AUGUSTE RODIN

☼   12.11.1840  PARIS    ♂    17.11.1917   MEUDON

Rodin spojil současnost na jedné straně živě a sugestivně bolestně s heroickou dobou a uměním minulosti, která se zdála být již dalekou a vybledlou legendou, a na druhé sklesnul první duhový oblouk mostu do budoucna.

(F. X. Šalda)

Tak pokud jsou vaše poutavé duhovky přiměřeně zvědavé, zakoukejte se na součást okolí známé stavby Invalidovny v Paříži, k muzeu pana Rodina. Nebyl to snadný model, ale nemohl si vybírat – neměl čím by zaplatil. Jen Bibi, ubohý vagabund, který se věčně povaloval kolem ateliérů Petit Ecole, mu byl ochoten sedět za talíř vonící polévky a hlt laciného stolního vína. Jeho zlomený frňák, strniště vousů a výraz, který zformovala nezaměstnanost ruku v ruce s pokročilým věkem, vzbuzoval spíš odpor než předepisovaný soucit od církve. O kráse se ani ve snu nedalo hovořit. A přece ho ta hlava poutala k sobě něčím nevysvětlitelným v atmosféře výrazu stále silněji.

Podaří se mu ji dodělat, aby ji mohl vystavit na Salónu odmítnutých? Slíbil to svým kamarádům. Budou na něm vystavovat všichni, jejichž práce odmítl oficiální Salón – Manet, Degas, Renoir – a také on, Auguste zvaný Rodin, se na něm chce poprvé předvádět k upoutání veřejnosti.

Čas odtikával velké finále s neměnnou pravidelností a termín zahájení výstavy se neúprosně blížil. Zbývaly mu pouhé dny.

Prožil je v napětí, které ho sužovalo, ale Bibiho hlavu dodělat nestihl. Stále s ní nebyl spokojen, i když se s ní potýkal téměř rok. A když jí v příštím roce obeslal oficiální Salón 1864, zamítla porota Muže s přeraženým nosem se strohým odůvodněním: byl pro ni směšný.

Muž s přeraženým nosem tak předznamenal celou budoucí Rodinovu tvorbu: nikdy si nebude zcela jist, stále ho bude sužovat nespokojenost a stále se bude potýkat s nepochopením. Až v závěru jeho života se mu začnou klanět, děkovat, nadbíhat, ale to je ještě příliš daleko.

HLEDÁNÍ SEBE SAMA JAKO MEGAPOTŘEBNÉ NAVÁDÍTKO

V době, když modeloval Muže s přeraženým nosem (můžete ho spatřit v Národní galerii), bylo Rodinovi čtyřiadvacet let. Měl za sebou církevní školu, kde ho týrali s martýriem katechismu, s naprostým neúspěchem se pokusil studovat na lyceu v Beauvais, potom začal navštěvovat Petit Ecole, školku dekorativních úspěchů, aby se věnoval malířství, ale protože neměl nikdy dost našetřeno na barvy, přeřadil ho učitel Lecoq do sochařského ateliéru. Tam se konečně našel se svým posláním.

Bylo mu sedmnáct, když se poprvé podrobil zkouškám na Akademii krásných umění. Zkoušel to i na potřetí dle poučky do třetice všeho dobrého, vždycky ho však zamýtli. Byl totiž známým žákem Lecoqa, kterého vznešení profesoři na Beaux–Arts pro jeho inovativní moderní názory neměli v lásce. Neuznávali ho, tak jak mohli teprve uznat jeho žáka!

V těch létech neustálého fiaska mu byla oporou starší sestra Marie. To ona prosadila, aby ho otec poslal na Petit Ecole, třebaže z něj chtěl mít úředního ňoumu na policejním útvaru prefektury, jímž byl sám, ona mu pomáhala překonat dny zoufalství a ponížení. Když však v lásce zklamaná Marie vstoupila do kláštera a brzy na to zemřela, rozhodl se i Auguste popřít v sobě touhy a uzavřít se v klášterním odloučení s realitou mrzkých měšťáků. Smír tam však nepocítil. Po roce ho vrátil do života sám představený kláštera – bohu lze přece sloužit také uměním!

