JOSEF BOŽEK  (SOŠKA BOŽKA JE JAKO SOŠKA UCULUJÍCÍHO SE BUDDHY V POKOJÍKU…)

☼   28.2.1782   BÍROV             ♂    21.10.1835   PRAHA

Psal se rok 1804. Zima z pražských ulic ještě neustoupila, přepršky střídaly sněhové metelice jako najust pro Jarku Metelku a nevlídný vítr zaháněl kusy papírů do zákoutí vzkazů. Vrata honosných paláců pro honoraci a měšťanských domů byla pevně zavřena a okna zvnitřku kryly těžké záclony. Kdo nemusel, ten nevycházel z baráku. Jen ojedinělí ostří hoši se tu potkávali a zase míjeli.

Jedním z nich byl mladík, který se choulil do nadzvednutého límce chatrného kabátce, s velkou batožinou na čiperných zádech, z něhož trčelo podivné monstrum. Byl to Josef Božek, asi vám již moc dneska neřekne jeho jméno, spíše jste odkojeni hudbou Karla Gotta: „To musím zvládnout sám“… Za pár dní mu bude dvaadvacet. Do tohoto cizího a neutěšeného prostředí se dostal pěšky po svých až z Brna. V kapse měl skrovných osm grošů. V Praze ho nikdo nečekal, neměl tu nikoho, na něhož by se mohl obrátit s prosbou o vydatnou pomoc v nouzi. Přinesl si sice od ředitele těšínského gymnázia doporučující dopis pro profesora Vydru, ale byl mu na nic, neboť tento „dyrektor matematiky a fysiky“ na pražské univerzitě sám potřeboval jistou akutní pomoc. Náhle osleplý dožíval opuštěn své poslední vyměřené dny. Zbytečně se sem táhnul z takové dálky a notabene s prvním svým vynálezem postřihovacího stroje, nikdo o něj neprojevil bližší zájem.

Vrátit se domů, vzdát se naděje? Jistě ho přepadly i tyto myšlenky, když hladový uléhal na dřevěnou pryčnu v promrzlém herberku pro vandrovní tovaryše, kde mu z milosti poskytli útěchu střechy nad hlavou. Usínal se vzpomínkami na otcův mlýn v rodných Bírech, na jeho moučnou vůni, klapot dřevěných soukolí, na šum voděnky padající z vantrok na lopatky mlýnského kola a rozprávění mlečů. Vybavoval si svá šťastná léta na těšínském gymnáziu, kde nad ním držel ochrannou ruku sám jeho prefekt Leopold Jan Šeršník. On první rozpoznal Božkův nevšední talent.

Toho zklamat fakt nikdy nemíní. Je mu vděčný a je mu zavázán za pomoc, že mohl rozvíjet svou zálibu v mechanice. Co modelů mu za to postavil – mlýnské složení, pily, tkalcovské stavy a jiné textilní zlepšováky (mezi ně patřil i onen postřihovací stroj, na němž uplatnil vlastní výrazné vylepšení), rumpály, jeřáby, starořímské katapulty a ballisty a mnoho dalších. Však jich byl plný sál těšínské bibliotéky, kde je Šeršník vystavil na rozloučenou s Božkem. Ctihodní měšťané neskrblili samou chválou. Nejvíc ze všech obdivovali model olomouckého orloje. Byl sice jen osmnáct coulů vysoký, ale na rozdíl od skutečného šel, odbíjel náš čas, ukazoval panující planetu v tom nejlepším možném úhlu, měsíce a po každé hodince hrál střídavě tři různé líbezné melodie. Postavil jej tenkrát na truc olomouckým radním, kteří mu nedovolili, aby se ujal porouchaného radničního orloje, protože nemohl zatáhnout požadovanou kauci, ale no tak, peníze jsou stále tak hybatelná blbost.

Božku, člověče, blesklo mu jednou hlavou, vždyť ty se v hodinách vyznáš, to tě může zachránit!

A tak se také stalo. Spravoval hodiny a hodinky nejprve svým dobrým známým, ryl pečetní razítka a protože se mu zakázky jen hrnuly, mohl klidně zakrátko vyměnit nevlídný herberk za malý podkrovní pokojík. A začal také docházet na univerzitní přednášky.

