VOJTĚCH ALBERTO FRIČ (TO ASI PO NĚM JE POJMENOVÁN 1939, 1989 ALBERTOV…)
☼ 8.9.1882 PRAHA ♂ 4.12.1944 PRAHA
„Přestal jsem mít ideály, ale stanovil jsem si určitý cíl. Poznat tropické rostliny v jejich domovině.“
*
Chlapec Vojtěch se narodil v rodině, ze které pocházeli revolucionáři a přírodovědci, obchodníci i podnikatelé, hvězdáři i politici. Ale také světoběžníci za sny a vůbec černé ovce, o kterých se před mládeží zásadně nemluvilo a když, tak jen potichoučku. Ale ať už měl své příbuzné rád nebo ne (častokrát vůbec ne), ze všech protikladných charakterů svých mnoha strýčků dostal na cestu do života od každého něco. Setkali se v jeho neklidné povaze, rozvážný politik s radikálem, snílek s obchodníkem, světoběžník s vědcem a stále v něm sváděli boj.
Narodil se osmého devátý 1882 jako třetí dítě Vojtěcha a Růženy Fričových. Mohl si zvolit klidné povolání, být právníkem, lékařem, biologem, astronomem nebo stavitelem mostů. Rodina by mu pro to jistě radostně vytvořila ty nejlepší podmínky, ale všechno nakonec dopadlo přesně naopak. Chlapec přišel na svět s toulavými botami, i když o tom nikdo ještě nevěděl.
Mamince Vojtěcha Friče věnoval své Malostranské povídky Jan Neruda. Byla tak první a vlastně jedinou ženou v rodině, jejíž jméno proniklo k širší veřejnosti. Protože u Fričů vynikali jen muži. A ne málo. V ilustrovaném encyklopedickém slovníku najdeme dokonce šest hesel spojených s jejich jménem. Otec malého Vojtíška byl náměstkem pražského primátora, bratranec zase majitelem hvězdárny v Ondřejově, kterou později věnovali jeho dědici československému národu. Otcův bratr Antonín byl ředitelem zoologických sbírek Národního muzea a univerzitním profesorem. Ale chlapec měl i jiné strýčky. Josefa Václava Friče, známého radikála z roku 1848 nebo Maxe Švagrovského. Rodina, zvláště maminka, z bratra velkou radost neměla, i když se tento toulavý světoběžník objevoval jen sporadicky. A pak je tu ještě strýc Václav, majitel obchodu s přírodninami ve Vladislavově ulici v Praze. V jeho krámě se scházejí nejen milovníci zvířeny a flóry, ale i cestovatelé, kteří se právě vrátili z poutě domů.
KAKTUSÁŘSTVÍ JE NAKAŽLIVÁ MÁNIE
Všechno to začalo docela přirozeně a ani maminka neodhalila nebezpečnost okamžiku, když si její syn přitáhl domů nenápadně první kaktus.
Tyto stále zelené ostnaté rostliny patřily tehdy k velkým vzácnostem, zvláště některé z nich. Do Evropy je přiváželi náhodní i profesionální sběrači, které do pravlasti kaktusů vysílali podnikaví obchodníci. Jenže ne vždy se jim dařilo dovezené rostliny správně ideálně pěstovat a kultivovat. Semena se získávala bídně a i dceřinné rostlinky, kterými některé rostlinky hojně oplývají, se ještě nemusely zakořenit. Kaktusy byly nevyzpytatelné.
Mladík Vojtěch měl v té době stejné zájmy jako jeho vrstevníci. Ale rozhodně nepatřil k těm, kteří se drží při zdi. A nic nedělal jen na polovic. Seznamuje se brzy s nejzkušenějšími sběrateli kaktusů v Praze, shání detaily o tom, co všechno potřebují zajímaví (nenudící) pichláči k životu. Za čas má podobných podnájemníků ve své obytné skořápce již celou řadu. Vedle toho studuje a připravuje se k maturitám. I na něj čeká tradiční odměna poskytovaná mladistvým Fričům, když to poměry dovolí. Cesta do Paříže. Jenže tento syn po městě nad Seinou netouží! Má docela jiné představy o tom, k čemu by se daly peníze využít. V pokladničce se již střádají roky dárky k narozeninám a svátkům, mince i bankovky, které jednou, někdy, snad, mají zacálovat oslavu jeho vstupu do světa dospělých, velkých znalců. Jsou to jeho penízky? Jistěže! Že je jednou dostane? On je potřebuje – a to nejlépe ihned.
