|
http://www.youtube.com/watch?v=gsJzMC2EHpE
VALENTINA VLADIMÍROVNA TĚREŠKOVOVÁ
☼ 6.3.1937 MASLENNIKOVO
Je zatímavé, že letos (2014) oslaví záhy již 77. pokračování svého působení na planetě splněných snů. 2014 je zkrátka 7, když se sečtou její číslice. Maslennikovo slibuje kovo a Těreškovová nám prozrazuje kovová. Ale víc science and cosmic melody. Sportovní letounek se rozjíždí a lehce se odpoutává od Země. Valja s padáky, základním na zádech a záložním (co kdyby…) na hrudi, poslušně sedí na zadním sedadle. Vpředu je evidentně v akci instruktor Vladimír Kondraťjev. Letoun nabírá plavně vejšky. Zelená plocha letiště se propadává stále níž a níž. Zato je vidět Volha a smradlavé město. Nikdo tam dole netuší, že Valja Těreškovová vysoko nad nimi sbírá všechny svoje síly k prvnímu seskoku padákem. Jak je daleko k té zemi? Co když se padák nerozevře? Kondraťjev dává jasný pokyn:
„Připravte se k seskoku, madam!“
Valja plní rozkaz. I když ráno po příjezdu na letiště měla strach, teď ví, že přece jen zvítězí odvaha a seskočí zdárně dolů. Jen aby to bylo bistro, spěšně! Otáčí se na instruktora. Ten jako by ji neviděl. Dívá se kamsi vpřed. Konečně se k ní obrací, usměje se a krátce podotkne:
„Tak běž!“
Skok do propastných obláčků!
Kolik uběhlo vlastně času? Sekundy se zdají být tak nekonečné kundy.
Co se stalo s padákem? Proč se nechce rozevírat?
Najednou škubnutí, pád se přerušuje, ticho tam. A nahoře bílý vrchlík. Všechno je v naprostém klidu i pořádku.
Valja dýchá těžce jako Heavy D po důkladném americkém obědu a přerývaně jako po dlouhém rychlém úprku před malérem se sousedem. Ohlíží se kolem sebe. Jaký prostor, jaká to nádhera pro oči ženy! Radost však brzy vystřídaly nové obavy z neúspěchu. Zdá se jí totiž, že čím blíž je země, tím rychleji padák klesá. Je to normální? A kam ji zanáší vítr? Ale už je tady náraz a odraz a Valja se ocitá ve vysoké trávě letiště.
V parašutistické příručce je tento seskok vyznačen datací 21. května 1959, v okénku pro známku je jednička i s hvězdičkou, bavíme se o aviatice…
„POKUS SE O TO, TY NA TO MÁŠ, V NĚMECKU SE ŘÍKÁ: MACHBAR, TO DÁŠ!“
Když byly Valje čtyři roky, ztratila otce. Narodila se ve vesnici Maslennikovo, asi 40 kilometrů od města Jaroslavl. Vladimír Axjonovič Těreškov – jeden z organizátorů kolchozního hnutí – česky zaprděný jezeďák se slámou v botách – dobrovolně odešel na finskou frontu a domů se již nepodíval. Nepřátelská střela ho sestřelila na sněžných pláních Karélie. To je ale malérie. Jeho frontoví kamarádi napsali soucitný dopis: „Padl u finské pevnůstky, nepodařilo se mu vztyčit na ni rudý prapor. Jen sníh zčernalý střelným prachem zrudl.“
Valja, její bratříček i sestra plně pochopili, že je potkalo veliké neštěstí. Ztratili otce. Ještě nedávno s nimi seděl za stolem, vysoký, silný, s hlubokýma výmluvnýma šedivýma očima.
Krátce nato dostala rodina dopis z Jaroslavli: „Přijeďte za mnou, budeme žít společně,“ psala babička. A tak na jaře Jelena Fjodorovna opustila vesnici Maslennikovo a přijela do města. Babička pracovala jako přadlenka v textilní továrně Krasnyj Perekop a sem také brzy směřovala i její pohledná dcera Jelena.
Do školy začala Valja chodit toho roku, kdy skončila válka. Vychodila sedm tříd (zase ta 7) a nastoupila do práce v závodě na výrobu pneumatik. Po večerech dokončovala napilno osmou třídu. Ve večerním studiu pokračovala na externí průmyslovce pro obory lehkého průmyslu. Ale to už byla zaměstnána na plný úvazek v kombinátě Krasnyj Perekop. Zde se také na výzvu Komsomolu přihlásila do výsadkářského kroužku. V srpnu 1960 byla Valja zvolena tajemnicí komsomolského výboru kombinátu (a nechodila na povinné schůze v kombiné – jen v přiléhavé pracovní kombinéze).