Když už ani nedoufal na jakoukoli pomoc, znenadání se tu objevila na scéně. Byl to opět pan Šeršník, který mu v povzbuzujícím dopise doporučil, aby se ucházel o místo vychovatele v domě hraběte Clam–Martinice. Získal pro něj významného přímluvce – Josefa Dobrovského, ne to nebyl klam. Stačilo jediné slovo tohoto váženého a milovaného abé a mladý Božek se mohl za slušný peníz věnovat výchově tří hraběcích synků. Zbývalo mu přitom dost času jak na studium, tak i na svou zálibu – mechaniku – která ho sváděla stále vehementněji. Však pro ni také nakonec obětoval i vidinu profesorské katedry.

MECHANIKEM Z ČISTÉ PROFESE

Kdy se poprvé setkal mladý Božek s tak významnou vědeckou kapacitou, jakou byl prófa Gerstner, přesně nevíme (dá se předpokládat, že k tomu došlo v domě hraběte), jisté však je, že to bylo setkání osudové, které usměrnilo a urychlilo rozvoj Božkova talentu.

Gerstner byl tehdy pověřen zřídit a vést v Praze novou školu technického zaměření – Královské české stavovské učiliště. O její prosazení se nemálo zasloužil, ale byl tepříve na samém začátku. Byl doslova zavalen starostmi, aby škola mohla co nejdřív zahájit svou aktivitu. AKTIVITU. Pro Čechy to tenkrát byla obrovská výzva něco dokázat, vždyť jí měl být dán základ vysokého technického školství nejen u nás, ale v celé střední Evropě. Studovat se tu měla matematika, chemie, mechanika a stavitelství, obory, které měly hrát stále výraznější úlohu. Podobnou školu dostala k dispozici Vídeň až za deset a Berlín dokonce až za dvacet let.

Gerstner věděl, že nevystačí jen s učenými teoretiky, ale že bude záhodno někde splašit i lidi s vtipem a fortelem, tvořivýma rukama, kteří by teorii převedli v praktické užívání. Ten plachý studentík je právě takovým typem, uvědomil si, když si prohlížel model jeho postřihovacího stroje. Za profesorskou katedrou by ho bylo fakt škoda. Je to rozený vynálezce, ať tedy hlavně vynalézá!

Slovo dalo slovo a Josef Božek vstoupil do rodícího se sboru této školy života jako stavovský mechanikus s pětadvaceti zlatými měsíční gáže. Byla to sice holá bída v té válečné drahotě, ale vyvažovala ji práce, která se stala Božkovi vášní. VÁŠNÍ. Z jeho rukou vycházel model za modelem a zakrátko vznikla sbírka přístrojů, která v té době neměla obdoby. Dodnes ji střeží jako oko v hlavě Národní technické muzeum hl. m. Pr.

Božek setrval dlouho věrný hodinám a časostrojům pro náročnou klientelu. Nespokojoval se s běžnými typy, ale pouštěl se i do přesných astronomických chronometrů, z nichž jeden zakoupila i pražská hvězdárna nedaleko od Matějské pouti na Holešovické pahorkatince. Proslavil se „poutnickými hodinami“, které zhotovil pro mladého hraběte Kounice, svého vznešeného učedníka. „Natáhnou se samy, stačí, když se s nimi bude pan hrabě denně procházet,“ radil prý mu při předávání hotového díla jako daru. Tyto pohádkové hodinky opravdu fungovaly po mnoho let bez natahování. A jak se ve světě vynálezců běžně stává, i Božkovu myšlenku „poutnických hodinek“ si nechal v roce 1879 patentovat berlínský inženýr licoměrník von Löhr za svůj vlastní nápad.

PLANÝ ÚSPĚCH, ZKUS TO ZNOVA, SAME, HRAČIČKO A VELKÝ TĚŠITELI

Už rok na to mluví o Božkovi nadšeně celá Praha. V polovině září se na nárožích objevily plakáty, které proklamovaly, kde lze zakoupiti vstupné na předváděčky parovozu v pražské Stromovce. Pražané byli vždycky mimořádně zvědavé plemeno, jak by si mohli nechat ujít tak zajímavou podívanou! Kromě prostého lidu se ve Stromovce sešli i zástupci šlechty – hrabata Kounic, Nostic, Kolovrat, Clam–Martinic. Přijel i starý pán Gerstner, i když parovůz byl pro něj jednou z Božkových „hraček“.

Gerstner se v té době zabýval slibným projektem „železné cesty“ mezi Mauthausenem a Budějkami, ale ani v duchu ho netrklo, že by místo koní mohl do souprav vozů zapřáhnout Božkův parovůz.

