GARY CLAIL & ON-U SOUND SYSTEM

Gary Clail, Bristolský žertovný sportovní výsadkář s hudbou jako nadílkou, relativní bombarďák a tvůrce dobré nálady pro On-U SOUND, začal svou hudební kariéru zpíváním Irských rebelských písniček za vzájemného pouštění nahrávek dub & reggae hitovek, zatímco si na tvář a celou postavu navlékl obvazy. Nyní obvazy sundal a vyčnívá nad ostatními v hitparádě v úspěchu s pozoruhodnou písní „Human Nature". Je ráno. Slunce chabě vrhá svůj tmavý stín, jak si to Gary Clail a jeho manažer šine směrem k interview přes londýnské zacpané dopravní tepny. Jako následek války v Perském zálivu (1991) vyvolala ona nahrávka dodatečný rozbor, gramofonová firma, ani televize neopouštějí cestu šarvátek, aby si kopli svůj zlozvyk jako nechutný ekvivalent podrazáka či podvraťáka, jenž jeden den (no kdyby jen jeden den…) kopal do bezbranných obětí. Opojení krveprolitím, avšak dál to pokračuje v chrlení obrázků usmívajících se vojáků a sebe-uspokojujících ex-armádních žvanilů, zpestřených výčtem napočítaných lidských ztrát.

CHARAKTER MÁ SVŮJ OBVYKLÝ PRŮBĚH

„Human Nature“ (lidský charakter), Garyho poslední singl, nám připadá o mnoho víc přiléhavější do takového prostředí. Píseň skloubila syrovost předešlých Clailových výtvorů s jiskřivou osvětlovací raketou klubové kultury 90. let. A také obsahuje vysamplovaný hlas Billyho Grahama, evangelisty z 50. let.

Gary přichází, usedá do křesla, a vysvětluje tuto neobvyklou volbu. Bylo to v podstatě o respektování lidí celého světa, povídá, vytahuje si k tomu první ze čtyř cigaret, ležících na stole před ním. Čím více jsem sledoval, o čem se rozpovídával Billy Graham, tím víc mi to přišlo významné i dnes. Track jsme navrhli Adrianu Sherwoodovi; hrdě jsme mu představili Grahamův hlas, a Gary byl víc než spokojenej s výsledkem – „klubovou peckou s poselstvím“. Potom, pojednou, jsem začal ze všech stran dostávat telefonáty, že nadace Billyho Grahama o tohle nejeví zájem. A já řek: Proč? My jsme jeho řeč nepřevrátili, tak aby říkal něco odlišného. A o 25 nebo 30 let dále to opět přináším ke spoustě lidí. Takže jsem pak řek, O.K., já vyplatím Billymu Grahamovi podíl, protože on má nadaci, která se  především stará o lidi, kteří potřebují pomocnou ruku v tomto světě. A oni s tímto nesouhlasili. Tak jsem si pomyslel Dobrá, jak tohle můžu obejít a rozkřiknout do široka? Vždyť všechno, o čem on povídá, se stává v Londýně, v New Yorku, Bristolu a Brightonu. Já to prostě opřu na to samé téma a dodám tomu text, jaký chci. A celá ta věc byla hotová za den. Nahrávka rovněž obsahuje hlas trans-sexuální „mediální postavy“ Allanah Pellay, teda kuriózní protimluv na nábožné (uctivé) výlevy tryskavšího evangelického guru. To je na tom cynická stránka „Let the carnival begin / every pleasure, every sin (dovol ať začne karneval, každé potěšení, každej hřích)“, cituje Gary. Protože na konci dne se dostaneme k situaci, kdy jsme měli hodně holek, nebo jsme si pokoutně zahrávali, nebo jsme se na celonočním tahu opíjeli, vzali drogy a já nevím co. A na konci dne, kdy přijdete zpátky do reality k sobě, zjistíte, jak hodně to může být otravné.

BLUES, OBVAZY A BRISTOL

Gary zavítal do světa podvodných kompromisů a naprostých darebáctví ve svém dospívajícím věku, kdy opustil „jednu z těch hodně ulejváckých jednotných středních škol na všechno“, ve skutečnosti chronicky nezaměstnatelný. Nakonec si našel práci přes svého otce jako nekvalifikovaný dělník a později jako lešenář. Následoval epizodní, i když nesmírně užitečný vpád do klubového života v jeho domovském městě Bristolu. Po roce nepřetržitého klubování (pěti nocí za týden) se dostavilo víc. Útěcha přišla v podobě městských černošských zpěvaček blues, skutečný růst jeho cenného poznání v převahově černošské komunitě. Pamatuju si, že jsem jako mladej kluk ležel v posteli v jednu hodinu ráno a poslouchal jsem reggae naprosto unešenej, vybavuje si zamilovaně. Zákonité renomé na scéně, Gary se stal brzy populární tím, že zpíval Irské rebelské písničky do klubových reggae dubových nahrávek. Docela bizarní kombinace, ale on přišel na to, že Keltská intonace se perfektně vyrovnala jamajskému toastingu. Jeho vokální styl stále ještě potřeboval dovyžehlit. Zpočátku jsem prostě napodoboval černošské maníky, vypráví. Potom ke mně přišel tenhle člověk, už mu bylo něco kolem 60 let a řekl mi, víš, kámo, jseš v pohodě. Ale jestli to uděláš engliš akcentem, budeš teprv třída. Trvalo mi rok, než jsem dosáhnul toho odstínu vodopádu slov s mým vlastním přízvukem, ale byla to ta nejlepší rada, kterou jsem kdy dostal. Pak mu osud podal přátelskou ruku. Na party se Gary setkal s Markem Stewartem, frontmanem kapely The Maffia, dubových terroristů u značky On-U Sound, a byl vyzván na společné turné se skupinou. Co já tam budu dělat? řekl jsem mu a on mi odpověděl To, co děláš teď. Najednou ze mě vypadlo Co budu provádět? Já jsem se ve svém životě ještě nikam nedostal. Další věc, co vím, postavil jsem se tady u mixovacího pultu s Adrianem Sherwoodem (top producentem a šéfíkem labelu On-U Sound) a jsem fascinován těmi milióny knoflíků. Od pozorování Sherwooda si Gary brzy osvojil cit pro mixování. Následující večírky Sound Systemu ho bylo k vidění v roli dvojí, obstál jako „kazetový pouštěč" a jako řečník, jeho tvář byla často ovinuta v obvazech. Hudba byla přímo složena On-U Soundem, zaznamenána na kazetu a potom spuštěna na jevišti cvakáním spousty spínačů. The Gary Clail On-U Sound System byl na světě. Důvod, že se stávám frontmanem, je ten, že co jsem prostě udělal, tak – vzal jsem hudbu každého hudebníka zapojeného k On-U Sound, což jsou African Headcharge, Dub Syndicate, Adrian Sherwood Productions a další... a prostřednictvím Sound Systemu je rozšiřoval k širším počtům posluchačů. Bohužel, širší obecenstvo mívá sklony si myslet, že jsem to já, tak teď se pokouším neustále si vymínit, že to tak není. Já sám tvořím možná 10 procent toho, co slyšíte z „Garyho Clila“.

CENA HOVĚZÍHO

Zájem významnějšího labelu se zdál být nevyhnutelný. Přišel Paul Oakenfold s čerstvě novým labelem Perfecto a nabral ho pod své křídlo. Ukázal se na koncertu Front 242, kde se náhodou objevil náš muž, že si dá své vystoupení. Oakenfold byl rozházen ze zážitku Claila a okamžitě věděl, že Clail musel být jeho první vydavatelský počin. Firma RCA byla zrovna tak nadchnuta Garyho materiálem a ještě, to musí být vysloveno, jeho postojem. Udělal jsem tuhle věc pro BSB. Jasná věc, bylo pak pozdě a vydal jsem se přímo na hrací set. Uviděl jsem tuhle ženu – neměl jsem tušení, co je vlastně zač – a řekl jsem jí: Můžeš mi pujčit 10 liber na taxíka? a ona řekla: Víš ty, kdo já jsem? já řekl Nevím a ona řekla Já jsem šéfovou gramofirmy RCA, tak já jí povídám: To je skvělý, půjčíš mi potom desetilibrovku? „Beef“ byl prvním singlem vydaným na značce Perfecto. Vezměte si kácení deštných pralesů pro využití jak pozemku na pastviny dobytku, tak i jeho oběti; píseň dokázala, že pohyb netočil Gary Clail Sound neslaně nemastně. Byl to pak osud, kdo tomu nastrčil hodně krutou ruku. Sotva vinylové výlisky opustily brány výroby, stále lepící se na dotyk novotou, skandál s BSE (nemocí šílených krav) uhodil na novinové stánky v celé zemi, titulky se objevily ve všech novinách. Znenadání vtiskly Beefu rozdílný zvláštní důraz a samplované kravské zvuky s ústředním veršem „Beef... how low can you go?“ (Dobytku, jak dalece nízko můžeš přijít?) byly považovány za nepřípustné. Jeho taneční popularita přibývala jen tak tak, Gary se už smiřoval nadobro se skutečností, že se nevyšplhá z počátečního hitparádového umístění 60. příčky výš. Pěkně to zaznamenala vysílání rádia a všichni od nich píseň přijali, vypráví smířlivým tónem. Potom to poskočilo na 16. místo, protože nahrávací společnost se hodně soustředila na to, ať Beef postoupí. Ale potom jsem si vzal do ruky noviny The Times – né že bych je hodně četl teda – a tam vidím, fabriky masného průmyslu přišly o významné kšefty, to tím s BSE a vším okolo. A potom mě už každé rádio mělo vysledovaného.