Na cizí jméno, zatím není ještě plnoletý, si pronajímá vrchní plochu vodojemu v Sokolské ulici a buduje tu vyhřívaný, třináctimetrový skleník pro své oblíbence. Počet Fričových kaktusů se neustále navyšuje. Dopisuje si se zavedenými zahradnickými závody, koresponduje se slavnými sběrateli… Vážený pane Friči… když pak na pozvání ctihodné firmy přijede do Erfurtu, nechce majitel uvěřit vlastním očím. Jeho vážený přítel, pan Frič, je přece znalec, zkušený pěstitel, a tento mladík jako co??... Krátký rozhovor uvedl všechno na pravou míru. Budeme se těšit na další nosnou konstrukci gala spolupráce, vážený pane Friči!
Pražská sbírka stále vrcholí. Už patří k nejrozsáhlejším v Rakousku–Uhersku, její cenu odhadují znalci na dvacet tisíc zlatých. Frič může být hrdý. Málokdo ho už dnes vezme na hůl, i zkušení obchodníci před ním smekají a hlavně: musejí si dát na toho mladíka pozor.
Kdo ví, jak by se všechno vyvíjelo dál, kdyby do děje nezasáhla náhoda. Leccos by bylo možná docela jinak, kdyby 12. února 1899 sbírka neumrzla.
Maturitu ještě složil. Dal se zapsat na c. k. Českou vysokou školu technickou v Praze jako posluchač stavebního inženýrství a udělal dokonce pár zkoušek, jak se žádalo. Uklidnil tak rodiče, ale sám o své budoucnosti již rozhodl. Na jaře 1901 sekne se studiem, s klidným životem budoucího úspěšného muže se zajištěným postavením a za měsíc již byl na cestě za dobrodružstvím do Brazílie.
LOVEC ORCHIDEJÍ
Tak závažné rozhodnutí neuzraje ze dne na den. Všechno si musel promyslet. S belgickou firmou Frantze de Læta Conticha si nejprve dojednal prodej nasbíraných kaktusů a orchidejí, od paní Náprstkové a profesora Čelakovského dostal doporučující depeše a kontakty na krajany v Americe.
V listopadu 1901 již se dvěma psisky a dvěma průvodci, Indiánem Cucurou a portugalským míšencem Camillem, putuje tropickými lesy a skládá důležitější zkoušku dospělosti než ve školních lavicích. Rodičům, strýcům, známým i sám sobě chce dokázat, že rychlé rozhodnutí bylo záměrem, ne nežádoucím omylem.
Plaví se po řece Paraná, po jejích přítocích Verde a Verdao. Pokouší se o sblížení s indiánským kmenem Šavantů. Ale ti nestáli o kontakt s mladičkým bílým nezkušeným cestovatelem, dárky, které jim přivezl, je nezajímaly. Trojice dobrodruhů tu žije v neustálém napětí, nebezpečí číhalo na každém metru. Frič se nakazil malárií, ze střetnutí s jaguárem si odnesl hluboký a špatně se hojící šrám na noze. Indiáni je naoko ignorují, ale vzápětí výprava přijde o své psy. Frič se rozhoduje pro návrat. Sotva si doléčí chodidlo, balí kufry a putuje domů.
Ale nebyl to kajícný návrat nezdárného zlobiče Friče, syna. Zavazadla má nacpaná zajímavými a cennými suvenýry z cest, Belgičan již také obdržel dohodnutou zásilku. A Frič seznamuje Prahu se svými zážitky v přednáškovém cyklu. V obchodním domě U Nováků uspořádá propagační výstavu, 135 předmětů má vyvolat zájem o Indiány i o jeho další výpravu do světa. Návštěvníci si tu s údivem prohlížejí brouky, motýly, acháty, tabák, maniokovou mouku i ještěrčí a hadí kůže. Rodiče by rádi nepokojného syna usadili s nějakou slečnou, ale ten již na jejich dobré rady nedbá. Však už není žádný prcek, ale ani Vojtěch, začal se podepisovat Alberto, tak jak mu říkali kamarádi na jeho první velké cestě. Stačí se ještě znepřátelit se Stanko Vrázem, jiným známým cestovatelem a nechuť, která mezi nimi vznikne, již nikdy neutichne. Jedenadvacetiletý mladík počká na potvrzení objednávek od de Læta a znovu nasedá na loď. Jeho cílem je Uruguay.
INDIÁNI, MÍ PŘÁTELÉ!