Když mu porota Salónu vrátila Muže s přeraženým nosem s tak urážlivým vyřčením ortelu, stál mladý Rodin před otázkou, z čeho bude moci existovat, když nevydělává. Dolehla na něj o to tíž, že se seznámil s Rosou, venkovskou švandlenkou Růžou, která se mu stala jeho družkou. I když v Rose spatřoval spíš nádherný model než ženu a odpovídající matku, i když narození nemluvňátka nevítal s pocitem štěstí (to ale Štíři dělají snad naschvál okolnímu světu), odpovědnost za ně ho nutila přijmout jakékoli volné joby, třeba i jobovku.

Hledal pomoc u Lecoqa a ten mu slíbil, že ho doporučí módnímu sochaři Carrier–Belleusovi. Má daleko víc práce, než na co sám stačí.

„Ale to si teda dobře pamatujte, že budete dělat právě takové věci, kterými jsem vás učil opovrhovat.“

Lecoqovo varování se potvrdilo na celé čáře. Rodin dělal v ustavičném procesí ulízané slaďoučké akty, které Carrier–Belleuse jen podepisoval, aby uspokojil nezřízenou chuť měšťáků vyzdobit si jimi své apartmány. Domů se vracel utahaný a znechucený, takže mu na vlastní modeling nezbývalo mnoho sil. Šest let trvala tato nádeničina.

V roce 1870 se dostal Napoleon III. do konfliktu s Německem a pardála Rodina odveleli do Národní gardy. Nepobyl tam dlouho, brzy se vrátil do vyhladověné Paříže a nezbylo mu nic jiného, než znovu hledat výdělek u Belleuse. Ten ho poslal do Bruselu a opět to byly miniaturní bysty a sousošíčka, na nichž plýtval Rodin svým talentem. Získal jen jediné: pohotovost a řemeslnou rutinu. Nakonec se s Belleusem rozešli ve zlém. Když bylo Rodinovi nejhůře, nabídl mu belgický sochař Van Rasbourg, aby se stal jeho společníkem. Připadal prý si jako odsouzenec, jemuž udělili v poslední minutě milost.

ZÁPASY DOBRA A ZLA, NESMYSLU A VYŠŠÍHO SMYSLU

Najednou měl víc času i peněz, takže za ním mohla přijet Rosa do Bruselu, směl dokonce navštívit Holandsko a potěšit se Vermeerem a kresbami Rembrandta. Vrátil se přesvědčený, že jeho sochařské cítění sílí, a že jeho talent stále přibývá. Podpořilo ho i to, že bruselský Salón vystavil jeho Muže s přeraženým nosem, jenž vyvolal zájem a dokonce prvky nadšení některých kritiků. Zrála v něm touha pustit se do pořádné figury s pořádně vydatným štěstím. Už má ukrutně dost těch titěrností!

Ale to musí nejprv za Michelangelem, aby na vlastní zrak posoudil originál jeho Davida (ten dnes slaví svátek v dalekém centru Florencie). Když pak před ním stál, zasáhlo to jeho jako blesk strom. Fascinovala ho velikost, příval tělesnosti, ta neskrývaná nahota. Studoval každičký sval a dovedl ocenit celkovou harmonii toho pohledného aktu. Jen obličej se mu zdál až příliš zdobný.

Do Bruselu se vracel s pevným přesvědčením: také on udělá velký mužský akt. Lecoq ho učil věřit ve svou vlastní tvorbu – a nyní prostě uvěřil. Konečně, táhne mu čtyřicítka, je jářku už nejvyšší čas!

Na tom aktu pracoval půldruhého roku. Pod jeho rukama vyrostla štíhlá a jemná figura s dokonalou anatomií. Jednou rukou se opírala o hůl, druhou zdvihala v trýznivém protestu. Nazval ji Poražený a poslal ji do bruselského Salónu. Netušil, co tím zapříčiní, zda to nadělá větší poprask, zda to bude prospěšný krok k lepšímu.