VÁLKA A MÍR

Gary mluví vášnivě dopodrobna o potravním řetězci (organizmů, kde nižší článek slouží jako potrava vyššímu), drogových magnátech a znečišťování světa s přesvědčením (vědomím špatného) a ani stopy po srdcelomném liberalismu (velkorysosti). Jeho novinkové album „The Emotional Hooligan“ – první pro vydavatelství Perfecto – a konkrétně jeden track „Rumours Of War“ (Pomluvy války), který se odvolává na Bagdád a lačnost mezinárodních monopolů na ropu, se pouští do těch sporných otázek. Pořád bych byl opatrný na výrok, že válka skončila, protože oni teď nasadili policejní dohled v jejich zemi na dost dlouhou dobu. Nepřekvapilo by mě, jestli se dozvíte, jak si prohlížejí všichni tihle pohraničníci jeden druhého a potom se dozvíte, že Írán pálí pár střel chvílemi tu a tam. Nebo si vemte 200 amerických vojáků, že oni (teď vypadá, že to končí) se pujdou ožrat ve středu Bagdádu nebo tak něco. Jeden se zaplete s muslimovo ženou a to by se mohlo semlít všecko. A tak, jestli tenhle bristolský chlap, nyní usídlený v Brightonu, měl pozůstalé neosvícené mouly upozorňující zapřísáhle přímo a neměl by sluchové žoviální obstrukce, byla by jeho slina vyplivnuta s arabským pískem? Né, já myslím, že bych pravděpodobně byl jen bezvýznamným lumpem s velkým srdcem, asi bych vyfasoval vězení za prodej ulitých mikrovlnek a ulitých aut – dostával bych nová BMW, která byla odepsána a svařoval bych je do sebe. Když mi bylo 17, řídil jsem Daimler Sovereign, a objížděl jsem dva kluby po stránce propagace. Myslel jsem si o sobě, že si na mě už jen tak nepřijdou, já a vykutálenej výrostek. Ale bylo to krutě bezohledné a uvědomil jsem si, že já nejsem typ člověka, abych ubližoval jiným, tak jsem od toho šel dál.

Ať už osud chystá anebo omezuje jeho správný směr, Garyho touhy zůstávají neměnné. „Mám přání si našetřit díky hudebnímu byznysu na vlastní dům se zahradou a nakonec se oženit a mít několik dětí. Vidím všechno, že je jinak, procestoval jsem svět, byl jsem ve všech klubech a teď je mi 31 let. Nakonec mi přijdou ty obyčejné věci vůbec nejvíc vzácné.“

HUMAN NATURE (Lidská povaha)

Něco je zkaženého s lidskou povahou...

Co to je v lidské povaze,

že nás nutí nenávidět a podvádět a krást a zabíjet

proč se lidi drží slepého fanatismu a nesnášenlivosti a rasové nesnášenlivosti?

Co to je, co nutí zírat člověka dolů z téhle řady přístřešků

pozoruju mladé děti, jak drasticky přespávají na ulicích

někdy se lidi dopouštějí divných věcí

Dovolte, aby začalo veselí

každé potěšení, každej hřích

dovolte, aby začalo veselí

každé potěšení, každej hřích

Ven z oken restaurace

pozoruju, jak se žije tam na druhé straně

po celém světě mají hluboko do kapsy

a to je zbavuje jejich svědomí

něco je špatné s lidskou povahou...

Co nutí člověka nenávidět člověka pro barvu kůže

proč se lidi drží slepého fanatismu a rasové nesnášenlivosti

někdy se lidi dopouštějí divných věcí

Co to je, co nutí zírat člověka dolů z téhle řady přístřešků

pozoruju mladé děti, jak drasticky přespávají na ulicích

někdy se lidi dopouštějí divných věcí

Dovolte, aby začalo veselí

každé potěšení, každej hřích

dovolte, aby začalo veselí

každé potěšení, každej hřích

Ven z oken restaurace

pozoruju, jak se žije tam na druhé straně

po celém světě mají hluboko do kapsy

a to je zbavuje jejich svědomí

něco je špatné s lidskou povahou...

SPEAK NO EVIL (Neříkej nic zlého)

Neexistuje žádné zaprodání, žádný ústupek

Neříkej nic, neříkej nic, neříkej nic, neříkej nic zlého

S vírou, která vydrží

odmítáme být dál omezováni

generace, jejíž čas nastal

volá po spravedlnosti pro všechny, ne pouze pro některé

Neposlouchej, neposlouchej, neposlouchej

nekoukej se, nekoukej se, nekoukej se

neříkej nic, neříkej nic, neříkej nic

neříkej nic ZLÉHO

Neptej se mě na žádné otázky a já ti neodpovím žádné lži

neexistuje žádné zaprodání, žádný ústupek

existuje hodnota, kterou nebudu platit

musí existovat ještě něco lepšího

Neposlouchej, neposlouchej, neposlouchej

nekoukej se, nekoukej se, nekoukej se

neříkej nic, neříkej nic, neříkej nic

neříkej nic ZLÉHO

[La-la la, la-la la, la-la la, la-la la, la la.]

[La-la la, la-la la, la-la la, la-la la, la la.]

Vím, že oni doufali, že zdroj je věčný

tahle láska je absolutní

tisíce hlasů nemohou být zapřeny

nech svoje svědomí ať je ti vodítkem

Neposlouchej, neposlouchej, neposlouchej

nekoukej se, nekoukej se, nekoukej se

neříkej nic, neříkej nic, neříkej nic

neříkej nic ZLÉHO

Až nadejde ta chvíle, my budeme připraveni

můj úmysl je pravda a moje rovnováha je pevná

nemůžeš neustále sedět na dvou židlích

přestaň si hrát na němého, přestaň se přetvařovat

Neposlouchej, neposlouchej, neposlouchej

nekoukej se, nekoukej se, nekoukej se

neříkej nic, neříkej nic, neříkej nic

neříkej nic ZLÉHO

S vírou (i s vervou), která vydrží

odmítáme být dál omezováni

Neposlouchej, neposlouchej, neposlouchej

nekoukej se, nekoukej se, nekoukej se

neříkej nic, neříkej nic, neříkej nic

neříkej nic ZLÉHO

Neposlouchej, neposlouchej, neposlouchej

nekoukej se, nekoukej se, nekoukej se

neříkej nic, neříkej nic, neříkej nic

neříkej nic ZLÉHO

LET´S GET IT RIGHT (Udělejme v tom pořádek)

Napravme to, říkejme to pravdivě
staré lidi stárnou, stará dáma s kabelkou
starej chlápek, staré mejdlo, polámaná babizna
mladé holky, staří hoši, černí nebo bílí
v téhle společnosti nemáme žádná práva
nenarodili jsme se jako zloději, nenarodili jsme se špatnými
před lety tu byla práce pro mého tátu
tak v tom udělejme pořádek, říkejme to pravdivě
jsme to vážně, vážně my nebo vážně, vážně ty?

Něčí malé dítě žije v přístavu
třese se přes noc v kartonu, obalech od auta
kluci na vybírání nájemného a lidi, kteří ustupují
duchovně špatnými jsou vystrkáni na ulici
nikdy byste neměli umrtvit ducha, oni budou volní
stále to budeme my, stále to budu já

Udělejme v tom pořádek, říkejme to pravdivě
jsme to vážně, vážně my nebo vážně, vážně ty?

Mladé holky, staří hoši, žijí na pokoutní ulici
kluci na vybírání činže hledají místo pro ústupy
kdo ví, co je to, co oni musí dělat?
kdo se stará o to, jestli je to spravedlivé?
mladé holky, kluci na vybírání činží, černí nebo bílí
pokud se těšíte

Napravme to, říkejme to pravdivě
jsme to vážně, vážně my nebo vážně, vážně ty?

