http://www.youtube.com/watch?v=qmZ2xiMWvek

Sinéad O'Connor - I AM STRETCHED ON YOUR GRAVE 

JÁRA HAŠEK

☼   30.4.1883  PRAHA I BEZ KRETÉNŮ TAK ČASTÝCH   

♂    3.1.1923   LIPNICE  ÚHLEDNÁ VESNICE

Jméno Jaroslav Hašek zní jako nějaké kouzelné zaklínadlo. Vyslovte je, a na tvářích posluchačů hnedka vyloudíte úsměvy. Neméně okouzlující je humor lidského hrdiny Haškova epického románu, dobrého vojáka Švejka. „Zašíváka“ Švejka dnes znají milióny čtenářů na celém světě a těžko soudit, zda jeho sláva není teprve před zenitem? Haškův laskavý hrdina vstoupil na divadelní prkna i na filmové zašívárny do biografů. Byl různě upravován, učesán, či cenzurován. Drezúrován jako šelma v kleci. Ale on vždy zvítězil u publika.

V čem tkví obří popularita této zprvu tak nenápadné knihy? Zapomeňte na frašku, a připomeňte si rody Hašků: Dominátor na olympiádě v Naganu, na mistrovství ve Vídni i na ledě českém, Jaroslav na tenkém ledě literatury. Proč se dodnes čtenáři kochají Haškovým grandiózním zesměšněním tupé války a jejích vyznavačů, ale nejen války, nýbrž i těch mocenských prostředků, které vedou k válce a které ji podmiňují (podminují)? Jak to, že se tento prostý a zneuznávaný český chasník stal jedním z nejznámějších pojmů literatury světa? Odpověď je jednoznačná: to chce klid a nepostrádat dobrý humor, i když národ musí (a nemusí) strádat.

Hašek však proslul nejen svým literárním umem, ale i žoviálním životem. Během svého krátkého působení na planetě (1883–1923) stihl projít půlku Evropy a půlku Asie. Měl temperament dítěte a zůstal jím hravě i po celý život. Přitom byl neobyčejně pracovitý, odkoukal to od včel v přeneseném významu úlu. Napsal více než půl druhého tisíce povídek, črt a humoresek a obsáhlý humoristický román, jenž byl přeložen do 55 cizích jazyků, a to není jen tak, přeložit odpovídajícím způsobem dost dobře psanou češtinu.

Jako student obchodní akademie se vydával na prázdninové cesty na Slovensko, do Haliče a Uherska. Ale v důstojném zaměstnání úředníka Slavie nezakotvil. Utekl z banky (sbohem moje dobroto) a vydal se na pomoc makedonským povstalcům. Vraceje se odtud, roztrpčen a rozladěn, stal se trampem, jak správně má být. Mezi tuláky se učil chápat školu života drsoňsky a reálně a poznal, že okamžik je jedinou uchopitelnou stránkou věčnosti.

Ani po návratu do Prahy ho nelákala moderní tvorba „mladých“ směrů a tendenčních sil. Zaměnil tuláctví za bohémství pábitelů postřižin a nespoutaný život v pražských lokálech a vinárničkách. Nikde se mu nedařilo najít si stálé zaměstnání.

Získal si pověst bohéma a mystikuse, jemuž není nic proti mysli a navíc ještě nedotknutelné. Vysmíval se světským i duchovním autoritám (nepokrytě), tepal nešvary vlastenecké politiky, odhaloval frašky a politické nepokoje. Uražená arogantní společnost mu oplácela podceňováním a nepochopením, na něž odpovídal tu dětskou reakcí, tu naivním pošklebkem. Jako vystřiženým z klipu uličníků 3rd Bass: „Gas Face“ 1989. Hašek však nebyl smíšek ani lehkomyslný vygumovaný bohém. Základním rysem jeho povahy byla měkkost, rychlý přepad z nálady do nálady, snaha rozveselit pozornost všem. Stonal po aplausu, který by v něm přehlušil vše tragické a tragikomické. Byl melancholic baby (Gavin Friday: Adam ´N´ Eve 1991), trpěl deprimovanými stavy snílka a bohémská konina mu byla únikem z trpkosti a tísně denního života v české společnosti. Tento svůj pocit svobody a uspokojení musel mít za každou cenu. Jako král předválečné bohémy za hospodským stolem rozehrával Hašek skvělé vypravěčské improvizování, aby z banalit a autenticity doby vykutal alespoň záblesky výborného neotřelého humoru, který nebude tak suchý. V tomto duchu sepsal své první velké dílo Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona.