Jaro roku 1961 zahýbalo doslova všemi komsomolci podobně. Na prvních stránkách novin se vyjímal úsměv Jurije Gagarina. Valja stále víc snila o tom, jak sama řídí kosmickou loď. Zvládla by všechny obtíže, které vznikají nenápadně za letu? Vždyť neumí řídit letadlo, není pilotkou. Ale což nemá za sebou 136 seskoků padákem do vzduchoprázdna? Ve vesmíru budou určitě potřebovat lidi s nejrůznější profesí. Jednou se svěřila tajemnici stranického výboru se svou neodbytnou touhou beztíže. A Valentina Fjodorovna Usovová jí poradila lapidární věc:
„Jen to vyzkoušej! Odhodlej se k tomu!“
Valja tedy napsala žádost. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat: „Přijeďte do Moskvy, soudružko!“
Z tvrdých zkoušek tehdy vyšla jako vítěz. A pak – ani tomu sama nemohla věřit – šla po dnes už legendární půdě Hvězdného.
ZE ZÁPISNÍKU TRENÉRA KOSMONAUTŮ CITUJEME NEJLEPŠÍ OBSAH…
„Jednou po snídani obklopili kosmonauti Jurije Gagarina a několik dalších svých přátel, kteří se chystali navštívit komisi pro výběr žen do oddílu smutných kosmonautů bez jediné ženy.
„Buďte přísní,“ radil jim redaktor kosmických novin Neptun.
„Je to vlastně div divoucí, že mezi námi budou excelovat i ženy se svým sex cell, sexy mozečkem,“ zauvažoval kdosi mazaný vodkou nahlas. „Teď budeme muset, kamarádi, všichni pořádně pečovat o svůj vzhled… vzorem ať jsou Roxette a The Look“
Po ostrém hokejovém utkání se kosmonauti opláchli ve sprchách a hovořili o průběhu hry. Vtom zadrnkal v místnosti telefon:
„Tak už jsou tady!“
Kdo? Jak vypadají? K prvnímu setkání dívek se „starými pejsky kosmonauty“ došlo po večeři. Někteří kosmonauti seděli u TV jako přikovaní, jiní hráli zvesela kulečník. Vtom zazněly čísi kroky, do prostoru vešly dívky…
Chlapci jim postoupili místa v měkkých křeslech. Nastala nezvyklá pomlka – ticho. Obě strany se snažily uhádnout, jací asi budou ti odnaproti, jaké mají zájmy a tužby za účelem družby.
„Seznamte se…“
„Moje křestní jméno zní Pavel, příjmení Popovič.“
„Já se jmenuji Valja Těreškovová, moc mě těší,“ odpověděla jedna z pohledných dívek.
Ani v letectví není žena–pilotka zatím zcela obvyklým jevem, zákonitostí. A žena–kosmonautka, to už vůbec ne. První a druhý kosmický let ukázal, jak velký význam má fyzická průprava kosmonautů. Na základě výsledků přípravy mužů na mnohahodinový let došli jak lékařská komora, tak trenéři k závěru, že fyzický trénink musí být stejný jako u mužů.
…Dneska máme pondělí. Dívky poprvé přišly na ranní rozcvičku. Počasí je jarní, svůdné, hecující. Sníh už roztál, jen tu a tam jsou ještě zamrzlé kaluže.
„Držte ruce rovně,“ radím jedné z dívek. „Vaše pohyby musí být široké a volné. Proč jste vůbec přestala cvičit?“ ptám se ze zvědavosti jiné.
„Když já se tak stydím. Navíc nejsem zvyklá, aby se mnou spolupracoval trenér. Nevšímejte si toho. To samo odezní…“
Brzy se naše dívky dočkaly první kosmické zkoušky – cely pro samovazbu. Samotku. První z nich doprovázeli a povzbuzovali odhodlaně všichni.
Ve tři odpoledne Valja přijela ze zkoušky. Šťastně se zubí na přivítanou a stále mluví a mluví: „První dobu jsem se osamělá ani necítila. Zpočátku jsem byla dokonce ráda, že zůstanu sama se svými neutříděnými myšlenkami. Pak se mi však tolik chtělo mluvit s nějakou živou bytostí. A tehdy jsem začala vzpomínat, kdo má jaký hlas… Teprve až teď si uvědomuju, co to znamená být sama, bez jakýchkoli pozemských pocitů v tělesné schránce…“
Stejně jako loni jsme se strachovali o Andrijana Nikolajeva, Pavla Popoviče a jejich dvojníky kaskadéry, kteří se zaučovali na centrifuze, tak i letos se bojíme o novou skupinu kosmonautů, zejména o křehká děvčata v oddíle odvážných mistrů.