Něčí malé dítě žije v přístavu
třese se přes noc v kartonu, obalech od auta
kluci na vybírání nájemného a lidi, kteří ustupují
duchovně špatnými jsou vystrkáni na ulici
nikdy byste neměli umrtvit ducha, oni budou volní
stále to budeme my, stále to budu já

Udělejme v tom pořádek, říkejme to pravdivě
jsme to vážně, vážně my nebo vážně, vážně ty?

ANOTHER HARD MAN (Další drsnej muž)

Vy s vaší zbraní, odkud vlastně pocházíte?

Slova, pěsti, kameny a čepele nožů
pistole, kulomety a ruční granáty
metací střely, hmoždíře, tanky a bomby
miny v zemi, nervový plyn, tábory smrti a hrobky
hej vy, co to děláte za zvuk?
další drsnej muž padnul a leží na zemi
vy s vaší puškou, odkud pocházíte?
střílíte po nich rány, odkud jste?
opusťte násilí nebo se ocitnete na hřbitově
namísto vytasení toho nože
proč se nenecháte být naživu?
jste asi divoký, ale dávejte pozor
nestojí to za hřbitov

THE DANGEROUS DANCE (Nebezpečnej tanec)

Tohle je varování, varování, varování, varování, varování

Červená barva jako krev a bílá jako kosti
modrá značí násilí, které je daleko od vašich domovů
válka je válkou, ať má jakékoliv jméno
odlišná s oběťmi, ale stejná starou taktikou

Trikolóra a státní vlajka Velké Británie
ty tři barvy jsou stejné, to je fakt
vlajky Ruska a U.S.A.
stejné tři barvy, jedna ďábelská dohoda
červená barva jako krev a bílá jako kosti
modrá značí násilí, které je daleko od vašich domovů
válka je válkou, ať má jakékoliv jméno
odlišná s oběťmi, ale stejná starou taktikou
tohle je varování, varování, varování, varování, varování

Válka byla na západě, válka byla na východě
nebezpečnej tanec medvěda a dravce
více bank jako B.B.C.I., větší kšeft pro E.M.I.
větší nakupování, větší množství piv
větší počty zbraní a větší počet nářadí

Červená barva jako krev a bílá jako kosti
modrá značí násilí, které je daleko od vašich domovů
válka je válkou, ať má jakékoliv jméno
odlišná s oběťmi, ale stejná starou taktikou

Tohle je varování, varování, varování, varování, varování
tohle je varování, varování, varování, varování, varování

Červená barva jako krev a bílá jako kosti
modrá značí násilí, které je daleko od vašich domovů
válka je válkou, ať má jakékoliv jméno
odlišná s oběťmi, ale stejná starou taktikou

Ďábelská organizace a nelidské počínání
jak NATO nedbalo dohody z Walsallu
zabalili se do prostěradel z bílé pokapané červenou
modrá zvuková kulisa hrála na posteli

Černoši, Hispánci a Vietnamci
rudá vlajka třepetá v jižním vánku

Nebezpečnej tanec medvěda a dravce...

válka je válkou, ať má jakékoliv jméno
odlišná s oběťmi, ale stejná starou taktikou

červená barva jako krev a bílá jako kosti
modrá značí násilí, které je daleko od vašich domovů
válka je válkou, ať má jakékoliv jméno
odlišná s oběťmi, ale stejná starou taktikou


PRIVATISATION PROGRAM (Program privatizace)

Mizerný šlendrián se stává jedničkou s kalkulačkou

Privatizace, privatizace

Burza se zvyšuje s ekonomy usilujícími o vlastní prospěch
nenasytnost – vydělejte hromady peněz, vydělávejte fůru
nenasytnost – privatizují se naše státní průmysly
pak se stanete řediteli vašich nových podniků
pak si nadělíte pro sebe tučné platy
vy a vaši přátelé se díváte jeden na druhého

Program privatizace
privatizace, privatizace, privatizace

Můžete dosáhnout dost na to, abyste jezdili velkým autem
ale žádná částka peněz nemůže změnit obraz
nenasytnost – vypadá to, že platí jedno právo pro bohaté
a jiné pro chudé
nenasytnost – vydělejte hromady peněz, vydělávejte fůru

Tučným břichům to vyhovuje

Privatizují se naše státní průmysly
pak se stanete řediteli vašich nových podniků
pak si nadělíte pro sebe tučné platy
vy a vaši přátelé se koukáte jeden po druhém

Program privatizace
privatizace, privatizace, privatizace

Naučili jste se nazpaměť vaši cestu do našich životů
máte tu odvahu být prolhanými

Potkal jsem pár překupníků ve městě
a jistý počet makléřů
a řeknu ti, že v celém svém životě
jsem ještě neviděl tolik nepoctivosti a chtivosti

Podíly šly dobře na prodej
obchod skáče nahoru

Privatizace, privatizace, privatizace
privatizace, privatizace, privatizace

Program privatizace
prodávají nám podíly, které vlastníme už z dřívějška
prodávají nám podíly, které vlastníme už z dřívějška

Nenasytnost – vydělejte hromady peněz, vydělávejte fůru
nenasytnost

Privatizují se naše státní průmysly
pak se stanete řediteli vašich nových podniků
pak si nadělíte pro sebe tučné platy
vy a vaši přátelé se koukáte jeden po druhém

Program privatizace
privatizace, privatizace, privatizace

Naučili jste se nazpaměť vaši cestu do našich životů
máte tu drzost být prolhanými

Můžete dosáhnout dost pro to, abyste jezdili velkým autem
ale žádná částka peněz nemůže změnit obraz

Ulice mého města připomínají válečné zóny
jak ještě dlouho budeme žít takový podfuk?
nenasytnost
jak ještě dlouho budeme žít takový podfuk?

Práce pro kluky, je tu práce pro kluky
na bále strany konzervativců
(bojujících proti královské moci)
na bále strany konzervativců...
na bále strany konzervativců...

Program privatizace

NO SLEEP TONIGHT (Dneska v noci se nebude spát)

Spáči, spáči
jeden krok dopředu a dva kroky zpátky
celej váš svět je pod tlakem
spáči
dnes v noci nebudete moci usnout
zápasení o svobodu
zápasení, zápasení, zápasení

Pochvalujte Boha a nechte stranou veškeré střelivo
spáči, spáči
jeden krok dopředu a dva kroky zpátky
Bůh žehnej proniknutí

KEEP THE FAITH (Uchovej si víru)

Když to vypadá, že už nemáš v kapse nic než naději
prosím nevzdávej to

Uchovej si víru
když všechno okolo se rozpadá na kousky
nevzdávej to
pravda tě vysvobodí
uchovej si víru
když všechno okolo se rozpadá na kousky
nevzdávej to
pravda tě vysvobodí

Když to vypadá, že ti nikdo neporozumí
a nemůžeš si najít kamaráda
zmítáš se a oni to překrucují všelijak
a noc vypadá, že nikdy nekončí
uchovej si víru
když všechno okolo se drolí
nevzdávej to
snaha tě vysvobodí
uchovej si víru
když se všechno řítí dolů
nevzdávej to
pravda tě vysvobodí

Když deště přestávají s přeháňkou a ty nemáš vodu
ohneš se k zemi a budeš chtít tam pod povrch
uchovej si víru
když všechno okolo se drobí
nevzdávej to
snaha tě vysvobodí
uchovej si víru
když se všechno řítí dolů
nevzdávej to
pravda tě vysvobodí

ONE FLESH AND BLOOD (Jedno tělo a krev)

Kůže je kůže, tělo je tělo
krev je červená, tohle je fakt
já jsem já, kdo jsi ty?
krev je červená, tohle je fakt
čas jsou peníze a peníze jsou studené
krev je červená, tohle je fakt
pravá je levá a levá je pravá
krev je červená, tohle je fakt
rozdělit si a zmocnit se je jejich plán
krev je krev, tohle je fakt
proč zastírat s barvami?
my vidíme, že krev je červená, tohle je fakt
kdo se kouká a miluje všechno přes to přeze všechno
krev je červená, tohle je fakt
Bůh je Bůh jakýmkoliv jménem
krev je červená, tohle je fakt
vidíš tu lásku přes to přeze všechno
krev je červená, tohle je fakt
...
nuže, čas může dosvědčit, že slova mohou zabít
krev je červená, to je fakt

STAND TOGETHER (Vydržte společně)

Obrovská přílivová vlna revoluce
se zvedá napříč touhle zemí
je čas změnit situaci
je čas postavit se na odpor
propusťte zajaté, osvoboďte je
propusťte zajaté, osvoboďte je
něco se musí povolit
a vy vydržte spolu
něco se musí povolit
vydržte spolu
bok po boku
... klíč pro vás
a žádné otroctví pro mě

