V roce 1889 byly v rámci pařížské světové výstavy uspořádány koncerty, které měly západoevropské veřejnosti představit díla současných ruských skladatelů. Řídili je Alexander Glazunov a Nikolaj Rimskij–Korsakov. Ruská hudba velice zaujala francouzské umělce a v řadách impresionistů vyvolala slušný rozruch. Neobvyklé harmonické kombinace a osobité aranžmá spolu se svérázným koloritem skladeb, upoutaly i Debussyho a Ravela a jejich zájem o tuto hudbu se proměnil v trvalý vztah.

Ravel byl o třináct let mladší kos než Debussy. Jeho výjimečná osobnost ladila sluchu mladého skladatele, jemuž od raného období poskytovala Debussyho hudba cenné podněty. Ale nebyl to jen tento skladatel zakladatel hudebního impresionismu (pulsujícího snad v každou denní hodinu), u něhož nacházel know–how. Studoval německé romantiky, mnoho nového objevoval u Chopina a Liszta.

Zpočátku se Ravelova hudba nesetkávala s úplným pochopením a šťastnější období mu zajistily až klavírní skladby Pavana na mrtvou infantku (1899), již pečlivě polochtal za doprovodu bubnů a módních DJ cutů v roce 1995 William Orbit, nebo Vodotrysky (1901). Vodotrysky nezapřou lisztovskou inspiraci; je to rafinovaná souhra zvuků znázorňujících šum tryskající sprchy, cirkulaci jednotlivých kapek a jemný šelest proudu H²O. Byly to první Ravelovy skladby trvalejších kvalit, které už nebylo možné přehlížet. Jeví se tu ovšem patrný příklon k Debussyho impresionismu, ale Ravelova díla mají pevnější obrysy ve formě, melodice i dojmu z rytmu.

Na konzervatoři strávil Ravel řádku let, ale marně se snažil získat Římskou cenu, která by mu umožnila tři roky bezstarostného pobytu v Římě. Úspěch se dostavil o něco později a zde je nutno dodat ke skladatelově pověsti, že španělsko–francouzský původ se nezapřel v jeho temperamentu ani v díle. Písně, které mu prozpěvovala matka, jejich rytmus a kolorit, to byl vklad, který si nemusel hrát na pseudo nevyčerpatelný zdroj, on takovým skutečně byl.

Španělské prostředí nacházíme ve dvou skladbách z roku 1907: v orchestrální suitě Španělská rapsódie a v jednoaktové opeře Španělská hodinka. Autor tu dociluje osobité atmosféry, aniž by přímo citoval folklórní materiál. Důležitou roli přidělil ve Španělské hodince hodinám, které byly předmětem jeho sběratelského nadšení z ručiček a vychytávek u strojků času dopředu, nikoli pozpátku. Děj se odehrává v hodinářské dílně, kde majitelova milenka ukrývá své další hřebce milence ve velkých stojacích hodinách (prý to jde). Hovoříme-li o Ravelově koníčku, připomeňme také to, že byl horlivým sběratelem technických secesních kuriozit, mechanických hraček a nejrůznějších modelů přístrojů, prototypy technické módy.

Počátkem století se začal projevovat zvýšený zájem o balet. Ruský baletní soubor, který působil v Paříži pod vedením sbormistra Sergeje Ďagileva, usiloval o spolupráci s francouzskými skladateli. Soubor sklízel veliké úspěchy, a proto nebylo těžké získat do počtu i Ravela, který vždy rád uvítal práci na něčem, co ještě nevyzkoušel. Na Ďagilevovo skromné přání se začal v roce 1909 zabývat baletem Dafnis a Chlœ, jehož libreto zpracoval choreograf Míša Fokin. Inspiroval se mytologickým námětem z antického Řecka o čisté lásce pastýře Dafnise a pastýřky Chlœ. Jak by řekla ona Řekyně, není těžké přisvojit si smysly Bohyně.

Práci Ravel dokončil až v roce 1912 a premiéra byla vyhlášena na červen téhož roku. V hlavních rolích se představili Isadora Duncanová a Michal Fokin. Skladatel se snažil v baletu realizovat představu o Řecku svých erotických snů a vytvořil své nejlepší dílo díky mistrné instrumentaci, v níž se působivě k sobě přibližují a odtahují flétnová sóla. Ústřední melodie bývá označována za nejvydařenější, jakou kdy napsal. Podle Stravinského Igora je Dafnis+Chlœ jasnou chloubou umělce a také jednou z nejkrásnějších skladeb ve francouzském prostředí. Jak už bývá osudem baletů, jejich hudba se po čase uplatňuje především v koncertních síních, a tak je tomu i u Dafnise+Chlœ. Ravel upravil tuto „choreografickou symfonii“ o třech dílech do dvou suit, z nichž zejména druhá patří k jeho nejhranějším skladbám, nejpopulárnějším u většiny posluchačů.