Frič si všechny své cesty musel financovat ze svého. Nikdy neměl mecenáše, který by vyrovnal jeho případný nesoulad aktiv až do recese. Na všechny výpravy získával kapitál prodejem kaktusů z cest předešlých. A když to nestačilo, přijímal příležitostná krátkodobá zaměstnání. Bez rozpaků fungoval jako přístavní dělník, stal se lovcem tuleňů i volavek, sbíral rajčí peří, byl pomocníkem na farmě i válečným korespondentem amerických novin. Začátek jeho druhé cesty byl však úspěšný. V Gran Chaco se na něj usmálo štěstíčko v podobě vojenské pevnosti. Skála, na které se tyčila k nebi, byla veřejnosti nepřístupná. Veřejnosti ano, pro Friče to však není směrodatné pro jeho brzký vstup na pozemek.
„Poprvé v životě chválil jsem svatou byrokracii a pitomost militarismu, neboť strach před nimi zachoval neprozkoumaný kopec v nejbližším okolí města pro mne a ve dvou dnech jsem se zbavil velké části dluhů.“
Kaktusy tedy zaplatily dluhy, teď musí ještě vydělávat. Pluje dál po řece (nikoli po Rio Grande, jen po Pilcomayo – spojnicí mezi Paraguayí a Bolivií). Dvacet pět výprav se marně pokoušelo proniknout do Bolívie přes indiánské výsostné území. Dvacet pět. Ale k cíli nedoplul nikdo. Jen Frič. Naposledy zmizel na nebezpečném území Portugalec Ibareta. Český tramp pro nejobávanější trampoty vybaven důmyslem se vydal po jeho stopách. Prožil dokonce několik dní ve vesnici, ve které Ibareta ztratil svůj život. A přestal se divit. A bát. Indiáni jen splatili dluhy. Ani ve dvacátém století ještě v některých lidech nevymřelo dědictví dávných conquistadorů, kteří považovali Indiány za lovnou zvěř, v lepším případě za lacinou pracovní megasílu. Zkušenost z řeky Pilcomayo byla hluboká a nezapomenutelná. Vyvolala v něm hluboký zájem o zdejší Indiány, kterým Evropané již zabavili jejich tradiční svět, ale do svého je vpustit nechtěli.
Na dalších výpravách, které podnikal před první světovou válkou, se pohybuje střídavě mezi Jižní Amerikou a Prahou, do Bolívie, Brazílie, Argentiny, Uruguaye nebo Paraguaye přijíždí pro nové a nové kaktusy, a aby to snad Americe nebylo líto, obcházel před odjezdem pražská semenářství a do punčochy s ustřiženou špičkou sypal semínka slézu, měsíčků, chrp a mnoha dalších lučních ozdob své domoviny, aby je pak na křižování zdejším kontinentem pomalu trousil do svých stop, jak znamenitá myšlenka! Snad se mu zde trochu stýskalo. Jeho kroky míří stále častěji do neprobádaných končin indiánských kmenů Sanapaná, Aquinků, Čamakoků, Bororů a mnoha jiných a zajímavých k návštěvám.
Indiáni se stali jeho přáteli na život a na smrt, pomáhali mu najít zajímavé exempláře rostlin na trh doma i do herbáře, jejich prostřednictvím se seznámil se světem magie a kouzel, o kterém neměli Evropané ani zdání. Pohyboval se mezi nimi jistě a bezpečně, jeho více jak 190 cenťáků vzbuzovalo v přírodě přirozený respekt. Daleko menší indiánci si jej vážili především pro jeho takt.
S Čamakoky navázal trvalejší přátelství a několikrát se k nim vracel. Ale na jeho klikatých a často nebezpečných cestách mu nepřálo jen štěstí. Nejednou přišel o celou kolekci, při povodni, při neopatrném transportu přes celý kontinent do přístavu.
Frič se stal nejednou svědkem místních přestřelek nervů a bojů o pozice, mnoho toho, co viděl, popsal ve svých článcích, přednáškách a knihách. Ale nebyly to jen žánrové obrázky z exotického scénáře. Dokázal nahlédnout pod povrchy věcí. A dal své pero do služeb Indiánů, kteří byli v centru Brazílie nemilosrdně vyhubeni jako krysy německými kolonizátory deratizátory ach jo. Radikální strýcové mu nahlížejí spokojeně přes rameno. Brazilská vláda musela nakonec neúnosnou situaci vyřešit, ale Frič měl i tak o jednu deziluzi na kontě navíc. Vydává se zpět k Čamakokům, aby si v klidu doplnil své kaktusové i etnografické sbírky, ale ani tady není nebe bez mráčku, také zde chčije. Kmen začala totiž sužovat neznámá, nepříjemná a svízelná choroba, se kterou si ani vyhlášený místní ranhojič a kouzelník neví rady. Nepomůže jim dlouhonohý bílý lovec? Ne. I když Frič na svých cestách již leccos pobral a jeho evropské znalosti i léky ve spojení se znalostmi a dovednostmi místních léčitelů už nejednou zabraly jako zázrak z nebes, ví, že tady je potřeba skutečného odborníka. Spolu se synem místního náčelníka Červišem Piošatou Mendozou se vydává hledat pomoc nejprve do Asuncionu, pak do Buenos Aires. Nikde neuspějí a Friče dost tlačí čas. A tak se Indián a cestovatel ocitají v roce 1908 na palubě lodi Sophia Hohenburg, která míří k evropské pevnině.