Mraky na obzoru houstnou
pod elektrickým podnebím
musíme držet spolu
bok po boku
propusťte zajaté, osvoboďte je
držte pohromadě, vy a já
něco se musí povolit
a vy pociťujete napětí
něco se musí povolit
a vy pociťujete napětí
vydržte společně, bok po boku
klíč pro vás
a žádné otroctví pro mě

Jak města začnou roztávat
lidi se tlačí na vyšší půdu
propusťte zajaté, osvoboďte je
vždycky jsme tu my a taky já
něco se musí povolit
obrovská přílivová vlna revoluce
se zvedá napříč zeměkoulí

THE NOOSE IS GETTING TIGHTER (Oprátka se přiškrcuje víc a víc)

To, co je napácháno pod pokličkou temnoty vyjde vždy na světlo
deset miliónů dětí na celém světě si ponese s sebou citovou paniku války
já ukazuji prstem na vás, překupníci drog
vy musíte poznat bolest, kterou způsobujete
vy musíte poznat bolest, kterou způsobujete

Oprátka už škrtí krky

Charity se snaží přemáhat vaše zlé způsoby
vy říkáte, že tím vyděláváte milióny pro vaši zemi
ale všechno, o co vám jde, jste vy sami
ale všechno, o co vám jde, jste vy sami

Oprátka vás už škrtí pevněji, pevněji, pevněji

Víš o té způsobené chudobě v objemu celého světa
ale věř mi, můj kamaráde, ty uhoříš v pekle...
oprátka škrtí pevněji, pevněji
oprátka škrtí pevněji, pevněji
všechny věci napáchané pod obalem temnoty budou přineseny na světlo
všechny věci napáchané pod obalem temnoty budou přineseny na světlo
oprátka škrtí pevněji...

JOYRIDE (Bláznivý požitek)

Můj kámoš mi tvrdil: byl jsi na omylu
hned od samého začátku
oni řekli, že si vybíráš mě
abys mi zlomila srdce
žili jsme život lezoucí na nervy
byl to s námi hukot
dal jsem ti celou svojí duši
ty jsi přivodila zkrat mému srdci
a vzala jsi mě na bláznivej požitek
prima
pohrdání mnou je tak nezákonné
náznak nebezpečí
byli jsme opravdoví milenci
nebo jen intimní cizinci?
vzala jsi mi srdce
a vzala jsi mě na bláznivý požitek
přivodila jsi zkrat mému srdci
a vzala jsi mě na bláznivý požitek
prostě jsi mě jenom využila jako odrazový můstek
já teď zbořím tvoje hrátky doma
přivodila jsi zkrat mému srdci
a vzala jsi mě na bláznivý požitek
můj kámoš prohlašoval, že jsem byl mimo realitu
hned od samého začátku
že ty jsi mě jenom využila
a zlomila mi srdce

*

Gary Clail

Příchod bývalého pokrývače střech z Bristolu do velitelství On-U se zdál být nepravděpodobným začátkem umělce, který zajistil Adrianu Maxwellu Sherwoodovi dodnes největší úspěchy v hitparádách. Steve Barker nám poskytuje fakta:

Příchod Garyho Claila k On-U Soundu, to přineslo vývoj tendence raggamuffinu, o jakém se předtím nikomu ani nesnilo. Gary přišel do Bristolu jako známý Marka Stewarta, také komu se podobal v jihozápadní Anglii s epickými baladami, byl básník a veršotepec Andy Fairley, který již bohužel odešel z tohoto „špinavého světa hříchu“. Jakákoliv pravda o Garyho prostředí se vždy upravila, aby byla dobrým příběhem – pokrývání střech, zájem o ojetiny, cikánky a potom hudba. Bristol byl, je a pořád bude samorostlou scénou a v tom zůstává jeho síla.

V období mezi polovinou a koncem 80.let se stal Gary Clail pravidelným uvaděčem všech typů živých vystoupení On-U s jeho výkřiky do publika „On-U Sound in the Area!!!!" jako výpomoc na přivítání nadšenců On-U Soundu a také jako nečekaný přídavek. Vypomáhání přinutilo Garyho v roli DJe, MC, a hecovače, aby se stal opakem k nudným praktikám místních DJs, co jen obvykle tápali a huhlali nezřetelně do nevhodného hudebního setu před vystoupením skupin nebo ještě hůře, poměrně běžné byly na akcích On-U parties chvíle meditativního ticha! Skutečný účinek Garyho byl v uvedení a otestování nových On-U rytmů a skladeb, a také navlékat nové verze svým starým oblíbencům. V době, kdy obvykle bydlel ve studiu pokud nebyl na turné, vykopal Gary x kazet Sherwoodových mixů, které byly jinak určeny k vymazání.

Singl „Human Nature"

Gary spáchal svůj první vinylový singl v říjnu 1985 na tracku s jemně zahalenou rychlostí „Half Cut for Confidence" (=opilej pro osmělení). Doprovázející hudebníci byli zásadně Tackhead, ale označeni byli jako TOTP – The Occult Technology of Power, což byla narážka na TOTP – Top Of The Pops, dlouholetou televizní show ve Velké Británii! V následujícím roce Gary debutoval na World Labelu, v riskantní sázce mezi Tackhead a Johnem Loderem ze Southern Studios, píseň se jmenovala „Hard Left". V roce 1988 spatřilo světlo světa vydání singlu „Reality" s obrácenými popiskami a s Gary coby doprovázejícím zpěvákem. A to bylo vše, co přineslo zisk pro ON-U a World Label. Gary pak vyjednal vydávání materiálu v budoucnu u labelu Perfecto patřícímu DJi Paulu Oakenfoldovi. Tahle spolupráce přinesla „vrchol, po jakém toužili", Garyho vystupování ve skutečném Top Of The Pops, spolu s báječně převyšujícím Alanem Pellayem, když píseň „Human Nature" dosáhla 10. příčky v britských hitparádách (zdaleka nejvyššího umístění pro On-U výtvor v jeho vlastních pravidlech), třebaže původní sampl kazatele Billy Grahama byl pod pohrůžkou soudní žaloby nahrazen Garyho vokálem.

Album „End Of The Century Party" – rok vydání 1989

(název alba byl vypůjčený ze stejnojmenné knihy vydané nakonec až v roce 1990 od autora Steve Redheada, přítele On-U Soundu, který byl posléze docentem na Fakultě humanitních věd, práv a společenských věd na Manchesterské Polytechnice). Deska byla v podstatě Tackhead doplněný o pár kamarádů s Garym jako hlavním zpěvákem. Jméno projektu Tackhead Sound System nemohlo být používáno dál, když název kapely chystali pozměnit pro jejich nakonec neúspěšné námluvy s major labelem, který by si našli, ačkoliv veliké labely zasmluvnily málo předčasných rockových ideálů v chování a nevhodně zapomínali na samotnou hudbu. Přízvisko On-U Sound System se ukázalo být správnou náhradou a to bylo vlastně ono, to dělal Gary Clail na prvním místě!  

„End of the Century Party" byla jeho druhá LP deska po „Tackhead Tape Time", efektivně poskytnutá trhům jako výběr největších hitů vydaných o rok dříve u Nettwerk Records. „Beef" zahajuje kolekci písní a byl radikálně přemíchán pro nové vydání jako první singl Garyho Claila na labelu Perfecto. Ačkoliv se totálně neshodoval v krizi nemoci šílených krav s vlivnou politikou a tiskem o pár let později, přesto vyzněl jako předvídavé varování před nebezpečnou škodlivostí našich Friesian přátel! „Two Thieves and a Liar" je nepochybně nejlepším kouskem z alba, s vytrestávající basovou linkou, skvělým samplem na prohřešky v práci na čtvereční míli, Bim Sherman si sladce prozpěvuje ve vzájemném postavení s Garyho protestním výkladem, efekt je skoro biblický ve svém účinku (rytmus je společný s „JA Minor" od Dub Syndicate).

Pokračuje Garyho dlouhotrvající tématika nakládat s texty, týkající se sociálně uvědomělých aktuálních problémů a „Privatise The Air Pts 1 & 2" byly obzvlášť útočné. Opravdu problém byla privatizace ve své velikosti za vlády Thatcherové (předsekyně vlády v UK 1979 – 1990) se zvýšeným dotazem: „kde to celé skončilo?". Nahrávku pozvednul rytmus z Barmy Army bass-heavy tracku „Stadium Rock" a viděli jsme Garyho nejvíce se přibližujícího k opravdovému stylu JA´ toastingu na počátku 80.let. „Rat Race" i „House Building" mají totálně odlišný zvuk zásluhou programování Davida Harrowa, který potom udělal s On-U spoustu živých a studiových nahrávek. V posledním tracku „A Man's Place On Earth" doprovází Garyho ex-PIL hudebník Keith Levene, spolu vytvořili pompézní rock bez přikrášlení pro záminku, ale musí se nechat, že je to úžasnej kousek na závěr alba.