Do dalšího Ravelova života a tvůrčí činnosti tvrdě skočila světová válka, kterou jako francouzský patriot silně emotivně prožíval. Přihlásil se dobrovolně do armády, ale byl přijat až uprostřed válečné vřavy do funkce šoféra vozidla pálícího nepřítele. Chtěl se sice dostat k letectvu, ale to mu bylo zamítnuto pro nedostatečný elán a nepříznivé zdraví. Válečné útrapy a osobní trápení (zemřela mu matka) se projevily ve zhoršujícím se psychickém rozpoložení. Trpěl nespavostí a únava se splínem se střídaly s melancholicky skřípajícími náladami. Nepříznivě se na něm podepsal i šum a ruch velkoměsta nad Seinou. Proto si v roce 1920 zakoupil dům hodinu cesty z Paříže, v Montfort–l´Amaury.

Tady se zařídil podle svých přání. Luxusní sídlo, japonská zahrada se vzácnými bonsai a symbolikou zenu, květinové záhony a keře vonící exotickou dálkou; dům byl plný starožitností, serepetiček, hraček a podivných sběratelských okras z Orientu i Dálného Východu. Zůstal svobodný, pořád vyhlížel tu pravou, obklopen kočkami, které by mu záviděl i kocouří král z ulice, uměleckými díly a soškami. Důmyslně si budoval atmosféru, která jej činila šťastným a pokojným – potřeboval ji k plodnému životu i temperamentní práci.

Abychom však neviděli Ravelovu osobnost jenom jaksi zkresleně: stejně tak potřeboval ucítit živou přírodu, měl rád květiny, stromy, šumění moře, štěbetání ptactva, procházky po malebném okolí, práci na zahradě. Od dětství si zamiloval pohádky, zejména z pohádkového světa Orientu. V této oblasti nalézal tvůrčí pokladnici podnětů a vložil sem i děj opery s fantastickým, pohádkovým námětem Dítě a kouzla (1920). Na pohádkové téma vytvořil už v roce 1908 klavírní skladbu Moje matka byla husa, kterou v roce 1912 instrumentoval.

Aby si zpestřil určitý odstup od života, často Ravel zajížděl do zahraničí, kde dirigoval a hrál své skladby (byl dobrým pianistou). Cesty do ciziny mu přinesly nejen finanční injekce, ale hlavně přemíru zážitků. Poznal evropské země a mnoho dojmů si dovezl z cesty po Americe v roce 1928. Odjížděl tam na pozvání a za čtyřměsíčního pobytu se obeznámil s velkou částí Spojených států a Kanady. Prožil nekonečné dny na cestách vlakem, a přece na tento americký zájezd zaujatě vzpomínal. Na koncertech byl vítán ovacemi a při společenských příležitostech se dostal do styku se zajímavými lidmi z uměleckého podhoubí – s Georgem Gershwinem, Douglasem Fairbanksem a dalšími osobnostmi.

V roce 1928 zaznamenáváme v Ravelově životě ještě další pozoruhodnou událost: premiéru jeho nejpopulárnějšího díla, Bolera, které ho proslavilo celosvětově a dodnes velmi často zní uchu lahodně na koncertních pódiích i z rozhlasu. Je v tom sice dost nespravedlnosti, že mnozí posluchači znají z umělcova odkazu jen tuto jedinou hymnu, ale není to ojedinělý případ z hudební historie.

Ravelovy instrumentační schopnosti vysoce cenili již jeho vrstevníci. Dodatečně instrumentoval řadu svých prací i díla jiných autorů. Proslula zejména jeho instrumentace Musorgského Obrázků z výstavy. Už v prvních orchestrálních kompozicích rozvinul své instrumentační vlohy a vrcholu dosáhl pak v Boleru. Hříšném, leč příjemném mnohým zájemkyním.

Po návratu z Ameriky se pustil z podnětu ruské tanečnice Idy Rubinsteinové do práce a Bolero bylo uvedeno ještě v roce 1928 v pařížské opeře. Ohlas nemohl být příznivější. Během skladby se osmnáctkrát opakuje stejná melodie v rytmu španělského tance a gradace se stupňuje neustále se měnícím a zesilujícím zvukem orchestru.