Když jsem vešel do místnosti, byla Valja už odděna a v doprovodu lékaře zamířila k centrifuze. Posadila se, zkontrolovala signalizaci, pohodlně se uvelebila v křesle a znehybněla.
„Valentino, je všechno v pořádku?“ Lékařův hlas zní laskavě, ale přesvědčivě důrazně.
„Ano!“
„Tak pozor! Začínáme se točit!“
Centrifuga nabírá postupně rychlost. Přetížení vzrůstá… dvě… čtyři… pět… všichni tu trnou napětím…
Stop!
Po tvářích se rozlévá blahodárný úsměv. Valja se obzvláště raduje a graduje, má dnes narozeniny. Yeah. Dosud sedí v křesle, centrifuga se setrvačností otáčí, ale přátelé jí už posílají narozeninové komplimenty a přání z lásky k druhé osobnosti…“
SLOVO DOSTÁVÁ VALENTINA
„Centrifuga mne pořádně potrápila. Je to pochopitelné. Nikdy jsem nelétala v reaktivním letounu, nebyla jsem zvyklá na větší přetížení, teď jsem to musela dohánět. Ani letadlo mi neodpustili. Proč se vám o tom zmiňuji? Proto, poněvadž někteří moc netrpěliví hvězdní romantikové mi vykládali pohádky: „Jak se zdá, teď je možné dostat se do kosmu rovnýma nohama, bez letectví, co?“ Nic takového, bez letových návyků nelze zatím předpokládat úspěšnou pilotáž kosmické lodi. Všechno se mnou prodělávala moje nerozlučná družka – náhradnice, kaskadérka a kujónka…
Kdykoli přijde řeč na tělovýchovu, ptají se mne na můj oblíbený sport. Miluji gymnastiku a jízdu na kole. Mám ráda taky loďku. Vyjížděla jsem si daleko, až byly ruce jeden velký mozol a záda jsem měla rozbolavělá. Ale za chvilku to utichlo a tělo bylo lehké jako pták.
I ve Hvězdném městečku jsem musela skákat s padákem. Nedopadlo to vždy na jedničku, bylo nutné se dál učit aerodynamice. Učitel, zasloužilý mistr sportu, mi neprominul jediný malý hřích a pořád nebyl úplně spokojen:
„Ještě to furt není ono! Ve vzduchu musíš být jako ryba ve vodě! A buď trochu jako mužský kus!“
Poslední požadavek mi připadal paradoxní. Pak jsem ale pochopila, že to prostě znamená nezneužívat své příslušnosti ke „slabšímu pohlaví“. Snažila jsem se o to a od jednoho seskoku ke druhému jsem se cítila jistější. Volný pád éterem (volně kombinovaným vzduchem) se stal mým živlem.
Po namáhavém tréninku jsem konečně dostala povolení k „samostatnému letu“. Usadila jsem se v kabině kosmické lodi – přesně takové, v jaké jsem měla později letět. Instruktor mi dal dobře míněné poslední pokyny a já zůstala sama.
Nejdřív jsem začala prověřovat přístroje. Podle toho, jaké napjaté a vyčkávavé ticho v kabině vládlo, jsem pochopila, že nejsem sama, kdo je tím vzrušen. I když lékaři říkali, že jsem se chovala v mezích normy, zdálo se mi, že jsem normu dalece překročila.
Srdce mi bilo jako zvon bim bam, dýchalo se mi nějak zvláštně. Ale nebyl čas, abych najednou zpytovala své pocity. Dokončila jsem, co bylo potřeba a ohlásila: „Volám Zemi. Tady břízka. Prověrka skončena. Prověrka skončena. Jsem přichystána k odletu.“
Odpověděl mi povědomý, trošku však burácivý hlas:
„Rozumím, břízko. Do startu zbývá… Tady Země, přepínám.“
Kdybyste jen věděli, s jakým vzrušením jsem čekala na povel k neobyčejnému nezemskému startu. Premiérovému kosmickému startu ve svém životě. Věděla jsem, že zatím je všechno jenom tak, že se ani nehnu z místa. Ale přesto se mi svíralo srdce jako kdysi před prvním seskokem padákem.