Přítomnost Garyho Claila na scéně On-U Soundu od 80.let určitě přinesla novou energickou atmosféru do živých vystoupení a ačkoliv jeho vokální styl může být považován objektivně za omezený, on rozhodně dokázal do svých písní a prvních singlů vložit maximum.

„Dreamstealers“ LP

Mezitím co chvíle pod křídly labelu BMG / Perfecto Garymu přinesly pravděpodobně největší komerční úspěchy, k nim pomohly v nemalé míře remixy talentů Paula Oakenfolda a Steve Osbornea, aby jeho některým písním dodaly taneční svůdnost, ovšem jejich spolupráce měla krátký život. Zatímco se album „Emotional Hooligan" z roku 1991 prodával dobře, kombinace Clailovo naivní víry, že byl teď vyzrálou pop star spolu s nedostatkem nového hudebního směru a zvláště u jeho nahrávací společnosti roustoucí nezájem o propagaci, vyústily v zatrpklý odchod v roce 1993. Hlavně mizerná propagace následujícího alba „Dreamstealers" zanechala v ústech Claila a Sherwooda trpkou pachuť z chování velikých labelů.

Na nové smlouvě si plácl s Yelen Musiques ve Francii na album „Keep The Faith", které bylo většinou vřele přijímáno kritikou a obsahovalo více Clailových charakteristických rebelských výkladů proti nespravedlnostem světa předtím, než se potichu (po anglicku) vytratil ze scény v druhé polovině 90.let. Potom si koupil kostel v Penzance (Anglii), přestavěl ho na penzion a pak ho na pár let řídil. Poslední zmínku, kterou o něm kdosi zachytil, je že je zpět v Bristolu a má zájem zase pořádat vystoupení.

***

Jmenuje se Renata Landgráfová a věnuje se výzkumu, jak vycvičit paměť pomocí hieroglyfů. Narodila se s kouzelnými číslicemi na kontě 6.9.1976. V posledním čísle Instinktu za rok 2010 s ní vyšlo interview, které vedla Petra Smítalová a mě v něm fascinuje (nevídáno, neslýcháno), co svede dohromady ta krásná mimořádná vlastnost Renaty Landgráfové.

Překládala Knihu mrtvých i staroegyptskou milostnou poezii. Dokáže přečíst démotštinu, se kterou si mnohdy nevědí rady ani její kolegové egyptologové. Je jí 35 let a nedávno se vrátila z Berlína, kde dva roky studovala písemné systémy a vliv egyptských hieroglyfů na antickou mnemotechniku – umění pamatovat si.

Prý jste se starou egyptštinu naučila už na gymnáziu. Co vás to napadlo?

Za to může můj profesor. Věděl, že mě baví jazyky, a tak mi jednou před prázdninami, více méně z hecu, podstrčil gramatiku staroegyptštiny se slovy: „Tohle se nauč.“ Já byla tehdy shodou okolností po operaci chodidel, celé prázdniny jsem měla ovázané obě nohy, a tak jsem se do toho pustila. Pamatuju se na tu bolest a taky na to, jak máma vždycky vynesla na zahradu stolek, židli, čaj, mě a já se celé léto učila staroegyptsky. Do jisté míry mi to zachránilo duševní zdraví, protože jinak bych se z toho nicnedělání asi zbláznila.

Čím jste začala, když jste se učila hieroglyfy?

Úplně nejdřív jsem se naučila znaky, které plus mínus odpovídají našim hláskám, těch je čtyřiadvacet. Pak přijde na řadu několik desítek znaků, které zaznamenávají přibližně dvě či tři souhlásky najednou, a pár ikonických znaků, logogramů. Ty odpovídají nějakému pojmu, například „život“ – „anch“ označuje ten známý znak v podobě kříže se smyčkou nahoře. No a pak ještě existují klasifikátory, znaky, které určují významovou kategorii slova. Například cokoli, co bylo abstraktní, u toho se nacházel klasifikátor svitek papyru, cokoli, co mělo co dělat s činností úst, bylo označeno mužem přikládajícím si ruku k ústům. Staří Egypťané se ale neučili po znacích, nýbrž rovnou po celých slovech. Prostě si obraz slova vryli do paměti.

Co na to váš profesor, když viděl, že jste tu gramatiku za prázdniny opravdu zvládla?

Trochu se mu podlomila kolena, protože to nečekal, a začal mi nosit další knížky o Egyptě.

Takže jste po maturitě dala přihlášku na egyptologii?

Ne hned. Ještě během studia na gymnáziu jsem odjela do Spojených států na letní školu na Harvardské univerzitě, kde jsem studovala archeologii a srovnávací lingvistiku. Po maturitě jsem se do Ameriky přesunula znovu, tentokrát na Pensylvánskou univerzitu, kde mě přijali na obor blízkovýchodních studií. Ale po zkušenostech z Harvardu, kde na nás měli dost vysoké nároky a já tím byla nadšená, jsem se tady trochu nudila. Tak jsem se vrátila do Prahy a zakotvila na egyptologii a lingvistice – fonetice na filozofické fakultě.

To zní, jako byste byla docela ambiciózní…

Myslím, že ne. Nejde mi o tituly a šplh na kariérním žebříčku. Ale je pravda, že musím neustále něco nového studovat, poznávat, zdokonalovat se. Spousta věcí mě fascinuje a já tomu všemu chci rozumět. Vadí mi, když něco nedokážu pochopit.

Hieroglyfy se prý můžou číst všemi směry. Jak poznáte, který zvolit?

Podle toho, kam se který znak dívá, tak z toho směru začínáte číst. Oni standardně psali zprava doleva. Otáčeli to jen v případě, že tím chtěli něco vyjádřit – hieroglyfické nápisy měly i estetickou funkci a navíc obrovský magický potenciál. Když psali na sloupy nebo zárubně dveří, psali do sloupců. Staří Egypťané písmo obraceli, aby dosáhli symetrie, vyrovnanosti, o kterou jako civilizace usilovali. Zdola nahoru většinou nepsali, ale existují i takové texty, které začínají vlevo nahoře, pokračují vpravo dole, končí uprostřed a navíc tvoří obrázek – ale to jsou jen výjimky, kdy jde většinou o nějaký záměrně kódovaný záznam.

Máte nějaký zvlášť oblíbený text?

Docela dlouho se zabývám autobiografickými texty Střední říše, a ty mají výhodu v tom, že se skrze ně dostanu přímo k jednomu konkrétnímu Egypťanovi. Většinou jde o elity, tedy vysoce postavené královské úředníky, kněží, vojevůdce, vedoucí stavebních prací, což byli tehdy zároveň i umělci. V těch textech o sobě psali tak, jak by byli rádi, aby je vnímaly budoucí generace, zkrátka to, co chtěli, aby si lidi o nich mysleli.

Takže to často nemusela být pravda.

Tak gró toho pravda byla, jako že autor zápisu byl například kněz, který vykonával pohřební rituály v Abydu. Ale když o sobě ještě napsal: „Byl jsem vedoucí toho, co je a co není,“ nebo „byl jsem počátkem i koncem veškerého lidstva, miliony let přede mnou a miliony let po mně se nikdo podobný nenarodí,“ tak je jasné, že zapracovala fantazie. Ovšem byli i tací, kteří napsali třeba jen: „Byl jsem psíkem v ložnici své paní.“

Vy ovládáte taky démotštinu, kterou prý umí přečíst asi jen deset procent egyptologů. Co je na ní tak zvláštního?

Je to hodně pozdní fáze egyptského písma. Nejstarší démotština vznikala kolem roku 600 před naším letopočtem, tedy v pozdní době – pro mnohé egyptology končí „ta pravá“ egyptologie někde u Ramessovců. Jazyk démotických textů se hodně podobá koptštině a písmo samo vypadá úplně jinak než klasické hieroglyfy, které se objevovaly na stěnách hrobek a chrámů, i jinak než hieratika, kterou se většinou psalo na papyrus. Je psaná hodně rychle, některé znaky jsou propojené do jednoho, takže se strašně špatně čte. Navíc mnohé z dochovaných textů představují poznámky, které si Egypťané psali sami pro sebe, zkratkovité záznamy, jejichž význam po více než dvou tisících letech luštíte jen velmi těžko.