Bolero zaujalo svou neobvyklostí a kompoziční hravostí. V souvislosti s premiérou se traduje historka, podle které se jedné paničky v hledišti zmocnila taková extáze, že se křečovitě chytala svého křesla a pištěla jako siréna: „Pomoc, je to šílenec! Je to šílenec!“ A Ravel prý komentoval její počínání v úzkých slovy: „Ta jediná tomu porozuměla.“ Dále pak vysvětlil: „Vytvořil jsem jen jediné mistrovské dílo, Bolero. Bohužel v něm postrádám pořádně našlápnutou hudbu.“ Ale svědkové výstupů byli jiného mínění. Jistou melodickou umírněnost nepovažovali za slabinu, nýbrž jen za důkaz originální koncepce díla (Honegger).

V závěru tvůrčího období (před ochrnutím) vytvořil Ravel dvě ze svých nejlepších skladeb, klavírní koncerty G dur a D dur. Napsal je téměř současně v roce 1932, ač podněty byly dost protichůdné. O prvním koncertu procedil mezi zuby, že jej komponoval „v duchu koncertů Mozartových a Saint–Saënsových“. Hloubku hudby na koncertu popisoval za vesele spontánní a brilantní, která „nemusí předstírat, ale rovnou ze sebe sype hloubku a dramatické efekty v uvěřitelné podobě“. Uvedl také, že koncert přináší některé prvky čerpané z jazzu, „ale jen decentně“. Dílo bylo při premiéře – řídil sám autor – přijato velmi příznivě a pianisté se k němu dál vracejí.

Koncert D dur psal skladatel pro levačku na přání vídeňského klavíristy Paula Wittgensteina. Tento umělec přišel za války o pravici a Ravel se kamarádsky rozhodl – lákán i obtížnějším úkolem – vyhovět přání postiženého a vymyslet dílo, které se výrazně liší svou myšlenkou od předešlého koncertu. Je neseno vážným tónem, jako by autor meditoval nad útrapami, jež války zavinily mnohým, a chtěl odsoudit to, co způsobilo tragédii mladého člověka. Wittgenstein koncert sám uvedl ve vídeňské premiéře koncem roku 1931. Vzhledem k vyhraněnému nároku na interpreta se tato skladba neobjevuje častěji v koncertních programech. (U nás ji před dávnými lety nahrál Boris Krajný.)

V roce 1932 podnikl Ravel poslední větší koncertní šňůru po Evropě, kdy navštívil některé metropole společně s klavíristkou Margueritou Longovou, která hrála koncert G dur za autorova dohledu. Přijeli také do Prahy a byli přijati se sympatiemi a s kladnou odezvou recenzí v tisku.

Tečku za Ravelovým skladatelským dílem představují tři písně pro zpěv a klavír na text Paula Moranda – DON QUIJOTE a DULCINEA, z roku 1932. Nesou názvy Píseň romantická, Píseň epická a Přípitek. Kdyby nebylo smutného zakončení jeho života, chtělo by se dodat jedním dechem, že své dílo uzavřel přípitkem…

Ravelovo dílo se zařadilo do kontextu hudebního vývoje první třetiny našeho století. Není zapomenuto, trvale se oprašuje na programech divadel, orchestrů a souborů i v recitálech klavíristů a pěvců. Skladateli se dostalo četných vyznamenání a poct: rodné město oslavilo jeho jménem jednu z ulic, Francie mu udělila řád Čestné legie, oxfordská univerzita doktorátem. Ještě za života mu bylo přáno, čehož se jiní zasloužilí umělci ne vždy dočkali živí a zdraví.

Byl menší střízlivé až hubené postavy, výrazných rysů v protažené tváři, tmavé pleti i očí, černých vlasů, živých až temperamentních pohybů, na pohled vyrovnaný španělský Francouz. Typ Baska.

V roce 1933 náhle pocítil, že není schopen některých pohybů, později bylo evidentní, že nemůže psát a tedy ani komponovat. Došlo také k vadě řeči. Byly to první příznaky nervového kolapsu, který postupně přecházel v závažnou citovou (duševní) chorobu.

Za ztíženého zdraví se vydal z podnětu svých chápavých přátel v roce 1935 na poslední zahraniční cestu, do Španělska a Maroka. Přinesla mu rozptýlení, ale zdraví mu nijak nevyrovnala. Pochopil, že se musí vzdát všech dalších plánů. Už si jen povzdechl. „Mám v sobě ještě tolik hudby…“ Před smutným koncem se ho snažil zachránit bratr Eduard svolením k operaci mozku. Konala se 19. prosince 1937 v Paříži. V tomhle předvánočním čase, jen několik hodin po operaci, se Ravel probral z kómatu, ale zanedlouho do něj znovu upadl. Zemřel jako čekající na vysvobození z těchto pekelných muk bolesti 28. prosince.