K mým uším doléhal mohutný hukot techniky. Vydával jej speciální imitátor. Pak vše utichlo. To znamená, že jsem už na oběžné dráze a nacházím se ve stavu beztíže. Mimoděk se mi chce vyhlédnout z okna: Co je tam venku? A je tam – opravdové hvězdné nebe! Před očima plave hvězdná rosa – jen jen ji nabrat do dlaní. Je to ale věc, ta naše zkušební loď! Vidím odtud i Zemi – rodnou modrou planetku, takhle mrňavou. Všechno, co jsem zpozorovala, jsem si zapsala do palubního deníku. Ve stanoveném čase jsem přepínala automatické řízení na ruční, zkoušela jsem sama loď řídit. V lodi jsem odpočívala, cvičila, jedla, četla Kolcovovy nadnášející verše poetické nálady. Přesně podle programu jsem přistála, samozřejmě bez nehody jsem se dotkla Země, od níž jsem se ani na centimetr neodchýlila. Ale vyšla jsem z lodi jako z opravdového letu. Plná dojmů, překypující nadšením, můj elán by se mohl krájet jako na dee jayském pultu…“
„ČEKÁM!“
Když jsem se poprvé setkal s Pavlem Popovičem, vypráví kosmický mistr a Dr. Milan Codr, autor space cadet „slovanské“ epopeje hravosti u dat (bylo to v Praze), padla mezi jinými i otázka: „A připravují se v Sovětském Svazu ke kosmickým výletům i ženy?“ Odpověděl rovněž zkoumavou otázkou: „A nemyslíte, že by bylo bez nich kosmonautům letícím třeba na Mars ve vesmíru smutno?“
Valja sedí u velké obrazovky. Hledí na ni tvář člověka, kterého před nedávnem vyprovodila spolu s ostatními na cestu vesmírem. Uchopila mikrofon:
„Jestřábe! Jestřábe! Poznáváš můj hlas? Srdečně tě zdravím!“
Valerij Bykovskij – velitel rozkazů na kosmické lodi Vostok 5, který startoval 14. června 1963 – se usmál jako dítě v zápolení hry na slepou bábu:
„Čekám na tebe, Valjo, můžeš!“
Teď je na řadě tato krásná dáma ve skafandru.
V Domku kosmonautů na kosmodromu (dnes už tady najdete moderní hotel s předpotopní fází wi–fi a science fiction k hi–fi jako nezbytnou samozřejmostí) pracovala uklízečka, šedovlasá paní Marie Petrovna. Stlala lůžko Gagarinovi, Titovovi, Nikolajevovi, Popovičovi i Bykovskému. Stará všetečka se dívala na cestu mezi topoly. A co zahlédne? Odtamtud v bílé košili kráčel zrovna Koroljov.
„Když měl letět Juročka, pořád chodil a chodil. Skoro až do rána bílého. Přijde a zeptá se: „Tak co? Usnula?“ A znova chodí!“
Marie Petrovna nyní stlala lůžko Valentině. Dosud přijížděli do tohoto „cosmo bivaku“ bejváku jenom muži. Teď tu poprvé stráví noc i žena jejich snů…
Je nádherný jasný den.
Čtyřicet kroků od rakety zastavuje autobus. Desítky očí se zájmem hledí na dveře od pokoje. Vystupuje. Modrý skafandr, na hrudi paprsky slunce a hedvábím vyšitý obrys holubinky. Oh jaká to poetická móda. Pod tím sytě červená písmenka napovídají zemi původu, CCCP. Všichni ji vítají potleskem. Spolu s Valjou jede výtahem i jeden z konstruktérů. Pomáhá jí zaujmout plac v kabince, dává poslední pokyny na cestu. Průlez se uzavírá.
Záblesk, jako Grandmaster Flash, doktor na disco ozdravné vizitě, oblaka prachu a dýmu. Rostoucí hukot a šlehající plamen, zprvu kulatá třpytná disco–koule, pak oslepující pruh, raketa míří vzhůru. Z trysek šlehají jazyky plamenů.
LET PRODLOUŽEN, EXTENDED VERSION!
Celá Země napjatě sleduje druhý skupinový let sovětských kosmických lodí. Na jedné z nich je uvedeno křídou: „Valjo, všichni ti posíláme vřelou pusinku. Tvoji Raketčíci!“
Ke startu Vostoku 6 z kosmodromu Bajkonur došlo 16. června v deset hodin třicet minut a jedna bonusová sekunda středoevropského času.