Zabýváte se i Knihou mrtvých.

Ta, kterou jsme našli my v rakvi kněze Nekona, je zajímavá hlavně tím, že je psána na dřevěné desky, což je docela unikát. Většinou se dochovala na papyru. Málokteré dvě Knihy mrtvých jsou také zcela shodné, protože, ač má přesně dané množství kapitol, ten, který si ji objednával, si z nich vždycky vybral jen ty, které chtěl mít uložené ve své hrobce. Je to vlastně takový návod, jak co nejbezpečněji dosáhnout blaženého života v zásvětí. Obsahuje řadu zaříkadel a formulí, které pomáhají zemřelému například projít posmrtným soudem, protože když jste byla Egypťan a umřela jste, tak to pro vás zdaleka nekončilo. Každý mrtvý se musel postavit dvaačtyřiceti podsvětním démonům, těm odříkat, co všechno zlého za svůj život neudělal, provést takzvanou negativní zpověď, a všechny ty démony a hlídače bran zároveň musel oslovit jejich jménem. A to nebyla žádná legrace, protože takový démon se mohl jmenovat třeba „ten, který plive oheň a stojí při tom na hlavě“.

Zdá se, že smrt byla pro Egypťany hodně důležitým tématem. Víra v posmrtný život, všechny ty rituály spojené s pohřbíváním, mumifikace…

Podle mě spíš tak strašně lpěli na životě, že se všemožně snažili dosáhnout toho, aby smrt neznamenala konec, aby život pokračoval věčně. Dokonce věřili, že posmrtný život bude natolik stejný jako ten skutečný, že po nich bude vyžadováno, aby pracovali. A tak si do hrobek dávali vešebty, kteří měli pracovat za ně.

Vešebty?

To byly sošky. Kdo byl hodně bohatý, měl na každý den v roce jednoho a ještě na každých deset předáka, který na ně dohlížel. Kniha mrtvých obsahovala právě i formuli na zavolání vešebta. Volně přeloženo: „Ó vešebte, kdykoli se po mně bude chtít, abych pracoval, ty vstaneš a odpovíš: Zde jsem.“

Setkala jste se v rámci archeologických vykopávek poslední dobou s něčím, co vás překvapilo?

Když jsme nedávno v Abúsíru v chýši balzamovačů u Menechibnekonovy hrobky nalezli nádoby na látky a potřeby, které byly potřeba při mumifikaci, a na těch nádobách byly nejen nápisy, které informovaly o tom, co v nich původně bylo, ale i rozpis dní, co se kdy používá. Proces mumifikace trval běžně sedmdesát dní a my jsme najednou měli před sebou návod na celou tu proceduru den po dni. Od chvíle, kdy byl z těla odstraněn mozek a pak kromě srdce i další orgány, přes vysušení těla a natření aromatickými látkami a přírodní solí až po zabalení mumie do obinadel a rubášů. Celé to byla poměrně drahá záležitost.

Co když byl Egypťan chudý a prostě na nákladnou mumifikaci neměl peníze?

Pak ho pohřbili do jámy někde v poušti, třeba jen s jednou dvěma nádobami.

Znamenalo to pro něj konec nadějí na posmrtný život?

To ne. Ale co my víme, čemu věřil obyčejný nemajetný Egypťan. To byli lidé, kteří ani neuměli číst. Celá kultura starověkého Egypta, tak jak ji dnes známe, to je kultura elit. Jen od nich máme záznamy.

Kolikrát jste už byla v Egyptě?

Asi pětkrát. Já nejsem archeolog, takže tam jezdím až v momentě, kdy je hrobka odkrytá a hrozí, že se najdou nebo už se našly nějaké texty. Ale je pro mě lepší být přímo na místě, než překládat jen tady v kanceláři, protože tam mě napadají věci, které by mě tady v Praze netrkly. Vidíte totiž prostředí, ve kterém se autor textu pohyboval. Vidíte celý kontext pohřebiště, vedle koho byl pohřben, jak velká byla jeho pohřební výbava, jak nákladná jeho rakev.

Na kolik tehdy přišla taková lepší pohřební výbava?

Podle záznamů, které se našly v oblasti Dér el-Medíny, stála rakev půl vola, což bylo v Egyptě poměrně dost peněz. A to ještě bylo zvykem jednoho člověka ukládat do několika do sebe zasazených rakví, takže náklady stoupaly.

Když dnes navštívíte Egypt, máte pocit, že tam něco z tehdejší slávy a lesku legendární starověké civilizace zůstalo?

No, fakticky vzato dnešní Egypťani nejsou potomky původních obyvatel starého Egypta, ale arabských přistěhovalců. Přímými potomky by – alespoň částečně – měli být Koptové, což jsou egyptští křesťané. Občas v Egyptě opravdu potkáte člověka, který jako by vystoupil ze staroegyptského obrazu – má ty typické jemné rysy, černé vlasy, velké tmavé oči, ani ne bílou, ale ani úplně tmavou pleť… Těžko se to popisuje, ale když je vidíte, poznáte je. Fakt je, že jsou exotičtí a krásní.

Vy jste taky takový egyptský typ.

Trochu, ale nikdo od nás z rodiny takhle nevypadá. Moc si to neumím vysvětlit.

Že by nějaký dozvuk egyptské inkarnace?

Jsem v tomhle dost racionální, pocházím z ateistické rodiny, takže se držím při zemi. Ale zase jsem otevřená. Říkám si, že navzdory tomu, jak je naše věda úžasná, neví všechno.

Na vaše jméno jsem narazila na webu o běhání. Ráda běháte?

Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem na běh úplně nemožná. Když jsem kdysi při tréninku taekwonda, které jsem jeden čas dělala, měla uběhnout kilometr, po pár metrech jsem málem vypustila duši. Tak jsem se do toho teď, hlavně v minulých dvou letech, kdy jsem žila v Berlíně, pustila. A ono to jde. Nedávno už jsem si troufla i na půlmaraton.

Na tom webu máte přezdívku Mnemosyne. Souvisí to nějak s Egyptem?

Souvisí to hlavně s tím, čemu jsem se teď hodně věnovala v Německu. Mnemosyne je v řecké mytologii matka Múz a bohyně paměti. Vždycky mě fascinovali mentalisti – kouzelníci, co tvrdí, že vám dokážou číst myšlenky, a vlastně je to jen dobře vypracovaná technika paměti. Zajímají mě různé mnemotechniky, hlavně starověké a renesanční umění paměti. To tvrdí, že naše paměť je neomezená, jen je potřeba najít si systém, jakým získané informace budeme v hlavě ukládat. Pak v ní i po letech dokážeme najít, co jsme si tam kdysi umístili. Jde to, když využíváme paměťové obrazce, ty si ale každý musí vytvořit sám, převzaté nefungují. Zajímavé je, že i hieroglyfické písmo bylo vlastně taky takovým vytvářením obrazců. A stejně jako s písmem to může fungovat i s číslicemi – podařilo se mi zkoumáním ptolemaiovských znaků přijít na jejich systém převádění číslovek do smysluplných a dobře zapamatovatelných obrazů. Přes různé analogie – ať už podle toho, jak ta číslovka vypadá (třeba jednička – bič), nebo podle toho, co je typickým zhmotněním té které číslovky (třeba tři – trojnožka, dvě – manželský pár).

Jak vás tak poslouchám, zajímá vás i kryptografie.

Láká mě, ale dneska už jsou šifry a jejich tvorba i luštění spíš záležitostí počítačů. Ale je fakt, že když jsem byla mladší, jedno takové tajné písmo jsem si sama vymyslela.

Nesníte někdy o tom, že dešifrujete dosud nerozluštěné písmo?

Copak o to, neznám nic hezčího než rozluštit nové písmo, ale všechna písma nám známých starých kultur jsou už více méně dešifrována. Pravda, jsou ještě ojedinělé nálezy zatím nerozluštěných písem, ale problém je v tom, že od nich existuje jen velmi málo textu na to, abychom odhalili celý systém písma. Takové záznamy se našly třeba v Indii, na Velikonočním ostrově či ve Faistu na Krétě. Ale úplně nejšťastnější bych byla, kdyby se mi dostalo do ruky písmo nějaké mimozemské civilizace. To by byla věc!