Byl znám jako ochmelka a skandalista, který své nezapomenutelné humoresky sypal z rukávu jako návštěvnice Říma s pověrčivostí mince do fontánky di Trevi v postavení zády k Neptunovi. Poslušně hlásím, že je tak paradoxní, že s tímto pohledem vystačila literární kritika i po napsání Osudů dobrého vojáka Švejka.

A přece byl Hašek Jaroslav jeden z nejtalentovanějších českých spisovatelů, i když jde o talent do značné míry svérázný. A přece se točí zvláštností, jeho zvláštnost spočívá v tom, že nečiní téměř rozdílu mezi životem a tvorbou, mezi publicistikou, žurnalistikou a literaturou, a že z řemeslné humoresky kalendářního typu učinil tvorbu vpravdě oblíbenou mezi umělci.

Hašek tvořil za ojedinělých okolností. Psal své práce nezřídka „na počkání pohledné madam“, v hostinci, když nebylo čím zaplatit útratu a na sekeru mu prostě nedali, a jenom rychle vyzvednutá záloha, čili „fóršus“ (spíše fór než vážná záloha), mohla vylepšit náladu veselé pospolitosti. Jeho oblíbeným kouskem byla jakási literární ekvilibristika: tak se například z hecu vsadil, že do své povídky přimontuje kterékoli slovo, jež někdo z přítomných nadhodil. Improvizace a humorné hospodské taškařice se stávají kompozičním znamením jeho prací.

Není divu, že dával přednost kratším celkům, pojednáním a humoreskám, které rychleji přinášely kýžené ovoce užitku a jejichž forma odpovídá jeho tvůrčímu zápalu. Haškovy humoresky jsou roztroušeny po magazínech a kalendářích té doby pod více než stovkou šifer a přezdívek.

Nikoho z Haškových přátel ovšem ani ve snu nenapadlo, že tato lidská a umělecká výjimečnost má i svůj literární význam. Svým bezprostředně reálným pojetím tvorby získával zároveň velmi lehce a pružně možnost přetvářet životní podněty v literární bonbonky a zlaté hřeby.

Základem, z něhož Haškův humor vyvěrá, je drsný, nevybíravý odraz v obraze života a skutečnosti, žádná fikce příliš hraná. Jako nepolepšitelný a nepolapitelný tulák mohl bohémsky vychutnávat život až do hořkého dna v jeho elementární podobě, objevit konečně svět viděný odspodu: očima přivandrovalců, světoběžníků, velkoměstské galérky šizuňků i prostých venkovanů a dobrosrdečných horalů. Důvěrná znalost prostředí umožnila Haškovi rozeznít dravý a zdravý humor lidového vyprávění od srdce, hovorových obratů zaprášené velkoměstské periferie a zlodějské hantýrky, vtip pražských anekdot, šantánů a pouličních oblbovaček (rozuměj písní odrhovaček).

Tento důvěrný princip lidového světa vystupuje zřídkakdy sám o sobě. Většinou je pojat jako přirozený, živelný kontrast ke světu institucí a nařízených autorit. Radikální, bombasticky provokující detail pomáhá vytvářet gagy a kontrasty k naostřenému satirickému vyhrocení ve výstupu. Lidový živel slouží svým reálným myšlenkovým pochodem a „přízemními“ životními požadavky k profanaci a k demaskování dobových naučených frází.