Na pozdvižené paži se objevila tabulka „Odlito přímo z modelu“. Nehoráznou pomluvu začali rozmazávat novináři a bezmocný uražený Rodin byl na tom psychicky neslavně.

Snad by byl sochu znehodnotil, nebýt Van Rasbourga. Ten mu vřele doporučil, aby jí odňal hůl. Figura náhle dostala jiný, hlubší rozměr. Vyjadřovala probouzející se mládí, zatím ještě tápající, ale směřující k jasnému cíli. Vždyť se tak probouzí každý nový věk! Shodli se, že sochu přejmenuje na Kovový věk (a to původně zamýšlel, že celá půjde do šrotu).

I tak měl na Brusel enormní pifku. Chce domů, chce do Paříže, i když neví, co tam bude pohledávat. Když Bruselští strhali jeho Poraženého, snad budou Pařížánci s Pařížánkami po svém boku spravedlivější ke Kovovému věku.

Nebyli. Horší to ani snad být nemohlo.

Salón sice přijal Kovový věk, ale umístili ho stranou do temné komory. Přesto se brzy vyšvihl na tu nejvyhledávanější sochu – a taktéž nejvíc pomlouvanou. V novinách se objevily stejné sprasky všech špinavých pomluv jako v Bruselu a kritikové se předháněli v nehorázných surovostech (nerostné suroviny jsou proti nim poklad ve zlatě). Skandál narůstal do takových výšin, že porota hbitě nařídila, aby byl Kovový věk z výstavy vyloučen. Snad by byl skončil neslavně v Seině, nebýt Lecoqa, jenž do děje zasáhl na poslední chvíli.

Zahořklý Rodin protestoval, obíhal a apeloval na všechny známé, ale dosáhl jen dvojsmyslného prohlášení komise, která poručila sochu odstranit:

„Komise není přesvědčena, že se monsieur Auguste Rodin dopustil Kovovým věkem falzifikace.“

Ani slovo omluvy, ani řádka pochopení autora. Rodin se cítil zcela vyčerpán, ale vzdát se jim, to jim tedy zase nedaroval. Chytal se každé příležitosti, aby dokázal, že to se sochařinou myslí víc, než jak známo poctivně, když on to myslí ve velkém poctivě.

Zůčastnil se soutěžního kola na Byronův pomník. Návrh dal odlít do bronzu a poslal do Londýna nad Temží. Došel, jak mu potvrdili, ale pak se nad ním zavřela voda.

Třetí republika vypsala soutěž na památník obrany Paříže. Vytvořil pomník monument, na němž dominovala postava bohyně války, která se s rozčarováním ve tváři vztyčuje nad raněným vojákem. Návrh byl vypískán už v prvním kole.

A tak Rodinovi nezbývalo, než se znovu kousknout do rtů, a Belleuse – nyní ředitele sévreské porcelánky – poprosit o práci. Tentokrát se zachoval velkoryse. Rodina přijal, slušně mu platil a poskytl mu dostatek času, aby sám mohl tvořit.

V té době vznikl Jan Křtitel. Opět to byl mužský akt, z něhož vyzařovala hrdost a nehynoucí víra v lepší zítřek. Když byl odlitý do bronzu, poslal ho spolu s Kovovým věkem do Salónu 1880. Jan Křtitel prošel s podmínkou, že ho přioděje fíkovým lupením, o Kovovém věku nepadla ani zmínka – jako by nikdy neexistoval.

MONUMENTY ZDOBÍCÍ JEHO ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ

Přes všechny možné urážky a přes všechny postupné prohry Rodinův tvůrčí elán nehasl. Stačilo málo k tomu, aby vzplál fešnou silou. Když mu Gambetta, vůdce republikánů, nabídl, aby navrhl dveře pro nové Muzeum dekorativního umění, chopil se té výzvy se zápalem, jaký snad dosud nezažil. To bude jeho Sixtinská kaplička!