„Štěstí mi bylo nakloněno. Ve chvíli, kdy jsem se dostala na oběžnou dráhu, bylo místo bez mráčku. Zelenaly se čtverce obilných klasů, řeky mi připadaly jako blesky spadlé na zem. Bělají se vrcholky sněžných plání a hor, horizont je divukrásná duha nalepená na černé nebe. Tmavomodrá, světlemodrá, sytě oranžová, světle žlutá, zelenkavá krása. Pastelové barvy přecházejí jedna do druhé. Nejkrásnější je naše modravá planeta za úsvitu, to mi věřte…“
Valerij Bykovskij už měl v palubním deníku v době, kdy se Valja teprve dostávala na oběžnou dráhu, první zápisy výzkumu od slídilů jako je „kadet“ zvaný Pinkerton, předchůdce dobře známého molochu FBI. Stručné a lakonické:
Na aktivní části letu nejsou přetížení velká. Zapojení posledního stupně rakety je téměř nenápadné. Ostrý pokles přetížení…
Nad Francií jsem pozoroval stopu reaktivního letounu. Na Středozemním moři jsou dobře rozeznat lodě a jachty. Spatřil jsem Petěrburg, Suezský průplav, Nil…
Viditelnost řek je výtečná. Je možno zahlédnout přesně, kde je vyschlé koryto, kde voda. Nad oceány téměř celou dobu stojí mlha. Pobřežní linie je vidět velmi ostře. Podle ní určuji správnost globu…
Když loď vychází ze stínu a Slunce začíná osvětlovat loď zleva ode mne, tu zahlédnu v pravém průzoru pohyblivé světelné ťopky ve vzdálenosti 20 až 200 cm od lodi. Vypadá to, jako kdyby je loď neustále předháněla. Tento efekt pozoruji pokaždé, když vychází pryč ze stínu. Celou dobu mám ty částice před očima…
Odpoutal jsem se. Není to vůbec těžké. Dokonce lehčí než na Zemi. Můžeš to vykonat rychle nebo zdlouhavě pomalinku. Není však dobré pospíchat a neužít si to. Žádné nepříjemné pocity a vibrace nemám. Vše splněno podle plánu. Jsou možné varianty pohybu po kabince.
16. června večer Země dlouho nedostávala odpověď z kabiny Vostoku 6. Z řídícího centra se proto dostavil příkaz:
„Jestřábe, Jestřábe, slyšíš? To jsem já, Zarja. Probuďte Racka. Asi ještě spí. Probuďte Racka.“
A Jestřáb Racka vzbudil jako jemný závan brízu na pleti. Země opět zaslechla jasný hlásek Valentiny. Závěrem toho dne se konala vesmírná večerní prověrka. Začal ji hlavní konstruktér. Požádal velitelku Vostoku 6, aby podala zprávu o svém zdravotním stavu, o práci jednotlivých systémů a soustav. Odpověděla jim jako žena činu:
„Usnula jsem trochu mimo program. Promiňte prosím. Příště se polepším. Cítím se jinak velmi dobře.“
„To nic, že jste si zdřímla v kajutě,“ utěšoval Valentinu super bourák všech konstruktérů pan Koroljov a poradil jí, aby udržovala nejvýhodnější teplotu v kabině.
„Jaké jsou vaše smělé plány do budoucna?“ zeptal se závěrem rozhovoru.
„Chci dodržet celý program tak, jak jsme se na tom domluvili!“ odpověděla hodná Valja. Je třeba ihned podotknout, že bude-li se cejtit dobře, bude let prodloužen na tři dny.
A tak se Vostok 6 začal vracet teprve, když osmačtyřicetkrát bez kolize obletěl naši planetu. O něco později začal sestupovat i Vostok 5.
„Vzdušný oceán,“ vzpomínala Valja, „nás přivítal ohnivým uragánem. Mně však bylo v duši příjemně a ani horko, ani chladno fyzicky. Teplota snad na objednávku. Po několika minutách plameny pohasly, to se k nám přibližovala Země.
Ještě chviličku a přistávám na širokou travnatou louku. (Bylo to 19. června 1963 v 9 hodin 20 minut středoevropského času.) Stranou na kopečku se bělá sympaticky trs břízek. Jako by sem přiběhly snad až od Jaroslavli, aby mne přivítaly z daleké pouti…
Dobrý den, ladies and gentlemen!
Dobrý den, Země!“
*
Eden (originál k použití) je jen jeden…
My, lidé, jsme součástí vesmíru.
My, jeden každý, musíme ochraňovat vesmír.
Každou hvězdu, planetu, skálu nebo rostlinu!
A živou bytost zejména!
Protože celý vesmír to potřebuje.
Protože naše svědomí i srdce to potřebuje.
| 