Renata Landgráfová (* 6.9.1976 v Praze)

Egyptoložka a lingvistka. V polovině 90. let rok studovala egyptologii a archeologii starověkého Předního východu na Pensylvánské univerzitě v USA. Vystudovala FF UK v Praze, obor egyptologie a lingvistika – fonetika. Absolvovala studijní pobyty na univerzitě v Káhiře, Basileji a na Freie Universität v Berlíně. Kromě aplikací moderních lingvistických metod v egyptologii se věnuje také staroegyptské literatuře a démotistice (přeložila staroegyptskou milostnou poezii, která vyšla česky pod názvem Písně Zlaté bohyně, zabývá se Knihou mrtvých). V současnosti učí v Českém egyptologickém ústavu při FF UK démotštinu a zpracovává některé hieratické a démotické texty nalezené v Abúsíru. Letos se chystá započít učit rétoriku a mnemotechniku pro zahraniční studenty. Hodně zdaru paní Landgráfové. 

Sinead O´Connor vystupovala v Čechách už od roku 1993, kdy si pozvala jako své hosty jedině rap z Prahy, WWW a mladickou variantu uličníků nebo výtvarníků svébytné Noční můry. Graffiti na zdi, jako možné následky exploze Etny klokotavé tepny v duši? V roce 1994 na trh uvedla tyto skvostné písně.

FIRE ON BABYLON (Zapalte Babylon)

Vzala mi tátu v mém životě

vzala mi ségru a moje bratry

dívala jsem se jak mučí moje dítě

byla jsem z toho na dně, ale teď jsem silná

Zapalte Babylon

ó ano ať nastane změna

zapalte Babylon

zapalte

zapalte

zapalte

Sebrala mi všechno, co jsem měla ráda

sebrala mi každého miláčka

a pořád mi kecala

jenom abych si o ní myslela, že mě milovala

Zapalte Babylon

ó ano ať nastane změna

podívejte se, co udělala svému synovi

zapalte Babylon

zapalte

zapalte

zapalte

Život jde nazpátek, život se vrací nazpátek

lidé se zlepší

dům je v plamenech, dům je podpálen

děti odešly

Zapalte

zapalte

zapalte Babylon

ó ano ať nastane změna

zapalte Babylon

zapalte

zapalte

zapalte Babylon

ó ano ať nastane změna

podívejte se, co udělala svému synovi

podívejte se, co udělala svému synovi

zapalte

zapalte

zapalte

„FAMINE“ (Hladomor)

OK, já chci mluvit o Irsku

výslovně chci mluvit o „hladomoru“

o skutečném faktu, že tu údajně nikdy žádný nebyl

nebyl u nás údajně žádný „hladomor“

víte, Irským lidem bylo dovoleno jíst brambory

všechno další jídlo

maso, ryby, zelenina,

bylo ze země odvezeno pryč s ozbrojenou stráží

do Anglie, zatímco Irové hladověli

a pak uprostřed toho všeho

nás podpláceli penězi, abychom naše děti neučili irštinu

a tak jsme ztráceli svou historii

a tohle mě stále trápí

podívejte, my jsme jako týrané dítě

co to musí pustit z hlavy ven, protože je z toho vyjukané

pořád cítí všechny palčivé pocity

ani oni nemají kontakt s pamětí

a tohle vede k masové sebezáhubě

otrava alkoholem, drogová závislost

všechny zoufalé pokusy v běhu

a ve své nejhorší formě nastane skutečná smrt

a jestli ještě bude nějaká záchrana

musí existovat dobrá paměť

a potom bolest

tak aby byli ochotní potom odpustit

musí pro ně existovat ponaučení a porozumění

Směrnice americké armády

stanoví, že nesmíte zabít více než 10% svého národa

protože udělat to by nám způsobilo trvalou „psychologickou újmu“

která není trvalá, ale tady nevěděli, že

jsme během údajného „hladomoru"

stejnak ztratili více než 10% národa

formou smrti na zemi nebo na lodích plujících do emigrace

ale co nás nakonec zničilo to nebyla smrt hladem

ale používání – úroveň našeho vzdělání

školy vykonávejte své poslání „černých 47“

dál a dál poučujte o šíleném „hladomoru“

ale co neumějí dobře vysvětlit, to tkví v pravdě

opravdu zde údajně nikdy nebyl

tak se podívejme, to bychom měli

statistika nejvyššího zneužívání dětí v EHS

a to o sobě prohlašujeme, jakou jsme křesťanskou zemí

ale ztratili jsme kontakt se svojí historií

podívejte se, uctívali jsme Boha jako svou vlastní matku

trpíme poruchou z přepracování

podívejte se na všechny naše stařečky po hospodách

podívejte se na všechny naše mladé na drogách

dřív jsme uctívali Boha jako svou vlastní matku

teď se podívejte na to, co si sami děláme navzájem

dokonce jsme už ze sebe udělali vrahy

nejvíce dětinsky důvěřiví lidé ve Vesmíru

a tohle je na nás to špatné

naše knihy o historii, počty rodičů nás dovedly zase k nám

já vidím Iry

jako plemeno jako malé nešikovné děcko

co se praštilo do tváře

A jestli ještě pro nás bude nějaká záchrana

musí existovat dobrá paměť

a potom žal

tak aby potom mohlo nastat ODPUŠTĚNÍ

musí existovat VZDĚLÁNÍ a POROZUMĚNÍ

THANK YOU FOR HEARING ME (Děkuji ti, že mě slyšíš)

Děkuji ti, že mě slyšíš

děkuji ti, že mě miluješ

děkuji ti, že mě chápeš

a neopouštíš mě

Děkuji ti, že u mě zůstáváš

děkuji ti, že mi neubližuješ

jsi ke mně jemný

díky za tvé ticho se mnou

děkuji ti, že mě podržíš

a řekneš, že bych to mohla zvládnout

děkuji ti za tvé povídání miláčku

děkuji ti, že mě podržíš

děkuji ti, že mi pomáháš

děkuji ti, že jsi mi zlomil srdce

děkuji ti, že jsi mě zkoumáš

teď mám silné, silné srdce

děkuji ti, že jsi mi zlomil srdce

The Moorlough Shore

„O opuštěném jezeře“ je moje vůbec jedna z nejmilejších balad všech dob. Zaslechla jsem ji na jedné kompilaci „Say Discs“ asi tak před sedmi lety, kterou si zpíval jeden stařík v sean-nós (= pravdivé hudbě pro duši). Připadá mi, že je to píseň, která vypovídá příběh o vznětlivosti, o nedočkavosti a o trápení, které může být vyvoláno tím, že se utíká pryč od problémů jednoho člověka. Mladík nedostává to, co chce a není připravený počkat. Kašle na dámu, kterou miluje, protože ta s ním nechce chodit ihned, jak by se mu líbilo, ale nabádá ho, že musí počkat ještě 7 let, jestli se jí zpátky vrátí živý a (trochu) zdravý manžel odněkud z války. Kluk opouští svůj smutek a vzdaluje se této její náročné zkoušce a následkem svého věku je plný osamění a touží po domově. Píseň nám hodně doporučuje, že je v životě lepší podstoupit ztrátu a bolest, když se přihodí, než aby se jí člověk vyhejbal a litoval, že před ní utekl, když už bylo pozdě zastavit děj.

„The Moorlough Shore“

Tvoje hory a údolí a údolí posetá květinami

která leží blízko Břehu opuštěného jezera

tvoje vína, která kvetou u Bordonového lesíka

uvidím to vůbec ještě někdy?

kde petrklíč fouká a fialka roste

kde si hrají pstruh s lososem

vesele s mým vlascem a hákem

měla jsem takovou radost trávit tu svá mladá léta.

Poslední noc jsem běžela, abych viděla svou lásku a slyšela, co asi řekne

abych viděla, jestli by se nade mnou slitovala, abych neodešla pryč

Ona řekla: „Milovala jsem irského kluka a on byl moje jediná radost,

a hned jak jsem spatřila jeho obličej, zamilovala jsem se do toho vojáka."