Ideové řešení mělo vycházet z Dantovy Božské komedie – tak zněla podmínka. Rodin se ponořil do dědictví Danteho, četl však pro zajímavost i Baudelaira, Huga i Balzaca a dveře pro muzeum vyrůstaly do monumentální brány, na níž se kupily desítky figur, jimiž se Rodin svěřoval se svým utrpením, zoufalstvím a mukami. Ty moje dobroto! Brána odpovídala Dantovu Peklu.

„Rodine, tahle zakázka vás bude mrzet,“ odvětil mu prý na férovku Boucher. „Nikdy ji neskončíte. Stane se vaší hrobkou.“

Srazit tím Rodina k zemi a pod zem prostě ale nemohl. Ubíhaly měsíce dřiny a model Brány dostával konečně svůj tvar. Rodin pro ni vymodeloval už přes sto figur a stále přibývaly nové. Brána se stala jeho osudem. Boucher měl pravdu, když prorokoval, že ji nikdy nedokončí, ale mýlil se, že by ho to mrzelo. I když ji na čas opouštěl, znovu se k ní navracel s nápady a vždy ho inspirovala k novému pnutí jeho ducha. Nedokončil ji ani do konce svého života, ale dala mu stvořit několik krásných samostatných (osudových) soch, které už samy stály za námahu, již obětoval Bráně.

Odváděly ho od ní další zakázky, které Rodin sotva stihl evidovat, ale které si nedokázal odepřít. Dvě z nich ho natolik zaujaly, že všechny ostatní zatím odložil. Tou první byl pomník Victora Huga pro Panthéon, druhou byla objednávka města Calais na pomník k uctění hrdinných calaiských občánků, kteří se dobrovolně vzdali anglickému úřadujícímu kingovi Edwardu III. jako rukojmí, aby zabránili zbytečnému masakru obyvatel obléhaného přístavu. Třebaže šlo o událost z roku 1374, Rodina podnítil tento dávný příběh bravurních francouzských přátelských předků jako máloco.

Pustil se do práce, jako kdyby přišel o rozum. Místo jediné postavy, kterou si objednalo Calais, jich na podstavci vyrašilo šest – šest prostovlasých občanů s oprátkou na krku a s klíči od města, odevzdaných do zvůle šílenému nepříteli. Rodin kašlal na to, co tomu řeknou calaiští radní, kašlal na to, že na této zakázce prodělá statisíce a pro zimu šikézní trencle.

Přivedl tyto statečné lidi k životu, kteří ač tváří v tvář hrozící smrti, vyvolávali dojem vznešenosti. Zvolili tuto cestu sami.

Nepřestal přitom pracovat na Bráně a navíc se pustil do pomníku Victora Huga. Ztratil pojem o času, když začal modelovat Huga, jak dřepí v nahotě u moře. Samozřejmě, že se objevila hudrování a varování. Takového Huga údajně nikdy naše veřejnost nepřijme za svého, ale Rodin odmítl cokoli změnit – snad jedině vylepšit.

Jak jinak to mohlo dopadnout! Ovšem že se Hugo v nahotě do Panthéonu nedostal a pokud jde o Měšťany z Calais, vyvolali nechutné nedůstojné tahanice, které utichly až deset let poté, co si Calais pomník objednalo.

BALZACOVSKÁ AFÉRA

Ještě dřív, než skončil práci na Hugovi, zaujal ho další úkol: přijal do Literární společnosti zakázku na pomník Balzaca.

Zatímco připravoval třetí variantu Huga pro Panthéon, znovu předělával Měšťany, čas od času se vracel k Bráně, současně přemýšlel jak bohém s honorací o Balzacovi.