Prostředí krčem a ošuntělých hostinců je pro Haška nevysychající studánkou burleskního životního materiálu i tvůrčí dílnou. Je však zároveň také jeho politickou tribunou, tak bacha na to. Nelze zapomínat, že v předválečných pražských putykách se odehrával valnou měrou také tehdejší politický život intrik a tahání za nitě loutek pro nás voliče.

Hašek byl k radikální kritice bahna měšťáckého parlamentarismu vyzbrojen jako dobrý voják fortuny, šťastného osudu, všemi předpoklady:

a)       měl nesmiřitelný odpor k praktikám politické demagogie a smrdutým frázím, jimiž byly potápěny lidové masy;  

b)       měl skvělou uměleckou paměť, která mu umožňovala využít novinářské rétoriky, strnulých obratů, patetických gestikulací a přesně zničující zbraně parodie na politický život té doby.

Nejlepší stránky svého talentu spolu s neopakovatelným uměním mystifikace a s bezprostředností temperamentu krále salónu předvedl veřejnosti Hašek již někdy před válkou ve straně mírného pokroku v mezích c. k. zákona, založené v době voleb do říšské rady v hostinci nazvaném „Kravín“ na Vinohradech. Na shromážděních této fingované partaje Hašek klidně parodoval politické a volební projevy s takovým ohlasem, že se rázem stal nejpopulárnějším satirikem a humoristou v kůži homo sapiens sapiens. Je příznačné, že již zmíněné Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, spis, který je literárním zpracováním této gaminské mystifikace, byl považován za osobní sladkou pomstu pamflet s dopadem na známé osobnosti veřejného života a nemohl být vůbec otištěn, cenzura by se z toho byla bývala pokadila. Hašek tu vynalezl nejúčinnější způsob satirického cítění a odsouzení nešvarů: zesměšnění doby jejími vlastními prostředky.

Hlavní hrdina jeho antimilitaristické grotesky – dobrý voják Švejk s laskavostí v očích – se objevuje už před první světovou válkou na scéně. Nápad se vylíhnul po návratu z jedné „schůze“ strany mírného pokroku. Haškova drahá žena Jarmilka (měli z gruntu stejné iniciály JH a JH, když se úředně vzali) popisuje onen historický okamžik takto:

„Tato povídka Dobrý voják Švejk, psaná v roce 1911, tři roky před atentátem na Ferdinanda v Sarajevu, je zajímavá tím, že byla jedinou povídkou, jež v Haškově mozkárně bydlela déle nežli jepice nebo nekvalitní čepice nad mozkem. Hašek měl v zásobách tolik bujné fantazie, že stačilo, aby usedl k papíru a začal psát. Nikdy nepřemýšlel, co bude, nikdy si nic nepřipravoval napřed. Ale tenkrát přišel pozdě domů. Sedl si v kuchyni ke stolu a požádal: „Podej mi papír, musím ještě psát.“

Dala jsem mu papír. Začal psát. Nadepsal: Pitomec u kumpanie – a usnul vysílen s perem v ruce.

Druhého dne sotva se probudil, hlesl: „Nevím, co to bylo. Kdybych si jen vzpomněl, co to bylo.“

Našel u sebe papír s hlavičkou: Pitomec u kumpanie, přemýšlel a dodal: „Ano, tohle to bylo – ale jak to bylo?“

Utkvělo mi to v paměti, protože mě to tenkrát překvapilo. Hašek nikdy o svých povídkách nepřemýšlel takovým způsobem. Potom napsal svou povídku Dobrý voják Švejk, ale nebyl s ní doposud spokojen.

„Není to ono, není to stále ono,“ přiznal comment za moment. Bylo to poprvé, kdy nebyl spokojen. Dobrý voják Švejk žil v Haškově režii dál. Neodložil ho mezi ostatní odbyté náměty.