*

„Lásku a kouř neutajíš“

indiánské přísloví

*

Madam se řekne stejně tam i pozpátku

něhu a sadu předností ať svěřuje mně, či doma zrcátku

a odráží tam svoje siluety zdrzovačně nebo presto

co může zpříjemnit, je její romantické gesto

Malý princ byl šlechetný jak ušlechtilá ocel

netrápil ho kašel, dal si sirup a jitrocel

Exupéry maloval, jak mu umožnila pastelka

mně se na ní líbí její šmrnc vnitřní i oheň, je živelka i Popelka…

Anglicky z ní vypadá Hey Love a česky podvečerní lov

zkus vymyslet partičku nenechavých pravých slov

indická kuchyně neokázalý pikantní machr

indická rozprávka sladká jak ve Vídni sachr

slečno máte čas se mnou na všelijaký špás?

synchronizované plavecké boléro u přílivu mořských řas

literátka ta je krátká, básnička jak třásnička pro ní otřásá

po vycházce do zákoutí zámku, uznává, sem vstoupila krása

ta správná má partie přesnější než střelka kompasu

Jirko staň se mužem činu, nikdy nejsi rodu mamlasů

mužem činu, mužem citu, dvojice se vlní v kankánu

chemie pro baňku v tu ránu, květina pro vázu v Muránu

ta správná má partie přitažlivé jako med & lesní ovoce

med a jogurt s příchutí živé kombinace divoce

musím s tou správnou zamířit na vrchol či na vršek

v lese s vyhlídkou nad řekou nás doprovází paprsek

ta správná je kombinace dráždivé spontánní samice

vášnivej hřích nevinně a samá lepší dispozice

ta správná má prořízlou pusu i požehnání od Boha

u ní najdeš 7 ctností a osmou rázem vyvolá

osm ležatých kružnic, ne, neplánuj už nic

ta správná přijde a spustí hru svůdnic

pružná a ohebná, mladá a darebná

Mona Lisa ve světě vede sledovanost malebná

ta správná má glanc, slabost pro exaktní vědy

ale vrátíme přírodě její punc a světu barvy duhy?

stačí poslat po větru přírodních tisícero polibků

je Vaše Eldorádo plné kouzel a lákavých požitků?

„Já J. a Ty J.“

Jsem kapka průzračná

a Ty vlahý déšť,

spájí nás ta voda zázračná

a odlesků něhy třešť...

Jsem jiskřička jasná

a Ty plamen živoucí,

mámí nás ta výheň krásná

a teplo vášně nehynoucí...

Jsem vločka sněhová

a Ty závěj jiskřící,

láká nás ta skrýše péřová

a lehkost lásky snící...

Jsem paprsek zlatý

a Ty slunce hřejivé,

drží nás ten záblesk krátký

a barvy štěstí šálivé...

Caroline Lavelle: „SHEHERAZADE“

Budu Tvá Šeherazáda

povím to nanovo každičkou noc

budu Tvá Šeherezáda

budu plná života každou noc

jako vzduch, jako moře

jako zem, víc než život

dovol dešti, ať mě opláchne

změním kapky vody na perly

a navinu Ti je na ruce

jako vzduch, jako moře

jako zem, víc než život

v tichosti noci

budu vnímat, že mě zavoláš jménem

a rozhřešen od lásky

se zase mistře zvedej bystře

jako vzduch, jako moře

jako zem, víc než život

Od Victora Huga

Jedné ženě

„Je to půvabná duše...“ (Diderot)

Být králem, dal bych vše, co náleželo by mi,

svou moc, jež sahala by na kraj světa až,

korunu, žezlo, trůn, svou říši s poddanými,

palác i flotilu s koráby válečnými

za jeden pohled váš!

Být Bohem, dal bych vše, od moří po pevniny,

veškerý boží svět od země po nebe,

oheň, vzduch, peklo, ráj, démony, cherubíny,

tajemství života a smrti, za jediný polibek

od tebe!

(psáno v květnu)

http://www.youtube.com/watch?v=zUCsxF4eokM

Bassomatic „Mountain High“

http://www.youtube.com/watch?v=6JNb4ZCKw_k

Oleta Adams – „Rhythm Of Life (Rhythm & Prophet Remix)“