Napětí nabývalo nepřehlédnutelných proporcí, i když se zatím nedělo zhola nic. Na cestě v parku stál kočár s vypolštářovanou korbou i kozlíkem, ale bez oje a tedy i bez hřebců tažných. Mezi předními koly byl zavěšen měděný kotel, z něhož se slabým sykotem unikal proužek páry. Vše bylo přichystáno pro produkci, napětí dosáhlo svého vrcholu. Pak Božek vyskočil na vůz, obkročmo se usadil přímo nad kotel a stiskl s vervou páku. Vehikl se dal do pohybu. Jel sám, bez koní, „úžasnou“ rychlostí – jen dobrý běžec na olympijských hrách by tomu mohl sekundovat. Napjaté ticho vybuchlo v bouřlivé ovace.

„Vivat Božek, vivat Božek!“

Mnozí by byli rádi prubli, jaké to je svézt se na tomto čertovsky chytrém kočáře, ale Božek, jak tehdy mravy kázaly a vlastně zakázaly mnoha lidem, to mohl nabídnout jen hrstce těch nejpovolanějších = nejvznesenějších. Zalíbilo se jim to jako nová móda. Svezli se s ním ne jednou, ale mnohokrát (jako já s gustem na horské dráze, jedna jízda za 5 Kč, ale v roce 1992).

Ach, to byl úspěch, těšil se Božek stavitel. Však mu nespadl z nebes do klína. Předcházela mu léta úporné dřiny. Vždyť i když se parní mašinky začaly uplatňovat také v Čechách, i když i sem pronikaly zprávy, že na londýnských adresách předváděl jakýsi názorný Trewithick (me is Trefi think) svůj „parní kotel na kolečkách“, Božek nevěděl nic o principech toho zařízení. Navíc ředitel Gerstner s tím vůbec nechtěl souhlasit. „Dejte už pokoj s těmi hračičkami. Parní kotel ano, ale aby poháněl stroje. Nač ho stavět na kola?“

Božek se však nehodlal vzdát myšlenky, že i on zapřáhne páru místo koní. Bez jakékoli podpory – finanční ani morální – bez odborných informací se pustil do problému, jak převést pohyb pístu na nápravy kol. Nejtěžším paraoříškem byl paranormální problém momentu mrtvé polohy. Jak odstranit trhavé pohyby pístu a jak zajistit nepřetržitý stálý chod kol?

I když na sebe dala dlouze čekat, přišla i ona spásná krásná myšlenka: ne jeden, ale dva válce, jejichž kliky budou k sobě v pravém úhlu. Ve vzájemném spojení strhne jeden píst v půli zdvihu ten druhý z mrtvé polohy. Hle, Kolumbovo vejce na pražském rynku! Jak je to jednoduché – když je to vyřešeno.

Po té parádní produkci v pražské Stromovce muselo uběhnout ještě pětadvacet let, než se Božkova myšlenka mohla uskutečnit, než byl postaven parní stroj nikoli na silnici, ale na koleje. I když je spojen se slavným Stephensonem, nic na tom nemění skutečnost, že prakticky ve stejnou dobu sestrojil i český vynálezce stroj na stejných poznávacích principech. Že jsme ho neuměli včas využít v náš prospěch, nebylo už vinou Božka, to dá rozum.

SRAŽEN V ROZLETU

Uplynuly dva roky a do Stromovky opět proudily davy Pražanů. Josef Božek zas nechal vyvěsit plakáty, na nichž oznamoval, že 1. června 1817 v deset ráno „bude mít čest vysoké šlechtě a ctěnému obecenstvu veřejně představit sedm sáhů dlouhou a devět stop širokou loď parní na rameni vltavském a svůj umělý vehikl parní na rybniční hrázi“. Konec hlášení, stop oznamující frázi.

Počasí bylo onu neděli nádherné, muzikanti vyhrávali a produkce slibovala být zase opět vzrušující výhrou. Na hrázi rybníka stál kočár bez koní, který už někteří viděli předloni, a na hladině ramene Vltavy se houpala loďka, jež měla na obou bocích dost divná kola připomínající Božkovi mlýnská. S jejich pomocí měla loď plout vlastní silou proti proudu, obstojí jeho myšlenka proti proudu v praxi?

Tenkrát měl zrovna Božek smůlu. Těsně před zahájením produkce se přihnala bouře s krupobitím a rachocením hromů. Vznikla čertovská panika, lidé se neměli honem kde schovat, prchali, převraceli lavice, rozšlapali rozmáčenou louku. V tom zmatku dokonce zmizela pokladna s vybíraným vstupným. Božek byl rázem ztrátový, neboť všechny náklady hradil ze svého a na vzniklé škody budou jeho úspory sotva stačit.