Na lístku z fronty, který adresoval svému bratrovi, se podepsal – Švejk.“

Nápad, který se stal základem pozdějšího seriálu zápletek o Švejkovi a osou Haškovy první knížky, má v jeho tvorbě svůj rodokmen. Jeho zárodky spočívají patrně už v typu lidového čtveráka chytráka, který se objevuje v prvních črtách a cestovních humoreskách. Již na svých studentských prázdninových toulkách s toulavými boty si Hašek všímal pozoruhodného rysu lidové povahy, který je její nejsilnější obranou proti nástrahám velkoměsta a vůbec nepřátelského světa: je to mazanost, lstivost a zábava zakrývaná zdánlivou naivitou.

Jenomže Švejk není prosté navázání na typ lidového baviče z povídek a humoresek. K jeho zrodu přispěla stejnou měrou satirická lyrika veřejných poměrů i groteskní mystifikace předválečného politického života. Lidový humoristický typ pana Švejka není jen OSLAVA PŘIROZENOSTI lidské mentality, je něco víc, co trčí každému dobrému z pod ulity. Svou drsnou, provokativně nevybíravou formou projevu demaskuje, ironizuje bez lítosti a profanuje díky funny face uznávané představy, politické, ideologické a mravní konvence boří nebo staví na hlavu oficiální společnosti. Haškův satirický a dobře ironický typ se stává naleštěným zrcadlem, v němž se jako na potvoru snadno ukazují neduhy společnosti; historie rozpadu starého celku Rakouského mocnářství je mu modelem nadcházejících společenských proměn.

Švejk je groteskní parodie doby, jejíž HISTORICKOU TRAGÉDII Hašek teprve počínal tušit ve vzduchu. K tomu, aby mohl tento skvělý satirický typ učinit středo-bodem širokého obrazu válčícího vesmíru, neházej tu flintu do žita k nám, hoď jí sousedovi, musel zaznamenat změny, které v dějinách civilizace vyvolala válka a pak revoluce.

Hašek sám musel povinně na frontu a dostal se do zajetí; prošel peklem zajateckého lágru a stal se svědkem nepopulárních dějů. Je důkazem opravdovosti Haškovy povahy, že od radikálního odboje proti Rakousku došel až do útvarů rychlého nasazení u Rudé armády, nebylo mu tedy co závidět, bistro na povel. Mezi ruskými revolucionáři, kteří k němu chovali naprostou důvěru a byli pověstní svou zběsilostí proti nepříteli, nabyl jisté odpovědnosti a děcko se stalo význačným politickým úředníkem 5. armády.

Po návratu do vlasti ho znovu deprimovalo rozčarování ze snu. Nebyl schopen se vyrovnat s touto situací jinak, než opět útěkem, útokem, ke grotesknímu, ironickému veselí. V té době napsal své stěžejní dílo – Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Mystifikující výsměšný novotvar je pod dojmem dějinných neštěstí povýšen na hloubavý, důmyslný pohled na svět a na lidskou povahu atomů a molekul – a přece ještě něčeho: hravé naděje.

Válka ponížila lidstvo z výšin civilizace a technického pokroku do bahna zkázy a zániku. Vrátila člověka do stavu elementárních pohybů v rovnici: voda, vítr, oheň, země, kdy se veškeré úsilí obrací k záchraně holého života a holého štěstí ducha ve vytříbené tělesné proporci. Tento proces, který je jen přirozeným důsledkem postupné degradace a dekadence lidství, má svůj odraz i v obyčejném myšlení lidí. Jako domečky z karet se sesypaly honosné secesní stavby ducha a ideálů vybudované před válkou filozofy starého, nyní neplatného světa. A tuto všeobecnou krizi myšlení nebo zácpu, jak pryč z té krize bez vize a pád iluzí neprožívají jen vzdělanci, dokonce ani ne v nejvyšší míře. Do víru světových událostí zasahuje čím dál víc prostý, nic netušící občan. Válka ho zranila a ponížila, „ukradla z domova a učinila trosky z dříve tak fešného domova“, odňala mu civilní návyky, obyčeje, představy, ale současně mu otevřela kukadla. Náhle se ukázalo nadmíru zřejmé, samozřejmé, že složitý mechanismus takzvaně „velikého“ světa, celá vyspělá technika ovládání masy lidí, byla přirozené mentalitě lidového člověka dost vzdálena. Odhazuje ji lehce jako starou, obnošenou vestu. Z těžkých zkoušek DĚJINNÉ KATASTROFY KATŮ A ŠLEHŮ LIDSKÝCH IDEÁLŮ I BOŽSKÝCH IDEÁLŮ vychází lidová masa údajně neporušená, ale spíše nepoučená, pevná a sebevědomá, jak to jen neznalost okolí dovolí.