A pak se do něj pustil. V prvním rozmachu udělal sedmnáct verzí a všechny pojal jako akt. Akt víry. Nebyly to žádné figurky do pouhé dlaně, byly v původní životní velikosti. Postupně je všechny zavrhl a znovu se začetl do Balzacových románů, navštívil jeho rodiště, kde hledal nový odpovídající model a znovu nořil ruce do hlíny. Společnost, která mu zakázku svěřila, však pro tohle nemá pochopení – trvá a necukne na dodržení termínu. Ty bláho – jako kdyby neznali Rodina a jeho věčnou nespokojenost!

Ujednali nový termín, o němž Rodin už dopředu věděl, že ho asi není schopen dodržet. A také že nedodržel. Vznikl z toho skandál – kolikátý už – balzacovská aféra, do níž se zapojili Zola, Mallarmé, Proust, Monet, Boucher a další celebrity veřejného života. Spíš než Rodina hájili ve svých protestech zásadu, že ten, kdo kupuje, nesmí nutit umělce, aby obětoval své přesvědčení moci a úloze peněz ve státě.

Rodinovi však nešlo o zásady, ale o samotného Balzaca. Vždyť on ho chce dodělat v dohlednu. Slíbil, že model jeho pomníku vystaví na Salónu 1898.

Tentokrát své slovo dodržel. Nakonec přece jen upustil od aktu, zahalil Balzaca do jeho legendární pláštěnky, jež dodala postavě jistou velkolepost. Po záhybech draperie sklouzával pohled vzhůru k zakloněné přemýšlivé hlavě, v níž vězela síla lva. Nejpůsobivější byly oči připomínající lva salónů.

Za Balzacem proudily do výstavní síně Salónu davy zvědavců. Každý ho musel uvidět. A jako už tolikrát, i nyní přehlušily jedovaté výmysly kritiků ohlasy těch, jimž se Balzac takto zamlouval. „Brak, zrůdnost, urážka velkého spisovatele, groteskní a obscénní figura, vulgární packanina, nechutný sněhulák, motovidlo a zavařenina!“

Proti této frontě se zformovala parta moderních umělců odhodlaných ubránit Rodina a jeho Balzaca. Vypsala sbírku na zakoupení pomníku, když Společnost sochu shazovala.

Rodin však dospěl k rozhodnutí: Balzac je jeho, Balzaca si ponechá, i když o něj projevila zájem Belgie a i když si ho přál vystavovat londýnský Salón. Vrátil peníze a postavil Balzacovu sochu v zahradě svého domu v Meudonu.

VÍTĚZSTVÍ NA CELÉ ČÁŘE

Když se dovršilo století stovkou a Paříž se chystala oslavit toto veliké vítězství lidu nad šlechtou světovou výstavou, rozhodl se Rodin, že všem nepřátelům odpoví soubornou výstavbou svých děl na výstavce. Na vlastní režii dal postavit pavilón na Place d´Alma, pár kroků od výstaviště (a tedy i od vzpomínané Invalidovny), a umístil v něm sto jedenasedmdesát plastik.

Byla tam i nedokončená Brána pekel, bylo tam požehnaně soch, které vznikaly ve chvílích uvolnění, a mnoho bust, stál tam i sněhobílý Balzac. Dlouho zel pavilón prázdnotou, ale když ministr školství prohlásil, že Rodinovo dílo vyjadřuje cítění vlasteneckého Francouze, když na výstavu měl namířeno i ruský car Mikuláš II., když tam strávil celé odpoledne pozorný princ Waleský a nakonec se k nim přidal i prezident Loubet, Paříž, ještě nedávno Rodina neuznávající, se rozezněla neutuchajícími komplimenty. Všechno se najednou stalo krásné – i ty zpochybněné akty.

Rodin se stal přes noc sochařem celého světa. Kodaň u něj s radostí udělala útratu za osmdesát tisíc, Philadephia koupila jeho Myšlenku, chicagské muzeum získalo Polibek, Rodin si promýšlel nabídky z Budapešti, Drážďan a z Londýna.