Tentokrát byl návrat skutečnou atrakcí. Mladý Frič si přivezl živého Indiána! V domě v Náplavní ulici je podzvižení a zmatený Indián se pečlivě stará, aby hned nepolevilo. Lidumilný lilipután z pralesa i stejně lidumilný skutek přinesl Fričovi řadu netušených obstrukcí s úředně pomatenou zemí práv občanů. V domě narůstají spory. Červiš napadl kominíka kamennou sekyrou, protože takhle umazaného jej považoval za démona, kterého musí zneškodnit jednou ranou. Vyvolal konflikt s policií na Praze jedna. Zalíbilo se mu žebrání na nejposvátnějších místech staré Prahy. Zpívá na chodníku před domem o svém stesku po vzdálené vlasti. Každý den je pro jeho okolí zdrojem netušených překvápek. Ale na druhé straně Fričovi Červiš i hodně pomáhá. Stal se abstrakcí nebo reálnou atrakcí, lákadlem na reálné přednášky. A tak z krátkého pražského pobytu měli nakonec užitek oba protagonisté. Indián se zbavil své nemoci způsobené tropickými parazity, Frič sbíral rychleji potřebný kapitál pro další drahou cestu.
Náčelníkův syn se vrátil ke svému kmeni a Frič se postaral o to, aby se i ostatní Indiáni vyléčili z maléru. Dál sbíral kaktusy, ale současně se pokouší obchodovat i s některými typicky českými produkty. A s chmelem jako neškodný ochmelka. „Ale pohořel jsem na nesolidnosti našich obchodníků a na nesolidnosti našich špeditérů.“
V roce 1912 je již zase doma. Netuší, že tentokrát se jeho pobyt nezvykle protáhne. Začal stavět vilku v Košířích, třídí dovezený materiál. Ale to je již válka skutečně za dveřmi. Naštěstí nemusí narukovat se Švejky a po zdravotní prohlídce je zproštěn vojenské disciplíny. Zákopům tedy ušel, ale ví, že zdaleka nemá vyhráno, ani na růžích ustláno. Kaktusy a Indiáni teď málokoho zajímají. Kontakty se zpřetrhaly jak mohly a o cestě za oceán nemůže být ani řeč. Jenže z něčeho žít musí. Vrací se ve vzpomínkách, píše alespoň napínavou knihu indiánských pohádek a nesmrtelných pořekadel, sérii článků o Indiánech, cestopisy a moudrost, je to černé na bílém.
S PŘISTŘIŽENÝMI KŘÍDLY, JAK MU ASI JE?
Válka skončila, ale svět se změnil. Co bude dál? Čtěte klidně dál.
V roce 1919 odjíždí Frič do Paříže na mírová vyjednávání. Proslýchá se, že bude jmenován československým velvyslancem pro Jižní Ameriku. Světoběžník a znalec povahy Indiánů se má stát diplomatickým esem v rukávu ze středoevropské země? Nakonec je jeho pověření daleko užší, ale i tak se před ním otevírají dveře do vysoké společnosti a obchodu.
Jenže po roce je již zase doma. Svět fraků a cylindrů a glazé rukaviček pro něj není. Do hotového domu v Košířích si přivede ženu Dragu a v roce 1922 se stal otcem syna Ivánka. Politická epizoda jeho života v něm však zanechala trpkou pachuť křivdy a degradování od debílků, ještě dlouho se s ní bude muset vyrovnávat.
Odhodlání uživit rodinu zahajuje prodejem etnografických sbírek, se kterými se zatím nedovedl rozloučit, Muzeu amerických Indiánů v New Yorku. Podepisuje také dlouholetou smlouvu s německými obchodníky, kterým slíbí dodávky kaktusů. Ale obchod s exotickými rostlinami je někdy vysoká a nebezpečná hra riskuj, Frič cítí, že potřebuje být na dvou místech zároveň. Doma se zvyšuje konkurence a i když mu v Americe přátelé ochotně pomohou, hlavní si musí stejně zajistit sám.