Ve chvíli, kdy jsou veškeré hodnoty spolknuty a vyzvraceny devizou záchrany holého života a existence, zasahuje na kolbišti dějin nový „pásek“ hrdina Švejk, prostý muž z lidu. Nemá už co ztratit, jen snad pevné nervy. V jeho vědomí se uvolňuje nastřádaná energie, zdroj nové společenské aktivity a raněného sebevědomí. Už v zákopech a po návratu z fronty vyklíčila jako pěst na oko revoluční tendence, která nechápe znovuzrození lidské pospolitosti a obrození člověka jen jako nehmotný sen, ale jako hmotnými výdobytky podloženou skutečnost. Nositelem této síly je lid, jejím výrazem je jako u mravenců pospolitost, úderným manévrem potom revoluce proti caru nebo císařpánu.

O Haškovi a jeho (sluhovi) Švejkovi platí slova, jež výstižně vyjádřil jeho dobrý kamarád Egon Ervín Kisch: „Čtete-li vážně Švejka, smějte se, ale nezapomínejte u toho myslet!“

V Osudech dobrého vojáka Švejka nenavázal Hašek na svůj předválečný bohémský postoj, i když se na mnoha místech sám připomíná. Svou autorskou účast na hodnocení zobrazené skutečnosti pečlivě schovává a ironizuje jako Karel Kryl s pozdější bravurou „Maškary“ v „Moderne Klassikern frisiert…“. Chce vydat pravdivé svědectví o skutečnosti jaká je, chce vyvolat dojem, jako by se epická nit sama odvíjela, bez jakéhokoli zásahu zvenčí.

Dojem, že je skutečnost v románu sama básníkem, že vyprávění působí pobaveně a spontánně a jakoby samozřejmě, je především výplodem složitých uměleckých prostředků a představ.

Jednou z nich je nápadné množství autentických dobových dokumentů, armádních bezhlavých rozkazů a nařízení, reálných faktů z válečných pozic. Užití těchto prostředků je ostatně motivováno i záměrem „podat blíž kroniku“, zachytit historicky věrný obraz doby.

Ostří a kritičnost Haškovy satiry úzce souvisí s jejím druhým podstatným posláním – s jejím humorným optimismem, že se lidstvo ze svých nezdarů může poučit a neopakovat je do nekonečna. Na rozdíl od světového expresionistického románu naděluje Hašek poučení, když dává přednost konkrétnímu, autentickému konstatování pointy bez patetickým subjektivním protestem na poměry. Rovněž nelze opomíjet, že pro většinu českých zaklesnutých lidiček v bídě byl již sám pohled na válčící Rakousko, spojující zkostnatělý byrokratismus „škoda pohledět“ s proslulým šlendriánem, něčím absurdním u notorických ocasů. Od reálné podoby věcí k absurdní nadsázce nevyžadovalo tolik úsilí pro velký skok – stačilo bohatě pootočit (jako kormidlem) úhel pohledu od negativního („vše je asi definitivně ztraceno“) na pozitivní („ještě není nic ztraceno po jediné bitvě, či pitvě souhry náhod“). Řečeno slovy Ivana Olbrachta, duchovního otce Nikoly, šuhaje loupežníka, Hašek pojetím války došel k závěru, že celá válka neznamenala víc než „opilou tahanici v žižkovské krčmě o výhodná postavení na šachovnici, černá, bílá…“ Tím se ocitl nad jejími ohavnými hrůzami a nad utrpením ze smrti, ze ztráty hodnotných a dobrých lidí i z řad civilistů – válka musí prostě být jednou už definitivní tečkou a minulostí. Píše se nyní rok 2014 pro dvacáté první století, tak jak jenom bude vypadat?