„Možná se tvůj milý voják ztratil,

plaví se po moři síly

nebo možná šel za jinou holkou

asi ho už nikdy neuvidíš“

„Tak hele, jestli se mi ztratil můj Irskej miláček, on je ten, koho zbožňuju,

a sedm let na něj počkám u břehů Opuštěného jezera“

Sbohem, země hradu pána Sinclaira

sbohem moje horo v mlze

tam kde leží rybářské lněné sítě, bělící hedvábí

a nechutný potok v klidu putuje

tady blízko něj jsem trávila svoje mladické dny,

ale bohužel už nebudou

krutost mě vyhnala pryč

daleko od Opuštěného jezera.“

B.D. FOXMOOR z Řecka, pionýr skvělého hip-hopu:

Astegi Ballada (Balada bez domova)

Vzpomínám si, že mi jednou někdo říkal,

že jestli jsi si zvykl být potichu, bude potom následovat „smůla“

tak to jsem zase zvědav, jak se jí vyhnu

cítím se jako malý hlas ve velké jízdě

který si pohrává se zvukem kytary, jenomže se mi to celé ušpinilo

a i když se to zdá snadné, vypadá to taky jak zlej osud

jestli věci, které chci říct, budou cestovat navždy

musí vypadat jako píseň, jako balada bez domova

V našem domě vypadají východ a západ slunce podobně

mám nahou duši, mám to ráda takhle, tak dlouho jak to vydrží

čerstvá záplava lásky mě vyzdvihla

nebojím se jí, ale promiň, nepodám lásce ruku

dávám přednost procházet se po Měsíci a poděkovat

s lahví alkoholu 40% úzo

ve své samotě bych radši vytvořila příběhy nabité lidmi

a pohodila tu drobky chleba, abych pak neztratila cestu zpátky

V naší baladě bez domova se nikdo nebojí útěku

v jejich kamenné době jsme shromáždili déšť

nedáváme jen jednu duši na zem

z toho mám pořád umazanou pusu

v této baladě se dechy stávají přáním

a pohledy se stávají bodnutím nože

a jestli to ve vašich uších nezní jako obyčejný hip-hop

je mi to jedno, kytara teď hraje klidně jen pro mě

(Refrén)

Naše balada bez domova si dnes večer sama našla domov

ačkoliv to zkoušela obtížně, někde nakonec uspěla

jde o to udělat si přátele mezi mnou a ostatními – a já se s tím spokojím

připomnělo mi to, jak hodně jsem se opil

v této Hiphopoly která vyhází pryč lži jako kapky deště

jediná věc pro zbabělce, která se jim hodí nejvíce, je utíkat

ale svítání bude stejně tak hezké jako západ slunce

my posloucháme naší baladu, která s námi zestárne

Čas hraje spolu s kytarou, ale kdo to bere vážně?

když jsme jednou zmizeli, nikdy to nespravíme

jeden mikrofon nikdy nestačí a tady není kytary nazbyt

dnes večer by se naše duše raději vyhnuly všem ostatním

a ty – ať už jsi kdokoliv – který jsi se honil, abys byl šťastný, a docílil jsi toho

tvoje metoda, dal jsi mi tolik odvahy, doufám že jí najdeš u kolektivu Low Bap

doufám, že se ti vede dobře a doufám, že jsi pořád ve stejným kvaltu

a tak ti vždycky podám špatné zprávy o sobě

naposledy jsme řekli „asi to nikoho nezajímá"

ale hodně lidí to udělalo natruc proti silnému vlivu úpadku

pro ně dnes večer věnujeme naše hraní

a jestli sem chceš tahat svou špatnou energii, tak to radši nechoď

naše balada bez domova se bojí zdí

utekla ze zvuků, vytvořila si přátele svými screamy rýmy

zvykla si na zimu, nabažila se rozluček „sbohem!“

vymyslela novej refrén a rozštípli to napůl

(Refrén)

Naše balada bez domova si dnes večer sama našla domov

ačkoliv to zkoušela obtížně, někde nakonec uspěla

jde o to udělat si přátele mezi mnou a ostatními – a já se s tím spokojím

připomnělo mi to, jak hodně jsem se opil

v této Hiphopoly která vyhází pryč lži jako kapky deště

jediná věc pro zbabělce, která se jim hodí nejvíce, je utíkat

ale svítání bude stejně tak hezké jako západ slunce

my posloucháme naší baladu, která s námi zestárne

Dala nám hodně, zatímco slibovala jenom málo

ukázala nám rodnou hroudu země, ale já jsem předstíral, že jsem jí nikdy neviděl

vypařila se jako lok, ale pořád nám nechala svoji vůni

zmizela daleko, ale já pořád slyším, jak jí tluče srdce

jednou jsem se jí ptal, jestli chce u mě zůstat navždy

ale usmála se na mě

jemně řekla „nechci, děkuji“

a že si nikdy nepůjčuje od chudáka.

Etimigoria (Rozsudek)

Jestli se vzdaluješ pryč od kruhu smůly,

pak si každý myslí, že ses unavil

jestli si odvykáš na divnou píseň života

pak jistě blázníš

jestli nosíš na svém krku pevně přichycené trápení a neduh,

pak najdeš brzy víc než jednoho svého soupeře

jestli držíš zavřenou pusu a nikdy nepromluvíš nahlas,

ztratíš i to málo, co ti zbylo.

ÚVAHA O KRÁSE A BARVĚ (FRANTIŠEK SKÁLA)

Existuje obecná shoda o tom, co je krásné? Do jaké míry je to ovlivněno takovými faktory jako je paměť minulých životů, genetický vklad po předcích, doba a místo na zeměkouli kde se člověk narodil a kde žije, výchova, vědomosti, věk?

Jsme schopni bezpečně rozeznat krásu vzniklou ve staré Číně, Řecku, Egyptě, ba ještě dále, krásu, kterou stvořil prehistorický lovec na stěnách jeskyní. Tento člověk je z dnešního pohledu označován za primitivního. Jak je tedy možné, že my to nedokážeme? Od které doby začala vznikat krása účelově falešná, označovaná v umění za kýč a kde je její hranice? Je to oko, mozek nebo srdce, kdo má libé pocity při sledování skladby barevných tónů? Oko rozezná stovky barevných odstínů. Co je to barva? Substance odrážející světelné spektrum. Její nejen optická kvalita záleží na materiálu, který toto spektrum rozkládá. Čím vnímáme barvu, když někteří nevidomí jsou schopni barvu rozeznávat? Pod obchodní značkou jednoho tónu se skrývá škála rozdílných kvalit stejně jako u chutí pod označením houska nebo rajče. Eskymáci mají bohatou barevnou stupnici bílých. Jak to, že řekneme „teď ano, teď ne“? Shodnou se na tom dva lidé, kteří spolu žijí nebo i ostatní? Jak to, že někdy ano a někdy ne? Jsou lidé, kteří se většinu dne a většinu života dívají v umělém světle na monitor, schopni tyto podstatné rozdíly, které utváří kvalitu života, rozeznat? Jak to, že někdo ano a někdo ne?

Proč se nám zdá být krásnější barva, jejíž celkový tón je utvořen z jiných barev, jako látka utkaná z různě barevných nitek? Stejně tak, jako život člověka prožitý s plným vědomím prožitku nebo den, který se podobá krystalu s množstvím fazet zážitků a pocitů. Jak funguje zákon kontrastů, kdy barva komplementární dá vyniknout té druhé? Ovlivňují se navzájem barva, tvar a kompozice? Jak to, že dlouhý pobyt ve tmě nám umožní vidět jako nikdy před tím? Existuje fyzický hlad po kráse, jehož ukojení přináší slastný pocit naplnění?

Na všechny tyto otázky existují odpovědi. Kdybychom však ztratili úžas nad těmito rozumem neuchopitelnými věcmi, který provází jakýkoli tvůrčí proces, byli bychom mrtví.

***

A THOUGHT ON BEAUTY AND COLOUR

Does exist general agreement on answering the question what is beautiful? To what a degree is it influenced by such a factor as the memory of past lives, by genetic legacy, by the place and time of birth and life on earth, by upbringing, knowledge, age?

We are able to identify the beauty originated in ancient China, Greece, Egypt – and what is more – the beauty created by prehistoric hunter on the cave walls. From today´s perspective, this man is labeled as a primitive. How is it possible that we don´t achieve the same, then? From which epoch did the intentionally false beauty, called kitch, begin to arise and where is the line between kitsch and art? Does the eye or the brain or the heart take pleasure in perceiving a shades composition? The eye differentiates between hundreds of shades. What is the colour? A substance reflecting the spectrum of the light. It´s not only optical quality depends on material diffracting this spectrum. By what are we perceiving a colour if some of the blind persons are able to identify the colour? The trademark of certain shade includes a wide range of different qualities, as well as the word bread or tomato entitles a range of tastes. Inuits have the rich shade range of white colour. Why do we say yes at some point or not at some point? Can two persons, living together, agree on this? And what about the others? Why can they at some point and why can they not at some point?

Can the persons watching the screen in artificial light for most of the day and for most of their lives identify these fundamental differences, forming the quality of life? Why are some of them able to do so and why some of them not? Why does a colour whose aggregate shade is formed by another colours like a fabric woven of differently coloured threads seem more beautiful to us? The same is a life lived with full awareness of experience or a day resembling a crystal with many facets of impressions and feelings. How does the law of contrast work? According to it the complementary colour let the other come out. Are the colour, the shape, and the composition affecting each other? Why does the long stay in dark enable us to see much more better than before? Is there physical hunger for beauty and does the satisfying of it create delightful feeling of fulfillment?

There are answers for all these questions. But if we were not amazed at these impalpable things, accompanying any creative process, we would be dead.