Astrophytum asterias byl jedním z více než 120 druhů, které Frič přivezl do Evropy jako úplné novinky. Část z nich rozprodal, většinu si nechal pro sebe. Prodává za závratné sumy peněz, astrophytum dokonce za osmdesát kaček za každý centimetr. Německé firmy protestují. Co na tom, že na svých cestách dává v sázku holý život i nenakynutý majetek? Co na tom, že mají ujednané a parafované smlouvy? Obracejí se raději na jiného sběrače. Frič pozdě hořce lituje, že byl ve svých článcích upřímný zpravodaj a přesně vylíčil místa svých nejbohatších nálezů. Konkurence šla podle toho vodítka najisto. Dovoz kaktusů se již pomalu přestával rentovat. Náklady i riziko byly příliš velké. Vždyť první Fričova mexická cesta jej přišla na 300 tisíc korun. Přivezl z ní dvanáct kilogramů kaktusových semen, ale velká část jeho sebrané kolekce, třicet tisíc kaktusů, umrzlo na podmokelské celnici, do kelu!
Začal být opatrnější. Zaměřuje se na sběr semen, ve svých reportážích líčí již nepřesné zeměpisné údaje. Stále nachází nové druhy, a podle okamžitého impulsu je pojmenovává. Nelení, a tak se mu evidentně zelení jeho sbírka. Některé po Pražském názvosloví, jiné nesou jeho jméno. A občas tu uplatní svůj svérázný a někdy i nebezpečně černý humor. Má potíže se systematickým tříděním kaktusů a protože již staré rozdělení nestačí, vypracuje nové. Snese se na něj odevšad bouře nevole. Vždyť je samouk, amatér, tak co se plete do vysoké vědy ?!? Zejména němečtí přírodovědci jsou kategoricky proti. Vede s nimi ožehavý spor a na zahradě svého domu provádí dál své botanické pokusy. Co na tom, že je samouk. Ochotně poradí všem, kteří se na něj obrátí o radu, jindy však nesympatického návštěvníka zažene za území svého ráje. Uzavírá se do sebe.
ZELENINA MÍSTO KAKTUSŮ
Válka Friče zaskočila jako předpověď počasí s divokou znělkou a s nezvanými hosty Karlu Mráčkovou. Pokolikáté musí řešit existenční otázku, co s ním bude dál? Zavřel se ve svém domě, odmítá vyjít dál než k brance pro noviny. Musí však přijmout příležitostná zaměstnání, protože všechno, co se již dalo prodat z etnografických sbírek, je prodáno. Připravuje herbář pro zahradního architekta Vaňka, já už jsem se lekl, že Fraňka, preparuje sváteční svatební kytice pro jedno nejmenované pražské květinářství, vyrábí napodobeniny indiánské keramiky. A aby bylo ještě hůře, hned první válečnou zimu přišel téměř o kompletní sbírku kaktusů. Několik tisíců jich zmrzlo ve skleníku, protože nesehnal uhlí. Nemůže pěstovat kaktusy? Bude tedy pěstovat známou zeleninu, ta se u něj uchytí.
O jeho válečných botanických pokusech se dozvídáme zprostředkovaně. Pokoušel se křížit kapustu s kedlubnou, rajče s brambory, jahody s malinami. Jirku s Xrated Girl, ať to má říz i šmrnc, zen i mokrý sen. Skutečně, skutečně vypěstoval hrách, který měl hezkých dvacet centimetrů dlouhé lusky a také sklízel úspěšnou hrachočočku. A pěstuje na zahrádce králíky, moje vytoužená zeleninko i ovocná šťávičko, female spirit.
K Indiánům se vrací alespoň oklikou přes druhý díl knihy nazvané Indiáni jižní Ameriky. Chystá zajisté jedno zajímavé dílo Medicína primitivů, kde chce shrnout své poznatky o hypnóze, náboženských obřadech, ženských lákadlech i hypnotických kaktusech, ze kterých si Indiáni připravovali nápoje i polotovary, jejichž účinky zakusil i Frič na vlastní kůži.
Jenže koncem listopadu se Frič škrábnul o rezavý hřebík. Oděrku si ošetřil, ale po dvou dnech zcela ochrnul. Když jej převáželi do špitálu, věděl již předem, jakou diagnózu tohle schytá. Tetanus. Zemřel v bolestech 4. prosince 1944 a z jeho díla zůstaly jen slovutné poznámky a jeho poznámka pod čarou zní tak jednoduše: „učte se radostem od Indiánů!“
|