K Rodinovi se přihlásila i Praha. Už v roce 1900 mu věnoval Spolek výtvarných umělců Mánes celé dvojčíslo svých Volných směrů a o dva roky později uspořádal v Praze výstavu Rodinových soch a kreseb. V zahradě Kinských dal postavit secesní pavilon pro bronzy a mramory, sochy stály i na volném prostranství a májová příroda jim dala půvabný rámec milovat umění jako šeřík mezi jiným ideálem a dekorem.

Když pak přicestoval do Prahy sám Rodin, byl přivítán s takovým spontánním nadšením, že se z kulturní události náhle stala politická manifestace.

Zbohatl, stal se nezávislým, ale zjišťoval, že se vlastně nic nezměnilo. Byl vždycky osamělý a nyní byl snad ještě osamělejší. Se smutkem sledoval, jak jeho přátelé opouštějí jeho blízkost jeden za druhým.

Pokorně se vrátil k Bráně, již tak dlouho zanedbával, a jak si ji znovu prohlížel a jak ulpěl na jejím vrcholu, kam umístil postavu básníka schouleného pod tlaky myšlenek, napadlo ho, že stojí za to, udělat z něj samostatnou sochu. Už ne básníka, ale člověka–myslitele.

Bude to zřejmě jeho poslední velká figura – ať je tedy podle toho nezapomenutelná. Tentokrát nejde o krásu, ale o poselství o tom, že člověka utvářelo myšlení, a že myšlení ho nutí se ptát a dál zkoumat, proč tu je a kam směřuje.

Šlo nyní o to, převést tuto ideu do sochařské formy – a to je nejtěžší oříšek. Dopracoval se k ní po mnoha dnech úmorného hledání. Bude to robustní akt s těžkou hlavou, již podpírá stejně robustní ruka, aby unesla tu nesmírnou váhu. Celá ta do sebe sevřená postava vyjádří nejen úsilí dobrat se pravdivých úsudků, ale i vědomí tragického osudu, který má lidstvo před sebou. Bude to obraz každého z nás.

Od roku 1906 sedí Myslitel před pařížským Panthéonem a nabádá kolemjdoucí duhovky. Promlouvá k nám o to naléhavěji, oč je dnešek pro lidstvo jaksi nesnesitelnější, než bývala doba, v níž se zrodil z dobromyslných Rodinových rukou.

NOVOROČNÍ PŘEDSEVZETÍ, BUĎ MI MILOU OSOBNÍ STRÁŽKYNÍ 2014

Staň se mi osobně statečnou a já klidně předčím Sedm statečných

nebaví mě žvásty bez díla netečných, zpátečních i zmatečných

nejsi usazenej lidskej kal a já nejsem nekalá příšera Hvězdné pěchoty

podle nadporučíkovy poroty nikdo nemá zájem o život vedle doroty

Staň se mi osobně vinobraním na úrodném úhledném pahorku

já nejsem kos ani v branži Hugo Boss, Harry Potter potěší, že neřeší a vyřkne

ortel a fortel ví, jak bez komplexu potu a přehršle triků má holku

já mám plány oslovit holku jako lilie, kaktus nebo růže

jsi výplod elixíru mládí, které svádí dohromady všechno, co se může

abstrakci i výhody faktů, staň se mi osobně třešínkou na aktu

Mona Lisa pro elán barev bez chňapky radí svádět, pozdrav tu

vykonáme společné štěstí a špás, když dojde jedno, druhé nás jen tak neopustí

máme dostatek možností a jistotu, že se památeční chvíle nerozpliznou a šarm se nerozpustí

nejsem muška, ale mušketýr, vystačí si fakír a safír, aby přesvědčili, čím je eso bohatýr?

leč na mostě zlatníků je tím nejlepším lákavost Tvých avantýr

Poznámečka pod čarou:

Pravidla jsou jako plavidla pro motovidla, jež neděsí strašidla, jen obsluhování otáčení kormidla

lidi šlapou jako šlapadla a chápou jako chapadla od zdymadla, baští to jako koblížek a povidla

:-)