Kresba kreseb od Josefa Lady

akutní přednes hošíka Dandy

Tobě, té nekonečnou měrou Lady

elixír mládí svádí k přebytku srandy

řinou se ven tóny snílka

na chemii Information Society

nebo jak by Tobě nechal vzkaz Jirka

ahoj, a věř mi, nejsem neskutečný Yetti

IAM: „1 PEU TROP COURT“ (Trochu příliš krátké) 1991

Bratr původem od moře

Shurik'N

probouzí pocity z Noumene

vibrace vyprovokované fenoménem

kouzelným, poetickým, tělesným dotekem,

Lingvistické pohlazení, tón mé hudby

závan mělčiny na jemné pleti

se zaráží o má záda

tiše tančí, touha noci

Melodické vzdechy, nasycená blaženost

hladké, sami ve tmě, chtějí, abychom je u sebe vyzkoušeli

oči přivřené, rty pootevřené

světlo luny oknem pokoje

nás nechává hádat čisté formy jako ambra

úsvit přichází, ještě jeden den přijde

do pokoje, v němž zůstanou jen vzpomínky

...trochu příliš krátké

Anděl spánku, vesmírný Chang-Ti

pobídne sáně do sedmého nebe

zve na cestu, bez lží, bez přetvářky

naskočte dovnitř, já mám jeden lístek zdarma

a jestli o mně nadále pochybujete,

já hraju a zabydluju se mezi peklem a rájem a vámi

vždy, když nastane tento okamžik,

slyším stejnou hudbu a stejný refrén.

(ženský hlásek jako konipásek)

„Já jsem melodie, ne parodie,

a noty života vyvolávají vaše myšlenky

den po dni, mé sametové doteky

probouzí vaše smysly tisícem cest lásky

Pročpak si myslíte, že B-Love je taková, jaká je?

Je pravda, mohu přinést

spoustu sentimentu, ale čekám toho tolik

od mužů, kteří milují vždy příliš krátce“

(mužské hlasy jako husté bassy)

Krátce? Slyšel jsem dobře?

Trávím všechen čas posloucháním té melodie

Která tryská ze srdce, je upřímná,

aby ženy už nemilovaly tak krátce

...trochu příliš krátce

Ach, nejsem něžný, mé jméno je Chill

a jsem dealer, to jsou mé soukromé služby dívkám

elegantní zprostředkovatel přivolávám závrať,

jež Tě zavane do oblak nebo Tě nechá ponořit se do vody

přemýšlivý, ospalý, sobecký nebo plný elánu

vzdechy se vznášejí ve větru

sílí zvuk, který vychází a pocity

chvění Tě pomalu pohlcují

ničím nerozbiji

zvláštní stav, do něhož jsem Tě ponořil

Slibuji Ti výlet

až do středu souhvězdí Berana

přetvořím tvoji duši pod hvězdnou bránou oblohy

a vezmu Tě po Mléčné dráze

v rytmu jisté písničky den po dni

(ženský hlásek)

Můžeš mě ujistit, že to nebude příliš krátké?

(mužský halas)

Ne, protože já poručím nebi

a slunci, aby námi nechali jednu noc navíc

nezůstanu hluchým ke Tvým výsostným prosbám

a Ty pochopíš, že to není příliš krátké

trochu příliš krátké

Yeah, 2014… big classe…