Nevzdal se a malé hrstce diváků, kteří bouřku přetrpěli s každou mokrou nití na sobě, novou parní loď přece jen předvedl.

Když Božek zaplatil všechny náklady a uhradil škody, které způsobilo obecenstvo, nezůstal v domácnosti ani krejcar navíc. K tomu všemu pražské noviny nepřinesly o úspěšném pokusu ani řádku. A když se nakonec dověděl, že ho o dva měsíce předstihl Maďar Bernhard, který předvedl svůj kolesový parník na Dunaji ve Vídni a získal koncesi na provozování plavby na Dunaji, zhroutil se. V zoufalství rozmlátil kladivem zařízení pro paroloď, zničil parní vůz a spálil všechny plány, nákresy, ba i zbylé plakáty. Revoltoval tím nikoli proti zlému osudu, ale proti TUPÉ SPOLEČNOSTI, která ho svou KRÁTKOZRAKOSTÍ a z ní pramenícím nezájmem tolik UBÍJELA.

Znovu se však nepostavil na vlastní nohy, i když pak už nikdy nemířil tak vysoko. Zůstal v učilišti a podřizoval se neochotně Gerstnerovi.

Čekala ho ještě poslední rána, která měla znovu srazit jeho uzdravující se sebevědomí. Pražský továrník Kastner mu nabídl, aby pro jeho porcelánku zprovoznil velký parní stroj. Důvěřivý Božek se do díla pustil bezhlavě. S vášní jemu vlastní. Ani ho nenapadlo, aby si ověřil, jak si Kastner stojí zrovna finančně, takže když si továrník ve chvíli čirého zoufalství nad hrozícím bankrotem zkrátil svůj život a věřitelé rozebrali veškerý jeho majetek, nedostal Božek ani groš za vykonanou práci, ale musel ze svého zaplatit i to, co pro Kastnera objednal. Danke schön.

A tak jako v dobách svých nuzných začátků, vrátil se pokorně ke svým milovaným hodinám. Pro Gerstnerova syna, jemuž byla v roce 1824 udělena výsada ke stavbě a provozu železniční dráhy mezi Mauthausenem a Budějkami, vyráběl modely vozů, zkonstruoval vysýpací dvoukolové káry pro převoz štěrku po kolejích a šlapací drezínu, ale to všechno byly jen doutnající jiskry po ušlapaném plameni. Takže když v roce 1833 uspořádala Praha přehlídku průmyslových výrobků, neměl Božek co vystavovat světu.

Z NOUZE PŘIČINLIVÝM PODNIKATELEM

V té době byl prostě pan Božek už natolik známá firma, že práce přicházela za ním a on ji poctivě odevzdával. Kromě hodin vyráběl různé stroje do rozrůstajících se továren, cukrovarů, přádelen i porcelánek. Pracoval sám, později se svými syny v téže skromné dílně technického učiliště, kde kdysi začínal. Gerstner to trpěl jen proto, že se obával, aby Božka úplně neztratil pro své zájmy. Nikdy se také nehonil za kulatým ziskem a nikdy také lukrativně nezbohatl.

V posledních deseti letech svého života na sebe upozornil vylepšením konstrukce vodárenských čerpadel. Jako první využil litiny ke zhotovení konví a jiných součástek, provedl opravu čerpačky ve staroměstské vodárně s takovým úspěchem, že tehdejší pražská Bohemie psala o Božkovi a jeho synech jako o vynálezcích, jimž se povedl „jeden z nejšťastnějších objevů v oboru hydrauliky“. Stačil ještě postavit podobný stroj pro Jičín, ale čerpadlo pro Písek, o nějž ho požádala sama zemská vláda, již nedokončil.

Na podzim roku 1835, kdy prochladl při práci na staroměstské vodárně, ulehl do peřin se zápalem plic a 21. října po desáté večer naposledy vydechl. Snad mu mohlo být útěchou, že oba synové se zhlédli v otcově příkladu přičinlivého inspektora šikuly a slíbili, že v práci budou pokračovat společnými silami. Jeho smrt nezaznamenala ani veřejnost, ani tisk. Teprve po dvou měsících oznámil magistrát jeho ztrátu (jeho úmrtí) – strozeji už to ani napsat nešlo – bez jediného slůvka ocenění a jediného děkuji.